Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Druhé vydání České mluvnice

František Kopečný

[Discussion]

(pdf)

Второе издание Чешской грамматики / La deuxième édition de la Grammaire tchèque

Je jistě pádným a zároveň potěšitelným důkazem významu a potřeby České mluvnice (dále jen ČM) B. Havránka a Al. Jedličky, když vychází po necelých třech letech v dalším vydání. Vychází jako vydání zčásti přepracované, také rozsah poněkud vzrostl (první vyd. má 416, druhé 479 stran vlastního textu). Nové vydání bylo totiž nejen na některých místech formulačně vylepšeno, ale také doplněno. Přitom zdaleka nebyly impulsem změn jen připomínky recenzentů, větší část jich provedli autoři z iniciativy vlastní, zejména právě části doplňující.

Tak byl např. rozšířen § 14 o délkách (ilustrací poměrů lidových), v § 52 (změny kvantity při derivaci) přibyl bod 6, § 168 (o opakování předložek) se rozrostl na dvojnásobek rozsahu, též § 177 doplněn vhodně poučením o těsnosti a volnosti determinace, rozšířen byl § 196 o přístavku (poučením o jiných pojetích), značně byl rozšířen § 209 o složitém souvětí a byl rozšířen a přepracován i konec třetího dodatku (o vývoji češtiny), přidán jeden § (148), věnuje se víc pozornosti novějším fázím češtiny (v době po obrození a zejména po r. 1848); v tomto posledním případě šlo nakonec víc o převrstvení látky. O přeorganizování látky, spojené s cennými doplňky a formulačním vylepšením šlo však zejména v kapitole o slovese; je to vidět hned na úvodu. Slovesný vid a slovesný rod jsou nyní po tříparagrafovém úvodu o povaze, sémantice a lexikální morfologii slovesa vyňaty před ostatní (tzv. finitní) kategorie slovesné (vid pro svérázné morfologické prostředky a slovesný rod proto, že jej všechna slovesa nerozlišují — je pak probrán s celým širokým okolím zvratné formy slovesné a zvratných sloves).

Protože se celkové pojetí díla nezměnilo a jeho recenzi jsem již napsal,[1] stačilo by už jen upozornit na některé neopravené tiskové chyby nebo snad v několika málo případech navrhnout zlepšení formulace. Protože však hlavně právě zmíněná kapitola o slovese je jak pro autory, tak pro mne ústředním bodem zájmu, chtěl bych přece jen připojit několik poznámek hlavně k ní a jen dodatkem i k některým kapitolám jiným.

