První česká teorie odvozování slov

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

Первая чешская теория словообразования / La première théorie tchèque de la dérivation des mots

Je obecně známo, že se česká mluvnická literatura zatím chovala k problémům tvoření slov poměrně macešsky. Kromě Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny (Praha 1948) a nověji Havránkovy-Jedličkovy České mluvnice (Praha 1960) se žádná z našich standardních mluvnic, počínaje už monumentální Historickou mluvnicí Gebauerovou, otázkami slovotvorby vážněji nezabývala a ani teoretickými úvahami o tvoření slov české mluvnické písemnictví nijak zvláště neoplývá (k čestným výjimkám tu patří práce Dokulilovy, Poldaufovy a Trnkovy). Příčinu poměrně malého zájmu o otázky slovotvorby lze snad hledat v tradičním převážně formálním a málo funkčním přístupu k dané problematice. A přece při nepochybně těsném sepětí slovotvorby s onomaziologií, naukou o jazykovém pojmenování, je důležitost právě funkčního přístupu k otázkám slovotvorby nade vši pochybnost. Jiná nesnáz, která u nás — a stejně tak i v zahraničí — zpravidla brzdila rozvoj teorie tvoření slov, záležela ne-li přímo v přehlížení synchronického pohledu na slovotvornou problematiku, tedy alespoň v nedost důsledném rozlišování synchronického a historického přístupu k daným otázkám.

Je proto jistě významnou událostí, vychází-li prvá česká monografie[1] věnovaná ústřednímu problému české slovotvorby, odvozování slov, usilující o výstavbu jeho teorie se soustavným zřetelem jak k stránce funkční, tak k oběma aspektům slovotvorné problematiky, synchronickému i genetickému. Monografie je prvým svazkem rozsáhlého díla o tvoření slov v češtině, vznikajícího kolektivní prací oddělení pro novočeský spisovný jazyk Ústavu pro jazyk český ČSAV (druhý díl, obsahující tvoření substantiv, je již připraven k tisku, na třetím díle, probírajícím hlavně tvoření adjektiv, příslovcí a sloves, se pracuje). Význam Dokulilova úvodního svazku, i když se také soustředí hlavně na odvozování substantiv a problematice složenin věnuje pozornost jen příležitostnou (otázkami českých složenin se podrobněji zabývá nepublikovaná zatím monografie M. Helcla), nesporně přesahuje hranice bohemistiky. Už proto, že na nejednom místě autor konfrontuje vlastní názory s tezemi učenců zahraničních, zvláště sovětských (akad. V. V. Vinogradova, G. O. Vinokura, A. I. Smirnického a mn. j.) i našich (především J. Horeckého, autora nedávno vyšlé monografie o slovotvorné soustavě slovenštiny, dále I. Poldaufa, Fr. Trávníčka, B. Trnky aj.). Lze jistě očekávat, že Dokulilovy vlastní teze vyvolají plodnou diskusi o základních otázkách teorie i praxe slovotvorného rozboru.

