Vančurova hospodářská linguistika

Leontij Kopeckij

[Discussion]

(pdf)

Le langage économique, par Vančura

Sborník „Spisovná čeština a jazyková kultura“, kolem něhož se r. 1932 rozvířila plodná diskuse, zdůraznil pro českou linguistiku problém funkčního rozvrstvení jazyka. Tam čteme, že linguistická teorie „zjišťuje soustavně a podrobně speciální jazykové prostředky a jejich využití u jazyků různých funkcí“ (str. 257).

Toto „zjišťuje“ je však vysloveno spíše jako požadavek, poněvadž soustavné zkoumání funkčních jazyků v tomto smyslu je omezeno u nás na několik průkopnických prací. Ještě také není zevrubně stanovena metodologie takového zkoumání. Nicméně jeho nezbytnost vyplývá jak z potřeby vědeckého popsání jazyka, tak i z praktických důvodů jazykové kultury a jazykového školení (i při studiu cizích jazyků) a z potřeb tvoření nebo normalisování odborné terminologie. První z jazyků odborných, kterému byla u nás věnována soustavná metodologická úvaha, je jazyk hospodářský. Máme na mysli knihu ZDEŇKA VANČURY Hospodářská linguistika, pokus o její teorii a doklady s anglického účetního názvosloví (v Praze 1934, str. 80).

Vančura si vytkl za cíl své práce hledati, „které metody jazykozpytné by byly vhodné a plodné pro studium jazyka hospodářského — pro hospodářskou linguistiku“ (str. 5), při čemž hledí na svou práci jako na práci úvodní, která nemá vyčerpati svůj předmět, nýbrž ukázat na možnosti metodologické. Doklady vybírá z angličtiny ve funkci obchodní, zvláště z jednoho jejího úseku, účetní teorie, což odůvodňuje tím, že účetní názvosloví a souvislé projevy, v nichž se ho užívá, tvoří malý a jasně oddělený úsek hospodářského jazyka a proto lze na něm snáze pozorovati některé charakteristické rysy hospodářského jazyka.

Představu o celkovém obsahu a uspořádání knihy podávají názvy kapitol: I. Úvodem, II. Hospodářská linguistika, III. Zvláštní jazyk a obecná linguistika, IV. a V. Vymezení hospodářského jazyka, VI. Hospodářský jazyk jako složka jazykového systému, VII. Účetnictví, VIII. Účetní názvosloví, IX. Knihy a účty, X. Strana, sloupec a položka, XI. Účetní úkony, XII. Opisy termínů, XIII. Návod v souvislém projevu, XIV. Výklad v souvislém projevu, XV. Popis v souvislém projevu.

Uspořádání by bylo zajisté průhlednější, kdyby se kniha dělila na dvě hlavní části — teorii hospodářského jazyka (kap. III.—VI.) a aplikaci této teorie na účetní názvosloví, zvláště když obě ty části jsou skoro stejně dlouhé. Druhá kapitola, kde se probírá historie otázky a kritický přehled příslušné literatury, mohla býti spojena s úvodem. Je to snad podružný požadavek, ale klademe jej proto, že všechny V-ovy kapitoly [56]nemají stejný zásadní význam pro obsah knihy: postavme proti sobě na př. podnětnou a obsáhlou kapitolu VI. (str. 38—51) proti chudé kapitole X. (str. 60 a polovina str. 61).

V přehledu literatury zastavuje se V. u prací B. Fehra, A. Schirmera, E. Messinga, L. Jordana a H. Dietze a ukazuje dva směry, kterými se dosud brala hospodářská linguistika: první historický a druhý zabývající se spíše současným hospodářským jazykem; tento směr proklamoval samostatnost hospodářské linguistiky, ale je metodicky nejistý a o svém pracovním postupu mluví jen obecně (str. 14).

I jestliže V-ovi snad unikly některé práce o této otázce, stav hospodářské linguistiky je u něho charakterisován výstižně a novum, které přináší (zvl. v kapitolách IV.—VI.), odráží se zřetelně na tomto pozadí. V II. kapitole probírá se otázka jazyků zvláštních a její řešení u Hirta, Vendreyse, Meilleta a Porziga. Porzig vyslovil několik velmi důležitých zásad k tématu „L’aspetto individuale e l’aspetto sociale del linguaggio“, které bylo probíráno na mezinárodním sjezdu linguistů r. 1933 v Římě. Svým odlišováním jazyků skupinových (Sondersprachen) od jazyků odborných (Fachsprachen), uvádí Porzig velmi plodné podněty, které rozvádí po několika stránkách. Zde máme námitku proti jeho formulaci: Vančura ukazuje, že pro hospodářskou linguistiku je důležitějším předmětem zájmu odborný jazyk hospodářský nežli hantýrka krámu, kanceláře, dílny, kdežto pro obecnou linguistiku má obojí stejnou zajímavost. K tomu podotýkáme: to je správné, ale nikoli proto, že „pole hospodářské linguistiky je do jisté míry vázáno její konečnou didaktickou aplikací“ (str. 19); autora patrně svádí pohled na hospodářský jazyk jako na předmět cizojazyčného studia, ale mohl se tu přidržeti důsledněji toho stanoviska, že v jazyku hospodářském zkoumáme určitou funkci jazyka spisovného, pak má větší význam poznání jazyka odborného, kdežto hantýrka (Sondersprache) má význam menší a někdy jen negativní („co býti nemá“ v jazyce spisovném).

