O problémech vidu

Eugen Seidel (Berlín)

[Články]

(pdf)

О проблемах вида / Problèmes de l’aspect verbal

Vracím se k tématu, kterým jsem v Praze r. 1936 debutoval, totiž k slovesnému vidu. Od té doby jsme se dostali daleko vpřed, nejen v životě společenském a politickém, ale i v jazykovědě je možno zaznamenat značný pokrok. Zatímco tehdy lingvisté v Praze musili ještě bojovat o uznání a prosazení pojmů [250]„systém“ a „struktura“ v jazyce, můžeme dnes konstatovat, že tyto pojmy jsou společným majetkem lingvistiky na celém světě. Je tedy dnes samozřejmostí také u vidového problému položit otázku místa této kategorie v jazykovém systému; tehdy byla tato otázka, s níž vystoupili pražští lingvisté, nová a sporná.

Ovšem ani dnes nejsou všechny základní pojmy objasněny — jinak bychom se nemusili stále nově zabývat problematikou vidu. Avšak věřím, že můžeme přece jen konstatovat podstatný pokrok ve srovnání s třicátými léty: dnes nám působí potíže daleko více otázka terminologická než otázka obsahu základních pojmů. Tehdy jsme se potýkali s objasněním pojmového obsahu vidu, způsobu slovesného děje (Aktionsart) a vidu, dnes můžeme přejít k tomu, že diskutujeme o jejich významu v daném jazykovém systému a pokoušíme se o vzájemné terminologické vymezení. Tím bych ovšem nechtěl říci, že uvedených poznatků bylo v praxi již také využito. Kategorie vidu je ve svém významu pro daný jazykový systém mnohdy zatemňována nebo dokonce matena špatnou pověstí, kterou si získal tzv. strukturalismus v jazykovědě tím, že jednostranně přehnal popírání významu historického vývoje jevu pro vědecké pochopení tohoto jevu vůbec.[*]

Proto se diskuse o vidu vyhýbala pojmu struktury a postupovala rovněž jednostranně; zejména se přehlížely rozdíly, které vyplývají z toho, že v jednom jazyce je vid součástí gramatického systému, v druhém však systémový charakter vidu chybí, ačkoli tu vid může být nějakým způsobem vyjádřen.

To je také jeden z důvodů, které přispěly k tomu, že se literatura o vidu stala téměř nepřehlednou. Za této situace se musíme rozhodnout buď napsat kompendium o pokusech řešit otázku vidu, přičemž nám hrozí nebezpečí, že mnohý příspěvek přehlédneme, anebo předložit základní otázky vidu znovu k diskusi, přičemž jsme v nebezpečí, že budeme opakovat to, co již bylo řečeno.

Poslední metodu pokládám za správnou, a proto bych chtěl v krátkém příspěvku toto tak komplikované téma předložit k diskusi. Ještě jedna objektivní skutečnost však mě k tomu vede. Československá lingvistika dala světu tolik významných podnětů, že by si bylo přát, aby obrátila svou pozornost také na otázky vidu.[**]

Pokusím se tedy uvést nejprve stručnou formou několik tezí, které, jak se domnívám, musí být objasněny dříve, než budeme moci vypracovat obsáhlou teorii vidu.

 

1. Vid je per definitionem verbální kategorie, jejíž funkci je možno určit jen ze slovesného systému. Nominální tvoření, i kdyby obsahovalo viditelné vidové odstíny, nemluví proti této tezi, naopak ji potvrzuje. Srovnejme čekání a čekárna proti očekávání. „Iterativní“ smysl verbálního substantiva očekávání musíme např. v němčině vyjádřit právě tzv. perfektivem Erwartung. Nikdo nebude chtít konstatovat vidové rozdíly mezi výrazy myšlení a pomyšlení. [251]Z toho tedy vyplývá, že viditelné vidové rozdíly u jména mohou být v nejlepším případě povahy sekundární. Jmenná odvozenina pak vykazuje zbytek vidového obsahu slovesa, od něhož byla odvozena. V žádném případě však nelze objevit systém vidových hodnot u českého substantiva. Předpoklad, že totiž české sloveso má systém vidů, nemusíme snad znovu dokazovat.

