K otázce českých větných schémat a typů, zvláště neslovesných

Roman Mrázek

[Články]

(pdf)

К вопросу о схемах и типах чешских предложений, в особенности безглагольных / A propos des schèmes et des types de phrases tchèques, surtout non-verbales

[*]1. V teorii skladby se stále častěji operuje s pojmem „větné schéma“ („větný vzorec“, „větný model“) a rozlišují se pak podle toho někdy tzv. výpovědi větné od nevětných. Avšak obsah a rozsah tohoto pojmu zůstává dosti neurčitý. Tak např. pro syntaktickou strukturu současné spisovné češtiny nebyl dosud konkrétně podán výčet jednotlivých větných schémat (vzorců, modelů), ačkoli je zřejmé, že jich nemůže být v nejvyšší instanci nijak mnoho a že tedy je lze všechny zachytit, přesvědčivě objektivně zdůvodnit a tím dát celé věci mnohem pevnější podklad. Vůbec se zdá, že v souhlase s požadavky moderní lingvistiky, zvláště deskriptivistické, nadešel svrchovaný čas, abychom jak v obecné syntaxi, tak i se zřetelem k syntaktickému systému češtiny upustili od neplodných někdy úvah a začali usilovat o vypracování jisté axiomatiky syntaktických jevů. To se ovšem nemůže obejít bez většího či menšího stupně formalizace a zároveň i morfologizace, poněvadž plán syntaktický vyrůstá především z plánu morfologického a ukazatelé formální bývají konec konců spolehlivější než jiní.

Největší potíže při stanovení větných schémat českých působí a nejvíce různých teoretických rozporů vyvolává hodnocení jazykových projevů neobsahujících verbum finitum. Naproti tomu tam, kde verbum finitum vyjádřeno je, rýsuje se celá situace ve světle podstatně jasnějším. Domníváme se proto, že je účelné zastavit se zevrubněji nejprve u sporných otázek spjatých s útvary bez určitého slovesného tvaru, a teprve potom přejít k vlastnímu nárysu jednotlivých větných schémat platných pro soustavu současné spisovné češtiny. Ve shodě s tím dělíme celý svůj příspěvek do dvou dosti samostatných částí.[1]

 

Problematika sdělných útvarů bez verba finita

2. V nynější češtině se s nimi setkáváme nejčastěji tam, kde běží o úsporné, ekonomické vyjádření, pokud ovšem sloveso nepatří k jádru sdělení. Ten[22]dence k ekonomičnosti tohoto druhu je však vázána především faktory stylistickými.[2] Nejvýrazněji se uplatňuje v projevech hovorových, zvláště dialogických, dále pak ve stylu publicistickém (nadpisy, novinové titulky apod.), při rozhlasových reportážích, reklamách a vůbec v řadě psaných projevů nápisového typu; podrobněji v. níže. (Není to tudíž tendence univerzální a ani ne jediná; např. jistým jejím protějškem, třebas méně důsažným, bývá v hovorové mluvě sklon k výrazové pleonastičnosti, nadbytečnosti.)

Jde přitom v podstatě o to, že ty prvky sdělení, které jsou dány kontextem, ať už situačním, slovním nebo situačně slovním, zůstávají často nevyjádřeny; sdělují se pouze prvky komunikativně nejrelevantnější. Dalo by se snad mluvit o tendenci podávat pouze nezbytné komunikativní minimum čili snižovat co nejvíce míru explicitnosti. Čím bohatší je kontext, tím stručněji, úsporněji se lze vyjádřit, a naopak chudší, málo napovídající kontext vyžaduje vyjádření explicitnějšího.

Při podávání sdělně nezbytného minima se tedy jako nepotřebné ukazuje v mnoha případech především určité sloveso; o příčinách toho se zde šířit nebudeme. Zpravidla je pak možná alternace dvou výrazových způsobů; srov. Ty už domů? // Ty už jdeš domů?; A kam na dovolenou? // A kam pojedete na dovolenou?; Dopoledne mlhy, odpoledne oblačno // Dopoledne budou mlhy, odpoledne bude oblačno; Otec dělník // Otec je dělník; Černou kávu // Dejte mi černou kávu. Velmi důležité však je, že existují i taková komunikativní minima, v kterých užití určitého slovesa vůbec možné není, čili v kterých nemáme alternaci dvojího vyjádření: srov. Václave!; Nastupovat!; Haló!; Opravdu. Přechodné postavení pak zaujímají případy, kde sice slovesné vyjádření není vyloučeno, avšak běžně se buď neobjevuje vůbec, anebo jenom málokdy; srov. Na zdraví!; Šťastnou cestu!; Čelem vzad!; Sláva mu!

Soudíme, že při stanovení větných schémat současné češtiny nelze útvary bez určitého slovesa nechávat stranou a vytyčovat apriorní požadavek, že každé větné schéma musí obsahovat verbum finitum. Z neslovesných útvarů bude nutno pojmout do počtu větných schémat zejména takové, které nepřipouštějí alternaci s verbem finitem a které slouží jako živé, produktivní modely (vzorce) pro tvoření konkrétních výpovědí.

Pro označení sdělných jazykových projevů neobsahujících verbum finitum budeme užívat pracovního termínu komunikativní minima bez verba finita nebo také neslovesná sdělná minima. Mohli bychom sice vystačit s tradičním názvem neslovesné věty, ale ten má mj. tu nevýhodu, že jeho pojmový rozsah je užší, protože k neslovesným větám se neřadí např. věty neúplné, kdežto nám záleží na tom, abychom nějak souhrnně postihli jakékoli sdělení neobsahující určitý slovesný tvar. Toto označení komunikativní (sdělná) minima musíme přirozeně přijímat jen podmíněně — nevyhovuje totiž všem vůbec možným případům, nýbrž pouze případům daleko nejčastějším, typickým. Tak např. typ sdělení, jehož predikátem je infinitiv (srov. Počkat!), může se v psaných projevech realizovat i jakožto útvar dosti dlouhý (srov. formulace různých usnesení apod.), takže už jej nemůžeme dobře kvalifikovat jako sdělné minimum. V takových případech lze hovořit prostě o jazykových komunikacích bez verba finita.

 

3. Pokusíme se nyní poněkud podrobněji ukázat a utřídit, kdy, za jakých okolností a v jakých stylech se v nynější češtině vůbec [23]setkáváme s komunikativními minimy bez verba finita. Daly by se zde rozeznávat v podstatě tyto oblasti (ovšem s možnými přechody a přesahy):

A) Případy lexikálně ustálené:

a) Sentence, přísloví a úsloví (typ gnómický), např. Mladost radost; anebo Kolik hlav, tolik smyslů; Jaký pán, takový krám; Já nic, já muzikant.

b) Pozdravy, přání a jiné společenské formule (typ společensky konvenční), např. Dobrý den!; Šťastnou cestu!; Na zdraví!; K službám; Pardon. Vlivem společenské ustálenosti se tu ovšem sdělná hodnota někdy značně snižuje, jde jenom o konvenční slovní reakci na určitou situaci.

