Diskuse o infinitivu. K článku Karla F. Svobody „Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině“

Ivan Poldauf

[Discussion]

(pdf)

О статье Карла Ф. Свободы »Грамматический характер инфинитива в современном литературном чешском языке« / A propos de l’article intitulé „Le caractère grammatical de l’infinitif en tchèque littéraire moderne“ par Karel F. Svoboda

Karel F. Svoboda staví svůj výklad mluvnické povahy infinitivu (SaS 20, 1959, 161n.) na zjištění, že infinitiv je plně slovesný tvar, který vyjadřuje děj se vztahem k jeho subjektu. Toto zjištění znamená, že se infinitivem děj automaticky začleňuje do vztahu subjektově predikátového, a to je vztah predikace, byť zde druhotné. A tu nelze zanedbat to, že každá predikace má svou modální hodnotu. Při finitním slovese se tato modální hodnota projevuje v kategorii modu slovesa a v souhře modu s různými signály (ať, kéž, aby, některými pomocnými slovesy aj.). Tuto kategorii infinitiv nezná (nezná ovšem ani některé další kategorie, mezi nimi např. kategorii osoby). Není však nutno, aby se modální hodnota na tvaru projevovala; a tak i bez formální kategorie může neurčitý tvar mít svou modální platnost. Něco jiného je otázka, zda se infinitivem děj přisuzuje. Celý Svobodův výklad se opírá o axioma: „Z neosobnosti infinitivu vyplývá, že nepřisuzuje děj v žádné modalitě, že je modálně neutrální.“ O přisuzování děje lze mluvit jen ve vztahu predikátu k subjektu; avšak s výjimkou přísudku hlavní věty (a té věty vedlejší, která hlavní větu tlumočí) větné členy nepřisuzují, tj. formou tvrzení nespojují s nositelem (děje). Nepřisuzuje tedy ani infinitiv, tvar, jímž se větné členy realizují. Je tedy toliko možné zabývat se tvrzením modifikovaným, totiž že z neosobnosti infinitivu vyplývá jeho modální neutrálnost.

Svoboda podceňuje kondenzační funkci infinitivu (ač o ní ví, např. na s. 161, jinde mluví o polovětné povaze infinitivu). Proto také opírá celou výchozí část své studie o srovnání mluvnického slovesného tvaru (infinitivu) s částí jedné sémantické kategorie substantiva (s dějovým substantivem).[1] Ze srovnání s jinými slovesnými tvary, které je na rovině gramatické jediné na místě, vyvozuje jen neosobnost infinitivu. Ta však je i u přechodníku, který liší jen číslo a rod. Avšak ani tenkrát, když nepřihlédneme k této skutečnosti, není neosobnost infinitivu okolností podstatnou, jakkoli je okolností výraznou (na funkci infinitivu se nic nezmění, přibere-li osobní morfémy, srov. portugalský osobní infinitiv, ostatně „konkretizaci“ subjektu máme i u neosobních vět, jako „to se mi to dnes hraje“). Mluvnickou povahu infinitivu je podle našeho názoru nutno nalézt srovnáním všech prostředků, které do věty uvádějí „druhou predikaci“, „druhé sloveso“. Mezi ně patří i vedlejší věta, vůči níž jsou ostatní prostředky „kondenzory“ (zjednodušeně podávají obdobné myšlenkové obsahy). Svoboda správně říká, že se infinitivem nekonstatuje existence nebo neexistence děje, že infinitiv je nevýpovědní kategorie. To je pravda — ke konstatování nemá jazyk větné členy, ale věty. Větou se děj přisuzuje subjektu. Vedlejší větou (pokud jen netlumočí větu hlavní), která je jen částí věty, se přece také nekonstatuje existence nebo neexistence děje. Jakožto větným členem vedlejší větou primárně nic nekonstatujeme.[2] Přesto má vedlejší věta nepopí[119]ratelně modální hodnotu. Vždyť ta se projevuje i na tvarech slovesa a na souhře modu a různých signálů (např. aby a kdyby jsou a-, kdy-by + kondicionál, aby se často rovná že má, že smí atd.). Vyplyne-li ze srovnání infinitivu a vedlejší věty, že infinitiv neodpovídá vedlejší větě s indikativem prézentu nebo préterita, je z toho třeba vyvodit závěry i pro infinitiv.[3] Má-li modální hodnotu vedlejší věta, může ji mít i kondenzor obdobného myšlenkového obsahu, zahrnuje-li jen určité druhy modality. Mít modální hodnotu neznamená ještě být schopen vyjadřovat protiklady v kategorii modu. Ani infinitiv a přechodník,[4] ač se vzájemně vylučují, netvoří v češtině plný protiklad. Nelze jimi „kondenzovat“ všechny typy vedlejších vět. Nejsou to všechny prostředky k tomu, jak uplatnit druhotnou predikaci („druhé sloveso“) ve větě. Jsou případy, kdy jsou infinitiv nebo vedlejší věta nebo dějové substantivum „bez konkurence“. (Jen přechodník má „konkurenta“ vždy, ab nikdy jím není infinitiv.)

