Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Škůdci českého jazyka

Zdeněk Nejedlý

[Články]

(pdf)

-

Teď v některých našich tiskárnách a nakladatelstvích — budiž s uznáním podotknuto, že ne ve všech — se rozhostila prazvláštní praxe. Sedí tam pán — představuji si ho s brejlemi o 10 dioptriích a s vousem až na zem — který nešťastným autorům, kteří mu přijdou pod nůž, vyholuje a žehlí jejich český jazyk. I mně se v poslední době dostalo rozkoše, pocítit, ale také ocenit pulbířské umění takového pána. Chtěl jsem vydat své známé nedělní projevy — po jich vydání se už dlouho volá se všech stran — zatím za rok 1946. Tyto projevy, smím snad říci bez nadsázky, dnes už hluboce pronikly do našeho lidu. Poslouchají se, jak se v lidu říká, jako „nedělní kázání“. A i to snad mohu říci, že jsou rády, s oblibou poslouchány. A nejen pro svůj obsah, i pro svou formu, pro svou řeč, na rozdíl od jiných živou, rozmanitou a lidu přístupnou, jak vůbec se posuzují moje projevy, i na schůzích a jinde. Ale u koho jsem naprosto upadl v tom v nemilost, je jazykový pulbír, jenž dostal mé texty jazykově ke schválení. Ten v nich našel nejedno, ano hojně provinění proti „Pravidlům českého jazyka“ a jiným podobným pro něho posvátným knihám, i vyholil mně a vyžehlil tu mou nevážnou češtinu tak dokonale, že byste nikdo nepoznal ani neuvěřil, že jsem to mohl mluvit já. Jako vůbec pod jeho břitvou mizí patrně všechny takové zbytečnosti, jako je svéráz, zvláštní povaha i zaměření v jazyku toho či onoho autora. Z jeho holírny vyjdou všichni na vlas stejně učesáni, vyholeni a napudrováni. A to tím více, že s jídlem roste chuť, a tak se nespokojí pak už jen „Pravidly“, ale mění vám slovosled, stavbu vět, spád řeči, vůbec co mu napadne, a všechno [11]ke cti a chvále jazykové prostřednosti a bezbarvosti. I vyrostlo tak našemu jazyku nebezpečí, ne nové, ale dnes vystupující s takovou — abych se mírně vyjádřil — smělostí, že je nejvýš na čase na toto nebezpečí, na něž si autoři zatím stěžují mezi sebou, poukázat veřejně, neboť ne o mne jde či o onoho neb druhého [uživatele] jazyka, ale o jeden z nejdůležitějších instrumentů duchovního života a národní kultury — o český jazyk, jemuž takto hrozí přímo zakrnění.

Uvedu několik příkladů. Já napíšu: „Obracím se k vám, kteří … Obracím se k těm, kteří …“ Ten barvoslepý pán mně „těm“ přeškrtne a dá tam také „vám“ jako v první větě. Jen proto, aby tak bylo všechno na jedno brdo. Vůbec necítí, oč je můj text živější než jeho opravený, právě proto, že neopakuje slova, ale mění je. Ale nejde jen o to, jde i obratově o různý smysl těch dvou vět: obracím se k „vám“, to jsou ti, kteří teď bezprostředně mne posloucháte, a obracím se k „těm“, kteří jste mne kdysi poslouchali. Ale to také pro takového korektora nic není. Vidí ve slovese 2. pád množného čísla, a tak jako učenec ze 2. třídy obecné školy usoudí, že i v náměstce musí být 2. osoba množného čísla. Ovšem naprosto nesprávně a nečesky, poněvadž to je právě jedna z velkých předností našeho jazyka, že my můžeme stavět věty daleko volněji než jiné jazyky, i docílit tak daleko přesnějších nuancí i živosti ve výrazu.

