Souhrnný pohled na vid v nové češtině

Ivan Poldauf

[Discussion]

(pdf)

Синтетический обзор вида в современном чешском языке / Une vue globale sur l’aspect du verbe dans le tchèque moderne

Kopečného práce Slovesný vid v češtině[1] je prvním rozsáhlým pokusem o souhrnný pohled na současný český vidový stav. Doplňuje diachronní pohled Trávníčkových Studií o českém vidu slovesném o teoreticky podložený pohled synchronní. Rozebírá celý vidový systém a prostředky, kterých se v něm využívá. Kopečný dokazuje, že vid je kategorie plně gramatická. Hlavní oporu má v negativních kritériích sémantických (s. 40): nemožnost podstatu rozdílu definovat a slovesa (Kopečný říká někdy ‚dokonavý a nedokonavý tvar slovesa‘) odlišně přeložit[2] a „jistá autonomie vůči sémantice slova“. K tomu přistupuje ještě méně pádné „křížení vidu a času“ (počitatelnost se podobně kříží s číslem, a popř. s určeností, sémantika modálních sloves s imperativem apod.). Přesvědčivější je výrok, že nejde o rozdíly slovníkové, ale takové, které ještě jako slovníkové dovedeme cítit.

V první, převážně teoretické části vypracovává Kopečný pojmy, s nimiž pracuje. V základním vidovém protikladu (konavosti, Kopečného terminativnosti) jde mu o „dokončení, byť ne dokončení absolutní“, „dokončení spíše subjektivní“. Protože nepřiměřenost takového výměru je zjevná (kdo si početl, nemusil dočíst, kdo si poslechl, nemusil vyslechnout atd.), uchyluje se nakonec ke konstatování: „Gramatikalizace je tak dokonalá, že je obtížné vymezit protiklad čistě sémanticky“, takže „nedokonavá slovesa jsou slovesa, která mohou stát po slovesech fázových a po budu.“ Soudíme, že pojetí dokonavosti jako faktového (statizujícího, shrnujícího, uzavřeného) chápání děje, je stále nejvýstižnější. Je ovšem třeba dodat, že faktuální kondenzace vždy tíhne k tomu, aby byla na průběh děje vhodně „nasazena“ (u zacílených dějů do cíle, u dějů pouze „vytryskujících“ do východiska, jinde do průběhového jádra — uvařil snídani, rozběhli se, promluvil). Proto myslíme, že šťastněji Kopečný mluví (s. 23) o „jistém bodovým způsobem pojatém souhrnu činnosti (Havránek-Jedlička „uzavřený celek“)“. Dodává, že jde o „výsledný souhrn“, čímž zase spíše podtrhává perfektové rysy, které dokonavost nemá.

[47]Aby vymezil možnost perfektivizace, operuje Kopečný pojmem směrovost (je to její sémantický předpoklad), který je vcelku stejně málo šťastný jako starší lineárnost, průběhovost nebo terminativnost, neboť opomíjí děje, které neprobíhají nějakým směrem, a přece jsou „shrnutelné“ (sprchlo, promluvil, zvolal).

Rozhodným pro Kopečného názor na český vidový systém je slovesný typ nosím, který srovnává s násobenými slovesy (dělávám). Dospívá k pojmu aktuálnost a definuje ji jako „průběh činnosti v okamžiku promluvy“, kterou „můžeme transponovat i do minulosti nebo do budoucnosti“. Mathesiovi (cit. Kopečný) „aktuálnost záleží v tom, že si něco představujeme jako děj probíhající před našima očima, probíhající v čase a mající tedy určité trvání“. V Mathesiově definici je důležitý subjektivní přístup k ději. Nejde o to, že probíhá a kdy probíhá, ale o to, že si ho mluvčí živě (filmově) představuje. Pro Kopečného je aktuálnost vlastně jen objektivní uchopitelnost akčního obsahu slovesa v určitém pevném bodu časového vývoje. Neaktuálnost je pak přirozená vlastnost neakčních sloves a vůbec sloves, která akci rozprostírají mimo jakýkoli vymezený časový úsek. To jsou vedle sloves stavových a jim podobných především slovesa násobená. V těch se totiž také děj nepodává jako děj, který od svého začátku někam spěje, ale jako neuzavřená řada, řada opakovaných výskytů děje. Od násobenosti je třeba lišit členitost děje. Kopečného zaujala tzv. indeterminativa (nosím), která buď vyjadřují pohyb mimo určitý prostor (dítě už chodí) nebo pohyb vnitřně členitý, a to i v určitém prostoru (chodí nervózně kolem stolu). Protože tato slovesa vytvářejí malé paradigma a v paradigmatu tzv. distributiv (vyházím) je jen „posobnostní“ členitost, zatímco jiná členitost je záležitostí lexikální (plápolat, pobádat), položil Kopečný — ve shodě s tradicí — tento slovesný typ po bok slovesům násobeným (čítat, dělávat). Když pak hledal společný rys sloves jako nosí a dělává, našel ho v „neaktuálnosti“, u chodí potenciální, u dělává obligátní. Nevidíme podstatný přínos této nové interpretace aktuálnosti. Kopečný se dovolává anglických a španělských paralel. V těchto jazycích je aktuálnost samostatnou kategorií. Jenže je to kategorie v pojetí Mathesiově, jak ukáže třebas jen věta While father was sitting at table we used to read books in a remote corner of the room ‚Když tatínek sedal u stolu, čítali jsme si v koutku v knížkách‘. Aktuální vidění (filmování) děje slouží k vykreslení pozadí, ať jde o jeden určitý děj nebo o děje násobené, kdežto Kopečného aktuálnost je s násobeností v přirozeném rozporu. Je to proto, že jeho neaktuálnost je prostě neakčnost[3] a „odakčněnost“ slovesa (zbavení akčního slovesa vztahu ke konkrétní situaci).

