Česká mluvnice

František Kopečný

[Rozhledy]

(pdf)

Чешская грамматика / Grammaire tchèque

Česká mluvnice Havránkova-Jedličkova, vydaná koncem roku 1960 Stát. pedagogickým nakladatelstvím (488 s.), má s první verzí z roku 1951 společný kromě titulu základní cíl: „… být základní příručkou o mluvnici současné spisovné češtiny, knihou, která by vyhovovala jak potřebám širší veřejnosti, tak základním potřebám vysokoškolských posluchačů a učitelů všech typů škol.“ Tedy dva náročné cíle. Z nich druhý splňuje plnou měrou teprve [47]v tomto vydání, které autoři právem prohlašují — přes veškerou spojitost s první verzí — za práci novou.

Tato nová kniha (v dalším ČM) podává poučení o jazyce opravdu po všech stránkách. Obsahuje totiž nejen obvyklé části mluvnic, tj. hláskosloví, tvarosloví a skladbu, — ale je nadto opatřena ještě třemi kapitolami dodatkovými: O slovní zásobě a o významu slov, O slohu a O vývoji českého jazyka (včetně vývoje pravopisu a včetně základního poučení o českých nářečích). Navíc proti obvyklému obsahu mluvnic je však i celá druhá kapitola knihy O pravopise. Také samo hláskosloví je doplněno poučením o české ortoepii.

Nezůstala tedy mimo pozornost ani jediná oblast, s níž je třeba nebo aspoň užitečno se při zevrubnějším studiu jazyka seznámit. Při tak širokém a bohatém záběru je pochopitelná účelná snaha po co největší sekmnutosti vlastního mluvnického poučení. Plně se tak ospravedlňuje začlenění celé slovotvorné morfologie do ústřední mluvnické kapitoly, totiž do tvarosloví, které v ČM tedy obsahuje jednak morfologii slovotvornou, jednak vlastní morfologii v užším smyslu, tedy tvarotvornou, a nadto ještě významosloví, tj. nauku o významu slovních druhů a tvarů, i když mají mnohé tvary funkci jen syntaktickou. Roztrhávat kvůli tomu významosloví je nevhodné: buď je třeba dát je celé do skladby (což je jednak tradiční, jednak podle mého názoru poněkud organičtější), nebo do tvarosloví, což je pro výrazné soustředění látky v syntetické mluvnici účelnější.

V úvodu se seznamujeme se všemi potřebnými důležitými pojmy: jazyk, spisovný jazyk, nářečí, obecný jazyk, jazykové styly[1] (slangy, argot), umělecký styl, styl vůbec (stylistika), termín (terminologie), emocionálnost (ale nikoli šťastně zkřížena s modálností). Objasňují se dále pojmy vývoj jazyka, genetická příbuznost, srovnávací jazykozpyt (komparatistika) proti porovnávacímu (konfrontaci: třebaže tu není užito termínu „jazykový svaz“, poučujeme se o něm), pojem typologie. Dále pojem synchronického a diachronického pohledu na jazyk (oba tyto pohledy správně neztotožněny s pojmy statičnosti a dynamičnosti). Pojem jazykových plánů, zvukového a významového, a to jednak pojmenovacího (lexikálního), jednak mluvnického (usouvztažňovacího), — aniž se zabíhá do složité problematiky vzájemné závislosti a jistého prolínání těchto dvou významových plánů.

Máme tu celý soubor jazykovědného pojmosloví, s nímž se při vysokoškolském studiu musí seznámit každý adept lingvistiky a s nímž se zde navíc seznamuje každý, kdo se chce hlouběji poučit jen o své mateřštině, a to způsobem nevtíravým a velmi přístupným.

První kapitola knihy, jejímž autorem je Jedlička, se skládá ze dvou dílů, z vlastního hláskosloví a z kapitoly o spisovné výslovnosti. Její druhý díl je pro mluvnici cennou novinkou. Novinky najdeme však i v dílu prvním. Nejde tu totiž o popis českých hlásek a jejich rozvrstvení, ale i o způsob jejich využití. Nelze tu neupozornit na cenný § 18, který si i nelingvista přečte jistě s opravdovým zájmem. Vzorně je také probráno střídání hlásek v dnešní češtině; jeho dnešní typy jsou zároveň reflexy různých druhů změn v minulosti. Ukazuje se, jak výstižný poukaz na dnešní stav je zároveň nejvhodnější návod a úvod k poučení historickému, na něž se někdy odkazuje (do 3. dodatku).

Celý první díl je terminologicky pěkně propracován. Opouští se termín „zubnice“ ve prospěch širšího termínu „souhlásky zubodásňové“ (zahrnující jak dentály, tak alveoláry; chybí ovšem jednoslovná paralela cizí). Všechny české termíny konfrontovány s mezinárodními; termín afrikáty má nyní český protějšek „polosykavky“.

Poučení o slabice je z hlediska její jen prozodické funkce dostačující. Přece bych však upozornil, že v proudu řeči (tedy mimo postavení před pauzou) je těžko mluvit v češtině o zavřených [48]slabikách. Častější je myslím členění ro-ční, mo-cný, vla-stní[2] ap. (krom přirozeně diftongických typů vel-mistr, ver-pán, pon-tóny ap.), výrazné zvláště ve zpěvu — kdežto členění roč-ní, vlast-ní bude trochu umělé nebo umělecké, tj. omezeno na jisté styly.

Na s. 27 by bylo vhodné dodat k typu bb), tj. střídání s-š, z-ž, ještě právě sekundární jeho typy vyhláška (: vyhlásit), porážka (: porazit); dvojice noc-noční uvedena je.

Ve výkladě o přízvuku, velmi propracovaném zejména v didaktickém úseku „předložka plus jméno“, by bylo dobré ještě víc zdůraznit rozdíl mezi přízvukem tzv. hlavním, tj. skutečným, vlastním, který má významovou úlohu v tom, že ohraničuje slova — a tzv. vedlejším, který je jednak fakultativní, jednak má vysloveně zezřetelňovací funkci rytmickou.

Buď už v tomto oddílu na s. 24, nebo ještě vhodněji ve druhém na s. 37 měl být zdůrazněn rozdíl mezi asimilovanými podobami prozba a lédžba: protože asimilací znělosti vznikla v prvním případě hláska v jazyce existující, může se ustálit, může být gen. pl. prozep, ale nemůže být lédžep, nýbrž léčep, jelikož polosykavka dž samostatné existence nemá.

Zdařilé jsou výklady v celém druhém oddílu (o spisovné výslovnosti). Tu je těžko přispět jejímu autorovi zlepšovacím návrhem. Zdá se mi jen, že se mohlo na s. 39 poznamenat, že splývavá výslovnost v slovech jako oddech a babiččin (tedy odech, babičin) je sice obvyklá, ale nikoli snad závazná (podobně jako se na další stránce výslovně uvádí, že se alespoň jako recitační připouští výslovnost tcera, srtce). Zde by se ještě doporučovalo uvedené příklady seřadit podle stupně obvyklosti této splývavé výslovnosti. — Nepokládám za vhodné ilustrovat úzkou výslovnost é na hanáckém nářečním dokladě (mimoto bych raději volil takový, který je v příslušném nářečním typu shodný s podobou spisovnou, např. z dobré vůle): hodné člověk se sice jistě vyslovuje v některých hanáckých nářečích s é hodně úzkým, ale někde zase naopak s hodně širokým e. — A konečně v posledním odstavci na s. 33 měly být ve slově včera vytištěny tučně obě samohlásky: Moravanu ani nenapadne říkat včéra, ale říká zato včerá — a ČM je snad určena Moravanům stejně jako Středočechům.

