K fenomenologii patologických jazykových novotvarů

Jaroslav Stuchlík

[Články]

(pdf)

К феноменологии патологических языковых новообразований / Phénoménologie des déformations pathologiques de la langue

Část obecná. Vyjádření vztahů mezi osobami může být čistě individuální. Jestliže však jde o skupiny jedinců, stává se i toto vyjádření projevem skupinovým, společenským. Takový projev musí být určitým způsobem řízen, musí tedy mít určitou zákonitost. Mluvíme pak o kódu a o kódových vztazích. Řeč je tedy nejvýraznější kódovaný vztah, platící ovšem jen pro užší či širší okruh lidského společenství.

Každý takto chápaný jazyk kmene nebo národa je živý společenský útvar, vyvíjející se souběžně s vývojem společnosti a měnící se podle okolností a potřeb. Nové pojmy a nové vztahy, které přináší s sebou společenský vývoj, vyžadují nových pojmenování i nových vyjádření vztahů. Jazyk se tím neustále obohacuje a mění; slova kdysi nová se stávají běžnými a všedními, takže dokonce i to, co kdysi bylo novotvarem, stane se po čase i archaismem.

Vznikají tedy nové slovní výrazy z objektivní potřeby, ale tyto okolnosti nejsou předmětem této úvahy. Je však ještě jiná, psychologicky velmi relevantní situace, která vede rovněž k vytváření nových jazykových forem nebo vztahů. Její podstatou je snaha po oproštění od běžné, všední skutečnosti denního života a únik do mimořádnosti života neskutečného, vysněného, onirického, bájného apod. Únik tohoto druhu je v dětském věku jevem fyziologickým a normálním. V dospělém věku je to však projev buď vědomý a chtěný, anebo nevědomý, a pak je vždy nějak patologický.

Jednou z nejběžnějších forem vědomého úniku z všednosti jazykových výrazů jsou např. metafory v básnickém tvoření. Obraznost vyjádření není však nějakou specifickou zvláštností slovní, nýbrž dochází výrazu i v kterékoli jiné formě umění, např. výtvarného nebo hudebního. Tyto formy „úniku“ nejsou předmětem našich úvah, nýbrž vědomý únik z „jazykové všednosti“, tj. odklon od běžného, prakticky užívaného jazyka podmíněný víceméně vždy patologicky. Při něm dochází k vytváření jazyka nového, a to v jednotlivých slovech nebo v širších útvarech. A to jsou pak novotvary, jimiž se dále budeme zabývat.

Těchto novotvarů, jak je pochopitelné, je mnoho a jsou různého druhu. Je možno je klasifikovat na různých základech a podle různých hledisk. Tak je možno brát zřetel na způsob vzniku (etiologie), na způsob užití (aplikace), na odlišnost tvarovou (fenomenologie), na vliv prostředí v nejširším smyslu slova (ekologie) apod. Za nejúčelnější a nejpřehlednější považuji rozdělení podle tvarů, tj. rozdělení, jež bychom mohli nazvat fenomenologickým.

Vycházejíce z tohoto principu, rozeznáváme: I. novotvary jednoslovné, tj. novotvary slovní; II. novotvary mnohoslovné, tj. novotvary skladební (syntagmata); III. novotvary smíšeného nebo neurčitého charakteru.

I. Při podrobnějším rozlišení můžeme stanovit tyto samostatné slovní formy:

1. Prosté novotvary slovní, neologismy. Mohou buď existovat naprosto samostatně, anebo mohou být součástí větších celků. Samostatnou [258]formou neologismů jsou např. slovní novotvary, které vyjadřují skrytý obsah, zjistitelný pouze analýzou, např. pomocí řetězových asociací: mluvíme pak o kryptologismech. Kryptologismy spontánně mluvené vyjadřují vždy nějaké duševní obsahy, a to takové, které nemají být zřejmé a které by osoba, u níž se kryptologismus projevuje, přímo nikdy nesdělila. Jestliže je však analyzujeme, zvláště pomocí řetězových asociací, můžeme objevit jejich skrytý obsah. Tohoto způsobu luštění kryptologismů se užívá v psychiatrické diagnostice.[1]

2. Útvary vzniklé ze zlomků slov nebo i neologismů, drúzy a slepence. Drúzy se stávají nebo mohou se stát novým slovem, tj. novým pojmovým výrazem; slepence zůstávají pouhou aglomerací hlásek nebo slabik.

