dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slovesný vid, slovesná akce a obecný charakter slovesného děje

Aleksandr V. Isačenko

[Articles]

(pdf)

Вид глагола, образ действия и общий характер глагольного действия / L’aspect verbal, l’action verbale et le caractère verbal général

Je nespornou zásluhou současného bádání o slovesném vidu, že se podařilo delimitovat vlastní vidové významy od významů spojených s takovými modifikacemi slovesného děje, jako násobenost děje, inchoativnost, distributivnost apod. Právem A. Mazon klade na první místo skutečnost, že se v literatuře o slovesných videch již nezaměňuje vid (aspekt) a „způsob slovesného děje“ (Aktionsart).[1] Tuto okolnost vyzdvihuje také A. Dostál,[2] ale nutno říci, že potřeba zvládnout základní vidovou problematiku odsunula zkoumání ostatních problémů, spojených s neobyčejně bohatými vyjadřovacími možnostmi slovanského slovesa, poněkud do pozadí; to konečně podotýká i A. Dostál, když konstatuje, že „bádání šlo dále více v otázce vidů než v otázce způsobů slovesného děje“ (tamže). Otázky násobenosti, podílnosti, fázovitosti, „měrovosti“ děje byly v současné době odsunuty na periferii jakožto otázky podružné, svou podstatou nepatřící do sféry gramatické, nýbrž představující „pouze“ lexikální problémy. Bylo to pochopitelné a zcela opodstatněné v období, kdy bylo nutno se vší důsledností vymezit a „obhájit“ gramatickou povahu vidů. Nyní, když tento úkol je v podstatě vyřešen — a na jeho řešení mají nemalý podíl průkopnické práce českých jazykovědců —, lze přikročit již na základě nových, jemnějších metod ke zkoumání dalších, složitých a málo přehledných otázek, jen nepřímo souvisících s problematikou vidů. Poukaz na „lexikální“ povahu vztahů vyjadřovaných v slovanských jazycích obdobnými formálními prostředky nás nikterak nezbavuje povinnosti pokusit se o odhalení specifiky mimovidových slovesných významů a tak dokreslit celistvý obraz slovanského slovesa. Právě zde, v oblasti pomezní mezi plánem gramatickým a lexikálním, lze hledat a najít jednu z hybných sil jazykového vývoje vůbec. Tento příspěvek je pokusem o obnovení diskuse tam, kde ji zanechali Uljanov, Agrell, Stender-Petersen, Trávníček a Šmilauer.

[10]Dnes se můžeme opřít již bezpečně nejen o zjištění, že vidy ve slovanských jazycích jsou pouze dva, ale můžeme také vycházet z jasně definované vidové sémantiky. Na důslednosti v aplikování sémantických kritérií vidů na konkrétním materiálu bude záviset i řešení dalších, dosud nedořešených otázek, jako je otázka „gramatických“ (anebo „čistě vidových“, „prostě vidových“, „prázdných“ anebo „řadicích“) předpon, možnost či nemožnost tvoření vidových dvojic prefixální perfektivací a řada jiných.