B) Případy lexikálně neustálené (s volnou lexikální náplní):

a) Povely a hesla (typ povelový a heslový), např. Nástup!; Čelem vzad!; Kupředu, zpátky ni krok!; Smrt fašistickým okupantům! Tento typ se sbližuje s hořejšími případy skupiny 1) — lexikální náplň není tak zcela neomezená.

b) Nápisy, nadpisy a titulky (typ nápisový), např. Národní muzeum; Čerstvé uzeniny; Výrazné vítězství RH Brno; Po celý den teplá jídla; Letos na dovolenou k moři; Zajistit zdárný průběh žní; K otázce bytové kultury. Je nutno podotknout, že nápisový typ neslovesného informování je v řadě případů formálně ustálen jakožto obecný, jedině obvyklý stylizační postup; platí to zejména o využívání nominativu.

b) V běžné hovorové řeči, nejčastěji v dialogu, mimořádně hojně se vyskytují neslovesná sdělná minima těsně vázaná na situaci nebo předchozí repliku (typ situační a replikový), např. Výborně!; Ta nádhera!; Pozor, auto!; Zhasnout!; Honem domů!; Samozřejmě; Pěkné!; Proč?; A co ted?; (Kam půjdeš?) — Do kina; Dost! Osobité místo zde zaujímá podtyp interjekční (Ach jejda!; Haló!; U všech všudy!); patří k němu i drobné modálně expresívní útvary, jako jsou: To tak!; Jak to?; No proto!; Jak by ne.

c) Leckdy saháme k neslovesnému sdělnému minimu při úmyslné „telegrafické“ formulaci, většinou písemné, někdy i ústní. Bývá tomu tak v telegramech a v různých příležitostných písemných vzkazech, při stručných osobních záznamech, v protokolech, hlášeních, rozhlasových relacích a reportážích apod. (typ telegraficky stylizační). Např.: Otec nemocen (přijeď); Karle, odpoledne schůze, tvoje účast nutná; Urgovat zaslání separátů; Sraz v 8 hod. před školou, jídlo s sebou, návrat večer; Rozhodnuto podat hlášení na ONV; Dopoledne zataženo, odpoledne bouřky; Akce Švédů neúspěšná — naši v náporu — Bubník — Pantůček — pěkný únik — ještě klička — branka!; Čerstvá voda! (přechod k typu nápisovému).

d) Konečně jsou to neslovesná sdělení, příznačná především pro styl umělecký (typ umělecký). Objevuje se v nich hlavně nominativ substantiva, např. Skláním se k němu. Hledám sirku. Horečné pohyby rukou: nedočkavé počínání prstů, jako by ses … (K. Konrád); Letní noc. Nebe poseté hvězdami. Ticho …[3]

4. Abychom si i z jiné stránky předběžně ozřejmili, zda máme nebo nemáme do počtu komunikativních schémat zahrnout alespoň některé útvary bez verba finita, dotkneme se zcela stručně [24]otázky pojmenovací nebo komunikativní funkce sporných případů. Jde zejména o takové útvary, které jsou tvořeny nominativem samotného nebo rozvitého substantiva, např. Maminka!; Sníh!; Pohádka o Honzovi; Ordinace; Příjem zavazadel; Čerstvá voda! Jde tu o pouhá pojmenování, která plní jen funkci pojmenovávací, nebo o výpovědi, kterým tedy náleží funkce sdělná? Někdy se obdobným případům funkce sdělná upírá.[4] Soudíme, že neprávem. Pravda, není sporu o tom, že takovéto nominativy, vzaty samy o sobě, mimo kontext a za nedostatku případných příznaků modálně intonačních, reprezentují opravdu jenom pojmenování v základním tvaru. Avšak je-li jich užito k účelům jazykové informace — a tak tomu normálně vskutku bývá —, v sepětí s tím nebo oním situačním kontextem, nabývají už povahy sdělné, komunikativní. Nebudeme patrně daleko pravdy, když budeme věc formulovat tak, že tu vzhledem k pojmenovávacímu charakteru oněch nominativních výrazů samých o sobě a k jejich sdělné funkci, k sdělnému zaměření, dochází k jisté neutralizaci mezi pojmenováním a sdělením (výpovědí). Jde prostě o sdělení (výpovědi, věty) tvořená pojmenováním, čili o sdělná pojmenování.[5]

V komunikativní funkci se ovšem uplatňují nejen sama syntaktická substantiva, ale i jiné druhy pojmenování, a to v základním tvaru, jde-li o slova ohebná, totiž syntaktická adjektiva (Skvělé!; Spokojen?), infinitivy (Nastupovat!; Usilovat o další zvýšení produktivity práce — nadpis), adverbia (Výborně!; Opatrně!; Dobře), popř. modální slova (Ano; Samozřejmě!) a interjekce (Ach!; Haló!); předložky, spojky a částice nabývají charakteru relevantního komunikativního minima jen výjimečně a je patrna jejich výpovědní kusost (srov. Za! — při míčové hře; Mhm, kdyby! — jako podtržení podmínkového rázu předchozího sdělení; Kéž, kéž! — signalizace optativní platnosti nějaké myšlenky již kontextem dané).

 

5. Situace se stává složitou hlavně tím, že komunikativní neslovesná minima bývají leckdy vytvářena také izolovanými nepřímými pády syntaktických jmen (např. Černou kávu!; Za mnou!; Tím ostřejším [nožem]!). Zde pak vyvstává problém, zda v nich můžeme alespoň někdy spatřovat autonomní, úplné věty, a to jednočlenné, které mají svůj přímý korelát v nějakém větném vzorci, nebo zda to jsou útvary eliptické. Tento problém autonomnosti (úplnosti) či eliptičnosti, těsně souvisící s problémem členitosti, týká se přirozeně i jiných druhů neslovesných sdělných minim. Chceme-li jej vyšetřit, nemůžeme pouštět ze zřetele především stránku slovnědruhovou a tvarovou, ale ani ne stránku obsahovou.

Vyjdeme od neslovesných sdělných minim tvořených substantivním nominativem, holým nebo rozvitým. Lze jimi vyjádřit velmi rozmanitý sdělný obsah. Jejich členitost není však vždy stejná; nejčastěji se po stránce obsahové nijak zřetelně nečlení na dvě základní části, takže daný nominativ nemá platnost přísudku k nějakému podmětu (tj. k nominativně chápanému syntaktickému substantivu). Takovéto jednočlenné případy vzhledem k jejich velké frekvenci a především vzhledem k značné syntaktické samostatnosti „bezpříznakových“ substantivních nominativů (nominativ substantiva nemusí totiž implikovat žádný vztah k nadřazenému členu) lze právem pokládat za útvary plně autonomní, představující realizaci jediného obecného větného schématu. Patří sem zejména tzv. typ jmenovací (Praha!; Sníh!; Ordinace; Úspěšné vypuštění kosmonauta do vesmíru), typ popisný (Jasná noc; Samý nepořádek. Neuklizené nádobí, roztahaný nábytek. Špína) a typ vypravovací (Najednou je konec. Válka, [25]pláč, loučení). Z druhé strany se však domníváme, že když jednoznačně a zřetelně proniká obsahový rozklad ve smyslu „to je + nomen“, pak jednočlenný ráz a autonomní obsahová platnost se ztrácejí a jde už nikoli o úplnou realizaci větného schématu, v jádře jednočlenného, nýbrž o jmenné predikáty útvarů dvoučlenných s nevyjádřeným, existujícím podmětem. Je tomu tak zejména v tzv. typu kvalifikujícím (A.: Byli jsme v Benátkách — B.: Krásné město!) a v typu deiktickém (např. za přímého poukazu při představování: Soudruh ředitel, jeho žena).