 

            infinitiv                         přechodník

 

                            dějové substantivum

                      

                                 vedlejší věta

                     

Kondenzace přechodníkem je syntakticky omezená. To však vyplývá z toho, že se jím vyjadřují časové nebo logicky vztažené průvodní okolnosti (čas a příčina i jejich směs), tedy to, co je typicky v doméně určení okolností. Jiné okolnosti vyjádří infinitiv. Některé ani ten ne. Takovými jsou např. místo, výsledek, reálná podmínka a přípustka (pokud je nezahrne obecné určení průvodních okolností). Zjištění, že infinitiv v určeních okolností může vyjádřit jen okolnosti neskutečné, to je takové, které v situaci dané větou (ještě) nejsou (neskutečnou podmínku a záměr, děj, který není a tudíž průvodní okolnost netvoří,[5] a účel — dvou posledně jmenovaných možností čeština nevyužívá), ze skutečných pak že přechodník vyjadřuje jen čas a příčinu,[6] nemůže samo ještě stačit k definování „sémantiky“ infinitivu, protože ten není už syntakticky omezen jen na určení okolností. Je třeba zjistit, zda omezení na okolnosti neskutečné je i v dalších užitích infinitivu ve věte, popřípadě zda tam pojem neskutečnosti nepřesáhl do některé styčné oblasti. Snažil jsem se v svém článku[7] ukázat, že v češtině, jako i v některých jazycích jiných, došlo k přesahu do oblasti pouhého jevu (co se jeví, zdá se být, videt-ur, popřípadě člověku jakým při hodnocení). V latině se patrně přesáhlo do oblasti subjektivna (nejen obsah vjemu, ale i myšlenky a jejího projevu). Je to výraz toho, že jazyk zabíhá do oblasti mezi výrazně skutečným a výrazně neskutečným (totiž do oblasti toho, co možná je, resp. co je jen pro svou subjektivní povahu nezaručené).

1. K. F. Svoboda přehlíží, že myšlenka, vyjadřovaná jazykem, není jen registrací objektivní skutečnosti. Uvádí věty, jako Musíš se pořád otáčet? Kdo vám přikazoval vyřizovat tuhle korespondenci tak pozdě? Brání chlapci jezdit na kole nebo Já chci stát (abych si nezmačkal šaty) s infinitivem a věty Nezakázal jste mi, abych kouřil, Podívejte se, jak mu brání, aby jezdil [120]na kole s vedlejší větou s aby. Chce tím dokázat, že infinitiv nebo věta s aby „pojmenovává aktuální děj“, „děj, který se již koná“. Že se infinitivem samým ani vedlejší větou samou nesděluje, zda děj je či není, to jsme uvedli již výše. To zde bere Svoboda na vědomí tím, že užívá slova „pojmenovává“. Infinitiv, vedlejší věta i slovo (slovně vyjádřený pojem) vyjadřují jen myšlenkové obsahy. Otázka proto zní, zda je myšlenkový obsah infinitivu a věty s aby něco vzatého jako (již) jsoucí. A tu odpovídám záporně. Svobodovi se nelíbí, mluvíme-li o „pojetí“ děje, nejspíše právě proto, že přehlíží, že jazykem vyjádřená myšlenka neregistruje objektivní skutečnost, ale její myšlenkové zpracování, tedy i postoj, stanovisko k této skutečnosti. Ukažme si to na jednoduché větě. Řeknu-li skákajícím Jen skákejte (, ale nezlomte si nohu)!, je myšlenkové zpracování skutečnosti takové, jaké by bylo, i kdyby se ještě neskákalo. Jde o výzvu k skákání, vyslovení myšleného děje, jehož uskutečnění se očekává právě na základě vyslovení (srov. Pojď! Zhyň!). Takové děje se vyslovují tvarem imperativu. Ve větě Nezakázal jste mi, abych kouřil je myšlenkový obsah vedlejší věty Nekuř! Nesmíš kouřit! apod., ne Kouříš. Kouřil jsi. Nekouříš … Že sdělení myšlenky o dovolení kouřit (o kouření samém se nic nesděluje) vyvolala objektivní skutečnost, že se kouří, je irelevantní. Je třeba lišit modalitu věty a modální obsah větného členu.[8] Představme si dva chlapce, A a B, na širém moři. Objektivní skutečnost je, že oba plavou, tedy i B se snaží, aby neutonul. Řekne mu A: „Jen hleď, abys plaval (hled plavat).“ Vyjádří tak myšlenku o uskutečňování něčeho, co fakticky už skutečné je (B plave i snaží se, hledí, totiž plavat). Myšlenkový obsah vedlejší věty abys plaval, v níž jde o obsah snahy, je B má plavat, Ať B plave, a nikoli B plave nebo B plaval. Z porovnání myšlenkového obsahu, který je vyjadřován, s tím, který vyjadřován není, ač by vyjadřován být mohl, usuzujeme, že jde o děj, který se ještě neuskutečňuje. Je to druh děje, který se neuskutečňuje (jiný by byl třeba B může plavat). Ani věta s aby ani infinitiv neodlišují druhy příznakové modality. Řeknu-li Hledím, vidím, že plaveš docela pěkně (o vidět v. pozn. 3), je myšlenkový obsah B plave, a nikoli B má, může, smí, musí plovat (hledět tu už neznamená ‚snažit se‘).[9]

