Časopis Slovo a slovesnost
en cz

4. mezinárodní fonetický kongres v Helsinkách

Milan Romportl

[Kronika]

(pdf)

4-ый международный фонетический конгресс в Хельсинки / 4e Congrès international de phonétique à Helsinki

Od 3. mezinárodního kongresu fonetických věd, který se sešel v r. 1938 v Gentu, uplynulo plných třiadvacet let, než se podařilo překlenout organizační nesnáze a uskutečnit čtvrtý kongres 4. až 9. září 1961 v Helsinkách. Téměř čtvrtstoletí znamená velmi mnoho ve vývoji vědní disciplíny, jakou je fonetika. Změny v technice výzkumu, které by bylo možno označit za převratné, zdokonalení metodiky akustické analýzy a syntézy řeči, k jakým došlo v této době, se ovšem odrazily v zaměření celého kongresu. Třebaže tematika byla rozčleněna do tří základních okruhů, označených jako A) akustická a fyziologická fonetika, B) psychologické aspekty fonetiky a konečně C) fonetika a fonologie, bylo pro akustické zaměření současné fonetiky charakteristické, že problematika akustická prostoupila referáty všech tří okruhů.

Při prvém pohledu by bylo možno říci, že se v kongresových přednáškách neobjevilo mnoho, co snad nebylo známo ze studií již publikovaných. Ovšem ono prvé střetnutí zástupců nejrůznějších směrů tohoto bádání na širokém fóru, přímá konfrontace i výměna názorů, které podstatně ovlivní další směr fonetického bádání, učinily — také pro onen dlouhý časový odstup — z tohoto kongresu nepochybný mezník ve vývoji fonetických bádání.[1]

Základními referáty z metodiky výzkumu řeči byli pověřeni představitelé dvou nejvýznamnějších výzkumných center, a to G. Fant ze Stockholmu (stojící v úzkých vztazích k badatelské skupině amerického Massachusettského technologického institutu — dále MIT), který referoval o metodě spektrografické, a F. S. Cooper z Haskinsových laboratoří v N. Yorku, jehož referát o syntetizérech řeči přednesl druhý z předních zástupců této skupiny, P. Delattre. K hlavní konfrontaci názorů na způsob rozboru i hodnocení závažnosti odhalených faktů však došlo spíše v referátech dalších, rozptýlených po zasedáních různých okruhů. Šlo tu v okruhu C) jednak o referáty představitelů MIT R. Jakobsona, který resumoval známou teorii distinktivních protikladů, a M. Halla (Speech sounds and sequences), jehož referát byl přečten v nepřítomnosti, jednak P. Delattra [80]z Haskinsových laboratoří (Les transitions des formants 1, 2, 3, et leur rôle dans la perception des consonnes), popř. i G. E. Petersona a Ch. J. Fillmora z Michiganské university (The theory of phonemic analysis), v okruhu A) pak o referát polského fonetika W. Jassema (On acoustics of consonants), popř. i o přednášku, kterou přednesl v okruhu B) D. Rry z Londýna (Automatic speech recognition), mám-li uvést alespoň referáty na plenárních zasedáních. Nešlo v nich pouze o rozdílnost užitých metod, nýbrž především o zásadní rozdílnost hodnocení odhalených faktů. Kdežto např. pro skupinu MIT zůstává distribuce zesílení ve spektru hlásky nejpodstatnějším akustickým faktorem, pro skupinu Haskinsových laboratoří se jeví jako důležitější charakter hláskových přechodů, Jassem pak při rozboru polských konsonantů respektuje hlavně řadění rozdílných segmentů v čase. O našem stanovisku k těmto otázkám pojednáme na jiném místě, zde chceme pouze zdůraznit diskusní charakter mnoha z názorů (jakkoli závažných), které bývají leckdy přijímány jako definitivní řešení.

Nelze v krátkosti vypočítat veškeré referáty, které byly na kongresu předneseny. Nikoli bezvýznamnou složkou byly přednášky, které se zabývaly v okruhu A) otázkami rentgenokinematografie a jejího použití, tak referáty manželů Subtelných z USA nebo předsedy kongresu A. Sovijärviho z Helsink, který mluvil o výzkumu finských diftongů (velmi příznivě byl při předvádění filmů přijat náš rentgenový film Artikulace zpívaných samohlásek, natočený za vedení J. Ondráčkové). V okruhu C) pak byla řada přednášek věnována otázkám podstaty prozodických vlastností a otázkám větné fonetiky a fonologie. Zde byly např. proneseny referáty B. Hály a A. Rosettiho o slabice, E. Zwirnera z NSR o geografii prozodických vlastností, B. Malmberga ze Švédska o podstatě švédského přízvuku, byl přečten referát V. Arťomova z Moskvy o tónu a intonaci, kromě řady referátů dalších (zde také Romportlův referát o podstatě intonace).

Dvoučlenná československá relegace se účastnila nejen přednesením zmíněných referátů a předvedením filmu, podílela se na diskusích odborných i organizačního rázu. Její členové se přesvědčili, že směr bádání, jak se provádí u nás, odpovídá světovému vývoji a že zejména v úseku fonetiky lingvistické (v tom i fonologie) a fyziologické je na dobré úrovni. I naše práce z akustiky řeči, zvláště pokud jde o úsek akustické analýzy, jsou stále respektovány, ovšem hrozí nebezpečí, že bez některých moderních zařízení (typu sonagrafu, systetizéru) jen stěží bude možno udržet tempo s pracovníky ze zemí, kde včas rozpoznali úlohu akusticko-fonetického bádání v oboru komunikace, ale též automatizace.

Přitom jsou ovšem i naše příspěvky významným přínosem k probíhající foneticko-akustické diskusi. Klademe-li důraz i na sluchovou analýzu jako složku rozboru, a to zejména s použitím znamenitého Janotova segmentátoru, je v tom patrně náš nejvýznamnější přínos k rozvoji moderní fonetické metodiky.

Zasedání kongresu končilo volbami nových mezinárodních orgánů. Je svědectvím vážnosti, které se československá fonetika těší, že prvým místopředsedou mezinárodního fonetického výboru byl zvolen B. Hála (předsedou je P. Fry z V. Británie, 2. místopř. M. Halle z USA, členy ze socialistických zemí je ještě Al. Rosetti z RLR a V. Arťomov z SSSR) a že se uvažuje o Praze jako místě konání 6. kongresu; pátý bude svolán v r. 1964 do Bochumu.


[1] V menším měřítku došlo k představení hlavních směrů již na 8. mezinárodním lingvistickém sjezdu v Oslo 1957 (srov. referát B. Havránka a K. Horálka v SaS 19, 1958, 47—52, zejm. 49n.).

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 1, s. 79-80

Předchozí Jaroslav Stuchlík: O „interlingvistice“

Následující Bohuslav Havránek: Zdeněk Nejedlý a český jazyk