dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O rétorice a stylu naší středověké literatury

Josef Tříška

[Články]

(pdf)

О риторике и стиле нашей средневековой литературы / À propos de la rhétorique et du style de notre littérature médiévale

1. Základy k české rétorice a umělému stylu položil v poslední čtvrtině 13. stol. Jindřich z Isernie, který ve svém díle spojoval literární teorii a praxi i mezinárodnost a myšlenku slovanskou. Napsal první českou rétoriku, zvanou podle incipitu Epistolare dictamen (Litoměřice, St. arch. fond Osek 75, p. 115 až 120, 125—126, přední předsádka, ze zač. 14. stol.). Velký rozvoj rétoriky přinesla Karlova a Václavova doba a pražská universita. Kde končili cizí teoretikové a Italové Dante, Cola di Rienzi a Petrarka, tam navázali Češi a Středoevropané Klaret, Dybin a Jan ze Středy.[1]

[261]V českých zemích vznikla řada rétorik. V 2. pol. 14. stol. to byly dvě rétoriky s formuláři: 1. Ut noticia epistole aliqualis inveniatur (Praha UK VIII H 22, f. 14a—25b z konce 14. stol.). 2. Circa inicium huius laboris (Praha UK IX E 4, f. 91a—113a z 1. třetiny 15. stol.). Proslulé třeboňské rétoriky jsou Rethorica pulcerrima (Rethorica est sciencia docens materiam invenire, C 5, f. 9a—26b ze zač. 15. stol.), soustavně utříděný Modus dictandi (Haurire desiderantibus modum dictandi, C 6, f. 91b—104a z r. 1403) a pro pedagogické účely sepsané Tabelle de arte dictandi (Subvenire cupiens studentibus, C 6, f. 83a—88a z r. 1402). V jižních Čechách byly také opsány dvě rétoriky českého původu: 1. Ars dictandi cum formulis litterarum (Circa modum dictandi sciendum est, quod epistola sic describitur … × … Finitum per me Vincencium Budweis in Trzebon in profesto translationis Venczesslai (3.3.) anno domini 1512, Budapešť UK 111, f. 1a—28a, na f. 3b, 4a, 26b, 30b české poznámky). 2. Rethorica z Václavovy doby s mnoha dopisovými formulemi (Est hic sciendum, quid sit rethorica, Praha UK XI D 6, f. 173a—196b z 1415). Českého původu jsou i dvě rétoriky dochované v Rakousku: 1. Propter breviorem et planiorem viam (St. Florian XI 113, f. 166b—172a z konce 14. stol.). 2. Pro facili declaracione rethorice sciencie (Št. Hradec UK) — Z Václavovy doby pocházejí: 1. Rétorica Artis rethorice temptatis (Praha UK I G 12, f. 101a—115b z 15. stol., zač. chybí). 2. Practica rethoricalis (Filius ad patrem pro subsidio porrigendo, Praha UK IX E 4, f. 221a—228a z 1. třetiny 15. stol.). 3. Rétorika Ad laudem et gloriam dei omnipotentis, Praha UK IX E 4, f. 59a—90b). 4. Candela rethorice Jihlavského rektora-notáře (Venite ad me omnes, Brno, St. arch. G 11 č. 964 z doby kolem r. 1418).[2] Formule listů podával Methodus epistolaris (Filiali subieccione prehabita, Praha UK III E 27, f. 41b—46b z 15. stol.). Kazatelské teorii učily různé traktáty de arte predicandi, např. Wilhering 122.

Z českých rétorů-teoretiků jsou známi: Ondřej z Olomouce (Tabule, Třeboň C 5, f. 183b—189b ze zač. 15. stol.); Martin z Plzně (De epistola missili, inc. Ad intendendum et memorandum, Praha UK VIII E 28, f. 40a až 41a z 2. pol. 14. stol.); Jan z Hradce Králové (Tabule, inc. Notandum est, quod dictamen describitur, Lvov UK); M. Milota (Tractatulus, neznámý, zmiňuje se o něm následující rétor Petr); Petr (Collecta, inc. Propter eminentissime tantam retorice ubertatem, Praha UK VIII G 29, f. 50a až 61b z 2. pol. 14. stol.). K Husovi se váže Exercicium rethorice (Epistola est litteralis allocucio).[3] Řadu rétorů uzavíral Prokop písař (Praxis cancellarie, Ars dictandi).

