Bibliografie české lingvistiky

Jiří Daňhelka

[Kronika]

(pdf)

Библиография чешской лингвистики / Bibliographie de la linguistique tchèque

Není malou výhodou československé lingvistiky, má-li k dispozici soupis českých prací z jazykovědy obecné, indoevropské, slovanské a české za 10 let od r. 1945, soupis, o kterém lze bez nadsázky říci, že se přibližuje požadavku dokonalé bibliografie. Jde o dva svazky: Bibliografie české lingvistiky za léta 1945—50, Praha 1955, 360 s. a Bibliografie české lingvistiky 1951—1955, Praha 1957, 540 s., jejichž: zpracovatelem je Zdeněk Tyl. Můžeme-li konstatovat, že se tyto Tylovy soupisy přibližují požadavku dokonalé bibliografie, je třeba si položit dvě otázky: za prvé, v čem spočívá úspěch práce a její relativní dokonalost, a za druhé, co chybí k tomu, aby bylo dosaženo dokonalosti absolutní.

Je vůbec otázka, v čem spočívá dokonalost bibliografického soupisu. Je to nepochybně několik požadavků a hledisk, která se navzájem doplňují a kříží. Především je to požadavek úplnosti, tedy požadavek vztahující se k materiálu bibliografie. Ovšem tento požadavek má svůj oříšek — je známo, že se jednotlivé vědní disciplíny, i když jsou navzájem dosti přesně diferencovány, v některých aspektech prostupují a kryjí. Požadavek úplnosti lingvistické bibliografie nese s sebou nutnost překročit hranice »čisté« lingvistiky a přibrat pomezní oblasti některých jiných disciplín, zejména historie, literární historie, estetiky apod., a vlastně z hlediska terminologického pojmoslovnou a terminologickou oblast každého vědního oboru. Tento požadavek pak má za následek nutnost stálého sledování nekonečného a neuzavřeného množství publikací, zejména periodik, kde se terminologické studie nebo informace mohou objevit. A tu konečně vzniká otázka, zda každá informace terminologické povahy má ráz jazykovědný, zda patří do lingvistické bibliografie. Z této labilnosti pak pramení nejistota pro pořadatele bibliografie a obtížnost nalézti správnou orientaci; odtud také pramení kolísání mezi dvojí krajností: neúplností, vyplývající z hyperkritičnosti pořadatelovy, a přeplněností, vyplývající naopak z nedostatku kritičnosti a z nedostatku pevných kritérií výběru. Tato labilnost může být nakonec pramenem skepse, může-li být vůbec absolutní úplnost lingvistické bibliografie (víc než každé jiné bibliografie, protože materiál jazykovědy souvisí s každým pojmenováním ve všech oborech lidské činnosti) stanovena a postřehnuta.

Druhým základním předpokladem dokonalosti bibliografie je dobrá informativnost; jde o požadavek, spočívající na zpracování bibliografie. Tento požadavek můžeme vidět ze dvou hledisk, jednak z hlediska orientace v biblio[237]grafii, jednak z hlediska zasvěcenosti bibliografických údajů. Jde o to, aby bibliografie umožňovala rychlé vyhledání potřebných údajů a aby podávala jasnou zprávu o obsahu údajů a základní sdělení o jejich kvalitě. Tím se umožňuje už na základě bibliografie třídit literaturu předmětu aspoň do dvou skupin — na literaturu teoretickou a prakticistickou, na literaturu nutnou k další práci a literaturu okrajovou, pro další práci bezvýznamnou nebo postradatelnou. Zvláštním způsobem tento problém řeší ty bibliografie, které rezignují na požadavek úplnosti, tedy bibliografie výběrové (mezi ně patří např. mezinárodní lingvistická bibliografie vydávaná od r. 1949 s údaji od r. 1939 Bibliographie linguistique des années 1939 — 1947, 1948 …, mezi ně patří také bibliografie otiskované v některých časopisech). Ty se omezují resp. mají omezovat na literaturu zásadní, která by při vědecké práci neměla být opomíjena. U úplných bibliografií požadavek informativní zasvěcenosti údajů nelze řešit jiným způsobem než jejich stručnou anotací. Má-li však anotace z hlediska informativní zasvěcenosti plnit svůj úkol, musí jednak naznačit obsah anotované práce přesněji, než to umožňuje její název, jednak musí práci charakterizovat tak, aby aspoň v nejhrubších obrysech vystupovala její závažnost pro řešení daného problému. Tento požadavek je splnitelný jen tehdy, je-li bibliografie zpracovávána odborníkem pro příslušnou vědní disciplínu nebo pro její části, je-li bibliografie součástí vědecké práce a je-li její vypracování za vědecký úkol považováno. Pokud jde o požadavek informativní orientačnosti, je to záležitost organizace materiálu, přesnosti jeho roztřídění, postižení jeho dosahu pro různé úseky vědního oboru a zajištění snadné specifikace neúplných informací uživatele bibliografie. Svůj význam zde má stanovení členitosti osnovy pro třídění materiálu, přehlednost uspořádání jednotlivých údajů a vypracování rejstříků.

