K otázce slovních druhů v češtině

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. Ve „Sborníku vysoké školy pedagogické v Olomouci (Jazyk a literatura, 1954)“, s. 1—25 uveřejnil Miroslav Komárek článek K otázce predikativa (kategorie stavu) v češtině. Snaží se v něm odpovědět na otázku, zda lze pro češtinu uznat existenci nového slovního druhu, tak zvané kategorie stavu, jejíž existenci dokazují pro ruštinu někteří jazykozpytci sovětští. Komárek dochází k závěru, že tento nový slovní druh existuje také v češtině, a nazývá jej predi[7]kativum. Jde zajisté o otázku velmi důležitou a je proto záhodno Komárkovy vývody podrobněji rozebrat.

Ze souborného obrazu predikativ na s. 22—24 vyplývá, že Komárek rozlišuje predikativa neosobní, na př.: je mi líto, je zde zima, je čas, a predikativa osobní, na př.: jsem mocen (slova), všechno je mu fuk, je to nabíledni, nasnadě. Podle dosavadního pojetí slovních druhů jde v těchto Komárkových případech o substantiva, jmenná adjektiva, příslovce, příslovečné výrazy, obyčejně splynulé v příslovce (nabíledni), a citoslovce.

Měla-li být správná Komárkova domněnka, že tato a podobná slova tvoří zvláštní slovní druh, musila by mít tato slova takové osobité vlastnosti, rysy, pro které by se vymykala z dosavadních slovních druhů, pro které by nebylo dobře možné zahrnovat je do slovních druhů dosavadních. Z rozboru Komárkových případů vysvitne, že v nich nelze mluvit o zvláštním, novém slovním druhu, že slova zahrnovaná Komárkem do nového slovního druhu plně zůstávají v rámci slovních druhů dosavadních.

2. Název predikativa ukazuje, že Komárek pokládá za základní, podstatný rys tohoto nového slovního druhu jeho predikativní, přísudkový úkon ve větě. Toto určení větného úkonu je však nepřesné. Obě skupiny Komárkových predikativ mají jeden společný rys větoslovný, který však Komárek nepřipomíná: vyskytují se ve větách neslovesných. Je v nich sice sloveso jsem …, ale to nemá význam slovníkový, nýbrž jen mluvnický, zvaný sponový, záležející v tom, že vyjadřuje hlavně jen čas a slovesný způsob. Jsou to tedy neslovesné věty sponové, vedle kterých se jindy vyskytují též neslovesné věty bezesponové, neboli čistě neslovesné; na př.: škoda ho; dobrou noc!; mladost radost.

Co se však týče predikativnosti, slova zahrnovaná Komárkem do nového slovního druhu a souborně jím nazývaná predikativa úkon větného přísudku všechna nemají. O tento úkol jde jen ve skupině druhé, kterou nazývá Komárek predikativa osobní. V případech uvedených výše v 1. jsou přísudky „jsem mocen“, „je fuk“, „je nabíledni, nasnadě“, neboť vyjadřují myšlenkový obsah, který se někomu nebo něčemu přisuzuje, který má svého nositele neboli podmět: já v 1. větě, všechno v 2. větě a to v 3. větě. Jinými slovy: jde tu o neslovesné věty dvoučlenné, s dvěma hlavními členy, s podmětem a s přísudkem. Obdobou těchto dvoučlenných vět neslovesných jsou dvoučlenné věty slovesné typu „sedím (já)“ a „pes štěká“.

V případech, které zahrnuje Komárek do predikativ neosobních, o přísudek, o přísudkový úkon nejde, ani jít nemůže. Věty typu „je (zde) zima“ jsou neslovesné věty jednočlenné, je v nich jednotný větný člen, který je nositelem větné platnosti, není však ani podmětem ani přísudkem. V oblasti vět slovesných jsou jednočlenné věty typu „prší“, zvané často věty bezpodměté.[1]

[8]Jednočlenné i dvoučlenné neslovesné věty vyznačují se tím, že vyjadřují existenci něčeho. Věty jednočlenné typu „je zima“ vyjadřují prostě existenci toho, co vystihuje svým pojmovým, lexikálním významem jednotný větný člen „zima“. Věty dvoučlenné typu „jsem mocen (slova)“ vyjadřují existenci toho, co vystihuje přísudkové slovo (mocen), ale zároveň, že se myšlenkový obsah jím vystižený někomu nebo něčemu přisuzuje (1. osobě, já).

Sponové sloveso určuje v obojích neslovesných větách tuto existenci co do času a způsobu. Srov. vedle „je zima“ také „bylo, bude zima“, „bylo by, buď zima“. Věty čistě neslovesné, bezesponové, mají časovou platnost přítomnou a způsobovou platnost oznamovací; na př. škoda ho = je ho škoda; mladost radost = mladost je radost (mládí je radost, radostné). Slovo, ke kterému se spona vztahuje, je tedy obsahovým jádrem, a to ve větách jednočlenných jádrem jednotného větného členu (je zima), ve větách dvoučlenných jádrem přísudku (jsem mocen). Na to jasně ukazují výše připomenuté neslovesné věty bezesponové.

