Zdeněk Nejedlý a česká jazykověda

Redakce

[Články]

(pdf)

-

Sedmdesáté páté narozeniny akademika Zdeňka Nejedlého, prvního presidenta Československé akademie věd, jsou nám nejen radostnou příležitostí, abychom projevili upřímný obdiv, úctu a vděčnost k velkému vědci-bojovníku, který celý svůj bohatý život zasvětil boji za lepší a krásnější život pracujícího člověka, ale jsou nám i vhodnou příležitostí k tomu, abychom se hlouběji zamyslili nad jeho rozsáhlým a přece stále se rozvíjejícím životním dílem, vyzařujícím a podnětně zasahujícím snad do všech oblastí našeho dnešního života.

Česká jazykověda připomíná si dnes ovšem zejména tu stránku jeho celoživotního díla, kterou se tak či onak dotkl jejího nejvlastnějšího předmětu a zájmu — jazyka. Zdeněk Nejedlý nebyl a není odborníkem v jazykovědě, tak jako mu bylo a je cizí každé pouhé odbornictví. Není historikem jazyka, ale historikem společnosti, a to historikem v plném a krásném smyslu toho slova. Vždyť chtěl být podle svých vlastních slov vždy nejen vědcem, ale i umělcem, chápajícím a prožívajícím život v celé jeho plnosti, nejen pozorovatelem, ale také tvůrcem nového života. Zájem Zdeňka Nejedlého patří proto člověku celému a všemu, co tvoří život tohoto člověka, především veškeré jeho práci. Nebylo snad význačnější otázky našeho politického, společenského a kulturního života, k níž by byl Zdeněk Nejedlý neřekl své zásadní slovo, a není závažnější události v našich národních dějinách, s níž by se byl poctivě a po svém — po nejedlovsku — nevypořádal.

Lze se jen obdivovat tomu, jak dovedl — pronikavěji než mnozí odborníci — ocenit velké postavy našeho staršího jazykozpytu, jako Dobrovského, Šafaříka a zejména vysoce pokrokový zjev Jana Gebauera, vlastního tvůrce novodobé české jazykovědy, jak dovedl vidět velikost jeho osobnosti vědecké i mravní.

Jak hluboce zapůsobil na Zdeňka Nejedlého právě velký, strhující příklad osobnosti a činnosti Gebauerovy, poznáváme nejlépe právě z jeho vlastních slov, oceňujících tohoto vědce, jednoho z největších a nejryzejších, jakým se může honosit česká věda:

 

(„Tak se česká universita v těchto svých počátcích přímo topí v autoritách. Je to jednou stará autorita, vlastenecká, a podruhé nová, liberální, tvářící se moderně, ale autorita je to vždy.“)

„Jeden tu však přece jen byl, o němž toto neplatí a k němuž proto i Masarykův poměr od počátku byl jiný. Zjev zdaleka ne tak mocný jako oni vládci a vůdci. Naopak i on jimi silně utlačený. Ale tím zato ryzejší, lidsky i vědecky, ano naopak zase nejryzejší, jak jen si možno pomyslit — JAN GEBAUER. Monument, na jehož velikost, uprostřed všeho toho tehdy kolem, bojím se, nebudu mít ani dost vhodných slov. Ve mnohém, ano ve všem pravý opak Kvíčalův. Také vůdce a vládce. Ale bez nejmenších opor a prostředků vnějších. Naopak s tímto světem, s mocnými tohoto světa, musil vždy těžce zápasit. Jeho síla byla jen a jen v jeho vědě. Nebylo však zato většího vědce u nás v celé druhé polovici 19. století. A nejen dílem, ale i, ano to zejména, celým smýšlením. Gebauer nedovedl myslit [9]jinak než vědecky, v nejlepším však toho slova smyslu. Nic mu nebylo nějaké jen okrašlování, hraní si se slovy, s pojmy, těkavé poletování. To nebyla věda, tak Gebauer nemyslil nikdy v ničem a o ničem. Myslit vědecky mu znamenalo myslit věcně. Takový proto byl i Gebauer-člověk. I tu přímo neschopný jakékoli povrchnosti, lehkosti neb dokonce neupřímnosti. V každé své myšlence, v každém svém slově celý a pravdivý. Tak tu stál, uprostřed všelijak se kolotajícího ostatního světa. Nečasový zdánlivě, protože nic nepodléhající náladám chvíle, ale tím hloub zato zarytý až do samých kořenů země, člověka, vědy. Monument!“