Je třeba objektivně přiznat, že ČM přináší maximum důvodů pro obhájení tradičního pojetí tvaru psal -a -o jako příčestí: je morfologicky spjat s podobně jmenným příčestím psán -a -o a od obou typů jsou derivována „přídavná jm. slovesná“ typu přišlý, napsaný — od nichž pak třeba rozlišovat přídavná jm. už skutečná (typu dbalý, znalý, trvalý …, nadutý ‚pyšný‘, hledaný ‚afektovaný‘ ap.).[2] Leč morfologická obdoba psal -a -o : psán -a -o je zdánlivá. Je ještě zdánlivější nežli stavění vedle sebe tvarů rád -a -o a mlád -a -o. Kdežto u rád atd. jde o petrifikované zbytky morfologické vázanosti na adjektivum (korigované v některých nářečích jedinou ustrnulou formou a jak v jazyce spisovném, tak ve všech nářečích zařazované komparativním tvarem do patřičného slovního druhu), jde u mlád o morfologické relikty, které jako např. kroj ve folklóru dožívají svůj život pro některé zvláštní stylové potřeby, ba většinou jej spíš „dožívají“ jen v tichém zákoutí muzea mluvnických příruček, kde trpělivý papír snáší tvary jako mláda a stára, jež bychom jinde asi marně hledali (i na stranách beletrie, neřku-li v ústech lidu). Adjektiva však mají svůj normální, pracovní i sváteční šat v normálních tvarech mladý -á -é. A právě tyto tvary rád nemá. Přesto je ještě alespoň zčásti možno jeho silně otřesenou adjektivnost zachránit aspoň v jediné funkci, predikativní jsem rád (bez dalšího určení) je na stejné rovině jako jsem mlád. Ale pro tvary psal a psán se nenajde ani ta jediná rovinka společného užití, ani jsem zkoušel nemůžeme říci v témž morfologickém smyslu jako jsem zkoušen (respektuje se to i v mluvnicích, které jako 1. os. uvádějí zkoušel jsem : jsem zkoušen). Zatímco tedy „jmenný tvar“ psal je z velké nouze ctnost, k níž tento v sg. rodově shodný petrefakt přichází, je na pohled týž jmenný tvar psán něco zcela jiného, i v jeho jmenné formě jej můžeme leckdy chápat jako samostatný větný člen; je to prostě řádné slovesné adjektivum, jakým každé příčestí je, schopné flexe a schopné být samostatným větným členem, přívlastkem nebo doplňkem. Úsilí hájit tradici je jistě velmi chvályhodné — když je tato tradice dobrá. V našem případě tomu tak není. I když autoři se patrně nikdy neodváží toho terminologického skoku (odpovídajícího věci), aby říkali tvaru psal l-ový [137]tvar“ a pojem „příčestí“ vymezili jinak, sotva se budou moci vyhnout stanovisku W. Doroszewského, který[3] zjišťuje, že tvary typu pisał je možno pokládat za příčestí „tylko z punktu widzenia historycznego“. — Jen důsledné přihlížení k faktu, že mezi opisnými tvary se liší zásadně préteritum a kondicionál[4] na straně jedné od futura a pasíva na straně druhé, by dále uchránilo autory od nepřekonatelných obtíží definičních. Na s. 241 zní obecná definice složených (tj. opisných) tvarů tak, že se v nich „spojuje neurčitý tvar slovesa významového příčestí[5] nebo infinitiv) zpravidla s určitým tvarem (podtržení autentické) pomocného slovesa být (řidčeji bývat)“. Tento dodatek „(řidčeji bývat)“ činí poněkud nejistým, zda se slovo „zpravidla“ týká toho být, či toho proloženého „určitého tvaru“. Do pojmu „určitého tvaru“ nejde ovšem zahrnout kondicionálové morfémy, které ještě Dobrovský nazýval vhodně „partikulemi“.[a]

Velmi dobře je vystižen na s. 215 rozdíl mezi zvratnou podobou slovesnou a zvratným slove[138]sem: zvratná podoba slovesná vzniká, spojí-li se s předmětovým slovesem zvratné zájmeno[6] (nazývané dál na s. 236 vhodněji „reflexívní částicí“) se; spojuje-li se pravidelně, vzniká reflexívní sloveso. Aby se tento rozlišující znak nemusil v témž odstavci opakovat pro zcela jinou funkci, bylo by lépe definovat pak reflexíva tantum raději záporně, jako slovesa bez nereflexívních protějšků.

Ke slovesnému vidu: Na s. 216 se správně praví, že ve spojení infinitivu se slovesem fázovým udává vid toto sloveso fázové, významové sloveso v infinitivě zůstává vidově neutrální. Je to formulace vědecky tak precizní, že v monografické publikaci by byla bez konkurence. Ale v díle zaměřeném pro širší veřejnost bude přece jen vhodné při dalším vydání komentovat: že to tedy znamená, že po fázovém slovese musí stát vždy infinitiv nedokonavý (jakožto vidově neutrální, bezpříznakový).

Na s. 219 mi akad. Havránek znova vytýká, že dokonavý děj chápu jako děj ve výsledku. Ale ve své souborné práci nikde dokonavost rezultativností nedefinuji; naopak (a nyní znovu) přiznávám, že po sémantické stránce patří Havránkovo vymezení perfektiv jakožto sloves vyjadřujících „děj chápaný jako uzavřený celek“ mezi nejlepší definice. Přesto není Karcevského pojetí perfektivnosti jako rezultativnosti také špatné, pokud je možno dokonavost sémanticky vymezovat; hodí se dobře na vystižení dokonavosti u sloves dějových. Havránkovo vymezení je lepší právě proto, že se hodí i pro slovesa nedějová, „nelineární“ v pojetí Poldaufově, např. i pro perfektiva typu dovedu ap. (třebaže v definici samé tím slovem „děj“ odvrací akad. Havránek vlastně od této výhody svého termínu pozornost). Pro akční slovesa bychom nakonec vystačili s „výsledkovým“ pojetím, pro laika nakonec srozumitelnějším než „uzavřený celek“. Poukaz na stavová slovesa typu sedět tu není dobře na místě; sedět sice lze, ale až v druhé řadě, protože jen pojmově, chápat za výsledek ‚usednutí‘, ač jde vlastně o pokračování, o trvání tohoto výsledku, nikoli o samé jeho dosažení. Ke slovesu sedat (si) je „výsledkovým“ (tj. přesněji dokonavým) slovesem sednout (si); a to v první řadě, protože nejen pojmově, ale i gramaticky, sednout je dokonavá jeho paralela, obě slovesa tvoří vlastně jeden lexém; kdežto sedět vidově nepatří k sedat ani k sednout, je nepárové. — Už ve své práci jsem také reagoval na Havránkovy námitky proti termínu „distributiva“ pro násobená perfektiva.