Leckdy bývá členitost podobných komunikativních minim nezřetelná, nejistá; dochází k jakémusi zastření, k neutralizaci zásadního členitostního protikladu. Takové případy bychom ještě mohli přiřadit k zmíněnému autonomnímu větnému schématu vytvářenému samotným substantivním nominativem. Jinak ale v této pomezní oblasti nemá ani smyslu snažit se vždy stůj co stůj o zdůvodnění jednočlenné nebo dvoučlenné obsahové struktury. Komunikativní minima bez verba finita jsou totiž vůbec nápadná tím, že se v nich někdy znezřetelňuje, neutralizuje jejich členitostní charakter. Jak např. máme po této stránce hodnotit věty jako Kam dnes za kulturou?, když jejich obsah můžeme explicitněji interpretovat s použitím slovesné věty buď dvoučlenné („Kam dnes můžete, můžeme jít … za kulturou?“), anebo jednočlenné („Kam se dnes může jít za kulturou?“). Jejich členitost je prostě nezřetelná.[6]

 

6. Syntaktická adjektiva, izolovaně užitá (v nominativě) k účelům komunikace jsou podle našeho přesvědčení vždy útvary neautonomní, eliptické, a nemohou mít své přímé větné schéma v jazykovém systému. Adjektivum nemůže vystupovat jako samostatný predikát jednočlenné věty. Buď jde o nevyjádření určovaného substantiva — a adjektivum je pak atributem (ve schématu tvořeném substantivním nominativem nebo substantivním vokativem, např. Krásná [Praha]!; Milý [Václave, příteli]!), nebo jde o nevyjádření podmětu (i méně určitého) dvoučlenné věty — a adjektivum je pak jmenným predikátem v dvoučlenné konstrukci (např. Zajímavé!; Nádherný!; Hotovo).[7] Eliptičnost sdělně užitých nepřímých pádů adjektiv je už ovšem mimo jakoukoli pochybnost.

Dospěl jsem k názoru, že ani adverbia a nepřímé pády substantiv, je-li k sdělení užito jich samých, nelze zpravidla kvalifikovat jako svébytné konstrukce (jednočlenné), nýbrž jako útvary eliptické. Naše argumentace se opírá o stránku funkční i obsahovou.

Po stránce funkční je nutno si uvědomit, že adverbia, ovšem nepredikativní, a nepřímé pády substantiv — zčásti obdobně jako syntaktická adjektiva — jsou poměrně nejméně syntakticky samostatné, jsou co nejtěsněji spjaty s úlohou determinační. Po stránce obsahové jde o to, že užití příslovce nebo náležitého nepřímého pádu jména je umožňováno vlastně tím, že v mysli mluvčího bývá přítomen ještě další, třebas nevyjádřený nadřazený člen (popř. více členů). Jaký obsah např. tkví ve sdělení Opatrně!, proneseném v určité situaci (např. když adresát projevu přenáší něco cenného)? Lze jej vyjádřit slovesně: „Nes, neste to opatrně!“ Podobně sdělení Jednu černou! znamená „Dejte mi, chci jednu černou kávu“, sdělení Perem, ne tužkou! vyjadřuje vlastně „Piš (pište, musí se to psát, kreslit …) perem, ne tužkou“. Konečně na váhu padá i okolnost, že uznání izolovaně užitých adverbií nebo nepřímých pádů jmen za jednočlenné úplné věty by nutně [26]vedlo i k rozporu logickému: dodáváme-li totiž do takových „úplných“ vět další větné členy, ovšem kromě slovesa, vyvstává ve vší zřetelnosti jejich eliptický ráz; srov. (1) Kam? — (2) Kam letos? — (3) Kam letos na dovolenou? Není přece možné, aby se věta původně úplná stávala neúplnou tím, že se rozrůstá; výpovědi (1), (2) a (3) jsou všechny neúplné, a to členitostně nezřetelné.

Stručné neslovesné informace typu Kam?, Opatrně!, Jednu černou, Perem, ne tužkou! nereprezentují tedy realizaci nějakých svých větných schémat v jazykovém systému, nýbrž jsou to adaptované výpovědní realizace větných schémat (vzorců) širších, čili máme zde konec konců útvary formálně eliptické. Na věci nic nemění, že některé podobné formální elipsy (historicky vzniklé) jsou už ustálené, lexikalizované a že se v nich nevyjádření gramatického predikátu už vůbec necítí (např. Čelem vzad!; Na shledanou!; Dobrou noc — zde však od původu stával nominativ, srov. situaci v polštině).[8]

 

7. V úloze predikátu svéprávných, neeliptických vět bez verba finita, zprav. jednočlenných, mohou podle našeho názoru vystupovat ještě interjekce (Ach jej!; Haló!; Veverka šups dolů), dále modální slova (Ovšem; Samozřejmě!; Ano — sem patří i potakací Dobře, Výborně), vokativy (Václave!; Ale tatínku!) a ovšem i slovesa v infinitivu. Zdůvodnění této koncepce uvádíme až v souvislosti s nárysem jednotlivých větných schémat.

Ve sféře komunikativních minim bez verba finita se setkáváme nejen se zrušením nebo aspoň zastřením protikladu pojmenovávací a komunikativní funkce, členitostní povahy dvoučlenné a jednočlenné a do jisté míry i útvarů úplných a eliptických. Nacházíme u nich také eventuální neutralizaci některých vnitřních vztahů syntaktických. Zejména to bývá v takových případech nápisového typu, kdy vedle substantivního nominativu (akuzativu) stojí další výraz, který vůči němu může podle kontextu stát buď v pozici atributivní, nebo neatributivní (jakožto součást predikátu); srov. dvojice: Šaty do každé společnosti (atribut) × Naše elektrické hodiny do celého světa (adverbiale); Nadšení v Moskvě (atribut) × Akademik Heyrovský v Káhiře (adverbiale s částečnou funkcí predikativní). Nezřetelné jsou po této stránce např. útvary tohoto druhu: Automatika do hydrocentrál na Váhu; Miliardy na výstavbu čistíren vod; Nejhezčí dárek mamince.

