Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky o obecné češtině

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

Заметки об обиходно-разговорном чешском языке / Remarques sur le tchèque commun

Na stránkách časopisů Voprosy jazykoznanija a Slovo a slovesnost se rozvinula diskuse o obecné češtině a jejích úkolech.[1] Diskuse správně konstatovala, že nejsou dosud dobře známa všechna fakta, která by mohla osvětlit problémy obecné češtiny. Nemáme dosud ani vyčerpávající popis současné obecné češtiny.[2]

Při této problematičnosti je, domnívám se, možno dojít přece k některým soudům, a proto se odvažuji k těmto poznámkám.

1. Geografická platnost. Jak jsme řekli, není vše jasno o obecné češtině a není jasný ani okruh jejího působení. Tolik však je možno říci, že vedle spisovné češtiny aspiruje ještě jeden útvar na funkci jazyka celonárodního — a to je „obecná čeština“. Není asi nutný nejasný termín „jádro“ národního jazyka, který se v diskusi objevil a který by měl zahrnovat spisovný jazyk český i obecnou češtinu dohromady (P. Sgall, VJaz 9, 15; SaS 23, 37, srov. proti tomu J. Bělič a kol., SaS 22, 100; SaS 23, 111). Není možné popřít, že obecná čeština je interdialektem, který početní převahou a tím, že zahrnuje hlavní město, aspiruje na celonárodní úlohu. Avšak právě jen aspiruje — má platnost pro velkou část území českého jazyka, nikoli pro celé. Nejdůležitějším argumentem, který mluví proti povyšování „obecné“ češtiny, je její nedostatek ve východní části Moravy. Brno je na hranicích obecné češtiny a lidnatá města jako Ostrava, Gottwaldov, Prostějov jsou celkem mimo oblast jejího vlivu. Má tedy obecná čeština postavení důležitého interdialektu, který zabírá velkou část obyvatelstva nebo aspoň stojí u něho ve frontě proti dialektu (u 7 z 10 miliónů), nezabírá však všechno. V oblastech, které jsou mimo převážný vliv obecné češtiny, mají tendenci k uplatnění jiné interdialektické útvary, jako obecná hanáčtina aj., které ovšem zdaleka nedosahují míry platnosti obecné češtiny.

K tomu je ještě třeba poznamenat, že s hranicemi Moravy nekončí hranice našeho zájmu. Mohli bychom snad nebrat zřetel k vzdálenějším slovanským jazykům. Avšak v jednom státě s námi žije slovenský národ, jehož jazyk je češtině mimořádně blízký. Jako v terminologii je dnes blízkost obou jazyků předmětem soustavné péče, tak také je třeba mluvit o sbližování a vzdalování morfologie. Vcelku můžeme říci, že slovenský jazyk stojí v nejfrekventovanějších rysech na stanovisku českého spisovného jazyka.

[202]V některých případech se slovenský jazyk shoduje s oběma útvary českého jazyka:

spis. čes.

sloven.

obec. češ.

velká

veľká

velká

stojím

stojím

stojím aj.

V některých případech se neshoduje ani se spisovnou, ani s obecnou českou formou (ať již se tyto formy navzájem shodují čili nic):

beru

beriem

beru

mají

majú

mají

spí

spia

spějí

chlapy

chlapmi

chlapama

Avšak v tom případě, že se forma slovenského jazyka shoduje s některou českou, a to jen s jednou, je shoda v nejdůležitějších, nejfrekventovanějších jevech na straně spisovné češtiny:

dobrý

dobrý

dobrej

dobrého

dobrého

dobrýho

okno

okno

vokno

ženami

ženami

ženama

který

ktorý

kerej, kterej

jablko

jablko

japko

Je vidět, že právě nejfrekventovanější rysy (ej-ý, vo-, -ma) jsou ve slovenštině a obecné češtině rozdílné. Neplatí to však obecně. Některé rysy jsou společné a k těm se ještě vrátíme.

2. Norma. Soubor rysů obecné češtiny je do značné míry určen a v jednotlivých místech Čech velmi jednotný. Pokud poznáme původ člověka mluvícího obecnou češtinou, je to především interferencí některého dialektu, tj. v jeho řeči probleskují houževnatější rysy dialektu (tátovo dům, silnicej, policajtůch). Jsou ovšem rysy, které jednotu obecné češtiny narušují, jako skloňování tvrdých adjektiv -ého, -ému na jedné části území (krásnýho, krásnýmu) a -eho, -emu (krásneho, krásnemu) na druhé části území.

Další zjev, který narušuje jednotu, jsou dublety, a to nejen dublety tvaru shodného se spisovným a neshodného se spisovným (kterej - kerej, vědí - vědějí, olej - volej), ale i dvou tvarů nespisovných (tisk - tisknul, lezt - lízt, koňma - koněma). Vcelku ovšem tyto jednotlivosti neruší celkový obraz jednotnosti.

