dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Studium polských teoretických spisů o jazyce a stylu z 14. až 18. století

František Svejkovský

[Discussion]

(pdf)

Изучение польских работ 14—18 веков по теории языка и стиля / Etude d’ouvrages théoriques polonais sur la langue et le style du 14e au 18e sièles

Pozornost věnovaná rozsáhlé problematice jazyka a stylu literárních děl, při níž se stýká zájem jazykovědců a literárních historiků, ukazuje nejednou i na důležitost historického studia těchto otázek. Ale stav poznání po této stránce není právě vždycky uspokojivý, neboť nejsou dosud rozvinuty všechny možnosti nabízející se k prohloubení znalostí tohoto předmětu, a také výsledky starších prací nepostačují už mnohdy potřebám dnešního bádání. Jednou z těchto nesoustavně studovaných oblastí jsou i starší nauková díla nebo vůbec teoretické závěry týkající se různých stránek problematiky jazyka. A přece právě prameny tohoto druhu jsou vedle rozborů konkrétních památek cennou oporou pro poznání dobových názorů a podmínek jeho vývoje nebo uplatnění.

Zatímco zásluhou klasických filologů jsou díla starověká z velké části vydána a stále studována, je nedostatek znalostí o spisech naukových pociťován hlavně v medievalistice, a to nejen pro nejstarší časový úsek středověku, nýbrž i pro pozdější vývojové fáze, pro období renesance a humanistické vzdělanosti nebo působení barokních a klasicistických tendencí v různých oblastech slovesné tvorby. Ze staršího pojetí literární práce a slovesného projevu vůbec vyplývá, že je třeba při sledování této naukové literatury přihlížet nejen k starým gramatikám a poetikám, ale stejně i k rétorikám, ke kazatelským příručkám (tehdy nazývaným ars predicandi) nebo k výkladům o koncipování písemností a dopisů (ars dictandi, ars epistolandi), neboť tehdejší nauky věnované těmto různým projevům psaným i mluveným se ve svých poučkách a názorech nejednou stýkaly (což dostatečně potvrzuje také praxe autorů), mnohdy se přímo prolínaly a působily navzájem, a to zvláště v otázkách užití jazykových prostředků. — Studium těchto prací a jejich ohlasů u nás v 14. století a později je i naléhavým úkolem české vědy.

Mezi posledními příspěvky, které se obíraly těmito teoretickými díly o jazyce a stylu, je třeba přivítat přínos polských badatelů. Ti zahrnují v současné době do svého široce založeného studia jazyka a jeho souvislostí s vývojem písemnictví také soustavný zájem o tato nauková díla.[1] Pozornost, kterou jim věnují, obrací se především k poznání a osvětlování děl domácích autorů a souvisí i s pečlivou přípravou edic. Přitom je třeba konstatovat, že se tato práce nerozvíjí na jediném vývojovém úseku, nýbrž že se týká památek od nejstaršího období polského písemnictví až do 18. století.

[135]Významný přínos pro období předhumanistické je očekáván především od předního odborníka v těchto otázkách, zvláště pokud jde o gramatiku, od prof. R. Gansińce, jehož práce Zbior lacińskich podręczników gramatycznych je už ohlášena pro brzkou dobu k vydání.[1a] Z výtěžků svého soustavného studia středověkých gramatik otiskl tento badatel drobný veršovaný spisek Massa gramatice (Eos 47, 1954—1955, s. 201—221; v seš. 2, který vyšel opožděně až r. 1957). Připisuje jej neznámému polskému autorovi, který působil v druhé polovině 14. století, a zařazuje do tradice spekulativních spisů gramatických (G. užívá termínu „gramatyka filozoficzna“), vznikajících pod vlivem scholastiky; tyto gramatiky jsou projevem sbližování výkladů o jazyce s filosofií, s logikou. Jako většina naukových děl toho druhu vznikla i Massa gramatice pro potřeby školské. Výklady jsou v ní shrnuty do 182 veršů a opírají se o hojně tehdy vyhledáváné dílo Tomáše z Erfurtu. Novi modi significandi (z první poloviny 14. stol.). Pro nás je zvlášť důležité, že vydavatel zná vedle nejstaršího zápisu v rukopise krakovské Jagellonské knihovny ještě dva mladší opisy dochované v Praze v kapitulní knihovně z pol. 15. století.