 

2. Vid je syntaktická kategorie v protikladu k lexikální kategorii způsobů slovesného děje (die Aktionsarten). Streitberg se mýlil, když nerozeznal podstatný rozdíl mezi nimi a tento omyl ještě dodnes není ve všech pracích o vidu překonán: německé steigen a ersteigen jsou dvě slova s rozdílným lexikálním významem; v češtině jim odpovídají dvě dvojice slov, totiž stoupnout a stoupat na straně jedné, vystoupnout a vystupovat na straně druhé. Jednomu německému slovu odpovídá tedy v češtině v podstatě vždy jedna dvojice sloves.

Je však stále ještě problémem, jakého druhu je syntaktická kategorie vidu. Nestačí jednoduše konstatovat, že vid je právě takovou syntaktickou kategorií slovesa, jako jsou čas, způsob a slovesný rod, protože se tyto kategorie u obou vidů opakují. Kategorie jako čas, způsob atd., avšak také infinitiv, participium apod. jsou kategorii vidu podřízeny. Jsem proto toho názoru, že je třeba pojímat vid jako základní kategorii slovanského slovesa, která je uvedeným kategoriím nadřazena.

Indoevropské sloveso je charakterizováno tím, že jeho flexe má formy, které jsou přiřazeny různým gramatickým osobám. Tomu v žádném případě neodporuje to, že existují jmenné formy s nulovou hodnotou gramatické osoby. Gramatická osoba zůstává tedy základní kategorií indoevropského slovesa, tvary bez označení osoby, jako participium a infinitiv, jsou zvláštní jmenné tvary slovesné.

Naproti tomu bych nerad přiznal takovou základní charakteristiku kategorii času především proto, poněvadž dějiny jazyka učí, že mnohé způsoby (modi) vůbec nerozlišují časy. K tomu ještě přistupuje ta okolnost, že se mnohé časy asi vyvinuly teprve ze způsobu a že poměr času a vidu v mnohých starých jazykových obdobích je sporný — nehledě vůbec na Koschmiederovu teorii, snažící se vysvětlit vid jako kategorii časového charakteru. Nemohu prohlásit, že s touto teorií souhlasím.

Jsou tedy pro indoevropské sloveso základními kategoriemi — mimo osobu — kategorie způsobu (modus) a slovesný rod: ty se řadí v tomto smyslu vedle sebe tak, že kterýkoli slovesný tvar musí obsahovat všechny tři. U slovanského slovesa se pak vyvinula další základní kategorie, totiž vid. Nechtěl bych se zde zabývat otázkou, v jakém vztahu byla tato skutečnost ke známému slovanskému omezení indoevropských způsobů (modi) a slovesných rodů. Spokojím se zde tím, že dávám k diskusi tezi, že slovanský vid je základní syntaktickou kategorií jako osoba.

Je potřebí ovšem přitom ještě odůvodnit termín „syntaktický“. Také zde bych nechtěl rozvíjet celý komplex problémů, který je spojen s definicí pojmu syntax. Zastávám názor, že syntax je nejlépe chápat jako nauku o vztazích (Beziehungslehre). Aplikováno na slovanský slovesný vid to znamená, že označuje zvláštnosti vztahu mezi větnými členy (podmětem a předmětem děje nebo podmětem a dějem), které mohou být v jazycích bez vidu vyjádřeny jen zvláštními lexikálními prostředky.

 

[252]3. Tím se dostáváme k otázce sémantického hodnocení vidu a musíme zaujmout stanovisko k problému, zda vid není snad sémantickou kategorií. Odpovídám záporně na tuto otázku a pokusím se v krátkosti vyložit své argumenty. Záleží v aplikaci vztahu „forma — obsah“ na problém vidu. Každá jazyková forma má nějaký obsah a nějakou funkci, tedy nějaký sémantický obsah a nějakou gramatickou funkci — nebo také oboje zároveň (že se pro jazykovědu musí pečlivě odlišit obsah od funkce, nemusí se v diskusi o vidu zvlášť uvádět). Zde se můžeme spokojit konstatováním, že především u gramatických pomocných slov (k nimž patří také uznané „mots vides“, prázdná slova v čínštině) jde o problém, zda je možno tvaru přiznat nulovou hodnotu sémantického obsahu, tj. výlučně gramatickou funkci.

