Československý příspěvek k prohloubení historickosrovnávacího studia slovanských jazyků

Igor Němec

[Kronika]

(pdf)

Чехословацкий вклад з сравнительно-историческое изучение славянских языков / Contribution tchécoslovaque à l’approfondissement de l’étude historique comparative des langues slaves

Péčí Vysoké školy pedagogické v Olomouci byla v r. 1958 vydána dvousetstránková kniha s názvem K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků a podtitulem »Sborník projevů z konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků, která se konala 28. ledna až 2. února 1957 v Olomouci a v Praze«. Je to jeden z pěti sborníků, jimiž československá slavistika uvítala IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě a podala přehled o své práci v předsjezdovém období. Vzhledem k tomuto poslání redaktoři sborníku z oné konference (olomoučtí slavisté J. Bělič, A. V. Isačenko a J. Daňhelka) se také nezaměřili na zachycení celkového obrazu konferenčního jednání — o tom pojednávají zprávy zvláštní[1] —, nýbrž na shrnutí jeho materiálů jakožto československého předsjezdového příspěvku k rozvoji slavistiky a »k prohloubení metod pokrokové jazykovědy« (s. 6). Toto zaměření je patrné zvláště z toho, že do sborníku nebyly pojaty referáty zahraničních hostů, které se svými tématy vymykaly z předem stanoveného programu konference a nepředstavují lingvistiku československou. S vysvětlením, že budou otištěny jinde v rozšířené formě, byly však vypuštěny také dva příspěvky československé[2] (ačkoli jiné v sborníku zůstaly, i když později byly rozšířeny a otištěny na jiném místě); tím — a také neuvedením autorského rejstříku — poněkud utrpěl tento sborník jakožto soubor materiálů z konference, která svým způsobem byla přehlídkou předsjezdové práce našich slavistů jazykovědců. Jinak lze uspořádání sborníku hodnotit velmi kladně, zvláště pokud jde o celkovou přehlednost a stručnost v podání obsahu diskusí.

Původní pořadí jednotlivých projevů je zde zhruba zachováno. Po úvodním referátu J. Běliče Tradice olomoucké slavistiky (s. 7—14) a zahajovacích i pozdravných projevech (s. 15 až 18) následují vlastní lingvistické referáty a diskusní příspěvky, zařazené vcelku do tří tematických okruhů: historickosrovnávací studium morfologické stavby slovanských jazyků (s. 19—76), historickosrovnávací studium syntaxe slovanských jazyků (s. 77 až 142) a historickosrovnávací studium slovní zásoby slovanských jazyků (s. 143—196); sborník je pak uzavřen závěrečným projevem akad. B. Havránka (s. 197—199) a stručným obsahem (s. 200—203). V rámci každého z oněch tří tematických úseků jsou otištěny nejprve v plném znění referáty, koreferáty a zásadní nebo předem připravené diskusní příspěvky, potom ve výtahu ostatní diskusní příspěvky a závěrečné poznámky referentů i koreferentů (závěr diskuse).

Ony tři úseky srovnávací slovanské jazykovědy — jak zdůraznil ve svém úvodním projevu akad. B. Havránek — »byly vybrány proto, že jsou nejméně propracovány a že se nejvíce vzpírají práci starými metodami komparatistickými; na nich je nejnázorněji vidět, že je třeba prohlubovat metodické postupy« (s. 15). Právě prohloubení metodických principů bylo cílem většiny referátů i diskusních příspěvků. Sám B. Havránek (s. 16) vytyčil ty principy nejobecnější: synchronické a diachronické studium slovanských jazyků musí mít na zřeteli komplexnost i systémovost jazyka (vyvarovat se metodické izolovanosti); obojí bádání se navzájem nevylučuje, nýbrž doplňuje, neboť i v synchronním průřezu jazykového vývoje záleží na vztahu mezi prvky ustupujícími a nastupujícími.