Dokulilova monografie se člení ve tři nestejně rozsáhlé části. V prvé (7—18) autor vede demarkační čáru mezi tvořením slov v pojetí genetickém a funkčně strukturním: [206]prvé pojetí zkoumá tvoření slov v procesuálním smyslu slova, druhé utvářenost slov a její důsledky pro jazykový systém. Již v tomto logicky důsledném lišení je závažný přínos — je dobře známo, že i velmi významné práce z oblasti slovotvorby se k této distinkci vždy nepropracovávají (viz např. Koziolovu monografii o anglickém tvoření slov; dokonce ani nejnovější Marchandova práce The Categories and Types of Present-Day English Word-Formation, Wiesbaden 1960, přes poctivou snahu autorovu nemá v těchto otázkách zcela jasno). Objasňuje se tu dále závažný pojem formálního i významového fundování slova jednoho slovem druhým. Fundující slovo je takové, jehož forma je v podstatě zahrnuta ve formě slova fundovaného a z jehož významu lze význam slova fundovaného odvodit. Běží tu o základní pojem synchronního přístupu k otázkám slovotvorby: je přirozené (ač se to občas přehlíží), že fundování není totéž co etymologický vztah a že mezi oběma vztahy není vždy paralelnost. — Na otázku, jaké místo zaujímá tvoření slov v systému jazyka, odpovídá autor výstižně tím, že tvoření slov je morfologií pojmenování (zatímco tvarosloví je morfologií výpovědi). Těsná spojitost slovotvorby s onomaziologií jasně svědčí o těsném vztahu tvoření slov k lexikologii, nelze však přehlížet ani vztah slovotvorby k morfologii, již proto ne, že paralelnost jevů příslušejících těmto dvěma oblastem bije do očí (jako tvoření kmenů mluvnických a kmenů slovotvorných, paralelnost hláskových alternací příznačných pro obě oblasti atp.). Právem se tu poukazuje i na vzájemnou prostupnost slovotvorných a tvaroslovných prostředků (která je právě pro syntetický jazykový typ, k němuž patří čeština, tak charakteristická), třebaže je mezi kategoriemi obou rovin podstatný rozdíl v tom, že slovotvorné kategorie nedosahují tak vysokého stupně abstraktnosti jako kategorie gramatické, jež — podle formulace Poldaufovy — „pouze budují na lexikálních významech“.

Druhá, nejobsáhlejší část knihy (19—178) tvoří jádro spisu. Zabývá se problematikou vzniku nových pojmenování (jeho příčinami, podmínkami a druhy), slovotvornými postupy a způsoby, jichž se při tom používá, konečně pak — a to hlavně — objasňuje se řada závažných pracovních pojmů, s nimiž slovotvorná analýza operuje.

Pokud se týče tvoření nových pojmenování (19—28), tu — nehledě k přejímání hotových již pojmenování z jazyka cizího, popř. k metaforickému nebo metonymickému „sémantickému tvoření“ — jde jednak o pojmenování víceslovná, jednak o jednoslovná, na něž se autorův zájem hlavně soustředí. Jeho přednostní zřetel k tvoření derivačnímu je dobře zdůvodněn tím, že běží o tvoření pro češtinu zvláště příznačné. Vedle prefixace a sufixace je tu vhodně upozorněno i na deprefixaci (j. útes → tes), popř. desufixaci (j. mizerný → mizera). Tam, kde slovotvorný kmen zůstává beze změny a fundované slovo se od fundujícího liší jen jinou soupravou tvaroslovných koncovek (jinou „morfologickou charakteristikou“, jak zní termín Dokulilův), mluví autor o tzv. konverzi — viz např. holub → holubí, bílý → bílit atp. S každým z těchto postupů může být spojena hlásková obměna základu slova.

Pokud běží o objasňování závažných pracovních pojmů nutných při slovotvorné analýze, byly některé, týkající se formální stránky slovotvorby, dotčeny již výše. Autor se však neomezuje na terminologické propracování strukturace slovní formy, ale stejně bedlivou pozornost věnuje (29—49) i strukturaci pojmového obsahu, na který to či ono slovo odkazuje. Typy této strukturace obsahové — viděné ve vztahu k vyjádření této strukturace jazykovými prostředky — označuje termínem „onomaziologická kategorie“. V každé takové onomaziologické kategorii pak zpravidla rozlišuje jistou pojmovou třídu jakožto tzv. onomaziologickou bázi a bližší určení této báze jako tzv. onomaziologický příznak. Autor určuje celkem čtyři pojmové kategorie, z nichž každá může fungovat buď jako onomaziologická báze nebo jako poslední určující složka onomaziologického příznaku (vlastní motiv pojmenování). Jsou to pojmové kategorie substance, vlastnosti, děje a okolnosti. Tak např. onomaziologická struktura může mít jako bázi i jako určující příznak substanci (člen strany, straník); jindy je v bázi substance, zatímco určujícím příznakem je vlastnost (černá zem, čenozem, černice); opět jindy se k substanci jako bázi přimyká jako určující příznak děj (člověk, který soudí, soudce); jindy konečně je substance jako báze determinována urče[207]ním okolnostním (večerník, nástěnka); obdobné kombinace jsou ovšem možné i s vlastností jakožto bází a ostatními pojmovými kategoriemi jako určujícími příznaky atd. Jak patrno, může vztah obou členů takových onomaziologických struktur být vyjádřen výslovně, explicitně (člen strany, člověk, který soudí) nebo jen náznakově, implicitně (straník, soudce, nástěnka). Někdy je explicitně vyjádřena jen složka určovaná (vařič, tj. na čaj), jindy zase jen složka určující (např. čajník).