Slovesný tvar, to znamená pro češtinu tvar perfektivního nebo imperfektivního vidu, musí mít nějaký sémantický obsah. Jediným případem, v němž by se o tom mohlo diskutovat, je kopula, sloveso býti. Zde se mi zdá, že musíme uznat naprosto nulovou hodnotu sémantického obsahu, zato však pozitivní hodnotu gramatické funkce. Vidím však souvislost mezi touto skutečností a tím, že kopula nemá žádnou vidovou hodnotu. Podle mého názoru je pouze v elementární školní gramatice oprávněno tvrzení, že prézens jsem a futurum budu mají „imperfektivní“ vid. Ve skutečnosti není zde vid žádný, přesněji řečeno, je zde nulová hodnota vidu. Nechci se zabývat tím, že i pro sloveso zbýti, platící přece za perfektivum, jež je slovesem, a ne kopulou, se vyžaduje prézentní podoba zbudu. Vysvětluji si tuto situaci jako účinek systémového tlaku způsobeného kopulou býti.

Můžeme tedy konstatovat, že slovesný tvar má také obsah a ten je obsahem sémantickým; ten je však v principu pro oba vidy stejný. Kdyby tomu tak nebylo, neodpovídala by německému slovesu machen česká dvojice dělat a udělat. Zvláštnost vidu se tedy nemůže odvozovat od kategorií sémantických.

 

4. Dříve než přejdeme k tomu, abychom objasnili poměr vidu ke kategoriím tvoření slov, zbývá ještě otázka, zda vid není modální kategorie.

Nelze popírat, že se videm vyjadřují odstíny, které mají blízko k modálním odstínům. Smíme dokonce vyslovit domněnku, že slovanské omezení indoevropských způsobů (modů) souvisí se systematizací a rozšířením vidové kategorie, jejíž začátky se projevují v mnoha jazycích.

Přesto však jsem toho názoru, že by bylo chybné dívat se na slovanský vid jako na pouhou kategorii modální. I potom by byl sice stále ještě zvláštní slovanskou kategorií, ale byl by postaven naroveň např. kondicionálu nebo imperativu, nedával by už možnost rozeznat (terminologicky), že u vidu jde o základní kategorii slovanského slovesa, která je nadřazena kategorii způsobu.

Termín „vid“, kdyby měl být chápán jako „způsob (modus)“, přinesl by jen nové nejasnosti pro zjištění zvláštností vidu, protože by právě tyto zvláštnosti setřel. Tuto námitku pokládám za rozhodující, nehledě vůbec na to, že bychom musili mluvit o imperativním způsobu perfektivního způsobu.

Předkládám tedy k diskusi tezi, že vid má být pojímán jako základní kategorie slovanského slovesa, jež je nadřazena způsobu, avšak obsahem se shoduje s modálními odstíny (blíží se modálním odstínům).

 

5. Bez problémů se mi zdá poměr kategorie vidu ke kategoriím tvoření slov. Nechci se tím nikterak přimlouvat za pojetí mladogramatiků, podle něhož flexe a tvoření slov nebyly mezi sebou teoreticky rozhraničeny. Také glotto[253]gonické spekulace jsou mi vzdáleny. Nechci tedy nikterak hájit názor, že flexe byla původně vždy tvořením slov, jak je to možno mnohdy pozorovat. Např. francouzský tvar j’aimerai vzniká ze dvou latinských slov amare a habeo (habeo se tu stalo flexívní koncovkou, morfémem).