3. Psitacismy, tj. takové jednoslovné výrazy, které vznikly prostým shluknutím hlásek, zcela náhodně vedle sebe seřazovaných. Takto vzniklý výtvor může sice zevně vypadat jako jednoslabičné nebo víceslabičné slovo, ale nemá žádného obsahu. Právě tak nemá žádný obsah skřek papouška vypadající jako mluvené slovo. Vhodným českým termínem pro takovéto slovní výtvory by bylo označení „paslovo“.

4. Teratologismy, tj. různě vzniklé zkomoleniny slov, sice známých, ale nových obsahem. Pravidelně se opakující komolení vsouváním stejných hláskových skupin před slabiky běžných slov, za ně nebo mezi ně tvoří podstatu mnohých dětských idioglosií, které tvoří jakýsi přechod k mnohoslovným zkomoleninám a jazykovým novotvarům.

II. Vzhledem k charakteru a podstatě skladebného (syntagmatického) útvaru můžeme odlišit: glosolálie a neofázie.

Glosolálie jsou jazykové, možno říci spíše mluvní produkce sestávající vesměs z neologismů. Smysl těchto produkcí je vůbec nebo převážně nezjistitelný. Neofázie naproti tomu jsou skladební útvary intencionálně vytvářené a vyhovující všem nárokům, jaké možno mít na kterýkoli řádný jazyk.

III. V tomto oddílu, který ani nemůže mít jednotné označení, shrnuji patvary (malformace) jakéhokoli druhu a jakkoli komplikované, jež se nedají striktně zařadit do shora uvedených skupin. Nebudu se k nim již dále vracet, mimo jiné i proto, že je lze hodnotit převážně jen psychologicky. Některé produkce deliria, některé hravé projevy, říkanky, zaklínání, rodinné hříčkové slangy apod. patří do této skupiny.

Mezi novotvary nezařazuji slovní patvary vzniklé na podkladě poruch organických, tj. anatomicko-histologických změn centrálního nervového systému. Tyto útvary mívají někdy zcela určitý charakter, takže je lze diagnosticky určit. Jsou to např. poruchy typické pro nemoc Alzheimerovu, spočívající v jakémsi drmolení konce slov nebo vět, často zjistitelné u arteriosklerotiků nebo encefalitiků, velmi nepravidelné patvary idiotů a imbecilů, spočívající v nesprávné reprodukci nebo v nesprávném užití slyšených skupin hláskových a slabičných, stereotypie epileptiků a schizofreniků, projevující i výrazově myšlenkovou setrvačnost, ulpělost a stereotypii, a kterékoli jiné sem zařaditelné projevy. Také některé otravy [259]způsobují přechodné narušení řeči, zvláště výrazové, např. dysarthrosy alkoholické u delirantů nebo chroniků.

Část speciální. Neologismy (slovní novotvary) vznikají buď intencionálně k označení nových skutečností, anebo jsou projevem hlubších patologických stavů podstaty a hodnoty čistě subjektivní. Neologismy prvního typu nejsou předmětem naší stati.

I tzv. patologické neologismy vznikají vlastně z vnitřní potřeby označit něco, co dosud nemá jména. Halucinující člověk např. chce nějak označit obsah své halucinace a nemůže to udělat jinak než novotvarem. Je ovšem pravda, že tímto novotvarem nic nevysvětlí; avšak subjektivní uspokojení z toho, že nová skutečnost došla nového vyjádření, je zřejmé nejenom tomu, kdo je prožívá, ale i tomu, kdo je objektivně konstatuje. Tak i nějakou bludnou, paranoickou myšlenku nelze vyjádřit jinak než novotvarem.

U paranoidních lidí je běžné i pojmenování obvyklých skutečností, jež mají jména, novými výrazy. Uplatňují se tu různé mechanismy. Nejběžnější je jakési beztrestné užití výrazů obscénních a sakrilegických. Jestliže novotvar kablan znamená u mluvčího „zločinec“, pak znevažující, urážlivá zlomyslnost je tu patrná; ještě patrnější zlý úmysl vyjadřuje neologismus bůůh, znamenající u mluvčího „vůl“. Neologismus sergruben o oltáři spojuje oba geneticky tak významné faktory v jednom výtvoru.

Samozřejmě ne všechny neologismy jsou tohoto původu nebo této formy. Jen tam, kde běží o patologické produkce příležitostné, bývají v převaze. Tam, kde tvoří součást větších celků lalických nebo fázických, početně ustupují.