V úseku morfologie v hlavním referátě Metodologické předpoklady historickosrovnávacího studia gramatických kategorií K. Horálek vystoupil proti názoru »že mluvnická stavba je v podstatě obdobná hláskoslovnému [291]systému a je proto vědecky postižitelná na základě stejné metodologie« (s. 20). Tak výrazně odmítavé stanovisko k možnostem aplikace metod fonologie v jiném plánu jazyka setkalo se mezi domácími diskutujícími s ojedinělým, ale závažným ohlasem, s projevem nesouhlasu I. Poldaufa (s. 75); tak významný problém by ovšem zasloužil ještě dalšího zamyšlení nad tím, co z metod fonologie — zvláště nyní v souvislosti s rozvojem učení o nutných a nadbytečných diferenčních prvcích — lze skutečně uplatnit v morfologii, a co nikoli. Pozornost koreferátů a diskusních příspěvků však byla zaměřena na propracování lingvistických pojmů a zjišťování nových souvislostí, aby tím bylo umožněno vysvětlit více jevů na základě jednoho principu: viz zvláště výklad A. Dostála o tendenci ke kategoriální jednoznačnosti celého souboru slovesných tvarů (Slovesné kategorie verba finita a infinita, s. 27—38), E. Paulinyho výklad některých slovesných forem na základě rozšířeného pojetí rekce, tzv. intence slovesného děje (Problémy slovesnej rekcie, s. 39—44), historickým aspektem prohloubený výklad M. Komárka o slovních druzích (s. 45—54) a zajímavý pokus F. V. Mareše o vyvození specificky slovanských kategorií živé bytosti a vidu z jednoho pramene, z kategorie konkrétní jedinečnosti (substance a děje), tzv. determinovanosti (s. 74). Oprávněnost otištění diskusních příspěvků v plném znění prokazuje zde zvláště příspěvek J. Sedláčka o konvergentním vývoji minulých časů v jižních jazycích slovanských (s. 68 až 69), přesvědčivě vyvracející dosti rozšířenou tezi o neprostupnosti morfologického systému jazyka.

Cesty k prohloubení historickosrovnávacího studia syntaxe ukazuje referát B. Havránka Metodická problematika historickosrovnávacího studia syntaxe slovanských jazyků (s. 77—88): »… v historickém vývoji zde zpravidla nedochází k takové výměně, aby se jev A vyměnil za jev B: starý útvar nezaniká, nýbrž setrvává v jazyce, a nový útvar tvoří jistou nadstavbu« (s. 79; ukazuje na postupnou diferenciaci syntaktických forem a tím rozlišuje prosté řadění vět od pozdější parataxe). »Je pro historickou syntax nesmírně důležité zpracovat skutečně minuciosně takové varianty, které se vyskytují v celé řadě rukopisů téže památky, jež prošla takřka staletími« (s. 85). »Pro odhalení staré syntaxe je naprosto nezbytným hlediskem trojúhelník staroslověnština — stará ruština — stará čeština« (s. 87). Syntaktickým přehodnocováním starých útvarů se zabývá Jos. Kurz (Problematikou zkoumání syntaxe staroslověnského jazyka a nástin rozboru významu částic i, a apod. v konstrukcích partipiálních vazeb s určitými slovesy, s. 89—107; vidí u těchto částic ještě význam deikticko-interjekční) a také koreferát P. Trosta O baltoslovanských vztazích v oblasti syntaxe (s. 124—127), vyslovující se proti tezi, že budoucí rozmach historickosrovnávací syntaxe závisí na aplikaci zásady o vnitřních zákonech jazykového vývoje (s. 127). Závažný proces narůstání nových útvarů diferencovaných na základě starých nediferencovaných sleduje J. Bauer (Staročeská věta a staročeské souvětí na základě srovnávacím, s. 108—123). Především o této práci, jež podrobným studiem bohatého materiálu dochází k zjištění širší vývojové tendence (»společného jmenovatele mnoha jednotlivých jevů ve vývoji věty a souvětí«, s. 123), platí závěrečná slova akad. B. Havránka, shledávající klad konference zvláště v »dobrém sepětí teorie a znalosti materiálu« u naší mladé generace slavistů (s. 199). Kapitoly k diskusi v syntaktickém úseku (s. 128—142) jsou cenné tím, že obsahují jednak nesporné podněty (o možnosti intonačního členění textu památek pomocí enklitik — B. Havránek, o nutnosti rozlišovat případy, kdy se syntaktický typ od cizího originálu předlohy lišit musel, a kdy jen mohl — F. V. Mareš, o nepevné ještě organizovanosti věty a souvětí v našich nářečích — J. Chloupek, aj.), jednak příspěvky k řešení otázek sporných (o gramatické povaze spony s Joz. Ružičkou polemizuje R. Zimek, o poměru parataxe a hypotaxe a časovém zařazení jejich diferenciace Ľ. Novák, Vl. Skalička, B. Havránek, o deikticko-interjekčním charakteru spojek i, a u participií K. Horálek a B. Havránek aj.).

