K našim současným dialektologickým monografiím (Příspěvek k diskusi)

Jan Chloupek

[Articles]

(pdf)

По поводу наших современных монографий по диалектологии (к дискуссии) / Les monographies dialectologiques de l’époque actuelle (à la discussion)

[1]Dnes už nelze vážně pochybovat o mnohostranném prospěchu, který jazykovědě a vědě vůbec přinášejí dialektologická bádání. Poznání místního dialektu usnadňuje ve škole vyučování mateřskému jazyku, závěry dialektologických prací pomáhají při řešení problémů obecné jazykovědy (míšení jazyků a nářečí, otázka jazykových hranic, šíření jazykových změn a pod.), zření k místním dialektům je vždy nezbytným předpokladem pro výklady historické mluvnice a v neposlední řadě může dialektologický průzkum přinést důležitá svědectví i pro dějiny společnosti (na př. při studiu kolonisačních proudů a styku obyvatelstva v pomezních oblastech, v otázkách konstituování národů a j.). Množství různorodých problémů, na jejichž řešení se má dialektologie větší nebo menší měrou podílet, znamená sice obecné uznání významu této jazykovědné discipliny, přináší však s sebou též nebezpečí, že se dialektolog bude snažit odpovědět ve své práci na všechny možné otázky (historické, národopisné atp.), které mu budou z různých stran kladeny, a že přitom ztratí se zřetele hlavní cíl své práce. Vždyť na př. ještě před půl stoletím považovala dialektologie za nutné vpravdě „sloužit“ národopisu a teprve zásluhou několika zdařilých monografií — nejlepší z nich snad byl Kašíkův Popis a rozbor nářečí středobečevského z r. 1908 — stala se i u nás jazykovědnou disciplinou. Není tomu tak dávno, co dialektologové považovali za svou povinnost snést ze zkoumané oblasti co nejvíce materiálu historického, národopisného, ekonomického, a dodnes klade naše jazykovědná kritika na dialektologické práce krajně maximalistické požadavky. Nelze se pak divit, že za těchto poměrů mohl být hlavní cíl dialektologické práce často zatlačován do pozadí.

Hlavní smysl dialektologického bádání vůbec je třeba vidět v poznávání národního jazyka v jeho místních (a tím vlastně i časových) obměnách, ne tedy v zkoumání [217]dialektu samého. V tom právě tkví služebnost dialektologie a s tím souvisí i její vztah k historii jazyka. O dosažení hlavního cíle může dialektologický výzkum usilovat jen ve svém celku, každá jednotlivá studie si však musí stanovit vlastní dílčí cíl a musí se snažit o jeho dosažení. Každý dialektolog si tak má být vědom jednak omezeného dosahu své práce, jednak zase nesmí ztrácet se zřetele ony široké souvislosti, které dobrá dialektologická práce odhaluje.

Jestliže uznáme tento hlavní cíl dialektologie, pak z tohoto uznání musíme vyvodit, že ve shora uvedených případech jde často jen o využití dialektologických poznatků (na př. v pedagogické praxi), nikoli o dialektologii samu. Těsná souvislost mezi vývojem nářečí a dějinami kolektivu, který jím mluví, ukazuje na styčnou oblast mezi dialektologií a historií; to však neznamená, že se každá dialektologická práce má zabývat ekonomickým a politickým vývojem popisované oblasti (stejně tak se dějepisná monografie neobírá vývojem jazyka na té či oné oblasti). Údaje politické, ekonomické a j. mají v dialektologii své oprávnění jen potud, pokud jimi lze osvětlit jevy jazykové nebo pokud samy mohou být jazykovými jevy lépe objasněny. Nesmíme dále po dialektologické práci požadovat, aby se zabývala otázkami teorie jazyka, i když je zřejmé, že teoretik jazyka, stejně jako pedagog nebo historik, mohou z dialektologických studií mnoho vytěžit.

