dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dvě nové práce o prostě vidových předponách v češtině

František Kopečný

[Rozhledy]

(pdf)

-

[*]Veyovu termínu „préverbes vides“ („prázdné předpony“) odpovídá v české jazykovědě termín „předpony prostě vidové“. Jsou to takové předpony, které mají v konkrétních případech funkci jen mluvnickou, dělají sloveso dokonavým, aniž při tom mění jeho slovníkový význam. Na př. udělat je dokonavý tvar k dělat, napsat k psát, pochválit k chválit, zaplatit k platit, oholit se k holit se, vystavět k stavět a pod. Naproti tomu ve slovesech zadělat, upsat, vychválit, oplatit, vyholit, rozestavět jsou příslušné předpony zatíženy konkrétním slovníkovým obsahem. Zde jejich spojením s příslušnými nedokonavými slovesy vzniklo sice také sloveso dokonavé, ale zároveň sloveso s jiným slovníkovým významem, zkrátka nové sloveso. A protože je toto dokonavé sloveso nové, je potřebí pro jeho nový slovníkový význam přitvořit zase příslušnou formu nedokonavou: zadělávat, upisovat, vychvalovat, oplácet, vyholovat, rozestavovat.

Jak vidět už i z uvedených případů, může být táž předpona u jednoho slovesa prostě vidová (udělat, zaplatit), u jiného měnit jeho lexikální obsah (upsat, zadělat). Pro cizince, zejména neslovanského, je to zdrojem potíží; není si vždy jist, jakou předponu prostě zdokonavující (perfektivisující) to neb ono sloveso vyžaduje. Vey tu vytyčuje dvě správné zásady, podle kterých se při takové volbě předpony postupuje. My tu však obrátíme jejich pořadí:

Především tedy rozhoduje o volbě předpony zásada t. zv. „subsumpce“: zdokonavujeme sloveso takovou předponou, jejíž lexikální obsah je ve shodě s obsahem příslušného slovesa, a sice tak, že v předponě je obsažen obecnější pojem, do kterého je možno obsah příslušného slovesa nějak zahrnout (subsumovat).[1] Na př. s velmi obecným obsahem předpony roz- je ve zřejmé shodě obsah slovesa dělit, proto je prostě dokonavé sloveso rozdělit (ovšem dělit jako algebraický výkon má dokonavý protějšek ve vydělit, na Moravě obyčejně podělit). S obecným obsahem předpony vy- (pohyb z něčeho ven nebo i vzhůru) je ve shodě obsah slovesa stavět, proto máme dokonavé vystavět; můžeme si tak však vysvětlit i dokonavý protějšek k prát, totiž vyprat (původně bít do plátna ve vodě holemi (plácačkami), aby se špína z něho vy-prala). V posledním případě je však už třeba sahat k etymologii; slovní obsah předpony vy- není už přece jen pro nás tak jasný jako u zcela ještě slovníkově jasných předpon před-, pod-, nad- a pod., třebaže je zase ještě o hodně jasnější nežli na př. obsah předpony po- nebo u-. Hodně jasný a tedy i konkrétnější obsah předpony je ovšem pro ostré vymezení a omezení subsumpčních možností méně vhodný pro prosté zdokonavování. Čím konkrétnější předpona, tím méně příkladů na tuto funkci prostě perfektivisační; zcela konkrétní předpony tvoří prostě dokonavá slovesa jen zcela výjimečně, nebo je netvoří vůbec. A naopak je málo konkrétní a málo jasný obsah předpony vhodným předpokladem pro její co možná široké užití ve funkci prostě vidové. Není tu žádné předem pojaté zábrany v jejím slovníkovém obsahu. „Volba“ předpony byla provedena u příslušného slovesa buď už v dobách dávných (kdy se ještě konkrétní obsah předpony nějak pociťoval), anebo je výsledkem (zčásti také už starých) analogií.

[29]Vzhledem k tomuto subsumování, t. j. zahrnování sloves pod společný obecnější významový rys předpony, porozumíme Poldaufovu termínu „řadicí předpony“.[*] Poldauf jím označuje právě ty předpony, které mají ještě jistý zřetelný význam, ovšem už velmi obecný a málo konkrétní význam, pod který se hodí dobře „zařadit“ příslušná slovesa s obsahem konkrétnějším. (Starší studii o tom uveřejnil Poldauf už v Čes. časopise filol. I, 1942, srov. zejm. s. 2.)

