dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Vztah morfologie a syntaxe

Vladimír Skalička

[Articles]

(pdf)

Взаимоотношения морфологии и синтаксиса / Relation de la morphologie à la syntaxe

1. Úkolem tohoto článku je ukázat, že morfologie a syntax nejsou od sebe hermeticky odděleny, nýbrž že některé rysy syntaxe pronikají do morfologie a naopak. Abychom dokázali tuto thesi, musíme dokázat thesi další: vztah mezi morfologií a syntaxí není jednoznačný. Projevuje se ve více dimensích, z nichž každá se uplatňuje různou měrou a v různém rozsahu. To znamená: co z jedné stránky považujeme ještě za syntax, musíme z druhé stránky považovat již za morfologii.

2. Nutným předpokladem našich úvah je ovšem existence morfologie a syntaxe vůbec. Převážná většina linguistů, především zdrcující většina praktiků (autorů mluvnic) uznává dělení gramatiky na morfologii a syntax. Popření existence morfologie a syntaxe, pokud se vůbec vyskytuje, zakládá se na nekonsekventnosti uváděných kriterií. Promluvíme napřed o těch, kteří se k dané otázce stavějí kladně.

3. Ti, kteří uznávají dělení na morfologii a syntax (a je jich většina), dávají vcelku stejný rozsah oběma oborům. Jsme si ovšem vědomi, že tu neshody jsou. Tyto neshody nemají však příliš vážných důsledků.

Nejzávažnější neshoda mezi linguisty je zde v tom, zda nauka o významu tvarů (pádů, časů, způsobů atd.) patří do morfologie nebo do syntaxe. Je třeba říci, že prakticky (t. j. při popisu gramatiky jednotlivého jazyka) to znamená jen tolik, že tato nauka buď tvoří část syntaxe[1] nebo že se její jednotlivé části připojují k části jednající o slovních tvarech, tedy o skloňování, časování atd.[2]

Druhá neshoda, která rovněž nemá závažnějších důsledků pro způsob zpracování látky, je v tom, zda tvoření slov patří ještě ke gramatice či již k nauce o slovníku. Jisto je, že pokud se rozhodneme pro první možnost, má tvoření slov velmi blízko k morfologii, rozhodně mnohem blíže než k syntaxi.

4. Jestliže je častá shoda v tom, že existuje vedle sebe morfologie a syntax, a jestliže je vcelku i shoda v tom, co počítat k morfologii a co k syntaxi, není shoda v teoretickém zhodnocení tohoto rozdílu. Autoři se o tom vyslovují zpravidla rozdílně.

Můžeme tu vidět v zásadě čtveru koncepci:

První koncepce vychází ze slova. Co je menší než slovo, považuje se za součást morfologie; co je větší než slovo, považuje se za syntax. Tuto zásadu vyslovují autoři různě. Někteří prostě prohlašují slovo za jednotku morfologickou, kdežto větu za jednotku syntaktickou;[3] jindy se tento názor formuluje tak, že o druzích slov, o tvoření, o tvarech a významech tvarů poučuje tvarosloví a o větě skladba;[4] opět jindy, že [66]morfologie mluví o měnění slov, kdežto syntax o spojování slov a tvoření vět;[5] jestliže V. Brøndal[6] mluví o přísné normovanosti v morfologii a volnosti v syntaxi, jde tu neustále o slovo (přísně normované) a větu (mnohem volnější).

Druhá koncepce vychází z existence elementů a z jejich kombinací. V. Mathesius[7] vidí v jazyce dvě základní funkce, funkci onomatologickou, pojmenovací a syntaktickou, usouvztažňující. Dělí proto gramatiku na onomatologii a syntax, při čemž morfologie, nauka o „seskupování vyjadřovacích prostředků soustavy založené na formální příbuznosti“, jde napříč obou těchto oblastí, neboť „členy téže morfologické soustavy mohou být funkčně zapojeny jak do onomatologie, tak do syntaxe“. V. Mathesius je si zde dobře vědom toho, že vztah morfologie a syntaxe není jednoduchý ani jednoznačný.

Podobně se vyjadřuje G. Gougenheim, který vychází z protikladu sémantémů a „morfémů“ (t. j. pomocných elementů). Morfologie pak podle této koncepce mluví o „morfémech“ jako částech systému, kdežto syntaxe o vztazích těchto morfémů.[8]

Třetí koncepce vychází z protikladu formy a funkce. Nejvýrazněji je formulována u N. J. Marra, který v morfologii vidí techniku pro syntax.[9] Jiným způsobem se projevuje všude tam, kde se pojednává o tvoření tvarů v morfologii, avšak o větě a o významu slovních druhů a tvarů v syntaxi.[10] Tímto směrem jde i O. Jespersen,[11] který v morfologii jde od formy k funkci a v syntaxi od funkce k formě.

