Poučení z prací Zdeňka Nejedlého o starší domácí tradici

Josef Hrabák

[Články]

(pdf)

-

Při studiu starší české literatury, t. j. literatury od nejstarších dob až do obrození, naráží badatel na některé specifické problémy, s nimiž se nesetkáváme při studiu literatury nové. Jsou dány jednak dlouhým časovým rozpětím, v němž se starší literatura vyvíjela, jednak kusostí a někdy zlomkovitostí pramenů a konečně jazykovou odlehlostí staročeských památek. Už to ukazuje, že správné řešení problémů starší literatury není možné tam, kde není badatel filologicky vzdělán a kde nepracuje v nejtěsnější spojitosti s filology a historiky.

Při individualistickém způsobu práce buržoasních vědců ovšem k spolupráci s jinými odborníky zpravidla nedocházelo. Spíše než se spoluprací jsme se setkávali s tím, že se starší literaturou obírali filologové, jako Gebauer, Flajšhans, [14]Truhlář, Patera a j.; spojení filologa a literárního historika v jedné osobě není však žádoucí, neboť vede snadno k tomu, že filolog pociťuje literární historii jako vedlejší větev své práce; tak se literární historie stává naukou vedlejší, ilustrující nejednou vývoj jazyka vývojem písemnictví, a tím je zbavována své specifičnosti.

Převaha filologického zájmu při studiu starší české literatury byla dána už tím, že v době, kdy uvedení vědci pracovali, bylo aktuálním úkolem především shromažďovat bohatství starší české literatury, objevovat památky a vydávat je. Za takových okolností zcela pochopitelně se literatura zkoumala „o sobě“, beze zření k hospodářským a sociálním poměrům. Odklon od pouze filologické metody znamenal Jar. Vlček, ten se však nedovedl ubránit druhé krajnosti, že totiž redukoval často literární problematiku na problematiku ideovou a nedoceňoval dosti otázky uměleckého mistrovství; jen velké nadání ho uchraňovalo před naprostou jednostranností. Je však škoda, že nepodal ucelený obraz celé starší literatury české.

Rozhodující úlohu v osvobozování literární historie od jednostranného zájmu jak ideového, tak filologického měly teprve práce Zdeňka Nejedlého. Pokusíme se ukázat, jak jsou dodnes pro literární historii podnětné.

Východiskem našeho výkladu je úvaha o tom, co přineslo dílo Zd. Nejedlého nového do naší vědy o literatuře.[*]

S hlediska literárního dějepisce je důležité, že Nejedlý je historik, a už tím znamenal protiváhu k starší generaci filologů. Ale i jako historik přinesl prvky zcela nové hned ve svých mladistvých pracích.

V první řadě je to jeho mnohostrannost. Nejedlému je vždycky naprosto cizí úzkoprsý postoj krátkodechého specialisty, zahleděného do omezeného a úzce ohraničeného vědního úseku. Jeho nezajímaly jen drobné výseky ze skutečnosti, ale zajímal ho vždycky život celý, ve vší své košatosti, neboť věděl, že život lze pochopit nefalšovaně jen v této mnohotvárnosti. Proto i tam, kde řeší problematiku nejspeciálnější, řeší ji vždy s hlediska kultury jako celku a ve vztahu k životu. Tak jeho dílo přes svou mnohotvárnost nikde není eklektické, nýbrž je naopak vzácně jednotné.

Přitom je charakteristické, že Nejedlého snaha obsáhnout celý život nejde jen do šířky, nýbrž i do hloubky, zasahujíc různá vývojová období. V osobnosti Nejedlého je spojen jemný znalec umění s historikem vyzbrojeným dokonalou znalostí pramenů a naučeným při bádání nepřejímat z druhé ruky, ale jít ad fontes. Proto pracuje velmi přesně a zároveň nevidí zkoumaný jev staticky, nýbrž vývojově. Toto vývojové hledisko mu pak urovnávalo cestu k správnému hodnocení i k ocenění, jaký je význam daných jevů pro dnešek.