A ještě jedna skutečnost zasluhuje na poli neslovesných sdělných minim pozornosti. Vystupují zde totiž výrazně do popředí ty obecné mluvnické významy, které přísluší jednotlivým slovním druhům a zvláště pak pádům substantiv vzatým izolovaně. Dá se říci, že právě zásluhou těchto obecných, invariantních gramatických významů je existence stručných neslovesných sdělení umožňována a že je zaručována jejich dostatečná sdělnost, srozumitelnost [27]i tehdy, když máme co činit s pouhou iuxtapozicí jejich komponentů.[9] Pokud jde o obecný, invariantní význam pádů, realizuje se v těch nebo oněch dílčích podřazených platnostech, v závislosti na kontextu. Kontext někdy zásadním způsobem předznamenává konkrétní syntaktickou hodnotu pádu; srov. z nápisového typu doklady jako: O prázdninách (adverbiál. p.) × O vzorném kolektivu (objektový p.); Za nová vítězství (objektový p.) × Za hranice naší sluneční soustavy (adverbiální p.).

 

Nárys jednotlivých větných schémat

8. Dostáváme se k vlastnímu vytyčení a zdůvodnění větných schémat (větných vzorců, modelů) v současné spisovné češtině. Nelze nerozlišovat na jedné straně jazykový systém, na druhé straně plán promluvový. Větnými schématy mohou být podle našeho mínění, předběžně řečeno, jen takové abstrakce komunikativních jazykových útvarů, které jsou zakotveny v systému jakožto živé modely pro tvoření vět a jsou přitom formálně charakterizovatelné. V promluvách pak dochází ke konkretizaci větných schémat: daná větná schémata se naplňují rozmanitým lexikálním obsahem, dostávajíce určitou modálnost i funkční perspektivu (čili kontextové členění), a buď se dodržují, zachovávají nebo se eventuálně tak či onak individuálně adaptují.

Nedomníváme se, že by mělo nějakou zásadní důležitost důsledně proti sobě stavět termíny věta a výpověď. Pro běžnou praxi, a také abychom se při výkladech vyhnuli těžkopádným formulacím, mohli bychom docela dobře užívat i pro jakoukoli konkrétní sdělnou jednotku v promluvě označení věta. Tak se to ostatně děje ve všech dosavadních syntetických syntaxích spisovné češtiny. Tím ovšem nikterak nechceme říci, že ztotožňujeme „větu in abstracto“ (tj. určité větné konstrukční schéma v systému) s „větou in concreto“ (tj. s výpovědí, s tou nebo onou realizací větného schématu v řeči).[10]

Závažná je otázka, jaké rozlišovací kritérium je nutno vzít za základ pro vymezení a utřídění větných schémat? Tímto kritériem nemůže být nic [28]jiného než gramatické jádro (rus. predikativnaja osnova), tj. morfologickosyntaktická povaha predikátu, se současným zřetelem k existenci nebo k vyloučení gramatického subjektu. Zřetel k vedlejším větným členům (a to takovým, které jsou co nejtěsněji sémanticky i gramaticky předznamenány charakterem predikátu) lze uplatňovat teprve až v nižších rovinách, ale nemá to dosah u všech větných schémat. Bylo by přirozeně bláhové žádat, aby se ve větných schématech přímo obrážela veškerá, prakticky nekonečná mnohost všemožných konkrétních výpovědí, lišících se od sebe jen druhem a počtem vedlejších členů, pořádkem větných členů atd.

 

9. Není nejmenších pochyb o tom, že větnými vzorci v nejvlastnějším slova smyslu jsou v češtině ty útvary, jejichž gramatické jádro obsahuje verbum finitum. Zásluhou verba finita jsou jako věty formálně dostatečně charakterizovány, jsou v nich přímo, explicitně a neoddělitelně vyjádřeny základní predikační kategorie, času a modality. To však neznamená, že vedle nich nemohou být ještě jiná schémata, jiné živé větné modely pro tvoření konkrétních vět, a to bez verba finita. Vždyť sdělení typu Ta nádhera!, Výrazné vítězství našich reprezentantů, Ale Václave!, Nastupovat!, Ach jej!, Ano, která alternaci s vyjádřením slovesným vůbec nepřipouštějí a přitom působí po stránce formální „dojmem naprosté obvyklosti“, musí mít jako komunikativní jednotky v jazykovém systému současné češtiny také své místo.[11] Námitka, že bychom se uznáním i větných schémat neslovesných dostali do potíží s definováním věty v plánu jazykového systému (v souvislosti s dichotomií: slovo — věta × pojmenování — výpověď), nemůže být rozhodující. Kdybychom počet větných schémat zúžili jen na taková, v kterých je verbum finitum a zjednodušili si tak definici věty, objeví se nám obdobné potíže při definici pojmu výpověď.

Jestliže pokládáme za větná schémata současné češtiny pouze živé, produktivní modely sloužící jako vzorce pro tvoření konkrétních vět, nemůžeme předně žádat, aby se ve větných schématech nutně odrážela neslovesná sdělná minima ustrnulá, jako jsou Mladost — radost, Na shledanou!, Dobrou noc. Vůbec z nich za druhé musíme vyloučit všechny ty případy, kdy sloveso zcela uzuálně užívané (nebo použitelné, doplnitelné) je a kdy máme z hlediska synchronního co činit s adaptací, s neúplnou reprodukcí nějakého vzorce širšího, který umožňuje samu existenci takových výpovědí; sem spadají různé druhy elipsy, ať už zřejmé, nebo méně zřejmé, popř. i ustálené. Proto nemůžeme spatřovat větná schémata ani v útvarech typu Otec nemocen, Kdo tam?, S nedostatky už skoncováno, Vidět Sněžku (normální vyjadřovací způsob je dnes totiž se slovesem „býti“), ani v útvarech typu Černou kávu!, Za mnou!, Opatrně (v. shora § 6) a samozřejmě ani ne v útvarech typu Kam dnes za kulturou?, Všichni na místa![12]

[29]Co tedy považujeme za větná schémata (větné vzorce) současné spisovné češtiny? Považujeme za ně takové systémové abstrakce pro produktivní tvoření konkrétních výpovědí, v nichž (tj. v abstrakcích) je pokud lze obsaženo verbum finitum. Buď tedy tento konstitutivní element skutečně obsahují, nebo jej neobsahují proto, že to ani vůbec není možné. Sporné zde mohou být konec konců jedině tzv. věty nominativní, kde sloveso doplnitelné někdy je (např. Maminka!, tj. „Maminka přijela!“), avšak existence početných případů sloveso netolerujících a také závažné okolnosti jiné (v. shora § 5) nutí nás k uznání svéprávného větného schématu tvořeného pouhým nominativním substantivním pojmenováním.

Námitka, že případy typu Restaurace, Krása! sloveso připouštějí, protože znamenají vlastně „Zde je // to je restaurace“, „To je krása!“, naše pojetí nepodrývá, protože tu při slovesném vyjádření jde ve skutečnosti o opisné vystižení celé sdělné obsahové platnosti, a nikoli o fakticky v řeči se realizující alternaci s podobou obsahující nominativ + pouhé sloveso.