Poněvadž však má valná část těchto řadicích předpon touž funkci jako jiné předpony prostě vidové, t. j. přitvořují se jimi dokonavé tvary k nedokonavým, zahrnuji nadále takovéto „řadicí“ předpony k prostě vidovým, ostatní pak k lexikálním. (O trojích předponách, prostě vidových, řadicích a významotvorných, t. j. lexikálních, mluví Poldauf i ve své studii Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu v Havránkově sborníku, s. 211—2.) Poldaufovo rozlišování mezi lexikálně opravdu „prázdnými“ předponami (pro ty ponechává název „prostě vidové“) a předponami „řadicími“ je v jistém smyslu oprávněno, ovšem když se neztrácí se zřetele jejich společná funkce: prostě zdokonavující jsou velmi často i tyto předpony „řadicí“, nemění lexikální obsah slovesa (to je u nich přirozené, omezíme-li je ovšem na jejich zahrnující funkci) a někdy ani nepřipouštějí přitváření sekundárních imperfektiv (tedy formace typu zabalovat k dokonavému zabalit). Tato společná gramatická funkce způsobuje, že je rozhraničení mezi „zcela prázdnými“ a „řadicími“ předponami často obtížné, protože pro ně chybí objektivní rozlišující kriteria.

Poldaufova studie ve Slově a slovesnosti se tedy pokouší řešit týž problém jako Vey,[**] jehož výsledky v jednotlivostech i typech někdy koriguje, podobně jako je budeme musit někdy korigovat i my. Budu se v dalším přidržovat postupu práce Veyovy. Je to ovšem práce spíše látková nežli řešící problematiku. Poldaufova práce ukazuje na složitost této problematiky, ale její řešení (jak se ještě zmíním) komplikuje snad až zbytečně.

Druhou zásadou rozhodující při „volbě“ zdokonavující předpony je nahoře už naznačená zásada analogie: Činnosti nějak podobné, spadající do stejného širšího významového okruhu, mívají stejný perfektivisační prefix. Tam, kde vidíme takovou analogii v oblasti předpon „řadicích“, můžeme ji nadále pokládat za subsumpci (napsat, naklepat, načrtat, nakreslit, namalovat, narýsovat …). Není to však možné v případech, kde jde o předpony hodně bezbarvé (podle Poldaufa ty pravé „prostě vidové“): uvařit, usmažit, upražit, udusit (maso, kdežto zadusit člověka), uudit[2] …, utřít polevu, utlouct//potlouct cukr …, ba je možno v této kulinární oblasti i umlít mák (vedle semlít, po příp. pomlít).

Veyova závažná práce je do jisté míry užitečná zejména proto, že je v pojetí prostě vidových předpon maximalistická. Vey zahrnuje někdy případy nebo celé typy případů, které nelze přesně vzato chápat za dokonavé protějšky příslušných sloves nedokonavých, kde jde o zřetelný slovníkový nebo „gramatický“ posun (jiná rekce). Také u Poldaufa nutno podobné případy (stavění perfektiv vybrousit, obrousit, nabrousit do jedné řady, srov. 55) vysvětlit záměrem práce. Jemu bohužel nešlo o stanovení hranice mezi oblastí gramatiky (t. j. zjištění „nejvlastnějšího“ perfektiva v takových případech, v našem případě nabrousit) a lexika; upjal se na problém „řadicích“ předpon (jež jsou u něho někdy prostě vidové, někdy lexikální) trochu samoúčelně.

Uvedl jsem svého času ve sborníku Trávníčkově-Wollmanově[3] kriterium minima[30]listické: Od pravých prostých perfektiv, které se lexikálně přesně kryjí s příslušným neprefigovaným imperfektivem, není možno tvořit už další, sekundární imperfektivum, které je jinak nutno přitvořit k perfektivům „lexikálním“. Na př. ke zmíněným slovesům zadělat, upsat, rozestavět atd. je nutno přitvořit příslušné nedokonavé protějšky zadělávat, upisovat atd. — kdežto k prostým perfektivům udělat, vystavět, oholit, zaplatit a pod. nelze už takováto další imperfektiva (*udělávat, *zaplácet, *vystavovat ..[4] přitvářet. Tato slovesa své nedokonavé protějšky už mají, jsou jimi právě prostá slovesa dělat, stavět, holit, platit … A tak lze tuto nemožnost nebo aspoň nepotřebnost tvořit další imperfektivní sloveso považovat za kriterium, za důkaz toho, že v daném případě jde o pouhé perfektivní sloveso; tedy i o předponu prostě vidovou.

Nemožnost nebo alespoň nepotřebnost tvořit sekundární imperfektiva i k typu vystavět nebo oholit, tedy k perfektivům tvořeným podle Poldaufova pojetí předponami řadicími, ukazuje, že i tento charakteristický rys pravých perfektiv nám nepomůže zřetelně ohraničit předpony prostě vidové od řadicích. Přes to, co bylo řečeno, najdeme někdy sekundární imperfektiva i k pravým perfektivům typu udělat (jak se o tom ještě zmíníme). Měli bychom je čekat zvláště k perfektivům tvořeným předponou řadicí. Opravdu jich tu také hodně nacházíme, ale ne důsledně, jak naše příklady svědčí.