3. Funkční platnost. Problém funkčního zařazení je velmi ožehavý a nedochází se k jasnému výsledku. P. Sgall dochází k výkladu téměř třídnímu. „V zájmu lidu, pracujících vrstev však je, aby formální složky vzdělání pokud možno nezvětšovaly vnější rozdíl mezi ‚pánem‘ a ‚nevzdělancem‘ a neztěžovaly přístup k vlastnímu obsahu vzdělání“ (SaS 23, 44). Kdyby situace byla skutečně tak vyhrocena, bylo by jistě třeba žádat okamžitou změnu. Avšak k tomu prý „dnes není nejvhodnější doba“ (s. 45), čímž se naléhavost radikální změny zase popírá. Je z toho vidět, že situace není tak zlá a že tedy o „přehození výhybek“ se zatím nedá mluvit.

J. Bělič a kol. zdůrazňují, že spisovná čeština je dosud nejen jazykem literatury a veřejných projevů, ale také jazykem hovorovým, že existují tedy dva hovorové [203]jazyky, spisovný jazyk hovorový a obecný jazyk hovorový. A k této věci bychom chtěli něco zdůraznit, a to polyfunkčnost jazykových jevů. V sémantice je polyfunkčnost slov, tj. polysémie, velmi dobře známa. Co se stylu týče, velmi správně upozorňuje K. Hausenblas ve svých pracích, že stylistický útvar je víceznačný, že může sloužit ve více funkcích. Takovou polyfunkčnost chceme hledat i v takových útvarech, jako je obecná čeština.

Obecná čeština je útvar jazyka (daný některými rysy, především morfologickými). Hovorový jazyk je funkční jazyk, to znamená, že má vlastnosti odpovídající jeho funkci, vlastnosti týkající se především syntaxe (uvolněnost stavby vět, silnější parataxe aj.), popř. i lexika. V službách tohoto funkčního jazyka může být užito jednotlivých útvarů především spisovného jazyka (v geografickém omezení), ale není to nutné. Z tohoto hlediska není obecná čeština nutným průvodcem hovorového jazyka a hovorový jazyk není třeba dělit na „hovorový jazyk spisovný“ a „hovorový jazyk obecný“.

Je pravda, že pro obecnou češtinu je především hovorový jazyk doménou, kde se může uplatnit (přirozeně v geografických hranicích obecné češtiny). Vedle toho se zde uplatňují i dialekty, interdialekty a spisovná čeština. Podíl spisovné češtiny je na Moravě výraznější než v Čechách.

Literární jazyk je nespornou doménou spisovné češtiny, a to především jazyk psané literatury, kde každý nespisovný a také obecný tvar se hodnotí jako odchylka a hledá se jeho důvod. V psaném jazyce vůbec se zvlášť naléhavě vyžaduje spisovná norma. A tak záznam „s těma starochetitskejma textama“ (P. Sgall, SaS 23, 38), když je napsán, působí zcela jinak, než když byl promluven, a vyvolává ostré námitky. V literatuře, která je psána, vychází se nesporně ze spisovného jazyka a obecně jazyková situace vnáší sem něco stylisticky nového.

Poněkud jiná je situace v mluvené literatuře (drama, rozhlasová hra, televizní inscenace). Zde v geografickém prostředí českém dochází někdy k situaci, kdy mluvící osoba by ve „skutečném životě“ měla jasně promluvit v obecném jazyce a kdy tak promluví i na scéně.

Opět jiná je situace v jazyce vědeckém. V psaném jazyce se ovšem tvary obecné češtiny nevyskytují. V mluveném jazyce tvary „obecné“ prosakují. Je ovšem třeba zdůraznit, že jednotlivé věty jednotlivých učitelů pražské fakulty tu nemají celonárodní důležitost, která se jim v diskusi přisuzuje, i když mi lichotí, že se operuje mým textem. Záznam projevů a odposlouchaných hovorů je tu málo reprezentativní. Připomínám, že obecná čeština není tu jediný útvar, který do spisovné češtiny zde proniká. U učitelů spjatých více či méně s některou částí (západní) hanáckého prostředí pronikají sem někdy hanácké jevy, jako např. velmi silná, třeba ještě individuálně zesílená proteze v- (vosoba, vobecná čeština, ba i vopera).

Vcelku můžeme říci, že tvary obecné češtiny pronikají do různých funkčních jazyků s různou intenzitou. Nedá se však z toho vyvozovat potřeba radikální proměny.

4. Historie. Chceme-li uvažovat o historii obecné češtiny, musíme rozlišovat dvě stránky: Jednak historii „vnější“, tj. rozšiřování a zužování jejího uplatnění, jednak historii vnitřní, tj. její proměny, popř. její působení na proměny sousedních útvarů. První stránka, tj. vnější historie, je ve znamení růstu. Nejdůležitější doklad tohoto růstu je v osídlení pohraničí, kde se soustřeďují mluvčí z různých dialektďů a kde vítězí rysy obecné češtiny. Určitým, méně významným dokladem je posunutí izoglos (P. Sgall, SaS 23, 42).