Naproti tomu výpovědi, v kterých verbum finitum vyjádřeno není, ale při distribuci se ukazuje jako běžně doplnitelné, nemohou mít svůj přímý korelát v tom nebo onom odpovídajícím vzorci, nýbrž jsou to modifikace vzorců širších. Je to tak či onak už elipsa, ať slovesa „esse“ (Otec nemocen, Kdo tam?, Odpoledne oblačno), nebo nějakého slovesa jiného (Kam teď?, Opatrně!, Černou kávu!). Někdy může ovšem jít též o nevyjádření predikátu neslovesného (např. Nad jednou novou knihou — nápis, tj. „úvaha nad jednou novou knihou“), jindy zase se nevyjádřený predikát ani jednoznačně restituovat nedá (např. nadpisy typu Bez práce, Na širém moři). Opakujeme své tvrzení, že nepredikativní adverbia a nepřímé pády jmen nejsou nikdy samy o sobě autonomními predikáty jednočlenných vět.

Můžeme tedy v podstatě vytyčit předpoklad, že ve větných vzorcích mají svůj přímý reflex zobecnění všech vět úplných, zatímco věty eliptické nepředstavují plnou realizaci nějakých svých vzorců. Elipsu při tom chápeme dosti široce, ale z toho samozřejmě nikterak neplyne, že elipsa je něco, co porušuje úzus, co působí neobvykle a není běžné, co nemá svá pravidla, zákonitosti, typy atd. — všechny naše úvodní výklady v první části naopak měly ukázat, že tomu tak není. Ale nejde o větné vzorce.

10. Vyčerpávající průzkum všemožných druhů sdělení, slovesných i neslovesných, opřený o početný excerpční materiál i hojné záznamy z mluveného jazyka, zvláště hovorového, přivedl nás k vytyčení uceleného nárysu větných schémat (vzorců) a typů jednoduchých vět (resp. výpovědí), jak jej podáváme níže. Připomínáme, že nám záleželo především na postižení situace v nejvyšší rovině, na stanovení svého druhu „archischémat“, nikoli už tak na detailním rozpracování v nižších instancích, kde jednotlivé výchozí vzorce připouštějí další variace nebo i transformace, především v závislosti na případné užší modální nebo fázové obměně predikátu, na jeho lexikálně gramatických vlastnostech (čítaje v to i aktivní nebo pasívní formu) a v souvislosti s tím na obligátní nebo fakultativní přítomnosti vedlejších větných členů. Ostatně variační a transformační možnosti nejsou u všech vzorců stejné, jsou z velké části podmíněny slovnědruhovou příslušností konstitutivních komponentů gramatického jádra. Úkolem dalšího postupného bádání bude podat hierarchicky uspořádaný úplný [30]výčet veškerých podřazených variantních typů, které jsou u příslušných vzorců vůbec možné. A dodáváme ještě, že v naší koncepci nemáme speciálně na mysli jednoduché věty v souvětí, jejich struktura se může zčásti lišit od struktury samostatných vět.

Ještě předešleme několik připomínek zaměřených na námitky, které by se mohly vyskytnout. Lze předně namítnout, že se v přehledu větných schémat a typů neúměrně rozrostly případy spíše okrajové, netypické. To je sice pravda, ale skutečností zůstává, že právě tyto útvary jsou co do charakteru svého gramatického jádra nebo vůbec co do své formálně významové tvářnosti velice rozmanité. — Morfologizace, redukce na ukazatele morfologické, jak se v našem pojetí nesporně uplatňuje, je záměrná a je diktována snahou dát celé věci spolehlivější, objektivnější podklad. — Zření k modálnosti v širokém smyslu má beze sporu v syntaxi svou důležitost, protože je to konstitutivní faktor každého sdělení a vlastně spoluurčuje jeho komunikativní dosah; přesto však sama formální stránka gramatického jádra jednoduché věty bývá širší modálností v češtině přímo dotčena jen zřídkakdy a pokud ano, máme ji na zřeteli; o užší modálnosti byla již řeč shora. — Konečně se dá namítat, že naše větná schémata poněkud nivelizují stylistické roviny a že např. syntax novinových titulků není souměřitelná se syntaxí ostatních jazykových projevů. Jsme si stylistických vrstev přirozeně velmi dobře vědomi, ale záleželo nám na tom, abychom své závěry nijak stylisticky neomezovali a zachytili opravdu celistvý odraz všech vůbec možných jazykových projevů; proto jsme věnovali bedlivou pozornost jak jazyku novin, tak jazyku mluvenému.

11. I. Za základní, nejfrekventovanější a nejpříznačnější větná schémata musíme v češtině pokládat ta, která obsahují verbum finitum; jsou to schémata vět slovesných. Co do své formy stojí v principiální opozici vůči všem ostatním komunikativním útvarům, ať už ty mají povahu schématu nebo nikoli. Dalo by se snad říci, že věty s verbem finitem jsou komunikativně příznakové. A aby se vystihlo, že zásluhou verba finita jsou jakožto komunikativní jednotky specificky ztvárněny, mohlo by se o nich hovořit také jako o komunikativních útvarech strukturně ztvárněných (čili strukturovaných). Přítomnost určitého slovesného tvaru je všechny spojuje v jedinou vyšší kategorii větných schémat.

Budeme tato jednotlivá schémata (stejně jako i všechna schémata a výpovědní typy další) jednak charakterizovat příslušnou abstraktní formulí a jednak konkretizovat na ilustračních typizovaných příkladech. Užití oblých závorek ( ) znamená, že daný člen nebývá vyjádřen; zkratka imposs. naznačuje nemožnost, naprostou neexistenci; značka ∅ označuje, že něco možné sice je, ale v dané konstrukci obligátně vyjádřeno není; Nom. — nominativ syntaktických substantiv nebo výraz nominativní platnosti, syntakticky na žádném členu nezávislý; Vf — verbum finitum, ostatní zkratky jsou zřetelné.

Přes všechnu formální i významovou mnohotvárnost, která v této I. kategorii dále může nastávat, lze vystačit podle našeho názoru s pěti základními schématy.

 

1. (Nom.) + Vf kromě esse + (x) — Žák píše. Je to stěžejní větné schéma, dvoučlenné, s podmětem — třebas i nevyjádřeným — a slovesným přísudkem. Detailněji můžeme rozeznávat zejména tyto jeho varianty:

a) (Nom. nekonkr.) + Vf kromě esse + (x) — To bolí; Psali o tom v novinách. Patří sem věty s nekonkrétním podmětem, a to neurčitým (věcným i osobním) nebo všeobecným (vždy jen osobním), zpravidla nevyjádřeným.

b) Věty s obligátním dalším členem u přísudku. Může to být objekt, predikativní determinant (tradičně doplněk — vytváří pak s přísudkem verbonominální predikativní komplex) nebo okolnostní určení:

[31](Nom.) + Vf kromě essse + Obj. // Pred. determ. // Adv. — Krejčí ušil šaty; Stal se hercem; Octl se v nebezpečí.

Varianta s genitivem na místě podmětového nominativu, členitostně nezřetelná, je tu v nynější češtině lexikálně zcela omezena a nereprezentuje tedy produktivní systémový typ: Gen. + Vf kromě esse, 3. os. sg. neutr. + (x) — Neminulo jedné neděle; Vody už ubývá.