Je-li v češtině Kopečného neaktuálnost pojem nadbytečný (nikde ji ani nenajdeme v čistém kontrastu s aktuálností), je jeho definice protikladu determinovaný-indeterminovaný podle mne přímo nesprávná. Přenáší kategorii, kterou předpokládáme pro vznik vidu vůbec, do současného českého systému. „Determinovanost je zaměřenost slovesa na bližší určení, na udání objektu nebo cíle.“ Podle toho děj letí ve větě Ve vzduchu letí hejno ptáků je indeterminovaný, protože ve vzduchu není zaměření slovesa, a tím méně je to cíl letu. — V češtině je determinovaný jednoduchý usměrněný pohyb, jehož směrová složka se v tomtéž prostoru neopakuje, ale je jedna a zcela určitá: jde s dítětem do jeslí, nese dítě do jeslí. Nemůže přitom jít o složitější pohyb, u něhož by se z usměrněnosti pozornost přenášela na kvalitu a účelnost děje.[4] Jde také o činnosti primárně lidské (a živočišné). Proto pohyb stacionárních strojů a metafora o pohybu nemohou spadnout do příslušné kategorie (hodiny jdou, stroj jede na plné obrátky, motor táhne a žene stroje, slepice už nese, jde ‚je možné‘, svůj osud nese statečně, sem patřilo dříve i nese ‚má na sobě‘, dnes tvoří pár má na sobě-nosí).[5] Kopečnému vlastně splývá determinovanost s terminativností (která je v jádru zdokonavení) a nakonec prohlašuje, že jsou vlastně slovesa determinovaná i slovesa indeterminovaná slovesy determinovanými, toliko jedna nejsou násobená, druhá jsou (s. 14). Jinde (s. 59) nazývá poběž imperativem spíše determinovaným než dokonavým.

[48]Neaktuálnost je průvodním rysem násobených sloves, který vznikl tím, že sloveso bylo převodem k násobeným zbaveno akčního charakteru: z děje, který se rozvíjí a někam spěje, se stalo nevymezené sřetězení dílčích složek. Vzniká asi takový onomasiologický vztah jako mezi setkat se s někým a stýkat se s někým, prohlásit něco a hlásat něco.[5a] Mluv-li se o neaktuálnosti v přítomnosti, což je čas, kdy „okamžik promluvy je zahrnut“, potom je nutno uvážit, že neaktuální je podle Kopečného „co neprobíhá (nutně) v okamžiku promluvy“ a že tedy neaktuální přítomnost je vůbec možná jen tam, kde něco „v okamžiku promluvy pouze platí“. A pouze platí, aniž probíhají, děje neakční. Ostatně i tvrzení (s. 17), že „aktuálně lze použít všech typů sloves“, platí jen o typech formálních (třebas zedničit je neaktuální pro svou neakčnost ‚být zedníkem, provozovat zedničinu‘). Převodem slovesa mezi násobená se zajišťuje vedle vyjádření opakování i převod mezi neakční slovesa (odtud i nemožnost násobená slovesa zdokonavit) asi tak, jako se stupňováním popisného adjektiva vedle vyjádření nerovnosti adjektivum zároveň převádí v adjektivum referenční.

Český systém má jen protiklady nedok.-dok., determ.-indeterm., nenás.-nás.

Správně ukazuje Kopečný, že přerývanost a členitost děje jsou něco jiného než ‚vlastní‘ násobenost, opakovanost (s. 17 a 35), jenže z toho nedělá náležité závěry, když např. píše (s. 20): „Nedá se dobře mluvit o tom, že by v charakterizačních typech dítě už chodí, nosil dělníkům svačiny vyjadřovala slovesa chodí, nosil děj nečleněný, nenásobený (prolož. P.)“. Někdy vyplývá členitost z povahy činnosti (roznést poštu), popř. v dané situaci (utřít nádobí, lidé umírali, srov. lidé se rozprchli, bláto se rozstříklo … mléko se rozlilo). Také nahromadění logicky implikuje postupné navršení, jistou členitost výsledku (nažít trávy). Členité děje je možno opakovat (lidé umírávali na infarkt). Indeterminativa je právě třeba přiřadit k slovesům pro členitý děj, ale bezpříznakovým v kategorii násobenosti. Jako všechna slovesa mohou i ona označovat obecně (dítě už chodí) i konkrétně (chodí nervózně po světnici). Tak jako v roznese až deset kilo denně jde o schopnost (stavová vlastnost) konat členitý děj, jde o ni i v dítě už chodí.

Kdyby chodí, létá, běhá bylo tak násobené jako dělává, pak by slovesa letívat, běžívat nebyla vůbec doložena, nebo by byla synonymní s létá, běhá. Formální obtížnost znemožnila tvoření s -vá od nejčastějších sloves jít, jet a podle chodívá, jezdívá je i místo letívá a běžívá pravidelně létává, běhává a podobně u dalších. Význam pak není opakování členitého děje (létání, běhání sem a tam, a to znovu a znovu), ani opakování děje, který se nechápe jako probíhající v určitém prostoru (ptáci létají a ryby plavou, a to znovu a znovu), ale opakování jednotlivého pohybu, letu, běhu atd. Věta Přes náš dům létá tučko znamená, že letadlo provozuje pravidelnou dopravu (členitý děj). Věta Přes náš dům létává tučko říká, že často letí, že opakovaně letí, že mezi lety jsou pauzy (násobený děj, násobení jednotlivého, nečleněného letu).

Kopečný správně ukazuje (s. 21), že „ani při pluralitě subjektů nejde o opakování děje“. Bylo by proto vůbec správné o distributivech nemluvit jako o slovesech „dokonavých násobených“. Jde u nich o členitost, a jak ještě ukážeme, u skutečných distributiv o mnohovztažnost (Kopečného posobnost). Indeterminativa jsou označení členitých, ale ne mnohovztažných dějů. „Neaktuální násobená slovesa“ jsou prostě násobená slovesa. Je jen nutno přijmout do důsledků, že členitost děje je jiného řádu než násobenost.

Kopečný směšuje neaktuálnost, charakterizaci a atemporální (mimočasové) užití, i když se tomu brání (s. 16). Vidíme to třeba z konstatování, že „neaktuálnost v prézentu splývá s atem[49]porálností“, (s. 30) „násobená slovesa mají v prézentu význam atemporální“. Podle toho by čítám noviny bylo platné mimo čas asi tak jako sytý hladovému nevěří. Mimočasové nelze převést do určitého času, aniž z obecného učiníme konkrétní (ale Kopečný soustavně mluví o transponování atemporálnosti do jiného času). Charakterizaci transponovat lze: Kouřil. Byl kuřák. Pracoval ve Škodovce. Byl (zaměstnán) ve Škodovce. Byl to škodovák. Tzv. gnómické préteritum (Stokrát nic umořilo osla) není přímo rovno prézentu (umořilo = umoří), jen se mu blíží připomínkou fabulárního (tedy obecně známého = obecně platného) příběhu, konkrétní události. Popíráme Kopečného neaktuálnost jako zvláštní kategorii českého slovesa, a tím spíše kategorii atemporálnosti, mimočasovosti (s. 39).

