dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Fráze s hlediska logiky

Karel Hausenblas

[Chronicles]

(pdf)

Фраза с точки зрения логики / La phrase considérée du point de vue la logique

Ve Filosofickém časopise (VI, 1956, č. 5, s. 741) uveřejnil mladý logik Pavel Materna zajímavý článek věnovaný jednomu ze zvláště bolestivých problémů dorozumívací veřejné praxe, totiž podstatě fráze. Protože tento problém patří především do oblasti zkoumání jazykovědného, upozorňujeme na něj i naše čtenáře a zároveň připojujeme několik poznámek.

Hlavní myšlenky Maternova výkladu jsou tyto: „O žádném isolovaném výroku nemůžeme prohlásit, že je frází. Frází je určitý výraz pouze vzhledem k určité situaci, k určitému souboru vět, k určité době, k určitému souhrnu lidí, jemuž je daný soubor výroků určen … Věta ‚Pracující celého světa si přejí mír‘ není (nebo alespoň nemusí být) frází na příklad v situaci, kdy lidem dokazujeme, že válce lze zabránit a kdy z této věty vyvozujeme patřičné důsledky. Táž věta však nabude charakteru fráze, jakmile bude hrát roli ‚povinného‘ ideologického prvku na příklad na poradě o naléhavých konkrétních problémech zavádění chozrasčotu na závodě.” Materna formuluje definici fráze takto: „Věta p je frází vzhledem k souboru výroků X, jestliže X tvoří text a platí alespoň jeden z těchto výroků:

1. p je obecná věta opakovaná v X (s určitými obměnami) poměrně často bez dostatečného zdůvodnění.

2. p obsahuje výraz opakovaný v X poměrně často bez dostatečné analysy.

3. p je obecná věta, X obsahuje mnoho obecných vět a málo konkrétních poukazů.

4. p je obecná věta vyjadřující myšlenku nevyužitou pro účel textu X (p je isolovaná, nefunkční vzhledem k X).

5. p je obecná věta, o níž je tvrzeno anebo o níž z kontextu vyplývá tvrzení, že je odpovědí na konkrétní problém vytyčený v X, při čemž p ve skutečnosti není dostačující odpovědí na daný problém, anebo že je součástí komplexní odpovědi na tento problém, při [123]čemž ostatní složky této komplexní odpovědi nedoplňují p tak, aby vznikla odpověď dostačující.

6. p je kladným či záporným hodnocením nebo obsahuje v jednotlivých výrazech takové hodnocení, při čemž z X neplyne jasný důvod takového hodnocení.“

Tento pokus o výměr fráze [autor sám si uvědomuje, že není zcela úplný ani ideálně výstižný] je pak doplněn rozborem typů 1—6 na několika konkrétních příkladech. V závěru autor ukazuje, které jsou prostředky boje proti frázi: „Vytváření frází se děje na základě porušování dvou obecných principů: a) nutnosti zdůvodňovat uváděné poučky a objasňovat uváděné pojmy … a b) nutnosti konkrétního, pružného, dialektického myšlení. — Frázím se tedy vyhneme, budeme-li dodržovat tyto principy. To znamená, že musíme mít promyšlenu logickou stavbu textu, mít znalosti konkrétní problematiky a znát hlavní zásady marxistické dialektické metody … důležitým faktorem v boji s frází je znalost okruhu lidí, jemuž je daný text určen, znalost psychologie těchto lidí. Někdy bývá na př. podceňován smysl pro věcnost a kritičnost prostých lidí.“

Je škoda, že Materna nepřihlédl vůbec k tomu, co se o daném problému psalo v jazykovědné literatuře anebo co napsali bystří pozorovatelé a mistři jazyka jako K. Čapek nebo K. Poláček. Nebylo by mu bývalo ušlo několik věcí, hlavně to, že frázovitost je — jakkoli má hlubší kořeny — záležitostí vyjadřování, t. j. jazykovou. Typické fráze mívají navíc ještě několik znaků, o nichž Materna nemluví. Tak existuje mnoho výroků, které mají nedostatky v definici uvedené (na př. jsou nedostatečně zdůvodněny nebo vyjadřují myšlenku nevyužitou pro účel daného textu), ale přesto rozhodně nejsou frázemi. Ne dosti zdůvodněných výroků (a to i vzhledem k situaci, k níž se vztahují) bývá v neodborných a nezřídka i v odborných projevech veliké množství, uvědomujeme si třeba jejich nedostatečnou zdůvodněnost velmi zřetelně (projev nás „neuspokojuje“, nepřináší pevný poznatek atd.), ale přesto nepůsobí příslušné výroky v nich jako fráze. A dále, myšlenkou nevyužitou pro účel daného textu bývá přece i obsah výroků, jimiž na př. autor odborného projevu nadhazuje různé otázky, které se mu při řešení daného problému objevily a které třebas ani nezapadají dostatečně do vlastního výkladu. Ale takové výroky zpravidla vůbec nehodnotíme jako frázovité [nejsou-li jimi z jiných důvodů], ba velice často kladně oceňujeme, že autor naznačuje, i když ještě neřeší, další širší souvislosti. — Pro nejtypičtější fráze jsou, podle našeho mínění, příznačné tyto rysy navíc: 1. obrazný charakter obratů, 2. nadnesenost, až okázalost formy [provázená zpravidla nadsazením co do věcného obsahu], po př. 3. přepjatost citového zabarvení. Drtivou většinou jsou fráze obrazné obraty otřelé, ale frázovitě může vyznít i obrat neobvyklý, má-li ostatní znaky fráze.

Maternovo upozornění, že frázi nesmíme vykládat isolovaně, ale vždy vzhledem k určité souvislosti kontextové i věcné, je důležité. Ale přece jsou vedle frází, které jsou jimi teprve v konkrétní promluvě, též obraty, které jsou pociťovány jazykovým kolektivem v určitém období jako fráze už samy o sobě, i bez kontextu. Stěží mohu dnes sestavit text, v němž by na př. obrat „směle kráčet vstříc světlým zítřkům“ nebyl frází, třebaže jí v době, kdy byl neotřelý, nový, být nemusil. Je tedy třeba počítat jako s faktem i s tím, že vedle častějších případů, kdy slovní obrat, výrok nabývá povahy fráze teprve v určitém kontextu a věcné souvislosti, jsou i případy otřelých obratů, které jsou frázemi i isolovaně.

Maternovo vymezení fráze vystihuje mnoho důležitých znaků různých frázovitých výroků přesvědčivým způsobem, nevyčerpává však podstatu fráze v celém rozsahu. Je to proto, opakujeme, že fráze je jev především jazykový, třebaže má širší, též logicky analysovatelný dosah.

Spolupráce moderní logiky s jazykovědou — a též s druhé strany jazykovědy s moderní logikou — dosud (u nás!) skoro neexistuje, ač mají tolik styčných ploch. Soudíme, že by se měla rozvinout řešením otázek syntaktické a sémantické výstavby věty a výpovědi, konfrontací metod logické a linguistické analysy textů atd. Proč bychom měli čekat až na to, kdy bude spolupráce těchto oborů potřebí při [124]řešení některých technických problémů, jako je konstrukce překládacích strojů?

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 2, pp. 122-124

Previous Rudolf Zimek, Ladislav Pallas: Československá konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků

Next Miroslav Roudný: Monografie o prvcích mezinárodního biologického názvosloví