 

2. (Nom.) + Vf esse + x — Otec je nemocen. Je to větné schéma rovněž dvoučlenné, s dvěma dosti odlišnými variantami. V první variantě je sloveso esse vždy sponové, vytvářejíc s dalším neslovesným komponentem sponově jmenný přísudek ve vlastním, užším slova smyslu; x se realizuje buď nominativem, nebo prostým instrumentálem, nebo zřídka též prostým genitivem:

(Nom.) + Vf esse + Nomin. // Instr. // Gen. — Otec je nemocen; Bratr je teď vojákem; Jsem téhož mínění.

V druhé variantě se x realizuje jakýmkoli elementem jiným, zejména příslovcem nebo dalším nepřímým pádem, sloveso esse již sponové nebývá, takže pak může být ve větší nebo menší míře nositelem věcné stránky predikovaného znaku; jde o nevlastní jmenný přísudek:

(Nom.) + Vf esse + non Nomin. (Gen., Instr.) — Kdo je tam?; Otec je v nemocnici; Jsem proti tomu; To je muzikantům; Jan je na rozpacích; První má vzpomínka byla na Milán.[13]

Jestliže tu při slovese esse stojí výraz platnosti numerativní, alternuje s nominativem v pozici podmětu genitiv:

(Nom.) // Gen. + Vf esse + Numer. — Lístky jsou jen čtyři; Možností je pět, hodně; genitivní typ patří však už spíše do schématu I/5, v. níže.

 

3. Vf esse 3. os. + Nom. — Je půlnoc. Jde o větné schéma charakterizovatelné tím, že při substantivním výraze nominativním vystupuje pouhé sloveso esse ve tvaru 3. os. obou čísel. V jazykových projevech, zvláště mluvených, jsou takové věty velmi časté (srov. Schůze nebude; Je máslo?; Byl jeden král). O jejich členitosti lze vést diskusi, sotva však plodnou, přičemž by tu bylo možno operovat nanejvýš faktory lexikálně sémantickými (tak např. věty jako Je půlnoc, Bude osm hodin, Je mráz by připouštěly interpretaci útvarů jednočlenných vzhledem k ryze sponové povaze slovesa). Jedna jeho podřazená varianta, ve své lexikální náplni sice zčásti omezená, přesto však ještě systémová, je typ záporných vět s partitivním zevšeobecňujícím genitivem:

Neg. Vf esse 3. os. sg. neutr. + Gen. — Není peněz. (Případy typu Těch je! jsou už eliptické.)

 

4. Nom. imposs. — Vf kromě esse, 3. os. neutr. + (x) — Prší. Větné schéma jednočlenné, obsahující významové sloveso neosobní nebo neosobně užité. Kritériem této impersonální platnosti slovesa je nemožnost dosadit do věty střední podmětové to; neplatí ovšem pro to citové (To prší!) nebo odkazovací (Co je to za šum? — To prší). Dílčí variantou jsou zde mj. typy Jde se, Musí se pracovat se zevšeobecňujícím významem.

 

5. Nom. imposs. — Vf esse 3. os. sg. neutr. + imperson. predik. výraz + (x) — Odpoledne bude oblačno. Na rozdíl od předcho[32]zího má v sobě toto jednočlenné schéma sloveso sponové, a při něm predikativní příslovce (Je hezky), jiný nenominativní výraz (Je po dešti; Je toho málo), bezpodměté pasívní participium (Je o tom rozhodnuto) nebo infinitiv (Je vidět Sněžku). Místo slovesa esse se ve velmi omezeném okruhu případů může objevit fázové sloveso, srov. Udělalo se hezky; Přišlo mi ho líto.[14]

V celé kategorii základních čili komunikativně příznakových větných schémat může někdy ve schématech se slovesem esse dojít k modifikaci pomocí tzv. objektové spony habere, srov. Otce máme nemocného; Otce máme v nemocnici; Máme půlnoc; Odpoledne budeme mít oblačno.

 

12. II. Do druhé kategorie větných schémat (vzorců), sloužících v jazykovém systému jako modely k tvoření konkrétních vět, řadíme pět větných schémat. Jsou to schémata vět bez verba finita, čili schémata vět neslovesných.[15] Spolu s ostatními komunikativními minimy sine verbo finito jsou to již v protikladu ke kategorii I. sdělné útvary strukturně neztvárněné, komunikativně bezpříznakové. Větná schémata této II. kategorie jsou tvořena slovem nebo slovním spojením (= pojmenováním) ve výchozím tvaru, ale ne od všech slovních druhů, a také vokativem jakožto interjekcionálně nominálním pojmenováním sui generis. Jsou příznačná hlavně pro jazyk mluvený a dosti výrazně se tím diferencují od stylisticky neutrální I. kategorie. Bylo by snad možné je nazývat vedlejší větná schémata, kdežto v I. kategorii máme základní větná schémata. Všeobecně je pro ně příznačná — ne však obligátní — členitostní struktura jednočlenná.

1. Inf. — Vf imposs. + (x) — Nastupovat! Patří sem jednočlenné věty infinitivní, tj. s predikátem vyjádřeným pouhým infinitivem, holým nebo rozvitým. Je to schéma jasně jednočlenné. Vlivem stylistické transpozice se dostává z mluvené řeči i do projevů psaných, zvláště do nápisů a vůbec tam, kde je nutno telegraficky nebo „neosobně“ stylizovat taková sdělení, jejichž podstatnou obsahovou složkou je děj (srov. soukromý záznam: Odmítnout nabídku nebo výzvu: Usilovat o další zlepšování práce ČSM).

2. Nom. — Vf imposs. // Vf ∅ — Praha (!). Je to větné schéma ve své realizaci mimořádně hojné a obsahově rozrůzněné. Objevuje se jak v běžné řeči, tak zejména v nápisovém typu. Vystupuje v něm samotný nominativ syntaktických substantiv, nejčastěji substantiv v morfologickém slova smyslu. Co do členitosti je to útvar svou podstatou jednočlenný, byť i ne vždy tak zřetelně. Jasně dvoučlenné případy (= „to je …“) k němu samozřejmě nepatří (v. níže, III/1).

3. Vok. — Vf imposs. — Václave! Základem tohoto větného schématu je vokativ. Ten jakožto specifický interjekcionálně nominální útvar slouží často k pouhému navázání kontaktu mezi mluvčím a adresátem, takže se jeho sdělný dosah ztrácí a často pozbývá i větnou samostatnost,[16] avšak vedle toho je zde [33]i tzv. vokativ kvalifikující (Ale chudinko; Ty optimisto!) s plnou komunikativní platností.

4. Expr. výraz — Vf imposs. + (x) — Haló! Běží o schéma, jehož predikátem je nejčastěji morfologické citoslovce (věta interjekční). Spadají k němu také drobné emocionální výrazy víceslovné, včetně interjekcionalizovaných výrazů typu Kýho šlaka!, U všech všudy! Co do členitosti představuje zde zvláštní variantu útvar dvoučlenný:

Nom. + Verb. interj. — Vf imposs. + (x) — Veverka šups dolů!, který se ovšem zároveň sbližuje se schématem Žák píše, protože v něm místo verba finita figuruje citoslovce, většinou dějové, souvztažné s odpovídajícím slovesem.