Autor pak podrobněji probírá základní typy onomaziologických kategorií, dané povahou onomaziologického příznaku, jako např. kategorii nositele vlastnosti (např. širočina, tvrdokov), kategorii nositele dějového vztahu (j. pracovník, rýpadlo, trestanec atp.), kategorii nositele předmětného vztahu (kameník, novinář, vlčák) a řadu dalších; mnohé z těchto kategorií jsou ještě jemně diferencovány v řadu podkategorií, a v některých případech se ovšem tyto kategorie i překrývají, popř. prostupují. K tomu přistupuje i okolnost, že jednu a touž mimojazykovou skutečnost lze onomaziologicky pojmout různě (srov. sirka - zápalka). — Vedle základního (mutačního) typu onomaziologických kategorií, jehož některé příklady byly uvedeny výše, zjišťuje autor ještě typ tzv. transpoziční neboli abstrakční, kde jev obvykle pojímaný jako příznak abstrahujeme a pojímáme jako substanci (jde tu jednak o zpředmetnění vlastnosti, např. rychlost, dobrota, hravost, jednak o zpředmětnění děje, j. pád, hra, výměna). — Třetím typem konečně jsou onomaziologické kategorie, jež autor nazývá modifikační, v nichž se k jistému pojmovému obsahu přidává nějaký doplňující znak, jímž se pojem upravuje. Sem patří např. deminutivnost, augmentativnost, móční přechylování atp.

Lze říci, že kapitola o onomaziologických kategoriích pro svou jemnou pojmovou analýzu, postupující metodou abstraktivně deduktivní, avšak stále konfrontující výsledky abstrakce s jazykovou skutečností, patří k nejzdařilejším a nejcennějším partiím Dokulilovy monografie.

Na známějším terénu se pohybují autorovy vývody v kapitole další (50—67), kde je řeč o slovotvorných postupech a způsobech v jednoslovných pojmenováních. I tu Dokulil podrobným rozborem zpřesňuje a zjemňuje tradiční pojmové distinkce (upozorňuje např. na nutnost rozlišovat při odvozování slov trojí rozdílné východisko, totiž úplné slovo, slovotvorný kmen a kmen tvarotvorný, vyčleněný z konkrétního slovního tvaru). Spojením formantu s kmenem odvozovacím dostáváme kmen odvozený, který opět může fungovat jako odvozovací, od něhož lze utvořit nový odvozený kmen — srov. uči-(t) : uči-tel : učitel-k(a). Je také vhodně zdůrazněno, že hláskové obměny základu, popř. fakultativní úprava odvozovacího kmene jsou jen vedlejšími, průvodními slovotvornými postupy, nikoli postupy základními. Z pouhé průvodnosti hláskových obměn základu pak autor logicky uzavírá, že o konverzi jako slovotvorném postupu lze hovořit i tehdy, je-li slovo konverzí vzniklé od slova původního odlišeno jistými obměnami hláskovými.