Knižně vyšly v poslední době edice tří významných děl polských autorů: 1. Maciej Kazimierz Sarbiewski, O poezji doskonałej czyli Wergiliusz i Homer — De perfecta poesi, sive Vergilius et Homerus (vydal Stanisław Skimina; Biblioteka Pisarzów Polskich, Seria B, Nr. 4, Wrocław 1954), 2. Franciszek Ksawery Dmochowski, Sztuka rymotwórcza (vydal Stanisław Pietraszko; Biblioteka Narodowa, Seria I, Nr. 158, Wrocław 1956), 3. Jan Ursyn z Krakowa, Modus epistolandi (vydala Lidia Winniczuková; Biblioteka Pisarzów Polskich, Seria B, Nr. 7, Wrocław 1957).

Nejprve se zastavíme u prvých dvou knih, patřících do okruhu poetik; při studiu jazykových otázek jsou tehdejší poetiky důležitým pramenem, a to především pro pozornost, která v nich byla věnována teorii stylů a s tím spojené problematice volby jazykových prostředků. Výběr díla Sarbiewského a Dmochowského k novému vydání byl určován významem těchto prací, neboť jsou v nich shrnuty příznačné názory a zásady z různých vývojových období polského literárního života. Zároveň pak jsou projevem osobitého úsilí obou autorů o zvládnutí úkolů literatury, totiž úsilí, které překonává dosavadní ustálené konvence a hledáním nových cest ukazuje k dalšímu pokroku v literární tvorbě a její teorii.

Dílo proslulého básníka a teoretika jezuity M. K. Sarbiewského De perfecta poesi vzniklo v letech 1619—1626 a patří k nejvýznamnějším pracím toho druhu z období barokních tendencí v polské literatuře. Odkaz Sarbiewského obsahuje celkem čtyři spisy: vedle vydaného díla ještě De acuto et arguto, sive Seneca et Martialis, dále Characteres lyrici, seu Horatius et Pindarus a De virtutibus et vitiis carminis elegiaci, seu Ovidius; dále je ještě dochován jeho rétorický traktát De figuris sententiarum. Všechny tyto další spisy jsou ohlášeny k vydání pro nejbližší dobu jako druhý díl v Bibliotece Pisarzów Polskich. Vyšlý svazek přináší úvahy věnované převážně otázkám básnictví epického, v závěru se autor ještě zamýšlí nad tragédií a komedií, a to i z hlediska jejich divadelní realizace. — Školské určení i tradice spisů tohoto druhu působily na Sarbiewského způsob zpracování, na rozdělení látky i na obsah traktátu. Ve svých teoretických výkladech se vyrovnával s podněty renesanční i barokní poetiky. K jejich hlubokému poznání otevřely mu cestu nejen polské školy, ale i několikaletý pobyt v Římě a zároveň jeho velký zájem o soudobou evropskou literaturu. Přes všechnu souvislost se staršími díly i se současnými názory na literární práci je pojetí Sarbiewského charakterizováno specifickými rysy, které dokládají, jak překonával tradiční dobovou poetiku. Projevilo se to především v důraze na tvůrčí podíl a individualitu autorovu, ve zřeteli ke vztahům mezi literaturou a skutečností i ve výrazném příklonu k antice a některým jejím literárním ideálům, což vtiskovalo jeho poetice klasicizující ráz. [136]Na tyto základní rysy Sarbiewského poetiky zvlášť upozorňuje redakční předmluva k prvému svazku jeho děl. Naproti tomu vydavatelův úvod stručně přehlíží Sarbiewského literární práce a zvláště rozbírá vydávaný traktát; vedle toho přináší přehled dochovaných rukopisů a jiných pramenů. Zpracování tohoto úvodu, omezeného pouze na nejzákladnější data o vydávaném díle a o jeho autorovi, stejně jako celková úprava edice jsou určovány jednotnou vydavatelskou praxí v Bibliotece Pisarzów Polskich, jak ostatně ukazuje i vydání díla Ursinova. Hlavní pozornost je vedle textu věnována kritickému aparátu k němu a odborným poznámkám, týkajícím se především odkazů k pramenům nebo ke shodám s jinými díly, což je u teoretických spisů tohoto druhu zvlášť cennou součástí edice. Jak ukazují poznámky, stojí v popředí mezi Sarbiewského autoritami Aristoteles (jeho „Poetika“ i „Rétorika“), z humanistických poetik traktát Marka Girolamo Vida (1485—1566) „De arte poetica“ a Julia Caesara Scaligera (1484—1558) „Poetices libri septem“.