Druhá kapitola, o pravopise, je svým rázem vlastně další, třetí díl první kapitoly hláskoslovné, s níž by měla být spojena. Jako kapitola, komentující nová Pravidla, není jistě vhodná k tomu, aby v maličkostech korigovala některá jejich řešení. Pak by měla alespoň hledat vhodnější odůvodnění pro psaní Zimního stadiónu s velkým Z, když jde o jasné apelativum. Skoro stejně je těžko pochopit psaní Místní nebo Okresní ap. národní výbor, neboť mluvit o jedinečnosti instituce by bylo možno i v případech jiných, kde se pro apelativní charakter píše přesto písmeno malé. — Na s. 65 by snad bylo vhodné poznamenat, že zvlášť píšeme předložky i v těch nečetných případech, kdy jsou (s osobním zájmenem) spojeny tak těsně, že nelze mezi ně a zájmeno vložit nějaké slovo: k nám, s vámi, do něho ap. (proti k tomu našemu, s tou vaší, do toho jeho sadu ap.).

Největší pozornost třeba věnovat ústřední kapitole, tj. třetí kapitole tvaroslovné, jež také zaujímá téměř polovici vlastního textu (200 stran ze 414). Budiž mi dovoleno, abych napřed zaujal stanovisko k některým závažným problémům a teprv potom přešel k ostatním poznámkám dílčím. Jde o morfologická kritéria slovních druhů a o některé věci z morfologie a významosloví slovesa.

Třebaže je akad. Havránek autorem promyšlené teoretické stati o řadění slovních druhů v mluvnici,[3] vycházeje při tomto řadění od slovesa, zachovává ČM tradiční pořadí slovních druhů. Poučný příklad pro sílu tradice, kterou není radno měnit bez důvodů velmi závažných a jen když je vysloveně chybná. Sloveso je opravdu slovem sui generis, může na něm být závislý každý další autosémantický slovní druh. Sám vycházím při řazení slovních druhů od hierarchie závislostní: jenom podmětové substantivum je člen absolutně nezávislý. Na stejné úrovni je ovšem i jevové sloveso jako predikát jednočlenné věty (obsahující jakoby základní substantivum, např. déšť, mráz … v „dějové“ a zároveň větotvorné podobě prší, mrzne …). Větotvornost (predikaci) může ovšem kromě slovesa vyjadřovat ještě i sama větná intonace (např. u jednočlenných vět jmenných). Základním kritériem třídění do slovních druhů jsou akad. Havránkovi [49]znaky morfologické, třebaže nejsou kritériem výlučným.[*] Domnívám se, že základnost morfologických znaků je z hlediska obecného jev „nahodilý“, platný právě jen pro jazyky flektivní. Obecnou platnost však mají formální znaky syntaktické. Pro mne je plnoprávným adjektivem posesívní jeho, jejich, nepovažuji je toliko za genitivy v adjektivní funkci. Tak lze kvalifikovat Jedličkou probíraný typ Vrchlického sady (o tom všem níže). Přes morfologické znaky pak pokládám rád u finitivního slovesa (rád čtu) za adverbium (jen v typu jsem rád, že … za predikativní adjektivum). Snad bezděčné přecenění morfologie se projevilo v ČM v tom, že se toto slovo dostalo při skloňování (které nezná!) dokonce do sousedství typu otcův, matčin. Ale akuzativy se připisují tomuto slovu neprávem. Přinejmenším je třeba se držet kvalifikace v Příručním slovníku.

Podobně právě morfologické znaky ukazují nesourodost, či přesněji nespojitelnost tzv. příčestí minulých s ostatními, vlastními příčestími, která se skloňují: I moravská nářečí, která u adjektiv (a tedy i skutečných příčestí) rozlišují v plurálu dvojí tvary, znají tu jen tvar jediný (tak jako slovenština nebo ruština). Je známo, že recenzent nepovažuje tvary typu psal za příčestí, ale za l-ový tvar. Je to proto, že jsou funkčně nespojitelná s příčestími typu nesen, kryt a přišlý — není ani jediné konstrukce, kde by byly s nimi zaměnitelné —, kdežto naopak tvar přišlý je funkčně synonymní s tvary přinesený, přikrytý. Nemůže mít, pravda, právě pro zamezení homonymie s l-ovým tvarem, tzv. jmenné tvary. A není také tak rozsáhle paradigmatický jako příčestí n-ová (a kmenoslovná varianta t-ová), kde je paradigmatičnost podporována i potřebou derivační základny pro slovesné substantivum.[4] Ale i příčestí typu prošlý jsou paradigmatická ve svém sémantickém okruhu, tj. ve spisovném jazyce zpravidla u subjektových sloves dokonavých, jen zřídka i objektových. V moravských nářečích jsou častá i od objektových sloves a mají pak i pasívní význam: závory jsou stáhlé, vytáhlé, prase zapíchlé, kabát zaplý ap. Funkční sourodost s ostatními příčestími (v lidovém jazyce končícími obvykle též na -ný nebo -tý, v příslušných nářečních podobách) postřehli už staří gramatikové (Rosa, Doležal — uvádějící objektové odtrhlý, odehnalý — naposled i výborný Tomsa). Neúplná paradigmatičnost (nebo dokonce nedostatek jmenných tvarů) nemůže být podstatnou námitkou proti uznání těchto tvarů za příčestí. Není je možno zahrnout do přídavných jmen slovesných jinak nežli ostatní příčestí, která mají též složené tvary, pokud stojí v přívlastku. U žádného druhu příčestí se totiž nemůžeme vzdát důležitého rozlišování, kdy máme před sebou ještě slovesný tvar, poslední výhonek slovesné paradigmatiky, a kdy už lexikalizovaný v autonomní adjektivum. Tuto dvojí vrstvu musíme rozlišovat u všech domácích participií: jak nt-ových (dělající, kupující proti vynikající, vzrušující), tak u n-ových nebo t-ových (udělaný, přikrytý proti složený, nadutý) a tak konečně i u l-ových (přišlý, uteklý, vyrostlý proti dbalý, trvalý ap.), kde může být rozdíl zvlášť ostrý, jak vidět už z uvedených příkladů: Adjektiva na -lý jsou možná i od sloves nedokonavých, někdy nemají ani minulý časový význam[5] a jsou (podobně jako adjektivizovaná příčestí na -ný, -tý) autonomní derivační základnou (je možno je stupňovat, tvořit k nim substantiva na -ost; odkazuji tu na své Základy české skladby, s. 133 a 141). A poněvadž je nutno tuto dvojí vrstvu rozlišit také [50]terminologicky, plyne už z toho potřeba rozlišit typ uprchlý od typu uznalý. Jako se tudíž tvarům složený, nadutý může jen při adjektivním významu „nikoli jednoduchý“, popř. „pyšný“ říkat zpřídavnělá příčestí, ale pro typy „mandele špatně složené“, „kráva nadutá z mokrého jetele“ ponecháváme název příčestí, tak je možno užít názvu přídavné jméno slovesné jen pro adjektivizované vytáhlý (= štíhlý), ale pro lidové „závory jsou už vytáhlé“ nebo spisovné „otec, přišlý před chvílí z města“ třeba užít názvu příčestí, který pak ovšem nemůže zároveň platit pro funkčně zcela nesourodý l-ový tvar přišel, vytáhl. Není vskutku jiné cesty než toto uvedení věcí do organického pořádku, nejde dávat do jedné řady uprchlý vězeň a uznalý dozorce.

