Nadbytečnost jako činitel vývoje slovesné morfologie slovanské

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

Избыточность как фактор развития морфологии славянского глагола / Redondance en tant qu’agent influençant l’évolution de la morphologie slave

Nový směr jazykovědného bádání, uplatňující teorii informace v lingvistice, oživil a zdůraznil pojem „nadbytečnosti“ jako plodný pojem;[1] skutečně od[17]straňováním nadbytečných prvků můžeme osvětlit některé závažné změny jazykové, zvláště hláskoslovné. — Náš článek se chce pokusit tímto způsobem, tj. na základě nadbytečnosti morfémů, vyložit jisté změny v systému slovanské slovesné morfologie.

Většinou tu jde o složité změny systémové, jimiž se oslabuje funkční zatížení některých jazykových prvků a tím i jejich nepostradatelnost. Jsou však také případy průhlednější, kdy se specifickým vývojem forma o jednom distinktivním znaku mění ve formu s dvěma distinktivními znaky, tj. ve formu s prvkem nadbytečným, a jako taková pak upadá, hyne. Příklady takového vývoje shledáváme právě v slovanské morfologii, kde odumírá ablaut jako průvodní jev příponové derivace, takže oslabený nebo zdloužený stupeň stupňovatelných vokálů kořenných zde přestává být nutným průvodním formantem dané přípony (přestává být součástí jednoho distinktivního znaku), a v příslušných starých kmenových typech počíná se pociťovat jako prvek nadbytečný; stává se tak činitelem jejich úpadku. — V naší stati pojednáme o takovém vývoji aspoň u dvou typů z kmenosloví slovanského slovesa.

 

1. Jak známo ze srovnávací mluvnice baltoslovanských jazyků, slovanská n-ová přípona druhé slovesné třídy patří k sufixům, před nimiž se oslaboval vokál kořene; viz starobylé typy kmenů světi-: svьtne-, vъzbudi-: vъzbъ(d)ne-, pogrǫzi- : pogręzne- (<*-grn̥z-ne-) a usuši- : usъchne-, oslěpi- : oslь(p)ne-, ochromi- : ochrь(m)ne.[2] To znamená, že dokud byl indoevropský ablaut derivačním postupem, neexistovaly v systému slovanského slovesa n-kmeny s kořenným vokálem v plném stupni (neexistoval typ *světne-, *oslěpne- apod.); oslabený vokál kořene byl zde nutným průvodním formantem n-ové přípony a tvořil s ní dohromady jeden distinktivní znak v starobylé korelaci tranzitivnosti/intranzitivnosti (přesněji řečeno, před vznikem vidu tu šlo o opozici objektového děje kauzativního a subjektového děje inchoativního, tj. o protiklad převádění objektu a přecházení subjektu do nějakého stavu). Formálním znakem inchoativní intranzitivnosti (děje neobjektového) byl zde tedy jeden formant — n-ová přípona.

Jiný stav již zastihujeme v době historické, kdy už ide. ablaut není v slovanských jazycích živým formantem provázejícím příponové odvozování kmenů. Také přípona n-ová již od sklonku doby předhistorické není znakem inchoativní intranzitivnosti, neboť se vznikem vidu stala formálním znakem perfektivnosti:[3] na zdůraznění tohoto vidu je sekundárně připojována k starým perfektivům prostým i předponovým, a to intranzitivním i tranzitivním (srov. např. stsl. pasti a stč. padnúti, stsl. usěšti i usěknǫti, stč. obviti i obvinúti apod.), aniž je touto sufixací pozměňován kořenný vokál. To znamená, že v kmenoslovném systému slovesa již mohou existovat n-kmeny s jakýmkoli kořenným vokálem, tedy i neoslabeným; schematicky: poněvadž už existuje typ usěkne-, může vzniknout k tranzitivu oslěpi- intranzitivum oslěpne-, ačkoli dříve — před vznikem vidu — bylo možné jen intranzitivum *oslьpne- (srov. litev. apžlimba), stejně tak jako [18]bylo zprvu možné jen *privъkne- (srov. litev. prijunksta), a nikoli privykne-, vzniklé až po vzniku vidu vyrovnáním k svému nedokonavému protějšku privykaje- (o tom níže). Na pozadí sloves typu usěknǫti jeví se již tedy slovesa typů osvь(t)nǫti, oslь(p)nǫti rozlišena od svých tranzitivních protějšků typu osvětiti, oslěpiti dvěma distinktivními znaky: jednak příponou, jednak alternací kořenného vokálu. Tato alternace už ovšem není nutným průvodním formantem předpony, a pociťuje se proto jako prvek samostatný, a tedy vedle přípony nadbytečný: přípona sama i bez oné alternace v kořeni (osvětnǫti) stačí vyjádřit totéž, co dříve vyjadřovala společně s ní (osvьtnǫti). Potvrzuje to vývoj: onen starý typ s prvkem nyní nadbytečným, typ osvь(t)nǫti (: osvětiti), upadá a je zastupován typem novým, bez tohoto prvku nadbytečného, typem osvětnǫti (: osvětiti). — Uveďme na to aspoň několik příkladů z historie českého slovesa.

