dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Akademik František Ryšánek osmdesátníkem

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

80-летие академика Франтишка Ришанка / Le 80e anniversaire de l’académicien František Ryšánek

Akademik František Ryšánek se narodil 26. srpna 1877 ve Výšovicích na Hané na Moravě a dožil se tedy letos, v plné svěžesti a zdraví, osmdesáti let. Tento senior českých bohemistů je dnes nesporně nejlepším naším znalcem starého českého jazyka a předním pracovníkem v oboru české filologie; jeho práce mají základní dosah pro poznání historie českého jazyka a literatury. Jako přímý žák Gebauerův je strážcem jeho vědecké tradice a jejím pokračovatelem.

Již sám fakt tak dlouhé, nepřetržité a stále pokračující práce bohemistické a existence živé přímé tradice gebauerovské v našem vědeckém životě může právem vzbuditi zájem každého bohemisty, ale zájem o dílo našeho jubilanta roste uvědoměním si toho, že větší polovina publikační vědecké činnosti Ryšánkovy spadá do doby po roce 1946, do posledních deseti let, tedy do období po 70 letech jeho života.

Jeho životní data jsou velmi prostá: Vystudoval na filosofické fakultě Karlovy university, především u prof. J. Gebauera, učil léta na středních školách, takřka do padesáti let. Habilitoval se r. 1922 — ve 45 letech — na filosofické fakultě Karlovy university, — ale to neznamenalo tehdy odchod ze střední školy; na vysokou školu přichází teprve roku 1926, kdy se stal profesorem Komenského university v Bratislavě. Na Karlovu universitu, kde působí dosud, přichází po osvobození r. 1945, tedy nedlouho před svou sedmdesátkou, a tím se trvale jeho působištěm stává Praha, kde se přirozeně soustřeďují převážně staročeské památky, vlastní předmět jeho studia. Ukazují však tato prostá data, jak těžko se dříve pracovalo mladým vědeckým pracovníkům a zejména těm, kteří byli vždy tak nesmlouvaví, přímí a nedovedli a nedovedou nikomu lichotit, jako právě prof. Ryšánek, který si dokonce dovolil na samém začátku našeho století za svého působení v Ostravě psát — tehdy — do tamějšího pokrokového tisku.

Vidíme právem všichni v Ryšánkovi přímého žáka Gebauerova, a sám se vždy za něho živě hlásí, ale přece se dosti podstatně od svého velkého učitele liší: nevydává velké monumentální dílo, ani práce synthetického charakteru, ale věnuje se monografické práci: kritice, výkladu a vydávání památek staré české literatury a života jejich představitelů; vybírá si a zpracovává zdánlivě drobné, ale vždy zauzlené otázky. Pokládá — právem — tuto podrobnou filologickou práci za podklad a východisko každé práce další. Dává přednost zjištění faktů před teorií a hypothesami — v tom je zastáncem Gebauerova „máte doklad?“ —, ba někdy zachází i daleko a teoretické bádání podceňuje.

Vlivem a působením Gebauerovým se stalo dílo Tomáše ze Štítného osou jeho vědecké činnosti od samého počátku, od prací z let 1903—1910, kdy uveřejňoval své cenné objevy o pramenech Štítného, až podnes; v tisku je jeho výstižný a obšírný výbor ze Štítného s aparátem v I. díle Výboru z české literatury a zakrátko půjde do sazby vzorná edice [194]štítenského Sborníku vyšehradského. Prof. Ryšánek je jedinečným znalcem celého, tak významného rozsáhlého díla Tomáše ze Štítného, z velké části dosud nevydaného, jeho jazyka a stylu a jeho vztahu k soudobé literatuře latinské, takže podstatně přestavěl celkový obraz vývoje jeho díla (v zkratce uveřejněný v Ottově naučném slovníku nové doby r. 1943 a v úvodu a poznámkách k ukázkám ze Štítného v uvedeném již novém Výboru z české literatury), rozšířil je o nové, dosud nepoznané spisy, dochované lépe nebo jen zlomkovitě (na př. objev a rozbor Štítného zpracování Listu Pelagiova Demetriadě z r. 1930 anebo určení českého Barlaama a Jozafata jako prózy Štítného r. 1946 a pod.) a dovede odpovědně a úspěšně emendovat v štítenských rukopisech místa opisovači zkažená.

Daleko však nepřestává jeho práce na Štítném. Rozšiřoval postupně svůj badatelský úsek dvojím směrem: 1. K poznání mnoha otázek filologických, literárně historických i historických u těch, jejichž řadu Štítný zahajuje: u Husa, Chelčického, Rokycany, Blahoslava a poslední dobou i u Komenského (v. bibliografii); největší pozornost v publikovaných statích starších věnoval dílu Chelčického, ale zasáhl podstatně i do výkladu díla Husova i do otázky rektorátu Husova; podařil se mu nedávno objev vlastnoručních poznámek a výpisků pořízených Komenským, které výstižně osvětlují jeho pracovní postupy. 2. K poznání a rozboru celé t. zv. rozjímavé literatury staročeské, která Štítného předcházela a v jejíž spleti v nepečlivě přepsaných sbornících a poměru k rozsáhlé literatuře latinské sotva kdo nejen nyní, ale i v budoucnu se tak vyzná jako Ryšánek; výsledky této práce jsou jen zčásti publikovány (od r. 1943) a zčásti jen předběžně shrnuty v novém Výboru z české literatury. Bezprostředně s tímto úsekem souvisí i jeho rozluštění některých zlomků českých památek psaných ve 14. století hlaholicí (v l. 1932—1948), kde vedle rozsáhlé znalosti soudobé literatury pomohly autorovi i jeho znalosti a zkušenosti paleografické. Ty také jej vedly k pokusu o revisi otázky kyrilských přípisků v rajhradském rukopisu Martyrologia Adonova (r. 1953).