5. Modální výraz — Vf imposs. — Zajisté! Soudíme, že je nutno z dosavadní tradiční kategorie příslovcí oddělit mimo jiné tzv. modální slova a že predikát tohoto jednočlenného větného schématu je vytvářen právě jimi. Jsou to slova a výrazy ano, ne, ovšem, samozřejmě, zajisté, jistě, arciť, ha, baže, možná, snad, sotva, to tak!, ale kdepak!, vážně?, opravdu?, skutečně aj. Ve smyslu syntaktickém nabývají funkce modálních slov tohoto druhu také výrazy další, např. fakt!, pravdaže, samo sebou, ba i potakací adverbia dobře, výborně (!). Celé schéma se velmi sbližuje s předchozím schématem, protože je ve své výpovědní konkretizaci lexikálně omezeno, a navíc zaujímá osobité postavení také proto, že se často objevuje jen jako tzv. druhá replika (srov. Uděláš to? — Ano); a odpověďové reakce patří už do odlišného jazykového plánu. Nicméně vyloučit je podle našeho názoru nelze.

 

13. III. Kdežto v předchozích dvou kategoriích to byla skutečná větná schémata, vzorce v systému, pak v této III. a také v následující IV. kategorii máme před sebou pouze výpovědní (resp. větné) typy, které ze synchronního hlediska v soustavě nynější češtiny představují odvozenou, adaptovanou realizaci větných schémat již shora připomínaných.

Do III. kategorie by se daly zařadit typy výpovědí (resp. vět v tradičním slova smyslu), které se sice rovnají základním větným schématům obsahujícím určitý tvar slovesa esse, ale v nichž právě tento tvar vyjádřen není.

1. (Nom.) + Vf esse ∅ + x — Otec nemocen. Tento typ má obdobně jako odpovídající schéma slovesné v podstatě dvě varianty, srov. a) Každý žák pionýrem!; Vstup zakázán; sem patří též podtyp s nevyjádřeným podmětem, někdy i neurčitým (Spokojen?; Zajímavé!; Hotovo!; Krásné město — kvalifikující, s dvoučlennou platností). b) Kdo tam?; Cirkus Humberto opět v Brně; tato varianta se formálně ztotožňuje a sémanticky víceméně stýká s níže uváděným typem IV/4 (Všichni na místa!), v němž máme elipsu slovesného přísudku.

2. Vf esse 3. os. ∅ + Nom. — Půlnoc. Typ spadá formálně vjedno se schématem Praha(!), čímž ztrácí svou samostatnost. Vyznačuje se však fakultativním doplněním slovesa je, jsou …

3. Nom. imposs. — Vf esse 3. os. sg. neutr. ∅ + imperson. predik. výraz + (x) — Odpoledne oblačno. Dosti častá je nesponová podoba při predikátu vyjádřeném modálními predikativními příslovci (srov. Možno to říci); u lze, nelze je tomu tak obligátně a máme zde pak individuální jev zcela systémový. Infinitivní typ Vidět Sněžku se silně sbližuje s větným schématem Nastupovat!, ale výrazně se od něho odlišuje jednak svým modálním významem možnostním, jednak doplnitelností sponového je, bylo, bude.

 

[34]14. IV. Čtvrtá a poslední kategorie je vytvářena výpovědními (větnými) typy, v nichž běží o modifikaci větných schémat nevyjádřením gramatického predikátu. Jsou to tedy věty (přesněji výpovědi) formálně neúplné, a pokud má příslušné neslovesné sdělné minimum ráz vysloveného útržku, fragmentu, bylo by popř. možno mluvit o větných fragmentech. Nevyjádření gramatického predikátu přirozeně nikterak neznamená, že predikát musí být vždy jednoznačně dán. V řadě ustálených případů se neuvedení predikátu vůbec ani jako nějaká elipsa nepociťuje, třebas okolnosti formálně gramatické a hledisko distribuční na ni ukazují. Rozeznáváme zde pět typů, z nichž však pátý stojí pro svou specifičnost zcela stranou.

1. Cas. obliq. + Vf ∅ — Černou kávu (!) Sdělení je učiněno pouze jedním nepřímým pádem nerozvitého nebo rozvitého pojmenování syntaktické platnosti substantivní. Patří sem případy jako Perem, ne tužkou!; Na místa!; Své drahé mamince; Z našich pracovišť; K otázce bytové kultury. Může nastat dále elipsa substantiva: Jednu bez (!); Za! Formálně sem náleží i úzký typ Toho křiku!, ale jeho postavení je zvláštní. Nevyjádření predikátu je víceméně stabilizováno v komunikativních minimech jako Dobrou noc!, Na shledanou.

2. Adverb. + Vf Ø — Rychle! Typ tvořený pouhým příslovcem (nepredikativním), eventuálně rozvitým. V exhortativní a interrogativní variantě se nevyjádření kontextově daného nebo nějakého obecněji platného predikátu, nejčastěji slovesného, cítí zpravidla očividně (srov. Opatrně; Honem!; Znovu!; Kampak?). Naproti tomu ve variantě hodnotící tomu tak vždy není, srov. Výborně!; Špatně!; Dobře; potakací Dobře, Výborně, jak již řečeno, nabývají přímo povahy modálních slov, a tím se automaticky včleňují do větného schématu II/5.

3. Cas. obliq. // Adverb. + Cas. obliq. // Adveb. + … + Vf ∅ — Na dovolenou k moři (!) Specifikum tohoto typu záleží v tom, že neobsahuje nominativ ani verbum finitivum a skládá se ze dvou nebo více substantivních pojmenování v nepřímých pádech, na sobě přímo nezávislých, nebo ze dvou a více adverbií různé platnosti, nebo z kombinace nepřímých pádů substantiv a adverbií. Lze jej ilustrovat těmito doklady: A teď bez zastávky!; Už domů?; Do Pelhřimova tudy?; Z Brna do Paříže za dvě hodiny?; Tolik k našim dnešním pořadům; Svobodu národům Afriky! Nejvlastnější doména jeho uplatnění je styl publicistický, v typu nápisovém. Ustálené jsou výpovědi jako Čelem vzad!; (Kupředu), zpátky ni krok!

4. Nom. + Vf ∅ + Cas. obliq. // Adverb. — Všichni na místa! Je zde obsažen podmětový nominativ a další na něm nezávislé jakékoli výrazy, srov. ještě např. Vy teprve ze školy?; My o vlku a vlk za humny; České výrobky do celého světa. O styčné ploše s typem Kdo (je) tam? v. III/1.

5. Do posledního, zcela odlišného typu výpovědí se dají zahrnout neslovesná sdělná minima nejtěsněji podmíněná slovním kontextem interrogativním, jako jsou (Co píšeš?) — Dopis. Vyskytují se zpravidla v dialogu a vystupují v nich ty neslovesné elementy, které jsou v dané odpovědi důležité; srov. (Kdo tam pojede?) — Já; (Kam odešel?) — Domů; (Čím je?) — Teď redaktorem. Výraznou nesamostatností své existence patří už tento typ do jiného, a to odpověďového plánu, ale pominout ho prostě nelze.[17] Obdobné postavení vlastně zaujímají i všechna ostatní nesamostatná komunikativní minima bez verba finita, která jsou [35]zcela spjata s předchozím slovním kontextem, např. (Už odejel) — Kam?; (Objednáme si kávu) — Až později!

