dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázkám jazykových vztahů na základě bilingvismu

Jaroslav Moravec

[Články]

(pdf)

К вопросам взаимодействия на основе билингвизма / Problèmes des rapports linguistiques basés sur le bilinguisme

Jazyk několika národnostních menšin v ČSSR, pomezní nářečí, české a slovenské ostrovy v zahraničí, dvoujazyčnost části našeho obyvatelstva v minulosti i dnes, prolínání češtiny a slovenštiny s jinými jazyky — to vše poskytuje bohatý materiál pro studia bilingvistických jazykových vztahů u nás. I když jim naše jazykověda věnovala již jistou pozornost, stejně jako otázkám srovnávací slavistiky, jazykových svazů, konvergence, přece jen problémům bilingvismu a jazykového míšení zůstává ještě mnoho dlužna. Většina prací si všímá těchto otázek jen okrajově. V poslední době jim věnují pozornost některé dialektologické studie,[1] výjimečně i některé jiné práce.[2] Opomíjeny zůstávají teoretické problémy bilingvismu a jiných jazykových vztahů. A přece v 20.—30. letech práce Pražského lingvistického kroužku znamenaly novou etapu studia těchto otázek ve světové lingvistice.[3] Je třeba se k těmto problémům vrátit a rozpracovat je nově ze stanoviska marxistické jazykovědy.[4]

[162]Sovětská jazykověda se na nějaký čas o těchto problémech odmlčela zřejmě pod vlivem Stalinových slov odmítajících jazykové křížení, jehož význam N. J. Marr absolutizoval a zkresloval.[5] Vrátila se k nim rozsáhlou diskusí o teorii substrátu v r. 1955[6] a řadou jiných prací.[7]

V buržoazní lingvistice se otázkám bilingvismu věnuje značná pozornost.[8] Přístup k nim však je veden většinou strukturálním hlediskem, které odděluje promluvu (parole) od jazyka (langue) a jazyk, jako imanentní strukturu, od společnosti. Pravda, některé práce poslední doby se snaží překlenout propast, kterou západní strukturalismus vytvořil mezi jazykem a společností, volají po potřebě širšího přístupu k otázkám jazykových vztahů,[9] snaží se brát zřetel na „sociálně kulturní“ faktory. Oddělují je však pečlivě od mechanismu míšení jazykových struktur, který — podle jejich názorů — bude při styku jakýchkoli jazyků vždy týž (Weinreich, LiC, 2). Vycházejí přitom z faktů individuálního bilingvismu, jejichž význam přeceňují.[10]

 

V našem článku chceme ukázat na některé sporné problémy studia bilingvismu.

I. Práce o vzájemných vztazích mezi jazyky — ať již jde o jazykové míšení a konvergenci nebo jiné prolínání určitých prvků a přejímání slov, o problém substrátu nebo jazykových svazů apod. — většinou zkoumají jen výsledky, jak se tyto vztahy obrážejí v jazycích, a ponechávají stranou jejich výchozí moment, tj. složitý proces dvoujazyčnosti i vícejazyčnosti určité části nebo všech příslušníků vzájemně na sebe působících jazyků. Naproti tomu v pracích, jež si všímají otázek bilingvismu, často se jeho úloha v jazykových vztazích přeceňuje nebo zkresluje. Tak např. Weinreich (LiC, 1) a podle něho i Haugen[11] definují jazykový kontakt jako „střídavé užívání dvou nebo více jazyků týmiž osobami“. Jazykový kontakt je tedy definován jako bilingvismus[12] a v celé knize [163]Weinreichově se oba termíny často kladou synonymicky vedle sebe. E. Haugen sice zahrnuje pod pojem jazykový kontakt „rozličné jevy … jako bilingvismus, lingvistickou konvergenci, jazykové míšení, výpůjčky, pidžinské a kreolské jazyky, cizí akcent, učení jazykům aj.“, ale všechny je převádí na společného jmenovatele, kterým jsou „situace, v nichž člověk mluvící jedním jazykem používá také druhého jazyka“ (cit. čl., 254) — tedy znovu k bilingvismu. Tyto názory zkreslují skutečný poměr bilingvismu a jazykových vztahů.

O přeceňování významu bilingvismu svědčí názor A. V. Desnické: „Ve všech případech vzájemných jazykových vlivů rozhodující (opredeljajuščuju) úlohu hraje moment bilingvismu.“[13]

Moment bilingvismu má v různých případech jazykových vztahů rozmanitou váhu a dosah. Často se v nich projevuje jen jako počáteční nebo okrajový impuls, který vnese některé cizí prvky do jazyka určité společenské skupiny, aniž je ve svém celku nebo ve své většině dvoujazyčnou.

Pouze o počátečním bilingvistickém impulsu můžeme mluvit při slovních výpůjčkách, které z cizího jazyka pronikají jen jako produkt styků materiální i duchovní kultury dvou národů. Při přejímání nebo obeznámení se s novou neznámou věcí nebo duchovním pojmem se přejímá i jejich název. Jeho přenos z cizího jazyka do mateřského obstarává jen určitá úzká sociální vrstva, jež je s cizím jazykem obeznámena. Další rozšíření a zdomácnění cizího prvku v jazyce již nemá s bilingvismem nic společného. Tyto prvky nikdy nemohou zasáhnout tak hluboko do stavby jazyka jako prvky, které pronikly při masovém bilingvismu. Týkají se jen kulturních, politických a hospodářských novot v slovníku a jen s přejetím většího počtu cizích slovních výpůjček a spojení se mohou:

a) určité slovotvorné modely aklimatizovat natolik, že se stanou produktivní a začne se jich užívat i pro tvoření slov z domácích základů (např. v češtině: husita, nadace, vědátor, pracant, ercdareba, arcidílo, polopatismus aj.; v ruštině: značkist, uchažor, boľševizm, podchalimaž, teploficirovať aj.; sem patří také některé typy slovních složenin a syntaktických obratů: v češtině např. typy sněhobílý, dvaadvacet,[14] v ruštině např. galicismy typu general armii, teatr junogo zritelja, vagon-restoran, pros’ba vernuť knigu aj. (A. V. Isačenko, cit. čl. 27—28);

b) v hláskoslovném systému objevit určité nové nesystémové varianty poziční (např. v ruštině nenastává redukce samohlásek v nepřízvučné pozici a před samohláskami předními se nerealizují měkkostní korelace: otéľ, cháos, poetésa, klerk, detektor, regrés aj.[15] nebo dokonce může nastat i obohacení jazyka o foném (např. f v některých slovanských jazycích, g v češtině a slovenštině). Je známo, že příklady uváděné z ruštiny se týkají povětšině jen výslovnosti inteligence a přitom většina přejatých slov se úplně podřídila ruskému hláskovému systému. Zdomácnění cizích fonémů nebo pozičních variantů v druhém jazyce je těžko myslitelné bez náležitých hláskoslovných předpokladů v tomto jazyce. Tak např. souhláska f byla již dříve v slovanských citoslovcích a později se ještě rozšířila znělostní spodobou v[16] a vznikla tak znělostní korelace v - f. V ukra[164]jinštině a běloruštině v zůstalo sonantem, neexistuje v nich tato korelace a f se v nich vyskytuje jenom v přejatých slovech.