Je správné, že Vey z tohoto minimalistického pojetí nevychází. Protože totiž z bujné přímo produktivity[5] této suffixální derivace přitvářejí se někdy tato neorganická sekundární imperfektiva i k prostým perfektivům, jak bylo právě vzpomenuto. Třebaže tedy perfektivní sloveso není vlastně novým slovem, nýbrž jen novým tvarem k příslušnému svému nedokonavému simplex a třebaže tedy páry typu psát napsat tvoří uzavřený celek, uvádí sice Příruční slovník i napisovati; to však dnes existuje jen jako pedagogický terminus technicus „napisovat na tabuli jako vzor pro opisování“. Uvádí i oholovati a jeho doklady ukazují i tu na význam poněkud posunutý, specifikovaný, takový, že se cítí „řadicí“ úkon předpony; nejde tu o normální úkon holení. Je dále třeba vytvářet sekundární imperfektiva tehdy, když se předtím vytvořilo k jedinému nesloženému imperfektivu vícero „prostých“ perfektiv. A vícero „prostých“ perfektiv k jedinému imperfektivu se tvořívá proto, poněvadž se mohou tímto způsobem alespoň u dokonavých derivátů vyjádřit rozličné významové odstíny, které zůstávají v základním slovese nevyjádřeny.5) Může jít při tom o odstíny malé. Tak proti nedokonavému cítiti máme dvě perfektiva: ucítit (toho se vlivem jiných sloves vnímání, uvidět a uslyšet, užívá hlavně na vystižení skutečných počitků smyslových) a pocítit (užívané hlavně na vyjádření pocitů duševních). Protože v tomto druhém případě jde o odstín odvozenější, máme tu další běžné imperfektivní sloveso pociťovat, kdežto uciťovat je prakticky zbytečné (i když je Příruční slovník jako řídké uvádí). Podobných příkladů by se dala uvést dlouhá řada. Někdy je naopak existence sekundárního imperfektiva znemožněna (krom zásadní nepotřebnosti) i hrozící homonymií: nedokonavé chovati znamená (kromě jiného) jednak ‚chovat v náručí (= držet v náručí)‘, jednak ‚chovat v úctě (něčí památku)‘. Pro první význam zní prosté perfektivum pochovat (na př. dítě), pro druhý máme perfektiva dvě: uchovat nebo zachovat (něčí památku); a pro obě tato perfektiva máme i další sekundární imperfektiva uchovávat nebo zachovávat něčí památku v úctě. Pro první význam (‚pochovat v náručí‘) žádné takové sekundární imperfektivum neexistuje; mimo jiné i z toho důvodu, protože máme sloveso pochovávati [31](‚pohřbívati‘), tvořené k perfektivu pochovati ‚pohřbíti‘, které se už slovníkově zcela rozešlo se svým homonymem pochovat (v náručí) i se svým derivačním východiskem chovati.[6] Významové rozdíly mezi dvojicemi nebo i trojicemi atd. takových prostých perfektiv mohou být někdy tak malé, že jich lze někdy nedbat:[7] k rovnati máme prostá perfektiva porovnat, srovnat, urovnat skoro bez rozlišení, a nadto ještě odlišnější a „lexikálnější“ narovnat. Mohou být ovšem i dosti velké, když základní sloveso je obsahově v jistém směru neurčité: Tak uvádíme z Veyova materiálu jako velmi vhodný příklad celkem pět perfektiv ke slovesu stěhovati se: pro význam ‚opouštět starý byt‘ vystěhovat se, odstěhovat se; pro význam ‚vstoupit do bytu nového‘ přistěhovati se nastěhovat se; a konečně oba významy zahrnuje přestěhovat se. A přesto není běžné tvořit od těchto perfektiv (s řadicími prefixy!) další sekundární imperfektiva (nejméně by to mělo být logicky možné u nejobecnějšího přestěhovat se);[8] na všechny významové odstíny stačí obyčejně v nedokonavém vidu základní sloveso stěhovat se, protože určení směru bývá obyčejně explicitně vyjádřeno jako zvláštní větný člen.

Když se živou suffixální derivací vytvoří sekundární imperfektivum i k perfektivu prostému a když se toto nové imperfektivum nedá od primárního, nesloženého imperfektiva nijak dobře odlišit ani větší deskriptivností (ta bývá pociťována u sloves s řadicí předponou, srov. na př. schylovat se proti chýlit se), ani výše zmíněným posunem významu nebo jeho specifikací (jako v případech výše uvedených) ani dokonce ne i jen stylisticky — pak se setkáváme v takovémto řídkém případě se zjevem, že primární imperfektivum zaniká. Je tomu tak na př. v moravské variantě obecné češtiny u slovesa mýti. Protože se k dokonavému umýti přitvořilo další nedokonavé umývati, zaniklo tu základní nesložené mýti.