Nebo slovosled: i v tom je náš jazyk velmi bohatý, že připouští velkou volnost v kladení slov ve větné řady, a umožňuje tak rovněž velkou rozmanitost ve výraze. Tak obyčejně klademe závažné slovo na konec věty. I sloveso v normální větě tam bývá. Ale nemusí tak být, a kdo si všimne mého slohu, může poznat, jak nejen živost, ale i srozumitelnost a lidu přístupnost mé řeči spočívá v tom, že položím nejdůležitější slovo na začátek a každý hned ví, o čem je řeč a k čemu má nejvíce upoutat pozornost. Vousatému korektoru to však ovšem také nic není, a „napraví“ vám slovosled, až ve vašem jazyku kosti praští. A vyjde věta bez akcentu, bez modulace, bez výrazu, i tu blahoslavená, svatá prostřednost.

Interpunkce: i v tom se dá mnoho dokázat. Je na př. pravidlo, že před vztažnými větami se klade čárka. Já si dovoluji dát tam někdy puntík. To tehdy, je-li vztažná věta tak závažná, že má váhu hlavní věty, ano někdy i větší. Stejně je tomu s oddělováním přídavných jmen čárkou. Podstatné jméno může mít u sebe několik přídavných jmen, která se neoddělují čárkou, protože jsou rovnocenná. Ale může v nich být i gradace, a pak čárka mezi nimi má veliký význam. Ve své řeči o školském zákoně v parlamentě jsem uvedl, že je u nás i v lidu zájem o naši lepší, lidovou, jednotnou školu“, kde čárky zvyšují význam každého dalšího přídavného jména, i že je tím samostatnější i znamená další a vyšší kvalitu. Při tisku mně to ovšem vševědoucí korektor rovněž vyholil v bezbarvou „naši lepší lidovou jednotnou školu“.

A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. A se mnou i jiní autoři, úpící rovněž pod tímto terorem neznalosti, halící se v roucho strážců jazyka. A nejen živí tím trpí, ale i mrtví. Našli se brusiči, kteří opravovali Němcovou, — v jejíž Babičce slovem nelze hnout, jak každá její věta je dokonale postavena. I Jiráska [12]jsem musil bránit, klasika nejlepší naší prózy, ovšem ne školometné, nýbrž živé, výrazné, jak má být jazyk. Ostatně máme o tom celou knihu, co škod na jazyku natropil již náš první „Brus jazyka českého“ z let sedmdesátých. A jeho nástupci v tom nijak nezůstali pozadu. Jakou cenu pak mají ta brusičská pravidla, je nejlépe vidět z toho, že každé z nich předpisuje něco jiného, a co dnes poroučejí, včera zakazovala a zítra třeba zase budou přikazovat. Je to jako s módou širokých nebo úzkých dámských klobouků nebo dlouhých neb krátkých ženských sukní. Jenomže tam se nikomu celkem nic nestane, a je jedno, co se nosí. Ale v jazyku je to vraždění naší národní řeči. Je přece chloubou zlidovění našeho jazyka už v 15. století za Husa, na němž ještě dnes je možno se učit, stejně jako na druhém kazateli 15. století Rokycanovi, co znamená správně a výrazně česky mluvit a psát. A zůstalo tak i nadále, a i dnes je krásné, jak naši autoři dovedou rozvíjet a obohacovat i zjemňovat, prohlubovat náš jazyk. A tu se na takovou jemnost z tvůrčí dílny vrhne školomet se zaprášeným, ničeho nového neschopným mozkem, a tím svým topůrkem, kterému říká péro, to utluče.

Nejen však jazykové normy vám takový brusič předpisuje. Ve svém brusičském fanatismu vám dokonce vnucuje i svůj světový názor, a ovšem rovněž nehybný, mrtvý. Zase aspoň jeden příklad. „Pravidla“ a podle nich všichni korektoři vám předpisují psát „Bůh“ s velkým „B“. A jen o pohanských bozích je dovoleno, ano přikázáno psát „bůh“ s malým „b“. Ale to už přece vůbec není filologie, ani otázka jazykové čistoty. Tady se autoru vnucuje názor. A ovšem starý, reakční, podle něhož bohem je jen bůh uznávaný kdysi za Rakouska, t. j. křesťanský bůh. Nemohu mít však názor opačný, odlišný? Nesmí mně být „Bohem“ (podle „Pravidel“) zosobněná síla přírody a tedy pohanský bůh? A nesmí mně být „bohem“ (pohanským bohem) bůh často hodně modlářsky uctívaný v našich kostelích? Já nechci meritorně rozsuzovat, ale o co jde, je smělost (zase mírně řečeno), s níž si takový pravítkář troufá mně předpisovat, co si mám či nemám myslit o bohu.