Vliv slovních výpůjček na fonematickou strukturu jazyka zůstává tedy otázkou spornou. Tak např. A. A. Reformatskij jej kategoricky odmítá (cit. DiS IJa, 112), zatímco V. G. Orlovová jej připouští přibližně v tom rozsahu, jak jsme jej uvedli výše.[17] Všeobecně je dnes přijímán názor, že cizí výpůjčky bez vlivu bilingvismu mohou zasáhnout jen slovník a přejatá slova pak mohou způsobit nepatrné obohacení slovotvorných modelů jazyka.[18]

Okrajový bilingvistický impuls vycházející z pomezí dvou jazyků je nutno předpokládat při šíření prvků z jednoho jazyka do druhého, sousedního, které bylo vysvětlováno vlnovou teorií J. Schmidta.[19] V sovětské jazykovědě se k této teorii, občas odmítané, nově hlásí B. A. Serebrennikov. Vlnovité pronikání inovací však konstatuje nejen u řady vzájemně sousedících příbuzných jazyků, jak je nalézal J. Schmidt, ale i u jazyků nepříbuzných.[20] Tyto vlivy, jež pronikají z bilingvistického pomezí dvou jazyků, mohou zasáhnout nejrůznější části jazyka; Serebrennikov mluví o marginálním kontaktu jazyků, kterým se mohou některé jevy řetězovitě přenášet od jazyka k jazyku. S tím spojuje i problém tzv. jazykových svazů: uvnitř jazykové zóny se vždy nalézá jazyk (někdy dva nebo tři jazyky), který je centrem největšího počtu izoglos; směrem od centra k periferii společných znaků výrazně ubývá.[21]

Také „konvergentní vývoj předpokládá určitou míru bilingvismu, resp. trilingvismu, ale ani zdaleka nemusí jít o bilingvismus nebo trilingvismus projevující se ve všech vrstvách příslušných jazyků“.[22] Sbližování jazyků konvergentním vývojem může podle B. Havránka postupovat tak, „že pozitivním i negativním výběrem z jednotlivých jevů příslušných jazyků vzniká nová struktura společná a odlišná od všech dosavadních v příslušných jazycích“ (tamže, 42).

V případech výše uvedených můžeme mluvit jen o bilingvismu malé části příslušníků určitého jazyka. Některé z cizích prvků, které pronikly do jejich mluvy, mohou se rozšířit i na celé oblasti jazyka. Tento další proces však již s bilingvismem spojovat nelze. Tedy zdaleka ne ve všech případech jazykových vztahů má bilingvismus rozhodující úlohu a rozhodně nelze všechny formy jazykových vztahů (language contact) s ním ztotožňovat. Proniknutí cizího prvku do jazyka však vždy předpokládá aspoň minimální bilingvismus malé skupiny společnosti. Proto studium otázek bilingvismu musí být součástí bádání o různých typech jazykových vztahů.[24] Jen tak je možné osvětlit i otázky, které dosud zůstávají sporné, jako např. jevy substrátové,[25] superstrátové, jazykové svazy apod.

[165]II. O bilingvismu mluvíme tehdy, ovládá-li jednotlivec nebo část příslušníků určité jazykové jednotky, popřípadě všichni také jiný jazykový systém. Stupeň jeho znalosti může být různý. Podobně můžeme mluvit o trilingvismu nebo multilingvismu. Dvoujazyčnost, resp. mnohojazyčnost se může projevovat pronikáním určitých prvků z jednoho jazyka do druhého nebo jiným ovlivněním jednoho z jazyků, kterého bilingvisté používají. Takto vzniklé jevy, jež se odlišují od normy ovlivňovaného jazyka, nazývají se obvykle interferencemi. Rozsah i význam interferencí může být velmi různorodý, je třeba rozlišovat: a) interference v individuálním bilingvismu, které jsou podmíněny individuálními vlastnostmi, schopnostmi, duševními stavy apod. každého jednotlivce a které se pro svou variabilitu dají těžko zachytit a utřídit tak, aby se z nich daly vyvodit závěry obecnější platnosti a vědecké hodnoty; b) interference, které jsou typické pro vztah dvou jazyků za určitých podmínek, mají širší, obecnější platnost a mohou mít vliv na vývoj určité jazykové jednotky. To jsou interference kolektivního bilingvismu.

Západní lingvisté, kteří se zabývají otázkami bilingvismu a jazykových vztahů, vycházejí z „premisy, že jednotlivec, je základním bodem jazykového kontaktu“ (Weinreich, LiC, 1, 6). Svou hlavní pozornost soustřeďují na individuální bilingvismus. Vycházejí přitom z opozice promluva — jazyk (parole-langue, speech-language). Je přirozené, že objektem ke studiu bilingvismu je povětšině řeč jedince nebo několika málo osob. Ovšem povinností badatele je vybrat takové objekty, jejichž řeč je typická pro určitý jazykový vztah a v získaném materiálu vyčlenit jevy, které mají širší platnost pro bilingvismus určitého společenského celku, je tedy třeba soustředit pozornost na interference bilingvismu kolektivního.