Na druhé straně je právě tato významová nerozlišenost, tato synonymita typu mýti = umývati, chýlit se = schylovat se dalším důkazem pro to, že příslušné perfektivum umýt, schýlit se je skutečná pravá perfektivní forma k základnímu slovesu (mýti, chýlit se). Srov. k tomu i Poldaufovu pozn. 2 pod čarou na s. 52. Máme tak dvě kriteria pravé perfektivnosti (bez lexikálního posunu): 1. buď je vůbec nemožno nebo prakticky nemožno tvořit další nedokonavý derivát — anebo 2. je tento derivát dokonale synonymní s primárním nedokonavým simplexem — i když má třeba toto simplex širší rozsah proti případným specifikovanějším perfektivním derivátům, anebo je vzhledem k nim méně deskriptivní.

Protože je Veyův materiál sebrán s hlediska spíše maximalistického, půjde ho těžko v jednotlivostech doplňovat. Je naopak třeba některé typy nebo jednotlivé případy vyloučit. Jednak proto, že jde někdy o perfektiva lexikální a nikoli prostá; a jednak proto, že se uvádějí jako prefigovaná i taková perfektiva, ke kterým simplicia prakticky neexistují. Vey si je svého maximalistického hlediska dobře vědom. Ze všech těch korelací, které na s. 86 vypočítává, že je bude respektovat, jsou přísně vzato v pořádku body: c (typ čekat počkat), e (dvojí prefixace: vynasnažit se; toto sloveso je však po vidové stránce dosti zvláštní; patří k neaktuálním perfektivům a má dosti blízko ke slovesům ambiguálním) a f (jednoduché sloveso vzniklo deprefixací; ta se ovšem dnes [32]necítí, bylo třeba poznamenat: baliti). Zato nelze souhlasit s body a), b) a d). V bodě a) mluví Vey o prefixaci v případech, kdy neprefigovaná forma prakticky neexistuje (na př. lepšiti zlepšiti; to je ještě příklad snesitelný, Vey uvádí i daleko horší). V bodě b) uvádí Vey dvojice typu lyžařit zalyžařit si, kde druhý člen je spojen s afektivním přízvukem libosti a nemůže být považován za prosté perfektivum.[9] V bodě d) se spojují do jednoho vidového páru dvojice sloves s různou rekcí: darovat někomu něco obdarovat někoho něčím. Rekce však patří také k sémantickým příznakům slova. Ve skutečnosti je darovati ambiguální (dokonavé nebo nedokonavé podle kontextu) a obdarovat má nedokonavou paralelu v obdarovávat. Přesto existují i v těchto bodech úzké sémantické souvislosti.

Veyova práce je prvním objektivním, t. j. na důkladné excerpci materiálu založeným pokusem, zjistit skutečný rozsah jednotlivých prostě vidových předpon v dnešní češtině. Je opravdu potřeba učinit tu konec pouhým aproximativním dohadům a nejistotě, která tu dosud vládne. Vey zjišťuje na základě své excerpce 2157 prefigovaných perfektiv toto pořadí: z-, za-, po-, vy-, o-, u-, na-, s-; ovšem na základě svých zásad výběru, a ty je třeba modifikovat. Sám jsem uvedl v citovaném už sborníku Trávníčkově-Wollmanově (pozn. 3) na s. 242, že nejčastěji fungují jako předpony prostě vidové z-, po-, u-, za-, na-, ale nemyslel jsem tu pro nedostatek materiálu na skutečně zjištěné pořadí. O první předponě z- poznamenávám, že snad u ní jediné převládá počet prostých perfektiv nad lexikálními, ale že je tu zároveň vidět komplikovanost vztahu mezi její funkcí prostě vidovou a lexikální. Dnes bychom mohli po Poldaufově práci říci, že je řadicí předponou pro označení změny stavu a pro tvoření faktitiv typu zdaniti, s dalším imperfektivem normálně zdaňovati a jen ojediněle dekomposičním daniti.