Jako drúzy jsme označili neologismy vzniklé ze zlomků běžných slov, jež se mohou stát nebo se skutečně již staly označením pro nové skutečnosti nebo nové vztahy. Příkladů nepatologických, vyskytujících se v běžném jazyce, je právě v novější době velmi mnoho; nejznámější z nich jsou zkratková označení institucí nebo podniků. Tam, kde běží o drúzy sestavené z počátečních hlásek nebo slabik, mluvíme o drúzových akrotypech nebo prostě o akrotypech.[2] Některé surrealistické nebo kubistické výtvory — skutečně anebo jen takzvaně umělecké — také sem patří. — Nás však zde zajímají jen případy patologické.

Psal jsem již o případě, kdy nemocný, který tvořil drúzy, současně je kreslil, takže vznikaly velmi bizarní obrazy, jež opravdu byly kreslenými nebo malovanými drúzami. Nemocný šel ve svém komolení slov a vytváření slovních drúz tak daleko, že vytvářel nové drúzy z drúz již stávajících, takže vznikaly slovu podobné útvary, vlastně paslova, která na jedné straně již neměla a nemohla mít žádný obsah a která na druhé straně, kdyby měla být analyzována izolovaně, vůbec by nebyla jako drúzy určena. I tato nová prázdná paslova nemocný kreslil, tj. vytvářel vlastně i kresebné patvary bez obsahu a bez smyslu.

Pochopení jeho způsobu tvoření usnadní následující příklad: V prvním sloupci jsou běžně užívaná slova, v druhém drúzy z nich utvořené, v třetím drúzy druhého stupně, vzniklé z těchto drúz dalším komolením, v dalších sloupcích jsou drúzy vyšších stupňů, vzniklé stejným mechanismem; konečný výraz je v podstatě pouhé paslovo, geneticky však jakási drúza nejvyššího stupně.

 

[260]baba
	velrybaba
velryba		vůlrybaba
	vůlryba		vůlrybadrak
vůl		vůlrybrak		vůlrybabracek
	vůlrak		vůlrybracek	vůlkrycabrak
rak		vůlracek
	koráček		avůlracek
korek		korálcek
	koralk		kobralcek	korbrylcek
korál		kobralk
	kobrál		kobrylk	vůlkrobcabrcek
koráb		kubryl
	koryb		kobrylce	velkorbrylcek
krab		korbabice
	krababa		velkulbricada	kvulkryblcabra
(baba)		velkrabicaba
			vůlkrycababa	atd.

 

Takových vrstev bylo celkem čtrnáct. Poslední sloupec obsahoval pak dvě velmi složité drúzy tohoto znění: kvulbrylcrek, vulkobrakorkrababa. V nákresu vypadaly tyto drúzy jako nestvůra, na níž bylo možno rozeznat hlavy, klepeta, oči, nohy a ocasy v neladné sestavě. Tento závěrečný výraz, jakkoli je geneticky drúzou, fenomenologicky je pouhým slepencem.

Je příznačné, jak bude ještě uvedeno, že ten, kdo tvoří nové, složitější útvary, nevychází vždy pouze ze svého mateřského jazyka, ale i z jazyků jiných, jemu známých a netvoří jen nové celky v jednom jazyce, ale jaksi polyglotně a polyformně. I tvůrce uvedených drúz sestavil podobné složité slepence z původních slov německých a francouzských. Z německých slov Fuchs, Schlunze, Schlupe, Pferd, Pflanze sestavil v pěti vrstvách závěrečný slepenec Fuchschlupflardzerd. Z francouzských slov poisson, pucelle, sucon, chenille, vache, machine sestavil v šesti etážích závěrečný slepenec poisucevamachenille.

Psychologický rozbor a psychologické zdůvodnění některých tvarů i některých kontaminací přineslo vysvětlení některých jednotlivostí nebo celků; např. silný erotismus proniká zvláště nápadně v drúzách z prvních slov. Avšak v tomto nástinu mi jde pouze o fenomenologii tvoření, její genezi ponechávám nepovšimnutu.

Uvedené slovní novotvary jsou známy z literatur snad všech jazyků, ponejvíce z angličtiny. Literární historikové vzpomínají Dickense jako snad prvního, kdo častěji osobám svých románů vkládal do úst drúzové novotvary.[3] Nejčastěji je však uváděn Lewis Carroll, který na tvoření a užívání drúz měl nejpronikavější vliv. V jeho knize „Alenka v říši divů“ šotek Hupity Dupity (Humpty Dumpty) pronáší verše, v nichž jsou přímo nahromaděny drúzově vytvářené novotvary. Jako ukázku uvádím:

[261]Twas brilig, and the slithy toves
Did gyre and gimble in the wabe:
All mimsy were the borogoves,
Ant the mome raths outgrabe.