2. Středověká rétorika jako věda podávala teorii a ukázky (formy) vzorného tvoření literárního a listinného, definice, charakteristiky a výklady rétorických nauk a druhů. Tradovala rétorickou terminologii (její synonyma i diference), jednala o rozdílech mezi rétorickou teorií a praxí. K rétorům, orátorům a diktátorům přidružovala někdy i kazatele. Učelem rétoriky bylo „zdobení“, estetické normování, „krása“ řeči; proto se překládalo: rethorica mluvokrása (Klaret Glos 1615), rethorico spiritu krasořečným duchem (Praha KNM XIII D 11, f. 308a, Kapit. B 4/2, f. 308a). O původu rétoriky se v Modu dictandi poněkud nehistoricky pravilo: sicud scribitur in cronicis, quod rethorica, que est [262]modus dictandi, quod est inventa in antiqua lege a Romanis, scilicet notariis Rome residentibus. Dále se uvádělo, že rétorika je dvojí: moralis et sermocinalis. Moralis est sciencia docens quodque contingens signis probabilibus representare. Sermocinalis est duplex: artificialis et usualis. Artificialis est sciencia docens decenter et ornate ordinare particulas. Sed usualis est simplex modus dictandi.

Obvyklé rétorické definice byly např. tyto: Rethorica est sciencia, que esurientes pascit, sicientes reficit, mutos loqui facit, timidos reddit audaces, ignobiles nobilitat et omnia verba decora (Třeboň C 6, f. 91b; Praha KNM VIII G 13, f. 173a; Praha UK XI D 6, f. 173a). Rethorica est imperialis domina, paupertatem fugans, divicias preparans aput principes (Třeboň C 5, f. 9a). Rethor est persona prudens, loquax et audax, curialis et decorosa, affabilis et honesta, omnium consiliorum porectiva (Třeboň C 6, f. 91b). Rethorica pulcerrima vyžadovala pro titul dobrého rétora šest podmínek: Primo, quod debet esse copiosus in … latinitate. Secunda condicio, quod rethor debet scire mores et modum terrarum. Tercia condicio, quod rethor debet scire dignitatem et quantitatem personarum … 4. condicio, quod debet scire regulas rethoricales. 5. condicio, quod debet habere affluenciam verborum tali modo, quod sciat ornare epistolam diversis coloribus. Sexta condicio, quod rethor debet esse facundus et sciat litteras vulgariter declarare et exponere et quod rethor debet esse providus in consilio et astutus inter diversa negocia etc.

Rétoricko-poetickými výtvory byla diktámina, tj. umělá skládání (stč. skládanie, složenie, pravenie), vzorné cvičné práce, prozaické i básnické, jejichž látka mívala nějaký vztah ke skutečnosti. Běžně se tradovaly rétorické termíny ars, modus, sciencia, materia, fundamentum dictandi i dictatoria facultas. Sloveso dictare mělo ekvivalenty rethorisare, tichten, skládati, praviti; ve významu ‚skládat‘ se užívalo i u humanistů 16. stol. Termín dictator přeložil Klaret jako skladoň, Ostřihomský slovník II 8, p. 74a jako složitel, tj. oba české termíny ve významu ‚skladatel‘. Substantivizované participium bylo dictans. Téměř synonymní byly pojmy rethor, dictator, notarius, actor (Ostřihomský slovník p. 58b: actor skladač, p. 71b: compilator skladač).

Definice diktámina byly různé: Epistolare dictamen est sufficiens et conveniens prosaica recteque scripta perfectarum oracionum congeries (Jindřich z Isernie, p. 125). Dictamen est artificialis edicio, voluntatem persone mittentis persone recipienti auscultabiliter, ponderose et audibiliter dillucidans (Třeboň C 6, f. 89a). Dictamen est vocum simplicium vel ornatorum artificiosa composicio (Praha KNM VIII G 13, f. 173b). Rethorica pulcerrima popisuje takto: Dictamen est oracio poetica propter allocucionem absencium inventa et dividitur sic: aliud est amicabile, aliud inimicabile. Item amicabile potest esse petitorium, minatorium, consultorium, reatorium et naratorium, simul preceptorium, addulatorium et planctorium. Hostile autem potest esse minatorium, deceptorium, (narratorium podle C 2), reprehensorium et multe alie utrorumque possunt esse (Třeboň C 5, f. 9b).