Dosud není v české lingvistice dost známo, že priorita v odhalení podstaty vidové sémantiky, jak je povětšině chápána dnes, náleží Čechovi, který dlouho před F. de Saussurem vyslovil myšlenku, jež se stala základem celého současného bádání o aspektech. Byl to klasický filolog Emil Černý, který v sedmdesátých letech minulého století působil jako gymnasiální profesor v Rusku a který r. 1876 uveřejnil v „Žurnalu Ministerstva Narodnogo Prosveščenija“ (188, 190) svou studii O vztahu vidů ruského slovesa k řeckým časům. Tato práce pak následujícího roku vyšla i samostatně.[3] E. Černý byl žákem profesora G. Curtia, který v padesátých letech působil na pražské universitě a jenž se ve své Griechische Schulgrammatik podrobně zabýval otázkami „vidů“ v řečtině. E. Černý značně předstihl svou dobu; tehdejší vedoucí lingvisté se vesměs drželi názorů F. Miklosiche, který při posuzování slovanských vidových významů vycházel z protikladu trvacího a zakončeného děje. Miklosichova koncepce na dlouhá léta určila bádání o slovanském vidu a ještě i dnes doznívá v názorech těch badatelů, kteří význam dokonavého vidu (D) ztotožňují s významem „dokonání“, „zakončenosti“ anebo „završenosti“ děje (srov. „vollendeter“ Aspekt). Emil Černý se však nedal ovlivnit autoritou vídeňského slavisty; doslova píše, že D „představuje děj hromadně, semknutě, v shrnutí, sumárně, v kondenzované formě“, přičemž mluvčí „jako by jediným pohledem zahrnoval celou cestu, která před ním leží anebo kterou má za sebou“.[4] Za kritérium vidového významu nepovažuje E. Černý ani „dokončenost“, ani „trvání“, ani „punktuálnost/lineárnost“ děje, ani „vnitřní hranici“ děje, nýbrž celkový pohled na děj v moderním chápání tohoto pojmu. Škoda, že tyto originální myšlenky klasického filologa ušly pozornosti slavistů.

Nespornou zásluhou A. Dostála je teoretické zdůvodnění obecného významu D a důsledné uplatnění strukturního pohledu na gramaticko-sémantický protiklad D : ND. Důležitým zjištěním byla čistě negativní povaha ND, jakožto bezpříznakového členu vidové korelace.[5] Jinými slovy: ND představuje děj označený slovesem jako nekvalifikovaný proces, kdežto D kvalifikuje tento proces jako semknutou, celistvou událost.

Na zásadně jiném stanovisku stojí autoři, pro které význam D je spjat s „vnitřním předělem“ děje (akad. Vinogradov a jeho škola), anebo pro které gramatický význam vidů je totožný s protikladem trvání/zakončenost děje.[6] Jiní badatelé zase ztotožňují význam D s významem „završenosti“ [11]děje, jeho „rezultativnosti“.[7] Na podobném stanovisku stojí u nás Fr. Kopečný, který píše: „I pro školskou praxi je dobře držet se pravdy a definovat slovesa dokonavá jako taková, jež vyjadřují děj ve výsledku (v ‚dokonání‘)“.[8] Výsledkové (rezultativní) pojetí D se ovšem naprosto nekryje s pojetím definovaným A. Dostálem a přijímaným např. i leningradským badatelem o vidu J. S. Maslovem.[9] O výsledkovém významu D nutně mluví všichni ti, kdo uznávají možnost „čisté“ perfektivace bezpředponových sloves pomocí „prostě vidových“ čili „prázdných“ předpon. Aby dokázali, že sémantický vztah mezi slovesy holit a oholit, psát a napsat, dělat a udělat je vidový, a protože vědí, že dokonavá slovesa oholit, napsat a udělat označují výsledek děje, jsou nuceni pojmout příznak rezultativnosti do své definice obecné vidové sémantiky. Není však příliš obtížné ukázat, že u dvojic tvořených imperfektivací dokonavých sloves nejde o poměr rezultativnost/nerezultativnost. Jestliže lze chápat sloveso oholit jako „výsledek“ slovesa holit, nelze interpretovat sloveso hodit jako „výsledek“ slovesa házet anebo slíbit jakožto „resultát“ slovesa slibovat. Je zřejmé, že pojem výsledkovosti je mnohem užší (a tudíž „konkrétnější“) než pojem „celkového“ chápání děje.[9a]

