Zdeněk Nejedlý a český jazyk

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

Зденек Неедлы и чешский язык / Zdeněk Nejedlý et la langue tchèque

V profesoru Zdeňku Nejedlém, prvním presidentu Československé akademie věd, vidíme všichni právem velkého historika, kritika i tvůrce společenských hodnot. Společenské hodnoty se ovšem vyjadřují, sdělují i tradují jazykem. Také nástrojem velkého tvůrčího díla Zdeňka Nejedlého, vědeckého, obecně kulturního a politického, byl jazyk, český jazyk, psaný i mluvený, prostředkem neselhávajícím, poslušným svého tvůrce a jeho záměrů; uvědomělý prostředník rozumu i citu. Zdeněk Nejedlý dobře viděl úlohu a místo jazyka ve společenském dění a viděl jasně i úlohu své vlastní jazykové formy a byl si plně vědom i jejích hodnot.

Nebyl jazykovědcem, ale plně uznával ve svém díle význam předních našich badatelů o jazyce, Josefa Dobrovského i Jana Gebauera, pro rozvoj českého národa.

Není tomu ani tak dávno, necelých devět let, co dovedl vysoce hodnotit význam jazykovědy i dnes a právě dnes. Napsal: A co může být pro našeho jazykovědce krásnějšího, nežli dožít se doby, která po poklesu úcty k národnímu jazyku ve staré buržoasní společnosti teď v nové společnosti tak vysoko zvedá význam rodného, u nás českého jazyka? Nikdy ještě nedostalo se jazykovědě tak čestného a významného místa jako v dnešní době. Nikdy i nežádáno a neočekáváno od jazykovědců tolik jako dnes.

Předmětem jazykovědy byl Zdeňku Nejedlému jazyk v širokém smyslu slova. Jazyk — podle jeho vlastních slov — „není jen mluvnice, nauka o slovech“, nýbrž „nesrovnatelně víc: mluva domova, předků, staletí; jazyk, jímž byly prosloveny nejvznešenější české myšlenky“, „nejintimnější výraz citu“, ale také „zbraň vývoje a boje“ za nového člověka, za vyšší společenský řád.

Dovedl proto také ocenit nejen jazyk minulosti, lidovost jazyka Husova, Josefa Kajetána Tyla, Boženy Němcové, Aloise Jiráska, ale dovedl i výstižně charakterizovat jazyk umělecké a politické přítomnosti, např. zvukové kvality a obraznost jazyka Marie Pujmanové i působivou srozumitelnost a logickou přesnost jazyka Klementa Gottwalda.

Nutně z toho vyplývá skutečnost, že Nejedlý nikdy nepodceňoval ani jazykovou stránku svých děl psaných, a tím méně projevů mluvených, dobře je rozlišoval stylově; psaný jazyk skutečně psal, vždy rukou, mluvený skutečně mluvil. Ale ani ve vědeckém pojednání nebyl nikdy jeho jazyk učenecký, i tam byl srozumitelný a přístupný, protože i tam byl zbraní boje, neboť i jeho vědecké dílo vždy bojovalo, ať šlo o husitský zpěv, o Smetanu nebo o Jiráska. Srozumitelnost a přístupnost jsou podstatnou a stálou vlastností jeho jazyka a slohu, všech jeho projevů. Proto také byly jeho mluvené projevy vždy posluchačům jasné; známý je výrok jednoho z jeho dělnických posluchačů: „Nechtěli jsme věřit, že jste profesor, protože kdybyste byl profesor, tedy bychom vám nerozuměli.“

Srozumitelnosti a přístupnosti však nikdy nedosahoval lacinými ústupky od jazykové tradice, zdánlivou, povrchní lidovostí. Naopak ve formě hláskové i tvarové zachovával jeho jazyk tradičně spisovnou normu, ba v lecčems byl i konzer[82]vativnější (např. užíval někdy jich místo jejich, „jich vědecká cena“ apod.). Bezprostřední působivost jeho jazyka byla v dobrém členění vět, jejich stavbě, ve vhodném výběru slov.