3. Podle starověké a středověké rétorické teorie měl umělecký postup pět částí: invencio (materie), disposicio (nebo composicio), elocucio, memoria a pronunciacio. Prvním úkolem skladatele byla invence látky, námětu a literárního druhu. Středověký skladatel vyhledával látku spíše obecnou a obvyklou než novou a neobvyklou. Migrační a stereotypní látky a motivy, např. o proměnlivosti světa a o ztrátě milého předmětu, měly funkci topů a aktualizací zároveň, stále se jich užívalo, byly napodobovány a měly vztah ke skutečnosti v každé literatuře a době. Dispozice se týkala vnitřního uspořádání jednotlivých součástí útvaru. Vyžadovala se jejich proporcionální vyváženost. Diktámina a jiné drobnější literární druhy, např. bajky, měly části hlavní (principales) a vedlejší (minus principales). Mělo-li diktámen všechny části, bylo perfectum, pakli ne, bylo [263]imperfectum. Partes principales dictaminis byly salutacio, exordium, narracio, peticio a conclusio. Místo exordium bývalo uváděno jindy captacio benevolencie vel proverbium. Partes minus principales byly subscripcio a superscripcio. Elocucio a memoria byly součásti jak rétorického postupu, tak školského vzdělání. Elokuce byla formulace zaměřená k volbě myšlenek a pojmů, k stylizování a k ozdobě; byl to vlastní přínos autora, rétorické zpracování a nové formální vyjádření. Ekvivalentní termíny k elocucio byly facundia, eloquencia, umění praviti. Memoria bylo memorování řečníkem. Rétorický postup se shodoval s pedagogickým postupem ve dvou složkách (výmluvnosti a paměti) z celkových čtyř (zbývající byly porozumění a učení). Pod termínem pronunciacio se rozuměl přednes literárního díla nebo básně, školský výklad autorů, biblických knih, Sentencí, právních spisů a konečně diktování. Středověké literární dílo, kázání, rekomendace, divadelní hra atd. se dotvářely i přetvářely přednesem. Častá začáteční slova skladeb Audite - Slyšte se obracela k vnímavosti posluchačů.

4. V literatuře, v kázáních i v kancelářských písemnostech se v 13.—15. stol. užívalo v českých zemích obvykle trojího jazyka: latiny, češtiny a němčiny. Bilingvisté a trilingvisté byli např. Milíč, Klaret, Jan ze Středy, Pulkava, Jan z Šitboře. Latina byla chápána jako jazyk nadnárodní, čeština a němčina jako jazyky národní (lidové), zvané společně utrumque idioma nebo linguagium. U jazyka byla teoreticky definována jeho charakteristická specifičnost: Idyoma,-tis dicitur proprietas loquendi (Slovník Praha KNM IX E 1, f. 209b z 15. stol.). Jazyk českých zemí byl zván v Čechách ideoma boemicale, na Moravě též ideoma moravicale; v široké souvislosti se sousedními jazyky pojímaly český jazyk poznámky v rukopise Praha UK I E 39, f. 212b z 15. stol.: … lingua bohemica plura continet linguagia, Polonorum, Moravorum, Slavorum … Středověká latina českých zemí měla také svou specifičnost pronikáním českých a německých prvků, např. v terminologii právní, řemeslnické, zbožní, v toponomastice, ve vazbách předložkových a slovesných, v skladbě atd. Naproti tomu měla středověká latina některé vědecké a odborné terminologické úseky (filosofický, astronomický), jež bylo těžko počešťovat. Jazyku se věnovala teoretická i praktická péče v slovnících, gramatikách, formulářích, v rétorikách atd. Doporučovalo se užívat synonym, neologismů a stejných slovních kadencí.

Teoretikové poučovali o synonymitě, např. Tractatus de arte predicandi (Praha UK V D 23, f. 12b z 14.—15. stol.): eadem (sc. nomina) … aptari possunt aliis terminis, scilicet vel propter synonimitatem vel equivalenciam vel similitudinem significacionis. Skládaly se příručky synonym a doporučovalo se synonyma střídat. Prokop, Praxis cancellarie, p. 74 doporučoval: dictator in privilegio dicciones variet iuxta sinonimitates earum. Synonymacio, tj. pleonastické hromadění synonym, paratakticky řazených, sloužila k prodlužování.