Sporný je problém hranice bilingvismu. Někdy se totiž rozšiřuje i na vztah nářečí k obecnému nebo spisovnému jazyku[25a] a dokonce i na rozdíly řeči u sousedních rodin (Weinreich, LiC, 2). Hranice bilingvismu je podle našeho názoru tam, kde přestává koexistence dvou odlišných systémů v jazykovém povědomí jedince nebo kolektivu. Odlišnosti v řeči příslušníků sousedních rodin nebo téhož nářečí nemají vztah k bilingvismu. Avšak jde-li v povědomí nositelů určitého nářečí o vztah mezi jejich nářečím na straně jedné a interdialektem nebo obecným či spisovným jazykem na straně druhé, můžeme jej srovnávat s bilingvistickým vztahem mezi jazyky blízce příbuznými.[26] Neztotožňujeme se s názorem V. N. Jarcevové, že tento případ „ničego ne možet dať dlja izučenija processa smeny odnogo jazyka drugim“.[27] Především s tím nemůžeme souhlasit v těch případech, kdy jde o nářečí značně vzdálená jejich nadřazenému spisovnému jazyku, jako třeba východoslovenský dialekt nebo jeho sotácké nářečí. Jejich vztah k slovenštině je nesporně shodný s jinými vztahy blízkých jazyků.[28] Studium vzájemných vztahů nářečí, interdialektů a obecného nebo spisovného jazyka může osvětlit mnohé problémy jazykového vývoje.

[166]III. Proces vzájemných jazykových vztahů probíhá velmi různorodě v závislosti na mnoha faktorech. V literatuře o bilingvismu a jiných jazykových vztazích se však většinou vychází z jednoho nebo několika izolovaně vzatých faktorů. S oblibou se uvádí vojenská a politická převaha jako rozhodující činitel, avšak historie zná nemálo příkladů, kdy dobyvatelé jazykově podlehli (mongolští Bulhaři v Bulharsku, Gótové v Itálii); kulturní převaha nositelů jednoho jazyka, která přispívá k asimilaci lidu s nižší kulturní úrovní,[29] avšak někdy právě naopak kulturní opoždění je předpokladem setrvání na svém jazyku (Poláci na Oravě); číselná převaha jednoho lidu nad druhým, jež vede k zániku jazyka menšiny,[30] avšak v socialistickém zřízení jazyky menšin, které již byly na pokraji zániku, ožívají a plně se rozvíjejí; psychologický svéráz národa, jenž prý předurčuje jeho schopnost k asimilaci vlastního jazyka nebo jeho zachování,[31] proti tomu je však možno uvést četné opačné případy (Feistův názor na Němce, kteří se prý snadno asimilují, vyvrací K. H. Schönfelder poukazem na německé ostrovy u nás, v Maďarsku, Rumunsku, Jugoslávii, které se pevně držely; můžeme dodat příklad Ukrajinců, kteří odolávají polonizaci,[32] ale ochotně přejímají ruštinu na Kubáni, na Sibiři, slovenštinu na východním Slovensku); konečně uvádějí substrát, který podle představ některých jazykovědců přímo mysticky po dlouhá staletí působí na vítězný jazyk,[33] když se ve skutečnosti substrátové jevy ničím neliší od jiných typů jazykových vztahů na bilingvistickém základě a jejich působení končí se zánikem bilingvismu; dále psychologické faktory, které se v současných pracích západních lingvistů vysoce vyzdvihují,[34] ačkoli jejich význam je omezen pouze na případy individuálního bilingvismu (jazykového projevu i učení se jazykům), poněvadž v případě bilingvismu větších kolektivů je platnost těchto faktorů neutralizována kolektivním jazykovým územ.

V některých novějších západních pracích se naléhavě volá po spolupráci lingvistů s badateli jiných „sociálních a kulturních“ věd a vypočítává se dlouhá řada „mimolingvistických“ neboli „nestrukturálních“ faktorů, jejichž vliv na stupeň a míru interference se však pečlivě odděluje od vlivů „strukturálních stimulů“, při nichž rozhodují abstraktní vnitřně jazykové vztahy (Weinreich, LiC, 3—7, 63—67 a Haugen, cit. čl., 254—255). Studium mimolingvistických faktorů však ztroskotává, poněvadž tu nejde o překonání odtrženosti jazyka od společnosti, ale jen o pouhou koordinaci bádání z pozic čisté lingvistiky s mimo[167]lingvistickými studiemi.[35] Volá se tedy po spolupráci s různými vědními odvětvími, jako jsou psycholingvistika, etnolingvistika, sociolingvistika apod. (Haugen, cit. čl., 256), které v americkém strukturalismu nejsou považovány za jazykovědu. Tou je jen „čistá lingvistika“.

Závěry z různých studií, které — jak jsme ukázali — velmi rozmanitým způsobem nahlížejí na faktory jazykových vztahů, většinou se generalizují pro všechna historická údobí, pro všechny jazykové vztahy za všech okolností. Není proto divu, že si často přímo diametrálně odporují v tom, do jaké míry může působit jeden jazyk na druhý, jak hluboce jej může zasáhnout.

Jestliže pro zakladatele komparatistiky jazyk jako živý organismus nemohl být smíšeným a přijímat mohl pouze slovníkové výpůjčky (A. Schleicher, R. Rask), dospěl H. Schuchardt k závěrům opačným: „Žádné naprosto nesmíšené jazyky neexistují.“[36] Hlasatelé substrátové teorie G. S. Ascoli, H. Hirt aj., nověji J. Pokorny mluví o zásazích protoindoevropského substrátu do indoevropského hláskosloví a skladby.[37] Mladogramatici považovali fonetický a morfologický základ jazyka za nedostupný vnějším vlivům. Na ně navazuje E. Sapir, který nabádá k opatrnosti při přeceňování mezijazykových vlivů na hláskosloví a slovní zásobu, a v morfologii konstatuje pouze povrchní vzájemné vlivy.[38] Strukturalisté připouštějí možnost systémové přestavby jazyka (srov. programové prohlášení Pražského lingvistického kroužku v TCLP 1, 1929, 9n.), a to i systémů nejlépe organizovaných, hláskosloví a tvarosloví,[39] rozcházejí se však v názorech na způsob a rozsah vnějšího zásahu do jazykové struktury. Nejspíše mu podléhá slovník, méně mluvnice (syntax a morfologie), nejslaběji hláskosloví, jak soudí B. Trnka.[40] N. J. Marr a jeho žáci neznali mezí v názorech na křížení jazyků. V diskusi o substrátu V. I. Abajev razí zásadu, že bilingvistické zásahy mohou proniknout do všech strukturních stránek jazyka, v tvarosloví se však dotýkají jen „modelu morfologického systému“ a stabilnějším zůstává „souhrn materiálních prvků, z nichž jako ze stavebního materiálu je morfologický systém vybudován“.[41] A. A. Reformatskij vidí vliv substrátu „hlavně ve fonetice a pravidelně v paradigmatické morfologii“, ne však ve slovníku (tamže, 112), zatímco V. Žirmunskij nalézá slovanské substrátové vlivy v určitých německých dialektech pouze ve slovních výpůjčkách, syntaktických kalcích, snad i v intonaci, ale ne v hláskosloví a tvarosloví (tamže, 95).