2. K. F. Svoboda konstatuje, že implikovanost subjektu v sémantice infinitivu se projevuje i vázaností infinitivu jen na slova určitých lexikálních významů. Vypočítává pak užití infinitivu v jednotlivých větných členech a podmínky, za nichž se tak v jednotlivém větném členu děje. Nehledá tu společného činitele, a spíše jako by se nás snažil přesvědčit, že k tomu, aby bylo možno užít v daném větném členu infinitivu, stačí, aby se ve větě mluvilo o něčem, co pro děj infinitivu přirozeně vytváří subjekt.

[121]Tu postrádám hlavně negativní rozbor, to je rozbor těch případů, v nichž v daném větném členu infinitiv možný není. Věta Něco takového tvrdit není (od A vůči B) pěkné by byla Svobodovi ukázala, že není pěkné nevytváří (nekonkretizuje) subjekt pro tvrdit a že ani jeho první příklad (Zabývat se touto otázkou není dnes nutné) takový subjekt vytvářet nemusí (nemusí nutně jít o nutné pro toho, kdo se jí zabývá).[10] K zamyšlení nutí nadto tvrzení, že infinitiv je v podmětu věty tehdy, „jestliže přísudek má predikovat vztah subjektu [nositele děje infinitivu, I. P.] k ději [prolož. I. P.]“ (totéž na s. 181). Převeďme si Svobodovy tři doklady na podobné věty:

1. Zůstat je (nám) nutné. 2. Zůstat je (nám) nesnesitelné. Zůstat nás mrzelo. 3. Zůstat je (nám) dovoleno. — O zbytečném lišení 1. a 3. v. zde pozn. 10.

Tyto věty přece nepredikují vztah (to je, nekonstatují, že je vztah) mezi my a zůstat. Ony jen celý myšlenkový obsah (jde v něm o něčí zůstání) blíže určují, a to po stránce modální nebo cestou subjektivního hodnocení.[11] Už v infinitivu je jasno, že děj vyjádřený daným slovesem je nutno chápat jako predikát (tvarově ovšem neexplicitní), který se vztahuje k nějakému subjektu. (Co je subjektem, vyplývá tu ze situace a[nebo] z kontextu, v němž hraje významnou úlohu to, co jsem v svém článku, cit. v pozn. 7, nazval akceptorem.) Tyto věty jen blíže kvalifikují něco, co už je dáno, činíce tak po stránce vztahu ke skutečnosti (reálnost a realizování) nebo hodnoty pro člověka. To je nutno si uvědomit, a pak vznikne otázka, proč infinitiv není a nemůže být při jiném kvalifikování, a tedy co je na těch jiných případech zvláštního: Kladení otázek bylo příliš rychlé. Klouznutí na uhlazených kamenech bylo časté. Bombardování bylo zvlášť prudké. Sedění trvalo do večera. Tanec pokračoval. Je dávno to tam, když jsme se scházeli (vedl. věta podmětová). Zívání je nakažlivé. Je přirozené, ze člověk v noci spí.

Tu se predikují jako kvality děje: jeho frekvence, intenzita, druh průběhu nebo časového zařazení. Co tu brání užít infinitivu s obecným subjektem? To, omezíme-li se na Svobodův výklad, nelze vysvětlit. Ostatně i tu může kvalita být vztahována na osobu, zdánlivě podobně jako ve spojení je nesnesitelné (pro nás, nám): Kladení této otázky bylo pro mne příliš časté (kladli ji jiní). Musel jsem polknout dvakrát za minutu. Brzy mi bylo polykání příliš časté (polykal jsem já). Zkoušení bylo pro mne příliš důkladné (může říci zkoušenec i zkoušející).