[204]Situace ve vnitřních dějinách je dána koexistencí spisovné a obecné češtiny. Spisovná čeština je celonárodní jazyk, obecná čeština je interdialekt aspirující na celonárodní postavení. Tím je dána silná interference obou útvarů. V posledních desetiletích přijala spisovná čeština řadu rysů obecné češtiny a některé rysy obecné češtiny ustupují. Rysy, které přebírá spisovná čeština, jsou dobře známy: je to např. převážné užívání kratšího infinitivu na -t, zájmena ho obecně v akus. mask. aj. Na druhé straně je známo, že leckteré rysy, které měla obecná čeština dříve, už zašly. Dokladem na to je Veyova citovaná morfologie obecné češtiny, která má leccos, co dnes už neplatí. Z obecné češtiny se ztratily tvary ou- na začátku slova (zůstalo spisovné ouško, pejorativní ouřad, jinak však je úřad, ústav, úmluva, útok). Proteze v- se lexikalizovala, tj. platí pro určitou část zásoby slovní a nedostává se k většině slov. Je tedy vo, von, vokno, vocet, volej i olej, ale otec, osoba, otrok, opera (v hanáckém interdialektu je proteze více). Střídnice -ej- za některá spisovná -í- se značně zmorfologizovala, tj. pevně zůstává v koncovkách velkej, velkejch, ale ustupuje v kmeni: výroba, výsledek (i vejsledek), výtečný — častější je ovšem bejk, je být i bejt. Zhruba můžeme říci, že zatímco spisovný jazyk přijal především některé morfologické jevy, obecná čeština ustoupila ve věci jednotlivých slov. Tento vývoj, jak se zdá, může pokračovat. Aspoň do značné míry byl projeven souhlas s návrhy P. Sgalla, částečně již dříve se objevujícími, na zespisovnění 1. tvarů typu moct, 2. tvaru ho v ak. neutra, 3. spojení typu ty okna byly, 4. vazeb učit koho co, používat co, 5. slov typu míň (je-li třeba to označit jako „drobnosti“ či ne, není důležité; tvaru ho v ak. neutra se zatím již dostalo práva spisovnosti, srov. J. Bělič, Kdo zavřel okno? Otevři ho, NŘ 44, 1961, 266).

5. Výsledek. Vcelku můžeme říci, že obecná čeština je důležitý útvar, který nachází výrazné uplatnění v celkovém systému české řeči, který však přitom nemá monopolní postavení. Velmi důležitým argumentem je tu zeměpisná omezenost. Je tu ovšem možno nacházet důvody pro uplatnění jednotlivostí.

V té věci bych chtěl znovu připomenout situaci slovenskou. Výše jsme si ukázali, že nejfrekventovanější rysy obecné češtiny se stejně liší od spisovné slovenštiny jako od spisovné češtiny. Je však řada jevů méně frekventovaných, které má slovenština shodné právě s obecnou češtinou.

Uvedeme aspoň některé (připomínám, že v některých z nich se moravské dialekty a interdialekty shodují se spisovnou češtinou; připomínám také, že uvádím jen jednotlivosti bez dalších souvislostí):

spis. češ.

sloven.

obec. češ.

abychom

aby sme

abysme

péci, moci

piecť, môcť

pect, moct

byla (n. pl.)

byli

byly

druzí

druhí

druhý

čtyři, čtvrtek

štyri, štvrtok

štyry, štvrtek

učit dceru

    ruštině

 

ruštinu

 

ruštinu

Nedomníváme se ovšem, že by shoda se slovenštinou byla jediným a základním kritériem (v každém případě však neshoda se slovenským tvarem je nám výrazným kritériem proti tvaru). Jistě však nám je to novým argumentem proto, že je možno mluvit o dalších dílčích změnách v českém spisovném jazyce.

 

[205]R é s u m é

ЗАМЕЧАНИЕ О ЧЕШСКОМ ОБИХОДНО-РАЗГОВОРНОМ ЯЗЫКЕ

Чешский обиходно-разговорный язык предъявляет право на положение языка общенародного. Моравия большой частью лежит вне влияния этого языка. Самые основные черты обиходно-разговорного чешского языка расходятся с чертами словацкого языка. Но существуют в чешском разговорном языке также черты, присущие и словацкому литературному языку (чем. об.-разг. abysme, moct — сл. aby sme, môct'). Такие черты следовало бы признать литературными и в чешском языке.


[1] P. Sgall, VJaz 9, 1960, č. 2, 11—20; J. Bělič a kol., SaS 22, 1961, 98—107 (rusky v malé obměně VJaz 1961, č. 1, 44—51); P. Sgall, SaS 23, 1962, 37—46; J. Bělič a kol., SaS 23, 1962, 108—126.

[2] M. Vey, Morphologie du tchèque parlé, Paris 1946, popisuje velmi dobře situaci dnes už v lecčems antikvovanou (srov. např. ak. vojáci).

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 3, s. 201-205

Předchozí Karel Hausenblas: Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka (K diskusi o obecné a hovorové češtině)

Následující Josef Vachek: První česká teorie odvozování slov