K jazykové výstavbě Drdovy Krásné Tortizy

Josef Hrabák

[Články]

(pdf)

-

Drdova „Krásná Tortiza“ je zajímavý pokus o lidovou povídku určenou k hlasitému předčítání a ke kolektivnímu vnímání; měla by být přednášena asi tak, jak vypravují lidoví vypravěči. Drda ji ostatně položil celou do úst hlavnímu hrdinovi Josefu Větrovcovi, který před našima očima v lidového vypravěče vyrůstá.

Uvedením fiktivního vypravěče obrací se Drda k lidovým zdrojům naší slovesnosti a vydatně z nich těží. V této studii hodlám sledovati, jak se projevilo v jazykové výstavbě Krásné Tortizy úsilí o charakteristiku lidového vypravěče jazykem a zaměření na hlasité čtení. Pokusím se popsat jazykové zvláštnosti povídky, které k tomuto cíli směřují, při čemž se budu snažit oddělit prostředky nové od prostředků tradičních, resp. ukázat, jak Drda tradiční prostředky přehodnocuje. Pro svůj rozbor vycházím z textu prvního vydání (Praha 1952).

 

I

Při jazykové charakteristice hrdiny hrozilo Drdovi dvojí nebezpečí: na jedné straně se musel bránit, aby v jeho jazyku nepřebujely prvky nářeční (resp. hovorové), na druhé straně se musel bránit přílišné „literárnosti“, papírovosti jazyka.

Přebujení nářečních (nebo hovorových) prvků je častý nedostatek literárních prací z venkovského nebo lidového prostředí a projevuje se nejnápadněji v podobě jazykového naturalismu, t. j. tím, že se přímé řeči postav mění v rádoby stenografický zápis dialektologa. Při takovémto postupu se hrdina oddaluje od čtenáře, neboť autor, který dá svému hrdinovi mluviti veskrze (nebo převážně) nářečím, naznačuje už tímto způsobem jazykové charakteristiky čtenáři zvyklému v literárním díle na jazyk spisovný, že se na svého hrdinu dívá jako na „zajímavý případ“ nebo zajímavý „objekt studia“, který je vzdálen od světa spisovatelova i od světa jeho čtenářů. Tohoto prostředku využívali často měšťáčtí folkloristé, podtrhujíce tak odlehlost života venkovského lidu od života [19]měšťáctva, ale může ho být použito i k záměrnému distancování od postavy a tím k jejímu zápornému hodnocení.

Příkladem na užití dialektu za účelem prohlubování rozdílu mezi městským a venkovským člověkem mohou býti známé (ne zrovna chvalně) t. zv. hanácké humoresky, jejichž „humor“ spočíval z valné části v tom, že postavy mluvily nářečím. Čtenářům, kteří ovládali (nebo si mysleli, že ovládají) spisovný jazyk, jevily se postavy těchto humoresek jako směšné již proto, že spisovně mluvit nedovedly. Není snad třeba zdůrazňovat, že se tak v městských čtenářích vzbuzoval i pocit nadřaděnosti nad venkovskými lidmi, že se v nich pěstoval pocit intelektuální převahy, a že se tak stavěl městský člověk nad člověka venkovského.

Příkladem užití hovorového jazyka sloužícího k naznačení autorovy distance od postavy a jeho ironického poměru k ní mohou být některé z Povídek z první a z druhé kapsy od K. Čapka. Uvedu pro větší názornost začátek povídky Zmizení pana Hirsche (Povídky z druhé kapsy):[1]

„Tohle,“ řekl pan Taussig, „nebyl špatný případ, ale má moc velkou chybu: že se nestal v Praze. Víte, i v kriminálních věcech má mít člověk ohled na domov. Prosím vás, co nám je po nějakém případu v Palermě nebo kterých čertech? Z toho my nic nemáme. Ale když se takhle podaří nějaký takový lepší zločin v Praze, tak to mně, páni, zrovna jaksi lichotí; říkám si, teď se o nás mluví v celém světě; víte, ono to tak nějak hřeje. A pak, to dá rozum, v takovém místě, kde se vyvede slušná kriminální věc, mohou jít i obchody; ono to svědčí o větších poměrech, že jo, a budí to vůbec důvěru. Ale to se musí ten pachatel chytit.“