Osvetnúti → osvětnúti (k osvietiti): starší doklad prvé než osvetne Jeron (Tob) 144b, mladší doklad dokavad neosvětne ráno „dum illucescat mane“ BiblBen 1.Rg 14, 36; starší varianta když osvete „ubi dies facta“ OtcB 8 b, mladší varianta když osvěte OtcCF. — Oslnúti → oslěpnúti (k oslěpiti): starší varianta Dobeš … oslnul „coecus fieret“ BiblOl Tob 2, 11, mladší varianta voslep jest BiblPraž ibid.; starší varianta jedni jsú ohlechli, druzí oslnuli MandA 221a, mladší varianta jedni jsú oslepli, druzí ohlechli MandC 132b. — Ohlechnúti → ohluchnúti (k ohlušiti): právě uvedený stč. citát se slovesem ohlechli zní v nové češtině jedni oslepli, druzí ohluchli; jiný příklad: hlukem marnosti neohlechni! ŠtítMus 101a, tj. novočesky neohluchni!

Úpadek starého typu osvetnúti se zde ovšem neprojevuje vždycky zánikem (jako je tomu např. u stč. ohlechnúti). Takové staré sloveso, jsouc ve svém základním významu nahrazeno novým kmenem typu osvětnúti, může být zachováno pro vyjadřování významu posunutého, speciálního, a přechází pak vlastně z morfologie do slovní zásoby (např. stč. oslnúti se základním významem „státi se slepým“ bylo zastoupeno slovesem oslepnouti, ale žije dodnes v nč. oslnouti s posunutým významem „býti postižen oslněním“).

Vývojem typu osvěti- : osvьtne- → osvěti- : osvětne- vzniká — jak patrno — korelace tranzitivnosti/intranzitivnosti s vyrovnaným kořenným vokálem u obou kmenů, z nichž každý má svou vlastní kmenovou příponu, znak své kategorie; je to tedy korelace symetrická. Úpadek intranzitivních kmenů s nadbytečnou alternací kořenného vokálu (se zeslabeným vokálem) však probíhá také jiným způsobem; na místo starého kmene intranzitivního nastupuje kmen tranzitivní ve spojení s reflexivním znakem intranzitivnosti (neobjektovosti): probudi- : probъdne- → probudi- : probudi- sę, nebo brodi- : brede → brodi- : brodi- sę apod. Takovým způsobem tedy vzniká korelace tranzitivnosti/intrazitivnosti se stejným kořenným vokálem obou kmenů, jež se navzájem liší přítomností nebo nepřítomností reflexivního znaku intranzitivnosti; je to korelace asymetrická. — K ilustraci vývoje této korelace uveďme aspoň několik příkladů z historie českého slovesa:

