Glossematická koncepce strukturního popisu

Jan Průcha

[Discussion]

(pdf)

Глоссематическая концепция структурного описания / Une conception glossématique de la description structurale de la langue

Marxisticky orientovaná lingvistika věnuje dnes, zvl. v Sovětském svazu, dosti značnou pozornost glossematické teorii, vypracované strukturalistickou školou kodaňskou. Děje se tak především s rozvojem teorie strojového překladu a logických algebraických modelů jazykové struktury; glossematika se kriticky hodnotí, některé její plodné výsledky se i přejímají.[1] U nás nejsou výboje glossematiků příliš podrobně známy; starší informace Skaličkova[2] je spíše konfrontací základních názorů pražského funkčního strukturalismu s názory Hjelmslevovými, podobně jako [57]novější, ale také jen obrysová charakteristika Poldaufova.[3] Z některých principů Hjelmslevových vycházejí a ve své koncepci vědecké mluvnice ruštiny je rozvádějí O. Leška a A. Kurimský.[4]

Než je možno cokoli hodnotit, je třeba to nejprve dobře poznat. K pochopení mnohého, co tvoří glossematiku, poskytuje příležitost kniha H. Spang-Hanssena, Probability and structural classification in language description (Copenhagen 1959, 232 stran). Autor, původně technický inženýr, patří k předním osobnostem Cercle linguistique de Copenhague a věnuje se také teoretickým otázkám matematické lingvistiky.[5] I bez měřítek úzkého prakticismu je u glossematického učení patrná značná abstraktnost a celkem malý přínos pro zkoumání přirozených jazyků; proto upoutává jeho snaha o řešení některých konkrétních problémů lingvistické praxe. Jsou to především problémy strukturního popisu (kritéria vystižení systému, lingvistický výběr a analýza, vydělení systémových a nesystémových elementů aj.), jejichž formulování a řešení (místy jen naznačené) je obsahem čtyř kapitol recenzované knihy; závěrečná pátá kapitola je jejich aplikací v oblasti grafematické soustavy dánštiny. Pojetí jazyka u Spanga-Hanssena je věrně glossematické: jazyk je imanentní struktura, struktura vztahů tvořících hierarchii, resp. dvě hierarchie, neboť jazyk má bilaterální povahu, tj. sestává ze dvou plánů (plán vyjádření a plán obsahu). Každý z obou plánů musí být popsán zvlášť, sám o sobě. Znakový vztah (sign relation) tvoří spoj mezi obsahem a vyjádřením.[6] [Spang-Hanssen nepřijímá ostře diferencované glossematické pojetí vztahu (relation) jako závislosti v „procesu“ a korelace (correlation) jako závislosti v „systému“]. Podstatné jsou přitom vztahy jako takové, nikoli kvalita jednotek (např. samohlásky jsou strukturně charakterizovány nikoli svými fonetickými kvalitami, ani tím, zda se projevují jako hlásky nebo písmena, ale svým vztahem k jiným jednotkám téže třídy a k vyšší jednotce, jež je opět charakterizována jiným vztahem atd.). Rozlišuje se jednak: struktura (v podstatě „langue“) a užití („usage“, v podstatě „parole“) a jednak: uzavřený text (určitý vybraný text zkoumaný sám o sobě) a otevřený text (určitý vybraný text zkoumaný jako reprezentant množiny všech textů jazyka). Jedním z cílů lingvistické práce je prognostický popis, tj. vytvoření hypotéz o výskytu určitých jevů v nekonečné množině všech textů na základě zkoumání konečného materiálu. Základní opozicí je: výskyt — nevýskyt (resp. možnost výskytu — nemožnost výskytu).

