Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O „interlingvistice“

Jaroslav Stuchlík

[Kronika]

(pdf)

О «интерлингвистике» / Sur „l’interlinguistique“

V Dumainově knize[1] o interligvistice, tj. o oboru, který se zabýval problematikou mezinárodních umělých jazyků převážně z hlediska filologického, tvoří geneze, modality vytváření slovníku i gramatiky a aplikace v praxi její hlavní části.

V historickém úvodu vzpomíná autor takových etap kulturního vývoje, v nichž některý živý nebo dožívající jazyk (řečtina, latina) byl opravdu jazykem univerzálním. Francouzština a angličtina blízké minulosti se snažily převzít úlohu a působnost latiny. Žádný živý jazyk však nemohl být vzat za jazyk mezinárodní, a to z nejrůznějších důvodů. Proto přesvědčení, že je zapotřebí univerzálního jazyka, vedlo k úsilí vytvořit takový jazyk uměle. Oživení a modifikace kulturních jazyků mrtvých, zjednodušení a uniformování některých jazyků živých, zavedení oficiálního bilingvismu by nevedlo k cíli. Z jazyků, které možno považovat za modifikace jazyků živých, reprodukuje podrobněji stavbu neofázie, neboť podává aspoň výčet různých modifikací výchozího jazyka. (Na bázi angličtiny jsou to např. World English, Basic English, italštiny Lingua franca nuova, španělštiny Nuove roman, němčiny Wede; na bázi mrtvých jazyků byly vytvořeny převážně nepodařené konstrukce jako Latino sine flexione a Apolemo na bázi řečtiny.)

V oddíle speciální interlingvistiky podává autor systematický přehled umělých jazyků, a to v tomto seřazení: jazyky vytvořené z neologismů, jejichž základ je čistým novotvarem (solrésol aj.); jazyky vytvořené ze základů částečně umělých a částečně převzatých z živých jazyků (spelin aj.); jazyky vytvořené z deformovaných základů slov přirozených jazyků (volapük); jazyky vytvořené ze základů slov při[79]rozených jazyků bez deformování (néo-latine, esperanto, esperanto reformované, meidal, novial, occidental, interlingua aj.); do předchozích skupin nezařaditelné (pasilingua aj.).

Obsáhlé kapitoly jsou věnovány detailnější problematice z hlediska jazykovědného i z hlediska praktické použitelnosti. Kapitola o univerzální abecedě se zhodnocením použitelnosti diakritických znamének a vyjádření fonetických zvláštností a kapitola věnovaná základům gramatiky jsou opravdu vyčerpávající a v každém směru velmi instruktivní. Demonstrují názorně, kolik myšlenkového úsilí, až akrobacie bylo vynaloženo k dosažení cíle odpovídajícího představám účelnosti, ekonomičnosti, libozvučnosti, preciznosti a ještě jiných vlastností, které od dokonalého jazyka možno požadovat.

Pozornost věnuje autor i snahám o zavedení jednotného písma, umožňujícího porozumění psané řeči bez ohledu na to, jakým způsobem nebo v kterém jazyce je glyf vyslovován. Historicky jde o pasigrafii, jíž se mimo jiné význačné osobnosti filosof. světa zabýval i náš Komenský, jemuž autor věnuje na několika místech zaslouženou pozornost. Z umělých pasigrafií zmiňuje se o dnes už víceméně historických pokusech známých pod jmény: ideografické hieroglyfy, duodecimální pasigrafie, číselné šifrování, filosofická pasigrafie aj. V době nejblíže minulé a přítomné jsou to sémantografie psychiatra Blisse, translingua Funkeho aj. („neoglyfy“ našeho Sommera-Baťka, jistě nejpropracovanější ze známých pokusů, autor pravděpodobně nezná).

Ke konci knihy uvádí autor seznam 350 umělých jazyků (!) s poznámkou, že jeho výčet není úplný. Demonstruje tím podle našeho názoru stejně dobře bohatost jako marnost interlingvistického snažení.

Pro českého čtenáře skýtá kniha hodně poučení především o základní problematice a hodně příkladů o marných pokusech minulých i současných.


[1] M. Monnerot-Dumaine, Précis d’interlinguistique génerale et spéciale, Paris, Librairie Maloine, 1960, 210 s.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 1, s. 78-79

Předchozí Pavel Novák, Bohumil Palek: Kosmická lingvistika

Následující Milan Romportl: 4. mezinárodní fonetický kongres v Helsinkách