Probednúti → probuditi sě (k probuditi): starší dial. k polnoce sem probedl…; deš sem probedl, još sem neměl té bolesti Český lid 30 (1929) 136 = nč. když jsem se probudil.[4] — Omrknúti → omračiti sě (k omračiti): starší typ když (mnich) na cěstě večer omrče „vespere facto“ OtcB 46b, koexistující synonymum [19]mladšího typu bratr po púšti chodě i omrači sě „advesperante die“ ibid. 128a (stč. omrknúti i omračiti sě znamenalo „býti překvapen příchodem noci nebo tmy“). — Vyplznúti → vyplaziti sě (k vyplaziti): stč. z nie (flašky) jedovatý had vyplze PasKapB 2a = nč. vyplazil se. — Uvřieti → uvařiti sě (k uvařiti): stč. přistavi (zelí) k uohni, aby jemu uvřělo „ut coqueret“ OtcB 28a = nč. aby se mu uvařilo. — Břísti → broditi sě (k broditi): starší varianta břeď přes řeky „transi flumina“ BiblKral Is 47,2, mladší varianta broď se řekami ibid. Hegerův překlad (1955). — Také u tohoto typu se ovšem úpadek intranzitivních n-kmenů neprojevuje vždy jenom zánikem, ale i přechodem z morfologie do lexika (např. přilnouti se užívá již především ve významu posunutém, zvl. přeneseném, kdežto jeho původní konkrétní význam převzalo reflexivum přilepiti se).

Z hlediska morfologické nadbytečnosti je zajímavý fakt, že reflexivní intranzitiva i-kmenová nastupují často na místo intranzitivních n-kmenů reflexivních: schematicky — obrátiti : obrtnúti sě → obrátiti : obrátiti sě. Uveďme aspoň tyto příklady: starší varianta obrtnúce sě zbítež kněží „convertimini“ BiblOl 1. Rg 22,18, mladší varianta obrátiec se zmordujte kněžie BiblPraž ibid.; starší doklad když se smrklo ArchKolE 50b (1590), mladší doklad když se smračilo PS; stč. oni bohu sě modléc tu sě zadchli PasMA 255 = nč. tu se zadusili. To znamená, že i-kmenová intranzitiva reflexivní (typ probuditi se, obrátiti se apod.) jsou novějšími variantami jednak za starší n-kmenová intranzitiva prostá (typu probednúti), jednak za starší n-kmenová intranzitiva reflexivní (typu obrtnúti sě). Naskýtá se otázka, jaký je vlastně poměr mezi oněma dvěma staršími typy intranzitiv, mezi typem probednúti a typem obrtnúti sě. Dvě skutečnosti svědčí o tom, že je to poměr nástupnický, tj. že n-ové intranzitivum reflexivní nastoupilo za starší n-ové intranzitivum prosté: 1. Ukazuje na to historický vývoj typu přilnúti → přilnúti sě: starší doklad přilnula mu košila na ránu Rosa (17. stol.), mladší doklad košile mu přilnula se na záda Kott; srov. též stč. mrknúti = nč. smrknouti se.[*] 2. Na sekundární povahu slovanských n-ových intranzitiv reflexivních ukazuje srovnání s jazyky baltskými: srov. např. čes. smeknu se a litev. nereflexivní smunku „sklouzávám, gleitend sinke“, čes. hnu se a litev. nereflexivní gumbu „ohýbám se“, čes. octnu se a litev. nereflexivní atjuntu „vnímám, stávám se citlivým“ (uvedené čes. příklady mají ovšem korespondence i v jiných jazycích slovanských, srov. např. sch. smaknem se, ganem se, rus. gnus’, očnus’, pol. ocknę się). Vznikla-li tedy skutečně řada slovanských intranzitiv reflexivních typu gъ(b)nǫ sę z intranzitiv původně nereflexivních typu *gъ(b)nǫ (srov. čes. dial. z-hebnu), musíme si položit otázku, proč vlastně na slovanské půdě reflexivní znak intranzitivnosti (neobjektovosti) přistupoval ke kmenům, které již samy o sobě intranzitivnost vyjadřovaly. Nebyl to znak nadbytečný?