Posuzujeme-li takto způsob tvoření slovanského vidu, musíme se ještě jednou zabývat francouzským je ve tvaru j’aimerai, neboť je sporné, zda francouzské je je možno chápat jako slovo nebo jako morfém. Kdo je chápe jako slovo, vychází ze skutečnosti, že mezi je a aimerai mohou vstoupit jiná slova, jako negace a zájmeno. Naproti tomu je však možno namítnout, že německá slovesa jako abgeben, gebe ab, ab-ge-geben obsahují součásti, jež jsou mnohdy prefixem, mnohdy slovem, a že se konečně mezi prefix a kmen může vsunout druhý prefix. Této potíži se vyhneme, mluvíme-li o morfémech. Smíme to činit podle mého mínění bez újmy potud, pokud s tím nespojujeme žádné teorie o historickém vzniku.

Nikdo nebude popírat, že se slovanský vid tvoří morfémy (dělat — udělat a dát — dávat). Zda se tu tyto morfémy mají chápat jako slovotvorné nebo jako kmenotvorné nebo dokonce jako flexívní, to závisí na definici slova. V této souvislosti není třeba ani rozhodovat o tom, zda „slovesná dvojice“, o níž jsem mluvil již v souvislosti s otázkou lexikální kategorie, má se chápat jako slovo jedno nebo jako slova dvě. Jsme ovšem zvyklí na to, že v slovanské slovesné dvojici vidové vidíme dvě slova. V německých kmenových tvarech (binde — band — gebunden) jsme zvyklí vidět jen slovo jedno, ačkoli způsob tvoření je shodný s předešlým, v obou případech jde o modifikaci kmenu a o prefixy. O německých kmenových tvarech slovesných mohli bychom tvrdit dokonce s větším oprávněním, že zde jde o více než jedno slovo, protože také flexívní koncovky pro jednotlivé tvarové kategorie jako prézens a imperfektum jsou odchylné.

Podstatné však je, že pokud jde o slovotvorné prvky německého a vůbec „silného“ slovesa indoevropských jazyků, nikdo nedospívá k závěru, že by se měly časy (tempora) jako slovotvorná kategorie vyloučit ze syntaxe slovesa, že by byly jinými slovy, ne tvary jediného slova. Rovněž nelze z faktu, že na formě slovanských vidů je možno pozorovat slovotvorné prvky, posuzovat vid jako slovotvornou kategorii. Nebylo by to správné, neuznali a podcenili bychom na něm věc podstatnou. Musíme tedy uznat slovanský vid za základní kategorii slovesnou, a to kategorii syntaktickou.

Je nutno ještě připojit poznámku k terminologii. K objasnění názoru, že je třeba vytvořit jednotnou terminologii a ujasnit si pojmy, neznám lepší příklad než výsledky symposia o vidu, konaného v roce 1957 v Belgii (mám o něm k dispozici zprávu, kterou uveřejnila Revue Belge de Philologie 36, 1958).

L. Rocher tu dovozoval, že v staré indičtině nebyly pevné gramatické kategorie pro vyjádření vidu. Ztratily se, neboť ve védách je prý možno ještě rozeznat vidové rozdíly, které jsou při vyjádření vázány na tři rozdílné formální prostředky. Jde o rozdílné konjugační třídy, o preverbia a o časy (tempora) na straně jedné, o způsoby (modi) na straně druhé. Výsledky bádání ovšem ukazují, že se během času pro každý jednotlivý slovesný kmen ustálil určitý konjugační vzor. Preverbia nevyjadřují vidy, ale způsoby slovesného děje (Aktionsarten), především inchoativní, terminativní a intenzívní, znamenají tedy změny smyslu, právě jako je tomu v latině i v románských jazycích, nemluvě vůbec o jazycích germánských. Hledat vyjádření vidů v čase (tempora) brání skutečnost, že se času užívá již od nejstarší doby promiskue. Nadto proniká stále více při vyjadřování minulosti prézens ve spojení s částicí sma.