Charakterizace zařazuje do třídy vytčením podstatných, příznačných rysů. Čím větší množství průvodních rysů se udává nebo čím je modifikace děje mlhavější, tím tíže lze mluvit o charakterizaci. Kouřívá je sotva charakterizace (= je občasný, častý, pravidelný či nepravidelný kuřák?). Tím méně máme charakterizaci ve větách jako (s. 20) V klopě míval vždycky kvítek nebo Listonoš roznese poštu a jde domů. Kopečný sám musí připustit, že se „ve skutečnosti ovšem užívá pro charakterizaci častěji sloves nenásobených“. Říká-li překvapeně (s. 34), že u distributiv není častá charakterizační funkce, „ač násobená nedokonavá jsou většinou spjata právě s neaktuálností“, ukazuje jen, jak neustále sklouzává na spojování násobenosti a distributivnosti, které sám odmítá (s. 17).

Správně Kopečný zdůrazňuje, že rys okamžitosti (momentánnosti) nebyl v češtině gramatikalizován. Skutečně není v češtině momentánnost nic víc než uměle abstrahovaný rys některých slovesných významů, při nichž jde o děj, který nemá valného trvání. Je to stejně umělá abstrakce jako počínavost nebo rezultativnost sloves jako rozplakat se nebo dočíst.[6] Vyplývá jen z významu určitých sloves (bodnout), že průběh, který se podává v nedokonavých protějšcích, častěji se týká opakovaných dějů než jednoho, průběhově nazíraného.

Plně lze souhlasit s Kopečného přístupem k sémantickým rysům mimovidovým (rozměrnost, dějová míra i fázovost). Snad jen zdůrazňování styčné povahy vztahu mezi videm a sémantikou u typu nadělá se je přeceněním stavu věcí. O předponě do- lze sotva mluvit jako o prostředku k tvoření „jakýchsi náhradních perfektiv“. Zakončení děje není dokonavost (zápas dohráli — sehráli), tak jako průběh není nedokonavost (když ho bodal). Kopečného tu zavádí sklon vidět v dokonavosti spíše perfektovost. Podobně zdůrazňuje jinde (s. 26) u dokonavého préterita potenciální výsledkovou spjatost s přítomností. Zvolal nebo pobyl si mají menší spjatost než volal nebo byl, protože nemohou dosahovat až k přítomnosti. Zaměnitelnost seděl a sedím ve větě Pět let jsem tu seděl (tu sedím) a nevím … nebo a teprve dnes se dovídám … ukazuje, že potenciální přestávka mezi minulostí a přítomností u seděl je zanedbatelná.

Pokud jde o význam jednotlivých časových forem, je podle Kopečného u prézentu dvojí základní význam: „mimočasová platnost (děje do času nezařazené, obecně platné, absolutní vlastnosti, norma chování, má tedy funkci charakterizační)“ a „aktuální přítomnost (platnost pravá, probíhající, výjevová)“, význam omezený na akční slovesa.

V částech o stylistickém využití vidových prostředků postrádáme poukaz na důležitého činitele, který by bylo nejspíše možno nazvat vliv ‚mentálního rámce‘. Kopečný je k tomu nejblíže, když vysvětluje, že věta knihkupec to mívá ve výloze neříká, že to má občas, někdy, s přestávkami, ale že se jen opakuje mluvčího zjištění této skutečnosti. Tento ‚mentální rámec‘ (povědomí o opakujícím se zjištění faktu) ovlivňuje stylizaci skutečnosti ‚má to ve výloze‘. Podobně řekneme ta stanice, to byl Kolín, ač nám nejde o minulou existenci Kolína, ale spojujeme přítomný fakt s uvědoměním, že jsme stanicí v minulosti projeli. ‚Mentální rámec‘ se uplatňuje při označování budoucích dějů nedokonavými přítomnými tvary: již nyní si živě představujeme, co bude, již nyní vidíme symptomy budoucího, již nyní máme v plánu, na programu. Situace a kontext pomáhají zmenšit možnost nedorozumění. Je ovšem přirozené, že zatímco živě představit [50]si můžeme kdekterý budoucí děj, a to i stav, můžeme ‚programovat‘ jen některé děje (nelze programovat děje na vůli nezávislé — stůňu, vidím), a to formou, která vylučuje násobené chápání (nelze říci, jako program, *zítra navštěvujeme muzeum, *zítra mu říkám své mínění). ‚Mentální rámec‘ se uplatňuje i při užití citačním a nápisovém: Dobrovský píše …, (obraz) Libuše věští slávu Prahy (názory Dobrovského jsou dnes naším majetkem, takto si to autor dnes — sděluje to ve chvíli tvorby a zveřejnění obrazu — představuje událost, jak Libuše věštila slávu Prahy). Uplatňuje se i v případech jiných. Například Kdo tu knihu nevrátí, bude (po)trestán stylizuje obecně platnou skutečnost podle vědomí, že vyhláška vstoupí ve známost až po zveřejnění. ‚Mentální rámec‘ podobně umožňuje hledět na to, co se opakuje, prismatem nejbližšího případu (každý den jde do školy, každý den násobí jednotlivý případ, což by neučinilo normálně adverbium jako stále, pořád, neustále).

Pokud jde o stylistické využití vidových dvojic, soudíme, že Kopečný nedoceňuje rozvíjivou povahu příznakové dokonavosti. Dokonavé tvary posunují vyprávění, nedokonavé jen líčí neakční pozadí („divadelní prospekt“) nebo podávají akci jako pozadí („živý prospekt laterny magiky“). Je zdánlivě paradoxní, že onomasiologicky statické pojetí podporuje v rovině stylistiky dynamičnost, kdežto onomasiologicky dynamické pojetí podporuje statický prvek pozadí. Pozorujme dynamiku věty Když se zvonilo (pozadí), vstoupil a pak se odebral na své místo. Může nastat i jistá rovnováha v dynamice: Když se zvonilo, vstupoval (zvonění je pozadím k vstupu, ale i vstupování pozadím k zvonění, srov. když vstupoval, zvonilo se).