Zbývá několik poznámek ke kapitolám jiným:

Na s. 85 se vhodně upozorňuje, že samostatnost předložek se projevuje alespoň v plurálu možností rozpojitelnosti i od zájmen (proti nerozpojitelnému od tebe stojí možné ode všech vás). Přesto řekneme u předložky k (je to předložka, k níž neexistuje podoba předponová) raději k vám všem než ke všem k vám (a ke všem vám se obracím je vůbec nemožné).[b] A skoro stejně je tomu u jiných neslabičných předložek.

Opisné stupňování není příznakem adjektiv, „vyjadřujících vztahy“, jak by se zdálo z formulace na s. 184. Adjektiva relační se nestupňují vůbec (krom relativních, jako přední, zadní ap.). Příčiny opisného stupňování jsou čistě formální: nemůžeme přece stupňovat překvapující stejně jako překvapivý.

U zájmena jenž chybí (na s. 196) upozornění, že výlučné (tj. bez konkurence s který) jsou posesívní genitivy jehož, jejíhož, jejichž, jejíchž.

Snad by bylo vhodné upozornit, že předložka s s akuzativem, v jezyce spisovném ustrnulá v lexikalizovaném být s to, je zcela běžná v dialektech moravských na vyjádření přibližnosti: ze dvě kila jablek = asi dvě kila …[c]

Věta „Čínský lid a jeho armáda … byly odhodlány …“ je pro Moravany téměř tak ostrým dialektickým „čechismem“ (do spisovné podoby převedeným), jako věta „chlapci byli vysoký“ (s. 351).[c]

[139]I když chce A. Jedlička v duchu formalistního pojetí,[d] (které nepřipouští přísudek bez vyjádřeného podmětu) užívat termínu „základní člen jednočlenné věty“, není potřebí s ním plýtvat a upozorňovat tak na jeho nevhodnou rozvleklost: Když podle jeho vlastní formulace rozvíjející členy větné rozvíjejí jiné členy podle jejich slovnědruhové povahy, činí už toto zjištění zbytečnou celou další část odstavce na s. 353 a podobných úspor bylo možno dosíci i jinde (s. 368, 372 atp.). Sloveso např. není jiné v přísudku (v jeho pojetí) a jiné jakožto „základní člen jednočlenné věty slovesné“.

Zbývají připomínky formální:

A tu především upozorňuji na chvályhodnou snahu po zživotnění jazyka i mimo styl sám, např. odstraňování infinitivů na -ti i z příkladů (krom vzorů).

Případy jako dvě skici (anebo dostal jsem to od Vinci Nováka, s. 146) proti přirozenému dva tácy nebo pl. trucy jsou vážným mementem pro další vydání Pravidel (kdy konečně bude možno napsat, a vlastně tím vůbec použít obratů bezkoncý pás, bezkopcý kraj?)[e]

Znovu upozorňuji na nevhodnost vyznačovat v takovém díle výslovnost položením do hranatých závorek. Snese se to tam, kde se v kontextu uvádí takový tvar bez předchozí poznámky, že se takto vyslovuje, ale s tímto výslovným upozorněním působí takový extrát komicky.[f]

Výklad by získal na plastičnosti, kdyby zněl konec posledního odstavce na s. 89 (jde vlastně o úpravu posledních dvou řádků, které jsou už na s. 90) takto: … protože se setřela významová souvislost s původním základem, např. u starost se základem star(ý) nebo u mýdlo se základem (ti).

Tisková chyba (neopravená) zůstala na r. 366, 3. zdola; začátek odstavce má znít takto: Na doplněk se ptáme tázacími výrazy i jak, i jaký

Přejeme novému vydání České mluvnice, aby se stalo odrazovým můstkem k dalším vydáním, dále zdokonalovaným a obohacovaným, která by zdárně pokračovala v dlouhé cestě, zahájené autory před 13 lety ve „Stručné mluvnici“. Byla to cesta dobrá a užitečná, bude také dobré v ní pokračovat.