Proti tradičnímu chápání prefixace jakožto jednoho z formálních prostředků tvoření „čistě vidových“ forem vystoupil J. S. Maslov (op. cit. 9). Dvojice typu psát napsat nepokládá za čistě vidové proto, že vidový vztah takových dvojic „obyčejně nezahrnuje všechny významy výchozího imperfektivního slovesa, ale jen některou jejich část“. Sám o sobě tento argument by ovšem nebyl dostačující. Slovo próza netvoří ve všech svých významech plurální formu prózy, což nám nemůže bránit v tom, abychom uznávali tvar prózy (např. krátké prózy) za skutečný plurál. Povážlivější je jiná okolnost: nikdo nepochybuje o tom, že slovesa slíbit//slibovat, odevzdat//odevzdávat, ba ani dokázat//dokazovat jsou čistě vidové dvojice; ale vyskytují se značné rozpory mezi badateli, zdali např. dvojice jíst a sníst anebo jíst a najíst se lze ještě považovat za „čistě vidové“. Fr. Kopečný vylučuje ze seznamu „čistě vidových dvojic Marka Veye celou řadu typů,[10] a to právem. E. Pauliny pokládá slovesa blednúť zblednúť, piecť upiecť, volať zavolať, ďakovať poďakovať sa, slabnúť oslabnúť za vidové dvojice,[11] zatím co J. Horecký zařazuje perfektiva zblednúť, upiecť, zavolať, oslabnúť k slovesům jednovidovým.[12] Recenzenti ruské vysokoškolské učebnice Sovremennyj russkij jazyk (1957) kvalifikují „vidové dvojice“ [12]ljubiť poljubiť, vdoveť ovdoveť, pečaliť opečaliť, volnovaťsja vzvolnovaťsja, které se v učebnici uvádějí, jako „nepřesvědčivé“.[13] Lze vážně předpokládat, že u některých badatelů je „jazykový cit“ pro slovesné vidy jejich mateřštiny „lépe vyvinutý“ než u druhých? Příčinou těchto rozporů není ovšem větší anebo menší stupeň „jemnosti“ lingvistické analýzy, nýbrž ulpívání na tradičních poučkách a nedostatečná ujasněnost podstaty vidové sémantiky.

Ani podnětný pokus I. Poldaufa zavést nový pojem „řadicích“ předpon, tautologicky opakujících („subsumujících“) lexikální význam prostého slovesa, nebyl východiskem z této situace. Podle I. Poldaufa je řadicí předpona „výrazem abstrakce společného dominantního rysu děje“.[14] Předpona vy- se např. v češtině slučuje s významem dějů, který se týká „vnitřka něčeho“ (ibid.). Tuto myšlenku dokládá I. Poldauf mj. takovými příklady: čalounit/vyčalounit, tapetovat/vytapetovat, gumovat/vygumovat, rabovat/vyrabovat apod. Ovšem sám fakt, že děje označené bezpředponovými slovesy čalounit, tapetovat, gumovat, rabovat se týkají „vnitřka něčeho“, není dán jen individuální sémantikou těchto simplicií, nýbrž se až sekundárně odvozuje z existence předponových sloves vy-čalounit, vy-tapetovat atd. Stačí srovnat česká slovesa třeba s ruskými, aby se ukázalo, že týž děj se může chápat jinak. Ruské ekvivalenty uvedených českých předponových sloves znějí o-biť (mebeľ), o-kleiť (obojami), s-tereť (rezinkoj), o-grabiť (bank) a ukazují, že se zde děj chápe jakožto týkající se povrchu něčeho (předpony o-, s-), nikoli „vnitřka něčeho“. Zdá se, že „vnitřní forma“ sloves vyčalounit, vytapetovat, vygumovat, vyrabovat, vyvatovat a mnohých jiných je v češtině ve značné míře ovlivněna německými slovesy typu aus-polstern, aus-tapezieren, aus-radieren, aus-rauben, aus-wattieren apod.

Nutno si uvědomit, že nedokonavá simplicia nemají v slovanských jazycích vidové dvojice. Jsou vesměs slovesa „defektivní“, jednovidová. Od mnohých z nich se běžně tvoří slovesa rezultativního významu, která jsou dokonavá, ale ne naprosto synonymická, takže nelze mluvit o vidových dvojicích stricto sensu. Přitom je příznačné, že od téhož bezpředponového imperfektiva lze tvořit několik rezultativních sloves; na to svého času poukázal S. Karcevskij,[15] srov. trhat (zub) — vytrhnout, trhat (dopis) — roztrhnout, trhat (šaty) — potrhat, trhat (květ) — natrhat (květy) atd.