Druhá vydaná poetika, Sztuka rymotwórcza Franciczka Ksawery Dmochowského, spadá vznikem už na počátek osvícenství v Polsku (vyšla poprvé roku 1788). V její koncepci se projevil živý vztah autorův k nové životní situaci a k novým společenským tendencím, které se brzy ohlašovaly i ve vývoji vědy, filosofie, estetiky a tvorby umělecké. Ve snaze překonat dosavadní pojetí literární práce a její společenské funkce opřel se autor o poetiku evropského klasicismu, především o její formulaci v díle Boileauově (1673—1711) L’Art poétique. Ale vlivem konkrétních historických podmínek v polské literatuře i jiných podnětů teoretických a literárních děl přetvářel její tradiční pravidla, jak ukazuje vydavatel v rozboru Sztuky. V předmluvě připomínal sám Dmochowski vedle Boileaua zvláště význam díla Aristotelova, Horácova, Vidova a anglického teoretika Alexandra Popea (1688—1744) pro zpracování otázek poetiky. Dílo je veršováno a je rozděleno do čtyř částí. První z nich a závěrečná jsou věnovány všeobecným výkladům o předpokladech a podmínkách básnické práce, otázkám zpracování literárních děl, volbě jazykových prostředků apod., ale i kritice a jejímu významu. Druhá a třetí část se obírá hlavními básnickými druhy, které stály tehdy v popředí zájmu (vedle epopeje, ódy, selanky a elegie si všímá satiry, epigramu, bajky, ale i tragédie a komedie). Je příznačné pro vývoj poetiky, že ji už nechápe jako zdroj zásad, které by dostačovaly umělcům pro jejich básnickou práci, nýbrž jako zformulování požadavků kladených na ideovou i uměleckou stránku literární tvorby v době vzniku díla; přitom má poetika umožňovat hlavně v prostředí školském porozumění literárním dílům a jejich rozbor. — Nová edice tohoto díla je provázena bohatým aparátem, osvětlujícím text ve věcných poznámkách, v interpretaci míst méně srozumitelných dnešnímu čtenáři a v některých odkazech k pramenům. V obsáhlé úvodní studii vydavatelově je dílo mnohostranně začleňováno do polské historické situace i osvětleno z hlediska souvislostí evropských, a to jak v širším rámci společenských poměrů, tak zvláště vývoje filosofických a estetických názorů i literárních snah. K vydání původního textu z roku 1788 jsou připojeny závěrem ukázky z třetího vydání (vyšlo v roce 1826), aby byl dokumentován ráz změn, jimiž dílo prošlo; také v poznámkách k textu upozorňuje vydavatel na všechny závažné rozdíly ve třetím vydání.