Dříve než budeme hodnotit, jak Tylova Bibliografie vyhovuje těmto požadavkům, jak je splňuje a jaké jsou příčiny toho, že některé snad zcela nesplňuje, je třeba, abychom si uvědomili, za jakých předpokladů jeho Bibliografie vznikala. Měla možnost opřít se o dobré vzory a vyvarovat se chyb předchůdců; je třeba konstatovat, že domácí tradice lingvistických bibliografií Tylovi dobře posloužila. Svou úroveň měly bibliografické přehledy filologické literatury, otiskované od r. 1910 ve Sborníku filologickém, dokonalá byla Bibliografie československých prací lingvistických a filologických, kterou od r. 1929 redigoval B. Havránek a později J. M. Kořínek a na níž spolupracovali V. Machek, J. Mukařovský, Fr. Oberpfalcer (Jílek) a Vl. Šmilauer (poslední svazek za r. 1935 vyšel r. 1937 — pak je v naší lingvistické bibliografii desítiletá mezera). Tyl se jistě také učil na bibliografii, kterou v Indogermanisches Jahrbuch, v l. 1915—1941 otiskoval O. Hujer, připomíná i významnou teoretickou a praktickou pomoc J. Kurze. Je potěšitelné, jestliže se bibliograf. práce u nás těšila dobré pozornosti i vědeckých odborníků; bylo pak výhodné pro Tyla, když se jednak mohl opřít o vynikající tištěné práce jako o své vzory, jednak když mohl čerpat ze zkušeností B. Havránka, který je vědeckým redaktorem jeho Bibliografie. Proti starším pracím bibliografickým je u Tyla jedna důležitá zvláštnost — že totiž opustil metodu kolektivní práce a shromáždění i zpracování materiálu se ujal sám.

Na rozdíl od akademické bibliografie za l. 1929—1935, která shrnula vždy roční produkci, zabírá tato nová bibliografie vždy období pětileté a má takto i pokračovat. To samo má výhodu v tom, že lze lépe bibliografické údaje třídit a spojovat, že se neopakují položky jen kvůli referátům; také při užívání ušetří to odborníkům značně práce. Je potěšitelné, že už v prvním rozběhu zabrala nová bibliografie období desítileté; bezprostředně předchozí zabrala jen sedm let. Bylo by dobrým činem doplnit tuto mezeru l. 1936—1945; pak by česká lingvistická bibliografie nabyla kontinuity od r. 1909 (ovšem bylo by třeba doplnit ještě i mezeru za l. 1923—1928). — Částečná nevýhoda tohoto shrnutí vždy za pět let je v jistém opoždování, ale to je nahrazováno jinak, jak v závěru ukážeme.

Pokud jde o požadavek úplnosti, Tylova Bibliografie je dílo hodné úcty. Zaslouží si uznání nejen proto, že je v ní shromážděn materiál [238]prakticky úplný, ale také proto, že Tyl našel dobrou cestu k tomu, aby se vyhnul i neúplnosti i hypertrofii balastu a materiálu pouze informativního. Je nutno říci, že jeho materiál má spíš sklon k nadbytečnosti. Je však vhodné, když údaje o méně závažných článcích, poznámkách atd., otištěných v nelingvistických časopisech, jsou tištěny drobnějším písmem. Je také vhodné, že Tyl v hojnější míře sáhl k tomu, že v odůvodněných případech pod jednu bibliografickou položku spojil více příspěvků (články jazykových koutků nebo poraden v jednotlivých časopisech apod.). Pokud jde o úplnost zásadního a důležitého materiálu, je těžko ji kontrolovat. Při konkrétní práci jsem zjistil, že v druhém svazku chybí údaj o Chráskově a Kaňákově vydání kralické Šestidílky z r. 1954; je však možné, že Tyl toto vydání pominul úmyslně, protože jsou v něm některé jazykové úpravy modernizační. Tyl sám se omlouvá v předmluvě k prvnímu svazku (s. 6), že v dodatku obsahujícím údaje o bohemistických publikacích zahraničních nemohl dosáhnout žádoucí úplnosti; opominuté práce dodal do druhého svazku — jejich nepatrné množství ukazuje, že se i tu o svých omezených možnostech vyjadřoval příliš skromně. Je možno se tedy domnívat, že pokud jde o úplnost, dosáhla Tylova Bibliografie hranice dokonalosti.

