Je jazyk instituce?

Jan Šabršula

[Chronicles]

(pdf)

Является ли язык институцией? / La langue est-elle une institution?

Marcel Cohen ve svém díle Pour une sociologie du langage (Paris 1956) v oddíle nazvaném »Lʼinstrument social langage« (s. 81n.) naráží na otázku, zda je jazyk institucí (institution).[1]

Jestliže se považuje za instituci každý sociální fakt, nezbytný pro funkci skupin malých nebo velkých, mohlo by se říci, že jazyk je institucí, přes svůj přirozený a nesmluvený ráz i přesto, že se vyvíjí neuvědoměle a v zásadě bez přímé celkové závislosti na rychlých nebo náhlých změnách, k nimž v dané skupině lidí jinak dochází.

Budeme-li však instituci chápat úzce jako zařízení politické, správní a soudní, které se opírá o autoritu a sankce a které se eventuálně dotýká jen části činnosti členů příslušné skupiny, pak jazyk institucí není.

Jazyk ovšem může mít někdy s jistým zpožděním osud obdobný osudu institucí v užším slova smyslu, třeba v případě, kdy změna jazyka následuje po změně vlády. Příkladem může být Galie, která byla po vojenském vítězství Římanů začleněna do římské říše, podrobena římskému právu, která později přijala i náboženství impéria, tj. křesťanství, a kde nakonec latina vytlačila i původní jazyk obyvatelstva.

Jestliže jazyk v určitém státě je povinným vyučovacím jazykem, můžeme říci, že je ve velmi těsné závislosti na institucích, anebo můžeme spíše říci, že určitou svou funkcí se stává částí skutečných institucí? M. Cohen ve svém díle považuje jazyk za instituci svého druhu (institution), podobně jako např. A. Meillet a někteří jiní.[2]

M. Cohen výše uvedené názory staví do protikladu ke Stalinovi, který zdůrazňuje, že jazyk není součástí nadstavby (kterou představují politické, právní, náboženské, umělecké a filosofické názory společnosti a polit., právní a j. instituce). M. Cohen vidí východisko v tom, že jazyk snad přece jen určitými aspekty své funkce přesahuje, zasahuje do nadstavby a tím je vázán na instituce (institutions) v nejužším slova smyslu.

Avšak domnívám se, že i když M. Cohen má pravdu, zejména pokud jde o zásobu slovní a další příklady, na které se odvolává, je třeba si uvědomit, že ani instituce, zejména pokud jde o jejich formu, nemusí být vázány na určitou nadstavbu; jsou instituce, jako např. rodina, které přežívají více než jednu sociálně ekonomickou formaci.

Marcel Cohen v uvedené stati problémy spíše jen nadhazuje, ale mohl zde, jak se domnívám, přece jen dojít k závěrům určitějším.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 1, p. 73

Previous Karel Horálek: Nové cesty k pohádkám cizích národů

Next Pavel Trost: Monografie o kalamburech