Přihlížíme-li k vývoji slovanského slovesného systému jako celku, vidíme, že tu o nadbytečný znak nešlo. Tendence připojovat nový znak intranzitivnosti k starým n-kmenům intranzitivním totiž vyplynula ze specificky slovanského vývoje této kmenoslovné kategorie. Jak již řečeno, vznikem vidu přestala být n-ová přípona formálním znakem inchoativní intranzitivnosti, neboť se stala formálním znakem dokonavého vidu, a v této funkci počala tvořit i perfektiva tranzitivní; signalizace intranzitivnosti (neobjektovosti) se tedy musela zajistit — pokud toho bylo třeba — jiným formálním elementem, a zvolila se k tomu reflexivní [20]částice se, vylučující zásah objektu dějem. Problém ovšem záleží v tom „pokud toho bylo třeba“: u sloves uhasnouti, utonouti, uschnouti, oslnouti, oslepnouti toho např. třeba nebylo. Zdá se, že nového, reflexivního znaku neobjektovosti bylo především třeba u takových n-kmenů intranzitivních, které již nestály v oposici s příslušnými tranzitivy starého i-kmenového typu kauzativního (viz např. naše příklady hnouti se, smeknouti se, octnouti se). V tom smyslu bychom pak mohli považovat za zákonité, že intranzitiva zhynouti a zhebnout, jež mají starý tranzitivní protějšek zhubiti, jsou nereflexivní, kdežto intranzitivum pohnouti se, které nemá takového starého tranzitivního protějšku i-kmenového, je reflexivní. A právě tím, že u typu pohnouti se, smeknouti se reflexivní částice se není prvkem nadbytečným, nýbrž nositelem neobjektovosti, je dán důležitý činitel morfologického vývoje: odsouváním onoho reflexivního znaku neobjektovosti nabývá tento typ významu objektového, a tak vzniká nová kategorie sloves objektových — n-ová tranzitiva typu pohnouti (koho k čemu), smeknouti (klobouk). Z hlediska synchronního taková tranzitiva ovšem tvoří společnou kategorii se slovesy typu pobídnouti, zvednouti, jež jsou tranzitivní od původu, ale n-ová přípona je zde sekundární.

2. S alternací kořenného vokálu jako nadbytečným prvkem setkáváme se i v jiné dvojici kmenů. Je to především dvojice vidová, jejíž nedokonavý člen se liší od dokonavého kromě přípony ā-ové také dloužením kořenného vokálu: vъmete- : vъmětaje-, umьre- : umiraje-, svьtne- : svitaje-, usъ(p)ne- : usypaje-, posъľe-:.-posylaje-, zakoľe- : zakalaje-, utopi- : utaṕaje-, sъkloni- : sъklaňaje- apod. Také zde ablautový rozdíl v kořeni původně nebyl rozdílem nadbytečným, nýbrž nutným jevem, který provázel derivaci: dloužitelné vokály se před příponou ā-ovou dloužily, tak jako se oslabitelné před přínonou n-ovou oslabovaly. Přípona s alternací kořenného vokálu zde tvořila jeden distinktivní znak.