5. Z těchto formulací vyplývá, že v otázce podstaty rozdílu mezi morfologií a syntaxí není jasno. Je to tím zřetelnější, že existují hlasy teoretiků proti tomuto dělení vůbec. Tito teoretikové, jak jsme již výše uvedli, poukazují na nekonsekventnost uplatňovaných kriterií. F. de Saussure[12] odmítá dělení na morfologii a syntax poukazem, že není možno oddělovat formy (t. j. morfologii) od funkce (t. j. syntaxe). L. Hjelmslev[13] vidí v obojím, v morfologii i syntaxi, stejnou zásadu kombinace prvků.

6. Po srovnání uvedených názorů můžeme zaujmout několikeré stanovisko. Buď se můžeme rozhodnout pro některé z řešení už formulovaných, anebo najít novou, stejně jednostrannou formulaci. Avšak v tom případě je tu jedna koncepce jasně potírána koncepcemi druhými, které nelze jen tak zcela hladce odmítnouti. Celá věc potřebuje tedy další rozbor. Půjdeme proto od jedné jmenované zásady k druhé a budeme zjišťovat, jak se uplatňuje v konstituování distinkce mezi morfologií a syntaxí.

7. Základní dimensí rozdílu mezi morfologií a syntaxí je podle našeho názoru rozdíl funkce onomatologické a syntaktické. Domníváme se ovšem, že musíme ve srovnání s pojetím V. Mathesia věc poněkud rozšířit. Funkce onomatologická prostupuje nejen vlastní pojmenování, nýbrž i koncovky a formální slova — i tyto vztahy jsou pojmenovány. Funkce syntaktická (snad by bylo lépe říci kombinační) kombinuje jazykové elementy uvnitř slova, uvnitř pojmenování, uvnitř celé věty atd.

A tak pojmenovací funkce pojmenovává věci, vlastnosti, děje, vztahy, a co je velmi důležité, i vztahy syntaktické. Vytváří tak morfémy a slova. Onomatologická funkce dává vznik i morfologickým elementům, tedy také morfologii.

[67]Je nepopiratelný rozdíl mezi sémantikou a morfologií — rozdíl, o němž ještě budeme mluvit —, nyní však chceme poukázat na blízkost významového okruhu morfologie a sémantiky, jak vidíme ze srovnání:

 

gram. číslo

— číslovky

pád

— předložka

čas

— příslovce času

vid

— příslovce způsobu

způsob

— příslovce způsobu.[14]

 

Naproti tomu funkce usouvztažňující (či kombinující) uvádí onomatologické elementy ve vztah. Způsob, jak se to děje, je různý. Někdy jde o kombinaci velmi těsnou (uvnitř jednoho slova), jindy o kombinaci volnou (kombinaci slov tvořících větu). V některých případech vyjadřuje vztah elementů prostý formální příznak, na př. náležitost k jednomu slovu (velk+ý), jindy je třeba zvláštního elementu, rekčního nebo kongruenčního, často zvláštního slova. Kdybychom přistupovali k věci prostě s hlediska přítomnosti funkce syntaktické a nevážili dosah její důležitosti, mohli bychom dojíti k názoru, že rozdíl mezi morfologií a syntaxí neexistuje, protože i tam, kde se mluví o morfologii, i tam, kde se mluví o syntaxi, jde o kombinaci elementů (k tomu došel L. Hjelmslev). Ovšem vztah morfologie a syntaxe je složitější.

Onomatologická a syntaktická funkce se kříží, jak jsme viděli, ještě jedním způsobem. Syntaktické vztahy bývají pojmenovány — na př. vznikají označení vztahů substantiv a verb, t. j. pády atd.

Z toho všeho vidíme, že rozdíl onomatologické a syntaktické funkce je podkladem pro vytvoření rozdílu morfologie a syntaxe, že však nestačí pro to, aby se tyto obory jazyka konstituovaly jako rozlišené.

8. Abychom si objasnili poměr morfologie a syntaxe, musíme si připomenout dvě distinkce jazykové, distinkce, které sice nekonstituují rozdíl morfologie a syntaxe, které však určují morfologii a tím nepřímo její poměr k syntaxi.