Jiný je poměr dialektologie k historii jazyka. Je známo, že se v prostorové projekci objevuje dialektologům to, co se historikovi jazyka jeví jako proces v čase. Takové chápání těsného vztahu mezi dialektologií a historickou mluvnicí nebylo ovšem možné v době, kdy byla jednotlivá nářečí vykládána isolovaně, beze zření k širokému toku národního jazyka. Dnes vycházíme z toho, že jednotlivá nářečí představují nejen místní variantu národního jazyka, nýbrž i časový úsek v jeho vývoji. Tak se stává dialektologie součástí historické mluvnice a lexikologie. Z toho všeho pak dále plyne, že i synchronní popis nářečí má svůj velký význam, protože jednotlivá nářečí neobrážejí stejný časový úsek ve vývoji národního jazyka. Nejlépe by se ovšem vztah nářečí k národnímu jazyku osvětlil tehdy, kdyby mohly být časové i místní souvislosti zachyceny v historickém sledu, kdybychom mohli vypracovat „historickou mluvnici“ nářečí. Tu však nesmíme zapomínat na to, že základem této „historické mluvnice“ nářečí by bylo studium současného stavu nářečí s přihlédnutím k historii národního jazyka. Nářečí totiž nemají dost vhodných památek a písemných svědectví, kterými by mohl být dokumentován jejich vývoj. Je dále nutno uznat, že studiem historických památek by se zdrželo studium nejaktuálnější: výzkum lidových nářečí v posledním stadiu před jejich rozplynutím v celonárodním hovorovém jazyce. Proto bych zdůrazňoval uplatňování historického hlediska spíše v zkoumání vztahu mezi nářečím a národním jazykem než ve výkladu nářeční struktury samé.

Je třeba ještě vyložit, proč klademe při rozboru nářečního stavu tak velký důraz na jeho vztah k vývoji národního jazyka. Isolované chápání současné nářeční struktury by totiž připravilo dialektologa o možnost dospět k závěrům cennějším, než je sebedokonalejší popis nářečního stavu. Tak na př. na východomoravské oblasti se vyskytuje přízvuk na předposlední slabice v některých případech ještě i na Gottwaldovsku (velmi často u typu: „Gde ideš?“ „Do Vi^|zovic!“). (Známá hranice lašského přízvuku bývá totiž nesprávně chápána: označuje vlastně jen stoprocentní výskyt přízvuku na penultimě; na jih od této hranice tento přízvukový typ nemizí, nýbrž se omezuje postupně na méně a méně případů.) Naše konstatování o přízvukových poměrech na východomoravské oblasti je však opravdu cenné teprve tehdy, můžeme-li z něho vyvodit tento závěr: Protože na Gottwaldovsku nemůžeme předpokládat žádný cizí vliv a protože právě na východ od Gottwaldova se rozprostírá nejarchaičtější oblast českého [218]jazykového celku, můžeme zde přízvuk na předposlední slabice hodnotit jako archaismus, který se udržel v těchto okrajových českých nářečích.[2]

Historické chápání jazyka spojené s hlubokým smyslem pro postižení všech souvislostí, jimiž jsou jazykové jevy navzájem spjaty, bylo charakteristické pro badatelské středisko, které se vytvořilo na Moravě po první světové válce. Boh. Havránek se tehdy (1924) ve svém článku K české dialektologii[3] nespokojil podrobnou kritikou Vydrovy práce Popis a rozbor nářečí hornoblanického, nýbrž podal svůj vlastní návrh na vzornou lokální monografii. Frant. Trávníček podněcoval a vedl u svých žáků dialektologický průzkum a sám se věnoval také studiu historické dialektologie. A zase naopak jeho Historická mluvnice československá z r. 1935 — vedle Havránkova a Vážného přehledu českých a slovenských nářečí v Československé vlastivědě — byla hlubokým pramenem pro množící se práce dialektologické. Z těchto podnětů se začal pomalu formovat ten typ dialektologické monografie, jaký známe z prací Kellnerových a jeho spolupracovníků a žáků. Kellnerovy práce byly pro mladší pracovníky vzorem: Vyznačovaly se důkladným zpracováním materiálu, získaného pilným studiem v terénu, a dalekosáhlými závěry. Všeobecně byl uznáván jejich synthetický ráz a bylo zjevné, že mohou v mnohém směru ukázat cestu celé naší dialektologii.

Dialektologická konference konaná r. 1954 v Brně vyzvala naše jazykovědce ke kritice teoretických předpokladů a metodických zásad celé naší dialektologie. A tu je třeba zhodnotit s dnešních hledisek i tento — dnes už vyhraněný — typ našich dialektologických monografií. Podrobné kritiky zasluhuje především to, činí-li si tyto monografie právem nárok na historické zpracování jevů, a rovněž to, podávají-li skutečně systém zkoumaného nářečí, jak zní požadavek moderní jazykovědy.

Zkoumejme nyní podrobněji, do jaké míry pomáhají výklady v dialektologických monografiích objasňovat vývoj národního jazyka. Už na první pohled se zdá, že o tom nelze pochybovat v disciplině, kterou se tak důkladně obírali mladogramatikové, v hláskosloví. Kapitola o původu hlásek ukazuje, z jakých pramenů je sestaven nářeční sklad hlásek, badatel tak postupuje od současného stavu k minulosti. Kapitola o praslovanských, pračeských nebo staročeských hláskách a jejich střídnicích v nářečí ukazuje, jak se vývoj nářečí po hláskové stránce odštěpil v některých směrech od vývoje ostatních útvarů národního jazyka. Badatel tak postupuje od minulého stavu, většinou rekonstruovaného, k stavu současnému. Považuji za nejvýhodnější vycházet ze stavu pračeského, protože právě závěry četných nářečních monografií nám dnes tuto rekonstrukci poměrně spolehlivě umožňují.

