O vědeckou koncepci strukturální mluvnice NDR

Miloš Dokulil

[Kronika]

(pdf)

О научной концепции структуральной грамматики ГДР / Conception scientifique d’une grammaire structurale en Allemagne Démocratique

Pracovní skupina pro strukturální mluvnici při Německé akademii věd v Berlíně připravila pracovní poradu o otázkách strukturální mluvnice současné spisovné němčiny; rozeslané materiály, tvořící podklad jednání, dobře informují o celé práci i názorech skupiny na mnohé závažné obecné otázky současné jazykovědy, jako je otázka mluvnice jako teorie a jejího místa v nadřazených teoretických souvislostech (začlenění mluvnice do komunikačně teoretických a jazykových modelů, poměr teorie a předteoretického popisu aj.), otázka vnitřní struktury gramatických teorií (formální charakter teorie, různé formy reprezentace, různé druhy pravidel v mluvnici, charakter rovin a jednotek uvnitř formální teorie), otázka poměru mluvnice a sémantiky (rozlišení přímých a nepřímých vztahů a možnost formálního popisu sémantických vlastností výrazů aj.), otáz[158]ka matematických (množinoteoretických, algebraických a statistických) modelů pro gramatické popisy, otázka poměru mezi strukturálním a statistickým popisem, otázka tzv. korpusu (časová, místní a sociální omezení při výběru textu, reprezentativní charakter výběru) a konečně otázky jednotlivých jednotek a rovin teorie (rozhraničení morfologie a syntaxe, otázky věty, slova, morfému atd. obecně i ve vztahu k německé mluvnici).

Pražští jazykovědci měli příležitost seznámit se s koncepcí rozboru a popisu, jak ji vypracovala berlínská pracovní skupina, na dvou besedách, v Ústavu pro jazyk český a v komisi pro aplikovanou lingvistiku při Jazykovědném sdružení, kde ji našim pracovníkům představili dva členové této skupiny, K. E. Heidolph a W. Hartung. Koncepce berlínské skupiny, vyznačující se pozoruhodnou sevřeností a důsledností, se řadí k těm koncepcím jazyka, které kriticky odmítnuvše dosavadní pokusy o popis jazykové stavby, požadují od popisu jazyka, aby odpovídal nárokům moderní logiky na vědecký popis, který má být prost rozporů, má plně postihovat svůj předmět, má být tak jednoduchý, jak to povaha předmětu dovoluje, a má konečně být v souhlase s popisy jiných oblastí zkoumání. Popis jazykové struktury má tak být axiomatizovanou teorií jazyka, tj. systémem „vět“, spjatých navzájem vztahem logické dedukce, který je vyvozen z omezeného počtu na sobě nezávislých „vět“, vztahujících se na imanentní strukturu jazyka; vzhledem k tomu, že taková teorie musí postihnout a vysvětlovat i jevy dosud neprozkoumané, má nutně charakter hypotetický, prediktivní.

Koncepce berlínské skupiny staví na pracích a výsledcích strukturální jazykovědy (zvl. kodaňské), zejména však přejímá mnoho z deskriptivní lingvistiky (zvláště tzv. gramatiky bezprostředních složek) a transformační gramatiky, rozvíjené dnes zejména v Americe a v Sovětském svazu. Její jádro by bylo lze formulovat asi takto:

Jazyk se pojímá jako omezená množina výrazů (Ausdrücke) s určitými vlastnostmi (přičemž se výrazem rozumí komplex akustických a grafických smyslových dat, která jsou ve vzájemných vztazích — to jsou tzv. přímé vztahy). Pokud se výrazy, jako prvky jedné nebo více (předmětně určených) podmnožin jazyka, vztahují na určitou předmětnou oblast, fungují jako výroky (Aussagen); vzhledem k tomu existují mezi výrazy i různé vztahy nepřímé, které konstituují oblast sémantiky. (Význam výrazu je v souhlase s tím třídou poukazů těchto výrazů k mimojazykové skutečnosti — Referenzbeziehungen.)