L-ový tvar i l-ové příčestí jsou typy vývojově pozdější. Vývojově starší stadium představují dějová jména typu hýřil, žvanil … a s nimi sourodá příjmení tohoto typu (Dřímal, Kvapil ap., i když tato skupina znadměrněla pozdní nápodobou). Neboť l-ové útvary mají původně význam náklonnosti k nějakému ději, popř. i pasívní možnosti,[6] např. jedlý, nejedlý. Ani příjmení typu Dostál, ani adjektiva typu neobsáhlý[6] nelze tedy (jakožto typy) prohlašovat za deriváty minulého příčestí (121, 160).

Oba slovesné tvary, tvořené pomocí tvaru l-ového, tj. préteritum i kondicionál (přítomný), patří k Trávníčkovu (a zde, s. 204, Havránkovu) typu A složených tvarů. Jen minulý kondicionál je — pro svou složenost z přítomného kondicionálu slovesa být — na přechodu mezi typem A a B se zřetelným směrem vývoje k A.

Další poznámka se týká slovesného vidu. Akad. Havránek sám upozorňuje na to, že tradiční „iterativa“ typu hází mohou znamenat i jediný děj právě probíhající (teď házím já, s. 200). Přesto je řadí do sloves násobených. Daly by se sice najít situace (upozorňuji na to ve své souhrnné práci o českém vidu), kdy derivovaná imperfektiva mají v jistých syntaktických souvislostech jen význam násobený proti nedokonavým slovesům primárním. Je také pravda, že násobenost jako taková je rys slovníkový (gramatickou se stává teprve ve spojení s neaktuálností);[7] máme dvě třídy násobených sloves, která netvoří třídy gramatické (nedeterminovaná slovesa typu nosit a pak dokonavá násobená, tedy distributiva). To snad vedlo akad. Havránka k tomu, že pro tento významový rys nepožaduje už příznakovost jako pro gramatický rys dokonavosti. Ale chceme-li jeho vhodným novým termínem „slovesa násobená“ zahrnout násobenost jen příznakovou, pak v ní nemohou být slovesa typu hází, tedy derivovaná od dokonavých, nýbrž jen slovesa typu jídá(vá), tedy derivovaná od nedokonavých.[8] Z téhož důvodu, zřetele k příznakovosti, je užitečné ponechat pro dokonavá slovesa „násobená“ termín „distributiva“, poněvadž sám Havránek upozorňuje, že distributivnost je u nedokonavých násobených jen okazionální, kdežto u dokonavých je stálým obsahovým příznakem. Mimoto příznakem významu, který se od násobenosti liší: Násobenost slovesa je jaksi autonomním rysem v poměru ke skutečnosti, kdežto distributivnost (rozčleněnost) děje je většinou dána vyslovenou pluralitou objektů nebo subjektů, a to i v typech projezdil zemi křížem krážem (tj. jel nebo jezdil různými směry), propíchal papír (tj. na různých místech). Přes zřetelný významový rozdíl mezi násobeností (chodíval ke svému lékaři) a distributivností (pochodil všecky lékaře) je zajímavé, že i distributiva jsou zpravidla tvořena jen ze sloves nedokonavých.[9]

[51]Definovat děj dokonavého slovesa jako „uzavřený celek“, jak činí ČM, s. 193, bude snad nejvhodnější sémantickou definicí dokonavosti mezi ostatními sémantickými definicemi, vymezujícími dokonavost jako „výsledkovost“ (např. Karcevski) nebo „komplexnost“ (Dostál, mající na mysli přesně totéž, co vhodnějším termínem vyjadřuje Havránek) nebo „faktovost“ (Poldauf). Vid je ovšem natolik gramatikalizován, že jej lze těžko postihnout beze zbytků sémanticky: umět a dovést jsou slovesa synonymní (s významem „mít schopnost“), a přece je každé jiného vidu. I mnohé děje minulé, vyjádřené tvary nedokonavými, lze pokládat za uzavřené, celkové, prostě dokonané. Rezultativnost je pro slovesa akční tak výhodným pracovním termínem, že i akad. Havránek označuje (s. 201) obsah dokonavého vybrali slovem „výsledek“. Vidovou rezultativnost nutno ovšem rozlišovat od stavovosti, jež je také někdy rezultátem děje, např. u stavových sloves sedět, ležet …, která však stojí zřetelně mimo vidové dvojice sedat-sednout, lehat si-lehnout si; sednout (si) se nerovná sedět, ač jde v obou případech o rezultát, jehož další „dějové“ trvání je ovšem explicitně vyjádřeno jen ve slovese stavovém.

Jako celek je partie o vidu vynikající a krom nepříznakově pojaté násobenosti a distributivnosti v nejlepším smyslu strukturalistická. Je jen škoda, že nutnost stručnosti nutí k výběrům příkladů, které u rozsáhlejších oblastí ne zcela uzavřených jevů nemohou dát představu o skutečném rozsahu. Budiž mi dovoleno ilustrovat to na příkladu jednovidových sloves: Jen nedokonavé jsou tyto skupiny sloves: 1. pomocná a modální (být, musit, smět …, hodit se, jde to, sluší se - umět, vědět, znát; 2. s dlouhou předponou (náležet, záležet, příslušet …, též doufat, zoufat); 3. stavová: krom být (znamenat, jmenovat se, slout) a mít (vlastnit; chybět, scházet, postrádat, dlužit) zejména: a) klečet, ležet, sedět …, trčet, vězet …; b) panovat, vládnout, trůnit, vévodit …, honosit se, pyšnit se …, vážit, platit co; slušet komu …; c) žít, spát, snít, blouznit …, sálat, hřát (subjektové) …, sněžit, chumelit se; — 4. některá akční, zejména metaforická: hledět si čeho, chovat králíky, kynout (o naději, zisku ap.), plést se do čeho, vést si jak …, dolézat za kým, dorážet naň, nadbíhat mu, podlézat komu, skloňovat (v mluvnici) — a nedeterminovaná slovesa pohybu: běhat, chodit, bloudit, kráčet, kulhat, pádit, pílit, toulat se, potloukat se … — stavovým blízká: myslit, mínit, předpokládat …, dbát, pečovat; potýkat se, zápolit, závodit, válčit, trudit se, lopotit se (tedy často denominativa). — Jen dokonavá jsou dána jednak svérázným významem, „výsledkovostí“ (projet to, doběhnout koho, zřídit ho …), zejména tedy ve spojení s metaforičností, popř. ještě knižním nebo afektivním rázem slovesa. Jsou celé typy: 1. všecka neaktuální perfektiva (typy unést co, nadělat se; dále vystát, vydržet; dovést, dokázat); 2. výsledkový distributivní typ nasekat dříví, nanosit vody …; 3. afektivní typy: a) zaplavat si, zařečnit si …, b) počíst si, poležet si …, c) uběhat se, učíst se …, d) vyběhat se, vybouřit se — 4. z neafektivních a) zahlédnout, zaslechnout, zaštěknout … (vzplanutí činnosti a dosažení jisté její malé míry) a b) uhodit se, upíchnout se, uříznout se … (moment nepředvídanosti).