Rovněž práce týkající se epistolografie obsahují pozoruhodná místa vztahující se k problematice jazyka. K této nauce obrací naši pozornost vydání díla významného polského humanisty Jana Ursina z Krakova Modus epistolandi, vyšlého po prvé v roce 1496 a věnovaného otázkám zpracování nejrůznějších typů listů, od doporučujících nebo oslavných až po listy žertovné a milostné. Celkovým pojetím i výklady o jednotlivých stránkách práce nevymyká se dílo Ursinovo z řady podobných humanistických spisů[2] a rozvíjí spolu s nimi tradici řecko-latinské epistolografie; hlavní autoritou a zároveň prostředníkem starších názorů byl tu huma[137]nistům hlavně Cicero. Podobně jako v mnohých jiných dílech Ursinových současníků nelze ani v této práci hledat zvláštní a nový přínos autorův. V teoretické části zpracovává tehdy běžné výklady a mnohdy se opírá o práce cizí, zvl. o „Opusculum scribendi epistolas“ Fr. Nigera z r. 1488 a o část gramatiky N. Perotta ze 60. let 15. století, která byla vydána i samostatně pod titulem De componendis epistolis. V duchu těchto tradičních výkladů nejprve definuje, co rozumí listem, a pak probírá základní otázky látky, jejího rozvržení, všímá si jednotlivých formálních částí listu a konečně i způsobů jejich zpracování; zvláštní pozornost věnuje také datování a titulům. Z výkladů týkajících se jazykové stránky je možno uvést především kapitolu „o barvách čili rétorických ozdobách“, kterou však Ursinus příliš nerozvádí, nýbrž odkazuje k jedné z nejvyhledávanějších starověkých rétorik, k spisu Rhetorica ad Herennium. Na několika místech probírá také otázku stylu a opět odkazuje k některým pramenům: znovu se připomíná Rhetorica ad Herennium vedle teoretických děl humanistických autorů Laurentia Vally a Augustina Data. Na vztah Ursinův k jiným pracím upozorňují podrobně hlavně vydavatelčiny poznámky, zařazené přímo pod textem, a dále některé obšírnější vysvětlivky v aparátu umístěném na konci edice. Souhrnně se k této otázce vrací vydavatelka v úvodní studii, která má jinak převážně biografický a bibliografický ráz. — Důležitou a obsáhlou část Ursinova spisu tvoří vedle obecných závěrů příklady, původní to práce autorovy; jsou to většinou autentické dopisy, jak ukazují badatelé v poslední době. Vedle toho připojil Ursinus na závěr několik řečnických ukázek, opět vlastních promluv, v nichž se setkáváme i s oblíbenou tematikou humanistické literatury (např. s úvahou o významu řečnictví nebo medicíny). V těchto několika řečech, stejně jako v obecné části spisu máme doklady, jak i u Ursina byly si blízké názory na zpracování různých druhů slovesných projevů, a to zvláště v otázkách jejich jazykové stránky.

Kromě vydání díla Dmochowského sledují všechny přehlížené práce především potřeby odborníků. Hlavní zájem byl při jejich přípravě soustředěn k vydání textů a ke zpracování textově kritických poznámek k nim. Tomu odpovídá i ráz věcných poznámek a komentářů shrnujících pouze základní data a odkazujících k speciálním pracím o díle i o autorovi v dosavadní literatuře; takový je hlavně ráz edic v Bibliotece Pisarzów Polskich. Přitom k vydání latinského spisu Ursinova a Sarbiewského v této knižnici je paralelně připojen ještě polský překlad. Pouze u edice Dmochowského se setkáváme s jiným vydavatelským postupem. Vyplývá to z povahy knižnice, do níž bylo zařazeno. Biblioteka Narodowa je určena širšímu okruhu čtenářů, a proto tu vystupuje do popředí péče o přiblížení díla čtenáři po stránce jazykové a věcné. Projevuje se to hlavně ve zpracování aparátu, kde jsou omezovány textově kritické a jiné odborné poznámky. Ale tento postup nijak nezmenšuje význam dávno už očekávané edice tohoto díla. Je připraven kriticky, podle zásad pro úpravu čtenářských vydání starších děl. Alespoň v omezené míře uvádí vydavatel varianty z vydaní třetího, jak už víme, upozorňuje na vztah k jiným dílům, hlavně na shody s Boileauem, a připojuje i závažnou studii, o které jsme se již také podrobně zmiňovali, takže i odborník zde najde vedle textu dostatek cenného materiálu.

Zájem o staré teoretické spisy o jazyce a stylu vyvolává ovšem také odborné studium jednotlivých děl nebo některých dílčích problémů, které vyplývají z rozborů dochovaných památek. Zvláště sami vydavatelé se zamýšleli v posledních letech zároveň s přípravou edic nad těmito otázkami a sledovali mnohdy širší začlenění spisů nejen do vývoje polského, ale i do celkové situace evropské. Zčásti přitom navázali na starší bádání, ale jindy mají jejich příspěvky význam průkopnický pro novost přístupu k dílům nebo pro výběr problematiky. Proto mezi výsledky práce posledních let nacházíme závažný pokrok v poznání nauk týkajících se různých složek staršího písemnictví v Polsku, ale vedle toho někdy i závěry závažné pro charakteristiku celkového vývoje teoretických názorů o jazyce a stylu v Evropě. Za práci tohoto dosahu lze označit na prvém místě studii, kterou publikoval Ryszard Gansiniec pod titulem Modi significandi (Myśł filozoficzna 6 (26), 1956, seš. 6, s. 80—115). Je věnována studiu gramatiky ve 13.—15. století, a to hlavně vzniku spekulativní gramatiky, o které jsme se už výše zmínili, a v jejím rámci [138]zvláště počátkům studia syntaxe. Tato široce pojatá a hluboce zasvěcená studie je v prvé části příspěvkem k poznání nových tendencí v gramatických výkladech na evropských školách, hlavně ve Francii, v druhé části se obrací k poměrům polským. Některé závěry specifikuje autor v dílčí studii, citované už výše, která předchází edici spisku Massa gramatice v časopise Eos.