Výklad o gnómickém a jiném mimočasovém užití dokonavých sloves (s. 31) by se zjednodušil, kdybychom připustili, že vedle kategorií s vlastními prostředky existuje i kategorie „parazitující“. I kategorie s vlastními prostředky si je vzájemně propůjčují (srov. např. derivace dovědět se - dovídat se, letět - létat a slyšet - slýchat nebo vydělat - vydělávat a dělat - dělávat). Máme na mysli kategorii „schopnostních sloves, kapacitiv“ s protějšky bezpříznakovými: unést, uzvednout. Přes svou formu jsou — jako všechna stavová slovesa — nedokonavá (jako je nedokonavé padnout ‚slušet‘, vrhnout ‚zvracet‘, hodit se ‚být vhodný‘): unést na rozdíl od dok. unést o únosu, ned. ujet na rozdíl od dok. ujet ‚odjet‘. Na tom nic nemění dvojí časová platnost prézentního tvaru (přítomná i budoucí, stav podobný jako třeba u zásobit). Nedokonavá jsou i dovést a svést něco, dá se s inf., ujde to a snad i (do/po)stačí. Většinou si kapacitiva tvar vypůjčují od dokonavých členů slovesných dvojic (s poctivostí nejdál dojdeš, vykouří až 40 cigaret denně). Odlišný tvar pro futurum je asi jen u jde - půjde. Od schopnosti je blízko k návyku a obvyklosti (i mistr tesař se utne, drží, ani se nehne ‚nehýbá‘, mlčí, ani nemukne ‚nemuká‘), a tedy jak k charakteristice (napíše stovku za minutu, schopnost, ty rostliny nesnesou světlo, neschopnost — píše stovku za minutu ‚je stovkař‘, charakteristika zařazením do druhu, ty rostliny nesnášejí světlo ‚jsou světloplaché‘, apod.). Blízko ke schopnosti má ochota ji prokázat: přiznám se, já ti neřeknu, nepovím (I can’t tell you), já ti řeknu. — Uvedenému pojetí je Kopečný nejblíže, když (s. 33) mezi „slovesy označujícími schopnost“ uvádí sníst, sežrat[7] a když říká (s. 37): „různé typy sloves označujících schopnost, která jsou blízká příslušným slovesům nedokonavým“.

Není ovšem pochyby, že atemporálně (v pravém slova smyslu) je použitelné i dokonavé sloveso: sytý hladovému neuvěří (= nevěří), země oběhne (= obíhá) slunce jednou za rok. Lze souhlasit s Kopečným, že užití dokonavého slovesa tu nelze vždy vyvozovat z futura. Naproti tomu kapacitiva futurální původ téměř bezpečně mají (v jiných jazycích futurum vyjadřuje i schopnost, srov. that will do). Že se atemporálně užívá zřídka distributiv, souvisí nejspíše s praktickým obsahem většiny jich a ten se do gnómického a odborného kontextu obyčejně nehodí.

Známý problém, proč nelze dokonavým prézentem vyjádřit „aktuální přítomnost“ (co v okamžiku promluvy probíhá), řeší Kopečný tradiční planimetrickou metaforou. Více však obstojí ten výklad, který vychází z toho, že subjekt není schopen opustit základnu přítomnosti, a dodali bychom, že normální vnímání subjektu je dynamické (filmové) a v okamžiku promluvy vše probíhá, [51]je v toku spolu s postupující promluvou (asi jako krajina postupuje pro cestující ve vlaku) a statizace (fotografování) by bylo v rozporu s dynamickou podstatou přítomnosti. Fotografovat (dokonavě vyjádřit) lze jen obecné pravdy, vzdálené od promluvového probíhání a toku (asi jako lze i z vlaku fotografovat oblohu na obzoru).

Na mnoha místech se Kopečný zabývá slovesy typu nadřít se, který považuje za integrálně produktivní. Měl by uvést, že se omezuje na lidské činnosti schopné perfektivace a nadto je u sloves s významem omezeného trvání lidí ve stavu (stát, sedět, vládnout apod.). Soudíme, že i těm je třeba přiznat alespoň částečně nedokonavou platnost, jsou takřka obojvidá (a to i v préteritu — to jsme se nasmáli — to jsme se nadřeli), jakési paralely k augmentativním plurálům (vody, nebesa), i když snad na Moravě je silnější chápání dokonavé.

S problémem obojvidových sloves se Kopečný dobře vypořádává (s. 40n.)[8] a přesvědčivě vykládá futurální význam pohybových sloves s po- jako plnohodnotné nedokonavé futurum. Nebylo jen nutno vycházet od determinativ, protože se sem dostávají jen pro svůj pohybový význam. Sloveso trvat (s. 48 a pozn. 53) sem nepatří. Zdokonavuje se pomocí po- jako být někde - pobýt někde jak dlouho, když jde o využívání času. I když Kopečný uvádí nepotasíme mečů, je pozoruhodné, že tranzitiva s futurem na po- jsou jen z řady determinativ.

Důležitou otázkou využívání vidových rozdílů jsou citlivé body systému. Kopečný pokládá za nejcitlivější prézens, protože mu pomáhá „objevit“ (průvodní ovšem) aktuálnost nebo neaktuálnost. Mathesius sledoval vidovou konkurenci na préteritu, protože jen tam mohl užít komutačního testu bez posunu času nebo přesunu akčního obsahu slovesa do oblasti neakčních významů. Prézens je sice významný tím, že má referenční charakter, protože zahrnuje při rozmluvě uchopitelný (a to i při stále postupující promluvě uchopitelný) bod (chvíli promluvy). Právě proto se však nehodí pro hledání podstatných rysů pojetí děje (slovesného obsahu). Abychom je našli, k tomu potřebujeme možnosti pozorování úměrné objektu pozorování („pohled ze břehu“). Avšak v přítomnosti jsou tyto možnosti omezeny (1) bodovým charakterem hlediska, (2) nestacionárností hlediska, (3) tím, že hranice přítomnosti se sousedními časovými sférami, ač obě, nezbytné pro samu podstatu přítomnosti jako časové sféry, jsou pohyblivé, pružně posunovatelné. V budoucnosti jde vždy o děj pouze představovaný, takže jen minulost má nejlepší možné podmínky. Minulý děj můžeme pozorovat „zvenčí“ (aniž jsme „vprostřed děje“), a to libovolně širokým průzorem. Není tu tedy onen úzký pohled „štěrbinou vrat vagónu ujíždějícího do neznáma“, tak důležitý pro pochopení relativity, ale tak nevhodný pro vniknutí do samé podstaty jevů o sobě.