Ze snahy obejmout celý život vyplývá také těsná souvislost vědeckého díla Zd. [15]Nejedlého s praxí. Láska ke kultuře není u něho neplodná, kultura mu není jen zdrojem subjektivního vzrušení a požitku. Proto také nehodnotí kulturní výtvory subjektivně, ale vidí v kulturní tvorbě velikou dějinnou sílu.

Pro historické prohloubení svého pohledu a těsnou souvislost s životní praxí ubránil se Nejedlý chybám, kterým propadlo tolik soudobých vědců, i když po stránce znalosti materiálu byli na značné výši. Souvislost s životní praxí, přesvědčení, že věda musí sloužit životu, má-li být opravdovou vědou, a touha po plnosti života — to všechno vedlo Nejedlého k veřejnému působení, k činnosti popularisační a později i politické, které se tolik vědců z jeho generace vyhýbalo.

 

Ve svém rozsáhlém díle obrací se Nejedlý především k obdobím a osobnostem, které mají v historickém vývoji rozhodující význam, k jakýmsi uzlovým bodům na křivce dějinného vývoje, a na ty soustřeďuje svou pozornost. Ostatní zjevy a období sleduje spíše na okraji svých problémů ústředních pro jejich dokreslení. Proto také — pokud jde o starší období — jeho zájem se soustřeďuje pochopitelně na období husitské.

Hlavní práce, z nichž může těžit literární historik pro literaturu husitského období, byly publikovány vesměs před první světovou válkou. Knižně z nich byly vydány Prameny k synodám strany pražské a táborské (vznik husitské konfese) v letech 1441—1444 (1900), Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách (1904), Počátky husitského zpěvu (1907) a Dějiny husitského zpěvu za válek husitských (1913). V těchto pracích je uloženo všechno podstatné; drobné příspěvky dotýkající se husitské doby, které otiskoval v Ottově slovníku naučném pod značkou ZNjý, a studie otiskované časopisecky (o Rokycanovi a Janu Kapistranovi v Časopise Čes. musea 1899 a 1900) jen dokreslují ony práce základní.

První z knižně vydaných prací je edice dříve nepovšimnutých traktátů a Nejedlý sám v úvodě říká, že má trojí účel: „Má být příspěvkem k náboženským dějinám českým, k dějinám české literatury a k dějinám české filosofie.“ Tento zdůrazňovaný zájem o literární historii je jistě pro mladého Nejedlého příznačný. Edice obsahuje cenný materiál pro bližší poznání Rokycany, Chelčického aj., nicméně však hlavní těžisko práce je ve stránce historické a filosofické. Zato další tři knihy se dotýkají literatury daleko více. Protože jde o díla zásadního významu a patří těsně k sobě, všimneme si jich podrobněji.

Zdeněk Nejedlý vyšel z historické školy Gollovy a jeho metodickým východiskem byl positivismus; od samého začátku se však od positivismu liší některými výraznými rysy, které znamenají jeho překonání. Stručně lze říci, že převzal z positivismu to kladné, t. j. úctu k pramenům a kritičnost při jejich výkladu, jeho zápory však překonává, a to po dvojí stránce.

Za prvé se Nejedlý nespokojuje jen s vyčerpáním faktů a s jejich registrací (která positivistovi stačila, ba kterou pokládal za jedině vědecký postup), ale snaží se mezi fakty najít jejich vnitřní sepětí, t. j. snaží se odhalit ve zkoumané skutečnosti její zákonitost. Pak se mu ovšem jednotlivé fakty nemohou jevit [16]jako stejně důležité, nestojí pro něho v jedné rovině a při práci nemůže ustrnout na jejich sbírání, ale nutně musí dospět k hodnocení jejich významu. Při vědeckém výkladu mu pak nejde o pouhé vyčerpání faktů, ale o výběr faktů nejzávažnějších. A s tím souvisí druhý přínos: při takovéto práci s materiálem, která směřuje k hodnocení, nemohl se jevit Nejedlému náš kulturní život jako jeden proud, ale od samého počátku rozpoznal vedle sebe dvojí kulturu, lidovou a oficiální, „nižší“ a „vyšší“. Tak je od samého počátku v Nejedlého pracích vlastně in nuce obsaženo již dialektické chápání skutečnosti a učení o dvojí kultuře v třídní společnosti; zprvu sice jen jako náznak, v každém případě však jako organická součást jeho nazírání.