Zájem československé slavistiky o lexikologii dokumentuje ve sborníku šest referátů a koreferátů a záznam bohaté diskuse. K otáz[292]kám, jimiž se zde zabývá více autorů, patří především problematika pojmenování: zákonitosti jeho vývoje zkoumá A. V. Isačenko (Obecné zákonitosti a národní specifičnost ve vývoji slovní zásoby slovanských jazyků, s. 143—151), historické podmínky využití různých typů pojmenování sleduje Jar. Bělič (Ke zkoumání vlivů historického vývoje společnosti na slovní zásobu národního jazyka, s. 152—157), nad různou mírou využití jednoho takového typu v různých jazycích slovanských se zamýšlí J. Horecký (Pomenovania motivované účelom, s. 173—176). Metodické výtěžky historického lexikálního rozboru a příspěvek k problematice přejímání slov pak přinášejí koreferáty J. Daňhelky (Uplatnění historickosrovnávací metody při studiu a popisu vývoje slovní zásoby, s. 158—164) a V. Blanára (Niektoré problémy slovanskej lexikológie, s. 165—176). Metodicky nejcennější je zde referát první, v němž se A. V. Isačenko zabývá »hlavním proudem v slovanském pojmenování« (s. 196), tj. procesem, jehož »podstatou je ztráta samostatnosti jednoho z členů původně dvoučlenného pojmenování, srůst dvou členů v jeden celek, univerbizace, přechod z třídy motivovaných do třídy nemotivovaných slov. Tento proces je jedním z obecných zákonů vývoje lexika« (s. 145); autor jej nazývá »kondenzací« a vysvětluje dialektickým rozporem mezi dvoučlenností pojmenování a jednotností významu (s. 145—146). Jak ukazuje většina diskusních příspěvků (Jos. Filipce, Jar. Kuchaře, L. V. Kopeckého, I. Poldaufa a K. Horálka — s. 183—195), takovýto výklad bez náležitého přihlížení k tendenci opačné, tendenci k pojmenování analytickému, jeví se však poněkud jednostranným: pod záhlavím Obecné zákonitosti … pojednává vlastně o zákonitosti jedné. Zvláště v lexikologii nelze jistě přihlížet ke všemu, ale metodická jednostrannost (izolovanost) zde více než v disciplínách »systémovějších« svádí k tomu, abychom promítali na společného jmenovatele jevy širšího okruhu, než lze podrobnějším studiem prokázat; tak např. sotva můžeme »ztrátou druhého členu sousloví« vysvětlovat slovanská pojmenování poplatků odlučné, zpropitné (srov. s. 146—147), když to historický materiál bezpečně nedokládá a ukazuje i vývoj jiný (stč. spropitné je za starší spropitie), jak v diskusi upozornil E. Michálek (s. 192). Je jasné, že historickosrovnávací studium slovní zásoby k svému rozvoji potřebuje více a nových poznatků z historické slovotvorby (indoevropeistický příspěvek v tom směru přináší referát V. Machka Chetitské paralely k slovanskému tvoření slov, s. 177—180), a také vydání moderních historických slovníků.

Právě požadavek rozšíření konkrétní materiálové báze spolu se zdůrazněním metodické zaměřenosti na celek a mnohovrstevnatost jazykového systému patří k hlavním bodům závěru, v němž akad. B. Havránek shrnuje výsledky naší poslední historickosrovnávací konference, ale i výsledky dosavadní jazykovědné práce československé slavistiky; její program spatřuje v synthesi dvou dosud vyhraněných orientací: »synchronické studium jazyka se dostává do diachronie a do komparatistiky, ale opět na druhé straně synchronní studium musí být prolnuto zřetelem historickým a komparatistickým« (s. 197). — Lze právem říci, že zde recenzovaný sborník je skutečně významným příspěvkem k splnění tohoto programu.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 4, s. 290-292

Předchozí Igor A. Meľčuk (Moskva): K otázkám strojového překladu v Moskvě

Následující Pavel Novák: Nový příspěvek o kategorii životnosti a osobnosti ve slovanských jazycích