Z toho všeho pak plynou další důsledky:

1. V slovanských jazycích nejsou „čistě vidové“ předpony.

2. Počet jednovidových sloves je mnohem větší, než se obvykle myslí; patří sem především imperfektivní simplicia typu bít, číst, mazat, řezat, psát, trhat apod.

Z uvedeného ovšem nevyplývá, že kategorie vidu není v slovanských jazycích úplně zgramatikalizována. Každé slovanské sloveso patří buď do D, anebo do ND. Mluvčí má nejen možnost volby, ale je systémem nucen se rozhodnout, zdali chce vyjádřit jeden z dvou vidových významů i za cenu ochuzení některého významového odstínu lexikálního, anebo zdali dává přednost zachování onoho lexikálního odstínu na úkor významu vidového. Řeknu-li „Každý večer si vyčistím kamna, nanosím uhlí a pak si ještě přečtu noviny“, jde mi zřejmě o zachování lexikálních významových odstínů, spojených s předponami vy-(čistit), na-(nosit), pře-(číst). V tomto případě nemám volby mezi N a ND, neboť pro [13]nedostatek imperfektivních sloves *vyčišťovat, *nanášet (uhlí) a *přečítat nemohu tutéž větu stylizovat imperfektivně. V uvedené větě vyjadřuji obvyklý sled událostí. Chci-li však zdůraznil, že jde o obvyklý sled procesů, a nikoli událostí, jsem nucen se vzdát rezultativního odstínu, spojeného s předponami: „Každý večer čistím kamna, nosím uhlí a pak ještě čtu noviny.“ Z toho plyne, že slovesa vyčistit, nanosit (uhlí) a přečíst jsou stejně jednovidová jako simplicia čistit, nosit a číst.

Takovým tvrzením se ovšem nemůžeme uspokojit. Kam patří jednovidová perfektiva? Lze celou oblast rezultativnosti prostě „odsunout“ do kompetence nauky o slovníku? Nikoli. Jde zde o oblast „způsobů slovesného děje“ a ta má svou složitou problematiku, která není řešena poukazem na její „lexikální“ povahu.

Především nepokládáme termín „způsob slovesného děje“ za šťastný, neboť termínu „způsob“ se užívá i na označení slovesné kategorie modu. Jde také o dost těžkopádný kalk z německého „Aktionsart“, od kterého nelze ani utvořit příslušné adjektivum. Německý termín „Aktionsarten“ nebo „Handlungsarten“ je pouze překladem latinského termínu „actiones verbi“, kterého běžně používali ještě Schleicher, Brugmann, Leskien aj. Navrhuji proto zavést i v češtině stručnější a vcelku průhledný termín „slovesná akce“ anebo prostě „akce“ místo „způsob slovesného děje“. Od slova akce pak lze snadno tvořit adjektivum akční (funkce, význam, využití).[16]

O podstatě „slovesných akcí“ není dosud v odborné literatuře potřebné jasno. Za slovesné akce se pokládají nejen násobenost, fázovost, podílnost a „měrovost“ děje, nýbrž často také faktitivnost (pít napájet, mřít mořit), dále „statálnost“ (bъděti, mlъčati), „mutativnost“ (sěsti, sъxnǫti), „multiplikativnost“ (bodǫ bosti) děje.[17] Do slovesných akcí se také počítá vztah mezi nésti a nositi. Jak je vidět, jde o typy naprosto různorodé.

Za slovesnou akci budeme pokládat víceméně obecnou významovou modifikaci některého základního slovesa, spjatou s jeho formální odvozeností, tedy nikoli obecný význam simplexu samotného. Takové významové modifikace se formálně mohou vyjádřit:

a) předponou (vařit: po-vařit, na-vařit, u-vařit);

b) předponou a současnou reflexivizací slovesa (vařit: na-vařit se, po-vařit si, u-vařit se);

c) příponou (vařit: vařívat; píchat: píchnout);

d) kombinací předpony s příponou (kašlat: pokašlávat; křičet: pokřikovat);

e) kombinací předpony se střídáním kmene a převodem slovesa do jiné třídy (vařit: vyvářet).