Epistolografii věnovala po delší době opět soustavnou práci vydavatelka spisu Ursinova, Lidia Winniczuková v monografii Epistolografia (Biblioteka Meandra 19, Warszawa 1952). Srovnání této studie se starším syntetickým pohledem na otázky epistolografie z péra Wilhelma Bruchnalského v Encyklopedii PAU (sv. XXII, s. 188n., Warszawa 1923) ukazuje, jak pokročilo bádání o epistolografii a její teorii v Polsku, zvláště poznáním a rozborem jednotlivých dochovaných děl polských autorů 15. a 16. století; L. Winniczuková podává v této své práci stručnou syntézu dnešního stavu. Zároveň přináší její monografie — a stejně tak i úvod k vydání J. Ursina, který je založen na výsledcích její Epistolografie — vyčerpávající bibliografický přehled příspěvků k tomuto tématu.[3]

Zatímco se po pracích W. Bruchnalského nedostává dosud v Polsku soustavnější pozornosti věnované rétorice,[4] obracejí se častěji badatelé k poetikám, zvláště k původním dílům domácích autorů. V popředí se tu stále objevuje zájem o dílo právě vydávaných autorů — Sarbiewského a Dmochowského, zato předhumanistická poetika čeká na zpracování. Po starší studii Tadeusze Sinka „Poetyka Sarbiewskiego“ (Rozpravy Wydz. Filol. PAU 58, Nr. 3, 1918) vrátila se k ní Zofia Szmydtowa v práci O księdze I „Poetyki“ Sarbiewskiego (Sprawozdania Wydz. I Tow. Warszawskiego 42, 1949). Na těchto příspěvcích a na ještě starších pracích ruského badatele V. I. Rězanova (z počátku 2. desetiletí 20. stol.) v podstatě založil svou úvodní studii k edici traktátu De perfecta poesi její vydavatel Stanisław Skimina. — Podrobný přehled bádání o Dmochowského skladbě „Sztuka rymotwórcza“ je zachycen v nové edici. Šíří rozboru a snahou o zachycení vztahu k dobovým názorům estetickým a k literární teorii vyniká mezi nimi právě poslední studie vydavatele tohoto díla Stanisława Pietraszko, kterou jsme už charakterisovali. Nedlouho před ní se objevila jiná obsáhlá studie věnovaná této poetice, napsala ji Teresa Skibniewska pod titulem Z historii poetyki. — Zestawienie i interpretacja I (1788) i III (1826) wydania Sztuky rymotwórczej (Práce Polonistyczne XI, 1953, s. 149—205). V některých zásadních závěrech týkajících se hodnocení a významu názorů Dmochowského pro literární vývoj v Polsku se výsledky obou studií rozcházejí; St. Pietraszko se o práci T. Skibniewské vyslovuje ve svém bibliografickém přehledu velmi kriticky a odmítavě a svými výklady s ní polemisuje. — Z dalších příspěvků o tradici starší polské poetiky je možno zaznamenat ještě stručný přehled ohlasu závažných starověkých poetik — Aristotelovy a Horatiovy — spolu se spiskem Pseudo-Longinovým „Perí Hypsous“ v Polsku i v některých jiných evropských zemích, který podává ve svých úvodních výkladech k polským překladům těchto děl Tadeusz [139]Sinko (Trzy poetyki klasyczne, Biblioteka Narodowa, Seria II, Nr 57, druhé změněné vydání z roku 1951).[5]