Historičnost badatelské metody se ovšem nemá omezit na kapitoly tradičně historické, nýbrž musí se projevit i v popise současného hláskového stavu nářečí. Jednak je tento současný stav sám výsledkem dlouhodobého vývoje, jednak podává neklamné svědectví o pokročilosti nebo i archaičnosti jazykového vývoje té nebo oné oblasti vzhledem k nářečím ostatním nebo k jazyku celonárodnímu. Zde se znovu dostáváme k požadavku, aby se nářeční systém nechápal isolovaně, nýbrž aby byl stále srovnáván se systémy příbuznými. Na druhé straně nám srovnávání nemusí pomoci ve všech případech: někdy je při výkladu hláskových jevů prospěšné vycházet přísně z nářečního systému. Tak na př. při srovnávání se spisovným jazykem můžeme konstatovat v horském hanáckém nářečí změnu u > o a o > u (příklady: kopec kupec, kupec kopec). Jestliže však přihlédneme k nářečnímu systému, můžeme dojít k pravdivému a přitom jednoduchému výkladu této „záměny“:

[219]

 

Po hanácké změně u > o změnilo se v horském nářečí ó > u (na př. sochó > sochu), aby se zlepšily rozlišovací schopnosti samohláskového systému.[4]

V tvarosloví nám dosud chybí historické hodnocení jevů, i když s hlediska synchronního popisu nářečí je propracováno ze všech disciplin dosud snad nejlépe. Tak v časování si nevšímáme přecházení sloves z jedné třídy do druhé. Na př. východomoravské typy tiščit, pleščit ustupují dnes typům tisknút, plesknút, ačkoli jsou historicky mladší. Vliv celonárodního jazyka zde působí tak, že slovesné formy s historického hlediska starší nabývají místa. Toto zjištění opominout by nebylo správné. — Je potěšitelné, že se při klasifikaci začíná hledat nářeční systém a že se nesprávně nevtěsnává do tříd a skupin předem připravených. Ferd. Buffa v studii Narečie Dlhej Lúky (Bratislava 1953) dělí slovesa podle osobních koncovek v přítomném čase na tři třídy. Vzniká při tomto postupu ovšem nebezpečí subjektivního hodnocení některých jevů. Na př. Gejza Horák ve studii Narečie Pohorelej (Bratislava 1955) pokládá ọ/a u typu volom/volaš za součást kořene a uvádí tento typ ve stejné skupině s typem p’i jẹ-m/p’i-jẹ-š a s typem ďak-ujẹ-m/ďak-ujẹ-š (podle „prítomníkovej kmeňotvornej prípony“). — Při zpracovávání nářeční mluvnice najdou se doklady o tom, jak těsně souvisí tvarosloví s hláskoslovím. Jev čistě hláskoslovný, jako je provedení či neprovedení přehlásky a > e, vedl Jar. Běliče k tomu, že dal ve svých Dolských nářečích na Moravě (Praha 1954) oprávněně přednost klasifikaci sloves podle kmene infinitivního před klasifikací podle kmene přítomného.

V morfologii se nesporně projevuje hlásková stránka dialektu. Odmyslíme-li si ji, pak rysy ryze tvaroslovné nemají podle mého názoru ten základní historický význam, jaký mají jevy hláskoslovné nebo v jiné rovině jevy syntaktické. Na př. je známo, že genitiv sg. feminin u adjektiv rovná se zpravidla v našich nářečích dativu a lokálu. Někdy převládla forma genitivní dobrí, jinde forma druhá dobrej n. dobré. Je však tento rozdíl mezi našimi nářečími tak důležitý? V jazyce přece probíhá vyrovnávání a různé analogie. A v našem případě, projevila-li se snaha o vyrovnání tvarů u adjektiv, měl jazyk jen dvě možnosti: některá nářečí využila té, jiná oné. Tento fakt je však zřejmý už ze synchronního popisu tvarosloví. Z těchto důvodů snad není třeba zpracovávat tvarosloví s tolika stanovisek, jak je tomu v hláskosloví, a naši dosavadní praxi je možno v tomto ohledu považovat za dostačující.

