Pokus o teorii strukturální mluvnice

Vilém Mathesius

[Discussion]

(pdf)

Essai d’une théorie de la grammaire structurale

Když jsem se před deseti lety snažil dát svým dlouholetým snahám o nové pojetí vědecké mluvnice teoretický program, vyplynuly mi z dotavadních zkušeností čtyři obecné zásady, které jsem formuloval jednak v článku „Linguistická charakteristika a její místo v moderním jazykozpytu“ v Časopise pro moderní filologii (XIII, 1927, 35n.), [48]jednak v pojednání „New currents and tendencies in linguistic research“ v MNHMA, sborníku vydaném na počest prof. J. Zubatého (1926, 188n.). Bylo mi zřejmé toto: k správnému vědeckému rozboru daného jazyka lze dospět jen na základě statickém (synchronickém), t. j. úplným rozborem jazyka v daném úseku časovém; je třeba přitom užívat metody analytické komparace, t. j. srovnávání jazyků bez ohledu na jejich příbuznost, směřujícího k tomu, aby jasně vynikly podstatné rysy toho kterého jazyka; takové analytické srovnávání se může s užitkem provádět jen se stanoviska funkčního, t. j. vychází-li se od společných vyjadřovacích potřeb a hledá-li se způsob, jakým jednotlivé jazyky, každý po svém, těmto společným potřebám vyhovují; konečně rozbor jazyka na těchto základech a těmito metodami prováděný musí směřovat k tomu, aby zjistil příčinné souvislosti mezi jednotlivými současně existujícími jevy téhož jazyka. Tyto zásady zůstaly v platnosti, i když byly doplněny soustavně vybudovaným pojetím strukturálním, t. j. přesvědčením, že jednotlivé koexistující jevy téhož jazyka jsou k sobě poutány jako členy systému. Strukturalismus dovršil teoretické předpoklady nově pojaté linguistiky a nadešel čas soustavné práce o její uskutečňování. Jako pravidelně, dočkala se soustavného zpracování novými metodami nejdříve zvuková stránka jazyka a příslušná část nové linguistiky, fonologie, má dnes již zabezpečené místo v zájmu mezinárodního světa linguistického. Jak rychle vzrůstá odborná literatura fonologická, ukazuje jasně druhý bibliografický bulletin Mezinárodního sdružení pro fonologické bádání, který vyšel koncem loňského roku jako příloha k prvnímu sešitu 22. roč. Časopisu pro moderní filologii. Je v něm i zvláštní oddíl se seznamem nových prací z fonologie historické, neboť strukturální linguistika sice považuje za nejdůležitější úkol řešení problémů synchronických, které škola mladogramatická až na fonetiku soustavně zanedbávala, ale je si také dobře vědoma toho, že úplné vědecké poznání jazyka je možné jen kombinací metody synchronické i diachronické. To bylo výslovně řečeno už v pracovním programu strukturální linguistiky, který předložil Pražský linguistický kroužek roku 1929 prvnímu sjezdu slovanských filologů, konanému tehdy v Praze, a který je ve znění francouzském otištěn v prvním svazku Travaux du Cercle linguistique de Prague (Praha 1929, str. 7—29). Z programu toho je ovšem také vidět, že fonologie zahrnuje jenom sotva polovinu problémů, které se kladou strukturální linguistice, a že stejně mnoho práce jako bádání o zvukové stránce jazyka, ba spíš ještě více práce bude vyžadovat bádání o slově a o spojení slov. K této druhé části strukturální linguistiky přinesl dosavadní vývoj nového směru dosud jen málo příspěvků, a proto je tím vřeleji uvítati, že mladý český ugrofinista VLADIMÍR SKALIČKA se pokusil v knize Zur ungarischen Grammatik (Publikace Filosofické fakulty Karlovy university v Praze. Práce z vědeckých ústavů, sv. XXXIX, 1935, 68 str.) vybudovat na promyšlených základech teoretických a s materiálem braným z maďarštiny, finštiny, turečtiny a češtiny strukturální gramatiku, která po stránce mluvnické (t. j. formativní v protivě k stránce sémantické) zhruba odpovídá rozsahem tomu, co program strukturální linguistiky vypracovaný Pražským linguistickým kroužkem rozumí bádáním o slově a o spojení slov.