Sama tato spleť protichůdných názorů již dokazuje nemožnost jediného všeobecně platného závěru o výsledcích vzájemných jazykových vztahů, které probíhají za různorodých podmínek. Z toho však není třeba vyvozovat, že vybudování teorie o vzájemných jazykových vztazích v jejich těsném sepětí s historií společnosti bylo by úmyslem bláhovým. Studium nejen výsledků, ale i vzniku a průběhu vzájemných jazykových vlivů, které na bilingvistickém základě pro[168]bíhají za přibližně stejných podmínek, musí dát dostatek materiálu k širším závěrům obecně platným pro zkoumané shodné případy.[42]

 

IV. Podle situací, v nichž bilingvismus vzniká, můžeme rozlišovat: 1. bilingvismus (většinou neúplný) vzniklý naučením se cizímu jazyku ve škole, z knih apod. bez přímého stálého styku s cizinci (např. ruštině, angličtině, němčině v ČSSR), 2. bilingvismus vzniklý víceméně stálým kontaktem s jinojazyčným obyvatelstvem: a) na pomezí dvou jazyků a v jazykových ostrovech (italština, francouzština, němčina ve Švýcarsku, polské, ukrajinské, maďarské, německé menšiny u nás, slovenské ostrovy v Maďarsku, Bulharsku, Jugoslávii apod.); b) ve vícejazyčném státním útvaru s určitou převahou jednoho jazyka nad ostatními, kde vzájemný vztah neprobíhá pouze na pomezí jazyků, ale i uvnitř jejich oblastí (vztah ruštiny k jiným jazykům SSSR); c) při individuální imigraci (přistěhovalci v Americe).[43]

Vývoj vzájemných jazykových vztahů na základě bilingvismu schematicky vypadá takto: 1. Určitý lid, jeho součást nebo jen jednotlivci se stanou bilingvisty, ovládnou kromě svého jazyka i jazyk cizí, popřípadě kromě svého nářečí i nadřazený jazyk spisovný, obecný nebo interdialekt. Tento stav může trvat a rozvíjet se po dlouhé generace, s výjimkou individuální imigrace nebo individuálního ovládnutí cizího jazyka ve škole apod. — 2. V údobí živého bilingvismu se vzájemný vztah dvou jazyků (popřípadě jazyka spisovného, interdialektu a nářečí) ve vědomí bilingvistů vyvine v jeden ze dvou možných variantů, jimiž bilingvistický vztah odumírá: a) vznikne jazykový útvar smíšený, s větší nebo menší převahou prvků jednoho z obou jazyků, v nářečích pak vzniká proces rozrušování dialektu nebo formování interdialektu; b) jeden z jazyků postupně vytlačí jazyk druhý ze všech sfér jeho dřívějšího užívání a analogicky v nářečích jsou nářeční jednotky a interdialekty vytlačovány jazykem spisovným nebo obecným.

Vývoj bilingvistického vztahu jazyků je podmíněn řadou vzájemně závislých faktorů.

1. Jsou to jednak faktory přímo jazykové, které vyplývají ze stupně genetické, popřípadě typologické blízkosti nebo vzdálenosti jazykových systémů, jež na sebe působí. Čím jsou si jazykové systémy bližší, tím složitější bude jejich vzájemné působení a tím obtížnější bude stanovení interferencí, jejichž pramen není třeba vždy hledat jen v cizím jazykovém systému. Některé změny mohou proniknout vlastním vývojem jazyka anebo pod nepřímým vlivem vnějšího impulsu.

Tak např. v ukrajinském nářečí východního Slovenska (vých. část sninského okresu) pozorujeme při rozhovoru na určité téma (veřejný a politický život, vojna, škola, sport apod.) a v určitém prostředí (na schůzích, v úřadech, obchodech apod.) pronikání, aktivizování charakteristických znaků slovenských v mluvě bilingvistických nositelů nářečí. Ke vzniku některých z těchto znaků jsou však dány předpoklady i v struktuře místního nářečí: např. v dat., lok. sg. žen. [169]skloňování měkkého typu je často slyšet koncovku -’i (u kanceľárńi) místo domácí koncovky -y (u kanceľárny), jež je v ukrajinštině náležitým reflexem starého i. Zde kromě vlivu slovenštiny můžeme uvažovat o analogii podle tvrdých typů (náležitě dalo -’i) a o tendenci k vyrovnání měkkého kmene v celém paradigmatu. Podobně v gen., dat., lok. sg. a nom. pl. žen. skloňování původních i-kmenů je někdy slyšet čéľaďi místo čéľady (podrobněji autor v cit. čl., 205—228). Je to jev známý v ukrajinštině spisovné a ve většině ukrajinských nářečí.

Mnohem složitější vzájemný vliv ukrajinského středokarpatského a východoslovenského nářečí pozorujeme v tzv. sotáckém nářečí sobraneckého okresu. Postup svérázného splývání ukrajinského a slovenského nářečí je ještě dnes patrný v několika vrstvovitě rozložených variantách nářečního systému. Ve většině případů je téměř nemožné stanovit, které jevy jsou interferenční, z které strany pronikly a které jevy vznikly samostatným vývojem svérázně promíšeného nářečí, jehož základ je beze sporu bilingvistický.

Naopak při kontaktu dvou vzdálených jazykových systémů (např. na bývalém česko-německém pomezí, při vlivu němčiny na luž. srbštinu) lze určit interferenci mnohem snáze. Proto nemůžeme souhlasit s U. Weinreichem, tvrdí-li, že čím větší je rozdíl mezi systémy jazyků, které jsou v kontaktu, tím větší je problém jejich studia a potenciální oblast interference (LiC, 1).