„Já nevím, jestli se pamatujete na ten případ v Dlouhé třídě se starým Hirschem; on tam měl obchod s kůžemi, ale sem tam taky prodával perské koberce a takové ty orientální věci; víte, on měl po mnoho let nějaký kšeft v Cařihradě — však si odtamtud přinesl něco na játrech; proto byl vychrtlý jako chcíplá kočka a hnědý, jako by ho vytáhl z třísla. A tihle tepicháři z Armenie nebo ze Smyrny za ním chodili, protože se s nimi dovedl tak po zlodějsku domluvit. Oni to jsou velcí gauneři, tihle Armeni; na ty si musí dát pozor i žid.“ (Atd.)

Obraty a slova jako tohle, ono to svědčí, že jo, to dá rozum, kšeft, gauner atp. stavějí hrdinu do ironického světla. Charakterisují jej jako kosmopolitického obchodníčka (který je však hrdý na to, že se zločin stal „doma“), jako člověka, kterého zajímá především „kšeft“ — zkrátka slouží k tomu, aby naznačily, že s jeho světem nemá a nechce mít spisovatel nic společného.

Drda se ke svému hrdinovi staví docela jinak, a to se ovšem projevuje v jeho jazyku. Hlavní hrdina splývá s osobou předčitatelovou, který mluví jakoby jeho ústy, a už proto všechny prostředky, jichž autor užívá k hrdinově charakteristice, musí být voleny tak, aby hrdinu od čtenáře neoddalovaly.

To se Drdovi do značné míry podařilo; je to vidět zvláště ve srovnání s jeho staršími povídkami, kde Drda lidového hrdinu teprve hledal a díval se na něj dosud zvenku, očima intelektuála, a proto v nich nacházíme dosti stop nevhodné charakteristiky hrdiny jazykem. V Krásné Tortize však Drda cestu k lidovému hrdinovi již našel, nedistancuje se od něho, ale splývá s ním; nejen tím, že mluví jeho ústy, ale hlavně tím, že si vybírá takový problém venkovského člověka, kolem kterého nemůže bez zájmu přejít ani člověk městský, neboť je to problém nás všech (přejímání sovětských zkušeností).

[20]Jestliže úpadková měšťácká literatura prohlubovala vlastně rozpor mezi městem a venkovem, Drda jej pomáhá rušit. V jazyce se to projevuje tím, že neužívá nářečních prvků, a pokud jsou v něm prvky obecné, je jich užito jen v takové míře, aby jimi svého hrdinu od čtenáře nevzdaloval. Dosahuje toho hlavně tím, že zachovává (až na nepatrné výjimky) spisovnou normu hláskovou i tvaroslovnou a jako charakterisačního prostředku využívá především prvků lexikálních a syntaktických.

Zvláště oblíbeným prostředkem jsou lidová rčení, přísloví a úsloví. Drda je vkládá do řeči a nejednou z nich tvoří varianty. — Několik příkladů:[2] skřivánek musí vrznout svou ranou písničku (s. 5); je to maličké, ale je to moje (s. 5); nohy mu hrají jak strunky (s. 16); po zpěvu poznáš ptáka, po řeči člověka (s. 22); klepnout hřebík na hlavičku (s. 22); sedlákům narostly nové rohy (s. 22); je to naše, a je to veliké (s. 6); mají místo srdce pytlík s mamonem (s. 13); člověk je mu bližní, ale vlastní prasata bližnější (s. 25); atd. atd.

Takové užívání přísloví není ovšem v naší literatuře novinkou, užíval jich systematicky na př. ve svých povídkách A. V. Šmilovský á ve skladbě Hrdelní pře anebo Přísloví jich vydatně užil Vl. Vančura. Ale právě ve srovnání s těmito dvěma spisovateli různých dob a směrů vyvstane Drdova originalita.