Obojí tento metodický přínos — hodnotící hledisko a objevení dvojí kultury — byl podnícen patrně i tím, že Nejedlému studovaná látka je záležitostí srdce. Potomek učitelské rodiny a sám nadšený učitel, nesl si do života nadšení přímo buditelské a to ho nikdy neopustilo. Tento zápal spolu se snahou hledat v materiálu jeho vnitřní zákonitost zachránil ho také před kosmopolitismem, do kterého upadali jiní žáci Gollovi.

V „Dějinách předhusitského zpěvu“ Nejedlý znovu zpracovává látku, které věnoval již r. 1881 Karel Konrád své „Dějiny posvátného zpěvu staročeského v době předhusitské“. Konrád měl sice tu zásluhu, že si první u nás všiml v souborném díle našeho starého zpěvu, ale vědecký výsledek jeho práce byl při nejmenším pochybný. Sledoval totiž tendenci přiřknout co nejvíce našich písní době předhusitské a tím oslabit kulturní význam husitství. Toto pojetí směřovalo k chvalořečení na dobu Karla IV. a zároveň k pohledu na dobu husitskou jako na období kulturně neplodné. Proti této katolické tendenci staví Nejedlý fakta, jimiž Konráda opravuje a poráží.

Jádrem spisu je nový pohled na naši kulturu předhusitské doby. Nejedlý si vybral sice jen malý úsek kulturní tvorby — píseň —, ale na něm ukázal vlastně obraz, a to vývojový obraz celé naší vzdělanosti. Protože jde o dílo, které je prologem ke studiím o písni husitské, musíme je hodnotit nejen s hlediska kultury 14. století, ale především s hlediska toho, jak připravuje správné chápání kultury husitské doby. Jeho cena je v tom, že uvedlo na pravou míru nesprávné a tendenční názory Konrádovy a tím vytvořilo předpoklady pro zásadní práce o husitské písni, „Počátky husitského zpěvu“ a „Dějiny husitského zpěvu“, v nichž se Nejedlý zabývá zásadní otázkou, co nového dalo husitství naší kultuře. Píše vlastně apologii husitství s hlediska kulturní tvorby, neboť se musí vyrovnat s názorem, že husitství znamenalo v kulturním životě jen destrukci. I zde tedy vlastně Nejedlý bojuje proti „katolické tendenci“. Zvláště příznačná je úvodní kapitola „Dějin husitského zpěvu“, nadepsaná Husitství a umění (str. 5—52).

Nehledíme-li k četným postřehům týkajícím se jednotlivých literárních památek, hlavní vědecký přínos Nejedlého prací o husitském zpěvu je třeba vidět v tom, že v nich po prvé ukázal a pramenně doložil, jaké nové umělecké hodnoty husitství přineslo. Tím, že očistil husitství od pomluv, zároveň ukázal v jiném světle [17]kulturu doby předhusitské. Jestliže pak domýšlíme jeho pojetí i pro dobu pohusitskou, dostaneme vlastně správný pohled na celou naši kulturu starší doby. Není třeba zvláště uvádět, že je to pohled opřený o důkladný rozbor období, jež je ohniskem našeho historického vývoje.

Při hodnocení kultury husitské doby položil Nejedlý důraz na její lidový ráz. Oceněním rozkvětu lidové písně v husitství ukázal Nejedlý vlastně po prvé na třídní povahu husitského umění jako umění protikladného feudální kultuře 14. stol., i když problém dosud neformuluje zcela jasně.

K hodnotícímu pohledu na studovanou látku přistupuje u Nejedlého ještě další důležitá složka, a to studium literatury v širokém kulturním a společenském rámci, aniž je však přitom zanedbávána specifičnost literatury jakožto činnosti umělecké.