Nejvhodnější příklady na domácí obojvidá slovesa jsou obětovat, věnovat, zprostředkovat, zvěstovat a stanovit. U cizích by bylo ošidné brát za kritérium obojvidosti možnost „dokonavého“ chápání préterita, neboť to je možné i u sloves domácích (kázal = přikázal).

Přimlouval bych se, aby při zmínce o budoucím významu nedokonavého prézentu byly výslovně zmíněny intenční nebo obligátnostní typy teď házím já (= chci házet nebo mám házet), velice časté v obecné mluvě (děcka, hrajem si? Jožko, dem tam? ap.).

Nepřekvapuje u autora Genera verbi v slovanských jazycích, že pasáže o slovesném rodu jsou velmi poučné a bohaté na cenné postřehy, které je třeba umět najít pod prostou formulací. Dvojí rod je možný jen u sloves akčních, neboť jen u nich lze vyjádřit poměr agentu k subjektu (205). Upozornění na oblibu zvratné pasívní formy v kondicionálu (206—7) a v hovorové češtině vlastně jedině možné jako výraz pasíva pro přítomnost[10] (207).

Referent rozlišuje[11] zvratný tvar od zvratného slovesa a obé ještě od dvojčlenného spojení „sloveso plus reflexívní objekt“. Havránek sice užívá velmi často ve shodě s touto terminologií místo referentova zvratného tvaru termínu zvratná podoba slovesná, ale to je jen zčeštění jeho staršího termínu z Genera verbi, totiž reflexívní forma slovesná, kterou tam chápe velmi široce, vlastně jako pojem všem třem hořejším kategoriím nadřazený. Reflexívní slovesa jsou mu z historického hlediska správně výsledkem lexikalizace jeho reflexívní slovesné formy. Na toto nad[52]řazené pojetí „zvratné podoby slovesné“ by se snad mělo výslovně upozornit. Sám se nemohu vzdát užšího pojetí termínu reflexívní forma při synchronním popisu (i když lze tento termín v jednotlivostech rozšířit, jako to učinil Ružička) a nemohu jej učinit nadřazeným termínem pro útvary z dnešního hlediska tak různorodé, že ani příliš jednotícího označení nepotřebují. A když už, pak by bylo vhodnější nazvat je (jelikož běží o nejméně tři aspoň ve svých jádrech jasně rozlišené typy) plurálovým termínem reflexívní útvary. Z hlediska historického zkoumání těchto útvarů je Havránkův termín výborný, ale při synchronním popisu dnešní češtiny se nadřazenost termínu reflexívní forma slovesná pociťuje spíš tíživě, praxe sama tlačí tento termín na rovinu užšího pojetí zvratného tvaru, stojícího vedle zvratného slovesa, i vedle typu viděl se tam namalovanýho …

Trpné příčestí se sice netvoří k slovesům zvratným, ale k reflexívům tantum někdy ano; tázán (dotazován) tu není jedinou výjimkou, srov. posmíván, vysmíván, obáván …

A ještě maličkou poznámku k morfologii sloves, pečlivě propracované: tvary slovesa krást by se měly někde probrat souhrnně. Jsou pěknou ilustrací přechodu sloves od 1. prézentní třídy do 2. Proti krade, vykrade, rozkrade je už možné přikradne // přikrade si (přeneseně jen přikrade se) a prosté perfektivum je jen ukradne.

V morfologii jmen ČM ve snaze o úspornost vynechává vzor kuře. Ale jde o skupinu substantiv tak výraznou sémanticky i formálně, že nevím, je-li to účelné. Nejde tu přece prostě o dvojí příslušnost (v sg. ke vzoru měkkému a v pl. k tvrdému) jako např. u skupiny kámen nebo rámě/rameno. Žádná tato skupina neposkytuje analogii, nehledě na to, že žádná není spojena tak výrazně i sémanticky (i lidové vejcete, hnízděte mají, jako spisovné doupě, poupě, vole, vztah k mláďatům; a s vejcem je asociováno i srdce). Mimoto je tu výrazný kmen. Vyloučením ze vzorů se proto pranic nezíská, když pro výrazné zvláštnosti formální je stejně nutno o celé skupině zevrubně promluvit a jako vzor ji otisknout.

Je velmi dobré, že místní jména probírá Al. Jedlička kromě zmítek u jednotlivých vzorů ještě souhrnně.

Tvary jako dvě skici nutí k vážnému zamyšlení nad účelností Dobrovského pravopisné reformy. Právě důsledná analogičnost by měla vést k poznání, že c patří do sousedství s a z a je spolu s nimi alespoň v morfologii souhláskou obojetnou. Nad sousedstvím tvarů dva tácy a dvě skici kroutí lidé právem hlavou, poněvadž skicu si nikdo nespojuje po pravopisné stránce s Máňou, ale přirozeně s tácem a trucem, kde si „tvrdost“ (ve skutečnosti přirozenost) pravopisu vynutilo naštěstí chybění analogických tvarů měkkých.

Tvary v Kongu, v městečku jsou jedině možné, ve skutečnosti jsou i výjimky v oce nebo dokonce v uše jistě příliš vzácné, než aby se kvůli nim formulovalo, že je u příslušné skupiny (134) v lokále „skoro vždy“ -u. A naopak se už nepřipouští dativ odpovědem, který jistě není ještě zdaleka tak nepřirozený, jako byť vzácně suponovaná možnost v uše (v městečce?). To jen na ukázku, že by se v oblasti morfologie snesla větší tolerance k dubletám (pokud ještě skutečně existují), když ji, jak pevně doufáme, stejně jednou přinese příští akademická gramatika. To platí zejména i pro případy krácení kmenových délek u substantiv podle vzorů žena, nůše.

Čeština je tuším jediný slovanský jazyk, kde se skloňování cizích jmen řídí stavem v příslušném cizím jazyce. Jen v ní existují nepřirozené dvojice typu drama - dramatu (středního rodu!), muzeum - muzea, Nero - Nerona, Anakréón - Anakreonta, Polevoj - Polevého. Je zajímavé, že tento proti všem přirozeným zákonům „třídní“, vlastně spíše „školní“ ráz češtiny je jejím znakem teprve od 2. polovice minulého století.