Kopečný pokládá rozdíly mezi konkurenčními prostředky za objektivní (Mathesius za primárně subjektivní). Kopečný se např. dovolává rozdílu mezi umřel z hladu a umíral hladem, ale tu jde o imperfektivum tantum umíral ‚trpěl, a to smrtelně‘. Ale jistě lze srovnat umřel - umíral, odešel - odcházel, jako máme i bodl a bodal. Obrat (katastrofé, rozuzlení) není nutně podobný průběhu toho, co k němu vede. V dvojitosti našich vidových prostředků, kdy jednou je morfologicky primární tvar nedokonavý, podruhé tvar dokonavý, se dosud obráží to, že někdy spíše shrnujeme, co normálně probíhá, jindy spíše rozvíjíme, co má normálně bodovou, katastrofickou podobu.[9] Slovesa katastrofického obsahu (Kopečný jim říká „slovesa pro bodové děje nepředvídané“, ovšem nepředvídanost není to podstatné) bývají často perfektiva tantum (s. 53). Je tedy mezi jevy samými jistý celkem objektivní rozdíl. Ovšem i ten je, přísně vzato, subjektivní, neboť jde v podstatě o to, že si člověk děj v bodu obratu (započetí, změny, ukončení) pojmenoval, protože pociťoval potřebu ho pojmenovat. Rozvinutí katastrofického děje se pak nezřídka uskutečňuje [52]do průběhu děje, který k němu vedl (dočetl - dočítal, kde dočítal se netýká posledního slova čteného textu, Kopečný uvádí když se střílel). V podstatě však jde mezi dokonavostí a nedokonavostí o rozdíly subjektivního přístupu k ději, i když způsob přístupu může být vynucen objektivními okolnostmi.

Konkurenci vidů v préteritu podává Kopečný neuspořádaně a neukazuje hlavní linie, konkurence ve futuru byla vůbec opominuta. Najdeme tu i protimluvy. Např. důrazem na kvalitu se jednou zdůvodňuje užití nedokonavého tvaru (chléb jsem kupovala na náměstí), podruhé dokonavého (pěkně vám to ušil). Soudíme, že spojování původce s kvalitou děje je vůbec neoprávněné. Původ souvisí s druhem děje. Ten pak předpokládá existenci určitého omezeného počtu druhů. I tu mnoho řeší koncepce ‚mentálního rámce‘. Má-li totiž mluvčí na mysli výběr z omezené řady možností, ovlivňuje tato skutečnost, ‚mentální rámec‘ jako obraz určitého řetězce, volbu ve prospěch průběhového slovesa, slovesa nedokonavého. Naproti tomu sloveso dokonavé je tam, kde nejde o průběh děje (včetně děje rozloženého v řadu jednotlivých opakování), stylisticky bezpříznakové. Srovnejme: Jagić studoval u Miklošiče (jedna z omezené řady možností, kde mohli slavisté studovat), ten chléb jsem kupovala na náměstí (…, kde lze chléb koupit), já jsem to nepsal (nejsem mezi viníky — já to nenapsal je 1. neutrální, 2. kapacitivum ‚nestačil napsat, neuměl napsat‘), včera jsme platili elektřinu, dělali inventuru, psali kompozici (s. 8) (určité pravidelné činnosti, jedna z takových činností). Tak je tomu i v pravé otázce: Kdo maloval tento obraz? (je jedním z možných známých umělců), Kdo to stavěl? (je jedním z možných známých stavitelů — kdo to postavil? může se říci i jen o podnikateli a podnikatelů je neomezeně), kdes je, má milá, trhala? (z určitých míst, kde se vyskytují), už jste snídal? spal?, jak jste snídal? spal? (jedna z určitých pravidelných činností — už jste se nasnídal? jak jste se vyspal? prostý výsledek proběhlé činnosti), kdopak ti to dával? (jeden z možných prodavačů — kdopak ti to dal? odkud to máš?), kdo to psal? (je jedním z možných viníků nebo autorů — možnosti jsou omezeny poukazem na způsob písma, na charakter přečtené pasáže — kdo to napsal? neutrální otázka), kdo vám to říkal? kdo to zavíral? (z oprávněných informátorů, hospodářů apod. nebo prostě z těch, kteří tak pravidelně činí). Kopečný ukazuje i na jiné případy (s. 54): já tam nechodil (ohrazení na výčitku). Nejde tu však ani tak o repliku příslušné vyčítavé otázky (proč jsi tam chodil?), jako o rámec zaujetí něčím závažným, co vlastně je částí průběhu děje. Kdo to okno zavíral? 1. kdo byl z těch, pověřovaných střídavě tímto úkolem, 2. když ho zavíral, způsobil něco. Kdo vám to říkal? 1. z oprávněných informátorů, 2. když to říkal, dopustil se té a té chyby. A tedy i Já to okno nezavíral (a tedy nejsem vinen tím, co se při tom stalo), já mu to neříkal (a tedy se ode mne nemohl při tom dovědět, co se dovědět neměl), zatímco dokonavá slovesa by mluvila jen o faktu, že k ději nedošlo, ať vědomě či omylem.