Šmilovský užívá přísloví a úsloví jako charakterisačního prostředku proto, aby vyvolal představu prostředí cizího městskému čtenáři, t. j. aby zdůraznil vzdálenost mezi čtenářem a prostředím, které líčí. Jeho postoj k lidovým postavám je veskrze kladný, ale chce (v duchu svého konservatismu) na ně ukázat jako na postavy z krásného světa, který je sice lepší než svět současný, ale který je již nenávratně ztracen. Uvedu malý příklad z povídky Kmotr Rozumec.[3]

„Jak náleží hezky to máte,“ ujala se paní Bártová slova usednuvši na židlici, „jen jedna věc vám tu schází, pane kmotře.“

Pan kmotr věděl, kolik právě bilo u paní kmotry, pousmál se a ohlížel se hloupě po světnici, jako by hledal, co mu v ní schází.

„Beze žertů, pane kmotře,“ doložila paní Bártová, „ženuška, hospodyňka vám tu schází.“

„Ach, jsem už dávno přes čtyřicet a která pak by mne už chtěla?“

To byla voda na mlýn paní Bártové. Urovnala si především čepec a klepajíc prsty na stůl rozhovořila se jak náleží.

Nejprve začala od starších vdov a starých panen a strojila udice své dosti půvabně; pan kmotr nechtěl brát, ba ani zaťukat. Přešla k prostředním vdovám a pannám a mluvila pro ně ještě ohnivěji; pan kmotr nejevil žádného gusta ani chuti. Posléze dostala se v proudu až k čtyřiadvacetiletým, ba i k mladším a nešetřila při tom řečnické své síly; pan kmotr tvářil se jako pan páter na kazatelně, ale kde nic, tu nic.

U Vančury má uvádění přísloví jinou funkci než u Šmilovského. Je to pokus, jak oživit styl, jak vykřesat ze spisovného jazyka nové stylové možnosti; nejde tedy o charakterisování venkovského prostředí. Nejlépe to vysvitne zase na příkladě.[4]

[21]Kdo dělá, co chce, setká se s tím, co by nerad. Slečinka naléhala jako bez rozumu a já, starý hlupák, podlehl jsem její svévoli nevhod. U Vyplampána byla mimo nadání jeho sestra, paní Zámišová, táž, o níž se říká, že dovede Vyplampánovi natřít uši. Stáli před otevřeným prádelníkem a paní, vyjímajíc kus prádla za kusem, některý roztřásla a jiné kladla na stoh, až navršila velikou kupu. Na můj pozdrav odpověděla jenom letmo. Zvěděl jsem, že přijela s dvěma dcerami, které zatím byly u známých ve městě, a že se zdrží několik dnů. Každý jinde hledá to, čeho má doma nazbyt, paní Zámišová zřejmě hověla svému zvyku probírati se košilemi a utěrkami.

Jestliže Šmilovský využíval lidových přísloví jako prostředku pro charakteristiku postav z konservativního venkovského nebo maloměstského prostředí a jestliže Vančura usiloval o stylovou samorostlost, Drda směřuje jinam: usiluje o typisaci lidového vypravěče, představujícího pokrokový typ.

Přísloví a úsloví není ostatně u něho jediným prostředkem typisace prostřednictvím jazyka, nýbrž jen jednou složkou z celého systému lidových obratů, jichž užívá. Vedle přísloví a úsloví čteme v Krásné Tortize na př. takovéto obraty: a teď to přišlo bez přemyšlování (s. 9); těm (sedlákům) by se spíš huba zkřivila a polámala, než by vyslovili jedno jedinké ruské slovíčko (s. 12); rovnou ho natřel po pysku (s. 12). Samozřejmě se užívá i zvláštností slovníkových: duchna (s. 5), berňák (s. 5), selský zazobanec (s. 7), ženské smejčí (s. 10), prudina (s. 12), náfuka (s. 12) atd. Výrazy obhroublé se přitom zpravidla poutají k zjevům, které Drda ústy Větrovcovými hodnotí záporně — neslouží tedy k jazykové charakteristice Větrovce samého, nýbrž lidí a věcí, o nichž Větrovec mluví.