„A tak tu stál Gebauer i nyní, v prvních létech nové university. Vědec veliký, vysoko nade všemi jinými. Hledající zákony zjevu vzácného pro každého — českého jazyka, a i tím proto jakýsi primus parens. K tomu vědec i povahou své vědy jakési přímo až vznešenosti. Gebauerovým ideálem není jakýkoli jazyk. Ne načechraný, naparáděný. Tomu se vzpírala přímo elementárně jeho naprostá přímost, vážnost, kořennost. Nemiloval proto brusiče, kteří uměle, jen podle svého zdání, chtěli zvyšovat českost a krásu jazyka.“ — „Stejně však nemile se ho zase dotýkala i všednost, běžnost jazyka. Vulgarismy v něm budily veliký odpor. Proto ani pro budování jazyka z jednoduché řeči lidové nebyl. To mu zase bylo málo, stejně jako lidová hudba kdysi B. Smetanovi. Oba proto vybavují, Gebauer český jazyk a Smetana českou hudbu, ze starého romantického kultu „lidu“ a hledají jiné cesty, k vyšším a přece rovněž, ano ještě více pravdivým a přirozeným útvarům. Pro což nejlepší oporu nalézá Gebauer ve starých památkách českého jazyka. Ne že by křísil jejich archaismy — Gebauer naopak pojímá jazyk vývojově, všude vidí a hledá i stálý jeho postup dál a dále — ale srovnávání řeči mnoha spisovatelů v mnoha staletích je mu nejlepším prostředkem ke stanovení posledních, základních zákonů českého jazyka, na nichž stojí i dnešní řeč.“

„Stejně monumentální je však Gebauer i ve vlastní vědecké methodě. I tu nic u něho neplatí móda, chvíle. Bylo to v době, kdy všude nastupují mladogramatikové. Nadšení vykladači jazyka z analogií na základě starých jazykových kořenů. A tu Gebauer také se z toho učí, ale mladogramatikem se nestává. Jako vůbec největší vědec, největší umělec nikdy se nestává pouhým následovníkem jakéhokoli jen směru. Ten se učí odevšad a vytváří si z toho pak sám svou methodu, svůj stil. A tak i zde Gebauer.“

(T. G. Masaryk III, Na pražské universitě, 1882—1886, Praha 1935, str. 87n., 93 n.)

 

Zdeněk Nejedlý dovede však nejenom účastně a zasvěceně hodnotit velké zjevy historie naší vědy o jazyce. Se stejnou pronikavostí dovede analysovat i její novou, dnešní situaci. Ocitujme tu jen její ocenění z nedávného dopisu Zdeňka Nejedlého jednomu z našich jazykovědců:

 

„Co může být pro jazykovědce krásnějšího, než dožít se doby, která tak vysoko vytyčila význam slovanských národů a tím i slavistiky, Vašeho vlastního oboru? [10]A co může být pro našeho českého jazykovědce krásnějšího, než dožít se doby, která po poklesu úcty k národnímu jazyku ve staré buržoasní společnosti teď v nové společnosti tak vysoko zvedá význam rodného, u nás českého jazyka? A tedy jako vrchol všeho — jazyk a jeho studium stal se geniálním zásahem velikého Stalina ukazatelem správné cesty i jiným vědám?

Nikdy ještě nedostalo se jazykovědě tak čestného a významného místa jako v dnešní době. Nikdy i nežádáno a neočekáváno od jazykovědců tolik jako dnes.“

 

Je třeba se učit, velmi učit i z Nejedlého krásného poměru k rodnému jazyku, který mu — tak jako Gebauerovi — ,,není jen mluvnice, nauka o slovech“, nýbrž „nesrovnatelně více: mluva domova, předků, staletí; jazyk, jímž byly prosloveny nejvznešenější české myšlenky“, „nejintimnější výraz citu“, ale také „zbraň vývoje a boje“ za nového člověka a za vyšší společenský řád. Jak citlivě dovedl Zdeněk Nejedlý vážit významové hodnoty slova, hudební účin větného frázování a pořádku slov, odhadovat nosnost klenby větné — a jak živelně proto reagoval na různé nedoucké pokusy o zplošení a nivelisaci jazyka, vidíme dobře z jeho bojovné stati na adresu některých samozvaných jazykových oprávců. Pro svědectví, které vydává o jejím autorovi, a pro její obecnou závažnost přetiskujeme ji pro naše čtenáře celou.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 1, s. 8-10

Předchozí Redakce: Stalinův a Gottwaldův odkaz české vědě o jazyce

Následující Zdeněk Nejedlý: Škůdci českého jazyka