Druhé vydání České mluvnice

František Kopečný

[Rozhledy]

(pdf)

Второе издание Чешской грамматики / La deuxième édition de la Grammaire tchèque

Je jistě pádným a zároveň potěšitelným důkazem významu a potřeby České mluvnice (dále jen ČM) B. Havránka a Al. Jedličky, když vychází po necelých třech letech v dalším vydání. Vychází jako vydání zčásti přepracované, také rozsah poněkud vzrostl (první vyd. má 416, druhé 479 stran vlastního textu). Nové vydání bylo totiž nejen na některých místech formulačně vylepšeno, ale také doplněno. Přitom zdaleka nebyly impulsem změn jen připomínky recenzentů, větší část jich provedli autoři z iniciativy vlastní, zejména právě části doplňující.

Tak byl např. rozšířen § 14 o délkách (ilustrací poměrů lidových), v § 52 (změny kvantity při derivaci) přibyl bod 6, § 168 (o opakování předložek) se rozrostl na dvojnásobek rozsahu, též § 177 doplněn vhodně poučením o těsnosti a volnosti determinace, rozšířen byl § 196 o přístavku (poučením o jiných pojetích), značně byl rozšířen § 209 o složitém souvětí a byl rozšířen a přepracován i konec třetího dodatku (o vývoji češtiny), přidán jeden § (148), věnuje se víc pozornosti novějším fázím češtiny (v době po obrození a zejména po r. 1848); v tomto posledním případě šlo nakonec víc o převrstvení látky. O přeorganizování látky, spojené s cennými doplňky a formulačním vylepšením šlo však zejména v kapitole o slovese; je to vidět hned na úvodu. Slovesný vid a slovesný rod jsou nyní po tříparagrafovém úvodu o povaze, sémantice a lexikální morfologii slovesa vyňaty před ostatní (tzv. finitní) kategorie slovesné (vid pro svérázné morfologické prostředky a slovesný rod proto, že jej všechna slovesa nerozlišují — je pak probrán s celým širokým okolím zvratné formy slovesné a zvratných sloves).

Protože se celkové pojetí díla nezměnilo a jeho recenzi jsem již napsal,[1] stačilo by už jen upozornit na některé neopravené tiskové chyby nebo snad v několika málo případech navrhnout zlepšení formulace. Protože však hlavně právě zmíněná kapitola o slovese je jak pro autory, tak pro mne ústředním bodem zájmu, chtěl bych přece jen připojit několik poznámek hlavně k ní a jen dodatkem i k některým kapitolám jiným.

Je třeba objektivně přiznat, že ČM přináší maximum důvodů pro obhájení tradičního pojetí tvaru psal -a -o jako příčestí: je morfologicky spjat s podobně jmenným příčestím psán -a -o a od obou typů jsou derivována „přídavná jm. slovesná“ typu přišlý, napsaný — od nichž pak třeba rozlišovat přídavná jm. už skutečná (typu dbalý, znalý, trvalý …, nadutý ‚pyšný‘, hledaný ‚afektovaný‘ ap.).[2] Leč morfologická obdoba psal -a -o : psán -a -o je zdánlivá. Je ještě zdánlivější nežli stavění vedle sebe tvarů rád -a -o a mlád -a -o. Kdežto u rád atd. jde o petrifikované zbytky morfologické vázanosti na adjektivum (korigované v některých nářečích jedinou ustrnulou formou a jak v jazyce spisovném, tak ve všech nářečích zařazované komparativním tvarem do patřičného slovního druhu), jde u mlád o morfologické relikty, které jako např. kroj ve folklóru dožívají svůj život pro některé zvláštní stylové potřeby, ba většinou jej spíš „dožívají“ jen v tichém zákoutí muzea mluvnických příruček, kde trpělivý papír snáší tvary jako mláda a stára, jež bychom jinde asi marně hledali (i na stranách beletrie, neřku-li v ústech lidu). Adjektiva však mají svůj normální, pracovní i sváteční šat v normálních tvarech mladý -á -é. A právě tyto tvary rád nemá. Přesto je ještě alespoň zčásti možno jeho silně otřesenou adjektivnost zachránit aspoň v jediné funkci, predikativní jsem rád (bez dalšího určení) je na stejné rovině jako jsem mlád. Ale pro tvary psal a psán se nenajde ani ta jediná rovinka společného užití, ani jsem zkoušel nemůžeme říci v témž morfologickém smyslu jako jsem zkoušen (respektuje se to i v mluvnicích, které jako 1. os. uvádějí zkoušel jsem : jsem zkoušen). Zatímco tedy „jmenný tvar“ psal je z velké nouze ctnost, k níž tento v sg. rodově shodný petrefakt přichází, je na pohled týž jmenný tvar psán něco zcela jiného, i v jeho jmenné formě jej můžeme leckdy chápat jako samostatný větný člen; je to prostě řádné slovesné adjektivum, jakým každé příčestí je, schopné flexe a schopné být samostatným větným členem, přívlastkem nebo doplňkem. Úsilí hájit tradici je jistě velmi chvályhodné — když je tato tradice dobrá. V našem případě tomu tak není. I když autoři se patrně nikdy neodváží toho terminologického skoku (odpovídajícího věci), aby říkali tvaru psal „l-ový [137]tvar“ a pojem „příčestí“ vymezili jinak, sotva se budou moci vyhnout stanovisku W. Doroszewského, který[3] zjišťuje, že tvary typu pisał je možno pokládat za příčestí „tylko z punktu widzenia historycznego“. — Jen důsledné přihlížení k faktu, že mezi opisnými tvary se liší zásadně préteritum a kondicionál[4] na straně jedné od futura a pasíva na straně druhé, by dále uchránilo autory od nepřekonatelných obtíží definičních. Na s. 241 zní obecná definice složených (tj. opisných) tvarů tak, že se v nich „spojuje neurčitý tvar slovesa významového příčestí[5] nebo infinitiv) zpravidla s určitým tvarem (podtržení autentické) pomocného slovesa být (řidčeji bývat)“. Tento dodatek „(řidčeji bývat)“ činí poněkud nejistým, zda se slovo „zpravidla“ týká toho být, či toho proloženého „určitého tvaru“. Do pojmu „určitého tvaru“ nejde ovšem zahrnout kondicionálové morfémy, které ještě Dobrovský nazýval vhodně „partikulemi“.[a]