Na s. 163 by bylo dobré uspořádat poznámky o opisném stupňování. Setkáváme se s ním 1. tam, kde forma brání stupňování normálnímu (např. u zpřídavnělých přechodníkových adjektiv rozhodující, vynikající … a příbuzného typu žádoucí), 2. tam, kde jde o degradaci (méně krásný, méně průkazný) a 3. když chceme u adjektiv objektivně „jakostních“, jako slepý, hluchý, kulhavý … (která se normálně nestupňují) vyjádřit malý (trochu) nebo velký stupeň vady (velmi, tuze, silně hluchý). — Bylo by dobré alespoň poznámkou poukázat, že stupňování je výraz subjektivního hodnocení a na bipolární platnost stupňovaných tvarů z toho plynoucí (větší srovnává jak s velký, tak s malý ap.).

Zmínil jsem se už, že je nevhodné dávat ve skloňování slovo rád (jež se neskloňuje) na jednu linii s přivlastňovacími adjektivy typu otcův, matčin, která se skloňují a v nářečích mají dokonce kromě přímých pádů normální adjektivní tvary (složené).

[53]Velmi dobrou praxi zavádí ČM tím, že vyděluje jako zvláštní druh zájmena záporná. — Jiných dobrých postřehů by se dalo využít i na jiných místech knihy: Např. že podle přívlastků každé nebo všechny lze rozlišovat „číslo“ i u plurálií tantum jako housle, hodiny … Správně se označují (174) formanty -si, -koli na konci neurčitých zájmen (kdosi, kdokoli[12]) jako „částice“; ale mělo by to vést k revizi téhož termínu na označení slovního druhu.

Rozdíly mezi třemi vrstvami číslovek (pět, šest … — sto, tisíc — milión, miliarda) co do jejich substantivní platnosti jsou tak veliké, že nebude stačit naznačit je jen středníkem: první skupina nemá nikdy vlastní substantivní charakter, nýbrž adjektivní, poslední jej má vždy; na přechodu je skupina prostřední.

Příslovce pojata v duchu obecné i domácí tradice široce, jako všecka autosémantická slova neohebná; takže zahrnují zhruba tři funkční útvary: a) adverbia vlastní od vlastních adjektiv hodnotících, k nimž se druží i adverbia intenzitní; všechna tato pravá adverbia mohou být jen určením druhým (intenzitní popř. ještě třetím) — b) adverbia povahy zájmenné (místní zde, tam, domů …, časové tehdy, zítra, večer …, příčinná proto ap.), jež mohou být určením prvním — c) adverbia predikativní, ať stavová (smutno, líto, tma, zima …), či modální (nutno, třeba ap.), jež bývají přísudkem jednočlenných vět nebo (modální adv.) tvoří přísudek s infinitivem významového slovesa. — Adverbia od adjektiv relačních (aa) mohou být též určením prvním, např. přívlastkem (proslov hanácky/po hanácku).

Takové pojetí je třeba schválit (zejména v učebnici), nechceme-li zvětšovat počet slovních druhů, popř. měnit pronikavě jejich strukturu (chápat zítra, domů, ve dne jako „zájmena“). Pro toto tradiční pojetí mluví především jednotné hledisko formální; jde vesměs o slova neměnná, ale přitom (proti předložkám a spojkám) autosémantická, i když někdy jen „zájmenně“.

Příklad „to je prima“ (265) je spíš příkladem na predikativní adj., na adverbium by byl lepší příklad prima hraje (chytá ap.).

Ve skladbě (4. kapitola), jejímž autorem je převážně Jedlička, se probírá věta (souvětí) a větné členy. Tzv. významosloví přesunuli autoři do tvarosloví. Problém věty se řeší v duchu novější české tradice, která je vcelku dobrou tradicí. ČM správně nerozlišuje od věty tzv. výpověď, protože jde o rozlišení, které se týká jen jedné formální stránky, nikoli podstatné funkce, tj. sdělení, které je společnou stránkou obou těchto útvarů. Mimoto je užitečno pojímat zde termín sdělení jako souznačný s termínem predikace. Z toho ovšem plynou jisté důsledky. Autoři v duchu novější české tradice pojímají za větu každou výpověď, i jednoslovnou a přitom neslovesnou. Mlčky se vychází z předpokladu, že existence slova jakožto slova je celkem pomyslná, nanejvýš slovníková, slovo aktuálně užité má větnou funkci. I když vycházíme z této premisy, musíme přece jen z oblasti slov (a tedy i vět) vyloučit jisté druhy interjekcí, protože zejména impulzívní interjekce nelze dobře pokládat za ideologické znaky, tj. za slova v plném slova smyslu. Jsou nanejvýš konvenčními signály, ale někdy jen náznaky, tj. nejmenším stupněm v hierarchii označování, samou součástí situace, často bez sdělného záměru — a často dokonce v nekonvenční podobě — tedy pravé reflexy. Podobně jsou bez sdělné hodnoty vokativy ve funkci volací a oslovovací — na rozdíl od vokativů kvalifikačních, které sdělnou hodnotu mají, tedy predikují: ty snílku, ty optimisto (nebo jenom snílku, optimisto) predikují jistou vlastnost osobě, s níž mluvím. Kdybychom však někomu přezdívali snílek nebo optimista a zavolali naň snílku!, optimisto!, pak je tu situace úplně jiná. Volací nebo oslovovací vokativ tvoří teprve kontakt k vlastnímu sdělení, sám nic nesděluje. O ostrém funkčním rozdílu těchto dvou druhů vokativů svědčí ostatně i ostrý intonační rozdíl mezi nimi; intonace je i jindy důležitým vyznačovatelem predikativnosti. Je příznačné, že jisté druhy interjekcí a volací nebo oslovovací vokativy nemohou být nikdy jádrem sdělení proti všem jiným útvarům (vyjma emoční nominativy, kde je problematika složitá). Na výjimečnost „větné“ funkce interjekcí a vokativů poukazuje ostatně ČM sama upozorněním, že spojení takovéto „věty“ s jinou, normální [54]větou netvoří souvětí. Ztotožnění sdělnosti s predikací má však ještě jeden praktický důsledek: ČM mluví u jednočlenných vět o „základním větném členu“. Trávníček mluvil o „jednotné větné části“, přitom však jednočlenné věty slovesné, typu prší, pokládal za čistě přísudkové. Avšak ani pro jednočlenné věty jmenné není potřeba zavádět nový termín, ani tam totiž nejde o žádný nový větný člen. Jména typu vchod, škola ap. v jednočlenných větách jsou jména v přísudku. A případy typu jednu černou, tatínkovi ap. jsou věty jasně eliptické. To, co z nich zbývá výslovně vyjádřeno, není žádný nový větný člen,[13] je to zase starý předmět, popř. přísl. určení ap. — stejně tak jako ve větách odpověďových, kde se „eliptičnost“ odpovědi tazatelem přímo předpokládá (z hlediska jazykového úzu je nenormální právě odpovídání „celou větou“, jaké se někdy z pedagogických důvodů vymáhá). — Věty typu Ubývá vody kvalifikuje Šmilauer jako podmětové. ČM se vrací ke Gebauerovu pojetí vět jednočlenných, bezpodmětných. Vyplývá to z přecenění morfologických ukazatelů. Je ale známo, že pád jako morfologicky homogenní útvar se na vyšší rovině syntaktické lomí docela zřetelně do různých, velmi nehomogenních funkcí. Je dvojí nominativ, vlastní (i ten ještě plní dvě bipolární funkce, je buď subjektový nebo přísudkový, v kteréžto funkci může být někdy zastoupen intsrumentálem) a tzv. jmenovací; je dvojí vokativ, dvojí akuzativ (objektový a arberbiální; právě na rovině syntaktické se projevují i formálně různým chováním).[14] Je i dvojí genitiv, vlastní (i ten ještě dvojí, adnominální a adverbální) a „nevlastní“, který po stránce syntaktické je funkčně homonymní s nominativem nebo akuzativem. Není na tom nic divného: v partitivu je genitivní forma ukazatelem jen tohoto sémantického rysu, partitivnosti. Nelze z ní dedukovat nic syntaktického podobně jako z výrazně sémantické podílné formy po pěti jablkách. Jestliže pak tuto podílnou formu kvalifikujeme ve větě Dal každému po pěti jablkách jako předmět, nemůžeme odříci téže formě funkci subjektovou, např. ve větě Na každé větvi viselo po pěti jablkách. Stejně je tomu s partitivem: je-li tvar vody ve větě Dej mi vody předmětem, proč nemůže být ve větě Vody tu není podmětem? Formální hledisko by se stalo formalistickým, ČM sama uvádí synonymní konstrukce s nominativem. A tato kolize je výrazným ukazatelem syntaktické formální synonymie. Mezi větami Vody ubývá a Voda ubývá není co do existence podmětu rozdíl syntaktický, ale sémantický. Nejen věta Je tu ještě naděje, ale i věta Není tu již naděje je dvojčlenná, ať je naděje nominativem či partitivním negativem.