I metafory a přirovnání v Drdově povídce jsou voleny z oblasti lidového života, proto jsou názorné. Srov. hned první větu povídky: „Na polích od lesa až k vesnici ještě leží sníh, široká bílá duchna, přepásaná jen dvojím úzkým páskem polních cest.“ Metafora sníh—duchna je jistě tradiční, ale k tomu přistupuje ještě druhá velmi názorná metafora, přepásaná páskem cest. Podobných metafor by bylo lze uvést celé desítky. Uvedu ještě aspoň dva příklady přirovnání: plamínky vyšlehují z hlavní kulometů „jako když nožířovi zpod ocele odskakují od brusu jiskry“ (s. 7); rány dělostřelby dopadají na vrchol Větrného kopce „jako perlík na kovadlinu“ (s. 8). Rafinovanému čtenáři, odchovanému buržoasní literaturou, budou se snad zdát takové metafory a přirovnání příliš prosté, jednoduché, málo umělecké. Zde však není účelem nějaká komplikovanost nebo preciosita, nýbrž vyvolání představy lidového vypravěče a lidového prostředí. A to se Drdovi daří.

Zaměření na hlasitý přednes a lidového vypravěče se projevuje samozřejmě i ve stavbě věty. Převažují věty hlavní, spojované souřadně. Vedle toho je charakteristické hojné užívání spojek na začátku nových vět (po tečce), které pomáhá udržet plynulost vyprávění, navazování myšlenek, jak vyplývají po sobě vypravěči, a zmirňuje stroze logické rozčlenění projevu v uzavřené myšlenkové a výrazové celky. Charakteristické je na př. užívání spojky ale na začátku věty (po tečce), jemuž se čistě spisovný projev vyhýbá. Uvedu aspoň dva příklady:

[22]Říkávali všelijací mudrci, že prý je naše česká země krásná právě tou strakatou sukní políček, pruh vedle proužku, záplata na záplatu, jako když děvče z pastoušky jde na trávu. Ale s pastouškami jsme u nás v Čechách už skoncovali. (S. 5.)

Udělat to jindy, snad bych si byl všecky kosti přelámal. Ale ve mně vám byla v tu vteřinku taková radost a taková jistota, že … (S. 9.)

Dosud jsme si všímali, jak Drda využívá prostředků lidového vyjadřování a jak se ubránil chybám, které vyplývají z nesprávného postoje k dialektu a hovorovému jazyku. Je však ještě jedna otázka, na kterou je třeba odpovědět, totiž do jaké míry se Drda ubránil opačné chybě, t. j. „literárnosti“. Termínem literárnost označuji snahu nediferencovat jazykovými prostředky jednotlivé postavy, což znamená resignaci na charakteristiku hrdiny jazykem. Dialogy pak vypadají — jak se říká — papírově.

I to je v naší próze poměrně častý zjev. Ústy postav mluví vlastně sám autor, který vlastně rozdrobuje svou vlastní řeč mezi několik mluvčích. Zvláště oblíbený byl tento prostředek u impresionistů a dekadentů; proto jako příklad uvedu úryvek z prózy Miloše Martena Fons amoris (1912), kde čteme na př. takovýto dialog:[5]

„Netažte se, musím odejíti. Nemohla jsem vám napsati, abyste nepřicházel, ale vidíte přece, že chci odejíti!“

Vykřikl jsem skoro:

„Kam? Řekněte kam!“

Vztýčila se vzdorně:

„Proč se ptáte? Jakým právem se ptáte? Nechci říci! Není třeba. Myslíte, protože se někdy setkáme …“

Snad vyjadřoval můj pohled v oné chvíli tolik bolesti, jíž mě zranila její slova, že uleknuta vzala mne za ruce a řekla tónem, náhle něžným a poddaným:

„Odpusťte! Jsem šílená … Ale lituji ho tak! Je nemocen — umře — umírá a prosí, abych ještě jednou přišla. Za hodinu bude mě čekati …“

V uvedené ukázce se autor vůbec nesnažil charakterisovat postavy jazykem a podává místo dialogu vlastně deklamaci, jejíž jazyk je stejně exklusivní jako hrdinové a celá situace. Zde nejsou postavy z masa a kostí, nýbrž stíny, zde není živý problém, nýbrž uměle a násilně vykonstruovaná situace, s jakou se v životě sotva kdy setkáme, vypočítaná na to, aby právě svou exklusivností dráždila měšťácké čtenáře. U Drdy takovému papírovému jazyku nepřeje už samo thema, přesto však se jisté dávce „literárnosti“ neubránil. Jde o některé obraty a výrazy, kterých by lidový vypravěč, jakým je hlavní postava povídky, sotva užil, které jsou pro lidové vyjadřování netypické. Protože taková místa hraničí s klišé, škodí hrdinovi povídky, neboť by ho usvědčovala ze sklonu k frázovitosti, a tím z ne vždy přímého postoje k životu. Taková místa se týkají zpravidla popisů a přirovnání. Uvedu jich několik:

[23]Plamen za plamenem vyšlehával od ústí … Ale najednou uprostřed baterie bleskl docela jiný plamen, žlutý a modrý, při samé zemi, a zvedl do výšky vodotrysk kamení a prsti. (S. 7)

Nad střechami do fialového soumraku lítají rakety, červené, zelené, žluté, rozpraskávají se jako hejna kuřátek hvězd, vlečou za sebou zlaté ohony jak kometa, nebo se rozstřiknou v brunátné ohnivé koule, a všecky píší po nebi, že máme svobodu … (S. 11)

Naši lidé do sebe zrovna nassávají ruský jazyk, mají plnou hlavu a plné srdce těch krásných, zvonivých, širokých slov, která voní dálkami a přece jsou tak blízká … (S. 11)

Na hladinu už padala tma, červnové hvězdy se rozžíhaly jedna za druhou … (S. 17)

V uvedených případech nevidím nedostatek v tom, že Drda užívá přirovnání a metafor, ale v tom, že jde vesměs o přirovnání a metafory netypické pro lidového vypravěče, zavánějící literátštinou (vodotrysk kamení a prsti; píší po nebi, že máme svobodu; slova, která voní dálkami; hvězdy se rozžíhaly); takové obraty by se hodily jako charakterisační prostředek pro řemeslného žurnalistu, ale škodí lidovému hrdinovi. Bylo by proto dobře podrobit po této stránce Krásnou Tortizu ještě důkladné revisi. Je to tím potřebnější, že jde o kazy, které působí zvláště zde rušivě, neboť se ostře odrážejí od prostředků lidové epiky, kterých — jak hned ukážeme — Drda užívá systematicky a s úspěchem.

Dříve se však dotkneme ještě jedné otázky teoretické, do jaké míry lze totiž v literárním díle budujícím na lidovém vypravěči vůbec užívat prostředků nelidových, literárních. Je to otázka důležitá nejen pro Drdu, ale pro obecný problém realismu v jazyce.

Podle našeho mínění realistické vyprávění vyžaduje takovou volbu jazykových prostředků, které nenarušují správné zobrazení objektivní skutečnosti. Z toho plyne, že prvky „literární“ nejsou a nemohou být na závadu realismu, i když je vypravování položeno do úst lidovému vypravěči, pokud ovšem nejde o klišé, jež v nás vzbuzují představu řemeslného žurnalisty nebo řemeslného pisálka, a tím narušují obraz lidového vypravěče. Spisovatelovo umění je ovšem v tom, jak podržet všechny vymoženosti uměleckého „literárního“ stylu a přitom signalisovat, že je mluvčím postava lidová, že jde o stylisované vyprávění prostého, literárně neškoleného venkovana, který neopakuje naučené a vyčtené fráze, ale čerpá z fondu lidového vypravěčského umění. To se Drdovi vcelku podařilo.

 

II

Drda však pro charakteristiku lidového vypravěče nevyužívá pouze prostředků slovníkových a syntaktických, ale využívá některých tradičních stylistických prostředků a komposičních postupů lidové slovesnosti.

Nejcharakterističtější slohové prostředky lidové slovesnosti jsou epitheta, opakování slov a paralelismus. Drda užívá vydatně obou posledních prostředků. Epithetům se pochopitelně vyhýbá, neboť jde o prostředek vázaný zpravidla na verš. K opakování slov a paralelismu ještě dodávám, že jde o prostředky velmi charakteristické pro sloh ruských bylin, což má právě v Krásné Tortize svou důležitost.