A tak je tomu, i když se nepredikují ději kvality, ale děj (aniž však se tím uvádí účinek, podle něhož se děj hodnotí, jako tomu je u predikátu imponuje apod.): Ozvalo se prasknutí. První vyhrání z kapsy vyhání. Hra nás přivedla na jiné myšlenky. Ústup nám způsobil velké ztráty. — Tu nikde nelze děj v podmětu vyjádřit infinitivem. Zřejmě tu rozhoduje to, že se tu nepredikuje ani modalita ani subjektivní hodnota (v predikátech je pro mne příliš časté, je pro mne důkladné apod. jde jen o relativnost síly vlastnosti, která je však plně v samém ději — každý děj má jistou frekvenci a intenzitu). Svobodův výklad neobjasňuje, proč jen tam, kde se predikuje modalita nebo subjektivní hodnota, je infinitiv v podmětu věty vždy [122]možný, kdežto jinde je vyloučen. Vždyť i jinde by bylo možné konkretizovat subjekt z kontextu nebo ze situace, tedy to, co od věty s infinitivem v podmětu, Svoboda požaduje. Pokud jde dále o to, čemu K. F. Svoboda říká „předmětový infinitiv“ (schází tu často možnost převést infinitiv do podmětu trpné věty), vypočítává již jen, že je při slovesech vyjadřujících, v jakém vztahu je podmět finitního (lépe řídícího, I. P.) slovesa k ději infinitivu nebo — jde-li o podnět ke konání děje — k předmětu (pro autora je věta přinutil ho odejít zřejmě větou s dvěma předměty). Z toho by mělo vyplývat, že každé takové sloveso vyžaduje doplnění (rozvíjí se) infinitivem (vyžaduje za svůj „předmět“ infinitiv). Ve větách Oznámil, že přijde, Pochopil / uznal / uvědomil si, že se mýlí, Záviděl nám, že chodíme na procházky je však také jistý vztah podmětu on k dějům. Ty však přesto musí být vysloveny vedlejší větou a nemohou být vysloveny infinitivem.[12] Dodejme, že není také správné opomíjet tu skutečnost, že podstatná jména rozvíjená infinitivem musí mít významové jádro s takovým dějovým významem, který v podobě slovesa nebo slovesné fráze vyžaduje doplnění infinitivem nebo větou s aby (např. úsilí, význam ‚snažit se‘, právo, význam ‚směti‘) nebo vůbec že jde v tomto jádru o význam, který se týká uskutečnění nebo uskutečnitelnosti. Např. způsob = to, jak se uskuteční, jak lze uskutečnit (v. zde pozn. 11).

Pokud jde o samu konkretizaci subjektu, jsou případy, kdy i podstatné jméno slovesné závazně konkretizuje svůj podmět: Po přistání, před odplutím … jsme šli … Není tedy podmínka pro použití infinitivu, aby se jeho subjekt konkretizoval z věty, pro infinitiv podstatná, a jsou zřejmě i případy, kdy se z věty nekonkretizuje. Jsou také četné případy, kdy by se subjekt infinitivu konkretizovat mohl, a užití infinitivu je vyloučeno. Snadná konkretizace vyplývá z techniky zapojování infinitivu do věty a tato technika je zase důsledkem slovesné povahy infinitivu (v polovětné vazbě, v druhotném predikátově subjektovém vztahu). Ale podstatným rysem u infinitivu tato konkretizace není. Jako je Slíbil přijít, tak by mohlo být i *Oznámil přijít, jako Dovolil nám chodit na procházky, tak i *Záviděl nám chodit na procházky. Navození podmínek pro konkretizaci nestačí pro užití infinitivu, neopravňuje užít infinitivu.

Není mi dále jasný Svobodův výklad, proč není možné říci Pršet je nepříjemné, ale je možné říci Slyším hřmít. Nevyjádření věcného (tj. nedějového) předmětu u slovesa vjemového zážitku umožňuje užít infinitivu neosobního slovesa. Proč je však stejně neumožňuje nevyjádření toho, vzhledem ke komu je děj hodnocen? Podle mne jde o to, že infinitiv musí mít v podmětu při hodnocení „lidský“ subjekt (cit čl., 184n.), kdežto jev, který se předstírá smyslům, může mít i věcný (Viděl listí padat). Děje jako hřmění je snazší uvést do vět běžných s věcným subjektem děje než se subjektem „lidským“. Věty typu Slyším hřmít, Ulevit se mi!, Ulevit se mi, šel bych k lékaři, Pršet, zůstali jsme (= byli bychom zůstali) doma, ale že bylo pěkně … ukazují vůbec, že vztah k subjektu není u infinitivu to podstatné. Kdyby implikování subjektu bylo pro infinitiv specifickým, nemohl by infinitiv neosobních sloves vůbec existovat. Významné, i když stále nikoli specifické, je u infinitivu to, že má slovesný charakter: při vyslovení infinitivu se děj, který má přirozeně agens nebo patiens, okamžitě váže na nějaký, třebas i obecný subjekt (kdyby se jím vypovídalo, mohli bychom říci, že se subjektu přisuzuje), a děj, který ani agens ani patiens nemá (prší, blýská se), se okamžitě chápe jako prostě kladený bez takové vazby (slyším hřmít, vidím blýskat se).