Nepřesné je i rozlišování predikativ neosobních a osobních. V případech typu „je (mi) zima“ bylo by snad lze mluvit o predikativech neosobních a naopak v případech typu „jsem mocen (slova)“ o predikativech osobních. Komárek však zahrnuje do osobních predikativ též případy „všechno je mu fuk“, „je to nabíledni“ (s. 24). Nelze dobře pochopit, proč jsou to predikativa osobní. Viděli jsme v 1., že je mezi případy typu „je (mi) zima“ a „jsem mocen (slova)“, „je to nabíledni“ rozdíl po stránce větoslovné, a to ten, že jsou první případy neslovesné věty jednočlenné, případy druhé pak věty dvoučlenné. Tento rozdíl však nelze vystihovat názvem predikativa neosobní a osobní.

3. Z toho, že skutečná predikativnost není společnou vlastností všech Komárkových t. zv. predikativ, vyplývá, že to není ani jejich vlastnost podstatná, základní, že se jí nelze dovolávat jako důkazu jejich zvláštní slovnědruhové platnosti a že není ani přesný název predikativa.

Ale i když vycházíme z Komárkova nepřesného pojetí predikativnosti, zahrnujícího úkon jednotného větného členu i skutečnou predikativnost, nelze ani tuto predikativnost pokládat za charakteristický rys nového slovního druhu, protože se tato predikativnost vyskytuje též u velmi hojných slov, podstatných i přídavných jmen a příslovcí, které sám Komárek k novému slovnímu druhu nepočítá. Jde o slova ve větách neslovesných, kde jsou a) jednotným větným členem, b) neslovesným přísudkem. Na př.:

a) dnes je pondělí, středa …, je leden, únor …, je jaro, léto …; je dobře, zle, pěkně, škaredě, hezky …; je povinnost, čest … pracovat; je snadné, těžké (to splnit) …; b) mladost radost, učení mučení …, nic platno …, jsem zdráv, nemocen.

Jsou to případy zcela obdobné s případy typu „je deštivo, oblačno …“, „je možno, nutno … to udělat“, „jsem mocen slova“, v kterých jde podle Komárka o nový slovní druh. Mají-li obojí slova stejnou shora připomenutou platnost větnou, nutkavě se nabízí otázka, čím se od sebe liší. Považuje-li Komá[9]rek slova typu deštivo, možno, mocen … za zvláštní slovní druh, musí se zajisté odlišovat od ostatních slov nějak podstatně.

Je tu ještě jedna závažná okolnost. Velká většina slov zahrnovaných Komárkem do nového slovního druhu jsou od původu jmenné adjektivní tvary na -o, které pokládáme podle dosavadního slovnědruhového pojetí nejčastěji za příslovce. Na př.: je deštivo, dusno, mokro …; je možno přijít; je stydno o tom mluvit … (viz u Komárka na s. 23). Vedle nich jsou četná obdobná slova na -o, na př. blízko, daleko, dlouho, vysoko, hluboko, draho, lacino …, která Komárek do nového slovního druhu nezahrnuje, t. j. pokládá za příslovce. Také tu se naskytuje otázka, jakými podstatnými vlastnostmi odlišují se od ostatních ta slova na -o, která náležejí podle Komárka k novému slovnímu druhu.

4. Všimněme si nejprve shora připomenutých slov na -o, která jsou jádrem nového slovního druhu, jak praví sám Komárek (na s. 16). Slova deštivo, mokro … nelze prý pokládat za příslovce proto, že „nemohou plnit základní syntaktickou funkci příslovcí, t. j. být příslovečným určením, tvořit určovací větnou dvojici se slovesem, přídavným jménem nebo jiným příslovcem, je tedy jejich zařazení do kategorie příslovcí velmi problematické“ (s. 9). Podle Komárka jsou tedy dobře, hezky …, vysoko …, draho … příslovce proto, že mohou blíže určovat sloveso, přídavné jméno nebo jiné příslovce; na př.: dobře pracoval, stojí blízko, úplně nový, ryze česky … Naproti tomu slova deštivo, mokro … příslovce podle Komárka nejsou, protože nelze říci na př. „deštivo pršelo“ nebo „možno těžký“ a pod.