Akad. Havránek zavedl do syntaxe plodný pojem syntaktické dvojice. Za jeho český ekvivalent bych doporučoval skladebná[15] dvojice, protože termín větná dvojice napovídá jiný obsah (dvojice vět). V rozvitém přísudku existuje hierarchická posloupnost dvojic: těžko tvořit přímo dvojice jen s přísudkovým slovesem a okolnostním určením, resp. jeho substantivním jádrem, s vynecháním těsnějších určení „doplňujících“, zejména rekční dvojice objektové. Ve větě Chytil ho v noci na hruškách těžko dělat dvojice chytil na hruškách nebo chytil v noci, tj. s vynecháním nutného doplnění předmětového (ho). Není tedy dobře možné postupovat vždy až k syntagmatu jen dvojčlennému, třeba se při analýze zastavit v takovém případě u složitějších syntagmat vícečlenných: chytil ho v noci, chytil ho na hruškách.

Závislost na řídícím členu se vyjadřuje jednak rekcí, jednak shodou nebo přimykáním. Toto pořadí je důležité. Řízenost je totiž velmi svérázným druhem determinace, kdežto shoda a přimykání jsou funkčně synonymní.[16] Problémem je mluvit o řízenosti u substantiv. Bylo by to možno připustit u genitivu v typu četba knihy, stavba domu ap., kde se předmětový akuzativ musil změnit v genitiv u dějového jména. Ovšem případy beze změny pádu, u dějových jmen ze sloves nepřechodných, jako dosažení úspěchu, odporování zlu, zvykání kázni, pomoc lidem, plýtvání penězi, boj o mír, úvaha o budoucnosti, práce na novém díle atp. jsou zcela obdobné. Ve všech těchto případech by tedy snad bylo možno mluvit o řízenosti, ale s podotknutím, že je [55]to řízenost jiné povahy než u slovesa, že substantiva (i dějová) nikdy nejsou (jak upozornil Hausenblas) tak nutně doplnitelná „předmětem“ jako slovesa nebo adjektiva (je to také jeden z důvodů, proč se tu v české mluvnici právem o předmětu nemluví). Nebude však možno mluvit o řízenosti v případech jako práce pro lid (283), když ani po slovese pracovat pro lid se doplnění pro lid za předmět u nás nepokládá, a to právě proto, že tu patrně ještě nejde o vazbu, o řízenost — třebaže doplnění pro koho je daleko těsnější a „vázanější“ než zcela „přimykavá“ určení pracovat za někoho (= místo někoho), pracovat pod zemí, přes čas … a je též jiné nežli typ práce od lidí / lidí ap. … Je možná jen konkurence pracovat někomu ku prospěchu, pracovat kvůli něčímu prospěchu — konkurence, jež odkazuje toto doplnění slovesa do adv. určení účelu.

Dobře propracované a bohaté jsou — při veškeré úspornosti — partie o pořádku slov[17] a partie o shodě přísudku s podmětem.

Při slovosledu se upozorňuje na druhou rozborovou rovinu věty, na její výstavbu významovou neboli na aktuální (kontextové) členění věty.[18] ČM nazývá oba póly této výstavby termíny východisko (dříve psychologický podmět) a jádro sdělení (dříve psychologický přísudek). Termín východisko pokládám za daleko lepší nežli termín základ. Konkurenci termínů základ a jádro nejsme ochotni za konkurenci pokládat, oba termíny jsou nám spíše synonymní. Termín základ má jen tu zdánlivou výhodu, že se od něho lehčeji derivuje adjektivum (základový) než od východisko (východiskový).

Z velice cenného a podrobného Jedličkova rozboru antepozičního typu Vrchlického spisy[19] dostala se do ČM přirozeně jen zmínka. Jedličkou rozbíraný typ je nejvhodnějším dokladem pro tvrzení o rozchodu obsahu a formy: přivlastňovací genitiv, stávající vždy za svým podst. jménem (a nesoucí přízvuk výrazu!) se ocitá vlivem převážné většiny případů typu Nerudovy spisy i v antepozici (a ztrácí výrazný přízvuk) — čili, jak Jedlička říká, slovosledově se adjektivizuje. Je však ostrý rozdíl mezi tímto typem Vrchlického spisy a jeho spisy, jejich spisy. Jeho je syntakticky vždy jasným adjektivem, chová se po hlavní syntaktické formální stránce (tj. slovosledově a přízvukově) zcela stejně jako i morfologická adj. můj, tvůj ap. Kdežto pro přivlastňovací genitiv Vrchlického je antepozice postavením jen fakultativním, stále může konkurovat s typem spisy Vrchlického, s typem normálním. Zde tedy možno mluvit jenom o prvních nábězích k adjektivizaci, kdežto u jeho, jejich je adjektivizace hotovou věcí; chybí jí — zcela nahodile — jenom poslední a z obecného hlediska právě nahodilé znaky morfologické, pro naše adjektivum příznačné. Ale právě jejich občasný výskyt v nářečích (z jejichho domu ap.) dokazuje, že sám proces té vlastní, syntaktické adjektivizace, je už hotov. Je dán podstatnými, syntaktickými formálními příznaky, příznaky, které nemohou chybět v žádném jazykovém typu, ani v tom ne, který má ještě nadto na vyjádření adjektivnosti prostředky morfologické.