K jazykovým faktorům můžeme zařadit i jevy, na jejichž spoluutváření působí i řada jiných nelingvistických faktorů, jako např. stupeň ustálenosti, popřípadě rozkolísanosti normy jazyků, které se v bilingvistickém vztahu střetávají. Tak ruština na Ukrajině výrazně působí na méně stabilizovanou ukrajinštinu, i když z druhé strany sama nese stopy ukrajinského vlivu. Sem patří i otázka stupně znalosti obou nebo více jazyků, dále otázka zběhlosti v určité lexikální oblasti některého jazyka, která vyplývá z profesionálního nebo odborného zaměření bilingvistů. Je přirozené, že podstatně rozdílný bilingvistický vztah vzniká při vlivu mateřského jazyka na jazyk cizí než při vlivu opačném.[44]

2. Faktory psychologické mají vliv pouze na interference individuálního bilingvismu. Patří k nim např. imitativní talent, hudební a jazykové nadání, vůle a snaha naučit se cizímu jazyku a používat ho, duševní stav, nálada, únava, emoce bilingvisty, které ovlivňují jeho schopnost „přepojit se“ z jednoho jazyka na druhý.

3. Směr vývoje bilingvistických jazykových vztahů, jeho intenzita a tempo jsou podmíněny řadou sociálně historických faktorů různé závažnosti, jako jsou: sociálně ekonomická formace, za níž vzájemný jazykový vztah probíhá; sociální, politické, mocenské a kulturní postavení nositelů obou jazyků, jež na sebe působí; motivy náboženských, rasových, politických nebo národnostních vztahů mezi příslušníky národnostních skupin a jejich národní povědomí; početní poměr obou různojazyčných skupin; časové trvání a intenzita oboustranného nebo jednostranného vlivu; zeměpisná poloha, možnosti dopravních a jiných spojení mezi příslušníky stýkajících se jazyků.

 

V. Vztah dvou určitých jazykových systémů, který vyplývá z faktorů jazykových, je závislý na sociálně historických faktorech. Některé z nich jsou za urči[170]tých podmínek rozhodující, jiné podřadné. Rozhodující je především sociálně ekonomická formace, v které se vzájemný jazykový vztah rozvíjí, popřípadě se zánikem bilingvismu odumírá. Načrtneme si schéma hlavních tendencí jazykových vztahů v jednotlivých formacích.

Rozvinuté školství, tisk, rozhlas, administrativní aparát a hospodářské podmínky státního života v údobí kapitalismu, hlavně pak za socialismu, kdy jsou již zformovány národy kapitalistické a socialistické s jejich národními jazyky, vytvářejí situaci, v níž jinojazyčné národnostní jednotky ovládnou kromě svého jazyka i vedoucí jazyk státu, v němž žijí. Tímto způsobem se výrazně rozšiřuje sféra bilingvismu, jehož vývojová tendence směřuje k převaze vedoucího jazyka státu, nevede však k jazykovému míšení trvalému, poněvadž tomu brání existence normalizovaných spisovných jazyků (přistěhovalci různých národů v USA, některá ukrajinská a běloruská města v SSSR). Jazykové míšení se projevuje jen v oblasti nářeční (a také v individuálním bilingvismu, na nějž však zde nebereme zřetel): 1. jsou-li dialekty národnostních menšin nebo ostrovů ovlivňovány jazykem státní většiny (slovenské a české vesnice v Maďarsku, Bulharsku, Jugoslávii, ukrajinské a polské obyvatelstvo u nás apod.); 2. jde-li o speciální vztah nářečí k nadřazenému spisovnému (obecnému) jazyku nebo interdialektu. V tomto případě vývoj může jít směrem k spisovnému jazyku cestou interdialektu nebo rozrušováním a likvidací nářečních struktur a také rozvíjením tendencí k přímému vytlačení nářečí jazykem obecným, resp. spisovným.[45]

Mezi rozvojem bilingvismu za kapitalismu a za socialismu je i při těchto společných znacích patrný podstatný rozdíl. Zatímco v údobí socialismu vztah jazyků probíhá v duchu přátelské spolupráce a internacionálního bratrství nositelů různých jazyků, za současného rozvoje a rozkvětu všech národních jazyků (národnostní menšiny v ČSSR, vývoj jazyků a vznik desítek nových spisovných jazyků v SSSR), je v kapitalismu jejich vztah často řízen motivy kosmopolitického ignorování národní hrdosti nebo motivy nacionalistických, státně mocenských, popř. náboženských a rasových zájmů představitelů vládnoucí třídy v duchu vzájemné nevraživosti (národnostní boje česko-německé, slovensko-maďarské, ukrajinsko-polské za fašistických režimů v Německu, Maďarsku, Polsku i za Rakousko-Uherska; v lidově demokratických a socialistických republikách byl tento vztah zásadně změněn na vztah přátelství a spolupráce).

Za socialismu se působnost některých faktorů zcela neutralizuje (např. náboženské, politické a rasové rozdíly, národnostní spory) a působnost jiných se postupně podřizuje dvěma hlavním faktorům: vlivu vedoucího státního jazyka a společným hospodářským a politickým zájmům.

Za kapitalismu teprve s postupným rozvojem školství, kultury, spojovací techniky a dopravy ztrácí na svém významu faktor geografický a do popředí vystupuje vliv vedoucího jazyka státu a existenční a hospodářské zájmy. Vedle nich jsou rozhodujícími faktory: sociální, kulturní a mocenské postavení představitelů vzájemně na sebe působících jazyků, jejich národnostní, politické a náboženské vztahy i početní poměr obou skupin.

V údobí feudalismu je působnost faktorů mnohem různorodější. Státní útvary jsou nepevné, většinou mnohonárodnostní, se složitým členěním podle jednotlivých značně izolovaných feudálních celků, bez výraznější vzájemné soudržnosti a styku hospodářského i jazykového. Vznik bilingvismu je většinou omezen pou[171]ze na oblasti bezprostředního styku a vzájemného prolínání různojazyčných skupin na jazykovém pomezí (ukrajinsko-slovenské, česko-německé pomezí), v jazykových ostrovech (Němci na Slovensku) nebo ve feudálních městech (Němci v českých, Poláci v ukrajinských městech a zámcích), kde se domácí obyvatelstvo stýkalo s kolonizátory. Vývoj bilingvismu vedl ke vzniku smíšených nářečních oblastí na jazykovém pomezí, popřípadě na území osídleném poddanskou kolonizací (sotácké nářečí sobraneckého okresu, lemkovské nářečí, tzv. valašská kolonizace v Karpatech) nebo mohl postupovat směrem pozvolného rozšiřování sféry jazyka mocensky silnějšího národa (poněmčování Polabských Slovanů, Lužických Srbů, českého pohraničí, ale také počešťování Němců v českých městech 15. až 16. st.). Problém vztahu „nářečí // jazyk spisovný“ neexistuje, poněvadž spisovného jazyka, měl-li vůbec domácí základ, užívala pouze úzká vrstva. Různých bilingvistických procesů se mohly zúčastnit výše uvedené faktory buď všechny, nebo jejich část s různou silou. Převahu však pozvolna nabývaly faktory sociálního a mocenského postavení, národnostních a přirozeně i náboženských vztahů dvou etnických skupin. Vedle jazykových procesů divergentních, které převládaly v předcházejících společenských formacích, počínají se výrazně uplatňovat tendence konvergentní.