Tento výklad není však správný. Společným a podstatným rysem všech příslovcí po stránce pojmové je to, že vyjadřují okolnosti, a to ve všech větných úkonech neboli nezávisle na větném úkonu. To je tedy jejich základní rys jako samostatného slovního druhu. Podobně substantiva vyjadřují něco jako předmět nebo jev beze zření k větné funkci. Slovo ryba je substantivum, ať je ve větě podmětem (ryba plave) nebo předmětem (vidím rybu) nebo jmenným přísudkem (to je ryba). Slovo syrový je adjektivum v platnosti přívlastkové (syrové ovoce), přísudkové (ovoce je syrové) nebo doplňkové (ovoce jíme syrové) proto, že ve všech těchto větných funkcích vyjadřuje vlastnost. Slovo dobře je adverbium jak ve větě „je mi dobře“, kde je jednotným větným členem, tak ve větě „udělal to dobře“, kde je příslovečným určením přísudkového slovesa, protože v obojím případě vyjadřuje okolnosti.[2]

Pro otázku, zda jsou slova typu deštivo příslovce či nějaký jiný slovní druh, je tedy rozhodující nikoli jejich větný úkon sám, nýbrž to, zda si v něm podržují [10]schopnost vyjadřovat okolnosti. Tato slova mají ve větách typu „je deštivo“ úkon jednotného větného členu, takže tyto neslovesné věty vyjadřují existenci okolností právě tak jako věty typu „je škaredě, hezky“. Viz k tomu výše ve 2. Slova typu deštivo svou slovnědruhovou povahu v těchto větách neztrácejí, zachovávají si ji stejně jako slova dobře, hezky …, zůstávají příslovci, nenabývají povahy nějakého nového slovního druhu.

Je zcela přirozené, že slova typu deštivo v neslovesných větách „je deštivo“ neurčují sloveso, adjektivum nebo adverbium, neboť je ani určovat nemohou. Ve větě „koupil to draho“ je příslovce draho, určující přísudkové sloveso, vedlejším členem větným. Ve větách typu „je deštivo“ bývá sice vedlejší větný člen, na př. „je dnes deštivo“ — viz poznámku v odstavci 2 —, ale tím je dnes, nikoli deštivo, které je jednotným větným členem. Naopak příslovce dnes je bližším určením tohoto jednotného členu, který je po stránce slovnědruhové rovněž příslovce. Jinými slovy: příslovce deštivo nemůže mít ve větě „je (dnes) deštivo“ dva zcela různé úkony, a to úkon jednotného větného členu a zároveň členu vedlejšího, příslovečného určení.

5. Že slova typu deštivo neztrácejí ve větách „je deštivo“ slovnědruhovou povahu příslovcí, o tom svědčí nejen jejich pojmový obsah, nýbrž i to, že se chovají jako příslovce i po dvou mluvnických stránkách. Předně se blíže určují co do svého obsahu příslovci: velmi deštivo, úplně ticho, skoro prázdno … V tom se shodují s příslovci typu dobře a draho, která Komárek do nového slovního druhu nezahrnuje; sr.: velmi dobře, úplně správně, příliš draho, strašně vysoko …

Dále je důležité, že mají Komárkova t. zv. predikativa slovotvorný 2. a 3. stupeň: teplo — (nej)tepleji, chladněji, tišeji …, a to právě tak jako nepochybná příslovce: draho — dráže, výše, laciněji … Komárek se snaží na s. 18. zeslabit váhu této okolnosti, ale neúspěšně. Se stanoviska historického je prý správné mluvit o tom, že t. zv. predikativa „mají stupňovací formy“, ale „v současné češtině lze tuto věc chápat také jinak. Tvary komparativu a superlativu by snad bylo možno chápat přímo jako příslovce a potom by predikativa neměla své vlastní neopisné stupňování“. To je výklad zcela pochybný. Nejasné je, co znamená, že lze na př. (nej)tepleji chápat „přímo jako příslovce“. Cožpak by bylo vůbec možné chápat toto slovo jako příslovce též „nepřímo“?

Slovo (nej)tepleji vystupuje v našem jazykovém povědomí zcela zřetelně jako 2. a 3. stupeň k příslovci teplo právě tak jako (nej)dráže k draho a nelze to popírat žádným vyumělkovaným pojetím. Praví-li Komárek, že kdybychom pojetí o přímém příslovci přijali, neměla by pak predikativa neopisné stupňování, je to výklad hrubě nemarxistický, idealistický, asi takový, jako že kdybychom chápali slovo ryba tak, že se neskloňuje, mohli bychom je pokládat za příslovce. Komárek postupuje aprioristicky, hledá důkazy pro předem stanovený předpoklad o existenci zvláštního slovního druhu. Marxistický, t. j. vědecký postup je opačný: zkoumat jevy a z nich teprve vyvozovat závěry. V našem případě je jisto, že [11]slova typu teplo mají slovotvorné stupňování jako nesporná příslovce, a to tedy mluví proti domněnce, že náležejí k nějakému novému slovnímu druhu.

6. Komárek si příslovečnou povahu slov na -o, to, že vyjadřují okolnosti, zastírá tím, že mluví o jejich významu stavovém. Tak na s. 17 praví, že „je tvar na -o specialisován pro funkci stavového predikátu“. Na s. 23 vypočítává predikativa označující „elementární přírodní stavy“ (bílo, deštivo, mokro, teplo, ticho, pusto …), „stav tělesný“ (dusno, horko, teplo), „duševní a morální stav“ (líto, smutno, veselo) a pod. Toto souhrnné označování slov s různým pojmovým obsahem za stavová je samo sebou pochybné. Dále překvapuje, že táž slova označují podle Komárka stav různý. Tak slova dusno, horko, chladno … označují prý jednak „elementární přírodní stavy“ (je dusno …), jednak „stav tělesný“ (je mi dusno).