Řady synonym vyjadřovaly jisté pojmy, city a stavy, např. smutek: hrozně lkaje, na svú žalost spomínaje (AlxVít 182—3), k strasti, k smutku, k nepokoji (AlxVít 2232) — v túž núzi, v biedu, v smutek, v věčné hoře (NR 1230—1) — hoře a smutek a tesknost (Tkadl 109), lkáti, truchleti a smútiti se (Tkadl 105); krásu: krásna, pěkna a slična (Tkadl 81); spěch: properas et festinas (Qu IV 10) — kvapíc, pospíchajíc (Milý, jasný dni 15); vůli: v kteréj vóli neb ve chtění (AlxVít 1480) — pro svú libost neb pro chtění (Kat 617) — podlé vuole a chtěnie (Tkadl 83); základ: basis et fundamentum (Qu II 18) — krunfešt a založenie (Tkadl 190); mysl: Přěmietaj to u mysli vážně a o to stój srdcem snažně (NR 853—4) — [264]úmyslem vším a pravú svú myslí a srdcem upřiemým (Tkadl 83); hluk: Lesní jek, zvuk, lom se tiší (Milý, jasný dni) apod.

Byla doporučována figura similiter cadens, a proto se užívalo abstrakt stejných koncovek, které zároveň vytvářely zvukové rýmové typy, např. substantiva na -itas, -ost.

V Alexandreidě je ještě dosti málo kadencí na -ost, např. mladosti - starosti (336—7), múdrostí - rychlostí (347—8) atd. Řídké jsou u Dalimila: dosti - dosti tvrdosti (2, 31—2), milost-vilost (39, 13—4). Velmi hojné jsou v Kateřině, např. hrdosti-bohatosti (19—20), radoščemi-miloščemi (935—6), vtipností-přilipností (1370—1) atd. Velkou zálibu v substantivech na -itas měl Quadripartitus, např. dileccio cupiditas est, aquisicio rapacitas, possessio illiberalitas et conservacio timiditas est horrenda (III 1); in agilitate motus, in copiositate spiritus et in unitate conductus (I 6): cum perpetuitate securitatis et securitate veritatis (I 3); substantiva na -itas zdobila zde většinou izokóla. Po Quadripartitu byla ozdoba na -ost v českém slohu na ústupu. Je v Nové radě, např. velebnosti-ctností (145—6), milosti-protivnosti (271—2) atd. a vzácně v lyrice: světlost pravá, sytost plná, radost věčná, svatost svrchovaná (Flajšhans, Modlitby 4, 176), ctnosti-šlechetnosti-pochlebnosti-ctnosti (Poznalť jsem sličné stvořenie). Je ovšem i v Tkadlečkovi: moře svú širokostí, všechny vody svú hlubokostí, hory svú vysokostí (10); ani milost ani nemilost ani žalost ani mladost ani starost (34). Jiná similiter cadentia se vyskytovala analogicky i v různých spisech: Est enim ignis calefactivus, illuminativus, renovans, attractivus, elevativus, immutativus, diffusivus, unitivus (Malogr III 21) — Est enim irritativa invidie, provocativa superbie, suscitativa luxurie, motiva avaricie et omnis nequicie gignitiva (Qu III 4).

O jazykových neologismech, k nimž směřovala teorie i praxe, poučovala nesnadná ozdoba nominatio, jež záležela v užívání nových a neobvyklých slov. Slovní novost proklamoval Eberhard v Laborintu (345). Styl nových a neobvyklých slov, který doporučoval již Cicero (De oratore III 38), přinesl k nám Jindřich z Isernie ve svém Epistolare dictamen: Sublimis sermonis extremitas rebus deservit arduis, humilibus infima, media vero temperamentum suscipit ab utraque. Arduas causas inusitata, translata et innovata gravesque sentencias convenienter declarant. V souhlase s teorií o novosti slov se vytvářela v 2. pol. 14. stol. nová literární dikce. Novotvary, např. na -men, -ivus, -bilis, -trix, -fico, jichž užívali Albert Pražský, Quandripartitus a školská i kancelářská diktámina, aktualizovaly styl. K témuž cíli směřovalo také užívání citově zbarvených slov, mellita verbula (Třeboň C 6, f. 135a). Teoretikové naopak zamítali verba obscura a verba carnalia (Praha KNM XIII F 3, f. 54b).