Základy k tomu byly položeny v otrokářském zřízení a při rozpadu prvobytné společnosti se vznikem státu. V prvobytně pospolné formaci, jak lze předpokládat, převládalo tvoření jazyků smíšených nad vytlačováním jedněch druhými, což je v souladu s malou vahou nebo neexistencí těch faktorů, které nabývaly stále důraznějšího významu až se vznikem státu: vliv jazyka mocensky nebo kulturně převládající etnické jednotky (latina a románské jazyky) a intenzivnější kontakt výrobně hospodářský. Jazykové vztahy na nejnižších stupních vývoje společnosti pravděpodobně měly mnohem větší dosah než ve společnosti pozdější.[46]

Je pochopitelné, že studium různých typů jazykových vztahů a především bilingvismu v minulosti, zvláště v údobí předhistorickém, je velmi nesnadné a jeho výsledky jsou pouze hypotetické, získané většinou historickým srovnáváním jednotlivých jazyků a vyčleňováním v nich geneticky cizích prvků.[47] Studium konkrétních bilingvistických vztahů, které probíhají v současnosti, může odhalit mnohé nejasné stránky jazykového vývoje v dávné minulosti, ovšem vždy se zřetelem na různé sociálně historické podmínky, za nichž jazykový vztah může probíhat. Uplatnění různých faktorů bilingvistických vztahů na jednotlivých stupních vývoje společnosti má své zákonitosti. Ty je třeba brát v úvahu. Čím více shodných faktorů se uplatní v rozmanitých případech jazykových vztahů, tím větší možnosti se naskýtají k vyvozování obecně platných závěrů; čím méně bude shodných faktorů v různých vztazích, tím omezenější platnost budou mít i závěry z jejich studia. Vypracování důkladných kritérií a metodiky tohoto studia je jedním z úkolů marxistické jazykovědy, který dosud čeká na své splnění. Naší snahou bylo vytyčit sporné zásadní problémy tohoto úkolu.

Cesta k teorii bilingvistických jazykových vztahů vede v marxistické jazykovědě přes studium konkrétních případů těchto vztahů s obezřetným vystříháním se jak jejich sociologické vulgarizace, tak i odtržení od společenskohistorických podmínek jejich vývoje do sféry imanentně jazykových konstelací.

 

[172]R é s u m é

К ВОПРОСАМ ВЗАИМОДЕЙСТВИЯ ЯЗЫКОВ НА ОСНОВЕ БИЛИНГВИЗМА

Вопросам взаимодействия языков паша лингвистика уделяет немалое внимание. Но теоретические проблемы билингвизма остаются до сих пор не разработанными, в отличие от положения в чешской лингвистике тридцать лет тому назад. На некоторые из них мы указали в нашей статье одновременно с критическим разбором взглядов западных и других лингвистов.

Билингвизм нельзя считать определяющим моментом во всех формах взаимодействия языков и тем более отождествлять его с ними. Но нельзя с ним не считаться, потому что проникновение элементов одного языка в другой всегда обусловлено хотя бы минимальным билингвизмом пусть и небольшой группы представителей определенного языка. Изучение вопросов билингвизма должно стать составной частью изучения разных типов взаимовлияния языков.

О билингвизме носителей определенной языковой единицы говорим тогда, когда они владеют еще одной языковой системой. Степень владения может быть разная. Интерференции, возникающие в некоторой из контактирующих систем, распределяем на: а) интерференции в индивидуальном билингвизме, которые обусловлены индивидуальными способностями говорящего, его душевным состоянием, и которые из-за их вариабильности трудно зафиксировать и классифицировать так, чтобы их можно было научно обобщить; б) интерференции, проявляющиеся в определенных условиях, для взаимодействия двух языков весьма типичные. Их действенность более широкая и общая; они могут влиять на розвитие определенной языковой системы. Это — интерференции коллективного билингвизма. На них надо сосредоточить внимание при изучении билингвизма.

Границы билингвизма распространяем и на соотношение между диалектом и литературным языком, а именно на соотношение, при котором еще возможно говорить о сосуществовании двух — хотя и близких друг другу — систем в языковом сознании индивидуума или коллектива.

Взаймодействие языков на основе билингвизма обусловлено рядом взаимозависимых факторов. В первую очередь это факторы прямо языковые, которые вытекают из степени генетической или типологической близости или оддаленности взаимовлияющих языковых систем. К языковым факторам причисляем также явления, при образовании которых участвуют и нелингвистические факторы: степень стабилизации нормы языков и мера, в какой билингвисты владеют взаимодействующими языками.

Существенно отличается, розумеется, влияние родного (примарного) языка на язык чужой (или секундарный) от влияния в обратном направлении.

Только на интерференциях индивидуального билингвизма отражается влияние психологических факторов, как напр.: языковые и музыкальные способности, стремление научиться чужому языку и пользоваться им, душевное состояние, настроение билингвиста итп.

Направление, по которому развивается влияние одного языка на другой, его интенсивность и темпы, обусловлены рядом социално-исторических факторов, как напр.: социально-экономическая формация, при которой взаимовлияние протекает; социальное, политическое и культурное положение представителей обоих взаимовлияющих языков; религиозные, расовые, политические пли национальные отношения; численное соотношение обеих языковых групп; продолжительность и интенсивность взаимовлияния; географическое положение и возможность транспортных и других связей между представителями обеих разноязычных групп.

[173]Отношение двух языковых систем, вытекающие из факторов языковых, обусловлено в свою очередь социально-историческими факторами. Решающим является прежде всего социально-экономическая формация, в условиях которой взаимовлияние развивается. В эпоху социализма действие некоторых факторов нейтрализуется (напр. социальные, политические, религиозные и расовые распори), а действие других постепенно подчиняется двум главным факторам: влиянию ведущего языка в государстве и экономическим интересам. В условиях капитализма рядом с этими двумя существуют и другие ведущие факторы: социальное, культурное и политическое положение представителей влияющих друг на друга языков, их национальные, политические, религиозные и расовые отношения и численное соотношение обеих групп. В феодальном государстве действие социально-исторических факторов проявляется очень разнообразно, но постепенно начинают преобладать факторы социального порядка, религиозных и национальных отношений двух этнических групп. В первобытно-общинной формаций взаимовлияние языков достигало самых больших размеров; преобладал процес смешения языков в связи с отсуствием или незначительным действием факторов, значение которых начинает возростать при появлении государства.