I když nehledíme k těmto okolnostem, je tu důležitá okolnost další. Označují-li podle Komárka slova dusno, veselo, smutno atd. ve větách „je dusno“ a „je mi dusno“ stav, pak lze plným právem říci, že označují stav též příslovce dobře, krásně, zle, špatně, hezky …, která se vyskytují ve zcela obdobných větách „je krásně“ a „je mi dobře“. A pokládá-li Komárek slova dusno, teplo … pro jejich stavový význam za zvláštní slovní druh, bylo by třeba zahrnovat do něho i příslovce dobře, krásně … Tato příslovce však Komárek do nového slovního druhu nezahrnuje.

Z toho vyplývá, že stavový význam v Komárkově pojetí je velmi široký, neurčitý, mlhavý a že tento význam nelze pokládat za charakteristický rys domnělého nového slovního druhu.

Podobně je tomu se skupinou těch slov na -o, která podle Komárka rovněž tvoří zvláštní slovní druh a vyjadřují prý jednak „modalitu děje“, jednak „subjektivní hodnocení děje“ (s. 22). Jde o slova možno, nutno, radno …, nepříjemno, obtížno, těžko … ve větách s infinitivem typu „je možno přijít“. Vedle těchto tvarů na -o užívá se tu též složených adjektivních tvarů: je možné, nutné, nepříjemné, obtížné, těžké přijít. Jejich význam je totožný s významem tvarů možno …, takže by tato adjektiva měla rovněž náležet do nového slovního druhu, Komárek je však do něho nezahrnuje. Viz ještě v 8.

Je tu další nesrovnalost. Slova jisto, patrno, zřejmo …, kterých se užívá ve spojení s vedlejší větou uvozenou spojkou že (je jisto, že …), vyjadřují zajisté „stav“ jako shora uvedená slova nutno, radno, obtížno …, ale Komárek je k novému slovnímu druhu nepočítá. Viz dále v 8.

7. Na s. 17 poukazuje Komárek na větoslovné rozdíly u příslovcí v neslovesných větách typu „je deštivo“. Je správné Komárkovo pozorování, že ve většině případů „je-li utvořen ze stejného adjektivního základu tvar na -o i tvar na -e, je tvar na -o specialisován pro funkci stavového predikátu“: „chladně jej ovanul vítr//je chladno“. Z toho vyvozuje Komárek tento závěr: „Kategorie predikativ nachází tak v češtině svůj formální příznak, odlišující ji od příslovcí. Tím se liší čeština od ruštiny i od ostatních slovanských jazyků (také od slovenštiny). Tento [12]fakt nás utvrzuje v přesvědčení, že vidět v češtině predikativa jako zvláštní druh je zcela oprávněné“.

V tom, že se z dvojic chladno — chladně užívá tvarů na -o v neslovesných větách jako jednotného větného členu, kdežto tvarů na -e, -ě jinde, vidí tedy Komárek důkaz toho, že tvary na -o nejsou příslovce, nýbrž osobitý slovní druh. Tento závěr není však správný. Využívání dvojích tvarů v dvojím větném úkonu není samo o sobě nic neobvyklého; srov. na př. užívání složených tvarů adjektivních v přívlastku, kdežto jmenných v neslovesném přísudku a v doplňku (bosý chlapec — chlapec je bos, chodí bos). Ale tento dvojí větný úkon nemá nutně za následek změnu slovnědruhové povahy; bos ve větách jako „chlapec je bos“ zůstává adjektivem jako bosý v přívlastku. Nelze proto ze samého užívání slov na -o jako jednotného větného členu vyvozovat, že nabyla nové slovnědruhové platnosti. To by bylo možné jen tehdy, kdyby tato slova neměla již podstatný rys příslovcí, t. j. kdyby nevyjadřovala okolnosti. Viděli jsme však výše ve 4. a 5., že slova na -o tento rys neztratila, že si jej podržují.

Nesprávnost Komárkovy domněnky ukazuje se zřetelně u některých slov na -o, kterých se užívá, jak připomíná sám Komárek na s. 17, v obojí platnosti. Na př.: je snadno najít cestu//snadno našel cestu; je lehko mluvit//to se lehko řekne. Podobně: je těžko o tom mluvit//těžko se vyjadřuje. Podle Komárka je snadno ve větě „snadno našel cestu“ příslovce, kdežto ve větě „je snadno najít cestu“ zvláštní slovní druh. Jsou prý to různá slova, jen stejně znějící, homonyma. Vskutku však jde o slovo jedno, jenže ve dvou větných úkonech: jednak v platnosti příslovečného určení, jednak jednotného větného členu. Komárek nesprávně z toho vyvozuje dvojí platnost slovnědruhovou, ztotožňuje ji s dvojí platností větnou. Viz výše v 4. Je to tak, jako kdybychom slovo dobře ve větách typu „dobře si to rozmysli“ pokládali za příslovce, avšak ve větách typu „je dobře si to rozmyslit“ za slovo jiného slovního druhu.