Jednotnější pohled na konkurenci vidů by se také vyplatil u známé otázky vidové konkurence v rozkaze a v zákazu (formy imperativ, indikativ s ať a s otázkovou intonací a infinitiv). Kopečného závěry lze shrnout takto:

	klad	zápor
nedok.	moment naléhavosti	moment naléhavosti (zákaz úmyslu)
dok.	moment výsledku (ale i naléhavosti)	výstraha, upozornění

Na první pohled je patrná malá hodnota momentu naléhavosti, který je konec konců u imperativu všude. O naléhavosti by snad bylo zvlášť možno mluvit tam, kde se katastrofický děj uměle „natahuje“: tak vyhýbej, hýbej se. Především platí, že volba slovesného vidu může být řízena normálním vztahem mezi oběma vidy, jde-li o průběh a kvalitu průběhu anebo fakt a kvalitu výsledku: piš to pomalu, piš (to) rychle - napiš to rychle, napiš to pěkně. Cítíme, že při výrazu piš to pěkně jde o kvalitu následných složek (s pravděpodobně stejnou kvalitou souhrnného výsledku), a při výrazu napiš to pěkně o kvalitu souhrnného výsledku (s pravděpodobně stejnou kvalitou následných složek). Protože nedokonavé sloveso vyjadřuje průběh jednoho určitého děje i průběh děje ve sřetězení jeho dílčích realizací (skákal ‚prováděl skok nebo prováděl skoky‘), [53]může v nedokonavém imperativu jít i o násobený děj nebo děj členitý: skákej (výzva k provedení několika skoků), běhej (výzva k provedení několika běhů), skákej (výzva, aby se někdo věnoval sportovní disciplíně skoku), běhej (aby se podobně věnoval běhu).

Avšak v imperativu se může projevit i vliv ‚mentálního rámce‘, takže se i o jednom skoku apod., aniž se zájem soustředí na jeho průběh, užije slovesa nedokonavého. Především může opět jít o to, že mluvčí je zaujat řetězem možností (tak skákej — máš provést jeden z řady předepsaných skoků). Může však také jít o to, že mluvčí je zaujat jinými ději, které již probíhají a které tvoří jakýsi potenciální předstupeň k ději, o nějž jde. Vybídnutím mluvčí tento předstupeň zkracuje (tak [už] skákej) nebo naopak prodlužuje ve snaze zabránit tomu, že by potenciální předstupeň k ději skutečně vedl (neskákej). Při užití dokonavého slovesa nemá mluvčí na mysli žádný podobný předstupeň, jde mu prostě o to, aby k jednotlivým dějům, které se postupně objevují, přistoupil nebo nepřistoupil děj jmenovaný (skoč [už], neskoč). Může pak proti výrazu Tak skákej už! (neotálej se skokem) znamenat Tak skoč už! ‚absolvuj skok‘ (tak skoč už a jdem) anebo ‚nedávej k provedení skoku přednost jiným‘. Neskoč varuje před neúmyslným provedením děje (protože děje úmyslně prováděné mají svůj normální předstupeň v přípravách).

Indeterminovanými slovesy se vyžaduje (zakazuje) realizace dějů členitých, ať probíhají v určitém prostoru nebo nikoli. Běhej ‚buď běžcem, proveď více běhů‘. Nevoz to ‚nezabývej se dopravou toho, neproveď více jízd s takovým nákladem‘. Je však nepopíratelné, že se nadto užívá indeterminovaných imperativů v záporu i o jednotlivém ději: nechoď tam, nejezdi sem, nenos jim to, nevoď ho k nám, netahej to sem. Výjimkou jsou jen neběhej a nelétej, které se týkají pouze členitých dějů. Je pak jen neběž tak rychle, kdežto nechoď tak rychle je synonymní s méně častým nejdi tak rychle.

Kopečný správně uvádí v souvislosti s imperativem věty s proč, pokud vyjadřují výčitku. Dodali bychom, že při výčitce je v pozadí příkaz nebo zákaz (který by ovšem byl opožděný). Proč jsi mi do toho skákal odpovídá Neskákej mi do toho. Proč jsi mi do toho skočil odpovídá Neskoč mi do toho (omylem). Příčiny užití nedokonavého tvaru jsou pak stejně rozmanité jako v imperativu. Proč jsi mu to říkal? (nepochybujeme o záměru nebo zařazujeme říkání mezi jiné děje). Proč jsi mu to řekl? (může být neúmyslné). Proč si pro to neposíláte? (jsme zaujati tím, že míjejí příležitosti, míjí řada možností). Proč si pro to nepošlete (a chodíte / jdete si pro to sám — když to tu už je)? (jde o řešení tohoto případu). Proč jsi tam chodil? se pak může týkat indeterminovaného, členitého děje, ale také jednoho děje determinovaného, kdy je synonymní s Proč jsi tam šel? (jako je nechoď tam = nejdi tam). Ve skutečné otázce je ovšem Proč jste to dělali takhle a ne jinak? (volba jednoho z možných postupů) — Proč jste to udělali takhle?

Uvádí-li Kopečný imperativ slyš, měl se také zmínit o přehodnocení, k němuž dochází u imperativů sloves, které nevyjadřují činnost vůlí zvládanou: slyš ‚poslechni si / poslouchej‘, viz ‚podívej se / dívej se‘, věz ‚zapamatuj si / pamatuj si‘, rozuměj ‚pochop / chápej‘.

Také imperativy s přidaným po- neinterpretuje Kopečný ve správném rozsahu. Zmiňuje se sice o „pojď (směr k mluvícímu nebo společenství)“, ale nevidí (protože si pohled zakryl imperativy poslechni si, pohleď, podívej se, jejichž po- je prostě zdokonavující), že totéž po- je i u pojeď, polez ven, pocestuj, poběžme, pones (nemůže být poběžme každý jinam) a dnes i poslyš(te) (co říkám) a poslyšme (společně, ne každý pro sebe nebo každý něco jiného). Přitom PS příslušnou funkci po- zachycuje celkem správně a tak i SSJČ (po- III.2). Proto neplatí, že „uvedené imperativy kromě pojď lze „vždy nahradit v příslušných situacích tvary nedokonavými“ obousměrně (nelze místo lez tam sám říci *polez tam sám) a nadto je třeba lez sem méně časté než polez sem.

Konečně, pokud jde o imperativ, soudíme, že se násobená slovesa v imperativu prakticky nevyskytují, ledaže jde o přehodnocení imperativu v přípustku, což je u neakčních sloves běžné (měj sebevíc času, přece to nestrhneš): Sedávej, panenko, v koutě … (jinak Kopečný, s. 65).

Subkapitola o syntaktické funkci slovesného vidu (s. 57) je jen náznaková a trpí důsledkem Kopečného chápání vidu jako objektivní kategorie. Kříží se mu s objektivním časem. Tím, že sleduje vztahy předčasnosti a současnosti, přejímá Kopečný pohled jazyků, kde se děje [54]nesou jen nebo primárně v časové rovině. Při vidu jde však o to, který děj (dok.) přerušuje, přetíná průběh jiného (nedok.), vstupuje do něho, popř. ho zastavuje, nejsou-li děje paralelní či prostě diskontinuitně následné.