V tvoření slov stále ještě nerealisujeme Havránkův požadavek, aby se všude oddělovaly typy produktivní od neproduktivních a aby se hledaly a zdůrazňovaly vývojové tendence.[5] Podrobný rozbor by ukázal, jsou-li aspoň některé přípony ještě natolik produktivní, že se jimi mohou tvořit i nová nářeční slova pro nové pojmy. Kdyby tomu tak bylo, byl by to důkaz, že se aspoň v oblasti tvoření slov projevují naše nářečí ještě jako živý útvar jazykový, schopný dále se vyvíjet. Odděleně by se mělo pojednávat o příponách, které slovům dodávají citového zabarvení. Po této stránce snad může být tvoření slov v nářečí bohatší než tvoření slov ve spisovném jazyce.

K historickému poznání jazyka je naprosto nezbytné studium nářeční syntaxe. Bohužel, četné monografie si dosud syntaxe nevšímají vůbec a i tam, kde syntax zpracována je, přidržují se autoři často různých vzorů a opomíjejí právě jevy pro [220]jejich nářečí specifické nebo naplňují mechanicky nářečním materiálem vzorce, které byly získány rozborem jazyka spisovného.[6] Tu je především zřejmé, že nářeční projevy — většinou situačně prvotní — jsou těsně svázány s bezprostřední mimojazykovou skutečností. Věty na sebe postupně navazují a vyjadřování vzájemných vztahů mezi nimi není tak důležité jako aktuální rekce podle měnící se situace. Tak na př. místo souvětí Toto je můj starý, už to málo znat bychom asi ve spisovném jazyce musili říci Musím vám ukázat, že toto je můj starý, na fotografii je to totiž málo znát. V nářečním projevu však tyto závislosti vyjádřeny nejsou. Souvětí Nadělali šišek — tak byly modré bychom mohli doplnit odporovací spojkou ale, sotva však bychom tak nezměnili smysl souvětí. Stejně tak nelze druhou větu bezpečně považovat za větu přívlastkovou. Pěkným dokladem o komplexním, nerozčleněném chápání vět v souvětí je i typ Zemřel — zemřel, nezemřel — nezemřel. Zde navazovací forma zcela zakrývá významové vztahy mezi větami. Souvětí znamená asi tolik, že mluvčímu je lhostejné nebo nepovědomé, zdali onen člověk zemřel nebo nezemřel, a sotva zde jde o nějakou podmínku. Také spojka a slouží někdy k překrytí vztahů podřadících vztahy navazovacími, na př. v časovém souvětí Chlap enomže ju pohladíl a kráva už bečala nebo v přípustkovém souvětí Nekeré ludi léčíme a ešče nemože chodit.

V nářečích se udržuje přímo typický prostředek pro navazování vět, totiž spojka a, příslovce tož a pod. Uvedu příklad: Tož odepjali voly a lehli si dole hlavú a také vyšél ten bestrmán, ve psa býl a sedl si na zadní nohu. Kdybychom věty v tomto souvětí považovali prostě za souřadné, měli bychom dojít k absurdnímu závěru, že lidové nářečí dovede věty lépe „usouvztažnit“ než spisovný jazyk, který by jistě naše souvětí v celku nepodržel.

Bylo by už třeba učinit nějaký závěr ze zkoumání pořádku slov. Zdá se mi jedním z hlavních rysů nářečního pořádku slov klást jádro vyjádření doprostřed věty, na př. středoopavské Vaši syncy mi fšecke ořechy ochrapali nebo středomoravské A voni si ke stolu sedli a povidali.[7] Zde a stejně snad i v mnoha jiných případech se v nářečním pořádku slov uplatňují ony bohaté možnosti, které mluvenému jazyku poskytuje užití intonace.

Nejdůležitější věcí, na kterou se dosud zapomínalo, je konečně ta skutečnost, že v nářečních skladbách posuzujeme naprostou většinou věty a souvětí, které patří k příznakovému stylu dialektu, totiž k vypravování. Tím jsou tedy dosavadní obecné závěry o povaze nářeční skladby dosti skresleny i tam, kde se pokoušely o samostatný výklad. Ve skutečnosti jsou rozdíly mezi skladbou spisovného jazyka a nářečí mnohem podstatnější, než jak je naše dialektologické práce zaznamenávají a vykládají. (Stejně tak neobstojí, bývá-li nářeční syntax mechanicky srovnávána se syntaxí staročeskou, protože staročeská syntax je skladbou vyvinutého spisovného jazyka, jazyka kulturního a literárního, jazyka psaného.)