8. Na s. 18—19 uvažuje Komárek o tom, zda jsou slova jisto, patrno, zřejmo, možno, obtížno … jmenné tvary adjektivní, či náležejí do predikativního slovního druhu. Je prý „problémem“ hodnocení těchto slov, kterých se užívá „pouze ve spojení s vedlejší větou“ (je jisto, že …). Komárek se domnívá, že poměr těchto slov k predikativům je „velmi volný“ a že se jejich spojení s vedlejší větou „cítí na pozadí spojení se složeným adjektivem (je jisté, že …)“ a tak že se „vytvářejí spíše podmínky pro to, aby byly tyto tvary chápány jako neutrální tvary jmenného adjektiva“ (s. 19). Jinými slovy: do nového slovního druhu nenáležejí. Komárek však to praví s rozpaky, nejistě, neboť co to je „velmi volný“ poměr a „na pozadí spojení se složeným adjektivem“?

Kromě této neurčitosti a nejasnosti je tu ještě ta závažná okolnost, že zcela obdobnou dvojici tvarů, a to „je možno, nutno … přijít“// „je možné, nutné … přijít“, vykládá Komárek úplně jinak: možno prý je predikativní slovní druh, možné nikoli. Srov. výše v 6. To je nepochopitelná nedůslednost, neboť obojí případy jsou v podstatě stejné. Proč Komárek tvary možno … „na pozadí [13]spojení se složeným adjektivem“ (je možné přijít) nepokládá za jmenné tvary adjektivní, nýbrž za predikativní slovní druh?

Komárek pokládá (s. 19) tvary možno atd. za nový slovní druh proto, že jsou „schopna spojovat se také s infinitivem“. Vidí tedy ve spojování s infinitivem charakteristický rys slov náležejících k novému slovnímu druhu. To je však pochybné, protože se s infinitivem spojují mnohá slova jiná, substantiva, adjektiva a adverbia, která Komárek do nového slovního druhu nezahrnuje. Na př.: je povinnost, čest, nutnost pracovat; je těžké, nutné, čestné pracovat; je dobře si uvědomit. Spojování s infinitivem není tedy charakteristický rys domnělého slovního druhu.

K tomu pak přistupuje ta okolnost, že se slova možno užívá jak s infinitivem (je možno to udělat), tak v souvětí (je možno, že to neví). Podle toho by možno náleželo v prvním případě k novému slovnímu druhu, v druhém nikoli, ač v obou případech má týž pojmový obsah, význam.

9. Malou skupinku t. zv. predikativ tvoří tato slova: je to nabíledni, najevě, nasnadě; jsem s to, vstavu, nespisovné štond (něco chápat), lidové ve psí, na huntě. Srov. u Komárka 24. Z předešlých výkladů je jasné, že ani tato slova netvoří zvláštní slovní druh. Jsou to zcela nepochybně jednak příslovečné výrazy, jednak příslovce lexikalisací z nich vzniklá, plně si podržující ve větné souvislosti příslovečnou povahu. Není žádného důvodu k předpokladu, že tato slova nebo výrazy tvoří zvláštní slovní druh. Platí to též o lidovém štond, vzniklém z německého im Stande (imstande).

Sem náleží též příslovce načase (je načase jít), které uvádí Komárek na s. 23 v jiné souvislosti. Je to lexikalisovaný příslovečný výraz na čase a jeho plnou obdobou jsou případy „je pozdě, brzo jít“, kde jde o nepochybné příslovce.

10. Poměrně nepočetná jsou substantiva, která počítá Komárek k novému slovnímu druhu: je tma, zima; je třeba, potřeba, radost žít; je konec; je hanba o tom mluvit a pod., srov. na s. 19 a 21. Tato slova se vyskytují nejen v jednočlenných větách neslovesných, kde jsou jednotným větným členem, nýbrž i ve větách jiných, kde mají větné úkony jiné a kde jsou nepochybnými substantivy: nastala tma, zima; ukázala se potřeba; přiblížil se čas; byla to velká radost. Slova typu tma v platnosti nového slovního druhu jsou podle Komárka jen homonyma se substantivy tma …

O příslušnosti slov typu tma ke zvláštnímu slovnímu druhu svědčí prý „nedostatek kongruence“, to, že sponové sloveso má tvar střední: bylo tma, zima …; bylo radost to poslouchat … Nedostatek mluvnické shody je nepochybný a svědčí tomu, že se tato jména nechovají jako substantiva, nýbrž jako slova jiného slovního druhu, ale je otázka, zda to svědčí pro Komárkovu domněnku. Několik důvodů svědčí pro výklad, že tato slova ztratila svou původní povahu substantivní a nabyla povahy příslovcí, adverbialisovala se. Tak substantivum tma znamená asi totéž co příslovce temno; zima = zimavo; třeba, potřeba = [14]potřebno, potřebné atd. Proto má spona mluvnickou podobu střední jako ve větách „bylo temno, chladno …“.