Z Poldaufova bohatého materiálu by se dalo těžko stanovit pořadí prostě vidových předpon, zůstává pro tento záměr materiálem surovým. Jeho řadicí předpony zasahují hluboko do oblasti předpon lexikálních, do typu holit vyholit (srov. v jeho čl. str. 55). Poldauf se snaží oddělit spíše řadicí předpony od zcela prázdných (teprve tyto jsou mu „prostě vidové“). Daleko žádoucnější je však hranice mezi takovými řadicími, které mají touž funkci jako prostě vidové a mohou být za takové považovány, a ostatními řadicími, které už patří do oblasti předpon lexikálních. Hranice mezi prostě zdokonavujícími předponami, které v zásadě nemění slovníkový obsah jednoduchého základního slovesa, a předponami lexikálními, kterými se vytváří nové sloveso, běží zkrátka přes oblast Poldaufových řadicích předpon. A jde tu o významnou hranici mezi oblastí gramatiky a slovníku. Tomuto faktu se mělo podle mého mínění podřídit pojetí pojmu řadicích předpon. Přes zavedení třetího termínu pro slovesné předpony zůstává tu před námi stará skutečnost jejich dvojí funkce: buď přitvořit dokonavý tvar, nebo vytvořit nové sloveso (ve vidu ovšem dokonavém). Jistěže je účelné, zdůraznit i terminologicky onu zmíněnou dvojitost volby prostě perfektivisující předpony. Ale pak měl zůstat termín „řadicí předpony“ omezen na oblast gramatickou. Ale Poldauf, hledaje méně podstatné rozdíly uvnitř této oblasti gramatické, rozmazává hranici mezi ní a oblastí lexikální. Je dobré ukázat na složitost a obtížnost úkolu tohoto rozhraničení. V tom je Poldaufova zásluha. Po jeho práci porozumíme ještě líp problému několikerých perfektiv.[10] Ale bylo by ještě záslužnější [33]pomoci obtíže odstraňovat. Vytváření jakéhosi neutrálního pásma po obou stranách hranice nezřetelnost hranice jen stupňuje, nebo ji dokonce vyvolává.

Praktické poznámky k Veyovu materiálu začínám připomínkou, že u předpon hodně konkrétních je prostě vidová funkce vždy problematická. Na př. ze všech osmi příkladů na prostě vidové v(e)- obstojí dobře jedině vsugerovati a vústiti. Jednoduché městnati ani neexistuje (Příruční slovník uvádí jako řídké jen reflexivní městnati se); a vplížiti se, vkrásti se cítíme za perfektiva zrovna tak lexikální jako připlížit se, přikrást se. Totéž musíme ovšem říci i o Poldaufových příkladech (s. 58) vecpati a vmíchati. — Ke kasati máme vedle podkasat vlastnější perfektivum ve vykasat (mezi oběma těmito slovesy jsou ovšem jemné rozdíly, jde v obou případech o předpony řadicí). — Pro prostě zdokonavující do-[11] zůstávají jako spolehlivé jen příklady dostačit (vedle postačit), dosvědčit a donutit (vedle přinutit); vtípit se je dokonavé už i bez prefixu do- a tknout se prakticky neexistuje v konkrétním významu. — Pro zdokonavující od- svědčí jen perfektivum odlišit (vedle rozlišit), zmíněné už odstěhovat se je téměř lexikální perfektivum. Přesto mají všechny případy Veyem uváděné svou cenu, při nejmenším jako případy pomezní, pro perfektiva na rozhraní mezi perfektivy prostými a lexikálními.

Nyní ještě několik doplnění. Budou problematická u posledních dvou předpon z- a za-, kde ani sám Vey svůj materiál dopodrobna neuvádí. I tak jsou to doplňky jen namátkové, vyplynuly ze zběžného srovnání Veyova materiálu s mým materiálem kusým. Že nechávám stranou podrobný rozbor materiálu Poldaufova, jsem už poznamenal. V závorkách nechávám stejné označení odstavců, jaké by našel čtenář v práci Veyově.