Kdyby vztah k subjektu byl u infinitivu tím podstatným, nemohlo by nikdy docházet k pasivnímu chápání infinitivu, protože jím se infinitiv váže na „přímo zasažené“, nikoli na „zasahující“, tedy nikoli na přirozený subjekt. — Tak je tomu a) u sloves vjemového zážitku: Vstal, až když slyšel kávu vařit / vařit kávu (= jak se vaří, je vařena — jiné je kávu se vařit = vřít), Víš, když já nemůžu to dítě vidět tlouct. Ve větě jako Když jsme slyšeli dole hrát (= jak se dole hraje) se alespoň od vazby na subjekt, na „zasahující“, výslovně upouští (neříká [123]se, kdo hraje).[13] Tu však je asi správné vztahovat akuzativní předmět k slovesu v infinitivu (srov. slyšet práskat bičem) a v slovosledu slyšet kávu vařit spatřovat jen atrakci k běžné konstrukci. I pak však trvá problém, proč se subjekt děje infinitivu nekonkretizuje z podmětu věty. Svoboda jen uvádí, že slovesa smyslového vnímání nemají požadovaný význam — nazval bych ho pro stručnost význam M,[14] ale nemají-li ho, proč se rozvíjejí infinitivem a proč subjekt jimi vyjádřeného děje je v akuzativním předmětu slovesa vnímání, zcela tak jako třeba u slovesa nutit (s významem M)? — b) O pasivním chápání infinitivu lze dále mluvit ve větách jako Ještě nechoď, je tu ještě tenhle dopis napsat. Co je ještě udělat? Už tu není, co dělat. Tu nejde o akuzativy (srov. Je tu ještě tahle listina napsat, Je tu ještě tahle paní vyřídit a pak už hned jdu); nemáme co činit s kladením (popíráním) existence děje (nějakého úkolu),[15] ale existence věci, osoby. Infinitiv tu má zvláštní, atributivní platnost; vyjadřuje určenost (stč. voda píti). Ve spojení jako tahle paní vyřídit se nekonkretizuje subjekt děje z určovaného tahle paní, naopak má tento výraz k ději nutně vztah přímého předmětu (v angl. tu skutečně je častěji pasivum, a tedy určovaný výraz je subjektem). — c) Novější typ Hora je vidět opět nekonkretizuje subjekt děje infinitivu, ale podmět věty je k němu přímým předmětem. (Tak je tomu i v němčině, v angličtině je tu povinně pasivní tvar, a tedy je podmět subjektem infinitivního děje.) — d) Zcela nesporné je neaktivní chápání infinitivu u sloves s implikovaným reflexívním akceptorem (děj nutně probíhá ve prospěch podmětu): zasluhovati (tento význam je i sémantickým jádrem adjektiva hodný / hoden), potřebovati a přáti si / chtíti s významem ‚požadovat pro sebe‘. Zasluhuješ seřezat, nařezat, utrhat obě uši. Potřebuju oholit, umýt vlasy. Zdá se mi, že by potřeboval nasekat. Přejete si oholit? Chceš uvařit kávu (tj. aby se ti připravila káva)? Tu již vůbec nelze podle Svobodova pojetí konkretizovat subjekt děje infinitivu z kontextu („není-li kontext“, praví Svoboda, „konkretizuje se ze situace“, tu však kontext je). Co se tu konkretizuje, je „přímo zasažený“ (seřezat tebe, napráskat tobě, i dativ — utrhat ti obě uši).[16] Jen při intranzitivním slovese jde o subjekt: Po celoroční dřině zasluhuje jet do hor.

Je tedy patrno, že konkretizace není vždy konkretizací subjektu. Může jít o konkretizaci „přímo zasaženého“, při níž subjekt vyplývá ze situace nebo je obecný. Konkretizace subjektu závislého infinitivu nezávisí na použití infinitivu jako takového, ale na použití infinitivu slovesa určitého lexikálně gramatického typu s určitými nároky na větnou stavbu a na vazbu (Zasluhuje jet do hor — Zasluhuje ostříhat) v určitém zapojení (např. zde se slovesem zasluhovat na rozdíl třebas od Hodlá jet do hor, Dali ho ostříhat). Jak záleží na sémantice řídícího výrazu, ukáže srovnání: Poručil / zakázal mi^s přijít. Dovolil mi^s přijít. — Slíbil^s mi přijít. V prvním případě jde o přímý podnět k (ne)realizaci děje, v druhém o nebránění v realizaci děje (nebo jinou nepřímou účast na realizaci, např. nechal nás, dal nám, pomohl nám pít), v třetím o významu implikující reflexívní kauzaci (podnět se vrací na subjekt — proti Donutil mě^s přijít nebo Zavázal mě^s přijít s přímým předmětem je v slíbil význam ‚zavázal se^s, sám sebe‘, který paralyzuje funkci nepřímého předmětu mi, takže se při slíbil subjekt děje infinitivu [124]konkretizuje z implikovaného se^s, tedy také z podmětu věty). Třetí význam se tak přiblížil ke kategorii prostě modálních významů „z druhé strany“ (bez přídavků kauzace, podnětu nebo nebránění, nepřímé účasti): slíbil = prohlásil závazně, že hodlá, že chce. Lze pak mluvit o projevové variantě lexikální jednotky s modální náplní (jako u poručit komu, zavázat koho, odtud při důrazu na stránku projevovou v češtině nevelká přízeň k infinitivu, Svobodova pozn. 54).

modalita realizace: ers tut laufen
modalita (vázané) realizovatelnosti: chces přijít
projevová varianta: slíbils, nabídls se (nám) přijít	kauzativní varianta: poručil mis, donutil měs přijít
nepřímá účast na realizaci: nechal náss, pomohl náms nakládat. (Akceptor jako přímý zasažený: dal náms pít, dovolil náms jít.)