Že pokus o soustavné vybudování strukturální mluvnice vyšel právě z linguistiky ugrofinské, není náhoda. Upozornil jsem již před lety na to, že linguistika neindoevropská, která nemá po ruce materiál pro staleté, ne-li tisícileté dějiny jazyků jako linguistika indoevropská a je proto mnohem méně zatížena problémy historickými, věnovala za to odedávna daleko větší pozornost synchronickému rozboru jazyka. Zřetelně se to jeví v různé povaze kapitol, které jsou věnovány jazykům indoevropským a jazykům neindoevropským v souborném díle Les langues du monde, vyšlém v Paříži 1924 za redakce A. Meilleta a M. Cohena. Proto právě v bádání o jazycích neindoevropských bylo nahromaděno poměrně dost materiálu a myšlenek, o které je možno se opírat při budování strukturální mluvnice. Platí to především o t. zv. směru typologickém, který je hojně zastoupen zejména v linguistice uraloaltajské a jehož kritikou si Skalička hned na počátku své knihy (str. 8 n.) [49]ujasňuje vlastní směr a vlastní metodu. Vytýká dosavadní linguistické typologii, že stanoví malý počet čistých typů a že chce přiznávat příbuznosti typologické i průkaznost genealogickou. Zcela zamítat nelze ovšem její výsledky ani podle mínění Skaličkova. Je pravda, že každý jazyk representuje individuální systém, ale počet takových možných systémů je omezen v gramatice stejně jako ve fonologii počtem možných kombinací jednotlivých rysů. Jestliže se ve fonologii označují jako typus kombinace, které spojují určité strukturální možnosti, je jistě něco podobného také v gramatice. Typus takto pojatý je ovšem něco mnohem komplikovanějšího nežli typus podle starého učení typologického. Ke konci knihy se autor na základě získaných výsledků k problému linguistického typu ještě jednou vrací (str. 62 n.). Typus je mu extrém realisovaný zřídka nebo nikdy nerealisovaný, v němž jsou nejsilněji vyvinuty jazykové jevy, které se navzájem snadno váží. Jazyky, které nevykazují zřetelný linguistický typ, nejsou proto smíšené nebo málo čisté, nýbrž zcela tak systematické jako jazyky se zřetelným linguistickým typem. Běží o to, že zatlačené jevy kombinace jedné umožňují v nich existenci jevů kombinace druhé.

Skalička, jak je při jeho strukturálním stanovisku samozřejmé, buduje svou soustavu mluvnice na základě synchronickém a užívá vydatně analytického srovnávání probíraných jazyků. Hledisko funkční je dáno tím, že se dívá na všecky jazyky jako na různá řešení týchž problémů. Tato formulace, uvedená na př. na str. 57, není ovšem jednoznačná a nabývá konkretního významu teprve ve spojení s prováděným rozborem jazyka. Pro mne záležel v dosavadních mých pracích základní problém vědeckého rozboru jazyka v stanovení způsobu, jakým zkoumaný jazyk odpovídá na základní dvě potřeby vyjadřovací, t. j. jak provádí jazykové pojmenování a jazykové usouvztažnění, a teprve na základě toho jsem se snažil prozkoumávat seskupení výrazových prostředků v systém. Na těchto mých názorech byly také vybudovány kapitoly týkající se bádání o slově a o spojení slov v programu strukturální linguistiky vypracovaném r. 1929 Pražským linguistickým kroužkem. Je to zřejmě postup od mluvy jako něčeho, co je nám bezprostředně dáno, k jazyku jako něčemu, co má sice ideální realitu, ale co poznáváme teprve sekundárně, bud při styku s úchylkami od normálnosti nebo soustavným a abstrahujícím vědeckým rozborem. Skalička, jak ukazuje jeho celá dosavadní vědecká činnost a zejména také jeho kniha, je založení hodně abstraktního a jde při svém zkoumání přímo na jazyk a na rozbor jazykového systému. S mluvou se dostává do styku přes deskriptivní gramatiku, která je podle jeho mínění pro strukturální mluvnici základem stejně nezbytným jako fonetika pro fonologii, ale jeho zájem, soustředěný zcela na systém, mu nedovoluje, aby podrobně přezkoumával úplnost a spolehlivost údajů v ní obsažených. Každá z obou uvedených cest má své oprávnění (obě jsou v souhlasu se zásadami linguistiky funkční a strukturální) a každá má své výhody i nevýhody. Skalička se dobírá svým postupem několika důležitých obecných pojmů, naráží na četné zajímavé problémy dané existencí systému a buduje především na daném základě úplnou soustavu strukturální mluvnice, ale jeho abstraktnost jej zavádí do schematičnosti, která jistě zakryje odborníkům méně zasvěceným hodně z toho cenného, co jeho kniha přináší.