Důležitým formálním znakem slovesné akce je naprostá jednovidovost. Akční významy, vyjádřené perfektivními slovesy povařit, navařit, uvařit, nelze převést do imperfektivního „pohledu“. Tím pozbývá své průkaznosti školská poučka o nemožnosti (anebo nepotřebnosti) tvořit sekundární imperfektiva k typu uvařit, která má být formálním důkazem „čistě vidového“ rázu dvojice vařit uvařit. Dodáme, že i slovesa vařívat, pokašlávat anebo vyvářet jsou imperfektiva tantum.

Pro slovesnou akci tedy platí, že je dána 1. významovou modifikací výchozího slovesa; 2. formálním vyjádřením této modifikace a 3. jednovidovostí. Je[14]nom významová modifikace nebo jenom jednovidovost ještě nestačí, abychom mohli mluvit o slovesné akci. Na základě toho, že sloveso zatopit (kamna), prý znamená „začít topit“, zařazuje Vl. Šmilauer toto sloveso do „způsobů slovesných dějů“, označujících začáteční fázi.[18] Přesnější sémantická analýza ovšem ukáže, že zatopit znamená nikoli „začít topit“, nýbrž „založit v kamnech oheň za účelem topení“. Je jisté, že sloveso zatopit kdysi mělo význam incesivní akce, jako třebas sloveso zatopiť znamená v ruštině „začít topit“. Ale v češtině se tento význam ztratil. Sloveso zatopit se do té míry sémanticky odtrhlo od výchozího slovesa topit, takže již nepředstavuje jeho významovou modifikaci, nýbrž funguje jako samostatné sloveso, ke kterému se dotvořilo sekundární imperfektivum zatápět. Incesivní význam je však zachován u slovesa zanotovat „začít notovat“, které pak zůstává perfektivum tantum. Jak je vidět, jsou přechody a přesuny z oblasti slovesných akcí do oblasti „čistě lexikální“ dost jemné a plynulé.

Slovesné akce jsou sférou ležící na rozhraní mezi slovesnými tvary a odvozeninami. Slovesa povařit, navařit, uvařit, navařit se, vyvářet (srov. Nebudu přece pro hosty vyvářet!) určitým způsobem patří k výchozímu slovesu vařit. Na druhé straně vidové dvojice zavařit//zavařovat, převařit//převařovat, rozvařit//rozvařovat, vyvařit//vyvářet (prádlo) tvoří soběstačné lexémy, zcela samostatné lexikální jednotky, které jsou sice v derivačním poměru k základu vařit, ale naprosto se od něho „emancipovaly“, srov. také svařit//svařovat jako technický termín. Je tedy nutno počítat s existencí homonym vyvářet I (pro hosty) — imperf. tantum, slovesná akce k vařit, a vyvářet II (prádlo) — imperfektivní člen dvojice vyvařit//vyvářet.

Předpony používané ve funkci ukazovatelů slovesných akcí nejsou „prázdné“. Mohli bychom je nazvat předponami modifikačními (vařit: po-vařit, na-vařit, u-vařit). Určují vnitřní stránku průběhu děje. Předpony používané k tvoření samostatných sloves, vyskytujících se ve vidových dvojicích, mohli bychom nazvat předponami kvalifikačními (vařit: zavařit//zavařovat). Blíže určují děj „zevně“, jimi vytvořená slovesa již nejsou „významovými odstíny“ výchozího slovesa, nýbrž samostatnými slovesy.