Sloveso závidět má stejnou vazbu a nárok na větnou stavbu jako slíbit nebo dát (slíbil mi / dal mi / záviděl mi knihu), ale není tu příslušnost do stejných sémantických kategorií: slíbil = prohlásil, že mi dá, dal mi = učinil, abych měl, tedy ještě nemám — kdežto záviděl = byl v nitru žádostivý z toho důvodu, že mám. Na závidět závisí děj, který má plnou reálnost (se Svobodou ‚slovesem závidět se nevypovídá o realizování děje‘). Svoboda nemůže vysvětlit, proč jen slovesa s významem M mohou řídit infinitiv, mohou se doplňovat infinitivem, neboť nelze jen o slovesech s těmito významy tvrdit, že konkretizují subjekt infinitivního děje. Nadto jsme ukázali, že se v určitých případech konkretizuje „přímo zasažený“ (včetně akceptoru). Nemůže tedy konkretizace subjektu být podstatným rysem infinitivu. — Tím nikterak nepadá to, že infinitivem je děj vždy podáván tak, že je předpokládán nějaký nositel tohoto děje (je-li to ovšem děj, který nositele má).[17] K. F. Svoboda jen ukázal, že infinitiv je pravidelně tvořený tvar, který plně zůstává v slovní kategorii slovesa. Naproti tomu podstatné jméno slovesné má všechny rysy dějových jmen (pozn. 1 zde): tendenci k předmětnému, věcnému chápání děje, uvolnění sepětí děje s jeho konatelem i s přímo zasaženým vedle ztráty kategorií charakteristických pro slovesné jádro predikátu. Větší „myšlenkovou abstrakci“ (odpoutání od situace a od kontextu) platí však větší konkretizací typickou pro substantiva (Potebňa „děj jako pomyslná substance“). Může mít „vlastní podmět“ pro děj jím vyjádřený, to však není nic zásadního (angl. infinitiv může někdy mít svůj vlastní podmět, a není proto ještě něčím podstatně jiným). O binární korelaci mezi infinitivem (příznakový člen) a dějovým jménem (bezpříznakový člen) jít nemůže už proto, že jde o různé slovní druhy a že oba členy společně nevyčerpávají („neobsazují“) všechny typy funkcí (neplní všechny úkoly druhé predikace do věty). Jsou srovnatelné stylisticky a stylovému jejich srovnání je Svoboda plně práv.[18]

3. Jsou případy, kdy se infinitiv automaticky nezačleňuje do vztahu subjektově predikátového, kdy nevzniká (druhotná, implicitní) predikace. Zdálo by se, že tak tomu je ve všech [125]jednočlenných infinitivních větách. Ukázal jsem však ve svém článku (188n.), že jsou to převážně věty, jimiž se děj klade, aby byl hodnocen, a že hodnocení (výzva k hodnocení) se provádí intonací. Proti větám s infinitivním podmětem tu není jiný rozdíl: hodnocení není v slovech, ale v intonaci. I v infinitivních větách je subjekt děje vždy „lidský“. O věci lze říci Takhle sletět! jen s jistou dávkou personifikace, Takhle pršet! se snad nedá říci vůbec, tak jako je nemožné *Takhle pršet je strašné.

Skutečně bez modální hodnoty (včetně jevového pojetí) je jen infinitiv pojmenovávací, který se najde ve vytčeném členu jako infinitiv navozovací[19] a snad také v rozkazech jako Zastavit!, jimiž se jen pojmenovává požadavek (věty jako Nástup! totiž spíše ukazují, že imperativní platnost je dána jen intonací).[20] Ale to je jen ‚tvar‘ pojmenovávací, ne mluvnický tvar. Nominativ jako takový ‚tvar‘ je také bez jakékoli „pádové hodnoty“ (skutečná hodnota nominativu spočívá ve funkci vyjadřovat podmět a zcela určité druhy přísudkového jádra).

Zdálo by se, že by totéž mohlo platit i tam, kde se pouze kontrastně juxtaponují nominativ a infinitiv jako pojmenovávací ‚tvary‘: Já (a) někoho bít? Avšak okolnost, že i tu je vždy význam hodnocení nebo výzvy k hodnocení (… je nesmysl, je ale nápad) a že substantivum může jen s obtížemi označovat věci (Ten obraz a viset tady!), svědčí spíše o tom, že se takové věty přiřazují k typu Ženit se (to je nápad)! a že tu jen infinitiv dostává svůj vlastní, vyjádřený subjekt: Já (a) ženit se! (angl. i ve slovesné větě — they agreed for us to stay).

V případech, které K. F. Svoboda vypočítává pod čísly 2—5 (174), je lépe setrvat při tradičním „infinitivním přísudku“, protože v nich subjekt děje vyplývá zcela běžným způsobem z kontextu (z podmětu věty bez určitého slovesa). Neosobní povaha infinitivu ho sice vyvázala ze shody s podmětem v určité osobě, ale neznemožnila mu neshodné spojení s ním. Nevýpovědní kategorie tak supluje výpovědní asi jako neatributivní kategorie může suplovat atributivní (sako pepř a sůl, svíčková Rohan, moka dort).