Изучение конкретных случаев взаимодействия языков на основе билингвизма даст возможность объяснить некоторые неясные вопросы развития языков. При этом всегда надо учитывать разнообразие факторов, которыми взаимное влияние обусловлено. Чем больше соответствующих факторов в разных случаях языковых отношений будет действовать, тем больше возникает возможностей к обобщению процесса взаимодействия языков.

Разработка критериев и методики изучения билингвизма является одной из задач марксистического языкознания, которая ждет своего решения.


[1] V poválečném údobí se těmito otázkami zabývali: V. Vážný, Z mezislovanského jazykového zeměpisu, Praha 1948, 260; J. Štolc, Nárečie troch slovenských ostrovov v Maďarsku, Bratislava 1949, 542 (zde i jiná lit.) a Slovenské nárečia v Juhoslávii, Kultúrny život 2, 1947, č. 21, 22—24; P. Ondrus, Stredoslovenské nárečie v Maďarskej ľudovej republike, Bratislava 1956, 320 a K otázke jazykového miešania, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, 417—428; V. Blanár, Vplyv bulharčiny na jazyk Slovákov a Čechov v Bulharsku, Jazykovedný sborník SAVU 5, 1951, 97—122, Jeden prípad z medzislovanských jazykových vplyvov, Studie a práce lingvistické I, Praha 1954 a Vývin jazyka slovenskej a českej menšiny v Bulharsku, Slavia 22, 1953, 193—205; J. Moravec, Zminy v ukrajinśkij hovirci sela Ubli na Slovaččyni protjahom ostannich 60 rokiv, Zbirnyk slavistyčnych prać, Kyjevská universita 1958, 205—228; J. Bělič, Poznámky o češtině na Daruvarsku v Jugoslávii, Acta universitatis Carolinae, Slavica Pragensia 1, 1959, 59—76. Připomínáme také diskusi o lašském nářečí a předválečné spory o polském vlivu na nářečí východoslovenské a lemkovské.

[2] P. Trost, K dvojjazyčnosti Vojny a míru, sb. Pocta Trávníčkovi a Wollmanovi, Brno 1948, 405—413; E. Pauliny, Kultúrnohistorické podmienky a spoločenské funkcie bilingvizmu v dejinách spisovnej slovenčiny, Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, 33—46; k otázce specifiky dvojjazyčnosti spisovných jazyků v dějinách slovanských národů: E. Pauliny, Sbornik otvetov na voprosy po jazykoznaniju, Moskva 1958, 21—23, A. V. Isačenko v cit. sb. 24—28 a v čas. VJaz, 1958, č. 3, 42—45, J. Gerovský, tamže, 86—88. Srov. také článek B. Havránka Charakter a úkoly srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských, Slavia 27, 1958, 153—160, kde i jiná literatura.

[3] O tom U. Weinreich, Languages in Contact. Findings and Problems, New York 1953, 111—112; dále Weinreich, LiC.

[4] Bude třeba rozvinout myšlenky B. Havránka o balkánském jazykovém svazu (sb. III. međunarodni kongres slavista, Dopune, Bělehrad 1939, 41—43). předtím již Zur phonologischen Geographie. (Das Vokalsystem des balkan. Sprachbundes.) Archives Néerlandaises de Phonétique expérimentale, 1933, 28—34 a K. Horálka Postavení bulharštiny v jazykovém svazu balkánském, LF 69, Praha 1942, 128—147.

[5] Pod vlivem kritiky Marrových názorů J. V. Stalinem jsou napsány články: G. D. Sanžejev, Obrazovanije i razvitije nacionaľnych jazykov v svete učenija J. V. Stalina, sb. Voprosy jazykoznanija v svete trudov J. V. Stalina, Moskva 1952, 321—371; Ju. D. Dešerijev, O vzaimodejstvii drevnepis’mennych, mladopis’mennych i bespis’mennych jazykov v svete trudov J. V. Stalina o jazyke, sb. Voprosy teorii i istorii jazyka v svete trudov J. V. Stalina po jazykoznaniju, Moskva 1952, 461—494; S. P. Bernštejn, K probleme jazykovych smešenij, sb. Protiv vuľgarizacii marksizma v jazykoznanii II, Moskva 1952, 291—306.

[6] Doklady i soobščenija Inst. jazykoznanija AN SSSR 9, Moskva 1956. Dále Dis IJa.

[7] B. A. Serebrennikov, O vzaimodejstvii jazykov, VJaz, 1955, č. 1, 7—25; V. N. Jarceva, Problema vydelenija zaimstvovannych elementov pri rekonstrukcii sravniteľno-istoričeskogo sintaksisa rodstvennych jazykov, VJaz, 1956, č. 6, 3—14; A. P. Duľzon, Voprosy etimologičeskogo analiza russkich toponimov substratnogo proischoždenija, VJaz, 1959, č. 4, 35—46; I. K. Beloded, A. S. Meľničuk, Voprosy razvitija nacionaľnych jazykov v period perechoda ot socializma k kommunizmu, VJaz, 1959, č. 5, 3—11; A. M. Ščerbak, Ob altajskoj gipoteze v jazykoznanii, VJaz, 1959, č. 6, 31—36.

[8] Rozsáhlou bibliografii uvedl Weinreich v LiC (123—146) a přehled nejnovějších prací podává v čl. Research Frontiers in Bilingualism Studies, Reports for the Eight International Congress of Linguists 1, Oslo 1957, 253—267 a také Proceedings téhož kongresu, Oslo 1958, 786—797. Bohatou bibliografii uvádí také K. H. Schönfelder, Probleme der Völker- und Sprachmischung, Halle 1956.

[9] Srov. kapitolu „Need for a Broad Approach“, Weinreich, LiC, 111—112 a 4—5.

[10] Až po napsání této stati se mi dostal do rukou L. Zawadowského rozbor Weinreichovy cit. práce Recent Synthesis of Languages Contact, Biuletyn PTJ 17, Wrocław—Kraków 1958, 175—191.