V subkapitole o infinitivu mělo být jasně řečeno, že závislý infinitiv má vid, jaký by mělo sloveso v nezávislosti (dát/dávat šít má šít, protože jde o výběr z omezených možností, o němž dát/dávat ušít nemluví). Nezávislý infinitiv má vid podle základního rozdílu průběh — fakt. Je přirozené, že po slovesech fázových, která blíže určují stadium průběhu děje, je jen průběhový, tj. nedokonavý vid. Hodnotí-li se děj v infinitivu tak, že se zároveň vyslovuje, je-li žádoucí či nežádoucí, objevuje se vid jako v příkazech a zákazech: Je neslušné (nesluší se) brát si na recepci barevnou košili (neber si ji 1. vidím, že se k tomu chystáš, 2. varuji před jedním z několika možných řešení) — Je neslušné vzít si na recepci barevnou košili (nevezmi si ji, zvl. omylem). Je nutné (je třeba) se ptát (ptej se) 1. neváhej položit otázku a ovšem 2. klaď otázky — Je nutné (třeba) se zeptat (zeptej se).

Ve zvláštní kapitole srovnává Kopečný jednotlivé slovanské jazyky, a to tak, že hledá v různých jazycích u nás zastoupené typy. Bohužel nesrovnává celé systémy, takže jde jen o přípravnou studii k porovnávání jazyků vůbec.

V kapitole o morfologických prostředcích vidových najdeme rekapitulaci některých důležitých zjištění z posledního vývoje studia vidů. Kopečný dobře popisuje prefixaci odlišující dokonavé sloveso. Nesdílíme však jeho kladné stanovisko k Vaillantově formulaci (s. 86): „L’idée essentielle peut être exprimée par le préverbe, tandis que le verbe n’indique qu’une circonstance accessoire.“ Vaillant vidí situaci prismatem jazyků s mnohem méně deskriptivním slovesným systémem, kde např. départir je ‚odejít, odjet, odletět, odplout‘ a sortir ‚vyjít, vyjet, vyběhnout, vyletět‘ aj. V češtině přece jen předpona modifikuje slovesný základ, i když tak někdy činí ‚falešně‘, totiž nenovým rysem (přiblížit se). Naopak správně zdůrazňuje Kopečný (s. 95), že vícero předponových perfektiv k jednomu základu znamená větší možnost vyjádřit „ony různé významové a situační odstíny, které v základním slovese musí zůstat nevyjádřeny (cítit - ucítit, pocítit).“ Kopečný také dobře vidí cenu analogie (s. 92). Podle našeho názoru však z toho nevyvozuje dostatečné závěry. „Činnosti nějak podobné, padající do stejného významového okruhu, mívají stejný perfektivizační prefix.“ To však také znamená, že narůstání počtu takových sloves s určitým prefixem upevňuje obsah tohoto prefixu, takže i prefix, jak Kopečný říká, značně „mlhavý“ nabývá zřetelného obsahu. Protože pak takové skupiny narůstají kolem více jader, je nutným zjevem, že k takové krystalizaci významů prefixu dochází ve více případech a prefix se pak jeví jako polysémní (u-říznout … oddělení, u-jít … absolvování dráhy, u-vidět … přijetí smysly, u-dělat … učinit použitelným, u-hladit … potlačení nevhodných rysů apod.). Jde o běžný způsob při krystalizaci funkcí derivačních prostředků. Kopečný, jak se zdá, uznává za subsumpční jen ty předpony, kde je funkce předpony jen jedna nebo je vyvoditelná z předložky.

Pokud jde o známé kritérium nepotřebnosti (praktické neexistence) další imperfektivní derivace, je třeba uvážit, že nutně selhává, vstoupí-li do řady imperfektivum tantum: žádám o něco — požádám, žádám si něco — vyžádám si, žádám = vyžaduji (tj. je mi třeba).[10]

Je třeba se šíře zmínit o Kopečného chápání pojmu distributivum. Kopečný tak nazývá všechna slovesa, kde jde o členitý význam, pokud používají nějaké prefixace. Počítá sem např. pokousat (s. 95), ačkoli třeba poplatit dluhy je jistě jiné. V pokousat nejde o ‚kousnout postupně‘, ale ‚kousáním zranit‘, kdežto poplatit je skutečně ‚postupně zaplatit‘. Soudíme, že distributivum je jen to, co Kopečný nazývá posobnostní typ. Jen ten je paradigmatický a jen paradig[55]matický. Naproti tomu napéct není ‚postupně upéct‘, ale ‚upéct tak, že toho je hromada‘ (členitost vyplývá z významu a z kontextu, je už sotva tak výrazná třeba u nasypat nebo nalít). Typ toho jsem se navyhazoval není zásadně jiný než toho jsem se načetl („hromadit“ vyhazování lze jen častým jeho opakováním). Takovéto na- někdy překrývá předponu: narážet = nasrážet nebo navrážet (SSJČ). Jsou pak skutečnými distributivy slovesa se z- (i s-, se-, schytat, sesbírat), po(z)- a zpo- před předponovým nedokonavým tvarem a vzácněji po- na místě zdokonavujícího prefixu (poplatit, pomřít), dále pak typy vytrhat a vyházet (k trhnout - trhat, hodit - házet, viz dále o ‚jednourčených‘ slovesech) a vynosit (k transitivním determinativům). Bylo by na místě zdůraznit, že distributiva jsou převážně transitiva (výj. pomřít, poumírat, povycházet) a že v posledním typu není jen předpona vy- (utrhat, sestřílet, odnosit). Důležité je, že u distributivního slovesa jakožto slovesa dokonavého jde za předponou vždy sloveso schopné samostatné existence jako sloveso nedokonavé. (Vzácnou výjimkou jsou obojvidá slovesa s -rážet.)

Domníváme se, že je třeba připustit tvoření sloves ve dvou řadách:

odříci — odříkat (návštěvu)

odříkat — odříkávat (báseň).