Zvláštní kapitola je věnována pojmům slovotvorného typu a slovotvorné kategorie (68—76). První pojem vzniká jako výsledek abstrakce ze slov z hlediska slovotvorného sourodých; taková slova mají obdobnou strukturu nejen onomaziologickou, ale i zvukovou, tj. slova typ realizující patří k témuž slovnímu druhu a jsou vytvářena týmž formantem od příslušného základu (např. činitelská jména formantem -tel, připojeným k infinitivně minulému kmenu slovesa vyjadřujícího příslušnou činnost). — Druhý z obou pojmů, slovotvorná kategorie, je pojmu slovotvorného typu nadřazen a liší se od něho tím, že abstrahuje od určitého formantu (např. do slovotvorné kategorie jmen činitelských by kromě slovotvorného typu učitel atp. patřil i slovotvorný typ hráč, dále bijec atp.). Slovotvorný typ je ovšem jen trojrozměrnou syntézou tří jednorozměrných slovotvorných rovin, jež autor vypočítává a schematicky znázorňuje, totiž roviny onomaziologické kategorie, roviny slovotvorné kategorie a roviny formantu (viz s. 73). Lze říci, že i v této kapitole se Dokulilovi, domýšlejícímu a zpřesňujícímu vývody Horeckého a sovětských jazykovědců Kovalyka a Levkovské, podařilo pojmově zvládnout a systémově učlenit velmi závažný výsek z oblasti vztahů mezi jazykem a myšlením.

[208]Také produktivnosti slovotvorných prostředků a typů je věnována samostatná kapitola (77—93). Správně je tu zdůrazněn rozdíl mezi systémovou hodnotou takových prostředků a jejich frekvencí v konkrétních promluvách. Zjištění produktivnosti slovotvorných prostředků má i závažný dosah praktický, poněvadž při vytváření nových odborných termínů je třeba dbát toho, aby se takové nové termíny přidružovaly především k typům produktivním. Nicméně, jak autor přesvědčivě ukazuje, není stanovení produktivity daného slovotvorného prostředku věc právě snadná, a to hlavně produktivity tzv. empirické (již vydatně spoluurčují vnější společenské podmínky, jež mohou být danému slovotvornému prostředku nečekaně příznivé nebo naopak nepříznivé), kdežto produktivitu systémovou, danou vnitřní situací v daném jazykovém systému, lze zjistit s přesností větší. Nicméně i tu je třeba jisté opatrnosti, poněvadž při konkurenci dvou slovotvorných prostředků v jednom a témže jazyce nebývá vždy prostředek, který je vskutku produktivnější (protože je z vývojového hlediska progresívnější), v konkrétních jazykových projevech dosud prostředkem opravdu většinovým. Proto, jak Dokulil výstižně uzavírá, nezbývá při zjišťování produktivity než kombinovat objektivní indicie s metodou subjektivní.

V kapitole o „vnitřní formě“ slova (94—102) najdeme mj. zajímavý postřeh, že podmínky pro lexikalizaci popisných pojmenování nejsou dnes zdaleka tak příznivé, jako dříve, a to hlavně v důsledku uvědomělejšího tvoření slov. Snad by tu bylo bývalo dobře přihlédnout podrobněji k vlivu, který má na lexikalizaci slova jeho terminologizace (kdo např. si dnes uvědomuje, že v slově opona jde o týž základ jako v slově obe-pínat?). — Důležité je také zjištění, že lexikalizaci nepodléhá celá slovní zásoba (např. obecná přídavná jména přivlastňovací se nelexikalizují vůbec, abstraktní činitelská jména na -tel jen nepatrně), a dále, že se v jazyce uplatňuje výrazně i tendence po nové motivaci lexikalizovaných pojmenování (srov. švec - obuvník, zavilý - nesmiřitelný atp.). — Kapitola o motivovanosti slova z hlediska synchronní analýzy (103—117) rozlišuje tři typy motivace slovní zásoby, totiž motivaci zvukovou (imitativní), morfologickou (slovotvornou) a konečně sémantickou (transpoziční); důležitost posledních dvou ovšem daleko převyšuje důležitost prvé. Právem se poukazuje u Dokulila na to, že hybnou pružinou vývoje slovní zásoby jazyka je rozpor mezi tendencí, aby slova byla motivována, a silami, jež význam slov vychylují z rámce daného jejich slovotvornou formou. Zřetelnou motivaci lze podle autorova odhadu přisoudit asi dvěma třetinám novočeské slovní zásoby, při čemž dnešní motivace zpravidla zahrnuje motivaci etymologickou. Tu by jistě převážná motivovanost české slovní zásoby vystoupila ještě výrazněji ve srovnání s motivovaností slovní zásoby jazyka stavby analytické, např. angličtinou (jak na to už před více než dvěma desítiletími upozorňoval V. Mathesius). — Poukazuje se tu i na zajímavou skutečnost, že konkrétní předměty, které pro uživatele mají značné bohatství příznaků, mívají v různých jazycích pojmenování motivována různě (srov. stůl : Tisch : table), kdežto abstraktnější pojmy, obsahově chudší, mívají v různých jazycích u svých pojmenování motivaci paralelní (veselost : Lustigkeit : gaiety). — Bedlivá pozornost je věnována i složité otázce paralelních motivací slova (mladice : mladý - mladík) a zjišťují se činitelé určující relativní hodnotu motivace tím nebo oním z obou motivujících výrazů. Také problémům univerbizace (jehličnatý strom → jehličnan) je v této kapitole věnována zevrubnější pozornost, při čemž se poukazuje na závažnou úlohu univerbizační motivace nejen v slohu odborném, ale i v oblasti hovorové a slangové (srov. příklady j. zubař, prófa atp.).