[2] Nedopatřením se dostalo „přídavné jm. slovesné“ (v Havránkově terminologii) spadlý na s. 262 do této druhé skupiny příd. jmen už skutečných (znalý, uznalý, trvalý ap.).

[3] Srov. jeho Podstawy gramatyki polskiej, część I, Warszawa 1952, s. 243.

[4] Také kondicionál přítomný patří do skupiny (1) opisných tvarů, tj. tvarů syntetizovaných. Od préteria se liší jediným nepodstatným znakem, který by se ani neměl připomínat, že totiž v 1. os. nelze vynechat koncovku bych (proti já myslel stojí já bych myslel). Ale to je rozdíl i mezi 1. a 2. os. préterita, tedy uvnitř jednoho a téhož tvaru a má také stejnou příčinu: tvary bych, bys atd. se ustálily dávno ve funkci koncovek — tak jako se stalo koncovkou -s/-si u préterita (oddělivši se v lidovém jazyce důsledně i formálně od tvarů sponového nebo pomocného býti: kde je préteritální koncovkou -si, tam je 2. sg. seš, kde je koncovkou -s, tam je buď také 2. sg. seš, nebo — na Moravě většinou — si).

[5] To je v mém pojetí tvarem jmenným, nikoli neurčitým.

[a] Nemám v úmyslu psát samostatnou odpověď k těmto poznámkám dr. Fr. Kopečného a připojuji raději jen nejnutnější stručné připomínky zde po dohodě se spoluautorem.

1. Nejde o to, je-li naše pojetí v ČM tradiční nebo ne, ale o to, je-li správné a zda je pojetí Kopečného lepší. Podle mého názoru určení „l-ový tvar“ neříká nic a tvar nezařazuje. Vyjádření shody (psal, -a, -o) jako znak jmenných tvarů nelze oddiskutovat; rovněž nelze interpretovat jinak třetí osobu psal, psali a jinak 1. a 2. osobu (psal jsem …). Není však prostě pravda, že by ČM nepřihlížela k zvláštnímu postavení préterita psal. Kritik, jak se zdá, přehlédl, co je např. na s. 241: „Jsou to tedy tvary (nesl …) vlastně nesložené (jednoduché), ale přesto je nelze vylučovat ze soustavy složených tvarů minulého času: nesl jsem … Proto je třeba je chápat jako zvláštní případ složeného tvaru slovesného s nevyjádřeným tvarem pomocným (s nulovým tvarem pomocným …)“. Anebo na s. 259: „V 3. osobě (přišel, přišli) se příčestí blíží jednoduchému tvaru určitému.“ Rovněž nelze tvrdit, že ČM nečiní rozdíl mezi typem nesl jsem a je nesen. Např. na s. 242 čteme: „… tvary pomocného slovesa v složeném minulém čase mají poněkud odlišný charakter od ostatních složených tvarů slovesných … staly se jen tvarovým prostředkem (tzv. morfémem) … jsou tedy „slovním morfémem“ … Jsou tedy mezi složenými tvary slovesnými dva typy (1) nesl jsem … a (2) byl bych přišel budu pracovat; jsem tázán … Kondicionál přítomný nesl bych stojí uprostřed obou typů.“

2. Ať chceme nebo nechceme, tvary bych, bys … vyjadřují osobu, a proto je těžko je zařazovat prostě mezi partikule, jak sám např. označuji se, které nevyjadřuje rozdíl singuláru a plurálu a význam pádu ve značné části ztratilo.

3. Lituji, že kritik jednoznačně neporozuměl místu na s. 241: „spojuje se neurčitý tvar slovesa významového … zpravidla s určitým tvarem pomocného slovesa být (řidčeji bývat)“; toto „zpravidla“ opravdu patří ke spojení „s neurčitým tvarem“. Bude to možno zpřesnit slovosledem: „spojuje se zpravidla …“.

4. Pokud kritik namítá, že tvary mláda, stára prakticky neexistují, má ovšem pravdu, ale nelze to tvrdit o celém typu, v němž např. hodna něčeho, schopna, vinna apod. ve spisovném jazyce dosud opravdu existují.