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové,
mé mamné krsy žárnící.

(Překlad Jaroslava Císaře.)

L. Carroll nazval tyto novotvary „portmanteau words“ a J. Císař přeložil tento výraz jako „harmoniková slova“. Název Carrollův převzal potom a do vědecké literatury uvedl Jespersen. Během let však různí autoři dávali takto vzniklým novotvarům různá jiná jména, takže H. Wentworth[4] mohl uvést v roce 1933 již dvacet různých názvů těchto slovních novotvarů. V odborné literatuře kromě původního označení Carrollova se nejčastěji užívalo buď anglického označení „blends“ nebo „blendings“, anebo latinského „contaminatio“. Tyto výrazy — zvláště latinský — jsou však označením i pro jinak vznikající novotvary nebo slova, která nejsou skutečnými novotvary, nýbrž např. básnickými transformacemi běžných slov. Jsou proto nepřesné, příliš všeobecné a nepostihují charakter ani genezi výtvoru, takže jako přesných termínů jich nelze dobře užít. Proto jsem užil označení „drúzy“. Při vrstvovém vytváření drúz vznikají pak paslova, slovům podobné výrazy bez jakéhokoli obsahu.

Stejného druhu jsou i samostatně vytvářené skupiny hlásek nebo slabik, mající vnější tvar slova, ale nemající žádný obsah. Jsou to prázdná slova, psitacismy. Česky bychom i je mohli nazvat „paslova“. Samostatně se psitacismy vyskytují poměrně zřídka. Některé exklamativní výrazy lze označit jako psitacismy, podobně i žertovné slovní hříčky apod. Daleko častěji tvoří psitacistické výrazy součást složitějších, často též bezobsažných jazykových formací, glosolálií.

Teratologismy bývají nejčastěji slovní hříčky ad hoc vytvářené a ad hoc užívané. Mohou to být opravdu zkomoleniny běžných slov, užívané izolovaně nebo i v delších celcích. Často se vyskytují mazlivá nebo jemně ironická pojmenování členu rodiny, příbuzných nebo přátel, která bývají takto teratologicky vytvářena. Tak např. v jedné rodině nazývali matku Bojínka, ačkoli v jejím jméně nebylo nic, co by hláskově tento výraz připomínalo, jedna dcerka byla Žblabla, syn pak malý Zgu, jiný zase Lhoru atd.

Nejčastější formou teratologických změn jsou dětské idioglosie, vytvářené pravidelným předsunováním, vsunováním nebo zasunováním stejných nebo různých slabik nebo hlásek opakujících se podle určité víceméně složité „zákonitosti“. Jen velmi zřídka dochází u dětí k vytváření samostatných neologismů. Někdy běží opravdu o pojmenování jim dosud neznámé skutečnosti nebo o neznalost patřičného výrazu, jindy o hravost. Jedinečně se pak vyskytují i případy, kdy dítě jaksi úmyslně a vědomě tato nová slova tvoří, jak jsem např. uvedl ve své stati v Čs. psychologii (viz pozn. 8).

Hravost, která je podkladem tvoření nových výrazů, dochází zvláštního vyjádření u některých forem literárních produkcí dospělých, které z hlediska psychologického jsou vždy výstřednostmi. Mám na mysli jazykové hříčky např. dadaistů, lettristů apod. Jeden z českých „lettristů“ poslal mi např. tuto „báseň“, nazvanou „Ptáček v dutinách ocelového města“:

 

[262]I.

 

Pimpili pápá
pim porá
pimpili pá
pimporá

Humba humba humbána

Fimfili fáfá
fimforá
fimfili fá
fimforá

Humba humba humbána

Fumfulu fáfá

fumforá
fumfulu fá
fumforá

 

II.

 

Bandúra bíra béra
bandúra bíra béra
bandúra bí
bandúra bá
bandúra bí
bandúra bá
bandúra
bandéra
bandúra
bandéra

atd., atd.

Sotva lze pochybovat o tom, že novotvary, tvořící slovům podobné části této produkce, nejsou ani zkomoleniny, teratologismy, ale vlastně prosté psitacismy.

Složité produkce jazykové, mluvené nebo psané, sestávající vesměs z novotvarů, jsou buď glosolálie, nebo neofázie.

