Dva příspěvky k teorii překladu z Německé demokratické republiky

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

Две статьи о теории перевода из Германской Демократической Республики / Deux contributions à la théorie de la traduction de la République démocratique d’Allemagne

V souboru současných věd nabývá problém jazyka stále širšího významu. Proto stoupá všude zájem o teorii překládání. V NDR se poprvé projevil nedávnou brožurou, do které napsal O. Braun stať Klasikové marxismu o otázkách překladu a známý slavista z Rostocku Harald Raab stať Klasikové ruské literatury o otázkách překladu.[1].

[68]První příspěvek není na výši svého úkolu. Braunova stať je juxtapozicí citátů, citáty mají různý dosah. Jsou mezi nimi zásadní výroky z „Německé ideologie“ o jazyce a myšlení i některé zcela příležitostné poznámky o překladatelských nedbalostech. Známý aforismus z „Německé ideologie“ o „jazyce jako bezprostřední skutečnosti myšlenky“ nepochybně vyžaduje komentáře, a to právě z hlediska vnitrojazykového (introlingválního) a mezijazykového (interlingválního) překládání. Braun nepodává takový komentář. Připojuje k Marxově-Engelsově výroku svou vlastní větu: »fakt, že jazyk je bezprostředním výrazem myšlenky, činí obsah toho, co vyjadřuje, v mezích společné praxe lidí obecně platným« (s. 8); tato Braunova věta nejen nic nevysvětluje, nýbrž sama nesnese kritiku: kterákoli myšlenka se tím, že se vyslovuje, nestává přece obecně platnou. Marxův-Engelsův výrok neprohlašuje jazyk za »bezprostřední výraz myšlenky«, nýbrž za „bezprostřední realitu myšlenky“.[2] A to proto, rozumí se, že myšlenka skrze jazyk „existuje také pro jiné lidi«. Ale výrok, který mluví o realitě bezprostřední, implikuje uznání další skutečnosti nepřímé. Vulgární chápání teze o jednotě jazyka a myšlení se nemůže tedy dovolávat Marxova-Engelsova výroku a je také vyvráceno možností překladů. Je-li podle Brauna věda o překládání už plně ustavena, není jasné, jakou podle něho má náplň: zda učí, že se překládá nebo má se překládat jen obsah nebo také forma, a to jakým způsobem, v jakém rozsahu; jak definuje překlad věrný proti doslovnému a volnému atd.

 

Příspěvek Raabův se přimyká k studii Toperově o ruských tradicích překladatelského realismu.[3] V článku se citují zejména Puškin, Belinskij, Černyševskij a Dobroljubov. I tyto citáty vyžadují poněkud podrobnějšího teoretického a historického rozboru; jejich poznávací hodnotu nelze však přeceňovat. Co znamená takový výrok Belinského: „Je nutno, aby vnitřní život přeloženého výrazu odpovídal vnitřnímu životu originálu«? Co znamená konečně heslo: »Ne litera, nýbrž duch«? Raab líčí pronikání romantického pojetí překladu do ruské literatury. Romantické pojetí překladu je však podobné v různých literaturách[4] a mohlo být vylíčeno ze srovnávacího hlediska. Např. Radiščevovo volání po hexametrovém převodu Homéra není beze vztahu k německému literárnímu dění. Nové pojetí překladu, jak známo, vzniklo tehdy, když přežívala tradiční víra v jediný univerzální estetický kánon. Názor o nepřeložitelnosti poezie připisuje i Raab »některým škodlivým představám německé romantiky.« Není bezvýznamné tu připomenout, že stejný názor jako samozřejmost vyslovil před romantismem Voltaire: Básníci se překládat nedají.[5]

Je jistě nemožné tvrdit, že při věrném překladu jde o zachování nerozlučné jednoty obsahu a formy; neboť při každém překladu jde také o přeměnu formy.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 1, s. 67-68

Předchozí Luděk Bachmann: Nový slovník z oblasti hanáckých nářečí

Následující František Daneš, Jan Chloupek, Antonín Vašek: Zpráva o činnosti Jazykovědného sdružení při ČSAV