Jak značně předešel Nejedlý po metodické stránce svou dobu, je vidět už z toho, že si současníci ani neuvědomovali všechno, čím se tak výrazně odlišil od vědy positivistické. Je pro to příznačný už ohlas jeho prvních prací v soudobé kritice. Práce byly příznivě, ba nadšeně přijaty pro hojnost materiálu, kterou se čestně řadily ke studiím positivistů, ale Nejedlého hodnocení buď nebylo dosti oceňováno, nebo vyvolávalo rozpaky.

Význam prací Zd. Nejedlého o husitství nedovedli ocenit především positivisté. Je charakteristické, že si na jeho díle vážili toho, co sbližovalo Nejedlého s positivismem, t. j. snášení pramenů a jejich kritiky, na druhé straně však neviděli dost dobře, čím Nejedlý positivismus překonal; týká se to i referátu samého Otakara Hostinského v Českém časopisu historickém. Naproti tomu kruhy idealistů, kteří chtěli svým idealismem positivismus překonat, velmi dobře vycítili, kam jeho dílo směřuje, a útočili na jeho vysoké oceňování husitství (srov. referát V. Chaloupeckého, Věda česká I, 1914, str. 62—67).

 

V pracích, o nichž jsme dosud mluvili, jsou uloženy Nejedlého názory na husitství a literaturu předhusitskou, jak se vytvářely až do první imperialistické světové války. Novou fázi v jeho lidském i vědeckém vývoji znamená Velká socialistická říjnová revoluce. Nejedlý byl mezi prvními u nás, kdo pochopili její světodějný význam, a po r. 1918 začíná intensivně pracovat politicky. Velká říjnová revoluce, studium klasiků marxismu-leninismu a politická praxe ho vedou nyní k nové, prohloubené koncepci husitství jako hnutí, jež vyrostlo z kořenů hospodářských. Své these znovu promýšlí a svou novou koncepci formuluje v několika drobných pracích (Mistr Jan Hus a jeho pravda 1919, Od Husa k Táboru 1921, Mistr Jan Hus a jeho vyznání sociální 1925, Hus a naše doba 1936 a j.); v nich lapidárně vystihl Husův program, ukázal na sociální a hospodářské kořeny jeho revolučnosti a odhalil třídní povahu husitského revolučního hnutí.

Všechny tyto drobné práce o husitství jsou zaměřeny politicky, Nejedlý se v nich obrací k žhavé přítomnosti. I to je pro Nejedlého charakteristické: nepojímá husitství jako něco mrtvého a dávno překonaného, nýbrž jako živý odkaz [18]našich dějin, stále živý zdroj naší národní energie a revolučnosti. A je zcela zákonité, že se husitství nejvíce dovolával na počátku dvacátých let, v době nezastřených třídních bojů.

Již několikrát jsme zdůraznili, že práce Zd. Nejedlého obírající se husitstvím obsahují pro své zásadní pojetí vlastně hodnocení celé naší starší literatury, nejen husitské, ale i předhusitské a pohusitské. Proto ostatní studie Nejedlého dotýkající se staročeské literatury jsou významu spíše okrajového, rozvádějíce jen a aplikujíce these prací o husitství.[*]

Hodnotícím pohledem z těchto studií zaujmou dvě malé práce, které přímo doplňují linii vývoje narýsovanou v uvedených dílech o husitství, neboť se obírají obdobími, která se nepřátelé husitství snažili přeceňovat, aby tím husitství podcenili: dobou Karla IV. a dobou pobělohorskou. Nejde sice o stati věnované speciálně literatuře, ale jejich vývody jsou důležité i pro literárního historika. Je to polemický článek Svatojanská estetika (v časopise Čs. republika č. 147, 30. V. 1920, knižně v souboru „Z české kultury“, 1951, str. 17—22) a Pravda o Karlu IV. (v časopise Československé listy II, č. 11, 15. VI. 1944, knižně v souboru „Moskevské stati“, 1950, str. 33—37).