Glosolálie jsou v podstatě přívalem slov daných dohromady bez ladu a skladu, produkovaných obyčejně ve stavu změněného vědomí, nejčastěji ve stavu jakkoli patologicky podmíněné extáze. Setkáváme se s nimi např. v seancích spiritistických, v nábožensky exaltovaných shromážděních, v prorocké zanícenosti apod. Produkovány bývají pravidelně ve shromážděních jedincem nebo celým shromážděním lidí stejné psychické exaltace. U nás se s nimi nejčastěji setkáváme právě ve spiritistických seancích, u tzv. mluvících a píšících médií. Média, tj. osoby, které se dostávají do stavu změněného vědomí, buď hovoří, nebo píší ve výrazech, které jsou neologismy různých kategorií. Mají-li takto pronášené „řeči“ nějaký smysl, nedá se zpravidla zjistit, poněvadž po odeznění extatického transu nastoupí řádné vědomí; mezi oběma těmito psychickými stavy není pro posluchače evidentní souvislosti. V dobách náboženského zanícení bývaly takové extatické produkce častější, stávaly se dokonce projevem masovým a šířily se epidemicky.

I literární a psychologické zpracování problematiky glosolálií bylo v předcházejících desítiletích zaměřeno také převážně ve směru analýzy teologicky orientované. Lombard, Rust, Mosiman,[5] kteří problematiku glosolálií monograficky zpracovali velmi důkladně, brali ohled na náboženské výklady glosolálických produkcí. Podle našeho chápání a naší terminologie byly i mluvní projevy „zázrakem“ vyznamenaných lidí glosolálie. Všeobecně vzato jsou glosolálie [263]projevem zajímavým daleko více kulturně historicky a psychologicky než lingvisticky. Bývají totiž dosti monotónní. V přívalu slov se často opakují nebo zdůrazňují některé slabiky, vzniká aliterace, rým, apod., takže celek vypadá chudě a jistě je i, pokud lze o obsahu vůbec mluvit, obsahově chudý.

Glosolálické projevy bývají laiky chápány jako mluvení neznámým jazykem, jehož provenience velmi často bývá lokalizována na jinou planetu. I v seriózní literatuře najdeme „vysvětlení“, že jde o jazyk obyvatel Marsu, Venuše nebo i jiných planet (!).

Za řeč Marťanů byla např. vydávána glosolálie Miss Smithové, která se stala historickou tím, že byla nejen psychologicky, ale i filologicky zpracována.[6] Smithová prodělávala hysterické stavy změněného vědomí, v nichž hovořila glosolálicky. Podivuhodné přitom bylo, že některé věty opakovala v různých transech, takže mohly být zachyceny, s její pomocí přeloženy a v dalších transech se mohly stát vnějším navoděním nových produkcí. Měly dokonce určitou stálou skladební formu, takže je bylo možno považovat za projevy trvalejšího a ustálenějšího novotvaru, který již připomínal úryvky z řádně formovaného jazyka. Byly to tedy v podstatě aspoň zlomky neofázie.

V literatuře najdeme celkem jen několik málo případů zachycených a zpracovaných zlomkových neofázií. Někdy jde při nich o jakési pravidelné zkomoleniny mateřského jazyka, jindy o směs známých jazyků a konečně o větší či menší originálně tvořené řečové útvary.[7]

Neofázie v podobě umělých jazyků, tj. útvarů majících řádnou pravidelnou skladbu a vypracovanou gramatiku s příslušným slovníkem, jsou v podstatě dvojího druhu: jedny mají v praxi skutečně sloužit jako mezinárodní dorozumívací umělý jazyk, druhé s tímto úmyslem tvořeny nebyly.

Do první kategorie patří i takové neofázie, které se skutečně ujaly jako mezinárodně uznané umělé jazyky. Některé z nich byly efemérami, jiné však dodnes mají statisíce přívrženců a dokonce i bohatou překladovou nebo původní literaturu. V kruzích filologických je známý novial Jespersenův, jehož jeho tvůrce používal i v soukromé korespondenci, aniž se však snažil o jeho všeobecnější uznání a rozšíření. Je známo jistě ke 200 takových umělých jazyků. Z neofázií, které si vydobyly širšího uznání a použití, jmenuji např. volapük, esperanto, ido, interlingvu.