Celkem je tuším spravedlivé žádat na kritikovi, aby kritizované dílo četl bez zaujetí svého odlišného názoru. Nelze také nevidět, že v jazyce jsou jevy přechodné mezi dvojím kategoriálním typem a právě teoretik jazyka, kterým Fr. Kopečný beze sporu je, by neměl jejich pomezní charakter zjednodušeně prostě přehlížet. Rovněž strukturnímu pojetí Kopečného by mělo být cizí argumentovat názorem o polském préteritu (Dorozewského) jako rozhodčím pro préteritum české, když právě polské se liší stupňovitě od českého (pol. -em/m … je ovšem morfémem, ale nikoli „slovním morfémem“ jako české jsem …). Strukturní konfrontační studium přece nepřipouští porovnávat jevy vytržené ze souvislostí daného jazyka (jak to dělávala starší komparatistika). BHk

[6] Sám chápu reflexívní formu ještě úžeji, omezuji ji na případy, kde není možný samostatný infinitiv, zejména bych vyloučil tzv. vlastní reflexívní slovesa v duchu staršího Havránkova pojetí. Ale k jeho pojetí nejnověji dospěl samostatně např. Ružička a nelze popřít, že má své výhody.

[b] Takové spojení je neobvyklé, ale nikoli „vůbec nemožné“; myslím, že možnější než kritikovo „bezkopcý kraj“. BHk

[c] V obou případech kritik poněkud pozapomněl na to, že ČM je mluvnicí spisovné češtiny, která sice uvádí rozšířené znaky obecné češtiny, nikoli však jen dialektické. — Substantivum lid nemá ovšem plurál, ale sotva lze se na ně dívat jinak než na slovo národ, kde ve spisovném jazyce je pouze pl. národy (a tedy jen národy jsou odhodlány ap.). BHk

[c] V obou případech kritik poněkud pozapomněl na to, že ČM je mluvnicí spisovné češtiny, která sice uvádí rozšířené znaky obecné češtiny, nikoli však jen dialektické. — Substantivum lid nemá ovšem plurál, ale sotva lze se na ně dívat jinak než na slovo národ, kde ve spisovném jazyce je pouze pl. národy (a tedy jen národy jsou odhodlány ap.). BHk

[d] Kritik označuje překvapivě jako „formalistní“ pojetí, které respektuje strukturní rozdíly mezi typem věty dvojčlenné a jednočlenné. Nejde nám ovšem o termín, základní člen jednočlenné věty, o tom je možno diskutovat, i když nelze popřít, že to základní člen opravdu je; nelze jej však na rozdíl od základních členů věty dvojčlenné, podmětu a přísudku, blíže specifikovat. BHk

[e] Pravopisné psaní jako skici, Vinci je ovšem slabým bodem pravopisné kodifikace (čtli jsme i v oficiálním protokolu Karlovy university: jmenování a ustanovení … Josefa Kvasnicy), ale vysokoškolská příručka nemůže měnit existující pravopis. Ovšem výrazy bezkoncý pás, bezkopcý kraj nedokazují, ani nepodporují zde pranic, protože opravdu nepotřebujeme je ani psát, ani užívat; nejsou tato adjektiva ani v Příručním slovníku jazyka českého, ani v Slovníku spisovného jazyka českého; rovněž rozsáhlý lexikální archív ÚJČ ČSAV tato adjektiva doložena nemá. Jsou jen umělým výtvorem spekulace (ne zcela nové, bezkoncí má Franta Šumavský ve svém slovníku z r. 1841), ale v jazyce spisovném, ani lidovém neexistují. BHk

[f] Dávat přepis „podle výslovnosti“ do hranatých závorek má v lingvistice obecně tak obvyklý značkový konvenční charakter, že dobře nechápu jeho komičnost. Je užitečné rozlišovat grafématickou a foneticky fonologickou podobu slov právě u spisovného jazyka (jiná situace by byla v práci dialektologické, kde grafématická rovina chybí).

Ostatní připomínky kritikovy, k nimž nemám připomínek, považuji za užitečné a prospěšné a autoři budou z nich těžit při dalším vydání, jako těžili i z kritikových připomínek minulých. BHk

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 2, pp. 136-139

Previous Petr Sgall, Pavel Novák: Diskuse o pravopise. K racionalizaci českého pravopisu

Next Pavel Novák: Struktura jazyka a její matematické aspekty