Mohlo by se zdát, že proti ostatním disciplinám chybí studiu nářeční skladby především tradice. Avšak už v r. 1899 a 1900 publikoval Jiří Malovaný svou Skladbu nářečí císařovského,[8] která je naší nejdokonalejší nářeční skladbou dodnes. Na 102 [221]stránkách se autor zabývá větou jednoduchou, souvětím podřadným i souřadným a významoslovím. Jistě se zájmem čteme v pojednání o infinitivu doklady jako te jabka só tvrdy kósať, oni nésó hněvať se, já pamatuju Vojtka beť starostó … nebo v odstavci o doplňku doklady v tech šatech ani tři mněsice nechodil v dobréch nebo na jiném místě nač to kupuješ drahy? A neméně cenné jsou i doklady jako já si ju pamatuju děfčátko a chodile tak vagabundama po světě a mnoho jiných. Nedostatkem však je, že Malovaného studie zůstala takřka osamocena.

A nyní si všimněme druhého požadavku, t. j. posuďme, zda je v monografiích vyložen systém zkoumaného nářečí.[9] Již na první pohled je zřejmé, že metodou diferenční bychom oprávněný požadavek systémovosti splnit nemohli. Diferenční metodou zde rozumím vytrhování jednotlivých faktů ze systému živého nářečí na základě jejich odlišnosti od spisovného jazyka (jinak než touto metodou nemohl ve své době postupovat Bartoš). Odmítnutí diferenční metody v tomto smyslu však neznamená, že budeme všechny jevy považovat za stejně důležité a že nebudeme ve výkladu pomíjet jevy „samozřejmé“, rozšířené na celém našem jazykovém území. Tak na př. jistě uvedeme, že genitiv sg. feminin vzoru žena je zakončen na -y (-i), ale omezíme počet příkladů, neboť v žádném nářečí ani v slovanském jazyce (kromě srbocharvátštiny) není genitiv sg. zakončen jinak. Kdybychom toto konstatování vynechali, dopustili bychom se snad stejné chyby, jako kdybychom je dokládali množstvím příkladů. Vodítkem při tom, které jevy je při výkladu třeba zdůraznit a které je naopak možno zčásti nebo vůbec pominout, bude nám srovnávání se spisovným jazykem i s ostatními nářečími, tedy národní jazyk ve všech svých útvarech.

Při hledání nářečního systému musíme vyjít z obou rysů, kterými je nářečí charakterisováno: z vymezení funkčního a z vymezení místního. Obyčejně si uvědomujeme jen vymezení místní, geografické, t. j. snažíme se zachytit strukturu nářečí pokud možno jednotného. Ideálně tento požadavek splňují jen ty monografie, které popisují a vykládají mluvu jedné nebo několika málo obcí: popisují v tomto případě homogenní jazykovou strukturu. Jestliže však studujeme nářečí na větší oblasti, pak se vynořuje neodbytně otázka: Jde ještě o jednotné nářečí či ne? Jinými slovy: Kde přestává jedno nářečí a kde začíná druhé?

Každá nářeční struktura má mnoho společného se strukturou sousední oblasti, obě naše oblasti mají mnoho společného se strukturou větší oblasti, v které jsou zahrnuty atd. Každá nářeční struktura se však v nějakém směru liší od struktury sousední oblasti, obě naše oblasti se pak v nějakém směru liší od struktury větší oblasti, v které jsou zahrnuty, atd. Tu se zdá, že pro praxi není důležité přísně řešit otázku, jde-li ještě o touž jazykovou strukturu, jestliže se nářečí několika obcí odlišuje od sebe v některém jevu fonetickém nebo gramatickém. Důležité je spíše stanovit, které z nářečních odchylek můžeme ještě zpracovat v jedné monografii a které z nich máme považovat za znaky oddělující zkoumanou oblast od nářečí sousedních. Za jediné oprávněné kriterium „svébytnosti“ nářečí můžeme považovat ty jazykové znaky, které nám vymezují jednotlivé nářeční oblasti s hlediska vývoje národního jazyka v širším slova smyslu na celém našem území, t. j. tak zvané hlavní isoglosy. Výběrem vhodných isoglos se tak zření k vývoji národního jazyka uplatňuje už při volbě oblasti, kterou hodláme zpracovat. Tak na př. známou isoglosu hanáckých monoftongů é, ó nelze sice považovat za příliš závažnou pro posuzování hláskového systému po obou stranách hranice česko-hanácké (kdyby relevantní byla, nemohly by dnes v hanáčtině pronikat obecně české tvary s dvojhláskami bez dalších změn [222]v hláskovém systému), zato však je nesporně důležitá při stanovení hranic oblasti, kterou prošly změny šířící se ze středomoravského nářečního jádra. Tyto změny zasáhly v minulosti jen jisté jazykové území a způsobily tak vznik nových hláskových rozdílů. Mez, které dosáhla změna nejrozšířenější (ej > é, ou > ó), považujeme dnes za hranici hanáckých nářečí proti nářečím českým v užším slova smyslu. I když se dnes v této „pomezní“ oblasti bude lišit „česká“ obec od „hanácké“ třeba jen existencí dvojhlásek a i když se najdou obce s hlubšími systémovými rozdíly uvnitř t. zv. hanácké oblasti, přece dá každý dialektolog přednost tomu, zpracovat v monografii raději „tradiční“ hanácká nářečí nebo jejich část (zase nějak vhodně vymezenou) před zpracováním nějakého nářečního území, kde by isoglosy ej/é a ou/ó nedbal. Při tom však je třeba stále mít na paměti, že naše isoglosy jsou jen pracovní pomůckou a že stejně tak i klasifikace našich nářečí odráží v každé době stav současného vědeckého poznání. (Je pravděpodobné, že na základě rozboru lexikologického by se mapa našich nářečí jevila jinak.) Jako prvek jazykově zeměpisný dokumentují isoglosy prospěšnost své metody, zvláště není-li odtržena od strukturního a historického zkoumání jazyka.