Spang-Hanssen se soustřeďuje na lingvistickou hypotézu o náhodnosti či nenáhodnosti pozorovaných výskytů (nevýskytů). Konkrétně pak řeší tuto otázku: kdy je možno pokládat výskyt nebo nevýskyt určité kombinace prvků za náhodný (ovlivněný např. výběrem textů k analýze) a kdy za nenáhodný, tj. systémový. To řeší s použitím metody diagramu (obyčejná tabulka kombinací prvků). Především ovšem klasifikuje vztahy elementů struktury — glossematické funkce, jež jsou interpretovány jako hypotézy o typologicky rozdílných možnostech výskytu. Tzv. funktivy (elementy mající funkci k jiným elementům) jsou definovány takto: 1. Konstanta je funktiv, který je nezbytnou podmínkou pro přítomnost funktivu, k němuž má funkci. 2. Proměnná je funktiv, jenž není nezbytnou podmínkou pro přítomnost funktivu, ke kterému má funkci. Hlavní typy funkcí jsou pak: 1. solidárnost — funkce mezi dvěma konstantami, 2. selekce — funkce mezi konstantou a proměnnou, 3. kombinace — funkce mezi dvěma proměnnými.

[58]Konkrétní úkol je určení selekce mezi grafémy dánštiny, tj. vydělení třídy I „vybírající elementy“ (konsonanty) a třídy II „vybírané elementy“ (vokály); kromě těchto dvou základních tříd vydělují se ještě třída III „vybírající i vybírané elementy“ a třída IV „ani vybírající ani vybírané elementy“. Ze základního diagramu se pak určitými transformacemi získává diagram nový, v jehož levém horním rohu se objevují prázdná pole, tzn. nevyskytují se zde kombinace, a tak je odkryta selekce. Jestliže jsou při analýze v tabulce digramových kombinací grafémů tato prázdná pole zjištěna, empirický diagram má selekční typ a elementy jsou rozděleny do tříd I a II. Jako základ strukturní klasifikace má být vybrán ten výsledný diagram z několika možných, v němž se objevuje nejvíce prázdných polí, tj. nejvyšší stupeň systémovosti. Podobným způsobem se postupuje při určení solidárnosti, stranou strukturní klasifikace stojí pak volné kombinace (případy, kdy každý element může tvořit kombinace s druhým, tj. neobjevují se prázdná pole). Všechny vztahy mohou být znázorněny takto:

A × A včetně autokombinace A)	A × B	B × B (včetně autokombinace B)
+	+	+	volná kombinace
—	+	+	selekce
—	+	—	solidárnost
+	—	+		žádný vztah mezi A a B
—	—	+
—	—	—

 

× = symbol pro kombinace prvků bez ohledu na jejich uspořádání; A, B = třídy prvků; autokombinace = binární kombinace tvořené jedním a týmž prvkem; + = výskyt kombinace; — = nevýskyt kombinace.

V souvislosti s touto klasifikací jsou naznačeny některé další otázky, jako klasifikace složitějších kombinací, možnost doplnit diagram četnostmi výskytu kombinací atd.; autor se tu však zdržuje zásadních závěrů.

Opravňuje zjištění systémových vztahů (selekce, solidárnosti) ve zkoumaném materiálu k hypotézám o systémových vztazích v otevřeném textu? Touto problematikou se zabývá autor zvláště v třetí kapitole Hypotheses on structural classification, 79—113. Především se tu zdůrazňuje, že ve zkoumaném textu se mohou vyskytnout případy, které odporují systému; to závisí na volbě materiálu aj. Proto je třeba takové elementy v předběžné analýze oddělit od ostatních. Základní termíny lingvistického popisu jsou: pravidlo, výjimka, protipřípad (counter-case); protipřípady, které jsou shledány empiricky v konkrétním materiálu, jsou např. chyby, cizí slova apod.

Stejnou míru abstraktní obecnosti jako předešlé má i kapitola 4., zaměřená na segmentaci psaného textu (většinou jde o postupy morfémové analýzy). Vymezení pojmů, s nimiž se operuje, je i zde velmi široké, zachycuje především vztahovou stránku, např. definice afixu a kořenu: „I. Třída nejmenších znaků, které nemohou vzájemnými kombinacemi (včetně autokombinace) tvořit texty, je třída afixů. II. Třída nejmenších znaků, které mohou vzájemnými kombinacemi stejně jako kombinacemi s elementy I tvořit texty, je třída kořenů“ (s. 135). Aplikace některých navržených klasifikačních postupů na konkrétní materiál (grafémy dánštiny) je obsahem závěrečné kapitoly 5.