[24]Drda užívá opakování slov ve velmi širokém měřítku, srov. hned závěr druhého odstavce povídky, v němž jsou všechny tři typy opakování, charakteristické pro Krásnou Tortizu:

Říkávali všelijací mudrci, že prý je naše česká země krásná právě tou strakatou sukní políček, pruh vedle proužku, záplata na záplatu, jako když děvče z pastoušky jde na trávu. Ale s pastouškami jsme u nás v Čechách už skoncovali. A teď skoncujem i s tou záplatovanou sukní, s krásou chudoby, která ani nehřeje, ani nesytí. My chceme jinou, novou krásu, která by nedávala lidem jen chlebovou kůrku s bramborovou slupkou; krásu šírosti, krásu štědrosti, krásu té pravé svobody. (S. 5)

První typ opakování, s nímž se setkáváme v uvedeném úryvku, je prosté kladení slov vedle sebe, při čemž slova nemusí být v témže mluvnickém tvaru (typ záplata na záplatu). Jde o podobný významový účinek, jako při opakování typu koulelo se, koulelo červené jablíčko: zesílení představy nesené opakovaným slovem. (Zdůrazňuji to proto, aby se tento typ opakování nepojímal snad jako čistě formální záležitost, jak jsme čítávali v tradičních poetikách.)

Zajímavější je typ druhý, kde se totiž slovo z jedné věty opakuje v jiném kontextu ve větě následující: děvče z pastoušky//s pastouškami jsme skoncovali//teď skoncujem … s krásou//chceme jinou krásu. Zde je opakování slov v jiné rovině než u typu prvního: je ho použito tak, že představa, označená slovem v jednom kontextu, v druhém kontextu je popřena (pastouška — s pastouškami jsme skoncovali; krása — chceme jinou krásu). To znova ukazuje, jak Drda přehodnocuje prostředky zdánlivě staré, tradiční.

Třetí a poslední z typů opakování ukazuje, jak opakování souvisí těsně s paralelismem a v paralelismus přechází (krásu šírosti, krásu štědrosti, krásu té pravé svobody). Paralelismu užívá Drda ve veliké rozloze. Ani paralelismus ovšem není u Drdy záležitostí jen formální, nýbrž jde nejčastěji o snahu rozkládat děj do podvojných celků; proto také převažuje paralelismus dvojčlenný.

Příklad na takový dvojčlenný paralelismus je na př. popis dvou krasnoarmějců, které jako první poznal Větrovec: „Na mou duši, jak malované panny, ten jeden černý, druhý světlovlasý, ale oba už do hněda osmahlí …“ (s. 9). Jiné doklady: „Palivcová mermomocí chtěla kapitánu od ženistů líbat ruce, a Palivec, moula, mu strkal tisícovku, jako se dříve dávalo hasičům na pivo.“ (S. 10) — „Sedláci nás přemlouvali i proklínali, farář vyhrožoval našim ženským horoucím peklem a věčným zatracením: nedali jsme se.“ (S. 21; všimni si paralelismu sedláci —farář a dále podvojnosti přemlouvali i proklínali, vyhrožoval horoucím peklem a věčným zatracením.)

Paralelismus se uplatňuje i v popisu kraje; jako příklad uvádím popis z cesty letadlem do Gruzie (s. 26 n.):

Ta Gruzie … já vám to ani nemohu vypovědět, jaká je to překrásná země! Už když jsme do ní letěli — byl slunečný zářijový den, jako bys nebe jednostejně šmolkou vykrášlil — já sedím u levého okénka, až vepředu, takže jsem přes křídlo viděl všecko jako na dlani … najednou vám spatřím dole obrovskou bílou krajku, a za ní bleděmodrý lán, celý jak pomněnkami vysázený.

[25]„Moře! Moře!“ křičím na soudruhy, a všichni se hrnou ke mně. Jen Kadlec z Ostří, co sedí zrovna proti mně napravo, zůstal na svém místě, a zírá na tu svou stranu, div okno čelem nevymáčkne. A pak vyskočí on, ani dechu popadnout nemůže, jen ukazuje!

„Hory! Hory!“

A proti nám se zprava ježí strašné rozervané balvany Kavkazu, vysoké do samotného nebe, tak obrovské, že nemám s čím to srovnat, a na nich na vrcholcích svítí v slunci sníh, ten věčný sníh, který žádné slunce nepřemůže.