Neomezil se však ve své činnosti, zejména textově kritické, jen na prózu 14. a 15. století; není mu cizí ani péče o správný text básnických památek staročeských a s minuciosní znalostí věci přispěl zvláště v posledních letech k výkladu jednotlivých záhadných míst v legendě o Jidášovi, v Alexandreidě a v stockholmské legendě Kateřinské; také podstatným způsobem zasáhl do správného čtení a rozluštění nových Klementinských zlomků, nejstaršího okruhu českých veršovaných legend, které zakrátko vyjdou. Mnoho jeho emendací je uloženo v novém Výboru z české literatury.

Toto své textově kritické umění osvědčil prof. Ryšánek nejen na textech staročeských, ale přispěl i k správnému čtení a výkladu staropolských Kázání Svatokřížských (1953) a staroslověnského sborníku Supraslského (1954).

Soustavná práce o kritice textu vedla prof. Ryšánka k zájmu o výklad řady etymologicky nebo významem nejasných slov, od obšírné studie o slovech cvik, cvičiti z l. 1926—1928 k příspěvkům drobnějším, uveřejněným převážně v Naší řeči (od roku 1935 do nejnovější doby), a výborná znalost starého jazyka mu umožňuje korigovat leckteré tradované omyly vzniklé ze špatného čtení nebo výkladu jednotlivých domněle staročeských slov a tvarů (na př. tvar cíž, adj. tští a pod.).

V těchto studiích o výkladu a původu jednotlivých slov vědecky se odráží jeho působení na Slovensku (ve výkladu slov olovrant, havránka, ký, horký a j.). Největší prací vytěženou z tohoto slovenského období, která zůstane základním dílem pro poznání dějin českého i slovenského jazyka, je jeho obsáhlý „Slovník k Žilinské knize“, vydaný Slovenskou akademií věd r. 1954 (800 s.), s podrobným rozborem pravopisu a jazyka této památky. Jde o památku (z r. 1473) základní důležitosti jak pro sledování češtiny na Slovensku, tak pro studium pronikání jednotlivých jevů slovenských do českých textů. Akademik Ryšánek podrobným rozborem této památky ukázal, že jde o památku českou, určil bezpečně její znaky a rozebral detailně i její význam pro dějiny slovenského [195]jazyka. I vědecké lexikografické zachycení zásoby slov a její rozbor mohl při jazykové složitosti této památky provésti se zdarem jen vynikající a zkušený znalec.

Tato rozsáhlá lexikografická práce monografická i připravené slovníky k dílu Štítného uzpůsobují akademika Ryšánka k významné úloze, které se podjal poslední dobou: s kolektivem staročeského oddělení Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd zpracovat slovník staročeského jazyka, který by byl pokračováním nedokončeného díla Gebauerova a odčinil vážnou chybu české bohemistiky, že nechala toto základní dílo půl století nedokončeno.

A tento kolektiv, který vede? To jsou žáci a odchovanci Ryšánkovi, neboť významným úsekem vědecké práce Ryšánkovy je výchova mladých vědeckých pracovníků. V Bratislavě vychoval zejména bohužel již zemřelého vynikajícího znalce české a latinské literatury středověké, prof. J. Vilikovského, a dnes vychovává vědecký dorost jak na filologické fakultě Karlovy university, tak v akademickém Ústavu pro jazyk český, kriticky, ale s neobyčejnou ochotou sděluje své zkušenosti i výsledky; sem náleží i jeho rozsáhlá spolupráce textově kritická na celém Výboru z české literatury, která často ukázala mladším pracovníkům cestu. Sám rád dosvědčuji cenu jeho kritických poznámek k mému a Daňhelkovu vydání Dalimilovy kroniky, jejíž korekturu obětavě s námi četl.

Zastihuje tak osmdesátka akademika Ryšánka uprostřed rozsáhlé práce, která má přinést další výsledky jeho celoživotních znalostí a zkušeností. A je krásným rysem jeho povahy a poměru k lidem, jen zdánlivě drsného, že tyto výsledky nejen sám přímo s mladistvým zápalem a pílí zpracovává, ale i štědře sdílí s každým mladším vědeckým pracovníkem, přesvědčí-li se jen o jeho upřímném a poctivém vztahu k pracovnímu poli jubilantem milovanému.

Všichni, kteří po těchto stránkách známe profesora Ryšánka, ze srdce mu přejeme mnoho svěžesti a zdraví do další úspěšné práce i spolupráce s námi.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 4, pp. 193-195

Previous Zdeněk Nejedlý, František Šorm: Soudružka Marie Zápotocká

Next Zdeněk Tyl: Soupis vědeckých prací akademika Františka Ryšánka