Rozdíl sémantémů a morfematických elementů (neužíváme zde termínu „morfém“, abychom se vyhnuli víceznačnosti) a rozdíl pojmenování a druhých pojmenovacích elementů rozčleňuje onomatologickou funkci. Částečně se tyto dva rozdíly shodují, částečně se neshodují. Plně se shodují, pokud jsou pojmenování jednočlenná (značková, isolovaná), na př. pes, nésti, bílý, kde sémantém je totéž co pojmenování a morfématické elementy (-ti, ) jsou mimo. Neshodují se, kde jde o pojmenování dvojčlenná (deskriptivní, popisná), kde pojmenování se skládá ze sémantémů a morfematického elementu (truhl-ář) nebo ze dvou sémantémů (listo-noš) a kde morfematické elementy jsou proto jednak uvnitř pojmenování (-ář, t. j. přípona odvozovací), jednak mimo pojmenování (koncovky, formální slova).

Je otázka, zda tyto dva rozdíly konstituují morfologii, čili zda odvozovací přípony a formální slova skutečně tvoří součást morfologického systému. Na to není možno dát definitivní odpověď, je však jisto, že mezi koncovkami a odvozovacími příponami, jakož i mezi koncovkami a formálními slovy jsou znatelné významové přechody.

Tak můžeme srovnávat:

 

infinitiv, substantivum verbale

— nomen actionis

participium activi

— nomen agentis

plurál

— kolektivum

genitiv

— přivlastňovací adjektivum

 

[68]Podobně můžeme srovnávat:

 

osobní koncovky

— zájmena

pády

— předložky

přípony jmenných tvarů sloves

— spojky

způsoby

— modální slovesa

 

Domníváme se, že na danou otázku není možno odpovědět jednoduše.

Co se týče odvozovacích přípon, ty jistě jsou v blízkosti koncovek, netvoří však s nimi jednotnou masu.

Co se týče formálních slov, je tu odpověď ještě nesnadnější. Stanovisko Gougenheimovo, který prostě zahrnuje všechny „morfémy“ do morfologie, je jistě příliš zavádějící. Je přece velký rozdíl mezi způsobem a modálním slovesem, mezi osobní koncovkou a zájmenem atd. Na druhé straně zavádí i stanovisko B. Trnky, který všechna formální slova prostě vylučuje z morfologie. Jak uvěříme, že indikativ (nesu) a imperativ (nes) jsou morfologické, kdežto kondicionál je „na jiném plánu“?

Podle našeho názoru jsou formální slova blízko morfologie, opět s ní však netvoří jednotný celek, i když přitom některé části zcela jasně do morfologie přecházejí. Především je jistě třeba do morfologie počítat taková formální slova, která tvoří dílčí systém významů spolu s některými koncovkami. Uvedli jsme již český systém způsobů indikativ — imperativ — kondicionál. Podobně je to u časů: nesu ponesu, budu nésti nesl jsem. Podobně u osob: nesu neseš, ale nesl jsem, nesl jsi (u minulého času zde nejde snad o koncovky, srov. co jsem včera nesl, cos včera nesl). Dále je sem třeba počítat slova s výraznou syntaktickou funkcí, na př. ty předložky, které vyjadřují základní syntaktické vztahy, jako francouzské de, à a j.

Celkem je možno říci, že vztah sémantémů a morfematických prvků, vztah pojmenování a druhých pojmenovacích elementů přibližuje k morfologii některé prvky, z nichž některé pak mohou tvořit součást morfologického systému.

9. Vrátíme se opět k distinkci morfologie a syntaxe. Stanovili jsme si zatím, že morfologii vytváří především funkce onomatologická, syntaxi především funkce syntaktická, že však tento rozdíl nestačí k jasnému konstituování rozdílu morfologie a syntaxe. Je třeba tedy hledat další kriteria. A tu mnoho jasnosti sem přináší pojem slova, kterého, jak jsme viděli, při určení této distinkce se nejčastěji užívá. Stavba slova z morfémů a stavba věty ze slov tvoří tak druhou dimensi, která liší morfologii a syntax.

Slovo samo je velmi složitý útvar, daný souhrou řady činitelů (tím však se nebudeme nyní zabývat). Ukážeme si, jak konsekventně či nekonsekventně se na slově projevuje distinkce morfologie a syntaxe.