V kapitolách o morfologické stavbě slova a o slovotvorné analýze (118—134) zaujme autorovo pojetí morfému (odlišné např. od Poldaufova): Dokulil nevyděluje morfémy slova jen na základě živých slovotvorných vztahů, ale uznává existenci i takových morfémů, které sice v některých případech se zakládají na živých vztazích, které však jindy lze vydělit jen analogicky, na základě asociativní analýzy. Tak např. uznává D. morfematický šev v slově j. mal-ina na základě obdobných výrazů typu ostruž-ina, jeřab-ina atp. Nicméně sám autor váhá, lze-li všecky zvukové úseky takto v slově vydělené označovat termínem morfém a nadhazuje možnost, že by se tu mluvilo spíše o segmentech. Tato opatrnost je jistě plně na místě; bylo by ovšem třeba [209]pokusit se o přesnější vymezení hranice mezi oběma pojmy, popř. konstatovat, do jaké míry je takové vymezení vůbec možné. Do jisté míry tu odpověď naznačuje sám autor svým zjištěním, že roviny členitelnosti slova leží v různých hloubkách; šlo by tedy jen o to, zdali jistá míra hloubky může sloužit za kritérium delimitující oba pojmy. (Dodejme ještě, že taková delimitace bude v jazycích se slovníkem poměrně homogenním, jako je čeština, úkolem ještě poměrně snadným ve srovnání s jazyky, jejichž lexikon je značně heterogenní, např. s angličtinou.)

V kapitole o slovotvorných složkách slov (135—158), podávající mj. instruktivní návod ke konkrétní morfologické analýze české slovní zásoby a výstižně charakterizující složky českých slov (kořen slova, slovotvornou předponu i příponu, mluvnickou, slovnědruhovou i tvarovou mluvnickou příponu a koncovku), snaží se autor vypořádat s některými závažnějšími otázkami, které se při českém slovotvorném rozboru vynořují. K nejzávažnějším patří otázka morfematického složení adj. typu ruský, český, řecký, v nichž autor zjišťuje překrývání morfému: tak v adj. ruský patří foném /s/ zároveň k oběma morfémům, základovému rus- a příponovému -ský. S tímto výkladem nelze dobře nesouhlasit; spornější se však zdá autorovo členění druhých dvou adjektiv, totiž češ-ský, řeč-ský (popř. řec-ský). I když je tato analýza podepřena analogií případů j. vlaš-ský, polič-ský, vtírá se přece jen otázka, může-li slovotvorná analýza tak pronikavě zasahovat do evidentní fonémové struktury slova a není-li přece jen vhodnější analýza typu čes-ký, řec-ký, jež sice porušuje přímočarou zákonitost morfematické struktury (a musila by být interpretována ze slovotvorného hlediska jako typ menšinový), ale na druhé straně nepředpokládá zvukové realizace fonematických skupin, jež jsou u těchto skupin v jazyce jinak neznámé. — Obdobné problémy jsou spojeny s útvary typu deník, kameník; tu však lze překrývání morfémů bez potíží akceptovat (jako jsme je akceptovali u adj. ruský), poněvadž realizace zdvojeného souhláskového fonému souhláskou jedinou je v české zvukové soustavě běžná a nijak se tedy neodráží od běžných zákonitostí platících ve vztazích mezi českými fonémy a jejich zvukovými realizacemi. — Jiné problémy morfémové delimitace zjišťuje autor i v oblasti systémů tvaroslovných, např. ve flexi typu kuře, kde se přiklání k analýze kuř-et-e, kuř-at-a, pokládaje útvary -et/at- za varianty mluvnické kmenotvorné přípony. I u sloves se ovšem najdou obdobné problémy (srov. děl-aj- : děl-ej atp.).