Pokud jde o požadavek informativní orientačnosti, je možno Tylovu Bibliografii považovat za dílo vzorné. Tyl převzal tematické uspořádání z dřívější akademické bibliografie, jen některé oddíly podrobněji rozčlenil, aby usnadnil orientaci v bohatých údajích. Dokonce v druhém díle musil sáhnout k většímu členění než v díle prvním (oddíl terminologické literatury bohemistické, oddíl českých prací rusistických aj.). Velmi důkladný systém odkazů umožňuje pak zachytit na několika místech materiál, který se týká několika úseků oddílu jednoho nebo několika různých oddílů zároveň (takovému roztříštění se žádné uspořádaní nemůže vyhnout), a to při jediném bibliografickém zpracování. Velmi cenné je také to, že vedle rejstříku osob je sestaven rejstřík vykládaných slov; umožňuje to rychlou orientaci i při zcela kusých předběžných vědomostech o materiálu nebo o problému.

Jisté výhrady je možno mít nejspíše, pokud jde o odbornou zasvěcenost Tylových údajů. Tyl tu jistě udělal, co mohl. Ke klasifikaci bibliografických údajů přispívá již užití různého stupně písma, jak bylo uvedeno dříve. Jeho údaje jsou také anotovány. Ale tu přece jenom nedosahuje žádoucí absolutní výše, nedosahuje úrovně staré akademické bibliografie. Bylo by ovšem nesprávné vytýkat mu to. Zde se totiž projevuje důsledek toho, že Tyl pracuje sám. Dovede dobře podat obsah registrované práce, ale chybí mu zasvěcenost, která může k paušální charakteristice dodat třeba jediné slovo a jím anotovanou práci přesně i klasifikovat. To ovšem není možno u tak rozsáhlého oboru požadovat od jedince. Tyl jako jednotlivec dovede zvládnout a přehlédnout registrovaný materiál, ale nestačí a nemůže stačit plně hodnotit i jeho kvalitu. To je cena, kterou se platí výhody vyplývající z toho, že Tyl pracuje sám: jednotnost zpracování a nakonec i rychlost zpracování, kterou nelze přehlížet. Je otázka, zda je žádoucí, aby se experimentem s prací kolektivní ztratila potřebná kontinuita s tímto dobrým základem (bývalá kolektivní práce z let 1929—1935 se značně opožďovala!); je však možné, že malá pomoc administrativního rázu by tu Tylovi pomohla v tom smyslu, že by našel cestu k zajištění i suverénního obsahového a kritického zvládnutí bibliografických údajů. Je však třeba zdůraznit, že vyslovená výhrada nemůže ani v nejmenším zmenšovat základní hodnotu práce. Je třeba opakovat, že Tylova Bibliografie je dílo nejen užitečné (to je konečně každá bibliografie), ale i dílo závažné a hodné obdivu a úcty (to je málokterá bibliografie). Jde o to, že jen nedostatky nebo spíše nevyváženost — arci pochopitelná — anotačních údajů brání tomu, aby toto dílo dosáhlo absolutní míry dokonalosti.

Závěrem je třeba připomenout ještě dvě věci. Především je potěšitelné a záslužné, že Tyl otiskuje výroční přehledy naší lingvistické práce v tomto časopise, vždy hned v průběhu následujícího roku. Nebylo by vhodné připomínat, že i tyto přehledy jsou deskriptivní, respektujeme to však jako povinnou daň za jejich rychlost a pohotovost (bibliografie a bibliografické přehledy opožděné již tím ztrácejí [239]na ceně). Důležité je, že tyto přehledy pohotově upozorňují na naši lingvistickou produkci a že jsou ukazatelem toho, že Tylova bibliografická práce pokračuje.

Za druhé je třeba zamyslit se nad tím, že první svazek Tylovy bibliografie registruje 2439 československých prací, druhý pak jich registruje za stejnou dobu 3171. Nelze nevidět to, čeho výsledky se projevily i na IV. mezinárodním kongresu slavistů v Moskvě — že československá jazykověda se opravdu rozvíjela. I za tento pohled musíme být záslužné práci Tylově vděčni.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 3, s. 236-239

Předchozí Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v roce 1958 (Část první: Lingvistika obecná, srovnávací indoevropská a slovanská)

Následující Jana Dvončová: Československá logopedie