Československá logopedie

Jana Dvončová

[Kronika]

(pdf)

Чехословацкая логопедия / Logopédie tchécoslovaque

Sborník statí Československá logopedie (vydaný Stát. pedagog. nakladatelstvím v Praze 1956) vyšel při příležitosti padesátin zakladatele logopedie u nás, prof. Miloše Sováka. Představují se jím pracovníci této mladé vědy a seznamují veřejnost — především učitelskou — s šíří a mnohotvárností logopedie a s výsledky své dosavadní práce.

Logopedie, jak to již vyplývá z jejího názvu, je výchova k správné řeči. Podle přesnější definice Sovákovy je to »nauka o fysiologii i pathologii dorozumívacího procesu, o prevenci i o nápravně pedagogickém ošetření vývojových vad i získaných poruch dorozumívání«. U nás, stejně jako v SSSR a jinde, řadíme ji k vědám pedagogickým, zdůrazňujíce její stránku výchovnou. V západních státech řadí ji k pedagogické medicíně. Logopedie je jedním z úseků defektologie a je u nás orientována zvláště na učení I. P. Pavlova o druhé signální soustavě.

Ve statích otištěných z přednášek prof. M. Sováka seznámí se čtenář s dějinami logopedie, jejíž kořeny sahají až do starověku. První použil názvu logopedie (logón paideia) ve smyslu výchovy řeči Isokrates. Také starověký lékař Hippokrates měl jisté vědomosti o tvoření hlasu a o souvislosti poruch řeči s chorobami mozku. Demosthenovy metody, kterými se mu podařilo přemoci koktavost a poruchy výslovnosti, jsou dodnes odborníky obdivovány. Přes vědu římskou postupuje autor do středověku a zdůrazňuje mimo jiné zvláště názory J. Á. Komenského, kterými tento myslitel předešel svou dobu. Dále uvádí některé údaje z dějin péče o hluchoněmé.

Druhá stať seznamuje čtenáře s vývojem logopedie u nás. Na prvním místě jsou jmenovány objevy českého fyziologa J. Ev. Purkyně a první práce J. Staňka o hluchoněmotě. Vlastní rozvoj péče o hlas, řeč a sluch nastal (v oblasti lékařské) teprve tehdy, když bylo založeno i u nás při ušní a krční klinice prof. Kutvirta foniatrické oddělení (1923), které založil a dosud vede M. Seeman. V oblasti společenských věd se připomíná bohatá tradice péče o mateřský jazyk počínající již u Husa. Také fonetika, založená u nás J. Chlumským, jejímž představitelem je dnes B. Hála, přispěla podstatně při vzdělávání logopedických pracovníků. Růst logopedické péče, které se v začátcích ujali učitelé hluchoněmých, byl podporován bojem názorů mezi lékaři a pedagogy. Po diskusi v Časopise lékařů českých (1950) prohlásil M. Seeman foniatrii za obor klinický. Logopedie se stává samostatným oborem pedagogickým a po stránce organizační rozvinula se v celostátně organizovanou péči.

Třetí stať seznamuje čtenáře s organizováním logopedické péče v různých zemích, a to v Dánsku, ve Velké Británii, v USA, v Německu a ve Francii, v SSSR a ČSR. Vedle toho je zvláštní článek Viliama Gaňa věnován vysoce vyvinuté logopedii sovětské.

Vztah logopedie a foniatrie podrobněji osvětluje ve své stati L. Edelsberger. Dále se též čtenář seznámí s prací a posláními Logopedického ústavu hlav. města Prahy a se stavem logopedie na Slovensku.

Množství dalších článků ukazuje velkou mnohotvárnost logopedie a bohatost jejích vztahů k jiným vědním oborům. Mnohé speciální výklady lékařů, např. o ušních a sluchových nálezech u osob s rozštěpem patra, o spánkové léčbě koktavosti aj., pojí se k statím psychologů, jako např. o fyziologickém výkladu duševních jevů aj.

Pro jazykovědce jsou nejzajímavější články fonetiků B. Hály, K. Ohnesorga a J. Lišky.

B. Hála ve stati nazvané Norma české výslovnosti v aplikaci na logopedickou péči ukazuje, že rozšířením logopedické péče na celou republiku vznikají nové problémy. V oblastech, [240]kde je dosud zachováno nářečí (jde především o kraje moravské), vzniká složitý problém, zda provádět nápravu k výslovnosti lokální (např. tvrdé ł) nebo obecně české, spisovné. Autor rozebírá tento problém a kloní se k názoru, že v krajích s odchylnou fonetickou strukturou by se měli logopedové zaměřit na osvojení hlásky domácí a ovšem ku prospěchu věci by bylo seznámit žáka i s výslovností obecně spisovnou. Je třeba, aby logopéd učitel nejen znal normu české výslovnosti a uplatňoval podle svého působnosti její českou nebo moravskou variantu, nýbrž aby znal dobře i charakteristické rysy nářečí kraje, v němž působí, a podle okolností učil pak buď obecné spisovné normě, nebo uplatnil ústupky místnímu nářečí.

K. Ohnesorg v stati Frekvence dyslalií a jejich fonetický výklad rozebírá výsledky obsáhlého průzkumu dyslalií (patlavosti), uspořádaného v r. 1948 pracovníky Logopedického ústavu v Praze. (Bylo vyšetřeno 83.500 dětí z různých krajů a zjištěno 18,52 % patlavých.) Autor podrobně vysvětluje jednotlivé druhy patlavosti (tj. nespr. výslovnosti palatál, vadné výslovnosti k, g, nespr. výsl. l, r, ř, nesprávné výsl. sykavek), uvádí procento, v kterém se vyskytly, a poukazuje na podobné případy v jiných jazycích. Příčinu patlavosti vidí v akustické a artikulační náročnosti některých hlásek, menší artikulační obratnosti dítěte a v méně přesném fungování sluchového analyzátoru. V neposlední řadě je příčinou špatný vzor řeči.

J. Liška v stati nazvané Slovenská mäkká spoluhláska ľ obhajuje existenci této hlásky v slovenské spisovné výslovnosti a podává přesný a názorný příklad, jak správné výslovnosti této hlásky naučit, doplněný obrazy výslovnosti.

Zajímavý je též článek o dyslaxii a dysgrafii (tj. poruchách při čtení a psaní v souvislosti s leváctvím) a několik článků věnovaných speciálně léčbě koktavosti.

Do sborníku jsou pojaty i stati o péči o dospělé nedoslýchavé, o počátcích této péče a o praktickém provádění reedukačních kursů.

Několik článků seznamuje s péčí o mládež s vadami sluchu a řeči v naší školské soustavě v Čechách i na Slovensku. Upozorňuje se též na zvláštní školy, jako je např. škola při klinice pro plastickou chirurgii, která věnuje péči dětem po operaci rozštěpu patra. Tato vada, která dříve beznadějně hyzdila vzhled člověka i jeho mluvní projev, dnes se díky spojenému úsilí plastické chirurgie a logopedie často zcela zahladí. Postiženému je zručností chirurga napravena vada a péčí logopéda naučí se správné, srozumitelné řeči.

K sborníku je připojena bibliografie, rejstřík a obrazové přílohy osvětlující výklady některých statí.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 3, s. 239-240

Předchozí Jiří Daňhelka: Bibliografie české lingvistiky

Následující rd (= Redakce): Soupis prací prof. K. Horálka