Není náhodné, že si při hodnocení „vlastní subjekt“ infinitivu hledá méně exponované, méně přízvučné místo, není-li v kontrastu (a i při něm může na svém místě zůstat), jako by byl vyplynul ze vsuvky: Být otec doma (to by bylo něco)! Není to primárně přání, ale hodnocení. Při odmítavém hodnocení s potenciální spojkou (juxtapozice) je slovosled jiný: Otec (a) být doma (to je ale nápad)! Jiné je ovšem nedopověděné hrozivé: Otec být doma — —! (nedopověděný ekvivalent podmínkového souvětí, srov. Kdyby tak otec byl doma [to bys to schytal]!). Protože neexistuje typ *Být otec doma nás těšilo, nelze ani typ Být otec doma, to bychom se radovali (ač také vznikl z hodnocení, a to účinkem) už interpretovat jinak než jako „vedlejší větu infinitivní“, kde infinitiv má svůj „vlastní subjekt“.

Že polovětné formy vytvářejí celé věty, nemusí nás překvapovat. Vždyť i formy vedlejších vět vytvářejí celé věty. Je problematické, činíme-li správně, že pak jejich spojky nazýváme částicemi, jako by uvolnění formy z její vázanosti nutně vyvolávalo změnu hodnot jejich složek. Např. Přeji si / chtěl bych, aby tě čert vzal (spojka). — Aby tě čert vzal (částice)! Spojka také zapojuje, spojka i částice signalizují charakter věty nebo se na této signalizaci podílejí.

Ve větě s podmětem a infinitivním přísudkem má infinitiv modální obsah, ani ten však nebývá bez příměsi nejběžnější formy rozvinutí modality, totiž fáze (ne a ne neuskutečnění, ‚ani ne začetí‘), nebo jde o pozoruhodnou fázi (jen mrknout a …, pořád jen dělat a dělat). (Podobné fráze jen promluvit / vyskočit / vstát / chodit o obrazech apod. je těžko interpretovat, protože nemají širší použití jako typ.)

[126]Závěrem řekněme, že K. F. Svoboda vykládá, jak infinitiv přijímá modalitu z kontextu. Necháme stranou to, že neliší myšlenku, při níž se vypovídá (něco konstatuje), od myšlenkového obsahu a že nepočítá s tím, že myšlenka ani myšlenkový obsah větného členu neregistrují pouze objektivní skutečnost, a tedy ani ne to, zda je či není, jak jsme se s tím vypořádali shora. Přece zůstává problém, proč infinitiv nikdy „nepřijímá“ modalitu indikativu (např. proč infinitiv být nikdy nemá modální obsah XY je, XY byl). Kde se zdá, že tomu tak je (hodnocení a rozvíjení sloves vjemového zážitku), tam jde, jak jsem se snažil ukázat v svém článku, o jev (něco, co se jen předestírá, co si jen předestíráme). Spolu se slovesy fázovými to jsou případy, které se objevily již v diskusi v Časopise pro moderní filologii (citované v obou článcích). Snažil jsem se ukázat, že i fáze je jisté rozvinutí modálního obsahu realizačního. Je zvlášť nasnadě u fáze počáteční (er tut arbeiten — začíná pracovat), u končící jde o opak uskutečnění (zapomněl se bát — přestal se bát) i realizovatelnosti (chlapci umějí trhat — jsou zvyklí trhat — prodolžajut sprašivať). — I když jádro sporu spočívá právě na doplňování sloves smyslového zážitku a fáze, zůstane podle Svobody nevysvětleno, proč infinitiv „k vyjádření děje skutečného“ nemůže záviset i na jiných slovesech (ukázali jsme to například na oznámit, zapřít, závidět, pochopit, uznat). Je třeba splnit požadavek prověrky negativních případů, kdy infinitivu užít nelze, a to nejen pro překážky stylistické (Svobodův stylistický rozbor volby mezi různými prostředky akceptuji prakticky bez výhrad), což rovněž znamená hledat mluvnickou povahu infinitivu v souhře všech prostředků k zavedení druhého slovesa (druhé predikace) do věty.

 

R é s u m é

Diskussion des Infinitivproblems

ZUM ARTIKEL KARL F. SVOBODAS „DER GRAMMATISCHE CHARAKTER DES INFINITIVS IM GEGENWÄRTIGEN SCHRIFTTSCHECHISCH“

(SaS, 20, 1959, S. 161 f.)