Při výběru znaků, které nám mají vymezit nářeční oblast, nestačí ovšem přihlížet jen k jejich historické hodnotě, nýbrž je třeba všímat si i jejich funkce v nářeční struktuře. Tak na př. historicky cenné starobylé tvary stĺp, dĺhý, žltý ve východomoravských nářečích nemohou nám tolik prospět při vymezování nejarchaičtějšího úseku, protože jsou vlastně tvary jedinečnými, neproduktivními, ba můžeme dnes říci nesystémovými, lexikalisovanými. Zato však mohou být jedním z dokladů o archaičnosti úseku, vhodně vymezeného isoglosou jinou (na př. produktivním typem 3. os. pl. choďá).

Jen zřídka kdy jsme dosud vyvodili závěr z druhého rysu, kterým je lidové nářečí charakterisováno, z jeho vymezení funkčního. A přece je zvláště dnes velmi naléhavá otázka, zda se v té či oné vesnici nebo oblasti mluví ještě místním nářečím, zdali nejde už o interdialekt nebo o obecný hovorový jazyk.

Abychom zachytili v práci skutečně místní nářečí, musíme zkoumat především mluvu nejstarších obyvatel, nikoli „běžný jazykový průměr“. Jazykovědec musí sebraný materiál hodnotit, posuzovat s hlediska toho, co již o zkoumaném nářečí ví. Musí rozhodnout, který z kolísajících tvarů je starší, starobylý, a ten potom uvede v monografii na prvním místě. Tak na př. na východní Moravě se rychle šíří obecně moravský typ lokálu v Bojkovicách, kdežto starobylá místní podoba v Bojkovicích ustupuje, přestože se shoduje s podobou spisovnou. Slyšíme-li starobylý tvar z úst občanů, u nichž se nářeční vyjadřování nejlépe dochovalo, jistě jej nebudeme klasifikovat jako výpůjčku z jazyka spisovného. Neběží zde přece o nějaké „rušení“ přehlásky, jestliže se ujímá u mladší generace tvar na -ách, nýbrž o přechod k jinému skloňovacímu typu, tedy o jev tvaroslovný. — Nelze ovšem nic namítat proti tomu, budou-li ojedinělé nebo lexikalisované archaismy uvedeny zvlášť.

Potřeba sledovat v každé důkladnější monografii vývoj, kterým nářečí prochází v současnosti, je už obecně uznávána.[10] Brzy se můžeme dočkat přiznání, že v některé obci (i na Moravě) nelze už zachytit výrazný systém místního nářečí. Někdy se tato skutečnost skrývá za tvrzením místních obyvatel, že se u nich „nijak zvlášť nemluví“. Častěji se však dosud těmito slovy naráží na to, že se mluva obce neliší od svého okolí po stránce strukturní. V budoucnosti bude ovšem rozplývání místních [223]nářečí v celonárodním jazyce postupovat rychleji a rychleji nejen z příčin společensko-ekonomických, nýbrž také z příčin ryze jazykových. Nejprve totiž odumírají ty jevy, které jsou pro starobylé nářečí příznačné a které patří k jeho základním rysům. Teprve později dojde na jevy podružné, ale tehdy už si budou mluvčí sotva vědomi toho, že si až do té doby podrželi ve své mluvě nějaké nářeční znaky.

Je třeba uznávat složitost vlivů, které způsobují rozklad nářeční struktury v dnešní době. Přece však je správné zdůraznit, že se dialekty na prvním místě stírají ve směru ke spisovnému jazyku; jiné vlivy jsou nahodilé a nedůsažné.