I když napsal dlouhou periodu, byla vždy účinná pro jasné rozčlenění, pro symetrii přímo uměleckou, např.: Ne ti, kteří bídu zavinili a nyní ještě ji stále udržují a zvyšují, mohou pomoci, nýbrž ti, kteří by dovedli tyto původce bídy zničiti — tak asi zní stručně vyjádření filosofie dnešních lidových vrstev. Anebo příklad přímo vypointované paralelnosti: Nekapitulovali jsme, protože jsme byli malí, ale protože jsme kapitulovali, stali jsme se malými. Více však je u něho vět krátkých, jednočlenných, lakonických, zejména tam, kde spěje k vrcholu svého výkladu, např. o Leninovi říká, že marxismus byl „krví jeho krve, mozkem jeho mozku, srdcem jeho srdce“ a jinde, rovněž o Leninovi: A béře to opravdu jako: o sobě. I zcela osobně. A přijímá to. Jako poučení i více: jako historický příkaz.

Jako hudebník dobře ovládal zvukovou stránku jazyka a dával i svým psaným větám pomocí slovosledu dobrou intonaci; rád důrazná slova stavěl na začátek věty, např.: Jest zvláštní opravdu ten náš veřejný život! Tím pronikavěji ovládal v mluvených svých projevech zvukové kvality jazyka, melodii, rytmus, důraz, tempo i pauzy; dovedl také dobře odhadovat akustickou nosnost prostoru a vědomě dovedl tempo řeči přizpůsobit jeho akustickým poměrům; proto dlouho odmítal mluvit za pomoci mikrofonu.

Znal účinně užívat i obratů lidových, zejména ve službě satiry a ironie, např.: „Myslí sekretariát, že ti lidé jsou tak na hlavu padlí, aby tohleto jim nebylo trochu k smíchu a trochu k vzteku“, „oportunismus jsou čachry“, „mlátit prázdnou slámu“ apod. Ale nikdy nevulgarizoval svůj jazyk, nikdy se neutíkal k prázdným frázím.

Jeho projevy, psané i mluvené, měly zpravidla patos — proto také rád užíval vět zvolacích a řečnických otázek —, nikdy nebyly chladně neosobní. Lze říci o jeho jazyku totéž, co dal za moto své knize o Fibichovi: Má-li kritika býti účinná, musí být přesvědčivá, ne pouze logickou a dialektickou správností, nýbrž i onou bezprostřední vřelostí podání a onou bezohlednou opravdovostí snahy, jež nalézáme jen tam, kde kritizující z nejhlubšího přesvědčení cítí se zajedno s prospěchem a pokrokem umění. Opravdu, své myšlenky, logické a dialektické, nikdy nepodával suše, neosobně, ale lze říci naopak, že jeho patos byl vždycky ve službě věci, myšlenky; působil, přesvědčoval rozumovými důvody a jazykové prostředky ve vzácné shodě formy a obsahu nikdy se u něho nestaly samoúčelnými, nýbrž vždy byly i působivé, i účelné.

Byl si dobře vědom účinnosti a působivosti svých mluvených projevů; o svých známých projevech rozhlasových sám napsal: A i to snad mohu říci, že jsou rády, s oblibou poslouchány. A nejen pro svůj obsah, i pro svou formu, pro svou řeč na rozdíl od jiných, živou, rozmanitou a lidu přístupnou, jak vůbec se posuzují moje projevy, i na schůzích a jinde. A byla to doslova pravda. Jeho projevy vždy a všude byly srozumitelné a působivé, vážné i bojovné. Vždy hleděly dopředu.

I pro naši jazykovědu zdůrazňoval, co se dnes od ní žádá a očekává. Je na naší jazykovědě, aby to, co je podle slov Zdeňka Nejedlého od ní žádáno a očekáváno, plnou měrou splnila. Tím nejlépe a trvale uctí jeho památku.

Bohuslav Havránek

Pozn. O jazyce Zdeňka Nejedlého psal Kvido Hodura ve sborníku „Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd“, Praha 1953, 161—180 a v Naší řeči 36, 1953, 1—15; srovnej též Slovo a slovesnost 14, 1953, 8—13.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 2, s. 81-82

Předchozí Milan Romportl: 4. mezinárodní fonetický kongres v Helsinkách

Následující Jiří Levý: Izochronie taktů a izosylabismus jako činitelé básnického rytmu