M. Leroy podal krátký výklad o poměrech v řečtině, která rovněž poskytuje mož[254]nost sledovat tento vývoj. Autor rozlišuje dvě velké skupiny, totiž jednu se systémovým videm, druhou s videm bez systémového charakteru. Druhou skupinou, která obsahuje rozmanitá tvoření prézentu jako mĕ́nō — mĭ́mnō, nemusíme se zvlášť zabývat. V první skupině stojí vedle sebe prézens jako vyjádření děje a perfektum jako vyjádření stavu, který vyplyne z ukončení děje; takový stav najdeme ve všech indoevropských jazycích. Nejde tu v podstatě o nic jiného než o protiklad mezi francouzským il meurt — il est mort, jaký najdeme již u nejstarších praeteritopraesentií jako řecká oĩda, gótské wait, ich weiss, denn ich habe gesehen (vím, neboť jsem viděl).

Jako vidová hodnota zbývají tedy jen určité rozdíly, jež je možno pozorovat v užívání imperfekta a aoristu (épheugon — éphugon). To jsou tvary, které se stále srovnávají se slovanským videm.

Tyto rozdíly, jak autor konstatuje, jsou v nové řečtině jedinými zbytky toho, co nazývá starořeckým videm. Všechny ostatní vidové rozdíly zmizely. Avšak v Leroyově výkladu chybí zmínka o novořeckém analytickém perfektu (échō grápsei), jež existuje v jazycích románských a germánských a není bez vlivu na způsob opozice imperfekta a aoristu.

A. Maniet mluvil o keltštině; už jeho terminologie ukazuje, že má na mysli lexikálně určité způsoby slovesného děje (Aktionsarten), iterativní, igresívní atd., u nichž nadto připouští, že se často, především v moderní bretonštině, vyjadřují perifrasticky. Perifrázemi se však může vyjádřit jakýkoli obsah v kterémkoli jazyce. Manietovi zřejmě nejde o objasnění a zařazení formálních kategorií keltštiny do vidové teorie, nýbrž o to, aby ukázal, jak vidový systém, který si autor ve své hlavě vytvořil, může být reprodukován v keltských jazycích.

J. Pohl pojednal o vyjadřování vidu v současné francouzštině. Je třeba uvítat, že začíná právě konstatováním, že se vid ve francouzštině, stejně jako v ostatních evropských jazycích, vyjadřuje především prostředky mimogramatickými. Ve skutečnosti jde o výčet odstínů jako např. mezi emplir — remplir; aller — s’en aller; je vais écrire — je suis sur le point d’écrire, près d’écrire aj. Nemáme žádný důvod, abychom zde spatřovali vid, který bychom srovnávali s videm slovanským.

O výkladech M. Malina o slovanských jazycích nemusíme zde referovat, protože nepřinášejí žádná nová hlediska; k výkladům E. Buyssense o angličtině se ještě vrátím.

Je nutno uvítat, že bylo uspořádáno symposion o tak důležité speciální otázce. Bylo by třeba chopit se této myšlenky a uskutečnit ji v mezinárodním měřítku. Podněty, které přinášejí zkrácená znění referátů, by opravňovaly k takovému požadavku.

Je škoda, že ze sedmi přednesených referátů byla podána zpráva jen o šesti z nich. (Byl snad jeden jazyk ponechán stranou, jako by byl méně poučný pro tento problém? Byla to latina, jež je přece vzhledem k vidu tak sporná? Byla by jistě důležitá. Byla to němčina nebo nová řečtina?) Pro srovnávací, stejně jako pro obecnou jazykovědu by byly žádoucí takové studie z mnoha jazyků, i neindoevropských, ovšem při zachování jednotnějšího hlediska, než tomu bylo na uvedeném symposiu.

Nelze ovšem nic namítat proti principu, aby se k věci přistupovalo z různých hledisek, když jde o objasnění jednotného „fenoménu“ rozmanitých „forem jevu“ v mnoha jazycích. Ale oba termíny mluví však konec konců o témž, a proto by musel z jednotlivých referátů vyplynout nějaký závěr, který by dovolil určit vzájemný poměr „vidů“ v jednotlivých jazycích.