Nemůžeme se zde pouštět do systematického rozboru slovesných akcí v češtině. Doufáme, že budeme ještě mít příležitost se k této otázce vrátit. Chceme zde jenom podotknout, že obraz slovanského slovesa zůstává kusý a ochuzený, jestliže se nepřihlíží k bohaté oblasti slovesných akcí, které dodávají našim jazykům jedinečnou svéráznost. Zajímavým pokusem v tomto směru je nová práce Karin Pontopiddanové-Sjövalové, která se zabývá mj. i slovesnými akcemi v ruštině.[19]

Přecházíme k poslední otázce. V odborné literatuře se množí pokusy spojit „schopnost“ nebo „neschopnost“ slovesa tvořit perfektivní formy s některým obecným rysem jeho sémantiky. I. Poldauf navrhl rozlišovat „lineární děj“ a „nelineární děj“ a spojit tuto obecnou sémantickou stránku sloves s jejich schopností tvořit perfektiva: „lineární děj lze kondensovati, zhušťovati, co do rozsahu omezovati (pomohl, odešel, zařval). Děje nelineární … kondensace schopny ne[15]jsou“.[20] Fr. Kopečný mluví o „průběhovosti“ děje, v které vidí sémantický předpoklad pro perfektivní chápání slovesa.[21] J. S. Maslov zavádí kategorii terminativnosti/aterminativnosti děje (op. cit., 15), což se v podstatě kryje s Vinogradovovým pojetím vyjádření „vnitřního předělu“ děje u perfektiv. Zdá se, že jde o logickou chybu, kterou nazýváme petitio principii: alineární (anebo neprůběhová, aterminativní) slovesa netvoří perfektivní formy, protože jsou alineární (anebo neprůběhová, aterminativní). Ale sama jejich alineárnost (anebo neprůběhovost, aterminativnost) se teprve odvozuje ze skutečnosti, že netvoří perfektivní formy. Pro označení takových nejobecnějších významových rysů sloves, jako je průběhovost děje, navrhujeme termín „obecný charakter děje“ nebo jednoduše charakter děje. Nepokládáme charakter děje za zvláštní (třeba i „liminální“) kategorii. Zdůrazňujeme však, že rezultativnost (u-vařit) anebo semelfaktivnost (píchnout) stojí na jiné sémantické rovině než „průběhovost“ (vařit, psát, dělat) anebo „stavovost“ (mlčet). V prvních dvou případech jde o modifikaci výchozích významů vyjádřených i formálně předponou nebo příponou (u-vařit, pích-nout), a tudíž o slovesnou akci; v ostatních případech běží o formálně nevyjádřený imanentní sémantický rys sloves (mlčet, vařit), a tudíž o charakter děje.

Pojem „charakter děje“ má čistě pomocný ráz. Nemůže nám zdůvodnit nebo aspoň vysvětlit jednovidovost mnohých imperfektiv tantum. Ukazuje se totiž, že imperfektiva tantum jsou nejenom jednoznačně neprůběhová slovesa jako mlčet, ležet, nádeničit, rybařit, ale také jednoznačně průběhová slovesa jako bít, řezat, trhat nebo psát (viz nahoře).

Pojem „charakteru děje“ jakožto označení nejobecnějšího sémantického rysu individuálního slovesa zůstává pomocným pojmem i tam, kde běží o tzv. vnitřní členitelnost („multiplikativnost“, „frekventativnost“, mnohofázovost) děje. Tvrdívá se, že jednorázová (semelfaktivní) slovesa typu píchnout lze tvořit pouze od takových sloves, která vyjadřují rozčleněný nebo rozčlenitelný děj, např. píchat „zasazovat řadu píchnutí“. Ale i zde domnělý „mnohofázový“ („multiplikativní“) charakter děje není dán bezprostředně logickou analýzou slovesného významu, nýbrž se sekundárně odvozuje ze skutečnosti, že proti „mnohofázovému“ slovesu píchat stojí semelfaktivum píchnout. Ze stanoviska mimojazykové skutečnosti označuje např. sloveso žvýkat řadu stejnorodých dílčích pohybů čelistí, jako je tomu u slovesa zívat. Ale přesto nemůžeme chápat sloveso žvýkat jako „mnohofázové“, protože neexistuje semelfaktivum *žvýknout, srov. zívat//zívnout. Máme tedy i zde před sebou případ petitio principii, jako je tomu také u tzv. „průběhovosti/neprůběhovosti“ děje.