Příslovečná povaha substantiv typu zima proniká zřetelně z toho, že se blíže určují příslovcem, nikoli shodným adjektivem: je velmi zima, bylo úplně tma, je mi velmi hanba, bylo naléhavě třeba …

Adverbialisace nepronikla u všech jmen veskrze, jak ukazuje to, že se též zachovává původní shoda spony a určování adjektivem; na př.: byla úplná tma; byla naléhavá potřeba; je velká radost žít. Slovo veta je dnes plně adverbialisováno (bylo po něm veta), ale v starém jazyce jsou ještě hojné doklady na „byla veta“; srov. u Jungmanna. Podobně se pociťuje za adverbium lze (bylo lze), od původu ženské substantivum lьza = lehkost, snadnost.[3]

Jde tu tedy o změnu slovního druhu, ale není nutné ani možné předpokládat, že substantiva přecházejí k nějakému zcela novému druhu, že tvoří zcela nový slovní druh, nýbrž lze plně vystačit s výkladem, že nabývají povahy příslovcí, t. j. slovního druhu již existujícího.

Adverbialisace substantiv pozoruje se též v četných případech jiných, na př.: bylo pravda chladno (= podle pravdy, arciť, sice); přijdu třeba hned (= podle potřeby); utíkal, že se div nezabil (= kupodivu). Viz v mé Mluvnici spisovné češtiny II, § 655 a v Neslovesných větách v češtině II, § 37 a násl.

Tyto případy Komárek do predikativ nepočítá, a proto jde-li v případech typu „bylo velmi tma“ o stejný mluvnický jev, plyne z toho, že ani je nelze řadit k domnělému zvláštnímu slovnímu druhu.

11. Zbývá nám všimnout si ještě některých jiných případů zahrnovaných Komárkem do t. zv. predikativního slovního druhu. Jsou to podle výkladů na s. 20 a 21 jen některá jmenná adjektiva, a to práv, mocen (slova), dlužen, dalek, povinen, vinen, ve jmenných větách „jsem práv, dlužen …“. K predikativům nepočítá Komárek jmenná adjektiva mlád, stár, sláb, šťasten …, protože „u tohoto typu jmenných adjektiv je plná významová shoda s adjektivem složeným“ (s. 20—21). Naopak řadí Komárek adjektiva mocen … do nového slovního druhu proto, že „nemají složený tvar stejného významu — srov. dlužný obnos, mocný panovník …“ (s. 21). Adjektivum práv zahrnuje Komárek do nového slovního druhu proto, že „nemůže být ničím jiným než predikátem (vždycky byl každému práv)“ (s. 21).

V převážné většině případů pokládá tedy Komárek za měřítko nového slovního druhu odlišný lexikální význam jmenných tvarů od významu příslušných tvarů složených. To je měřítko zcela jiné než ve všech předešlých skupinách t. zv. predikativ. Ale i jinak je tento výklad nesprávný. Základním rysem adjektiv je to, že vyjadřují vlastnost (v širokém smyslu), po stránce mluvnické pak že [15]jsou sklonná a rozlišují rod. Tomu plně hovějí slova práv, mocen atd. Adjektiva mívají jako jiné slovní druhy lexikální významy různé, ale to nemá vliv na jejich slovnědruhovou povahu; vyjadřují-li vlastnost v širokém smyslu, zůstávají adjektivy. Slovo pravý zůstává adjektivem ve všech různých významech, na př. pravá ruka, pravé zlato, pravý úkol, pravá politická strana, úchylka. Podobně zůstává slovo hlava substantivem ve všech svých rozmanitých významech: hlava — část lidského těla, hlava státu, rodiny, hlava v knize a pod. Slova mocen a dlužen jsou adjektiva, ačkoli mají jiný význam než slova mocný a dlužný ve spojení „mocný pracovník“ a „dlužný obnos“, a to proto, že vyjadřují vlastnost. Vědomí významové sounáležitosti jmenných adjektiv s adjektivy složenými není vždy stejně jasné, je někdy oslabeno, i zcela uvolněno (práv — pravý), ale to samo o sobě nemá vliv na jejich slovnědruhové pojetí.

12. Úhrnem vidíme, že Komárkova t. zv. predikativa nejsou jednotná skupina slov, t. j. nemají všechna společný rys, kterým by se podstatně odlišovala od slov náležejících k jiným slovním druhům. Mají sice společnou predikativnost v Komárkově pojetí, ale tu mají též mnohá slova jiná, která Komárek za t. zv. predikativa nepokládá (viz v 3.). Tak tedy z predikativní větné platnosti nelze vyvozovat, že Komárkova predikativa tvoří osobitý slovní druh.