V rámci jednoho slova se nepochybně projevují základní části morfologie. Skloňování, časování a stupňování se na př. v řečtině, latině, do velké míry v slovanských jazycích děje v rámci slova. Naopak zase syntax se projevuje ve spojování slov. Vyjadřování podmětu, předmětu, přívlastku atd. se objevuje ve spojení slov (slova zase jsou vždy v nějakém syntaktickém vztahu).

To, co jsme uvedli, neplatí však zdaleka bez omezení. Jak jsme již uvedli, musíme přibírat do morfologického systému řadu elementů vyjádřených samostatným slovem. Jistě bychom zmrzačili slovanský morfologický systém, kdybychom trhali z něho minulý čas, futurum (t. zv. složené), kondicionál, reflexivní sloveso (nikoli v ruštině) nebo pasivum.

Podobné spojování slov se uplatňuje dokonce i na druhé straně morfologie, v slovníku. Víceslovné pojmenování (kuří oko, lesní roh) je spojení více slov, ale nikoli v syntaxi, ba ani v morfologii, nýbrž v oboru pojmenování.

Je ovšem třeba zdůraznit, že ani taková spojení slov nejsou prostou onomatologií. V pojmenování kuří oko zůstává slovo kuří přívlastkem, který normálně zachovává [69]kongruenci (kuřího oka, kuřímu oku). Stejně je tomu i u slovesných tvarů. Slovesné tvary složené zachovávají kongruenci a říká se pak stejně Hoch byl bit, Hoši byli biti, jako Hoch byl pilný, Hoši byli pilní.

Ještě třeba připomenout, že syntaktičnost lze najít i uvnitř jednoho slova. O tom budeme hovořit v dalších bodech.

10. Třetí dimense, která rozlišuje morfologii a syntax, je ve zkřížení funkce onomatologické s funkcí syntaktickou. Vztahy některých elementů dostávají své pojmenování v podobě přípony nebo formálního slova. Jsou to právě vztahy, kterým se běžně a správně říká syntaktické. To znamená: syntax a morfologie se liší od sebe tím, že syntax má k vyjádření kombinací svých elementů onomatologické prostředky, morfologie jich nemá.

Tyto onomatologické prostředky syntaxe (přípony, formální slova) jsou však morfematické, nepatří do pojmenování — a jsou tedy nutně součástí morfologie. Tak do jisté míry platí koncepce, zastávaná řadou autorů a potíraná de Saussurem, že vztah morfologie a syntaxe je vztahem formy a funkce.

K tomu je třeba poznamenat, že vztah formy a funkce, pokud se v morfologii a syntaxi uplatňuje, je složitý. Jeho složitost vidíme nejlépe na pádech. Úkolem pádů je především vyjadřovat syntaktické vztahy. Přitom však jsou pády samy jednotkami významovými. Nominativ slouží k tomu, aby byl vyjádřen podmět, přitom však sám je složitou významovou jednotkou, která se nedá vyjádřit jako prosté „označování podmětu“. Jiný příklad je v kongruenci. Pád, rod, číslo slov kongruujících vyjadřuje na jedné straně syntaktický vztah, na druhé však zachovává význam pádu, čísla, rodu.

Mohli bychom se domnívat, že hlavní diference mezi morfologií a syntaxí je právě zde. Avšak ani tato diference není konsekventní. Jak jsme již viděli, víceslovná pojmenování zachovávají značnou míru syntaktičnosti. (Jako na př. ve spojení kuří oko je slovo kuří přívlastkem.) Menší míru syntaktičnosti mají spřežky. Zde se často zachovávají relikty dvojího sklonění: týden, téhodne, v témdni. Stejně se zachovává i syntaktičnost morfologických spojení, jako je minulý čas (dělal jsem dělali jsme). Na druhé straně jsou morfologické prostředky, které neslouží syntaktickým účelům, na př. číslo substantiv, z časů zvláště časy primární (présens, futurum, préteritum) a j.

11. Konečně posledním diferenčním rysem morfologie a syntaxe, rysem samozřejmým, který však nebývá zdůrazňován, je to, že v morfologii vztahy kombinační nejsou diferencovány, v syntaxi diferencovány jsou. Do velké míry (třeba ne úplně) je to dáno diferenčním rysem předchozím, existencí samostatných prostředků k vyjádření syntaktické funkce (koncovek, formálních slov). Syntax může diferencovat své vztahy (na vztah podmětu a predikátu, předmětu a predikátu atd.), protože má k této diferenciaci prostředky. Morfologie své vztahy nediferencuje (na př. číslo u substantiva je pouze číslo a nic jiného).