Předním zájmem axiomatizovaného popisu je oblast přímých vztahů; jejich zobrazení podává model mluvnice daného jazyka. Cílem gramatiky je systematizované pozorování na určité množině vět. Systematizace může použít různých modelů, které jsou více nebo méně jednoduché a více nebo méně adekvátně reprodukují pozorování (předpokládají se ovšem usoustavněná nebo aspoň usoustavnitelná pozorování). V souvislosti s formální analýzou jsou jednotky, empiricky popsatelné, definovány svou funkcí v příslušném modelu.

Mluvnice má několik rovin. Každý výraz jazyka může být reprezentován na každé rovině. Reprezentace výrazu na všech rovinách dává úplný popis všech jeho přímých vztahů. Na každé rovině vystupují určité jednotky, které jsou definovány příslušností k této rovině a relacemi uvnitř této roviny. Jednotky (slova, morfémy atd.) jsou přiřazeny určitým třídám. Třídy mají charakter proměnných, jejichž hodnotami jsou právě přiřazené jim jednotky.

Každá rovina může být zobrazena na druhé roviny tak, že jednotce nebo komplexu jednotek odpovídá přesně jednotka nebo komplex jednotek jiné roviny; může být tedy rovina chápána jako funkce jiné roviny (je-li definován funkční vztah mezi nimi). Definovat tyto vztahy je úkolem mluvnice daného jazyka. Jednotlivé roviny jsou hierarchicky uspořádány. Funkce, které definují zobrazení jedné roviny na druhou, mohou být chápány jako pravidla, podle nichž jedna rovina vyplývá z druhé. Každá rovina může být pak popsána buď reprezentací, kterou na ní má každý možný výraz, nebo pravidly, jimiž je odvozena z druhých rovin. Hierarchické uspořádání těchto pravidel tvoří odvozovací systém (Ableitungssystem), který z jazykového výrazu v podmnožině — odvozuje všechny komplexy jednotek nejnižší ro[159]viny. Tyto komplexy musí pak být verifikovány textem, kterým se ověří zda „předpovědi“ jsou uživateli jazyka přijímány, nebo ne.

Model mluvnice, tj. popisu přímých vztahů, je tvořen

1. rovinou větné struktury s několika odvozovacímí stupni, v níž jsou jednotky — konstrukce a třídy morfémů — a vztahy při reprezentaci výrazu odvozovány pravidly formačními (Formationsregeln); pravidla formační dovolují tvoření výrazů v daném jazyce;

2. a) rovinou morfémů, v níž je každý výraz reprezentován sledem sřetězených morfémů; pravidla, jimiž se jednotky této roviny odvozují z nadřazené roviny, jsou pravidla obsazovací (Belegungsregeln);

b) souřadná s ní je rovina slov, v níž je každý výraz reprezentován sledem sřetězených slov, ta jsou sledy morfémů, popř. morfémových tříd mezi slovními hranicemi; principem odvozování je tu klasifikace morfémů na kořeny, prefixy a sufixy.

Aby reprezentace v rovině morfémů a slov postihla nejen hierarchii jednotek, ale také jejich pořadí (pořadí morfémů v slově, pořadí slov ve větě), musí být stanovena ještě pravidla řadění morfémů a slov (Ordnungsregeln); ta umožňují zobrazení roviny morfémů a slov

3. a) na rovinu fonémů; na této rovině je každý výraz reprezentován sledem fonémů; pravidla, jimiž se jednotky této roviny odvozují z roviny nadřazené, jsou pravidla morfofonemická (morphophonemische Regeln, v pojetí pražské školy morfonologická); ta převádějí morfém nebo komplex morfémů na sled fonémů;

b) souřadná s touto rovinou je rovina slabik, v níž je každý výraz členěn v sledy fonémů oddělené slabičnými hranicemi. Pozn. Jednotky mohou být definovány zároveň rovinou morfémovou a fonémovou; morfémové a fonémové hranice spadají pak při zobrazení obou rovin na sebe vjedno. Obdobně jsou definovány jednotky zároveň rovinou slovní a slabičnou, takže slovní a slabičná hranice spadají vjedno;

4. v rovině fonémových rysů je každý výraz reprezentován sledem (simultánních) komplexů rysů; odvozování se tu děje podle pravidel o nahrazování jednotlivých fonémů komplexy fonémových rysů. (Vzájemné vztahy fonémových rysů mohou se definovat sítí binárních rozhodnutí.)