Jinak je tomu ovšem v době historické, kdy se již staré ablautové dloužení jeví jako vokalický rozdíl kvalitativní a mění se morfologická struktura vidových kmenů. O n-kmenech bylo již řečeno, že s jejich rozvojem v nové platnosti (vidové) přestávají být staré oslabené vokály nutným průvodním formantem jejich přípony; proto i v dvojicích typu svъtne- : svitaje-, dъchne- : dychaje-, prilь(p)ne- : prilipaje- pociťuje se jejich oslabený stupeň vokálu jako nadbytečný prvek, a takové vidové dvojice podléhají změnám onu nadbytečnost odstraňujícím: jsou nahrazovány novými vidovými dvojicemi, a to buď typu korelace symetrické, jako je čes. svitnouti : svítati (za stč. svetnúti : svítati), nebo korelace asymetrické, jako je čes. přilnouti : lnouti (za stč. přilnúti : přilípati).[5] Složitějším případem však jsou vidové dvojice u i-kmenů s kořennou alternací o-a, tj. typ roditi : raďati, potopiti : potaṕati, sъkloniti : sъklaňati, roztočiti : roztačati. Imperfektivní model roztačati (k perfektivům typu roztočiti) se totiž — jak se zdá — neocitl z hlediska obecně slovanského v tak vlivných podmínkách úpadku, jako model oslь(p)nǫti (k tranzitivnímu typu oslěpiti), který byl rozložen zčásti praslov. vývojem hláskoslovným (otevřením slabik typ oslьpnǫti/oslьpe přešel ke vzoru minǫti/minǫ, a tím se vzdálil od typu (usъchǫti/usъše), zčásti obecně slovanským vývojem morfologickým (s rozvojem vidu stalo se oslabení vokálu před n-ovou příponou nadbytečným prostředkem). Ovšem jisto je, že i v rámci sloves na -’ati, -’ajǫ vznikla již v době předhistorické denominativní [21]slovesa jako konьčati, konьčajǫ (viz stsl. a strus. konьčati, stč. -končěti), kde i před příponou -’a- existovalo kořenné -o-; dloužení kořenného -o- v -a- před touto příponou přestávalo být tedy závazné, mohlo se pociťovat jako nadbytečné, a tím byl vytvořen předpoklad k vývoji typu roditi : ražati (strus.) → roditi : rožati (nrus. rodit’ : rožat’). Tento činitel však sám o sobě (vzhledem k nevelkému výskytu denominativ typu konьčati) nebyl asi natolik vlivný, aby zcela rozložil starý deverbativní model -tačati, -klaňati. A tak v těch slovanských dialektech, v nichž nepřistoupil další činitel rozkladu tohoto modelu pro odvozování imperfektiv k i-kmenovým perfektivům, je stará vidová dvojice typu -točiti : -tačati zachována ve větším rozsahu než tam, kde její úpadek byl popohnán další rozkladnou silou. — Zajímavý příklad takového rozdílu lze uvésti z české jazykové oblasti.

Výrazný kmenoslovný rozdíl mezi českými nářečími západními a východními (moravskými) záleží právě v tom, že ve východních jsou více rozšířena imperfektiva starého typu roztáčat (k pf. roztočit): srov. východní nadájat, vyhrážat, vyprášat, zaopatřat apod. proti západnímu nadojovat, vyhrožovat, vyprošovat, zaopatřovat apod. Větším rozsahem onoho starobylého typu imperfektiv jsou tedy nářečí východní bližší stavu staročeskému: také v starší češtině existovala řada sloves typu roztáčěti (k pf. roztočiti), kterých již dnešní spisovná čeština nemá, např. umářěti (k umořiti, srov. vých. zmářať), obnáv́ěti (k obnoviti, srov. vých. odnáv́ať „obnovovat“), zaprášěti (k zaprositi, srov. vých. odprášať), narázěti sě (k naroditi sě), přispářěti (k přispořiti), rozmnážěti (k rozmnožiti) aj.[6] Z toho je patrno, že na západní části českého jazykového území začal působit na vývoj slovesného systému nový činitel, který přispěl k úpadku vidových dvojic starého typu roztočiti : roztačati. Domníváme se, že tímto novým činitelem byl specificky západočeský vývoj hláskoslovný, totiž změna ’ā > ie > í. Přehláska ’ā > ie měla totiž ten důsledek v morfologii slovesa, že po zúžení ie > í byl likvidován diferenční znak mezi členy produktivní vidové dvojice typu rozlúčiti : rozlúčěti v prézentních tvarech (před zúžením rozlúčíš : rozlúčieš, rozlúčí : rozlúčie atd).[7] Tato tvarová homonymie zde byla odstraněna vytvořením vidové dvojice nového typu, a to buď symetrického rozloučí : rozlučuje (alternace ou-u je zde spoluformantem přípony), nebo asymetrického rozloučí : loučí, který vzniká vidovým abstrahováním řadicí předpony. Úpadek vidové dvojice typu rozlúčiti : rozlúčěti byl tak závažným procesem v kmenosloví českého slovesa, že se nezastavil ani před vidovými dvojicemi, jejichž členy i po úžení ie > í zůstaly rozlišeny druhým diferenčním znakem — kořennou alternací o-a: také za staročeské vidové dvojice typu obnoví : obnávie, rozmnoží : rozmnážie, umoří : umářie, narodí sě : narázie sě má dnešní čeština homogenní vidové dvojice nového typu, jednak symetrického — obnoví : obnovuje, rozmnoží : rozmnožuje, jednak asymetrického — umoří : moří, narodí se : rodí se. Není snad třeba zdůrazňovat, že oba tyto nové typy se rozvíjejí, že jsou produktivní. Je však třeba zdůraznit, že jsou produktivní i v těch slovanských jazycích, kde úpadek starého ablautového typu (-točiti : -tačati) neměl tak vlivné předpoklady jako čeština.