Protože jde Skaličkovi jen a jen o rozbor gramatického systému (v teoretické části podle formulace na str. 24 vlastně o systém gramatických systémů), dělí se mu hlavní úkol ve dvě části: musí zjišťovat, které členy systém vytvářejí, a musí určovat vztahy, kterými jsou navzájem v systému poutány. Po stránce první se počíná jeho rozbor důležitým výkladem o nejmenší jednotce gramatického systému. Odmítá (podle mého mínění právem) přijímat za takovou jednotku morféma, jak je definováno v návrhu na fonologickou terminologii vypracovaném Pražským linguistickým kroužkem (Travaux du C. L. de Prague IV, 1931, 309n.), a zavádí v této funkci pojem séma. S pojmem morféma pracuje dále — definuje morféma jako spojení sémat, která jsou úplně nebo pomocí jiných morfémat [50]vyjádřena nepřetržitou řadou fonémat (str. 15) —, ale tím, že jej zbavil základního významu v gramatickém systému, ukázal, že ani morfologie nemá základní postavení v rozboru jazyka. Také ze základů mé soustavy mluvnické se morfologie vymyká a jde jako nauka o seskupování jazykových prostředků podle příbuznosti formální napříč oběma základními jejími částmi, naukou o jazykovém pojmenování a naukou o jazykovém usouvztažnění. Rovněž pojem sématu považuji za plodný, ale definici, kterou Skalička pro séma podává (nejmenší jednotka mluvnická), nemohu pokládat než za provisorní, protože pouhá stručná definice kvantitativní mi tu stejně nestačí, jako nestačí při definici fonématu. Bude potřebí prozkoumat pojem sématu také po stránce kvalitativní. Skalička sice tvrdí (jeho argumentace je deduktivní), že séma je zároveň jednotka formální i funkční, ale prakticky se sématem pracuje především na základě funkčním. Poměr formy a funkce v jazyce bude vůbec ještě vyžadovat hodně přemýšlení. Skalička se právem obrací proti mínění, že je možno v jazyku rozlišovat mezi formou a funkcí tak přesně, aby bylo lze proti sobě stavět jako samostatné části mluvnice nauku o formě (morfologii) a nauku o významu (semologii) — jako důležitého zastánce tohoto mínění bylo by možno uvést A. Noreena — ale tím není věc ještě vyřízena. Je pravda, že v jazyku nemůže existovat funkce bez formy a forma bez funkce, ale i když se podle Skaličky nedá dokázat, že v jazyku je protiklad mezi formou a funkcí, není možno popřít, že forma a funkce nejsou prostě dvě stránky téže věci, nýbrž že se často kříží. To je přece také podstata homonymie a homosémie a v tom také vidím důležitý popud k jazykovým změnám. Jazyk je sice systém, ale jazykový systém není snad nikdy v naprosté rovnováze sil. Proto budou při rozboru jazyka soustavy příliš logické a proto příliš zjednodušující vždycky trochu selhávat.