Oba články byly napsány v době, kdy Nejedlého názor na husitství byl již definitivně vypracován, a podávají nám pěkný příklad, jak má vědec bojovat proti tmářství. Jsou to články příležitostné; prvním Nejedlý reaguje brzo po první světové válce na Pekařův svatojanský článek, v němž Pekař přiřkl svatojanskému kultu, ohlupujícímu náš lid, hodnotu estetickou, a druhým reagoval za okupace na pokusy našich kolaborantů stavět do popředí našeho kulturního vývoje dobu Karla IV. a tím dokazovat, že se Čechům dařilo vždycky dobře, když byli zapojeni do německé říše.

Zmíněné články nám také ukazují, jak správně a bystrozrace hodnotil Nejedlý náš dějinný vývoj již ve svých prvních pracích o husitství a jak již tehdy svým bojem proti katolické tendenci stanul na frontě, kterou bylo třeba hájit ještě po letech. Ostatně se v těchto článcích nezabýval problematikou doby Karlovy a pobělohorské po prvé. Karlovou dobou se zabýval již v Dějinách předhusitského zpěvu a dotkl se jí i ve stati Spor o smysl českých dějin (1913), kde se zamyslil nad jejím postavením v našem dějinném vývoji. V této stati se dále obírá husitstvím a Bílou horou, které později věnoval i práci zvláštní, nadepsanou Bílá hora, Habsburg a český národ (1920).

Pro literární historii je zvláště podnětné Nejedlého pojetí doby pobělohorské. [19]Nejedlý zde klade důraz na úlohu lidových mas, zejména na to, jak v pobělohorské době žila mezi lidem revoluční tradice husitská. Tímto důrazem na úlohu lidu pokračuje Nejedlý vlastně na linii, kterou vytyčil již v Dějinách předhusitského zpěvu. K sledování dějinné úlohy lidu v pobělohorské době směřuje i jeho heslo Liberda v Ottově slovníku naučném.

Práce Spor o smysl českých dějin zaujme literárního historika i proto, že podává cenné podněty pro dobu mezi husitstvím a Bílou horou, jejíž studium leží od dob Jaroslava Vlčka stále ladem. Není správné tuto dobu opomíjet. I když se na ni díváme jako na dobu přechodnou, je třeba ji znát a studovat. Ta skutečnost, že Nejedlý ukázal na důležitost určitých období a sám se na ně jako badatel soustředil, nesmí znamenat, že jiná období máme nechávat ladem. Vždyť Nejedlý sám upozorňuje na potřebu studovat kulturu 16. stol. a právě ve stati „Spor o smysl českých dějin“ se rozepsal o důležitosti tohoto bádání: „Musíme poznati vliv renesance na český život, na vytváření se prudkých, ale také silných a schopných individualit. Potom nám snad leckterý zjev 16. století bude bližší. Od člověka postoupíme k jeho kultuře. Jak prázdné jsou dosud naše vědomosti o vědě i umění 16. století u nás! Čím jsou všechny ty výklady o literatuře 16. věku? Nikde není tu dosud ideje, nikde oživující myšlenky. Jak monotonně vystupují před námi kosmografie i cestopisy 16. století, ač tato touha po světě, u člověka 16. století tak příznačná a u nás jevící se v tak zvláštní podobě ctihodných kronik a cestopisů, jest jistě síla, již ani historik nesmí přehlédnouti. A což krásná literatura? Mluvíme o zlatém věku, ať už tomu věříme nebo se vysmíváme, ale nic necítíme. I rozkvět literatury bratrské jest nám stále ještě spíše fráze než vědomí krásného zážitku. To vše jest mrtvo a čeká na svého oživitele.“ (Str. 73 — cituji podle vydání ve Spisech Zd. Nejedlého, sv. 16.)