Výsledky studia o vidu v šesti jazycích (v staré indičtině, řečtině, keltštině, francouzštině, angličtině, v slovanských jazycích) činí dojem, že v staré indičtině vid nabyl nové hodnoty — jako důsledek historického vývoje, což mů[255]žeme paralelně sledovat na francouzštině, neboť vid se tu vyjadřuje perifrastickými, tedy mimogramatickými prostředky, dále že v řečtině čas (tempus) překryl vid; v angličtině pak spočívá vid výlučně na temporálním pojmu trvání, v slovanských jazycích „původní“ rozlišování vidů je zachováno, přičemž pojem času (tempus) dodatečně se „vsákl“ („wurde aufgepfropft“), zatímco v keltštině nastoupil vývoj opačný.

V souhlase s většinou čtenářů nepochybuji o exaktnosti výsledků tohoto studia pro uvedených šest jazyků (přičemž keltštinu nemohu posoudit). Beru tyto výsledky jako hotová fakta, nejsem však srozuměn s jednotlivostmi, především pokud jde o řečtinu a jazyky slovanské.

Mé námitky se týkají principiální otázky, totiž nejednotně definovaného pojmu vidu.[*] Největší nejasnost podle mého názoru je v nedostatečném rozlišení pojmů tempus a vid. Indoevropeistika obvykle uznávala jen vid jako původní, avšak Koschmieder přivedl vid — pro slovanštinu — svým pojmem „Zeitbezug“ zpět k temporálnímu pojetí.

Maline ostře odlišuje od vidu tempus, který se mu pro slovanštinu jeví jako sekundární, ovšem bez bližšího odůvodnění. Naproti tomu Buyssensův pojem „trvání“ vedl v konečném závěru opět k stejnému výsledku jako u Koschmiedera, i když cesty k tomuto cíli byly úplně rozdílné. Avšak u Pohla se zdá, že šel opačným směrem: z „locution temporelle“ se stává časem „locution aspective par excellence“ — což je ovšem nejasné.

Zbývá se také vypořádat s pojmem způsobů slovesného děje (Aktionsarten). Leroy se o nich zmiňuje jen povrchně, jejich rozlišení vzhledem k vidu označuje jako diskusní. Diskuse o tom však chybí — na škodu věci.

Neexistuje tedy všeobecně platná zásada, podle níž bychom mohli posoudit jednotlivé citované příspěvky. Není také ještě dostatečná spolupráce mezi badateli zabývajícími se otázkou vidu; dosavadní výsledky však vzbuzují naději, že i toto bude v budoucnu odstraněno.

Tím není řečeno, že vztah vidu a času (tempus), vyplývající z uvedených příspěvků, nebude uznán jinými badateli. Předkládám jej přesto k diskusi na základě dostatečného počtu jazyků a bylo by třeba, aby zástupci srovnávací a obecné jazykovědy, pokud možno z mnoha zemí, zaujali k němu své stanovisko. Diskuse o tom na mezinárodním fóru měla by si vzít za základ tyto příspěvky a snažit se, aby dospěla dále. K splnění těchto požadavků bude ovšem třeba delší doby.

Zmíním se ještě o svém postoji k Buyssensovu příspěvku, poněvadž výklady o slovanských jazycích jsou příliš skicové a otázky řečtiny a francouzštiny mohou být objasněny teprve tehdy, až bude dosaženo jednoty o pojmu vidu.

Buyssens razí novou cestu při zařazování angličtiny do lineárního vidového systému, přičemž je mu východiskem, bohužel ne všem badatelům samozřejmým, formální dvojice (I am — I am being); toto východisko musilo být vždy respektováno: Jaké funkční opozice odpovídají daným formálním opozicím?

Buyssens postupuje logicky důsledně, avšak neříká nic o konsekvencích pro vid v jiných jazycích, především v jazycích slovanských. Dospívá k následujícímu výsledku: Aspect total (1) je stejnoměrně reprodukován oběma tvary, ovšem se sémantickým rozdílem. — Aspect initial [256]et final (2 a 3) jsou bez rozšířeného tvaru. — U aspect médial (4) má funkci rozdíl. — U aspect partiel (5) je rozdíl často rovný nule. Aspect nul (6) je bez rozšířeného tvaru.