Když čtenář prostuduje i poslední kapitolu, upevní se v něm přesvědčení, které vznikalo již při pročítání předcházejících částí knihy: že zde bylo vynaloženo velké úsilí na vybudování složitých postupů strukturní klasifikace, na vytvoření pojmoslovného aparátu a přesných pravidel analýzy, — ale že výsledky jsou dosti hubené. Kromě diagramové metody klasifikace grafémů lze téměř ve všech případech, kde Spang-Hanssen používá glossematických postupů při analýze konkrétního materiálu, dosáhnout přinejmenším stejných úspěchů běžnými postupy kombinatoriky a elementární statistiky. I taková závažná šetření, která provádí Spang-Hanssen, jako jsou např. [59]zjištění kombinací grafémů v různých pozicích slova, byla — ovšem pro fonémy — provedena již např. Mathesiem a v některých starších pracích morfonologických. U Spanga-Hanssena jsou nadto tato zjištění spíše ukázkou bez nároku na obecnější platnost, protože zkoumaný materiál je značně omezen (jednoslabičná slova v pravopisném slovníku dánštiny z r. 1929!).

Spang-Hanssen ve všech případech vědomě nepřekračuje hranice grafematické (fonologické) soustavy jazyka, i když na mnoha místech tvrdí, že jedny a tytéž glossematické typy funkcí mohou být užity jako základna pro strukturní analýzu plánu vyjádření i plánu obsahu a pro popis struktur všech jazyků vůbec. Když se v některých případech ukáže, že tomu tak zcela není, překročí se přísně definované glossematické schéma a sáhne se po kompromisu. Např. když se klasifikují s užitím uvedené metody diagramu grafémy češtiny (s. 58—59), vydělí se vedle grafémů samohláskových a souhláskových ještě třetí skupina, jejíž elementy (l, r, e) tvoří prázdná pole, tzn. nemohou se vyskytnout jako slovní tvar ani samostatně, ani v kombinacích tvořených jen jimi samými. Protože však počet slovních tvarů, které by mohly být vytvořeny jen z těchto tří elementů, je — jak obecně, tak vzhledem k strukturním možnostem češtiny — příliš malý, není možno dělat závěry o jejich náhodném nebo systémovém nevýskytu, a proto se přiřazují ke třídě II (a, e, i, o, u, y, l, r). Podobné kompromisy dělá Spang-Hanssen i v jiných případech.

Určením funkcí se také vyčerpává strukturní popis. Tak glossematika, která na jedné straně usiluje o co nejobecnější a nejabstraktnější teorii „strukturního invariantu“, omezuje na druhé straně strukturní analýzu jen na zjištění typů vztahů mezi jazykovými elementy.

Málo pochopitelné je, když Spang-Hanssen tvrdí, že pro strukturní popis jsou rozhodující jen digramové kombinace („groups“, posloupnosti, u kterých nezáleží na uspořádání prvků), zatímco konfigurační rozdíly („configurations“, posloupnosti, u kterých záleží na uspořádání prvků) jsou irelevantní.

Zklamáni jsou pak ti, kdo lákáni snad názvem knihy hledají v ní uplatnění metod teorie pravděpodobnosti při výzkumu jazyka a konkrétní číselné údaje. Nic takového v ní nenajdou, i když řada problémů, kterými se autor zabývá, přímo se nabízí kvantitativnímu zhodnocení. Překvapuje i dosti zdrženlivý autorův postoj k významu matematických výpočtů pro lingvistiku. Tím je snad také možno vysvětlit celkem chladné přijetí jeho knihy u některých deskriptivistických lingvistů.[7]

Zdá se nám, že pokus Spangův-Hanssenův o aplikaci glossematické teorie na strukturní analýzu konkrétního materiálu i jeho zřejmá snaha o popularizaci glossematiky nepřinášejí příliš mnoho užitečného. Tlumoče Hjelmsleva, opouští Spang-Hanssen několikrát jeho přísně vymezené pojmy a není terminologicky zcela důsledný; i tak metajazyk glossematiky působí určité potíže. To ovšem neznamená, že se tím zmenšuje potřeba studia nových výsledků glossematiky, jejíž význam pro formalizaci lingvistické teorie je právem uznáván.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 1, pp. 56-59

Previous Ivan Poldauf: Souhrnný pohled na vid v nové češtině

Next Emanuel Michálek: Nové příspěvky k poznání jazykového a literárního vývoje v 16. a 17. stol.