Můžeme však ukázat, že ani tento rys neplatí do důsledků, nýbrž že je podroben četným výjimkám. Uvedeme příklad z vlastní morfologie a z tvoření slov. Východiskem nám bude označování podmětu u slovesa. Naše mluvnice nás poučují o tom, jak věta se skládá ze slov a že vztah podmětu a přísudku je vyjádřen vztahem substantiva nebo zájmena a slovesa. Toto poučení však pokulhává u vět, které mají podobu jako Nesu, Vedeme.

Jak řeší mluvnice tuto obtíž? Je třeba říci, že je zde tichá polemika mezi těmi, kdož v tomto případě vidí větu bez podmětu, kde podmět se vyrozumívá z kontextu, a těmi, kdož tu vidí normální vztah podmětu a přísudku.[15]

[70]První názor má do určité míry pravdu. Slovesné osobní koncovky vyjadřují často jen kongruenci s podmětem (koncovka 1. a 2. osoby se zájmenným podmětem 1. a 2. osoby, koncovka 3. osoby se zájmenným podmětem 3. osoby nebo se jmenným podmětem). Ale jindy slouží skutečně k přímému vyjádření podmětu. Věta Čtu je přece věta úplná, přitom dvojčlenná, s plně vyjádřeným podmětem a přísudkem. Její zvláštnost je v tom, že vztah podmětu a přísudku probíhá v rámci jednoho slova. Když přiznáme tuto skutečnost, otvírá se nám široká možnost vysvětlit uspokojivě další případy. Takto se především neváže jen subjekt, ale v mnohých jazycích i objekt. V maďarštině, mordvinštině, baskičtině, gruzínštině a j. zájmenný předmět se vyjadřuje na slovese: maď. látok ‚vidím‘, látlak ‚vidím tě‘, látom ‚vidím ho‘. Syntaktický vztah částí slova je tu zřejmý.

Z amerických jazyků je dobře známý další doklad, totiž t. zv. inkorporace. Tak na př. v jazyce takelma se v jednom slově vyjadřuje slovesem předmět a příslovečné určení, na př. xa̅beno̿ᵘ-k’waen znamená ‚vyhřívám se‘, vlastně ‚slunce-záda-ohřívám‘.[16]

U substantiva je syntaktická situace jednodušší než u slovesa. Syntaktické vztahy substantiva nejsou tak diferencovány jako syntaktické vztahy slovesa. Ale i zde jsou jasně rozlišeny vztahy souřadnosti a podřadnosti a u podřadného vztahu je jasný rozdíl mezi regens a rectum (čili mezi determinatum a determinans). Především se podíváme na problémy spojování sémantémů v jednom slově nebo jednom pojmenování a zastavíme se u pojmenování víceslovných. Že vztah jejich složek má vysokou míru syntaktičnosti, nedá se popírat. V pojmenování pepř a sůl (druh látky) jde o jedno pojmenování, přitom však nesporně o tři slova, která jsou mezi sebou spojena běžným způsobem syntaktickým, tedy stejně jako obrat pepř a sůl v obyčejném významu. V pojmenování kuří oko, jak již bylo uvedeno, je slovo kuří přívlastkem, který dobře zachovává kongruenci. Také komposita mají určité rysy syntaktičnosti. Je známo, že klasické indické učení o kompositech určilo mezi komposity četné distinkce — méně však je známo, že tyto distinkce jsou zcela syntaktického rázu (i když se nevyjadřují zvláštními elementy a nediferencují se formálně).

Dvandvová komposita jsou nesporně spojením souřadných částí. Souřadnost je tu dána ovšem jen sémantikou obou složek a celého komposita, nikoli formou. Na př. hindustánské ma̅-ba̅p ‚rodiče‘, vlastně ‚matka-otec‘ je dvandvové kompositum, protože vztah obou sémantémů v kompositu je zřejmě souřadný. České železobeton není dvandva, protože neznamená ‚železo a beton‘, nýbrž ‚beton se železem‘.

Syntaktického rázu je i další distinkce komposit karmadhárajových (maloměsto) a tatpurušových (otcovrah). Cítíme tu syntaktický rozdíl, který se jasně projevuje teprve při přepisu do skutečného syntaktického spojení (malé město a vrah otce).

Nyní se obraťme opačným směrem. V syntaxi se zase objevují vlastnosti morfologie, t. j. nediferencované vázání elementů.