Závěrem tohoto přehledu je třeba ještě konstatovat, že poznání práce a výsledků studia polských badatelů může být také u nás podnětem k podobnému úsilí na poli dosud často opomíjeném. V mnohém pak polské práce k tomuto studiu svými výsledky už nejednou přispívají, uvážíme-li, že pro četné vztahy mezi oběma zeměmi docházelo v minulosti k živým stykům právě v oblasti literatury a školské vzdělanosti. Připomínají to jak dochované rukopisy a tisky svědčící o výměně kulturních hodnot, a to i v okruhu, kterého jsme si tu všímali (srov. např. zvlášť hojně dochované naukové spisy z doby prvního rozvoje pražské a krakovské university), tak i ohlasy vzájemné působnosti autorů a vzdělanců obou zemí (např. styky humanistů a studentů v 15. a 16. století; působení polských kněží a učitelů v českých zemích za protireformace a naopak činnost pobělohorských emigrantů v Polsku atd.). Týž význam mají polské práce i pro badatele slovenské, neboť i ve vztazích slovensko-polských byla situace obdobná.


[1] Množství aspektů, které se uplatňují v této práci, dokládají z posledních prací např. sborník studií Pochodzenie polskiego języka literackiego (Studia Staropolskie, T. III, Wrocław 1956), obsáhlý bibliografický soupis památek shrnutý pod titulem Walka o język w życiu i literaturze staropolskiej se studií M. R. Mayenowé (Warszawa 1955), Witolda Taszyckého studie a výbor z textů 15.—18. století Obrońcy języka polskiego (Biblioteka Narodowa, Seria I, Nr. 146, Wrocław 1953) nebo četné práce věnované prozodickým problémům a nedávno založený mnohasvazkový soubor s širokou tematikou, nazvaný Poetyka. Zarys encyklopedyczny (dosud vyšly od roku 1956 tři svazky).

[1a] Po napsání tohoto referátu došla zpráva, že smrt uzavřela velké vědecké dílo prof. R. Gansińce, zemřel 8. března 1958. — Uvedené dílo bylo už připraveno k tisku, ale vychází posmrtně s názvem „Metrificale“ Marka z Opatowca oraz inne traktaty gramatyczne XIV i XV wieku.

[2] Mezi teoretickými spisy z tohoto období jsou i práce českých autorů, kteří stejně jako Ursinus prošli italskými humanistickými školami, Augustina Olomouckého a Racka Doubravského; spisek Racka Doubravského Libellus de componendis epistolis vyšel v pozdějších vydáních také v Krakově (v roce 1523 a 1524).

[3] Z jiných příspěvků je třeba upozornit alespoň na nedávné vydání středověkého formuláře, který byl připraven k vydání Karolem Górskim pod titulem Formularz Jerzego, pisarza grodzkiego krakowskiego ok. 1399—1415 (Towarzystwo Naukowe w Toruniu, Toruń 1950). Tento formulář neobsahuje ovšem zvláštní výklady teoretické. Pro českého badatele jsou pozoruhodné závěry vydavatelovy, které vyplynuly ze srovnání s českými formuláři; jsou ovšem stručné a obsahují pouze konstatování, že v díle krakovského písaře je možno nalézt „určité analogie s českým formulářem biskupa Tobiáše z konce 13. století, ale jsou dost vzdálené“ (Úvod, s. XVI—XVII). — Dílem Ursinovým se v poslední době obíral vedle vydavatelky jeho spisu ještě R. Gansiniec (srov. Listownik Jana Ursinusa, Sprawozdania z czynności i posiedzeń Polskiej Akademii Umiejętności, T. 53, 1952, Nr. 1, s. 18).

[4] Částečně je sem možno zařadit zájem o rétorické dílo F. Kallimacha, cizince působícího také v Polsku. V poslední době se k jeho dílu vracel vydavatel jeho rétoriky K. F. Kumaniecki.

[5] Na tuto edici T. Sinka navázala další kniha, Trzy stylistyki greckie — Aristoteles, Demetrios, Dionysios (vyd. Władysław Madyda, Biblioteka Narodowa, Seria II, Nr. 75, 1953); také tam najdeme v úvodu několik drobných zmínek týkajících se ohlasu děl těchto autorů v Polsku.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 2, pp. 134-139

Previous František Kopečný: Nový etymologický slovník češtiny a slovenštiny

Next Ludmila Švestková: Nad sovětskými příručkami jevištní řeči