Důležité je Skaličkovo úsilí o stanovení pravidel pro rozkládání jazyka v sémata. Není to věc lehká a vyskytují se při ní důležité problémy. Séma je zpravidla vyjadřováno morfématem, t. j., stručně řečeno, nepřetržitou řadou fonémat, ale naproti tomu bývá morféma zhusta bisématické. Koncovka -ám ve slově žen/ám značí současně dativ a plurál. Leckdy je třeba hledat kriteria, podle kterých bychom rozhodli, je-li dané morféma monosématické nebo bisématické. Autor uvádí příklady a rozborem dospívá k několika zásadám. Nejsnáze prý tu lze užít kriteria morfématického: kde jsou dvě morfémata, je uznávat i existenci dvou sémat. Je tu ovšem třeba říci (to je připomínka má), že to platí jen se stanoviska přísně synchronického a jen pro řeč intelektuální. V řeči emocionální se někdy hromadí morfémata téhož významu jen k pouhému zesílení. Důležitější je Skaličkovo kriterium druhé (slova v závorkách doplňuji já): existenci dvou sémat musíme uznat (i při jednom morfématu) tam, kde v jiných případech (téhož jazyka) jsou dvě morfémata. Pochybnosti mám zato o třetím kriteriu, které Skalička uvádí a kterým se stanoví, že tam, kde existují dvě morfémata v jiných jazycích, musíme v daném jazyku myslit na možnost dvou sémat. Soustava funkční neplatí totiž sama sebou, přejdeme-li z oblasti jednoho jazyka do oblasti jazyka druhého, zejména když Skalička myslí, jak je vidět z jeho příkladu, na jazyky tak rozdílné, jako je maďarština a čeština. Kriteria, která jsem právě podle Skaličky uvedl, jsou ovšem u něho doplněna ještě jednou důležitou zásadou. Bisématičnost morfématu lze uznat jen tehdy, když obě předpokládaná sémata existují v jazyce také odděleně od sebe. Vyskytují-li se vždy jen v bisématickém spojení, znamená to, že každé z nich musí existovat alespoň ve dvou různých spojeních. Tak na př. plurálnost se vyskýtá v češtině jednak ve spojení s pádem (ženám — ženě), jednak ve spojení s osobou (vidíme — vidím). Jiný problém je zase problém t. zv. nulového morfématu, t. j. jednoho nebo více sémat, která jsou vyjádřena fonologickou nulou. Je to možné jen uvnitř malého sématického systému (na př. v mezích jedné deklinace), v němž je pro daný případ třeba uznávat existenci sématu. Dobrý příklad pro to je genitiv plurálu typu žen, v němž bisématické spojení genitivnosti a plurálnosti je vyjádřeno nulovým morfématem. Důležitost problémů, do nichž se Skalička těmito svými výklady pokouší vnést více světla, ukazují na př. v bádání o moderní [51]angličtině ostré spory mezi Jespersenem, uplatňujícím s mechanickou přímočarostí při rozboru jazyka stanovisko formální, a jeho odpůrci, kteří — často neméně mechanicky — uplatňují stanovisko funkční, E. A. Sonnenscheinem (The Soul of Grammar, Cambridge 1927) a G. O. Curmem (Syntax, New York 1931). Poslední Jespersenovy poznámky k tomuto sporu jsou obsaženy v studii The System of Grammar, znovu otištěné v souborném svazku Linguistica, Selected Papers in English, French and German (Copenhagen 1933, str. 304—345), kdežto za Curma odpovídá Jespersenovi W. F. Leopold článkem Form or function as the basis of grammar? (The Journal of English and Germanic Philology XXXIV. 1935, str. 414 n.). Výklady Skaličkovy o rozkládání jazyka v sémata mi ostře osvětlují jádro celého sporu a naopak zase materiál v tomto sporu probíraný mne přesvědčuje, že séma v plodném pojetí Skaličkově je jednotka v základě funkční, jenže vázaná na možnost formálního vyjádření v oblasti daného jazyka.