Obsáhlá kapitola (159—178), věnovaná obměňování hlásek základu při morfologickém tvoření slov, podává vlastně v kostce morfonologii češtiny. Už sám tento fakt by stačil zdůvodnit její důležitost. Navíc i zde autor zjišťuje některé závažné skutečnosti charakterizující češtinu po slovotvorné stránce: hláskové alternace tu tvoří — jak tomu u syntetických jazyků obvykle bývá — slovotvorný prostředek zásadně třetího řádu (po formantech a po tvaroslovné charakteristice), může však při nepřítomnosti některého z činitelů řádů vyšších postoupit na slovotvorný prostředek řádu prvého. — Z hlediska fonologického by bylo možno proti Dokulilově systematice, jinak důkladné a výstižné, namítnout, že tu je nevhodně užíváno termínu korelace o protikladech typu t - ť, d - ď a n - ň a obdobně i o protikladech s - š, z - ž, c - č; ani v jednom z obou případů nejde — podle souhlasného názoru fonologů — o korelativní vztah (tj. o privativní protiklad). Ani užití termínu disjunkce, s nímž autor častěji operuje pro fonémové protiklady jiné než korelativní, není dnes už možno dobře hájit: už v r. 1939 jej opustil sám Trubeckoj v svých Grudzüge der Phonologie. — U alternací samohláskových není přesné uvádění alternací y/ý, resp. ý/y, jež jsou fonologicky zahrnuty v alternacích i/í, popř. í/i (jinde bývá grafém odlišen od fonému závorkami). — K výkladům morfonologickým je vhodně připojen dodatek pojednávající o využití alternací při morfologickém tvoření slov. Tento dodatek také uzavírá druhou, nejrozsáhlejší část knihy.

V třetí části (179—190) se řeší především otázka slovotvorného systému a jeho popisu. Autor zdůrazňuje, že soudržnost a pevnost sítě slovotvorných vztahů je dána jejím založením na dvojím principu, formě a významu, jež jsou navzájem dialekticky spjaty. Soudržnost sítě je dána i tím, že téměř každé slovo je fundováno jiným, popř. samo funduje opět jiný výraz. [210]Primární úlohu v dialektickém sepětí formy a významu hraje ovšem význam. — Krom těchto „individuálních“ slovních vztahů existují ovšem — jako vlastní podstata slovotvorného systému — též vztahy „druhové“, týkající se nikoli individuálních slov, ale slovních tříd, jež se na individuálních slovech zakládají, abstrahujíce v různém stupni od konkrétních vlastností těchto individuálních slov. K nejdůležitějším takovým obecným třídám náleží ty, jichž většina tu byla již výše dotčena: slovotvorná kategorie (např. odvozená jména činitelská), slovotvorný způsob (např. derivace v širším smyslu, zahrnujícím i konverzi), kategorie onomaziologická (jež zcela abstrahuje od slovní formy a je dána jen strukturou pojmenování) a kategorie slovního druhu. Poslední tři třídy jsou slovotvorným kategoriím nadřaděny.

Uvedené třídy hrají významnou úlohu i při popisu slovotvorného systému. Je mnoho možností, jak při tom postupovat (autor jich stanoví teoreticky 720!). Pro konkrétní zpracování tvoření slov v následujících svazcích seřadil autor daná klasifikační kritéria do tohoto hierarického pořadí: 1. způsob tvoření slov (slova odvozená), 2. slovní druh (jméno podstatné), 3. onomaziologická struktura (např. jména činitelská), 4. slovotvorný formant a tvaroslovná charakteristika slova, 5. lexikálně gramatická kategorie základového slova a 6. sémantická příslušnost odvozeného slova (např. názvy osob, zvířat atd.); upozorňuje však, že v některých případech si zvláštní povaha materiálu vynucuje jisté odchylky.