Velmi dobře je vystižen na s. 215 rozdíl mezi zvratnou podobou slovesnou a zvratným slove[138]sem: zvratná podoba slovesná vzniká, spojí-li se s předmětovým slovesem zvratné zájmeno[6] (nazývané dál na s. 236 vhodněji „reflexívní částicí“) se; spojuje-li se pravidelně, vzniká reflexívní sloveso. Aby se tento rozlišující znak nemusil v témž odstavci opakovat pro zcela jinou funkci, bylo by lépe definovat pak reflexíva tantum raději záporně, jako slovesa bez nereflexívních protějšků.

Ke slovesnému vidu: Na s. 216 se správně praví, že ve spojení infinitivu se slovesem fázovým udává vid toto sloveso fázové, významové sloveso v infinitivě zůstává vidově neutrální. Je to formulace vědecky tak precizní, že v monografické publikaci by byla bez konkurence. Ale v díle zaměřeném pro širší veřejnost bude přece jen vhodné při dalším vydání komentovat: že to tedy znamená, že po fázovém slovese musí stát vždy infinitiv nedokonavý (jakožto vidově neutrální, bezpříznakový).

Na s. 219 mi akad. Havránek znova vytýká, že dokonavý děj chápu jako děj ve výsledku. Ale ve své souborné práci nikde dokonavost rezultativností nedefinuji; naopak (a nyní znovu) přiznávám, že po sémantické stránce patří Havránkovo vymezení perfektiv jakožto sloves vyjadřujících „děj chápaný jako uzavřený celek“ mezi nejlepší definice. Přesto není Karcevského pojetí perfektivnosti jako rezultativnosti také špatné, pokud je možno dokonavost sémanticky vymezovat; hodí se dobře na vystižení dokonavosti u sloves dějových. Havránkovo vymezení je lepší právě proto, že se hodí i pro slovesa nedějová, „nelineární“ v pojetí Poldaufově, např. i pro perfektiva typu dovedu ap. (třebaže v definici samé tím slovem „děj“ odvrací akad. Havránek vlastně od této výhody svého termínu pozornost). Pro akční slovesa bychom nakonec vystačili s „výsledkovým“ pojetím, pro laika nakonec srozumitelnějším než „uzavřený celek“. Poukaz na stavová slovesa typu sedět tu není dobře na místě; sedět sice lze, ale až v druhé řadě, protože jen pojmově, chápat za výsledek ‚usednutí‘, ač jde vlastně o pokračování, o trvání tohoto výsledku, nikoli o samé jeho dosažení. Ke slovesu sedat (si) je „výsledkovým“ (tj. přesněji dokonavým) slovesem sednout (si); a to v první řadě, protože nejen pojmově, ale i gramaticky, sednout je dokonavá jeho paralela, obě slovesa tvoří vlastně jeden lexém; kdežto sedět vidově nepatří k sedat ani k sednout, je nepárové. — Už ve své práci jsem také reagoval na Havránkovy námitky proti termínu „distributiva“ pro násobená perfektiva.