Jedinou oblastí, kde pojem charakteru děje je skutečně užitečný a kde pomáhá vnést do objektivně daných sémantických vztahů potřebné jasno, je oblast tzv. pohybových sloves (verba locomotionis). Rozdíl mezi běžet a běhat, nést a nosit není rozdílem ani vidovým, ani akčním. Oba členy jsou jakožto verba simplicia imperfektiva, oba členy jsou co do slovesné akce neutrální. Rozdíl mezi nést a nosit je rozdílem výlučně sémantickým. Slovesa běžet, nést, letět vyjadřují pohyb jediným směrem, slovesa nosit, běhat, lítat neobsahují ve své sémantice údaje o jednosměrovosti pohybu. Sémantický protiklad jednosměrovost/nejednosměrovost pohybu může být považován za protiklad obecného charakteru děje. Je ovšem omezen na malý okruh pohybových sloves a na[16]prosto neproduktivní. Slovesné dvojice typu nést nosit jsou reliktem starších období, kde obecný charakter slovesného děje ještě nebyl nahrazen obecnějším významem vidovým.

Na příkladě pohybových sloves lze pěkně ukázat souhru slovesných akcí a charakteru děje. Při odvozování nových párových sloves od pohybových sloves se charakter děje ztrácí: přinést a přinášet, doběhnout a dobíhat, přiletět a přilétávat jsou co do jednosměrovosti/nejednosměrovosti pohybu naprosto neutrální. Ztráta původního protikladu charakteru děje svědčí zde o tom, že tato párová slovesa se sémanticky odtrhla od výchozích simplicií nést nosit atd. Při tvoření jednovidových odvozenin od pohybových sloves, tj. při tvoření slovesných akcí, jednosměrový/nejednosměrový charakter děje se však zachovává: donést (těžký kufr) zůstává co do charakteru děje slovesem jednosměrovým jako simplex nést, sloveso nanosit (uhlí) zůstává co do charakteru děje nejednosměrovým slovesem jako výchozí nosit.

Domníváme se, že zásadní i terminologické rozlišování pojmů slovesné akce (actiones verbi) a obecný charakter děje pomůže při zpracování mimořádně pestrého a málo přehledného materiálu, daného neobyčejným bohatstvím výrazových prostředků slovanského slovesa. Zásadní odlišení čistě vidové problematiky (D : ND) od problematiky slovesných akcí a charakteru děje nutno pokládat za důležitý, ale jenom za první krok na cestě k adekvátní celkové teorii slovanského slovesa, která zatím čeká na svého zpracovatele.

 

R é s u m é

VERBALASPEKT, AKTIONSART UND ALLGEMEINER VERBALCHARAKTER

Es wird der Versuch unternommen, drei zentrale Begriffe der slavischen Aspektlehre am čechischen Material zu klären. In Übereinstimmung mit J. S. Maslov sieht der Verfasser die Verben vařit und uvařit nicht als „Aspektpaare“, sondern als disjunkte Imperfektiva, bzw. Perfektiva tantum an, da uvařit eine zusätzliche (resultative) Aktionsartbedeutung aufweist. Als Aktionsarten werden jene formell durch Suffixe, Präfixe oder Stammwandel charakterisierten Verben angesehen, die bedeutungsmässig eine „innere Modifizierung“ eines Ausgangsverbs (meist eines Simplex) darstellen und keine echten Aspektpartner besitzen. Zum Verbum vařit werden im Čech. z. B. die Aktionsarten navařit, povařit, vařívat, vyvářet, uvařit usw. gebildet. Unter allgemeinem Verbalcharakter versteht der Verfasser gewisse allgemeine Verbalbedeutungen von Simplizien. Der Gegensatz zwischen nést und nosit wird als Gegensatz des allgem. Verbalcharakters angesehen (Fortbewegung in einer Richtung: Fortbewegung nicht in einer Richtung).