Při probírání shody se nezapomnělo nejen na shodu přísudku s několikanásobným podmětem, ale nezapomnělo se ani na případy neshody při nevyužití možnosti přechylování a na jejich motivaci. Pěkné a poučné čtení. Jenom instrumentál přísudkového nebo doplňkového jména (tedy ať se vztahuje na nominativní podmět, nebo, — u doplňku — na akuzativní předmět) je svérázný případ neshody; je ho třeba oddělit od jasně neshodných přísudků nebo doplňků, jako Okno je ze slídy, Viděl ho bez kabátu. — Při nutnosti nejdůležitějšího výběru musily vypadnout z příkladů podřadnější typy tohoto instrumentálu (Poválečná mládež je mu úpadkovou aj., protože tu je instrumentál slabě motivován). „Rekční“ ráz má doplňková „vazba“ typu zvolit koho za poslance (že nejde o rekci, vidět ze synonymního instrumentálu).

U typu kluk ušatá třeba poznamenat (chybí to i v mých Základech), že je tu afektivní neshoda v rodě doprovázena vždy i postpozicí adjektiva.

Vzorně úsporně je probrán předmět.[20] S pozoruhodnou novinkou: Infinitiv v typu Slyšel tlouci slavíka, hrčet vůz ap. se považuje za druhý předmět. Je to pojetí pro školní rozbor dobře možné, ba výhodné, ale přece jen se zastírá komplexnost v příslušnosti infinitivu. Infinitiv v typu Viděl ho orat patří jak k „prvnímu“, přímému předmětu ho, tak k přísudku (je vztažen k objektu ho přes sloveso) — proti např. účelovému typu Poslal ho orat, kde orat není vázáno na [56]sloveso přes objekt ho (třebaže ovšem objekt ho nemůžeme, jakožto přednější doplnění, ani tu z celého syntagmatu vynechat). Každý z těchto inf. se také rozvádí jinou vedlejší větou: že oře / aby oral.

K větným členům ještě připomínám, že jsou definovány znaky jak formálními, tak také obsahovými, např. předmět (310), doplněk (319), adv. určení (322). Právě významové důvody vedou k tomu, že se při přívlastku probírá hned nejen přístavek,[21] ale i doplněk. Z něho se vylučuje přísudkové jméno (Otec je zdráv, Jsem Čech, Stal se horníkem) — třebaže po formální stránce by šlo mluvit jakžtakž o komplexním vztahu — zato se zahrnují (tradičně) typy Hoši rádi cestují (viz výše). V typu město Praha nám mimo jiné ukazuje právě i přízvukové kritérium (jež se také správně vytyčuje), že normálně je tu základem výrazu město.

Když se u každého větného členu výslovně připomínají i možnosti jeho dalšího rozvíjení, dochází nutně k častému opakování (např. že se podst. jméno v té a té větné funkci rozvíjí přívlastkem). Bylo by pro úsporu i z metodických důvodů snad lepší promluvit (třeba už u rozvitého přísudku, kde není možno otázku „rozvíjení“ opominout) o tom, jak lze rozvíjet jednotlivé slovní druhy, tedy slovesa, substantiva, adjektiva a adverbia. U jednotlivých větných členů by se pak připomínaly jen případy pro ně nějak zvláštní. A místo vynechatelného největšího odstavce v § 193 by zato bylo možno upozornit, že větný člen jde nahradit i vedlejší větou (s odkazem na příslušné paragrafy).

Z větosloví zdůrazňuji správné vymezení souvětí souřadného[22] na s. 338 a 342. Při vypočítávání typů souřadného souvětí se mělo vzpomenout už všech typů i parataxe nevlastní, tj. obsahově podřízenostní, když se výslovně připomíná souřadné souvětí příčinné (a to pro významové sousedství se skutečně parataktickým souvětím důsledkovým). Mohlo se to učinit alespoň Gebauerovým-Ertlovým souhrnným termínem souvětí vysvětlovací (kam ovšem patří i vysvětlovací typy v nejvlastnějším slova smyslu, jako „Nepočínal si ekonomicky, tj. nešetřil svými silami“). Mezi řeč přímou a polopřímou staví ČM ještě správně i nevlastní přímou řeč.

Za skladbou následují tři dodatkové kapitoly, dnešní II. a III. mělo už první vydání ČM. Celý nový je první dodatek O slovní zásobě a o významu slov. Poučuje především o řádu v slovní zásobě, jak jsou slova v povědomí mluvících sdružena: jednak etymologicky, tj. ve slovních čeledích nebo podle formantů, jednak podle významů: sem patří jednak asociace do věcně příbuzných skupin, např. barvy nebo slova společného pracovního úseku,[23] autor sem řadí i asociace s pojmy nadřazenými a podřazenými — jednak asociace synonym, popř. antonym, a to včetně variant expresívních. Je to kapitolka velmi bohatá, kde se nezapomíná na žádné poučení, např. při poučení o věcném řazení slov seznamuje nás autor i s onomasiologií. V paragrafu o změnách slovní zásoby se čtenář poučí nejen o neologismech (obohacování slovní zásoby je však věnován ještě paragraf zvláštní) a archaismech, ale i o rozdílu mezi archaismem a slovem zastarávajícím, a hlavně ovšem vždy o příčinách změn. — V druhé části tohoto dodatku (Význam slova a jeho obměny) najde čtenář poučení i o jménech vlastních, a to jak osobních,[24] tak místních. Pojednává se tu o významech druhotných, zejména přenesených, o homonymech a synonymech. Snad by buď zde, nebo už výše neškodila výslovná zmínka o tom, že se nikdy slova nesdružují na základě homonymie (které rozeznává Havránek správně dva dru[57]by), a to proto, že v dialektické jednotě obsahu a formy zastupuje pro vědomí mluvčích celost této dialektické jednotky právě obsah. Jsou proto slova jako stopka u auta a stopka u ovoce nebo travička (malá nebo milá tráva) a travička, jež tráví jedem, bez jakékoli spojitosti, na spojení je třeba zvláštního upozornění nahodilým situačním nebo úmyslným kontextovým podnětem. Právě jednota obsahu a formy těžko dovoluje mluvit u slova o pravé mnohovýznamosti (ČM mluví jen o mnohoznačnosti) slova. Případy, kdy se slovo významově rozdvojilo, řadí ČM právem k homonymii (pokoj, dnes snad už i koruna). Je proto snad správnější říkat, že např. slovo země má významové odstíny nebo významové varianty „prsť“, „pevnina“, „území“ a „naše planeta“ — tyto odstíny pořád ještě spojuje cosi jednotného. Havránek správně vylučuje z „významů“ slova jejich různé kontextové užití. Těmto odstínům by šlo říkat varianty kontextové (hnát koně do vrchu, hnát jej na pastvu, hnát zajatce ap.)[25].