Vyplývá jen z tvoření od nedokonavého slovesa, že typ odříkat vypadá někdy jako sloveso, v jehož významu jde především o členitost. Není to však děj posobnostní, distributivní. Nepočítali bychom proto k distributivům dostřílet intrans. i trans., nastřílet mnoho branek, nastřílet se, zastřílet se na cíl, vystřílet munici, vystřílet si vítězství, vystřílet se (z trumfů), zastřílet si. Jsou to prostě nová slovesa, která mají popř. i své nedokonavé protějšky (zastřelovat se na cíl). Nejde o význam ‚dostřelit jeden za druhým‘, ‚nastřelit jednu branku za druhou‘, ‚zastřelit jednoho za druhým‘ apod. Mýlí tu jen ta okolnost, že nejde o tvoření od jednorázově pojatého děje. To, že k distributivům nejsou nedokonavé protějšky, vyplývá spíše než z „přetíženosti typu“ (s. 105) z toho, že obecně jsou členité děje pravidelně imperfektiva tantum (toulat se, vydírat, přemítat, hemžit se apod.).

Synchronní přístup Kopečného práce měl být dodržen i potud, že by se v popisu tvarové stránky nemluvilo o procesu, jímž vznikla. Genezi tvarů zvláště na pomezí lexika a gramatiky nelze podceňovat (víme, že např. geneze obráží etymologii a jemné synonymické rozdíly). Nebylo však třeba mluvit o prefixaci („přidání předpony vede k …“, „prefixace působí …“). Uživatel nevybírá prostředky podle toho, jakým procesem vznikly, ani se podle toho prostředky neudržují v jeho jazykovém povědomí, ale podle toho, čím se liší. Lépe už říká Kopečný, že záleží na tom, zda se „sloveso opravdu cítí jako prefigované“, ale to vše závisí na formě slovesa jako celku (v případné kombinaci s kategoriální příslušností slovesa).[11] Sloveso je dokonavé, je-li „dělitelné“ na předponu a ostatek, schopný existovat jako sloveso prostě nedokonavé (u-dělat, pře-dělat, ale oddělávat - dělávat je navíc násobené). Z toho se vyjímá menší, uzavřená skupina (nazvali jsme je jednourčenými), u nichž dokonavost i nedokonavost je dána bez ohledu na přítomnost nebo nepřítomnost předpony příslušností do slovesné třídy (vrátit, navrátit, vracet, navracet). Patří sem většina sloves třídy -nout, pokud neudávají změnu stavu, asi desítka sloves typu koupit a slovesa dát, nechat a získat. Proto slovesa jako zpívat, pobádat, nabádat, ponoukat, pozorovat musí být nedokonavá (s. 98). Výlučné postavení této skupiny sloves umožňuje jejich zvláštní způsob využití jako distributiv (viz výše). Je také třeba připomenout, že deprefixace nemá takový význam, aby jí bylo možno připisovat většinu případů existence nadpárových imperfektiv.

Při výkladu o lišení sloves příslušností do slovesné třídy (imperfektivizace) měl Kopečný zvážit závažnost podoby infinitivního kmene: vyšít - vyšívat, dorozumět - dorozumívat, umdlít - umdlívat, pohřbít - pohřbívat, vyhrát - vyhrávat, dát - dávat, oddělat - oddělávat. K -at, -át, -ět, -ít, -ýt, -out (kromě -nout a -mout) jsou protějšky -ávat, -ívat, -ývat, -ouvat. Důležitější výjimky jsou spíše jen jiná „řešení“ podobného formálního vztahu (-brát — -bírat, -slat — -sílat, -mlít — -mílat, -dřít — -dírat, -čít — -čínat apod.). Ostatní výjimky jsou nepočetné (pohlížet je spíš [56]k pohlédnout než k pohledět, -letět — -létat, -slyšet — -slýchat, -vědět — -vídat, -bít — -bíjet, -pít — -píjet, nazvat — nazývat, -sypat — -sypávat i -sýpat). Důležitým činitelem je také tendence po maximálním[12] rozrůznění (dloužením skočit — skákat, hodit — házet, krácením, pokud se objevuje v tvarosloví, a i jinými změnami koupit kup! — kupovat, krátit krať! krácen — -kracovat, -kázat -kaž! — -kazovat, -píšu -piš! -psat — -pisovat — výjimkou je -vrátit -vrať! — -vracet, s -ět, ale krátkým -a-). I když i výjimky z -it — -ovat jsou dosti četné, je hlavní rozkolísání přímého vztahu u sloves 1. a 2. třídy se souhláskovým kmenem.

Nepárovost srovnává Kopečný vhodně se singuláry a plurály tantum. Nebylo třeba uvádět „slovesa s dlouhou předponou“. Délka u nich vhodně chrání nedokonavé pojetí, nezaručované vždy významem (samo sloveso může mít dokonavý protějšek, srov. násobit). K významovým důvodům bychom ještě připojili augmentativnost (honosit se, chvástat se) a s ní související soustavnost průběhu děje (dorážet, donášet, dolézat, podlézat, nabádat, nadržovat, nadbíhat, obletovat, zmítat se, přemýšlet, přemítat, rozjímat, potýkat se, zápasit apod.). Měly být uvedeny i děje, jejichž cíl paralelně sleduje úsilí při nich rozvíjené (řídit) nebo uniká (pronásledovat), a děje, které se dosažením cíle vlastně likvidují (hledat, pátrat po …). Správně však hájí Kopečný úlohu významu při nepárovosti sloves (s. 113). Bylo by třeba ukázat, jak početné jsou případy, kdy sloveso je párové, ač by se právem mohlo přiřadit k typům, které se vyskytují jako svého druhu překážky k párovosti. Nepochybujeme, že taková slovesa jsou, neznáme však jejich závažnost v celkové slovesné zásobě.

Poslední kapitola je věnována českým slovesným předponám. Je v ní bohatá snůška různých užití předpon. Kapitola představuje vhodné uvedení do lexikologické problematiky této oblasti. Bylo by ovšem třeba provést ještě hluboký průzkum jednotlivých významů sloves (např. věřit = důvěřovat je imperf. tantum).[13]

Celá záslužná práce je novým podnětem k dalšímu promýšlení českého slovesného vidu z nejrůznějších aspektů.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 1, pp. 46-56

Previous Eugen Pauliny, Karel Horálek: Jazykovedné sympózium vo Viedni

Next Jan Průcha: Glossematická koncepce strukturního popisu