[1] Vid v slavjanskich jazykach (Principy i problemy). Moskva 1958, 7.

[2] Několik kritických poznámek k posledním pracím o vidu slovanského slovesa, Slavia 28, 1959, 327.

[3] Srov. K. Svoboda, Bibliografie českých prací o antice za léta 1775—1900. LF 70, 1946, příloha 12. — Em. Černyj, Ob otnošenii vidov russkogo glagola k grečeskim vremenam, St. Peterburg 1877.

[4] V originálu: „On predstavljajet dejstvije sobirateľno, somknuto, v sovokupnosti, summarno, v sžatom vide“ (op. cit. 7).

[5] A. Dostál, Studie o vidovém systému v staroslověnštině. Praha 1954, 15n.; bylo zde přijato učení pražského strukturalismu o bezpříznakovosti nedokonavého vidu ve vidové korelaci, vyslovené B. Havránkem v materiálech „III. Medjunar. kongres slavista“, No 3, 1939, 13 aj.

[6] Srov. „Očevidno, značenije dliteľnosti — okončennosti faktičeski sovpadajet so značenijem predeľnosti, javljajetsja grammatičeskim značenijem vida“ u L. A. Bykova, Nesootnositeľnyje glagoly nesoveršennogo vida v sovremennom russkom jazyke. Trudy filolohičnoho fakultetu ChDU, 6, Charkiv, 116.

[7] Srov. M. A. Telenkova, Nesootnositeľnyje glagoly nesoveršennogo vida v sovremennom russkom jazyke. Učenyje zapiski Moskovskogo pedagogičeskogo instituta imeni V. I. Lenina, tom 132, Kafedra russkogo jazyka, vypusk 8, Moskva 1958.

[8] Základy české skladby, Praha 1958, 98.

[9] J. S. Maslov, Roľ tak nazyvajemoj perfektivacii i imperfektivacii v processe vozniknovenija slavjanskogo glagoľnogo vida, Moskva 1958, 9.

[9a] Pozn. red. O této otázce se vyjadřuji sám v České mluvnici, která je v sazbě, v zásadě shodně: „(Sloveso dokonavé) vždy vyjadřuje děj chápaný jako uzavřený celek; proto jej nazývám »ohraničený«. Někdy se mluví o komplexnosti děje (u A. Dostála), ale tohoto termínu užíváme v jiném smyslu; anebo se zde chápe děj „v dokonání“, tj. ve výsledku (u Fr. Kopečného) a mluví se o výsledkovosti (rezultativnosti), ale právě stavová slovesa vyjadřují výsledek děje (seděti je výsledek „usednouti“) a jsou nedokonavá. — Slovesa nedokonavá jen nevyjadřují dokonavé děje.“ — BHk.

[11] Odvodzovanie slovies podľa slovesného vidu, Slovo a tvar 4, 1950, 91.

[12] O tvorení slovies predponami, Slovenská reč 22, 1957, 149.

[13] J. A. Roslovec - I. D. Samojlova - M. A. Telenkova, Russkij jazyk v škole 18, 1957, 119.

[15] Système du verbe russe, Praha 1927, 100.

[16] Dochází ovšem ke kolizi s tradičním již termínem „akční slovesa“. — Proto nepokládám tuto náhradu staršího termínu „způsob děje“ za šťastnou; „akcí“ nazýváme dlouho už slovesný děj vyjadřující činnost (akci). BHk.

[17] J. S. Maslov, op. cit., 18.

[18] Vl. Šmilauer, Slovesný vid a způsob slovesného děje, První hovory o českém jazyce, Praha 1946, 93.

[19] A Structural Pattern in Russian. Publications de l’Institut slave d’Upsal 14, Uppsala 1959, zejména Mode of Action and Aspectual Form, 60—79.

[21] Fr. Kopečný, op. cit., 98/9.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 1, pp. 9-16

Previous Pavel Trost: K dnešní situaci historické fonologie

Next Igor Němec: Nadbytečnost jako činitel vývoje slovesné morfologie slovanské