Když si tak dialektolog na začátku práce geograficky vymezí oblast zkoumání podle závěrů z vývoje národního jazyka, musí později při zpracovávání stále odkrývat rysy starobylého nářečí místního a od nich oddělovat jevy nesystémové, t. j. jevy interdialektické, jevy přenesené z jiného nářečního prostředí, jevy vnikající do nářečí ze spisovného jazyka, sociální i individuální odchylky a také ojedinělé archaismy, které přestaly být živou součástí jazykového systému. Tak vlastně uznáváme vedle jazykové diferenciace v prostoru též jazykovou diferenciaci „strukturně vývojovou“, to jest skutečnost, že se v každém místě vyskytuje — zhruba řečeno — jednak systém starobylého místního nářečí, jednak neustálený systém interdialektický a konečně hovorový obecný jazyk. Je jisté, že často budeme na pochybách, jak máme některý jazykový prvek hodnotit, a že se nám vždy nepodaří zařadit jej do systémových souvislostí. Přece však musíme hledat systém, jakkoli to někdy bude práce obtížná.

Strukturní hledisko je ovšem nutno uplatňovat ve všech disciplinách. Na rozboru jednoho jevu z kopaničářských nářečí na jihovýchodní Moravě bych chtěl ukázat, jak nám může pomoci v hláskosloví: V obci Starý Hrozenkov se pravděpodobně vyslovuje souhláska j a samohláska é u typu hrjéch. Fonetický důkaz je zde, jak známo, nesnadný. Je zajímavé, že se zde udržela také samohláska ó v případech jako dóm, póst, dvór. Vedle toho je zde též výslovnost kvóň, kvórka, stvól, potvóček, vón, vósmý a j. Tato výslovnost s -vó- je běžná dodnes, i když se u těchto slov setkáme i s podobami bez -v-. Souhlásku v nelze v těchto případech vykládat jinak než jako střídnici polosamohláskového u̯ z vzestupné dvojhlásky u̯o. Zdá se tedy, že se monoftongické ó vyvinulo až později z u̯o tlakem systému na dvojhlásky. Podobně i druhá vzestupná dvojhláska i̱e byla nahrazena skupinou jé. Za starší stav hri̱ech, ku̯oň s dvojhláskami máme dnes podoby hrjéch, kvóň se skupinou souhláska a samohláska. (Takto vzniklé j a v nemusí mít v systému stejné místo jako j a v jiného původu.) Na rozdíl od toho je v sousední obci Březové zřetelně dochován stav s dvojhláskou u typu ku̯oň. Dá se tedy předpokládat, že také u typu hrei͈ch je výslovnost s dvojhláskou. Sluchová pozorování dosvědčují, že tomu tak velmi pravděpodobně je.

V našich příkladech nemusíme hned vidět projev systémové symetrie, skutečnost je prostší: v obou možných případech se projevila stejná tendence, totiž snaha zrušit (St. Hrozenkov) nebo zachovat (Březová) dvojhlásky. Fonologická interpretace tak může prospět i historickému zkoumání jazyka a tu ji nijak nelze vinit ze „samoúčelnosti“. Je však též pravda, že fonologické závěry bez znalosti fonetických faktů by nepřesáhly rámec pouhé spekulace. Jestliže fonetik dokáže, jakkoli to bude nesnadné, že se přece i na Hrozenkovsku vyslovuje dvojhláska i͈e nebo snad dvojslabičná skupina -ijé- u typu hřích, pak bude nutno naši úvahu bez zdráhání odmítnout, byť její výklad sebevíc souhlasil s teoretickými předpoklady.

Systémové hledisko se ovšem neuplatňuje v tom historickém výkladu hláskosloví, kde je doba mezi předpokládaným hláskovým stavem pračeským a mezi dnešním stavem nářečním vyplněna isolovanými fakty z různých časových rovin, aniž se ukazuje vývoj hláskové struktury v celku. Je bohužel pravda, že četné naše dialektologické práce nijak neumožňují, aby mohl badatel postihnout hláskový systém nářečí v tom [224]nebo onom časovém úseku. A přitom by bylo velice záslužné ukázat, kdy jde ještě vývoj nářečí s vývojem celonárodního jazyka, kdy jej předbíhá nebo kdy se proti němu opožďuje. Atomisované pojetí historického vývoje nám tento pohled znesnadňuje.

Náš druhý příklad se týká uplatňování systémového hlediska při hodnocení jevů morfologickosyntaktických. Mám na mysli typ shodného nominativu a akusativu typu kluci v některých nářečích v Čechách. Lze slyšet výklad, že maskulinum přestalo rozlišovat akusativ pl. od nominativu podle feminina a neutra. Na toto jakoby „rušení“ projevů rodového principu ve skloňování ukazuje jednotný tvar adjektiva pro všechny rody, srov. hodný kluci, hodný holky, hodný děcka. Jiný výklad zde může předpokládat spíše „rušení“ principu životnosti. Nejde zde o posouzení, jsou-li tyto výklady správné, je však třeba chápat je jako pokusy o objasnění systémových závislostí. Obecně lze dále říci, že jen důsledným uplatňováním zřetele k systémovým souvislostem odstraníme nežádoucí přehradu mezi hláskoslovím, tvaroslovím a skladbou.