Zbývá několik poznámek ke kapitolám jiným:

Na s. 85 se vhodně upozorňuje, že samostatnost předložek se projevuje alespoň v plurálu možností rozpojitelnosti i od zájmen (proti nerozpojitelnému od tebe stojí možné ode všech vás). Přesto řekneme u předložky k (je to předložka, k níž neexistuje podoba předponová) raději k vám všem než ke všem k vám (a ke všem vám se obracím je vůbec nemožné).[b] A skoro stejně je tomu u jiných neslabičných předložek.

Opisné stupňování není příznakem adjektiv, „vyjadřujících vztahy“, jak by se zdálo z formulace na s. 184. Adjektiva relační se nestupňují vůbec (krom relativních, jako přední, zadní ap.). Příčiny opisného stupňování jsou čistě formální: nemůžeme přece stupňovat překvapující stejně jako překvapivý.

U zájmena jenž chybí (na s. 196) upozornění, že výlučné (tj. bez konkurence s který) jsou posesívní genitivy jehož, jejíhož, jejichž, jejíchž.

Snad by bylo vhodné upozornit, že předložka s s akuzativem, v jezyce spisovném ustrnulá v lexikalizovaném být s to, je zcela běžná v dialektech moravských na vyjádření přibližnosti: ze dvě kila jablek = asi dvě kila …[c]

Věta „Čínský lid a jeho armáda … byly odhodlány …“ je pro Moravany téměř tak ostrým dialektickým „čechismem“ (do spisovné podoby převedeným), jako věta „chlapci byli vysoký“ (s. 351).[c]

[139]I když chce A. Jedlička v duchu formalistního pojetí,[d] (které nepřipouští přísudek bez vyjádřeného podmětu) užívat termínu „základní člen jednočlenné věty“, není potřebí s ním plýtvat a upozorňovat tak na jeho nevhodnou rozvleklost: Když podle jeho vlastní formulace rozvíjející členy větné rozvíjejí jiné členy podle jejich slovnědruhové povahy, činí už toto zjištění zbytečnou celou další část odstavce na s. 353 a podobných úspor bylo možno dosíci i jinde (s. 368, 372 atp.). Sloveso např. není jiné v přísudku (v jeho pojetí) a jiné jakožto „základní člen jednočlenné věty slovesné“.

Zbývají připomínky formální:

A tu především upozorňuji na chvályhodnou snahu po zživotnění jazyka i mimo styl sám, např. odstraňování infinitivů na -ti i z příkladů (krom vzorů).

Případy jako dvě skici (anebo dostal jsem to od Vinci Nováka, s. 146) proti přirozenému dva tácy nebo pl. trucy jsou vážným mementem pro další vydání Pravidel (kdy konečně bude možno napsat, a vlastně tím vůbec použít obratů bezkoncý pás, bezkopcý kraj?)[e]

Znovu upozorňuji na nevhodnost vyznačovat v takovém díle výslovnost položením do hranatých závorek. Snese se to tam, kde se v kontextu uvádí takový tvar bez předchozí poznámky, že se takto vyslovuje, ale s tímto výslovným upozorněním působí takový extrát komicky.[f]

Výklad by získal na plastičnosti, kdyby zněl konec posledního odstavce na s. 89 (jde vlastně o úpravu posledních dvou řádků, které jsou už na s. 90) takto: … protože se setřela významová souvislost s původním základem, např. u starost se základem star(ý) nebo u mýdlo se základem mý(ti).

Tisková chyba (neopravená) zůstala na r. 366, 3. zdola; začátek odstavce má znít takto: Na doplněk se ptáme tázacími výrazy i jak, i jaký …

Přejeme novému vydání České mluvnice, aby se stalo odrazovým můstkem k dalším vydáním, dále zdokonalovaným a obohacovaným, která by zdárně pokračovala v dlouhé cestě, zahájené autory před 13 lety ve „Stručné mluvnici“. Byla to cesta dobrá a užitečná, bude také dobré v ní pokračovat.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 2, s. 136-139

Předchozí Petr Sgall, Pavel Novák: Diskuse o pravopise. K racionalizaci českého pravopisu

Následující Pavel Novák: Struktura jazyka a její matematické aspekty