Technicky, lze-li se tak krátce vyjádřit, jde v těchto jazycích takřka bez výjimky o uplatnění krajní pravidelnosti a jednoduchosti. Jednotlivé tvary bývají jednotně vytvářeny stejnými formanty, flexe a syntax bývají zjednodušovány. Ovšem náročné požadavky na jazyk nesou s sebou, že i v těchto umělých výtvorech musí docházet k mimořádným úpravám, takže složitost umělého jazyka roste a základní jeho podmínka „praktičnosti“ se v definitivních výtvorech víceméně ztrácí.

Je pozoruhodné, že ten, kdo se už nejen odhodlal, ale i prakticky dostal k tomu, aby vytvořil umělý jazyk, obyčejně se nespokojí pokusem jedním, a rozpracovává modalit více. Můžeme to zjistit jak u filologicky vzdělaných odborníků, tak u schizofrenních laiků. Tendence k polyglotní neofázii je jakýmsi konstantním znakem této činnosti.

Zpracovávám materiál „tvůrce“ šestnácti takových umělých jazyků. Bohatost invence je v tomto případě stejně podivuhodná jako jeho pracovní houževnatost. Jestliže si představíme, že jeho [264]nejdůkladněji propracovaný jazyk má slovník o nějakých 10.000 výrazech a že slovníky jiných jeho jazyků, ač již chudší, přece jen obsahují každý 300—4.000 novotvarů, pochopíme, jak velká práce tím byla vykonána a jak mnohotvárně lze sestavovat složitější nové útvary.

Ze stejných psychologických konstelací, které jsem uvedl při rozboru vzniku patologických neologismů, vyrůstají i novotvary písma, neografie. O těch se však na tomto místě nemohu rozepisovat, mimo jiné hlavně proto, že každé sdělení tohoto druhu musí být dokumentováno obrazy. Doufám však, že i bez tohoto doplnění byla dostatečně demonstrována bohatost byť jen úseku vynalézavosti a důmyslnosti lidského ducha, od hravé tvořivosti infantilních idioglosií přes paranoidní zcestnosti až k obdivuhodně složitým konstrukcím neofázií.[8]

 

R é s u m é

PHENOMENOLOGY OF THE PATHOLOGICAL NEOFORMATIONS OF LANGUAGE

The paper gives a comprehensive synopsis and classification of new pathological formations of language. By a new pathological formation is meant such a formation of language as has not originated in the natural course of language evolution but appears to be, on any grounds whatever, an outcome or manifestation of pathological psychic states.

A systematic classification of neoformations may be established on the basis of various criteria: aetiology, genesis, the concomitant facts of origin and occurrence, and the like. The most illustrative picture, however, may be obtained by way of classification derived from the formal aspect of the issue, in other words, a classification based on descriptive phenomenology. From this point of view the following forms may be set apart: (1) word neoformations, the one-word type, (2) more-than-one-word neoformations, either displaying no apparent structure or capable of one, (3) neoformations of more complex, mixed, or indefinite forms. In a more detailed, though not fully exhausting survey, the systematic classification of pathological neoformations may be said to be as follows:

(I) One-word neoformations, neologisms. In their form and genesis some independent groups of major momentous, psychological and linguistic bearing may be recogni[265]zed. There are: acroglossies, i. e. combinations of initial sounds or syllables of words into new form units, which then, after acquiring an independent meaning, will become real words. Druses, contaminations, historically termed portmanteau words, are forms arisen out of word fragments and conglomerates of sound groups free from any relationship to actual words. Psittacisms are empty words without semantic content. Teratoglossies originate in any kind of regular or occasional disfiguring of real words found in common use. Formations which display the outer character of words but are devoid of meaning are pseudowords in the broadest sense of the term. Idioglossical ludicrous formations are made up of teratoglossies even if used for longer wholes or are the imitations of language in general.

(II) Neoformations of larger units are usually made up of individual word formations connected either in sound, time and production, or in corformity with a definite pre-established code of grammar and vocabulary. They are predominantly productions of ecstatic or somnambulistic states — glossolalies, or intentionally produced and devised with the prospect of being made use of, and then elaborated along the lines of a linguistic code - neophasiae.

(III) Mixed neoformative productions are multiform; almost without exception they are manifestations of psychic aberrations.

A theory of the origin of applied neophasiae, constructed international languages, is not stated. Phenomenologically such facts are to be classed within Group (II).

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 4, s. 257-265

Předchozí Eugen Seidel (Berlín): O problémech vidu

Následující Blanka Borovičková, Jiřina Novotná: K použití strojů na děrné štítky pro výběr slovních tabulek při zkouškách srozumitelnosti