Popis nepřímých vztahů má pouze jedinou rovinu (předpokládá ovšem popis přímých vztahů a tím i jejich roviny): každý výraz musí být na této rovině tak reprezentován, aby se odlišoval od všech neekvivalentních výrazů a mohl být ztotožněn se všemi ekvivalentními výrazy. Jednotkami této roviny jsou sémantické rysy; ty reprezentují nepřímé vztahy mezi výrazy tak, že mohou být jednoznačně zobrazeny na předmětné oblasti, na něž se výrazy jako výroky vztahují. Zobrazí-li se reprezentace výrazu sémantickými rysy na hierarchii jeho reprezentací na modelu přímých vztahů (na rovinách přímých vztahů), dostaneme sémantické jednotky. Ekvivalenční definice vztahující se na takové sémantické jednotky, které jsou zároveň určeny prvky roviny morfémové, stanoví lexikologie, která se obecně zabývá nepřímými vztahy mezi výrazy. Naproti tomu nepřímé vztahy mezi třídami výrazů lexikologii nezajímají.

Ekvivalenční vztahy mezi třídami výrazů jsou definovány pravidly transformačními (Transformationsregeln). Na transformační rovině je výraz reprezentován větnou strukturou jednoho nebo více jiných výrazů, na které se vztahuje, a svou strukturou vlastní. Transformační pravidla zobrazují tedy větnou strukturu jednoho nebo více výrazů na větnou stavbu jiného výrazu. Výrazy, jejichž větná struktura se zavádí transformacemi, jsou sekundární věty, jejichž množina tvoří periferii jazyka, na rozdíl od vět primárních („jaderných“, Kernsätze), tvořících jádro jazyka, jejichž větná struktura je transformačními pravidly předpokládána. Transformační rovina zavádí se proto, protože umožňuje popis určitých nepřímých vztahů v rámci jednotného modelu.

Tento jednotný model může být tedy chápán nejen jako teorie přímých vztahů všech výrazů [160]možných v nějaké předmětně vymezené podmnožině, nýbrž objasňuje nadto i určitou, teoreticky přesně ohraničenou část nepřímých vztahů (totiž těch, které mohou být popsány jako ekvivalenční vztahy mezi třídami výrazů).

Takto konstruovaná gramatika dovoluje tvořit věty daného jazyka. Ideální model dovoluje utvořit všechny věty jazyka a pouze je. Protože však složitost přirozených jazyků činí sestrojení takového modelu neobyčejně obtížným, nezbývá než se spokojit aspoň s dobrými aproximacemi.

Jak patrno, liší se berlínská skupina v lecčems od koncepcí americké gramatiky konstituentů a tranformační gramatiky, i když je jim ve velmi mnohém poplatna, jak v celkovém pojetí jazyka (jako „stroje“ na „výrobu“ vět), tak v jednotlivostech (přecenění analýzy v bezprostřední složky a transformační analýzy a mn. j.). Kladně je především třeba hodnotit její úsilí o zapojení sémantiky do modelu formálního popisu jazyka, i když realizace tohoto záměru je prozatím ještě ne zcela ujasněná. Názor, že čistě formální analýza, odhlížející od významu, nedává možnost vyčerpávajícího popisu, ani pokud jde o gramatiku, tím méně v oblasti lexika, spojuje koncepci berlínské skupiny s analogickými sovětskými pokusy o formalizaci jazykového popisu (především k účelům strojového překladu), představenými nejnověji na moskevské konferenci o strukturální lingvistice, věnované problémům transformační metody (29. listopadu až 2. prosince 1961).[*]

Je rovněž příznivým znamením, že berlínská skupina se neomezuje na pouhé teoretizování a že nezůstala u pouhých proklamací a obecných tezí, nýbrž že svou promyšlenou koncepci jazyka a jazykového popisu prověřuje na konkrétním materiálu v řadě monografických prací, zpracovávajících jednotlivé úseky mluvnické i zvukové stavby (byl např. již proveden soustavný formální rozbor jmenných skupin větných) a připravuje zpracování stručné strukturní mluvnice současné němčiny.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 2, s. 157-160

Předchozí Josef Filipec: Slovník současné němčiny

Následující Lumír Klimeš: Učebnice srovnávacího slovanského hláskosloví