Dospěv takto k pojmu sématu, který přes neuspokojivost své vlastní definice chápe jasně, a upraviv si na základě toho definici morfématu, přistupuje autor nejdříve k zkoumání toho, co (podle mého mínění ne zcela přesně) nazývá fonologickou strukturou sémat, a formuluje se svého stanoviska nově úkoly morfonologie (str. 25 n.). Potom se obrací k výkladu o způsobu, kterým se spojují sémata a morfémata. Ze tří částí, na které se Skaličkovi dělí tento úsek strukturální mluvnice, je nejdůležitější část první, pojednávající o struktuře spojení sémat a morfémat, o organisaci morfémat ve slova a věty, o slovosledu, přízvuku a pauze, neboť právě tím vším se jednotlivé jazyky podstatně od sebe liší. Tak vidíme na př., že v jednom typu jazyků rovná se slovo sématu (morfématu) a protiklad slova a věty je velmi zřetelný (jazyky isolující), kdežto v typu opačném sdružuje se v jednom slově několik sémat a morfémat a v krajním případě mizí protiklad slova a věty (jazyky kumulativní). Rozdělíme-li si sémata dále v sémantémata (tento termín autor nikde nedefinuje, ale rozumí jím zřejmě podle terminologie francouzské séma, které je nositelem vlastního významu slovního) a formémata (sémata, která nejsou nositeli vlastního významu slovního, tedy protiklad sémantémat), dospějeme k rozlišování jazyků agglutinačních a polysynthetických. Rozdíl mezi nimi stanoví Skalička tím, že v jazycích agglutinačních obsahuje slovo jen jedno sémantéma, kdežto v jazycích polysynthetických jich muže obsahovat několik.

Odstavce další (str. 25 n.) jsou věnovány obecným poznámkám o homosémii a homonymii sémat. Homosémie znamená, že různé realisace sématu jsou fonologicky spřízněny (černý, černější, nejčernější). Opak toho (dobrý, lepší) je u sémantémat poměrně řídký, zato u formémat častý (nom. pl. žen/y, duš/e, měst/a). Opakem homosémie je homonymie sémat, která záleží v tom, že několik sémat fonologicky splývá. Homonymie sémantémat je podle Skaličky řídká a v jazyku je prý tendence ji odstraňovat. Podrobnější zkoumání tohoto problému bylo jistě mimo rámec obecného náčrtu Skaličkova, ale přesto by bylo bývalo dobře, kdyby byl ukázal, jaké rozdíly jsou po té stránce mezi jazyky různých typů. Bylo by ho o tom poučilo třeba pojednání B. Trnky O homonymii, její therapii a profylaxi (Časopis pro moderní filologii XVII, 1931, str. 141 n.). Správně ukazuje Skalička (jako již dříve Trnka) na to, že homonymie bývá častá u formémat (ryb/a, had/a, prs/a , nes/a).

Odstavci o morfonologii, o struktuře sématických spojení, o homosémii sémat a o jejich homonymii doplnil Skalička na základě materiálu poskytovaného popisnou gramatikou výklady o základních faktech gramatických. Podrobněji se v této části své práce zabývá jen nejmenšími jednotkami gramatickými (séma, morféma, sémantéma, forméma), kdežto názvy jednotek vyšších, slovo a věta, se v ní jen kmitnou, ač zřejmě s těmito vyššími jednotkami i tu již počítá. Tohoto soustředění zájmu jen na nejmenší jednotky gramatické jest litovati, protože by se byl podrobnějším zkoumáním pojmů slovo a věta již na tomto místě možná trochu změnil celý základ Skaličkovy práce. Mimoto by byl Skalička býval [52]nucen přemýšleti již při psaní své knihy hlouběji o podstatě věty a byl by možná už předem poznal, jak málo se dá prakticky užít definice věty, kterou podal více než o rok později ve svém článku K problému věty (Slovo a slovesnost I, 1935, str. 212 n.).