Ani jednotlivé tři hlavní skupiny Komárkových predikativ — typy a) teplo, b) tma, c) mocen — nebo některé jejich složky, nemají takové rysy, kterými by se odlišovaly od ostatních slov do té míry, že by se nedaly zahrnout do existujících slovních druhů. Některé jejich rysy uváděné Komárkem jsou charakteristické jen domněle. Slova typu a) nejsou prý příslovce, ale vskutku mají zřetelně příslovečnou povahu; viz ve 4. a 5. Není charakteristickým rysem některých slov typu a), že se spojují s infinitivem (je možno se přesvědčit); viz v 6. V případech typu „bylo velmi tma“ ztratila substantiva svou původní slovnědruhovou povahu, ale nabyla povahy příslovečné, nepřešla do t. zv. predikativního slovního druhu. Viz v 10. Adjektiva mocen … nijak neztrácejí svou adjektivní povahu; viz v 11.

V Komárkových výkladech o predikativech vystupuje zřetelně jedna jejich velmi závažná závada, a to nedostatek hlubšího zření k dnešnímu mluvnickému skladu a k jeho historickému vývoji. Vznik nového druhu je zajisté pronikavá změna strukturní, která má jako každá změna jedné kvality v druhou hluboké kořeny ve vývojových obdobích starších. Nelze ji proto plně a správně postihnout jen z dnešního jazyka. Víme ze Stalina, že se jazyk mění nikoli ve zvratech, náhlými změnami, nýbrž ponenáhlu, postupně. A že se mluvnická stavba mění ještě pomaleji než základní slovní fond. „Podléhá arciť během času změnám, zdokonaluje se, zlepšuje a zpřesňuje svá pravidla, obohacuje se novými pravidly, avšak základy gramatické stavby po dlouhou dobu se zachovávají,“ praví Stalin ve svých slavných statích „Marxismus a otázky jazykovědy“.

Komárek vytrhuje z dnešní mluvnické stavby některé jevy, vykládá je namnoze odděleně od jevů ostatních, nepřihlíží náležitou měrou k jejich dialektické souvislosti s jevy ostatními a pomíjí jejich vývoj. Při výkladu všech t. zv. predi[16]kativ nelze nepřihlížet k povaze všech neslovesných vět; viz ve 2. Výklad o případech typu „bylo úplně tma“ nemůže pomíjet případy typu „byla úplná tma“ ani případy typu „bylo pravda chladno“. Nepochybná vzájemná souvislost všech těchto případů nutně přivádí na myšlenku, že tu jde o výsledek historického dění, jehož podstatu je třeba postihnout. Ani toto dění nelze však zkoumat samo o sobě, nýbrž v dialektické souvislosti s jevy obdobnými.

Při výkladech o predikativech na -o (je velmi teplo, možno se přesvědčit …) pomíjí Komárek fakt, že se mnohá tato slova blíže určují též adjektivy (je velké teplo, sucho, mokro …), t. j. že vystupují jako substantiva. Poněvadž jsou to původní jmenné tvary adjektiv teplý …, znamená to, že tu jde o substantivisaci adjektiv. A jestliže se tvary na -o v případech typu „je velmi teplo“ chápou za příslovce, svědčí to o adverbialisaci adjektiv. Je tu tedy historicky dosvědčena jednak substantivisace adjektiv, jednak jejich adverbialisace.

Obojí změna nastala též v jiných případech. O substantivisaci adjektiv svědčí hojné obecně známé případy hajný, poddaný, pracující, vedoucí …, nájemné, služné …, vysoká (t. j. zvěř), možná (možná, že to není = je možná, totiž věc) …

Jasným příkladem adverbialisace adjektiv je dnešní dobře ve větách typu „je dobře se přesvědčit“. Raný staročes. jazyk tu má skoro veskrze buď jmenný tvar dobro nebo složený dobré: dobroj (= dobro je) býti dvěma Štít. = je dobré býti dva; mně přídržěti sě boha dobro jest Alb.; á kakť jest dobré, bydliti bratří (dat. sing.) v jednotě Štít. = je dobré, aby bydlili bratří pohromadě, bydlí-li pohromadě. Srov. u Gebauera ve Slovníku staročeském (pod heslem dobrý) a u Zubatého ve Sborníku filologickém I, 157—158 (= Studie a články I 1, s. 71—72). To znamená, že se tu adjektivum časem adverbialisovalo a veskrze nahradilo tvarem dobře, který má od nejstarší doby platnost příslovečnou. Stará forma tu ustoupila jiné, zřetelně vyjadřující nové pojetí. V případech obdobných „je možno, nutno … se přesvědčit“ adjektiva co do pojetí rovněž se adverbialisovala, ale zachovala si původní podobu. Srov. Stalinův zákon o tom, že se stará forma zachovává, ale nabývá postupně nové platnosti.