5. Podle starověké i středověké rétoriky byl trojí styl: vysoký, střední a prostý. Terminologické definice mnohovýznamného slova styl podával Jindřich z Řezna v Lucianu. Stč. ekvivalent termínu stilus byl popis. Rétoricko-poetický styl českého středověku byl styl rétorů a poetů, umělý ozdobný styl kancelářský a školský, zaměřený na afektovanost, zvukové efekty, okrasy a ústní přednes. Užíval abstraktních výrazů, obsah zřetelně neobjasňoval, ale stále nově rozpracovával figury a tropy. Styl literatury latinské i literatur národních je paralelní: ozdob latinského stylu se užívalo i v stylu českém.[4]

[265]Hlavním prostředkem obměny (variacio) dikce a stylu bylo prodlužování a zkracování (prolongacio nebo dilatacio a abbreviacio). Uvádělo se osm způsobů prolongace a osm abreviace. Modi vero dilatandi materiam sunt 8, videlicet interpretacio, circumlocucio, collacio, apostrofa, prosopopeya, digressio, descripcio, loca (Olomouc UK M I 259, f. 1a in marg. z 15. stol.). Podle Sertum rethorice (Praha KNM VII D 17, f. 47a) octo sunt modi abreviandi materiam longam. Od konce 13. stol. byla u nás ‚moderní‘ brevitas. Střední postup při skládání vystihovaly verše z Dybinova Viatiku: Tunc bene dictabis, si quatuor ista vitabis: Non discordabis partes, sed continuabis, non prolongabis viciose nec breviabis et sic dictabis nec materiam variabis. Jeden z prolongačních způsobů — digrese — se při odbočce předcházejícího textu naznačoval formulí: V své pravenie sě navráci (Alx 672). Začátek nového, významnějšího výkladu se zahajoval opět formulí: Ještěť viec praviti budu (NR 2047).

Teorie a praxe pečovaly o zvukovou stránku a její působivost. Zvukových prostředků bylo třeba k přednesu, proto teoretikové vyžadovali zvukovou péči o závěry, jednak rým (ricmus), jednak kursus. Rozeznávaly se dva druhy rýmu: Similiter cadens byla zvuková shoda v pádové koncovce; Similiter desinens est diccionum casu carencium similis consonancia finalis, ut dicit: homo, quid speres, qui mundo totus inheres? (Praha UK I E 39, f. 209a). Kursus, rozmanitý i u jednoho skladatele, byl např. planus, velox atd. Rétoři jednali také o pausách: byly to subdistincciones, distincciones a clausulae.

Konečně kárali vicia, jež byla tollerabilia a intollerabilia.

Středem pozornosti rétorické teorie i praxe byly „rétorické barvy“, tj. ozdoby a okrasy (colores rethorici seu exornaciones). Bylo to 35 slovních figur (colores verborum), zvaných ornatus facilis, 10 tropů, zvaných ornatus difficilis, a 19 myšlenkových ozdob (colores sentenciarum). O „barvách“ psala Summa de coloribus rhetoricis, připisovaná Ganifredovi; Boncompagno v 9. knize své příručky Rhetorica novissima přirovnával rétorické barvy k barvám přírodním a doporučoval jejich užívání. Definice rétorické barvy je např. v rukopise pražské UK I E 39, f. 209a z 15. stol.: Color rethoricus est conveniens ornatus verborum vel sentenciarum racione delectacionis vel comoditatis adinventus. Jindřich z Isernie v Epistolare dictamen doporučoval: Coloribus negocio conpetentibus narracio exornetur (p. 125), Colorat color, si idem pluries quam quater repetitur epistola in eadem (p. 126). O rétorických barvách pojednával Dybin, mluvil často Jan ze Středy i Jan z Šitboře. Rétoriky poučovaly o barvách vhodných pro jednotlivé části diktámin (colores conclusionis, narracionis, peticionis).