Dobře je to vidět na spojení jmen. Spojení dvou jmen se označuje jako přívlastek a diferencuje se zpravidla jako přívlastek shodný (nejčastěji adjektivní) a přívlastek neshodný (zpravidla v genitivu). Přívlastek neshodný vyjadřuje nejrůznější vztahy. Uvádí se tu, jak známo, obrat statua Phidiae, který může znamenat ‚socha vytvořená Feidiem‘ (genitiv subjektový), ‚socha představující Feidiu‘ (genitiv objektový), ‚socha patřící Feidiovi‘ (genitiv přivlastňovací). Podobně jako u komposit, i když v menší míře, různé vztahy se tu vyjadřují nediferencovaným způsobem, často se nerozeznává ani podmět a předmět činnosti a skutečný vztah určuje jen sémantika slov. Některé jazyky tu jdou ještě dále a stejně vyjadřují spojení, pro které my máme přívlastek shodný [71]a přívlastek neshodný. Novopersky má stejnou formu kita̅b i ma̅dar ‚kniha matky‘ a marda̅n i ni̅k ‚dobří lidé‘.

Slovesné vazby, které jsou páteří větné stavby, jsou mnohem diferencovanější než vazby jmenné. Přesto však i zde je často užito vazby nediferencované.

Čeština je jazyk s velmi složitou gramatickou výstavbou věty. Bohatě jsou určeny na každém slově jeho vztahy. I tu však najdeme takové věty jako: Dvě lodi rozbily a pohltily mořské vlny. Nominativ a akusativ jsou tu homonymní a jen sémantika určuje, že mořské vlny jsou nominativem a podmětem a dvě lodi akusativem a předmětem. Zde jsou nominativ a akusativ homonymní. Častá je nediferencovanost na př. v duala, bantuském jazyku z Kamerunu, kde podmět a předmět nejsou formálně velmi často rozlišeny.

12. Je vidět, že dosavadní rozdílné názory na otázku morfologie a syntaxe — z nichž některé dokonce toto dělení odmítaly — nebyly dány omyly, nýbrž složitostí věci samé. Rozdíl morfologie a syntaxe je dán jednak rozdílem onomatologické a syntaktické funkce, jednak existencí slova jako hraničního kamene, dále existencí onomatologických prvků, které slouží k vyjádření prvků syntaktických, a konečně diferenciací syntaktických vztahů. A tyto čtyři složky se ve vztahu morfologie a syntaxe vzájemně doplňují.


[1] Srov. na př. F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, s. 1021n. (dále jen Mluvnice).

[2] Srov. Havránek - Jedlička, Stručná mluvnice česká, Praha 1956, passim.

[3] B. Trnka, Rozbor nynější spisovné angličtiny III (skripta), Praha 1950, s. 5.

[4] Havránek - Jedlička, o. c., s. 6.

[5] J. V. Stalin, Marxismus a otázky jazykovědy, Praha 1955, s. 35; A. N. Čikobava, Úvod do jazykovědy, Praha 1955, s. 54; R. A. Budagov, Očerki po jazykoznaniju, Moskva 1953, s. 136.

[6] V. Brøndal, Morfologi og syntax, København 1939.

[7] V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1943, s. 161.

[8] G. Gougenheim, Système grammatical de la langue française, Paris 1938, s. 47, 99.

[9] Srov. o tom na př. Sovětská jazykověda, 1949, s. 42.

[10] F. Trávníček, Mluvnice I, s. 452, II, s. 617.

[11] O. Jespersen, The Philosophy of Gramar2, London 1925, s. 39n.

[12] F. de Saussure, Cours de linguistique génerale2, Paris 1922, s. 185—186.

[13] L. Hjelmslev, Principes de grammaire générale, Copenhague 1928, s. 94, 154.

[14] Společný onomatologický obor, který sem patří, označuje se jako „modálnost“. Je často probírán souborně, srov. naposledy Ľ. Ďurovič, Modálnosť, Bratislava 1956.

[15] Namátkou uvádím pro první názor: F. Trávníček, Mluvnice II, s. 619; A. C. Juret, Système de la syntaxe latine, Paris 1926, s. 159, pro druhý názor: Wunderlich - Reis, Der deutsche Satzbau I3, 1924, s. 143.

[16] F. Boas, Handbook of Indian Languages 2, s. 68.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 2, pp. 65-71

Previous Jazykovědné sdružení

Next Ivan Poldauf: Vyjadřování kvantity v češtině