Tak dospíváme k poznání u adjektiv dvou historických procesů, substantivisace a adverbialisace, u substantiv pak adverbialisace. Tyto procesy nesporně svědčí o slovnědruhové souvislosti substantiv, adjektiv a příslovcí a proto se nutkavě nabízí otázka, jak ony historické procesy souvisí mezi sebou v našem případě.

Přehlédneme-li všechny případy s tvary na -o v úkonu jednotného větného členu, t. j. ve větách trojího typu — je teplo; je jisto//je jisté, že …; je možno // možné se přesvědčit —, ukazuje se, že tu všudy jasně proniká příslovečné pojetí jak tvarů jmenných, tak složených. Tato adverbialisace nepronikla veskrze, jak ukazují případy typu „je velké teplo“, kde jde naopak o substantivisaci jmenných tvarů. Také v jiných případech, kde nevzniklo nesporné substantivum blíže určované adjektivem (není na př. „velké deštivo“, „nezbytné nutno“ …), pociťuje se někdy tu více, tu méně pojetí substantivní. Na př.: je jisto, že … = [17]je jistota; je možno se přesvědčit = je možnost. Určování těchto tvarů adverbiem (je zcela jisto, je dobře možno) ukazuje však, že substantivní pojetí je jen doznívání pojetí staršího, nikoli pojetí živé, nové. Převahou příslovečného pojetí vysvětlíme si též to, že se tu hojně drží starý jmenný tvar na -o, kdežto ve větách typu „to je možné, nutné …“ pronikl veskrze tvar složený, protože tu adjektivum nemá povahu příslovce, nýbrž si zachovává jako jmenný přísudek k podmětu to svou adjektivní povahu. Tvarová dvojitost je tedy výrazovým prostředkem dvojí větné platnosti.[4]

Ve světle tohoto historického dění u adjektiv bez obtíží pochopíme adverbialisaci substantiv typu „bylo velmi tma“. Nepronikla v jednočlenných jmenných větách veskrze, nýbrž většina substantiv si podržuje původní povahu substantivní: je čas, poledne, středa, leden, léto … Vidíme však, že pronikla hlavně tam, kde se vedle substantiv užívá též příbuzného adjektiva: je tma//je temno; je třeba, potřeba//je potřebné; je hanba//hanebné; je radost//radostné … Je proto nasnadě domněnka, že se tato substantiva adverbialisovala vlivem vět s adjektivy chápanými příslovečně.

Z toho vyplývá, že všechny případy s adjektivy na -o i se substantivy, kde mluví Komárek o t. zv. predikativním slovním druhu, tvoří jednotnou skupinu, jejímž společným rysem je příslovečné pojetí původních jmen v platnosti jednotného větného členu. Je to dosti rozlehlý historický proces, změna adjektivního a substantivního slovního druhu v příslovečný, nikoli však v nějaký slovní druh zcela nový.

Připomněl jsem výše v 6. Komárkův aprioristický výklad (s. 18) o tom, že „tvary komparativu a superlativu by snad bylo možno chápat přímo jako příslovce …“. Značná míra apriorističnosti projevuje se v celém Komárkově článku. Komárek vychází z předpokladu o nepochybné existenci osobitého predikativního slovního druhu v ruštině, kde se nazývá категория состояния, a shledává důvody pro jeho existenci v češtině. Tento postup není sám o sobě nesprávný, avšak jeho náplň je aprioristická. Záleží v tom, že Komárek různé rysy jistých slov pokládá za důkaz jejich osobité slovnědruhové povahy, aniž je podrobněji a objektivně zkoumá v dialektické souvislosti s celou mluvnickou, zejména syntaktickou stavbou našeho jazyka.

To je tím povážlivější, že ani v sovětské rusistice není otázka o kategorii stavu rozřešena definitivně. Profesorka E. M. Galkinová-Fedoruková praví v díle Sovremennyj russkij jazyk (Moskva 1952) na s. 394 toto: „Далеко не все грамматисты признают за этой группой слов право составить особою часть речи“.

To naprosto neznamená, že bychom neměli využívat výsledků sovětské vědy, neměli k nim přihlížet. Je naopak svrchovaně záhodno, abychom to dělali, aby[18]chom bedlivě sledovali rozvoj sovětské jazykovědy, která s příkladným tvůrčím úsilím využívá geniálních Stalinových statí „Marxismus a otázky jazykovědy“, odhalující závažné nedostatky idealistické jazykovědy a nastolující novou epochu jazykovědy, jazykovědy marxistické, vpravdě vědecké. Tato stalinská jazykověda však od nás žádá hluboké studium jazyka, objevování a osvětlování jeho objektivních zákonů, postupně vznikajících v průběhu mnoha staletí. Nepracovali bychom v jejím duchu, kdybychom zůstávali na povrchu, objektivisticky k sobě řadili různé jevy a nesnažili se postihnout jejich dialektiku.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 1, s. 6-18

Předchozí Karel Horálek: K metodice morfologických výkladů

Následující Josef Hrabák: K jazykové výstavbě Drdovy Krásné Tortizy