V závěrečné, stručné kapitole se autor zabývá vztahem mezi utvářeností slov a procesuálním tvořením slov nových. Poukazuje právem na to, že mezi genetickým a funkčně útvarovým aspektem dané problematiky je těsná spojitost, daná dialektickým sepětím obou momentů, které také v tomto sepětí dodávají slovotvornému dění vždy nové dynamiky.

Přehled Dokulilových tezí mohl tu ovšem být podán jen ve výtahu a není zdaleka úplný. Ale i tak je z něho jistě zřejmé, že posuzovaná monografie znamená pro teorii slovotvorby české i obecné přínos opravdu významný. Drobné výhrady, výše uvedené při jednotlivých kapitolách, nemohou nijak zmenšit hodnotu díla jako celku. Ač není právě snadnou četbou, je celé dílo stavěno s přísnou logičností a bohatě dokumentováno konkrétními příklady. Význam autorových tezí jistě vystoupí ještě názorněji, až vyjdou další dva svazky celého souboru, jehož je Dokulilovo dílo svazkem úvodním, a až snad časem bude možno autorovu teorii aplikovat i na jazyky jiné, a to i neslovanské. Až se tak stane, ukáže se asi nevýhodnost termínu konverze v tom významu, jak s ním pracuje Dokulil (tj. tvoření slova pouhou změnou morfologické charakteristiky). Velká většina jazykovědců našich i zahraničních, především anglistů, užívá totiž termínu konverze s poněkud jinou obsahovou náplní, než jsme viděli u Dokulila, tj. pro převedení slova z jedné slovní kategorie do druhé bez jakékoli tvarové úpravy jeho základního, lexikálně reprezentativního tvaru (např. the work → to work, the eye → to eye atp.). Mělo jistě hlubší důvody, že stanovisko A. I. Smirnického, s kterým se Dokulil ztotožnil, narazilo na tak jednomyslný odpor anglistů sovětských i našich. Jak u nás správně poznamenal J. Peprník (ČMF 36, 1954, 165—166), Smirnickij nedocenil skutečnost, že životnost a přímo živelnost konverze (v tradičním anglistickém pojetí) představuje v angličtině velmi živou sílu. Bylo by k tomu třeba ještě dodat, že životnost a přímo živelnost konverze v angličtině jakožto jazyku typu analytického je těsně spjata s významnou úlohou, která v angličtině přísluší větnému kontextu jako celku, a s poměrně velmi oslabenou úlohou, již v angličtině hraje slovo stojící mimo tento kontext. Lze říci, že nejen sémantický, ale i gramatický význam slova je v angličtině větným kontextem teprve dotvářen k žádoucí úplnosti a jasnosti. Teprve uvážíme-li tento význam větného kontextu, můžeme plně docenit význam konverze jakožto činitele vskutku syntaktického pro anglické tvoření slov. V tomto světle je ovšem zřejmé, že Dokulilův termín konverze má náplň podstatně odlišnou, a bylo by snad proto vhodné — vzhledem k tomu, že převážná většina badatelů užívá tohoto termínu ve smyslu právě vyloženém —, kdyby bylo ve výkladech o českém tvoření slov pro tvoření slova změnou tvaroslovné charakteristiky užito termínu jiného, nekolidujícího s ustáleným již významem a nevyvolávajícího rušivé asociace.

[211]Užitečnost Dokulilovy monografie ještě zvyšuje — kromě dobrého věcného rejstříku a velmi užitečné bibliografie — dvojí rozsáhlý cizojazyčný souhrn, ruský a anglický; lze doufat, že jeho zevrubnost pomůže autorovy originální vývody přiblížit i zahraničním jazykovědcům.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 3, s. 205-211

Předchozí Vladimír Skalička: Poznámky o obecné češtině

Následující Karel Svoboda: Studie o vývoji českého souvětí