K váleti těsto (8-A) je prosté perfektivum spíše vyválet (a k válet silnici uválet), rozválet je víc deskriptivní, lexikální. — U předpony pře- mohlo být uvedeno i přeměnit (vedle změnit; a ovšem proti proměnit peníze). — K řídnouti máme vedle prořídnout (11-A) i zřídnout, a to je jistě vlastnější perfektivum; k roentgenovat je normální perfektivum jen zroentgenovat, proroentgenovat (11-B) je jasně lexikální. K hlásiti zní prosté perfektivum ohlásit, nanejvýš bychom mohli ještě za ně pokládat vyhlásit; ale prohlásit (11-E) je zcela nové sloveso, jehož souvislost s hlásiti se uvolnila. Vedle pročasovat, proskloňovat (11-E) možno stejně dobře uvést (s jinou nuancí) přeskloňovat, přečasovat; Poldauf uvádí jako řidší archaismus i vyčasovat, vyskloňovat. — Vedle načerpat vody (12-A-e) patří ještě synonymní archaičtější navážit vody. — Vedle ohmatat (13-A-a) máme (s jinou nuancí) nahmatat; vedle otočit (tamtéž) též zatočit. K 13-B třeba ještě přidat očesat ovoce. K sloužiti je prosté perfektivum jen posloužit; obsloužit koho je lexikální perfektivum s dalším imperfektivem obsluhovat.[12] — K odstavci 14-A-a-3 patří ještě popatřit (vedle spatřit). K mysliti je perfektivum i prosté pomyslit, tedy bez si (třebaže bez si vzácné; mysliti jako sloveso neprůběhové nemá vlastně prosté perfektivum). Mezi znáti a poznati (faktitivum!) je zcela zřetelný lexi[34]kální rozdíl, znáti nemá prosté perfektivum (a k poznati je nedokonavá paralela v poznávati). Na téže s. 94 v odstavci 5 třeba uvést ještě pomlčeti a poctíti (vedle uctíti). V odstavci 9 (s. 95) chybí pár hltat pohltit. Ve 14-A-c-l pak potlouct, pomlít mák, pomlít (vedle semlít) mouku. Na téže s. 96 dodej k odstavci D postavit. Předpona po- je myslím přece jen častěji perfektivisační, než jak ukazuje Veyův materiál. Kromě už výše uvedeného podělit mohla by se sem dát ještě celá skupina činností typu porýt, poorat (k odstavci 14-A-c-l), i když se tu blížíme distributivům.[13] — K 15-A-c patří ještě spapati, skončiti (vedle ukončiti, dokončiti, zakončiti) a selhati: právě toto je spíš prosté perfektivum ke lháti nežli na str. 105 uvedené zalhati (to je řidší a je spojeno s odstínem jednodobosti). Též sehrát je perfektivum ke hrát, ne tedy jen na str. 106 uvedené (ale ovšem častější a vlastnější) zahrát. K 15-C-c nebo 15-C-b chybí splést (vedle poplést) někoho. Vedle schouliti se (15-C-a) dodej schýliti se. Na Veyovu otázku (15-C-b), lze-li vedle semlíti utvořiti prosté perfektivum umlíti, byla vlastně odpověď už výše: ano, a to právě v oblasti kuchyňských činností (srov. i Příruční slovník VI, 510); přesto je normálnější pomlít mák a semlít (vedle pomlít) obilí nebo (záměnou qui pro quo) mouku. — K odstavci 16-E patří ještě utřídit. — K 17-A-1 vysmrkat se (ke smrkati; existuje totiž i řidší transitivní pár smrkat vysmrkat něco). Je zajímavé, že spisovné perfektivum k pachtovat, totiž zpachtovat, je na části Moravy zcela cizí a musí být nahrazeno formou vypachtovat (to by patřilo k 17-B-5). — Na s. 103 třeba doplnit zřezat koho (vedle nařezat komu); jsou to synonyma ke zbít koho, nabít komu; dále zpotit se, zmámit a zplodit; též znásobit a zvážit, nečítá-li je Vey k odstavci 18-A, kde uvádí doklady jen příkladově. U této předpony z- se mohla připomenout (jako u po-) i její funkce distributivní (zotvírat, zutíkat, zodpovídat všechny otázky atd.). — K 19-A-a dodej zavanouti; zato vynechej archaisovati (19-H).

Jak vidno, jde vzhledem k materiálu tak hojnému jen o několik jednotlivostí. Daleko více případů by bylo třeba redukovat, omezím se jen na obecné náznaky. Bylo už připomenuto, že někdy jednoduchá slovesa k Veyem uváděným prefigovaným perfektivům ani neexistují. Vey sám to někdy připomíná. Ovšem nestačí poznámka na př. u ptýliti „rare au simple“, když dnes neexistuje vůbec (Příruční slovník má jen dva archaisující příklady). Podobně neexistují v živém jazykovém usu hojniti, městnati, brniti (jako nedokonavé k obrniti!), meziti, důvodniti, právniti (!), spravedlniti (!), nažiti (k obnažiti!), peřiti (k opeřiti!), spíšiti, skutečniti

U padat (15-A) mělo být poznamenáno, že prosté perfektivum je spadnout (aby čtenář nesprávně nemyslel na spadat!) ovšem vedle padnout. Ke zdráhati se uvádí Vey jako dokonavé uzdráhnout se (16-C-c). V Příručním slovníku lze opravdu najít dva doklady na toto sloveso; ale jsou jasně nářeční a netvoří mimoto žádnou významovou paralelu ke zdráhat se; zdráhat se nemá prosté perfektivum. Podobně nemá dokonavý protějšek náhliti na koho, pár unáhlit se/unáhlovat se je zcela jiné sloveso; pospíšit je spíš perfektivum ke spěchati než k fiktivnímu *spíšiti a uspíšit něco má perfektivum uspišovat. V odstavci 17-B-1 uvedené vyhověti není perfektivum k hověti, nýbrž k vyhovovati; a k hověti si je perfektivum pohovět si (jak má správně Vey na s. 94). Vedle packat „bousiller“ nemůže stát nářeční packovat „trébucher“; první má opravdu perfektivum zpackat (18-C-a), kdežto druhé opackovat (bude asi chybět ve výčtu perfektiv na o-).