15. Tím jsme vyčerpali přehled schémat (vzorců) vět a typů výpovědí v nynější spisovné češtině. Připomínáme, že je v něm pamatováno opravdu na všemožné typové případy, které se v řeči vůbec mohou vyskytovat. Každá individuální výpověď může být zahrnuta do některého z uvedených větných schémat nebo výpovědních (větných) typů, byť i jako podřazená varianta nebo podtyp.

Ještě jednu důležitou připomínku však naše předchozí výklady zasluhují. Týká se homonymie nominativu a akuzativu, kdy v závislosti na kontextu a tím i na implikovaném sdělném obsahu může mít jeden tvar dvě pádové platnosti; srov. Světlo, prostor! (= „Kéž je světlo a prostor!“ n. „Přeji si světlo a prostor“); Nic? (= „Nic není?“, „Nic se neděje?“ n. „Nic nenašels, nevidíš?“). Dochází pak k setření rozdílu jednak mezi schématem Praha a typem Černou kávu, jednak mezi typy Všichni na místa! a Na dovolenou k moři(!).

Pokládám za účelné shrnout podaný přehled schémat a typů do souhrnné tabulky, už jen s použitím typizovaných ilustračních příkladů:

I.	1. Žák píše. 2. Otec je nemocen. 3. Je půlnoc. 4. Prší. 5. Odpoledne bude oblačno.	III.	1. Otec nemocen. 2. Půlnoc. (V. však II/2.)   3. Odpoledne oblačno.
II.	1. Nastupovat (!) 2. Praha (!) 3. Václave! 4. Haló! 5. Zajisté (!)	IV.	1. Černou kávu (!) 2. Rychle (!) 3. Na dovolenou k moři (!) 4. Všichni na místa (!) 5. (Co píšeš? — Dopis.)

Obecné vysvětlivky k tabulce:

I — věty s verbem finitem; v. slovesné // strukturně ztvárněné // komunikativně příznakové; = základní větná schémata.

II, III, IV — útvary bez verba finita, „neslovesná sdělná minima“ (čili sdělná, komunikativní minima bez verba finita); komunikativní útvary strukturně neztvárněné // komunikativně bezpříznakové.

Podrobněji:

II — vedlejší větná schémata; jejich predikát je tvořen pojmenováním ve výchozím tvaru (kromě syntaktických adverbií a adjektiv) a také vokativem;

III — věty s nevyjádřeným určitým tvarem slovesa esse (= výpovědní realizace některých základních větných schémat za neuvedení určitého tvaru slovesa esse);

IV — věty s nevyjádřeným gramatickým predikátem (= výpovědní realizace větných schémat, základních nebo i vedlejších, za neuvedení gramatického predikátu); v. formálně neúplné a větné fragmenty; neuvedení predikátu může být ustáleno.

I + II — větná schémata (větné vzorce, modely) syntaktického systému současné spisovné češtiny.

 

R é s u m é

К ВОПРОСУ О ЧЕШСКИХ СХЕМАХ И ТИПАХ ПРЕДЛОЖЕНИЙ, В ОСОБЕННОСТИ НЕГЛАГОЛЬНЫХ

Общая цель статьи направлена на то, чтобы конкретно показать (в порядке систематического перечня) и обосновать отдельные структурные схемы (модели, образцы) предложений, а также типы высказываний, применительно к системе современного [36]чешского литературного языка. Статья состоит из двух частей: в первой автор останавливается на проблематике неглагольных высказываний, во второй же приводятся и анализируются отдельные схемы и типы.

Главные тезисы сводятся к следующему. Схемами коммуникативных единиц в плане языка как системы можно (в чешском) признавать не только все конструкции с определенной формой глагола, но тоже некоторые другие — хотя и не все — конструкции. Различительным признаком выступает характер их предикативной основы. Коммуникативными схемами (моделями) считаются, в общем, лишь системные абстракции для продуктивного образования конкретных высказываний, содержащие по возможности определенную глагольную форму. Из числа неглалогьных конструкций характер схем носят только такие, в которых глагол вообще при дистрибуции не может быть пополнен.

Всего различаются четыре категории возможных конструкций. Первые две — это схемы в системе языка, а другие две представляют лишь типы высказываний, т. е. адаптацию, не вполне выдержанную реализацию тех или других схем.

К первой категории отнесены схемы с определенной глагольной формой. Их пять, а именно: Ученик пишет, Отец есть болен (в чешском связка нормально всегда выражается), Есть полночь, Вечереет, В комнате есть уютно. Все они — основные, или же коммуникативно маркированные схемы.

Вторая, третья и четвертая категории содержат неглагольные конструкции, или же (по терминологии автора) коммуникативные минимумы без определенной глагольной формы; вместе с тем, это коммуникативно немаркированные образования.

Во второй категории имеются побочные коммуникативные схемы (модели). Их предикативная основа образуется наименованием в исходной форме (может происходить некоторая нейтрализация коммуникативного и номинативного характера), за нсключением синтаксических прилагательных, а также наречий. Побочных системных схем тоже пять: Не подсказывать!, Прага (!), Вячеславе! (форма звательного падежа), Алло!, Конечно (!).

Третья категория конструкций возникает в результате эллипсиса глаголя быть в соответственных основных коммуникативных схемах: Отец болен (в чешском встречается редко, как нечто несистемное), Полночь [совпадает со схемой Прага (!)], В комнате уютно (опять-таки в чешском встречается редко).

В четвертую категорию входят явно эллиптические (неполные) высказывания, с невыраженным предикатом. Иногда их можно называть прямо коммуникативными осколками, или фрагментами. Отдельные типы: Минеральную воду (!), Быстро!, В отпуск к морю (!), Все по местам!; особняком стоит вопросо-ответный тип: (Что пишешь?) — Письмо.

По мнению автора, следовательно, изолированно употребленные прилагательные, непредикативные наречия и косвенные падежи существительных представляют не автономные, полные односоставные предложения, а предложения неполные. Для коммуникативных минимумов без определенной глагольной формы, помимо эвентуальной нейтрализации коммуникативной или номинативной природы, характерна еще возможная нейтрализация двусоставной или односоставной природы (иногда членение по общему составу вообще остается неустановимым, ср. Куда сегодня вечером?), а также редкая нейтрализация некоторых внутриконструкционных синтаксических отношений (ср. заглавия: Президент Новотный в Москве × Летние вечера в Москве). Коммуникативная отчетливость кратких неглагольных информаций (напр. в заглавиях газетных статей) сохраняется, между прочим, благодаря наличию общих, инвариантных значимостей отдельных составляющих, как частей речи и как лексико-грамматических показателей.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 1, s. 21-36

Předchozí Pavel Novák: Některé otázky syntaktické analýzy (z hlediska strojového překladu)

Následující Petr Sgall: Znovu o obecné češtině