Tento požadavek realisovalo sice vydání II. dílu Dějin české literatury od Jar. Vlčka a dějiny Jakubcovy, ale dnes již tato díla nestačí. Je na mladé literární historii, aby zde nasadila páky. V díle Zd. Nejedlého najde i pro toto bádání podněty v několika článcích, i když jde o články, v nichž převažuje zájem hudebního historika a jež si všímají zjevů, které pro literární vývoj nejsou rozhodující (Dvě písně o bitvě u Moháče v Časopisu Čes. musea 1905, Mše Krištofa Haranta z Polžic tamže 1905, Krištof Harant z Polžic, Smetana XI, 1921 a samostatně nákl. Melantricha 1921, Skladby Krištofa Haranta z Polžic, Zvon V, 1905).

 

Nejedlého pojetí našich dějin a kultury bylo pochopitelně proti mysli stagnující buržoasii, která se nechtěla hlásit k husitské revoluční tradici, a proto buržoasní literární historie z jeho prací těžila jen málo. Positivisté byli slepí pro jeho novátorství a protipositivisticky orientovaní idealisté se k těmto složkám stavěli nepřátelsky a snažili se je ignorovat. Po r. 1900 je ostatně nápadný odliv zájmu našich literárních historiků o starší literaturu a zejména o husitskou dobu, k jejíž tradici se soudobé měšťáctvo obracelo zády. Celou starší literaturu se [20]pokusil podrobně zobrazit jen positivista Jakubec, zatím co z mladších nejlepší znalec staročeské literatury St. Souček (který se zabýval zejména Štítným a Komenským) souborné dějiny nenapsal a A. Novák se o starší literaturu vlastně nezajímal. Teprve v třicátých letech přibývá zájmu o staročeskou literaturu, ale badatelé se husitské době vyhýbají, soustřeďujíce se především na období Karlovo a na období pobělohorské, se zřejmou snahou tato období nadhodnotit. Marxistické křídlo literární vědy, které se v téže době utvářelo (J. Fučík, B. Václavek) nezabývalo se zprvu literaturou starší, neboť bylo nutno komentovat a kriticky sledovat v první řadě tvorbu soudobou; teprve v posledních letech před okupací a na začátku okupace se zabral B. Václavek do lidového čtení 16.—18. století, ale jeho práce byly přervány smrtí v koncentračním táboře.

Není snad třeba podrobně rozvádět, jak neblahé důsledky mělo toto přehlížení Nejedlého práce pro rozvoj naší literární historie. Cítíme je v literární historii ještě dnes a právě dnes, kdy se literární historie opožďuje za ostatními vědeckými odvětvími. Je proto naší samozřejmou povinností co nejrychleji dohonit to, co buržoasní literární historie zanedbala. K tomu účelu je však nezbytně nutno si uvědomit, čemu se můžeme z díla Zd. Nejedlého naučit a jak jeho studium pomůže literárnímu historikovi zabývajícímu se starší literaturou v jeho práci.

Tato otázka se dá rozložit do dvou částí: co nám dílo Zd. Nejedlého dává po stránce materiálové a co nám dává po stránce metodické.

Po stránce materiálové jsou Nejedlého práce o husitské písni základem všeho dalšího bádání. Nemáme lepšího souboru pramenů, který by se mohl stát bezpečným východiskem pro poznání a zkoumání slovesné kultury husitské doby, tím spíše, že Nejedlý nepřináší jen syrový materiál, ale podává i jeho hodnotící rozbor. Proto nám jeho práce o husitské písni dávají nejen správný pohled na celou problematiku kultury husitské doby, ale učí nás správně se dívat i na dobu předhusitskou a pohusitskou. I když je třeba v důsledku nových objevů některé podrobnosti korigovat (názor na stáří písně Hospodine pomiluj ny), celkový obraz zůstává stále správný.

Metodické podněty, které vyplývají z Nejedlého prací, jsou velmi mnohostranné.

Jeho dílo nám především ukazuje, že se literární historik neobejde bez vzdělání historického. Nechci tím říci, že by bylo ideálem spojení literárního historika a historika v jedné osobě; myslím naopak, že takováto personální unie musí být nahrazena kooperací. Spojení literárního historika a historika v jedné osobě je možné jen zcela výjimečně, u badatele tak výjimečného formátu, jako je Nejedlý; všude jinde hrozí nebezpečí, že se literatura stane pro historika pouze ilustračním materiálem a tím ztratí svou specifičnost. I když však má literární historik svou specifickou problematiku, bez kooperace s historikem nemůže úspěšně pracovat. ,,Čistý“ literární historik, který vidí jen text a nedívá se přitom ani nalevo ani napravo, je prostě absurdum.