Vynecháme některé další méně závažné připomínky a poznamenáme jen ještě obecně, že zejména je nesnadný a problematický výčet prostých perfektiv prefigovaných předponami na-, za- a vy-, a to pro dost pronikající lexikální obsah. Jde tu vesměs o Poldaufovy předpony řadicí. Hlavně to platí pro předponu vy-, u jejichž dokona[35]vých derivátů většinou také nacházíme další sekundární imperfektiva. Ovšem i u za-a na- proniká v mnoha kategoriích Veyem uváděných lexikální odstín, obyčejně expresivní. Tak u typu nakrájeti, naházeti, nakecati atd. jde zřetelně o odstín větší míry výsledku činnosti (prostá perfektiva jsou tu ukrojit, hodit, kecnout — nebo nejsou možná, na př. u synonym žvanit, camrat, klábosit a j.). Ještě zřetelnější je afektivní odstín u typů zaplavat si, začtveračit si. Jindy opět proniká ve velké části sloves prefigovaných předponou za- odstín náhlého vzplanutí činnosti. Že pak u předpony z- je přítomen význam faktitivnosti, zdůrazňuje několikrát sám Vey. Zůstávají tedy jako nejvíce „prázdné“ (tedy opravdu prostě vidové) jen předpony po- a u-.

Závěrem by bylo třeba připomenout s pocity jistého zahanbení, že francouzský badatel dělá tu práci za české linguisty, kdyby tu nebylo práce Poldaufovy, která ztratila časovou prioritu tím, že dlouho ležela v rukopise. Nezmenšuje to záslužnost Veyovy práce a obětavost, s kterou musil pracně shánět materiál,[14] který měl být dávno lehce dosažitelný. Obě práce upozorňují totiž naléhavě na potřebu, aby byl vid jakožto gramatická kategorie českého slovesa náležitě respektován i ve slovnících, hlavně ovšem česko-cizojazyčných (a naopak). Zatím však jsou na př. v jinak praktických slovnících Hulíkově (česko-německém) nebo Osičkově-Poldaufově (česko-anglickém) vidové páry typu holit-oholit beznadějně odděleny, bez vzájemného odkazu (jen Vydrův česko-polský slovník uvádí oba vidové protějšky vždy pospolu a u abecedně odlehlé podoby odkazuje). Také v akademickém Příručním slovníku se neuvádějí příslušné odkazy a významy obou vidových protějšků se vždy znova definují; na příště bude líp u morfologicky sekundárnější formy odkazovat na primárnější,[15] tedy na př. „oholiti dok. k holiti, v. to“ nebo „vydělávati ned. k vydělati, v. to“. Má tu tedy být zachovávána tatáž praxe, která je v Přír. slovníku obvyklá u korelace „jednoduché sloveso — sloveso násobené“ (na př. „psávati ned. opět. k psáti“). Mohlo by se sice právem namítat, že se u historicky novějšího protikladu „sloveso prosté — sloveso násobené“ významy kryjí přesně, kdežto u historicky starší oposice „sloveso nedokonavé — sloveso dokonavé“ je tomu tak jen u novějších dvojic typu vydělat-vydělávat, ne u starších dvojic typu dělat-udělat.[16] To by však nebyla námitka zásadní, významové nuance, které se v takové oposici nekryjí, by byly u příslušné vidové paralely udány. Připravovaný trojsvazkový slovník spisovné češtiny bude už vidové páry tímto způsobem spojovat. Jak lehčeji (zejména pro cizince) a spolehlivěji se pak budou z takového materiálu dělat závěry!

Tím zřetelnější je ovšem nyní Veyova i Poldaufova zásluha; bude nyní někdy naopak možno opřít se i o výsledky jejich prací.


[*] M. Vey, Les préverbes „vides“ en tchèque moderne (Revue des études slaves 29, 1952, s. 82—107) — I. Poldauf, Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině (Slovo a slovesnost 15, 1954, s. 49—65).

[1] Vhodně to formuluje (podle Veyovy citace) Vaillant v RÉS 22, 1947, s. 32: „L’idée essentielle peut être exprimée par le préverbe, tandis que le verbe n’indique qu’ une circonstance accessoire.“

[*] Poldauf už v uved. článku z r. 1942 mluví rovněž o „subsumpci“, teprve v článku v SaS užil na přání redakce termínu „řadicí“ předpony. Rd.

[**] Znovu upozorňujeme, že studie Poldaufova byla v redakci v době, kdy vyšel článek Veyův — v. už v studii samé, s. 51; studie při své délce dlouho nemohla být uveřejněna pro naprostý nedostatek místa, pokud SaS mělo ročně pouze 4krát 48 stránek! Rd.

[2] Zřetele eufonické, jak vidět, nerozhodují. Proto také existuje Veyem zavrhované zezelenati (v jeho odstavci 18-A-b) a je od zazelenati se (19-F-a) dobře odlišeno významem.