Také druhý dodatek prof. Jedličky, O slohu, je velmi bohatý (vzrostl proti prvnímu vydání skoro na dvojnásobek) a poučný. Pojednává o slohotvorných činitelích, o slohu projevů mluvených a psaných, stylech spisovného jazyka — a zejména zevrubně o slohovém rozlišení jazykových prostředků — o slohových útvarech.

V třetím dodatku najde čtenář zhuštěno poučení o vývoji češtiny na necelých 30 stránek, včetně ještě základního poučení o českých nářečích a o vývoji českého pravopisu. O vědecké výši tohoto dodatku od autora mistrného Vývoje spisovného jazyka českého a zároveň též autora Českých nářečí není jistě třeba pochybovat, uměním je tu dovést toto poučení zhustit a zpopularizovat. Srov. např. vzorné poučení o chronologii změny g-h na slově groš, přejatém ve 13. stol „za velké finanční reformy Václava II.“.

Velká zhuštěnost vede občas přece jen k nedopovědění: vytvoření opisného pasíva typu jsem chválen se klade (mezi jiné jevy) do 16. stol. — ale znalec slovesného rodu opomíjí dodat, že má tento tvar ještě v první polovici 17. stol. jen perfektový význam, význam prézentu se konstatuje poprvé až v Rosově mluvnici, a to ještě vždy po významu perfektovém. — Doznívající užívání genitivu záporového je motivováno nejen stylově, ale i významově (partitivností).

K věcnému výkladu mám jedinou poznámku: Neznám ani jediný doklad na měkkost ť, ď před ’a (z ę), který by se nedal vyložit analogií; případy, kam analogie zasáhnout nemohla, mají t, d: tah, táhnout, tázat se, řetaz : řetěz, datel (ale ovšem chodské jetelec!).

K metodickým kladům knihy třeba počítat za prvé výrazné typografické upozorňování na tvary, v nichž se chybuje, nebo na jevy, kde hledá čtenář rady, — za druhé vzornou vázanost jevů (odkazuje se na paralelní poučení u jevů sourodých), — za třetí vymýcení papírových tvarů (jako jsou podoby veš, vše místo všechen, všechna). — Za zvlášť záslužné však pokládám jednak uvádění mezinárodní terminologie (ovšem jako dodatkového poučení) a zejména uvádění literatury předmětu po všech důležitých partiích. Těmito dvěma rysy (a oběma rejstříky) přerůstá ČM ze vzorné vědecké knihy popularizačního a obecně vzdělávacího rázu ve vzornou vysokoškolskou učebnici. č

A v neposlední řadě třeba vytknout pečlivou korekturu tisku, které uniklo jen málo tiskových chyb (opravný lístek jich uvádí 20, většinou opravdu velmi nenápadných). Tento seznam lze už jen nepodstatně rozmnožit: 143, 17. zd. o Novákových místo u; 251, 11. sh. vyhrán m. vybrán; 268, 17. zd. Proto (raději místo Přesto); 391, 14. zd. Węgry n. Węgrzy m. Węgri; 379, 1. zd. by bylo lepší sám o sobě než samo o sobě; 230, 8. zd. lépe odkaz na § 135,3 nežli na 138. Na s. 416 patří konec závorky na ř. 9 za slovo Trávníčka, ne až do ř. 10 za slovo český. — Na s. 244, 17 sh. a zd., 247, 6 zd. a 256, 19 sh. je třeba buď užít místo jedné kolmé čárky dvou — nebo (a to asi zamýšleli autoři) srazit slova po obou stranách kolmice, aby nezůstávala na jedné straně zbytečná mezera. — Do literatury na s. 366 by bylo dobré dodat i Šmilauerova skripta. (Nejde, bohužel, uvést i Trostův článek Zur Theorie des Eigennamens jakožto cizojazyčný a těžko dostupný, vyšel ve sb. Omagiu lui Iorgu Iordan, 1958, 867—9.)

Z ostatních maličkostí uvádím: Nepokládám za šťastné zavádět do díla, určeného i širším vrstvám, ono úzce odbornické a též v čistě odborné literatuře typograficky rušivě působící ozna[58]čování výslovnosti v hranatých závorkách místo jejího vyznačení prostě jiným typem tisku. Ani do vysokoškolských učebnic bych neradil zavádět tuto apartně odbornickou praxi, pro normálního čtenáře vždy rušivou.[26] — Číslovky tři a čtyři se sice liší od pl. vzoru kost jen tučně vytištěnými tvary třemi a čtyř; ale typograficky bych raději zdůraznil tvary tří a čtyř, tedy genitivy, v nichž se nejvíc chybuje. — Na s. 24 se mluví o domácích slovech pojmových, citově neutrálních. Bylo by dobré, ponechat jen termín citově neutrální (vím, že autoru běželo o vystižení cizího terminologického protikladu nocionální — emocionální, ale pojmový ráz má každé slovo, i expresívní). — Nebude se termín způsobová příslovce (pro prý, snad ap., s. 292) plést s vlastními příslovci způsobu (rychle, dobře ap.)? Snad raději modální nebo hodnotící (proti těm druhým, kvalifikujícím). — Říká se, že je nemetodické, upozorňovat v učebnicích na chyby. Ale přesto bych na s. 280 výslovně varoval před nešvary typu „I otec to nevěděl“, „I matku to nebavilo“ místo „Ani …“. Je sice po historické stránce pravda, že plurálové a neutrální vokativy jsou od původu rovny nominativu, ale přesto bych neodlišoval tento jev od novějších homonymií typu stůl (= nom. i akuz.) a mluvil prostě vždy o vokativu; v synchronickém popise není třeba rozlišovat vokativy typu duše! a město! — Někdy bylo možno užít vhodnějších příkladů: na s. 140 vedle kostřec i arch. mudřec, na s. 151 vedle nebo místo žervé běžnějšího želé. Obyčejně jsou však příklady vybírány pečlivě a uváženě (ba jistý úmysl pro vynechání slova mudřec a uvedení žervé, psaného dříví gervais, nelze upřít ani v těchto případech).

Česká mluvnice je skutečně bohatá pokladnice všestranného poučení o českém jazyce: kniha, zahrnující nejen nový pravopis a ortoepii, ale i výklad o vývoji češtiny a dokonce i stručnou stylistiku; příručka, kde najde první vědecké poučení jak začínající adept, tak učitel češtiny, ať už hledá radu o soudobé normě, nebo i rady úzce odborné a literaturu předmětu; příručka, v níž je ve zhuštěné formě skryto dosti nových pojetí. A přitom kniha psaná bez nároků na speciálnější průpravu terminologickou (k níž teprv sama vede), tedy vhodná pro každého, neboť normálně každý má dnes nižší středoškolské vzdělání. Příručka s vlastní sice koncepcí, ale informovaná o vědeckém dění mluvnickém v celém jeho rozsahu, i když na ně (kromě uvádění literatury) reaguje přímo jen výjimečně; stojící tedy jaksi nad ním a tak či onak je zahrnující — opravdu velké dílo naší bohemistiky.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 1, s. 46-58

Předchozí Petr Sgall: Znovu o obecné češtině

Následující Květa Korvasová, Bohumil Palek: Některé vlastnosti entropie českého slovníku