Pozornosti si zasluhuje otázka, zdali bychom neměli zkoumané nářečí srovnávat především se sousedními i jinými nářečími. Domnívám se, že takové srovnávání na vhodném místě by bylo velmi plodné. Srovnávání se spisovným jazykem je pak na místě v celkových závěrech o specifičnosti nářečního vývoje, ale při srovnávání jednotlivých faktů musíme brát v úvahu ničím nebrzděnou živelnost v nářečním vývoji v minulosti na rozdíl od spisovného jazyka spoutaného tradicí. Stylistických rozdílů je třeba využít hlavně při volbě ukázek; je správné vypouštět příklady stylisticky nevhodné (ustálené formule atp.), věnovat se však podrobně výkladům stylistickým bylo by ještě dnes předčasné. V bohatém jazyce spisovném se stylistika též rozvinula až po důkladném poznání gramatiky.

Přistupuje-li nezkušený pracovník k výzkumu nářečí na určité oblasti, nabízí se mu řada metodických pokynů, jak si má počínat. Proto by bylo nošením dříví do lesa, kdybychom zde opakovali třeba jen část toho, co bylo řečeno v shora uvedeném programovém článku Havránkově nebo o čem zevrubně — ovšem s jiným zaměřením — pojednává Ján Stanislav v úvodu k Liptovským nárečiam a co dnes najdeme ve zkratce téměř ve všech dialektologických monografiích. Dodal bych jen to, že vskutku cenným pomocníkem jsou i pro přímý výzkum v terénu naše nářeční dotazníky. Nevadí ani to, že nejsou někdy dotazníky přísně oblastními, a ani to, že někdy zkoumají i věci podružné a okrajové. Jsou vcelku spolehlivým vodítkem pro první orientaci při poznávání nářeční struktury. Větší potíže způsobí každému pracovníku rozhodování, jak rozsáhlou nářeční oblast má zpracovat. Místní rodák dá patrně přednost monografii s omezenějším rozsahem zpracovaného území, zato však s hlubším a podrobnějším výkladem jevů, jiný badatel se spíše věnuje širší oblasti, více bude uplatňovat zřetel jazykově zeměpisný, aniž bude mít možnost jíti stejně tak do hloubky. Možnosti dialektologa bývají obyčejně nějak omezeny (po stránce časové, finanční, dopravní a j.), proto nelze klást na jeho práci maximalistické požadavky.

Ani cíl monografických studií našeho typu není vždy stejný. Někdy si můžeme dovolit obsáhlou historickou interpretaci, jindy se musíme bez výzkumu historických pramenů obejít.[11] A konečně i při vypracované metodě a při stejných možnostech i cílech budou se dialektologické monografie lišit od sebe právě tak, jak se od sebe odlišují jednotlivá nářečí. Na př. při zkoumání východomoravských nářečí budeme [225]hledat oblast, kde je nejméně pozdějších innovací, a budeme sledovat, jak se směrem do nitra země objevují hustěji a hustěji vlny, které přinesly obecně české změny, a proč se tyto změny na určité linii zastavovaly. Při studiu nářečí hanáckých budeme zase vyhledávat oblast, z které se šířily hanácké innovace, a budeme pátrat po příčinách, které územní rozšiřování hanáckých změn zastavily. Tento rozdílný přístup k materiálu se zřetelně projeví i v metodě práce. Jde o to, aby metoda při interpretaci faktů pomáhala a ne jí překážela. Vzniknou-li i při aplikaci dobré metody práce po výtce primitivní, pak je to proto, že se dobrá metoda nerozvíjela.

Nářeční monografie má být podrobnou a přesnou „gramatikou“ zkoumaného nářečí. Každá taková „gramatika“ se však bude lišit od mluvnice spisovného jazyka. Kdežto mluvnici spisovné češtiny můžeme napsat až na základě historického poznání jazyka (i když samozřejmě nemá být zatížena historickou argumentací), je nářeční monografie jedním z předpokladů pro historické poznání jazyka (i když už sama toto historické poznání musí obsahovat).

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 4, pp. 216-225

Previous Josef V. Bečka: Stylistika a rozvíjení myšlenkové linie

Next Viera Budovičová: Sovietska práca o metóde historickoporovnávacieho štúdia indoeurópskych jazykov