[3] Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi, Brno 1948, s. 241.

[4] Existuje sice vystavovat, ale jako imperfektivní k vystavit (obraz), nikoli k vystavět (dům).

[5] Ta je podmíněna i tím, že k existujícímu perfektivu je daleko spíše třeba přitvářet protějšek nedokonavý, jakožto základní, bezpříznakový, nežli naopak. Velmi mnoho sloves nedokonavých nemá, nemůže mít z různých příčin sémantických dokonavé protějšky, kdežto opak je výjimkou.

[6] Podobně je tomu u dnešního schovat (i když se toto sloveso tak ostře od chovati neoddělilo jako pochovat ve významu ‚pohřbít‘). To mohlo mít v staré češtině ještě význam dnešního zachovat (srov. Trávníček, Studie o českém vidu slovesném, s. 186: ktož mú řeč schová, neuzří … smrti), po př. i dnešního pochovati ‚pohřbíti‘ (tamtéž s. 185), ba i vychovat (tamtéž s. 157).

[7] V zachycování těchto jemných rozdílů spočívá jeden z velkých kladů právě studie Poldaufovy. Nedal jsem si však tu namáhavou práci, abych srovnával bohatý materiál obou studií a mohl tak případně zjistit, kde by bylo třeba Veyův materiál doplnit.

[8] Ovšem právě zde náhodou Příruční slovník jeden archaický doklad na přestěhovávat se uvádí; uvádí krom toho odstěhovávat, nastěhovávat a vystěhovávat se; chybí tedy v materiálu jen přistěhovávat se (což je jistě jen náhodné vzhledem k ostatním sekundárním imperfektivům).

[9] Přečasto nelze popírat silné sousedství obou typů, zdůrazněné tím, že denominativa typu lyžařit nemají prostá imperfektiva a k afektivům typu zalyžařit si neexistují zase imperfektiva (nepárovost u afektiv ovšem nepřekvapuje).

[10] Hlavním úkolem ovšem zůstává, najít při konkurenci „vícerých prostých perfektiv“ to perfektivum nejvlastnější. V Poldaufově dvojici oholit vyholit je druhé perfektivum jasně lexikální. Ale už v obdobné dvojici okoupat vykoupat není tak lehké říci totéž o perfektivu prvním (sekundární imperfektiva se netvoří k žádnému z nich). Počítat se skutečností dvou nebo více prostých perfektiv je ovšem nakonec nelogické — ale podrobněji o této věci jindy.

[11] U této předpony je ovšem hlavním lexikálním významem právě dokončení, dovedení ku konci, zu Ende führen, achever; tedy něco, co leží v jádru sémantického výměru dokonavosti. Pro tuto možnost lexikálního vyznačení dokončení děje nebo i stavu je možno předponou do- prefigovat slovesa jinak stěží prefigovatelná; vytvářet lexikální derivace, které bychom mohli označit za „náhradní perfektiva“: doležet, dostát (necháme to doležet, len se nechá dostát), dokázat (ve významu ‚dokončit kázání‘): počkáme, až to dokáže a pod.

[12] Předpona ob- měla se kvůli lehčí orientaci zřetelněji vydělit, nejlíp ovšem počítat samostatně. Máme totiž nejen synonymní dvojice typu ovinout = obvinout, nebo i autorem uváděné olízat = oblízat (kde už přísně vzato o rovnici nejde; je tu rozdíl stylistický, oblízat je lidovější). Máme i dvojice rozlišené. Už obtočit není totéž co otočit, cítí se i při stejném užití za deskriptivnější — a což teprve říci o rozdílech typu osadit (zemědělskými kulturami nebo lidmi) a obsadit (vojensky)!

[13] Předpona po- je nejobvyklejší předponou distributivační: pootvírat, poroznášet, poutíkat atd.

[14] Sháněl jej po různých slovnících a frazeologiích, dále z Masaříkova Slovesa českého a z Franzova Das Tschechische Verbum.

[15] Tuto praxi, prováděnou v ukázkovém sešitě „Slovníku nynější spisovné češtiny“ a hájenou v diskusi o tomto sešitě profesorem Poldaufem, pokládám nyní za lepší, nežli je zdánlivě logičtější praxe slovníků ruských nebo polských (myslím tu na slovník Kopeckého a na oba slovníky Vydrovy), kde se za základní formu pokládá vždy forma nedokonavá jakožto bezpříznaková (i v těch případech, když je morfologicky sekundární).

[16] Srov. význam udělati komu ‚učarovati‘.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 1, s. 28-35

Předchozí Josef Hrabák: K jazykové výstavbě Drdovy Krásné Tortizy

Následující Karel F. Svoboda: K netradičnímu výkladu kvantitativního přívlastku (Příspěvek k diskusi)