Myslím, že můžeme vyslovit jako základní tezi toto: Všechna moderní bádání se opírají o slovanskou vidovou dvojici, která teprve vzbudila zájem o to, co s ní lze srovnávat v ostatních jazycích. Jiné termíny musíme hledat tehdy, když slovanského schématu nelze užít.

Z toho vyplývá principiální otázka: Máme vycházet z „logických“ úvah (z šesti článků temporálního řetězu u Buyssense?) nebo ze systému forem (v angličtině článek první a čtvrtý; zařadit článek šestý zdá se být povážlivé, poněvadž existuje jen jedna forma vidu), totiž z dvou anglických forem vidu? Tak je tomu v slovanských jazycích. Tento způsob pokládám za správný.

Dále bych se chtěl zmínit o užívání adverbií. Doporučoval jsem jako Buyssens užít adverbia k argumentaci, ne však k definici vidu, nýbrž naopak k jeho modifikaci.

Buyssensova terminologie přináší pro neslovanské jazyky komplikace. Z hlediska slovanštiny lze srovnávat jen aspect médial (u Buyssense číslo 4). To ostatně Buyssens (na s. 876) ještě zpřesňuje. Chybí však vůbec jednota v jeho různých článcích. Z hlediska němčiny by se mohlo mnohé připojit; domnívám se však, že k tomu by se musel podniknout souvislý výzkum, jakmile budou objasněny základní pojmy.

Zásluhou uvedených šesti příspěvků je především to, že ukazují „vidy vidu“ a vyzývají k tomu, aby byl objasněn vid sám. Tak Buyssens (869) např. připomíná rozdíly mezi užíváním výrazů to work a to know. Vid není v angličtině něčím průběžným; proto se tu právem užívání výrazů to be a to feel pokládá za typické. Budoucí výzkumy by měly stavět na těchto úvahách. Přitom nelze ponechat stranou problémy historického vývoje.

Od indoevropského vývoje ke slovanštině a k řečtině lze předpokládat vidové rozdíly: praeteritopraesentia patří do schématu. Buyssens připouští „le résultat“; je třeba se tedy ptát, jak je tomu s imperfektem de conatu, jež přece není omezeno na klasické jazyky. Musíme ovšem vyčkat, zda toto hodnocení bude uznáno.

 

Z toho, co bylo řečeno, tedy vyplývá, že je třeba nejprve objasnit základní otázky, dříve než — zobecněním daných slovanských skutečností — budeme moci otázku vidu řešit i v ostatních jazycích.

 

R é s u m é

ZUR PROBLEMATIK DES ASPEKTBEGRIFFES

Vorausgesetzt wird, dass der Systemcharakter der Sprache anerkannt ist. Danach ist objektiv feststellbar, ob in einer gegebenen Sprache der Aspekt zum grammatischen System gehört oder nur irgendwie ausgedrückt werden kann.

Der (ost- und westslavische) Aspekt ist eine syntaktische Kategorie des Verbums und zwar eine Grundkategorie (wie Person und Genus), er ist keine semantische Kategorie. Er zeigt zwar Berührungen mit dem Modus, ist ihm aber übergeordnet. Völlig abwegig wäre es, den Aspekt als Teil der Wortbildung aufzufassen.

Das Aspektproblem stellt sich in vielen Sprachen, seine Lösung kann es erst dann finden, wenn eine einheitliche Terminologie sich durchsetzt. Vorläufig sind aber selbst die Begriffe noch schwankend, wie am Beispiel des Symposions gezeigt wird, das (in Belgien 1957) die Aspektprobleme vieler Sprachen behandelt hat (fehlende Abgrenzung von Aspekt und Tempus, Aspekt und Aktionsart; Vernachlässigung des Form-Inhalt Problems).

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 4, s. 249-256

Předchozí Vladimír Skalička: Syntax promluvy (enunciace)

Následující Jaroslav Stuchlík: K fenomenologii patologických jazykových novotvarů