Také v srbštině je více rozšířen starý typ -točiti : -tačati podobně jako v na[22]šich nářečích východních; na jeho neproduktivnost (jakožto typu s prvkem nadbytečným) však ukazují nové varianty, bez alternace o-a: k pf. pokloniti je zde ipf. poklanjati i poklonjati, k pf. nasloniti je zde ipf. naslanjati i naslonjati, k pf. pritvoriti je ipf. pritvarati i pritvorati apod., k pf. raskrojiti je ipf. raskrajati i raskrojavati, k pf. sroditi se je ipf. sradjati se i srodjavati se apod. Pojetí alternace o-a jako prvku nadbytečného zde mohlo vzniknout v konfrontaci se staršími denominativy, jako mirbožiti se : mirbožati se, kde nedocházelo k dloužení o > a v kořeni pro zachování etymologické souvislosti s jmenným základem.

Jiná situace je ve spisovné ruštině. Specificky ruským hláskoslovným vývojem — splynutím o a a v slabice před přízvukem — byl zde vlastně vyrovnán rozdíl v kořenných vokálech mezi oběma kmeny staré vidové dvojice, ať již se toto vyrovnání projevilo v grafice (strus. roditi : ražati → nrus. rodíť : rož/d/áť, sъkloniti sja : sъklanjati sja → sklonít’sja : sklonját’sja, pomoči : pomagati → pomóč’ : pomogát’), nebo zůstalo omezeno pouze na plán zvukový (strus. napoiti : napajati → nrus. napoít’ : napáivat’, zaprositi : zaprašati → zaprosít’ : zaprášivat’ apod.). Vzhledem k ákání, kterým byl likvidován onen starý ablautový rozdíl v kořenných vokálech, jsou tedy i dvojice typu napoít’ : napáivat’, nadoít’ : nadáivat’, sgnoít’ : sgnáivat’, zaprosít’ : zaprášivat’, nakopít’ : nakáplivat’ v rovině zvukové bez nadbytečného znaku (a proto produktivní!), podobně jako typ sklonít’ : sklonját’, obnovít’ : obnovlját’, utomít’ : ulomlját’. Produktivita vidové dvojice modelu napoít’ : napáivat’, nakopít’ : nakáplivat’ (s dvojím distinktivním znakem grafickým, avšak jediným distinktivním znakem zvukovým — rozdílem v příponách provázeným i rozdílem v místě přízvuku) je tak závažným činitelem v systému ruského slovesa, že udržuje při životě i skutečně (tj. graficky i zvukově) ablautový typ udvóit’ : udváivat’, ospórit’ : ospárivat’ s nadbytečnou alternací přízvučného o-a, ačkoli tato nadbytečnost dala vzniknout variantám typu udvóivat’, ospórivat’.