Druhá část Skaličkovy knihy, počínající se na str. 29, zkoumá vztahy gramatických jednotek v gramatickém systému. Jde o oposice, v kterých jsou navzájem jednotlivé skupiny sémat a které autor nazývá diferenciacemi. Povahou a bohatostí diferenciaci je především určován gramatický ráz jazyka. Oč tu může jít, ukazuje autor stručným přehledem typických diferenciací. Předně mohou být v diferenční oposici prostá sémata. Nejdůležitější je tu oposice sémantémat a formémat, která se snad projevuje v každé řeči. Všecky čtyři jazyky, které autor probírá, jsou podle jeho slov silně agglutinativní, t. j. mají poměrné mnoho slov o dvou nebo více sématech, z nichž alespoň jedno je povahy formální, a poměrně málo slov formálních. Z diferenciací formémat je nejdůležitější diferenciace sufixů derivačních a flexivních, která v různých jazycích vypadá velmi různě. Sémantémata mohou být rozrůzněna podle formálních kategorií na nominální a verbální, substantivní a adjektivní, adjektivní a adverbiální. Příkladů k tomu autor neuvádí, ale mohu potvrdit, že na př. v češtině je zřejmý rozdíl mezi sémantématy nominálními a verbálními, kdežto v angličtině nikoli. Jistě to souvisí s neznatelnou hranicí mezi kategorií jmen a kategorií sloves v angličtině a s jasným rozlišováním obou v češtině. Druhá v řadě je diferenciace sémat a morfémat. I ta je v různých řečích různě vyvinuta. V turečtině jí téměř není, kdežto v jazycích, které nazýváme flexivními, bývá velmi zřetelná. Různého stupně dosahuje v jednotlivých jazycích také diferenciace morféma - slovo. V jazycích flexivních skládá se u celé řady slovních kategorií každé slovo při nejmenším ze dvou morfémat, z kořene a z morfématu koncovkového. To platí na př. v řečtině, latině, češtině o substantivech, adjektivech, rodových pronominech a slovesech, kdežto v maďarštině už jen o slovesech. V mnoha jazycích má slovo zřetelnou existenci, a proto můžeme takové jazyky rozdělit v řadu slov. Na tom základě jsou vytvořeny zase diferenciace další. Jde tu především o oposici slov sémantématických a formálních. Slova formální nepřijímají zpravidla morfémat derivačních. Slova sémantická se dělí zase ve své kategorie, z nichž stojí často proti sobě substantiva, která se určují adjektivy, a adjektiva a slovesa, která se určují adverbii. U některých jazyků jedna z obou oposic mizí a splývá buď substantivum s adjektivem jako v turečtině, nebo adjektivum se slovesem jako v korejštině. Mimo takovéto oposice mezi slovy, které bych nazval kategoriálními, jsou ještě oposice, které vznikají z postavení slova v syntaktickém spojení (pro krátkost je nazývám oposicemi syntaktickými). Některé jazyky, na př. četné jazyky uraloaltajské, se spokojují s obecnou oposici regens-rectum, vyjadřovanou slovosledem, kdežto jiné jazyky, zejména jazyky indoevropské, dbají jen speciálních oposic subjekt-predikát, predikát-objekt, určovaný nominální člen věty-určující atribut atd. Někdy mohou být speciální oposice syntaktické spojeny s obecnou oposicí syntaktickou, jako na př. v turečtině, kde jsou ovšem oposice speciální mnohem slabší než na př. v češtině. Oposice syntaktické jsou v pevném spojení s oposicemi kategoriálními. Kde jsou jen slabé speciální oposice syntaktické, jako v turečtině, jsou slabé také oposice kategoriální a naopak; kde jsou silné speciální oposice syntaktické, jako v češtině, jsou silné také oposice kategoriální. Skaličkovo pojetí syntaktických oposic má hodně příbuzného s teorií o primárních, sekundárních a terciárních jednotkách syntaktických, kterou Jespersen vyložil nejprve r. 1914 v úvodní kapitole prvního svazku své syntaxe moderní angličtiny a pak podrobněji r. 1924 v VII. kapitole knihy The Philosophy of Grammar. Srovnání s Jespersenem nedopadá pro Skaličku nepříznivě. Výklady dánského anglisty jsou ovšem mnohem propracovanější a doloženější, ale vadí jim mechaničnost pojetí a nedostatek srovnávacího materiálu. Skalička podává naproti tomu jen málomluvný náčrtek, ale zásluhou svého pojetí v základě funkčního a analytické metody srovnávací dobývá ze základní myšlenky mnohem víc pro pochopení strukturální různosti probíraných jazyků.