Je proto nejvýš na čase, v zájmu našeho jazyka, učinit tomuto řádění korektorů přítrž. V tiskárně je korektor k tomu, aby opravoval tiskové chyby a ne autorův jazyk. A ve vědě je jazykozpytec k tomu, aby odhaloval nové a nové prameny jazyka, a ne zasypával dosavadní, aby se přes ně jazyk nedostal dál. A i zde je to mrtvý formalismus, který hubí věcnost, realitu. A proto nasaďme i tu všechno úsilí, abychom tomu učinili konec. I za cenu autorské vzpoury. My máme také do toho co mluvit, do jazyka našich děl. Ano, bez nich by korektoři vůbec byli zbyteční a k ničemu. I oni proto mají zájem na tom, aby autoři rádi tvořili a rádi svá díla odevzdávali do jejich rukou. Proto i na nich jest, aby přišli k rozumu a dělali to, k čemu jsou, a nedělali to, co není jejich věcí. Jinak srážka je neodvratná. Já aspoň svůj jazyk, získaný dlouhým stykem a studiem našich autorů, od Husa až po dnešek, takto prznit si nenechám.

(Var I, 1948, str. 248 n.)

 

[13]Velicí vědečtí badatelé nezasahují do kulturního dění svého národa jenom intensitou a šíří svých vědeckých výzkumů, rozsahem a obsahem svého odborného díla. Je především úlohou jazykozpytce všímat si i způsobu, jazykových prostředků, jimiž své poznání sdílejí. Jimi dotvářejí a zdokonalují spisovný jazyk a stávají se tak spolutvůrci jazykové kultury národní. Je tomu zvláště tak i v díle Zdeňka Nejedlého.

Jeho podíl na výstavbě českého jazyka spisovného, tvůrčí cesta vedoucí k tomu, že se stává jedním z klasiků českého spisovného jazyka, byla v podrobnostech vystižena v studiích s. Kv. Hodury v letošním ročníku Naší řeči a ve sborníku Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd. Zde chceme jen závěrem zjistit, že je to lidovost jeho jazyka, volba takových výrazových prostředků, jež při vší vědecké přesnosti a při pečlivém zachovávání spisovné normy zůstávají v podstatě v dosahu chápání a porozumění celého národa, která mu zajistila místo mezi předními našimi jazykovými tvůrci.

Zdeněk Nejedlý není však jen jedním z tvůrců našeho spisovného jazyka psaného. Spontánnost jeho veřejných projevů mluvených, zajišťující jejich poutavost, prostota a přece i bohatá odstíněnost větné skladby, mistrovské využívání všech výrazových prostředků, které posluchače osvěžují, subjektivně zabarvené vložky a osobní zážitky, oživující thematickou stránku projevu, zhuštěné digrese, nikterak neztrácející se zřetele hlavní námět a pramenící z širokého kulturního rozhledu vědecké osobnosti, smysl pro ideové sepětí prvků z oblasti jen zdánlivě různorodých, sklon k zlidšťujícímu humoru nebo ostře bojovnému sarkasmu — to vše učinilo Zdeňka Nejedlého i klasikem českého projevu mluveného. A tyto mluvené projevy Zdeňka Nejedlého dokreslují jeho profil a podstatně zdokonalují celkový obraz jeho lidské i vědecké osobnosti.

Redakce

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 1, s. 10-13

Předchozí Redakce: Zdeněk Nejedlý a česká jazykověda

Následující Josef Hrabák: Poučení z prací Zdeňka Nejedlého o starší domácí tradici