[11] E. Haugen, Language Contact, cit. Reports 2, 253—254 a také cit. Proceedings, 771.

[12] „The practice of alternately using two languages be called bilingualism“ (Weinreich, LiC, 1).

[13] K voprosu o vzaimodejstvii jazykov, DiS IJa, 71.

[14] T. V. Kozminskaja, Složnyje slova v sovremennom češskom literaturnom jazyke, Kyjev 1955, 19.

[15] Srov. R. I. Avanesov, Russkoje literaturnoje proiznošenije, Moskva 1950, 117—123.

[16] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Praha 1948, 27.

[17] O vozniknovenii inojazyčnych elementov v strukture jazyka, tamže, 80.

[18] Srov. K. H. Schönfelder, op. cit., 65—66 a Weinreich, LiC, 1, 46.

[19] Die Verwandschaftsverhältnisse der indogermanischen Sprachen, Weimar 1872, u nás byl jejím zastáncem zejm. J. Zubatý.

[20] B. A. Serebrennikov, Teorija voln I. Šmidta i javlenija jazykovoj attrakcii, VJaz, 1957, č. 4, 3—15.

[21] B. A. Serebrennikov, Problema substrata, v cit. DiS IJa 9, 36, 52, 54—55.

[22] B. Havránek, cit. sb. zde v pozn. 4, 43.

[24] B. A. Serebrennikov mluví o speciálním odvětví jazykovědy, které by se věnovalo studiu početných typů vzájemných jazykových vlivů, a nazývá je „influencistika“, DiS IJa, 56.

[25] Sovětští jazykovědci se snaží vysvětlit substrátové vlivy z aspektu dvoujazyčnosti (Abajev, tamže, 59) a soudí, že „se ničím podstatným neliší od jiných typů jazykových vlivů (Serebrennikov, tamže, 59). Viz také Desnickaja, tamže, 71.

[25a] L. Michel, Realités psycho-sociales et degrés du bilinguisme, Réponses au questionnaire, V. mezinár. sjezd lingvistů, Bruggy 1939, 32—33.

[26] B. Havránek, Česká nářečí (sb. Jazyk, 1934, 86) i pro poměry české uvádí: „Část obyvatelstva je vlastně i v mezích svého mateřského jazyka dvojjazyčná neboli bilingvistická.“

[27] Teorija substrata v istorii jazykoznanija, DiS IJa, 14.

[28] Srov. názor R. A. Avanesova: „Proces přechodu od nářeční mluvy ke spisovné je v určitých jeho etapách spjat se svéráznou dvoujazyčností, to jest existencí v jazyce téže osoby současně i nářečního i obecně spisovného variantu určitého jevu“ (Očerki russkoj dialektologii, Moskva 1949, 196).

[29] Tento názor zastával W. Wundt, Völkerpsychologie, 1911, 404—411; A. H. Sayce, Principes de philologie comparée, Paříž 1893, 134; srov. také názor A. Meilleta: „Jazyk se šíří jen tehdy, je-li nositelem kultury, jež vzbuzuje úctu … Jen prestiž vyšší kultury vede k tomu, že obyvatelstvo mění svůj jazyk“ (La méthode comparative en linguistique, Oslo 1925, 18; rus. překlad Sravniteľnyj metod v istoričeskom jazykoznanii, Moskva 1954, 23, 24).

[30] G. Hempl (Boston 1898) ve svém schématu různých případů jazykového smíšení bere za základ úroveň kultury a početní poměr; číselný vztah vyzdvihuje H. Oertel (New York 1902). Citováno podle V. N. Jarcevové, DiS IJa, 12.

[31] S. Feist, Indogermanen und Germanen, Halle 1914, 54. Podle cit. práce K. H. Schönfeldera, 48.

[32] Z. Stieber, Wpływ polski i słowacki na gwary Łemków, Sprawozdania PAU 41, 1936, č. 2, 46.

[33] J. van Ginneken, Die Erblichkeit der Lautgesetze, Indogermanische Forschungen 45, 1927, 13.

[34] Lit. k tzv. psycholingvistice v cit. práci U. Weinreicha, 71—72 a v cit. čl. Haugenově, 257—259.

[35] „Purely linguistic studies of languages in contact must be coordinated with extra-linguistic studies in bilingualism and related phenomena.“ Weinreich, LiC, 4.

[36] Slawo-deutsches und Slawo-italienisches, Graz 1884, 5.

[37] H. Hirt-Arntz, Indogermanica, Halle 1940, 13; J. Pokorny, Substrattheorie und Urheimat der Indogermanen, Mitteilungen der anthropologischen Gesellschaft in Wien 66, 1936, 89—91.

[38] Jazyk, rus. překlad, Moskva - Leningrad 1934, 158, 160.

[39] H. Vogt, Contact of Languages, World 10, 1954, 2—3, 366; Weinreich, LiC, 33, 44, 67—68, kde i jiná literatura.

[40] B. Trnka a kol., K diskussii po voprosam strukturalizma, VJaz, 1957, č. 3, 51—52.

[41] V. I. Abajev, O jazykovom substrate, DiS IJa, 59, 68.

[42] Srov. závěry čl. N. P. Grinkovové Očerki po russkoj dialektologii. VI. K voprosu o vlijanii velikorusskich govorov na pograničnyje ukrainskie, Izv. po rus. jaz. i slov. AN SSSR 3, 1930, č. 1, 205—224: „V různých zeměpisných bodech se při selhání ukrajinské a ruské řeči za stejných podmínek rozvíjejí jevy stejnorodé jak svou podstatou, tak i svým výchozím impulsem.“

[43] Naše schéma je v pozměněné a přepracované podobě přejato z cit. kn. K. H. Schönfeldera, 43—46.

[44] Jsou však časté případy, že jednotlivě žijící přistěhovalci v cizím prostředí svou mateřštinu zapomínají (např. čeští vystěhovalci v USA) a lépe ovládají jazyk cizí. Proto by bylo lépe užít Weinreichova termínu: „jazyk primární“ — lépe ovládaný, „jazyk sekundární“ — hůře ovládaný.

[45] J. Bělič, Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, 101.

[46] E. Sapir, op. cit., 151.

[47] Srov. cit. čl. V. N. Jarcevové o různých metodách takového studia (pozn. č. 7).

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 3, s. 161-173

Předchozí Rd. (= Redakce): Starší ročníky Slova a slovesnosti

Následující Miroslav Komárek: K depalatalizaci souhlásek v češtině