Od studia místních jmen k jménům osobním a rodinným

Slavomír Utěšený

[Kronika]

(pdf)

От изучения местных названий к именам и фамилиям / De l’étude des toponymes à celle des noms de personnes et de familles

Touto devízou by se dala tuším nejpřípadněji vystihnout základní tendence nové (v pořadí vlastně už třetí) programové stati, kterou věnoval Rudolf Fischer, vedoucí představitel onomastiky v NDR, celkovému přehledu poznatků a úkolů slavistického studia vlastních jmen v Německu.[1] Proti pracím předchozím [154]přináší tato jako významné novum v první části především řadu postřehů k otázce existence a názvů starých slovanských kmenů a jejich vztahu k jménům osobním a místním, v druhé části pak charakteristiku dnešního kontaktu a promiskuity slovanských příjmení na německém území, především v obou Lužicích (případy jako Jentsch—Jenč, Rentsch—Renč, Smoler—Schmaler, Muka—Mucke, Krawc—Schneider).[2]

V této informativní zprávě bychom se chtěli blíže zmínit aspoň o Fischerově rozboru názvů slovanských kmenů v Čechách, jichž si nedávno znovu povšiml H. Preidel v II. dílu práce Die Anfänge der slawischen Besiedlung Böhmens und Mährens (Mnichov 1957). Vcelku ve shodě s Preidlovými vývody odmítá i Fischer etnickou vázanost jmen jako Charváti, Dudlebi, Srbi a přisuzuje jim spíše platnost oblíbených jmen osobních či rodových. Odvolává se přitom zvláště na neurčitá »původová« jména germánská, jako Angel, Frank, Sachs, Schwab apod., jež rovněž nebyla vázána na příslušníky jediného etnika. (O tom, že mezi jmény kolektivními a osobními existuje i opačný vztah, svědčí mu pak i charakterizační názvy jako Michl pro Němce, Hansadl pro Chebany aj.)[3]

Spojování místních jmen jako Corbetha, Deutleben v Německu nebo Charváty, Doudlevce či Srbice v Čechách s určitými kmenovými skupinami (jako by šlo např. o osady válečných zajatců či uprchlíků z takových kmenů, jak tyto případy běžně vykládá např. Profous) není jistě v takové přímočarosti správné. Otázkou však podle nás zůstává, zda přece jen právě všechna uvedená jména aspoň v nejstarších dobách neoznačovala dostatečně vyhraněné a určité etnikum (jako to ostatně lze soudit i o uváděných analogických případech germánských). Vcelku přitom nezáleží na jejich etymologii, které se zde Fischer rovněž vícekrát dotýká, např. pro jméno Doudlebi uvádí jako vážný Vasmerův výklad ze západogermánského osobního jména Deudolaifs. — Proti tomu stojí jistě jako neméně závažný Nahtigalův výklad podvojnosti jmen Doudleby — Volyň překladem do němčiny (volynka ‚dudy‘ > Dudel.[4]

Vedle těchto úvah rázu spíše sociálně psychologického věnuje se Fischer dále i sociologickému rozboru otázek spjatých s charakterem a vývojem kmenového zřízení; tato část je i ve své pozitivní výkladové složce (zde např. celkem ve shodě se skeptickými názory Vaněčkovými) i ve své složce polemické (odmítnutí Schwarzovy konstrukce »srbské« etnicity pomohanských Slovanů[5] jistě nejzávažnějším přínosem práce.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 2, s. 153-154

Předchozí Zdeněk Tyl: Bibliografie slovenské jazykovědy za léta 1948—1956

Následující Bohumil Palek: Nové práce o strojovém překladu v SSSR