[53]Další oposice je oposice mezi slovem a větou. To platí ovšem o větě, která se skládá ze dvou nebo více slov. V jednočlenné větě slovesné (scribo, píšu) je vlastně oposice mezi větou a morfématem. Po těchto úvodních poznámkách pojednává autor stručně o typech větné stavby. Jeho pozorování jsou bystrá, ale byla by jistě získala samostatným a důkladným propracováním příslušného materiálu. Skalička se sice nedopouští chyby, kterou jsem musil v minulém ročníku Slova a slovesnosti vytknout Gardinerovi (str. 42 n.), a výslovně uznává, že obvyklé formy větné patří do jazyka (str. 35), ale podle mého mínění nejde tu dost daleko, neboť za obvyklé formy větné (nazývá je větná cliché) uznává jen ty, které se podle jeho slov vyskytují v pečlivém intelektuálním slohu. V češtině na př. jsou to prý (mimo vokativ) jen formy dvě, spojení nominálního nominativu se slovesem a spojení slovesa s osobní příponou. Nehledě k tomu, že větné spojení nominálního nominativu se slovesem může být v češtině dvojí, spojení nominativu se slovesem určitým (hoch píše) a s participiem (hoch psal), je tu chyba v tom, že do větných forem v češtině obvyklých nejsou zařaděny jiné větné formy neslovesné než typ hoch psal. Rozdíl tu ovšem je, ale jiný, než jaký uvádí Skalička. Snad v každém jazyku jsou větné formy dvojí, základní, bez kterých se vůbec neobejdeme, a příležitostné, které existují, ale bez kterých se obejít můžeme. Rozdíl mezi nimi je zřejmý také v tom, že kteroukoli větu typu příležitostného můžeme nějak vyjádřit i některým typem základním, ale nikoli naopak. Je pravda, že se příležitostných forem větných právě pro jejich příležitostnou povahu užívá se zálibou především v stylu emocionálním, zejména ve větách zvolacích, přacích, rozkazovacích a tázacích, ale nejsou omezeny jen na styl emocionální. Je to vidět zejména v řeči psané. Rozhodně nesprávné je tvrzení, že jsou známkou slohu nedbalého proti slohu pečlivému. Mnohem spíše bychom mohli mluvit o rozdílu mezi slohem zkratkovým a slohem úplně zobrazujícím pochod myšlenkový. Ale na tom v této souvislosti nesejde. Nejdůležitější je to, že i příležitostné větné formy patří do jazyka, neboť se od jazyka k jazyku lišívají, a kdo chce nějakého jazyka užívat, musí jich dbát. Příležitostné formy větné, které jsou na př. běžné v angličtině, nemají vždy analogie v češtině, která místo nich leckdy musí užít jiné formy příležitostné nebo i větné formy základní (The bell, sir. — Někdo zvoní, pane. An excellent idea, this. — To je výborná myšlenka). Takové rozdíly ve formě neslovesných vět mezi angličtinou a češtinou lze snadno zjistit srovnáním materiálu, který podává s jedné strany důkladná monografie Fr. Trávníčka Neslovesné věty v češtině (I, 1930, II, 1931) a se strany druhé mé pojednání o neslovesných větách v současné angličtině (Sborník filologický 2, 1931). Rozdíl ve funkci dvoučlenných nominálních vět v češtině (i angličtině) s jedné strany a v maďarštině a ruštině se strany druhé, na který Skalička právem ukazuje, záleží právě v tom, že větná forma, která má v první skupině jazyků jen funkci formy příležitostné, má ve skupině druhé funkci formy základní.[1] Existenci dvoučlenných vět nominálních ve funkci základní formy větné spojuje Skalička na str. 36 s oslabením rozdílu mezi jménem a slovesem. Nevím, zdali tato domněnka obstojí při srovnání angličtiny a ruštiny. I tu bude třeba podrobnějšího rozboru příslušného materiálu.