Náležitou pozornost bylo by ještě třeba věnovat vývoji nových vidových dvojic typu asymetrického umoriti : moriti ze staršího typu symetrického umoriti : umaŕati s prvkem nadbytečným. Sledováním takového vývoje osvětlili bychom otázku, proč v jednom jazyce je totéž sloveso nedokonavé (např. čes. roditi se jako nový člen nové dvojice asymetrické naroditi se : roditi se [za stč. narázěti sě]) a v druhém dokonavé (rus. rodit’sja jako starý člen nové dvojice symetrické rodit’sja : rož/d/at’sja [za strus. ražati sja]). Samo hledisko nadbytečnosti nás přivádí k poznání, že asymetrická vidová korelace (umoriti : moriti, sъkloniti : kloniti, pogybnǫti : gybnǫti apod.) je vlastně nejjednodušší a co do sdělnosti nejekonomičtější typ vidové dvojice, neboť oba její členy se navzájem liší pouze jedním diferenčním znakem; odtud také její mimořádná produktivita: na jedné straně odsouváním tohoto znaku (vidové předpony) vznikají ze starších perfektiv složených nová imperfektiva prostá (čes. umrtviti → mrtviti, uvězniti → vězniti,[8] ujařmiti → jařmiti apod.), na druhé straně připojováním onoho znaku perfektivnosti k starším imperfektivům prostým vznikají nová perfektiva složená (čes. šíti → ušíti, plésti → uplésti, háčkovati → uháčkovati apod.). Již z toho je pa[23]trno, jaký význam pro poznání vývoje slovanského slovesa by mělo podrobnější studium procesu odstraňování morfologické nadbytečnosti cestou vidové deprefixace.

 

Závěr. — Příklad vývoje odstraňováním nadbytečných morfémů shledáváme v úpadku starých ablautových korelací, jako je korelace tranzitivnosti/intranzitivnosti typu oslěpiti : oslь(p)nǫti a korelace perfektivnosti/impefektivnosti typu sъkloniti : sъklaňati. Dokud byl u odvozených kmenů těchto typů změněný stupeň kořenného vokálu (oslabení u n-kmenů, zdloužení u ā-kmenů) průvodním formantem přípony, tj. dokud se stupňovatelný vokál kořene před onou příponou nemohl vyskytoval ve stupni základním, tvořila přípona spolu s kořennou alternací jeden distinktivní znak; ony typy odvozených kmenů byly produktivní. Když však na pokročilejším stadiu morfologického vývoje vznikly kategorie sekundárních n-kmenů a ā-kmenů s kořenným vokálem základním (typ usěknǫti z usěšti, denominativní typ sъkonьčati), počala se kořenná alternace v korelacích oslěpiti : oslь(p)nǫti a sъkloniti : sъklaňati pociťovat jako druhý distinktivní znak vedle kmenové přípony, tj. jako prvek nadbytečný. Vznikla tak tendence nahrazovat ony odvozené kmeny typů oslьpnǫti a sъklaňati novými formami s jedním distinktivním znakem: oslěpiti : oslь(p)nǫti → oslěpiti : oslěpnǫti, sъkloniti : sъklaňati → sъkloniti : sъkloňati. Ovšem míra úpadku oněch odvozených kmenů — a zvláště u typu druhého — není všude stejná; jak jsme se snažili ukázat u typu sъklaňati, vedle nadbytečnosti kořenné alternace mohou zde přistupovat další činitelé jeho rozkladu, v různých jazycích různí. Úpadek starých ablautových kmenů intranzitivních (oslьpnǫti) a imperfektivních (sъklaňati) neprojevuje se jenom rozvojem příslušných kmenů uniformovaných (oslěpnǫti k oslěpiti, sъkloňati k skloniti), ale i faktem závažnějším: rozvojem nových kmenů intranzitivních (reflexivních) a imperfektivních (vzniklých deprefixací) v rámci přestavby starých korelací typů probuditi : probъdnǫti → probuditi : probuditi sę a umoriti : umaŕati → umoriti : moriti, čímž vznikají korelace nové, asymetrické; ty jsou z hlediska sdělnosti nejúspornějším, nejekonomičtějším typem, neboť jejich členy se navzájem liší pouze jedním diferenčním znakem: reflexivním sę jako znakem intranzitivnosti (neobjektovosti) a vidovou předponou jako znakem perfektivnosti. Produktivita těchto asymetrických korelací je pak o to závažnější, že na jejich základě vznikají nejen připojováním intranzitivního znaku sę nová intranzitiva ze starých tranzitiv (probuditi → probuditi sę) a odsouváním vidové předpony nová imperfektiva ze starých perfektiv (umoriti → moriti), ale i odsouváním intranzitivního znaku sę nová tranzitiva ze starších reflexivních intranzitiv (gъnǫti sę → gъnǫti) a připojováním vidové předpony nová perfektiva ze starších prostých imperfektiv (šiti → ušiti).