Těžiště V-ovy práce je v kapitole IV. a V., které mají společný název „Vymezení hospodářského jazyka“. V nich shrnuje do tří bodů, co podle německé, francouzské a anglické literatury jím probrané tvoří ustrojení speciálního jazyka — a tedy i jazyka hospodářského. Jsou to termíny, šablony a odchylky od normy spisovného jazyka. Pak probírá blíže každý z těch bodů a přidává nově bod čtvrtý.

Nespornou zásluhou V-ovou je, že objasňuje problém šablon (tak zvané frazeologie), ač myslíme, že jeho prací stále ještě nebylo o tom řečeno poslední slovo. Odlišuje šablony od lexikalisovaných slovních skupin tak, že šablona je automatisovaná skupina slov, jejíž jednota je psychologická (způsob vyjadřování připadá mluvícímu známý, obvyklý, schematisovaný, někdy i otřelý), kdežto jednota lexikalisovaných skupin je sémantická a gramatická. Vytkli bychom V-ovi, že ještě nepromyslil dostatečně otázku ohraničení šablony. V dopise, který uvádí za příklad a u kterého praví: „Jednodušší by bylo ptáti se, co není automatisováno v celém dopise“, nemáme již jen řadu šablon, nýbrž větší automatisovanou strukturu šablon, pro kterou by mohla býti stanovena speciální charakteristika. Zajímavá, ale ještě nevyhraněná je V-ova myšlenka ukázati odlišnost termínů od šablon tím, že je podrobíme zkoušce disautomatisace. Odautomatisování termínů dává prý jiné výsledky než u šablon a je možné za jiných okolností. To může býti, myslíme, relativní a zdaří se jen v některých oblastech zvláštních jazyků. Na jiném místě se pokusíme pro to stanoviti jiná kriteria. — Novou thesí, kterou V. přidává, je, že za odborný jazyk musíme považovati nejen šablony a termíny, ale i vždycky celý souvislý projev, který je napsán nebo prosloven ve službě odborné činnosti. Odborný jazyk musí býti charakterisován i svým zvláštním výběrem prvků neterminologických a nefrazeologických.

Vančura se nezabývá podrobněji tematickým vymezením hospodářského jazyka, nýbrž doporučuje, aby hospodářská linguistika vypracovala svoje metody na zkoumání typů jazykových projevů, které nesporně slouží účelům hospodářským, a pak měřila těmito metodami případy pomezní. Přijímá Gutkindovo dělení typů hospodářského jazyka, ale je ochoten přijmouti i kteroukoli jinou klasifikaci tematickou, poněvadž je jen pomůckou pro příští vypracování klasifikace linguistické.

V další VI. kapitole všímá si V. vztahu hospodářského jazyka k celkové struktuře jazykové. Přitom správně zdůrazňuje problém, zda materiálem hospodářské linguistiky je pouhý souhrn určitých jazykových jevů anebo nějak spjatý systém jevů. Zde se přidržuje strukturální a funkční linguistiky a rekapituluje z ní ty zásady, které se přímo dotýkají předmětu pojednání. Tak se v práci V-ově setkáváme s novým přehledem názorů Saussura a jeho pokračovatelů a kritiků, jejichž práce už tvoří bohatou literaturu. Autor však přitom stále ještě nemá o čem mluviti. Zdůrazňuje, že pro hospodářskou linguistiku jsou nejdůležitější ty opravy a doplňky, které k učení Saussurovu přidal Pražský linguistický kroužek, a z nich hlavně zásada [57]funkční diferenciace uvnitř jazyka. Při diferencování jazykového systému působí činitelé sociální (prostředí), a funkční (účel projevů), které dávají tematický podklad a stanoví hlavní formy vyjadřování. Tuto myšlenku Vančura přijímá a rozvádí; snad měl přitom hlouběji pojednati o normě hospodářského jazyka.

Tím končí metodologická část knihy. Klasifikaci materiálu při popisu účetní terminologie anglické provedl Vančura s hlediska tematického, mimojazykového (viz kapitoly „Knihy a účty“ až „Účetní úkony“), ale v dalších kapitolách „Opisy termínů“, „Návod v souvislém projevu“ atd., uplatňuje se stanovisko linguistické. Důsledná linguistická klasifikace terminologického materiálu čeká ještě na své vypracování.

Vančura končí svou práci pěknou stránkou o konstantních a potenciálních složkách hospodářského jazyka. Potenciálními složkami jsou prvky neterminologické a nefrazeologické, „výběr těchto prvků potenciálních je určen jazykovými konvencemi odborné skupiny, je tedy skutečně částí jazyka odborného, právě tak jako jeho stálé a příznačné prvky, termíny“ (str. 73).

Stručným, někdy až příliš zhuštěným výkladem přispěl autor nejen k osvětlení problémů hospodářského jazyka, nýbrž dal i příklad, jak lze zdárně užíti zásad funkčních pro zkoumání odborných jazyků.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 1, pp. 55-57

Previous Josef Čada: Studium cizích jazyků na školách obchodních a jeho lingvistický základ

Next Jan Uher: Literární zájmy středoškolských studentů