Podrobnější rozbor by nám ukázal, že rozkládání děje do podvojných celků není jen záležitostí formální, ale má význam i pro plastičtější charakteristiku. Už protiklad černovlasého a světlovlasého vojáka, na první pohled pouze formální, má svůj význam ve srovnání s armádou hitlerovskou, která si zakládala na plavosti svých nadlidí. Ještě více bije do očí paralelismus Palivce a Palivcové v jejich jednání s rudoarmějci (povaha kulakovy rodiny viděné se dvou stran), postavení kulaka a faráře vedle sebe jako spojenců v prudkém třídním boji i postavení moře a hor jako motivů pro typisaci Gruzínska.

 

III

Paralelismus, jak ho užívá Drda, uplatní se plně jen při hlasitém čtení. Hlasitý přednes však působí ještě na jednu kategorii stylistických jazykových prostředků, totiž na využití rytmických možností jazyka. Soudobá próza těchto možností dost nevyužívá (mimo t. zv. básně v próze, o nichž se však nedá dobře mluvit jako o skutečné próze, nýbrž spíš jako o přechodném útvaru mezi prózou a veršem), zato však jich využívala vždycky próza počítající s hlasitým přednesem, ať už jde o prózu středověkou nebo o prózu lidovou. Drdova povídka má svérázné rytmické vlastnosti a chceme na ně upozornit aspoň stručným poukazem.

O tom, že Drda myslí na zvukovou realisaci (t. j. na hlasité předčítání) své povídky, svědčí už to, jak klade interpunkci. Na první pohled je nápadná poměrná hojnost čárek, zejména časté čárky před spojkou a, a to na takových místech, kde je pravopis nejen nevyžaduje, ale kde jsou proti běžné normě. — Uvedu několik příkladů:

A tu on zvedne číši, a povídá s náramnou vážností: (S. 18) — Když Tamara rozkvetla v krasavici, začali se sjíždět nejkrásnější a nejstatečnější džigitové z celého Kavkazu, a žádali cara Davida o její ruku. (S. 17) — Skočil k volantu, přibouchl dvířka, a jeho černovlasá hlava mi zmizela za sklem. (S. 21) — Nic bych si nepřál víc, než kdybych tak za sto let mohl aspoň na tejdenek vstát z hlíny, porozhlédnout se po té naší překrásné české zemi, a přečíst si ty stránky Dějin, které o našich časech budou jednou napsány pro potěšení a poučení potomkům. (S. 25)

V těchto případech nejde snad o nějaké chyby nebo nedopatření, zřejmě jde o to, aby Drda naznačil zvukovou linii, aby bylo předčitači naznačeno, jak má při přednesu text členit pausami.

Jiným charakteristickým prvkem je často uplatňovaná snaha, aby významové celky končily jednoslabičným slovem nesoucím [26]silný přízvuk (je to obdoba t. zv. mužských zakončení veršů). Je to už v první větě povídky: „Na polích od lesa až k vesnici ještě leží sníh, široká bílá duchna, přepásaná jen dvojím úzkým páskem polních cest.“ Dalších příkladů bychom mohli uvést celé desítky; spokojíme se jen několika:

„Ach čórt, kakoj ty parašutist, ďaďa!“ zasmál se krasnoarmějec, a ještě mi za lokty pomáhal vstát. (S. 9) — Chlapce sužovalo vedro, žízeň a pot. (S. 9) — … že nám Rusové zachránili život, že nám přinesli mír! (S. 11) — A přitom, jakápak je pro nás ruština cizí řeč? (S. 11) — Naši lidé to hned ucítili, a proto si tak rychle zamilovali chlapce i jejich řeč. (S. 12) — Naši lidé, kde Světlova viděli, zdaleka před ním smekali a vzdávali mu čest. (S. 12) — … vojáci by za něj do ohně šli. A přitom velitel tvrdý a přísný, ani smítko neslevil, když šlo o vážnou věc. Tak tenhle kapitán Světlov o něco žádal sedláka Kalivodu, a Kalivoda mu na to řek: „Ale … (S. 12)

Tato snaha po „mužském“ zakončování rytmických celků nepochybně působí i na výběr slov. Svědčí o tom na př. věta „Abych tak pravdu děl, k nám do Višňové Rudá armáda jako by spadla s nebe“ (s. 6): výrazu děl, zřejmě nelidového, je tu nepochybně užito právě z důvodů rytmických.