[21]Stejně nutná jako spolupráce s historikem je i spolupráce s filologem. Filolog, který se zabývá literární historií jen druhotně, nemůže být naším ideálem, na druhé straně se však literární historik zabývající se staročeskou literaturou bez spolupráce s filologem neobejde. Už proto ne, že sám sotva může mít dosti zkušeností a času, aby se mohl věnovat textové kritice. Spolehlivý text je prvním a základním předpokladem úspěšné práce literárního historika a takový text může s plnou odpovědností stanovit jen zkušený filolog. Práce s památkami kriticky vydanými je conditio sine qua non; i pro literárního historika musí platit zásada jít k pramenům, ad fontes. A také této zásadě nás učí Nejedlý, který své práce o husitském zpěvu založil na bedlivém studiu pramenném, namnoze objevném.

Literární historik nesmí přistupovat k látce s chladným srdcem, studovaná látka pro něho musí být záležitostí citu, tak jako byla záležitostí citu pro Nejedlého, který spojuje ve své práci vědce s milovníkem umění. Právě Nejedlý, nadšený a oddaný čtenář Jiráska, Němcové a Tyla, učitel a přítel J. Wolkra a spolubojovník S. K. Neumanna, je člověk, jemuž umění bylo vždy přímo životní potřebou. Snad právě proto u něho neztrácí literatura svou specifičnost: Nejedlý neredukuje literaturu ani na záležitost jen ideologickou, ani na záležitost jen filologickou, ale věnuje soustředěnou pozornost uměleckému mistrovství.

S citovým poměrem k umění souvisí těsně další charakteristické rysy Nejedlého: jeho činnost popularisační, jeho účast na veřejném životě a jeho bojovnost. Nejedlý bedlivě sleduje a komentuje náš kulturní život od nejstarších dob až po nejžhavější přítomnost a stále do něho zasahuje. Nejedlému totiž nestačí jen poznávat pravdu a ukládat výsledky svého bádání do knih — Nejedlý usiluje o to, aby výsledky svého bádání předával lidu, a za pravdu, kterou poznal, se dovede bít. Proto stále a stále zasahoval do kulturního života a jeho zásahy byly stále hlubší. Nejedlý-vědec zákonitě vyrostl v Nejedlého-politika a Nejedlý-politik je od Nejedlého-vědce neodlučitelný. A i po té stránce nám musí být Nejedlý příkladem. Literární vědec, i když jde o badatele v oboru staročeské literatury, musí si být vědom politických důsledků své práce. V staročeské literatuře nesmíme vidět prostředek úniku z dneška, nýbrž prostředek, jak bojovat o dnešek i o zítřek. Slovanské kořeny naší vzdělanosti, boj o zčeštění naší literatury ve 14. stol., husitská revoluční tradice, boj lidové slovesnosti proti pobělohorskému útlaku — to všechno (abych uvedl jen několik příkladů) jsou otázky nejen zajímavé, ale vysoce podnětné i pro náš dnešní život. I dnes — a právě dnes — je potřebí ukázat velikost naší starší literatury, přiblížit ji lidu a odhalit její živou podnětnost pro náš život. Jestliže starší česká literatura je širšímu čtenářstvu poměrně málo známá, je to proto, že věnujeme málo pozornosti její popularisaci. Jestliže se starší literatura zdá běžnému čtenáři nezáživnou a pokrytou nánosem prachu, je na literárních historicích, aby ji ukázali ve správném světle, v celé její životnosti, ve všech jejích barvách.

[22]Závěrem bych chtěl vytknout nejbližší úkoly, které klade před literární historiky dílo Zd. Nejedlého.