Der tschechische Infinitiv ist zweifellos eine verbale Form auch deshalb, weil sich die durch ihn unpersönlich ausgedrückte Handlung im Satzkontext oder in der Situation, falls nötig, „ihr Subjekt sucht“. Trotzdem braucht der Infinitiv seinem Wesen nach eine neutrale Modalität nicht aufzuweisen. Die Subjekt-Prädikat-Beziehung, die hinter jedem Infinitiv steckt, weist zwar die auf bestimmten Oppositionen gegründete Kategorie des Modus nicht auf, sie kann aber einen modalen Gehalt haben, denn auch dort, wo das Subjekt nur als allgemein implizit oder aus dem engeren Satzkontext, bzw. aus der Situation konkretisiert wird, kann eine Prädikationsbeziehung einen modalen Wert haben. Ist der Infinitiv nur zur Bezeichnung der merkmalhaften modalen Beziehung verwendbar (z. B. Bezeichnung dessen, was geschehen soll, im Gegensatz dazu, was bereits geschieht oder was bereits geschah), dann hat er einen merkmalhaften modalen Gehalt. Die sekundäre Prädikation entspricht einer Gedankenbaueinheit, sie registriert nicht direkt die objektive Realität. Der Satz er hindert ihn das Rad zu fahren (= daß er das Rad fahre, im Tsch. … nicht fahre) kann in einer Situation ausgesprochen werden, wo das Rad gefahren wird, oder in einer anderen, wo es dem nicht so ist. Der gedankliche Inhalt des Infinitivs ist jedoch immer „er soll nicht fahren“, also was geschehen (bzw. nicht geschehen) soll. Das wird übrigens im Deutschen vom äquivalenten Nebensatz mit dem Konjunktiv bezeugt. (Was noch nicht ist, kann auch in einem Nebensatz mit der Zukunft als Tempus ausgedrückt werden, z. B. er versprach zu kommen = daß er kommen wird.) Es ist kein gedanklicher Inhalt, der sich auf etwas, was wirklich bereits ist oder war, beziehen sollte.

Andrerseits soll dies nicht besagen, daß der Infinitiv die Nichtexistenz einer Handlung ausdrücklich aussagt. Er ist eine Nichtaussagekategorie und kann nicht über die Existenz aussa[127]gen (d. h. sagen ‚diese Handlung ist oder ist nicht‘). Es wird auch davor gewarnt, die Funktion einer Form von der Verwendung zum Zwecke bloßer Benennung ableiten zu wollen. Denn in dieser Verwendung fehlt eben die eigentliche Funktion der Form, welche doch syntaktisch (d. h. eine Gedanken bau einheit in Sprachform bildend) und nicht einfach bezeichnend ist.

K. F. Svoboda erklärt nicht, warum der Infinitiv eben nur an Wörter einer ganz bestimmten lexikalen Bedeutung und warum eben dieser Bedeutung (des ‚Ans-Geschehensollen-Gerichtetseins‘) gebunden ist. Es stellen doch auch andere Bedeutungen ein für den Infinitiv implizit verwendbares Subjekt im Satze zur Verfügung.

Natürlich ist in manchen anderen Sprachen der im Tschechischen übliche Bereich der Verwendung des Infinitivs (vor allem unter dem Einfluß des Latein — er behauptet das zu wissen — und der Entwicklung des Satzbaus — es wundert mich > ich wundere mich, dich hier zu sehen) überschritten worden. Dagegen wieder werden alle Möglichkeiten der Ausnützung des Infinitivs im Tschechischen nicht von der Sprache wirklich erfaßt (kein wirklicher Finalinfinitiv, kein ohne zu-Infinitiv usw.).

Es gilt gar nicht, daß „in den Fällen, wo der Infinitiv die Aufgabe eines grammatischen Subjekts erfüllt, über die Beziehung des Infinitivs zur Infinitivhandlung prädiziert wird. (In Es ist uns notwendig / gestattet worden / kaum erträglich, hier zu bleiben wird es vom Hierbleiben prädiziert, hinsichtlich seiner Verwirklichung oder Verwirklichbarkeit oder seines Wertes für den Menschen; von der Beziehung von wir zu bleiben wird nichts gesagt.) Das Infinitivsubjekt kann (wie in den eben angeführten Beispielen) aus dem engeren Satzkontext ersichtlich sein (doch es muß nicht, vgl. es war nicht schön — von ihm ihr gegenüber —, dies zu behaupten). Die Konkretisierung des Infinitivsubjekts kann wegen Unverbindlichkeit dieser Erscheinung für etwas für den Infinitiv Charakteristisches nicht gehalten werden, manchmal wird auf diese Weise eher das Objekt konkretisiert.

Die Modalität eines Satzes, wo der Infinitiv den Satzkern bildet, ist nicht eine Bezeichnung von etwas, was bereits ist oder war. Hier kann es sich aber wieder um „Werten“ handeln oder um einen Ausdruck der Phase (die mit Modalität zusammenhängt, vgl. Verf. Die Aktion im infinitiv, SaS, 1959, S. 183 f.). Da erweist sich höchst aufklärend die Annahme des Verfassers (Die Aktion im infinitiv), daß hier der Bereich des Infinitivs auf „das, was erscheint“, erweitert worden ist und der Infinitiv sich infolgedessen auch auf das bloß Mögliche, Anscheinliche, Erst-zum-Vorschein-Kommende (was man videt, was videtur) bezieht.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 2, pp. 118-127

Previous Josef Vachek: K otázce tzv. citátových složenin v češtině

Next Igor Němec: K novému vydání Gebauerova historického časování