Uvedená věta zároveň ukazuje, proč nám při letmé četbě vůbec nevadí některé slovníkové zvláštnosti, proč si na př. nevšimneme nelidového výrazu děl, resp. proč na nás při četbě nepůsobí nějak zvlášť rušivě. Při četbě totiž bezděky podléháme zvukové linii, v duchu čteme vlastně nahlas a rytmická linie do sebe vlastně pohlcuje jednotlivá nelidová slova nebo obraty. Rytmický spád je tak silný, že ho na takových místech pociťujeme vlastně jako složku nadřaděnou výběru slov.

V uvedeném případě mohl Drda sice užít tvaru řek (podobně jako v případě se strany 12,[6] ten by však působil v daném kontextu hledaněji než tvar děl, protože vybočuje z normy, při čemž na jedné straně vzbuzuje pocit poetismu jakoby od některého z epigonů Vrchlického a na druhé straně pocit tvaru hovorového; tvar děl naproti tomu působí jednoznačně jako slovo hledané sice, ale nevybočující z normy.

Jiný příklad na to, jak rytmičnost působí na výběr slov, je výše uvedená věta (se s. 27) „zůstal na svém místě, a zírá na tu svou stranu …“; jde o skupinu a zírá. Drdovi zřejmě záleželo na rytmické skupině u — u, a proto užil slova zírá tam, kde bychom spíše očekávali slovo dívá se (výraz hledí by byl příliš slabý, významem by se nekryl s představou; bylo by nutno snad říci upřeně hledí, ale to by zase porušovalo rytmickou linii).

Tento příklad patří již do druhé kategorie rytmických útvarů, do kategorie začátků. Tak jako se Drda snaží, aby vyzněl konec kóla přízvučnou slabikou (mužsky), snaží se na druhé straně, aby začátek byl nepřízvučný. V obou případech jde o rytmické útvary přímo protikladné normálnímu spádu češtiny, která se snaží začínat kóla přízvučně (přízvuk slovní na první slabice [27]slova) a končit je nepřízvučnou slabikou. — Pro tuto tendenci začínat rytmické celky nepřízvučnou slabikou je příznačné už to, kolik vět začíná spojkou a. Uvedu jen jeden charakteristický úryvek odhalující Drdovu snahu začínat rytmické celky nepřízvučnými slabikami:

Až mi to krk stáhlo lítostí, když po mně hodil takovou pomluvou. A všichni ve výboru kromě našich soudruhů se mi začali nahlas vysmívat, že prý jsem přesedlal na zahradníka, že mám pole samé kvítí … A to byla pravda. Strniště mi zarostla plevelem, už bylo půl září, a já nemohl do pole. (S. 23)

 

Přízvukové zvláštnosti Drdovy prózy nelze zkoumat odděleně od zvláštností intonačních, od kadence. Pro Drdovu intonaci je charakteristické to, že Drda rád užívá kadence (klesavé intonace) tam, kde bychom očekávali intonaci stoupavou, jinými slovy řečeno, že končí větu tam, kde bychom čekali, že bude následovat další věta souvětí. Týká se to na př. výše uvedených příkladů na užívání spojky ale na začátku věty (po tečce); obdobné jsou časté případy, kde začíná věta spojkou a. Z toho je vidět, že u Drdy je souhra prostředků a že se každý prostředek uplatňuje v několika rovinách.

Rytmičnost je podporována hojně i paralelismem, o kterém již byla řeč na svém místě.

Na závěr svých úvah o Drdově jazyku znova zdůrazňuji, že rytmičnost Drdovy prózy je jiného typu než rytmičnost prózy impresionistické. Jestliže tam šlo o útvar mezi veršem a prózou, o snahu po próze co možná nejexklusivnější, po próze formalistické, u Drdy jde o pravý opak: jde o snahu učinit prózu způsobilejší pro hlasitý přednes, a tím o prózu více srozumitelnou, více způsobilou pro kolektivní vnímání.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 1, s. 18-27

Předchozí František Trávníček: K otázce slovních druhů v češtině

Následující František Kopečný: Dvě nové práce o prostě vidových předponách v češtině