 

R é s u m é

ИЗБЫТОЧНОСТЬ КАК ФАКТОР РАЗВИТИЯ МОРФОЛОГИИ СЛАВЯНСКОГО ГЛАГОЛА

Пример морфологического развития путем устранения избыточных морфем можно видеть в регрессе старых корреляций с абляутом, какими являются корреляции транзитивности / интранзитивности типа oslěpiti : oslь(p)nǫti и корреляции перфективности / имперфективности типа sъkloniti : sъklańati. Пока в производных основах этих типов модификация корневого вокала (ослабление в н-оснювах и удлинение в а-основах) была сопроводительным формантом суффикса, т. е. пока видоизменяемый корневой [24]вокал в положении перед этими суффиксами не мог еще остаться немодифицированным, суффикс вместе с ослаблением или удлинением корневого вокала выступал в качестве одного различительного знака; эти типы производных основ были еще продуктивными. Однако когда на более высокой степени морфологического развития возникли категории вторичных н-основ и а-основ с корневым вокалом без модификации (тип usěknǫti из usěšti, деноминативный тип sъkonьčati), стал корневой абляут в корреляциях типов oslěpiti : oslь(p)nǫti и sъkloniti : sъklańati ошущаться как второй различительный знак наряду с суффиксом, т. е. как элемент избыточности. Таким образом появилась тенденция к замене вторичных основ вроде oslь(p)nǫti и sъklańati новыми формами с одним различительным знаком: oslěpiti : oslь(p)nǫti → oslěpiti : oslěpnǫti, sъkloniti : sъklańati → sъkloniti : sъklońati. Само собой разумеется, что мера регресса этих старых вторичных основ — а в особенности основ второго типа — не является во всех славянских языках одинаковой; как автор стремится показать на примере типа sъklańati, помимо избыточности корневого абляута могут здесь появляться и другие факторы регресса, в разных языках разные. Регресс старых производных основ с абляутом (интранзитивного типа oslь(p)nǫti и имперфективного типа sъklańati) связан не только с развитием синонимических основ унифицированных (oslěpnǫti к oslěpiti, sъklońati к sъkloniti), но и с более важным фактом: с развитием новых основ интранзитивных (рефлексивных) и имперфективных (возникших в силу депрефиксации) в рамках перестройки старых корреляций типов probuditi : probъdnǫti → probuditi : probuditi sę и umoriti : umaŕati → umoriti : moriti, чем и возникают корреляции новые, асиметрнческие; эти новые корреляции являются с точки зрения информации наиболее экономным типом, так как их члены отличаются друг от друга одним лишь различительным знаком: рефлексивным sę как знаком интранзитивности (необъективности действия) и видовой приставкой как знаком перфективности. Продуктивность этих асиметрических корреляций состоит в том, что на их базе возникают не только новые основы ннтранзитивные из старых транзитивных путем присоединения к ним интранзитивного знака sę (probuditi → probuditi sę) и новые основы имперфективные из старых перфективных сложных путем отбрасывания их приставки как знака перфективности (umoriti → moriti), но и новые основы транзитивные из более старых интранзитивных рефлексивных путем отбрасывания их интранзитивного знака sę (gъпǫti sę → gъпǫti) и новые основы перфективные из более старых имперфективных бесприставочных путем присоединения к ним видовой приставки как знака перфективности (šiti → ušiti).

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 1, pp. 16-24

Previous Aleksandr V. Isačenko: Slovesný vid, slovesná akce a obecný charakter slovesného děje

Next Dana Konečná: Poznámky k významům „izolovaných“ pádů v současné spisovné češtině