Prvním a základním úkolem je dokonale jeho dílo poznat. Musíme však usilovat o to, aby je nečtli jen literární historikové z povolání, ale aby se stalo majetkem všech, kdo mají o literaturu zájem. Z toho vyplývá naléhavá potřeba, aby Nejedlého práce o předhusitském a husitském zpěvu vyšly co nejdříve v novém vydání, neboť v původních vydáních jsou v menších knihovnách nedostupné.

Druhý úkol je důkladné vyexcerpování celého literárního díla Zd. Nejedlého pro potřeby literární historie. Literární historik, který chce těžit pro svou práci z velikého díla Zd. Nejedlého, nesmí se totiž omezit jen na jeho práce dotýkající se literatury přímo — už proto ne, že Nejedlý neodděluje neprodyšně přítomnost od minulosti, literaturu od ostatních kulturních projevů a kulturu od života. Je nutno studovat jeho dílo celé; nejen proto, že drobné postřehy důležité pro dějiny starší literatury najdeme rozsety i v pracích, jejichž thematika je na první pohled odlehlá od literární historie, ale i proto, že ve všech jeho pracích najdeme mnoho podnětů metodických, ať už jde o kritické a politické glosy nebo o práce historické (jako jsou na př. knihy Dějiny města Litomyšle a okolí, 1903, nebo Litomyšl, Tisíc let života českého města, 1934).

Třetím a hlavním úkolem je konečně vlastní tvůrčí literárně historická práce, rozvíjení podnětů Zd. Nejedlého v dalším samostatném bádání.

Zde nám může být vzorem již Nejedlého mladistvá práce o předhusitském zpěvu, neboť v ní Nejedlý prakticky ukázal, jak opravovat mylné literárně historické soudy, jak „přehodnocovat“ kulturní dědictví. Přehodnocování se nesmí dít mechanicky, nestačí prostě prohlásit za bílé to, co se dříve označovalo jako černé, a naopak; právě ve svém boji s Konrádovou katolickou tendencí Nejedlý ukázal, že nové hodnocení předpokládá jít znovu až k pramenům, už proto, že starší badatelé vybírali materiál podle svého světového názoru, takže materiál jimi shromážděný je neúplný a zároveň špatně interpretovaný.

Nezbytnou podmínkou pro úspěšnou práci literárního historika zabývajícího se starší literaturou jsou spolehlivé edice staročeských památek. Je však přímo bolestné, jak málo památek máme dosud kriticky vydaných. Zde bude třeba vykonat mnoho práce, která bude spočívat převážně na bedrech filologů. Tato práce (kterou bude třeba dlouhodobě plánovat) jistě bude pro filology nejednou vyčerpávající, ale nebude bez užitku pro jazykozpyt, neboť kritické vydání tak důležitých památek, jako je na př. Dalimilova kronika, poskytne mnoho materiálu i pro historii jazyka.

Vlastním východiskem pro zpracování dějin celé staročeské literatury jsou ovšem práce Nejedlého o husitské písni. Nejedlý jimi prakticky ukázal, že osou výkladu našeho literárního vývoje musí se stát literatura husitského období a že v ostatních obdobích bude nutno sledovat zápas dvojí kultury, lidové a vykořisťovatelské. V této linii musí pokračovat všechno další bádání. Prozatím je nejnaléhavější rozpracovat ona období a ony zjevy, které Nejedlý neprobral [23]a jimiž se literární historie posledních desítiletí nezabývala. To platí zejména o literatuře 16. stol. a o lidové tvorbě pobělohorské; nechceme však ani zdaleka tvrdit, že by se proto měla nechávat ostatní vývojová období stranou.

Zpracování marxistických dějin starší české literatury, které musí být posledním cílem všech dílčích prací, je ovšem úkol nad síly jednotlivce. Avšak možnost plánovat vědeckou práci, kterou nám zajišťují ústavy Československé akademie věd, vytváří předpoklady, aby se takové bádání mohlo s úspěchem rozvinout.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 1, s. 13-23

Předchozí Zdeněk Nejedlý: Škůdci českého jazyka

Následující Karel Horálek: K šedesátinám akademika B. Havránka