Tato druhá část Skaličkovy knihy se končí obecnými poznámkami o diferenciacích, o jejich znacích a o jejich významu. Důležitý je autorův postřeh, že linguistice mnoho uškodilo nedbání toho, že znak diferenciační nemusí být vždy konstantní, nýbrž že může být někdy také jen potenciální. Nepochopení tohoto faktu vedlo podle Skaličkova mínění ke gramatické skepsi a gramatickému chaosu posledních desítiletí.

[54]Na str. 37 se počíná pak třetí část knihy, věnovaná soustavným linguistickým charakteristikám probíraných jazyku, maďarštiny, finštiny, češtiny a turečtiny. Je to vlastně důkaz o praktické upotřebitelnosti teoretických schemat autorových. Příslušné výklady zabírají celkem dvacet stran, z toho ovšem jen necelou šestinu zabírá čeština, kdežto více než pět šestin jazyky neindoevropské, které znám příliš málo, abych mohl posoudit správnost jejich rozboru. Autor sám praví o svých charakteristikách na str. 57, že do nich všecky zjevy příslušných jazyků nezařadil, ale že by způsobem, který naznačil, mohly všecky jejich zjevy být zařaděny. Je jisto, že originální autorův způsob linguistického rozboru a široké užití analytické komparace ukázaly na mnoho důležitých a zajímavých jazykových rysů. Bylo by se to objevilo ještě mnohem zřetelněji, kdyby byl Skalička volil plastičtější způsob výkladu. Ke konci vyvozuje ze svých charakteristik ještě několik poznatků platnosti obecnější. Funkční stanovisko, dané přesvědčením, že ve všech jazycích jde jen o různé upokojování týchž potřeb, se rozborem čtyř probíraných jazyků potvrdilo. Ve všech se ukázaly skoro tytéž oposice a rozdíl byl téměř vždy jen v jejich konsekventnosti a potenciálnosti. Skalička je přesvědčen, že tento poznatek lze rozšířit na všecky jazyky, neboť konstatované oposice nejsou nic náhodného, nýbrž vyplývají všude z podobných příčin. Autor se pak znovu vrací k thesi, v dřívějších výkladech již několikrát doložené, že jednotlivé znaky diferenciací a jednotlivé diferenciace bývají navzájem závislé. Tyto strukturální závislosti vedou k charakteristickým znakům jazyků. Češtinu lze obecně označit za jazyk s diferenciacemi silně vyvinutými, turečtinu za jazyk s diferenciacemi slabě vyvinutými. Vzájemná závislost gramatických jevů není ovšem tak přesná jako ve fonologii. V kladném případě lze jen říci, že se dva zjevy dobře snášejí, v případě záporném, že se snášejí špatně. Ukazuje se to charakteristikou jazyků se silnou agglutinací a jazyků se slabou agglutinací. Poznámkami o zeměpisném rozšíření strukturálních zjevů jazykových a o problémech jejich vývoje se výklady Skaličkovy končí.

Ve vědecké literatuře se často setkáváme se dvěma extrémy. Jsou knihy, jejichž rozsah je dvakrát nebo třikrát větší než jak opravdu vyžaduje jejich myšlenkový obsah, a jsou zase knihy, které jsou dvakrát nebo třikrát menší, než jak by se slušelo na bohatství myšlenek, které obsahují. Kniha Skaličkova patří dojista k typu druhému. Bylo by jí velice prospělo, kdyby při stejném obsahu byla bývala několikrát větší. Tak jak je, je to kniha, která se těžce čte, jak pro výklad zhuštěný místy až do pouhé náznakovosti, tak pro svou němčinu někdy hodně kostrbatou. Za počáteční úvod do strukturální mluvnice ani obecné ani maďarské se jistě nehodí, ale dála by se jí křivda, kdyby se podle toho chtěla odhadovat její vnitřní cena. Je to smělý a průkopnický pokus mladého linguisty, který přináší množství plodných podnětů pro práci další. Doufám, že to můj rozbor dostatečně ukázal.

Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 1, pp. 47-54

Previous Petr Bogatyrev: Kroj jako znak (Funkční a strukturální pojetí v národopisu)

Next André Martinet: Česká práce o vlivu pravopisu na francouzskou výslovnost