6. Ozdoby byly jednak ustálené, lexikalizované, jednak aktualizované.

Velmi častá slovní a myšlenková ozdoba byla contencio (Her 21, 58, Klar: svářenie, jindy svár apod.), tj. antiteze protikladných výrazů a myšlenek a z toho vyplývající antitetická dvojčlennost v dispozici slov, stylizací a vět. Obdobná ozdoba bylo contrarium (Her 9, 25). Rétorické sváry, zvraty a protiklady pěkně ilustrovaly stylistickou dovednost a básnické vzrušení. Stávaly se prostředkem kompozičním a konečně oblíbeným a tradičním žánrem. V středověkých certáminech a kontroverzích se obrážely také společenské a sociální protiklady. Starým tradičním sporem bylo bojovánie hřiechóv s šlechetnostmi; rétoricko-poetické byly spory života a smrti. Satirickým sporem byl Podkoní a žák (contencio satrape et scolaris), jenž byl také jako svářenie chápán (v. 140).

Obvyklý byl protiklad starého a nového (mladého). Schematické sousloví, již biblické, bylo: staří a mladí. Staří lidé byli po vzoru biblickém chváleni pro moudrost. Způsob mladých infantiliter, infantissime, mladě a annominace o mladých byly v protikladu ke zkušenému [266]způsobu a jednání starých: Kněz mlád, mladého sě skutka dopusti (Dal 89, 27) — Non est mirum, si infantiliter opinatur infancia (Qu III 5); infantissime es locuta (Qu II 12) — pakli by kto radil mladě (NR 448). Kompoziční protiklady byly paralelní skladby Aj mladosti a Aj starosti. Literatura často využívala protikladu chudých a bohatých i dobra a zla. Motiv nestálosti býval vyzdoben protiklady: leticia-tristicia, serenum-nubilum, felicitas-infelicitas, quies-inquies. Malogranatum, Quadripartitus, Nová rada, Ackerman a Tkadleček zpracovávaly rozpor: amor rei possesse - dolor rei ablate. Již u Jindřicha z Isernie byly otřelé protiklady mezi cestou a blouděním. Antiteticky se užívalo slovních základů doceo - disco. Celé protikladné věty pěstoval Quadripartitus, např. Sic tua te sciencia decipit arsque fallit, sic tuus te quidem nitor contaminat et pulcritudo deformat (II 16). Řada individuálních básnických kontencí je v Životě sv. Kateřiny, např. v charakteristice chotě (v. 288n.), v popise model (v. 2100n.).

Umělé případy contencio — zvraty —, jež uváděla též rétorika ad Herennium 21, byly dost oblíbeny u Dalimila: Z chlapóv šlechtici bývají a šlechtici syny chlapy jmievají (41, 13—14). Byly v modlitbách, v legendách, u Jana ze Středy, v Quadripartitu, v Prokopově Praxi cancellarie apod. např.: Ó božie milosti tvrdná a tvrdnosti milosrdná (Leg. o umučení Št. 1), impetuosa quidem amenitate et amena impetuositate (Jan Stř. 36), podobně Qu IV 11: libidinoso impetu et libidinis impetuoso furore.

Řada figur byla založena na opakování. Velmi oblíbené byly annominace (Klar. pojmenovánie), tj. opakování slov téhož základu; byly užívány pro vtipnost, prolongaci a zdůraznění myšlenek a tradovány v latinském i českém stylu u stejných slovních skupin, jež zde ve výběru uvádím:

Lux - světlo: Dobřě sloveš svět, že jsi světel, že jsi náš zjevný nepřietel; protivně sě však svět vzýváš, nebo nevždy světel býváš; ač sě komu v čem prosvietíš (AlxVít 1949n.) — přijal sem tě, světlo pravé, jenž osvěcuje nebe i zemi, osvietiž srdce mé (Flajšhans, Modlitby 5, 315) — Činíme jako slunce: to všemu světu svietí a samo v sobě jest světlo (Tk 36) — Lux quidem luce confunditur (Qu II 3) — Lumen, tuo lumine (Jenštejn, Eia leta cantica 5b).

Nobilitas - šlechta: Ó dievky, šlechetné stvořenie, vás v světě nic šlechetnějšieho nenie. Držte sě šlechetenstvie svého (Dal 10, 39—41) — ut nobilia queque nobilitatis more nobilius agerentur (Jan Stř. 28) — Ó šlechto všiej šlechetnosti (Kat 1565) — přešlechtilá šlechta (Tk 69).

Honor - čest: Honor enim reverencie …, qui redditur exhonorus (Jindřich z Isernie) — honoramus, qui ubique ad honorem vestrum parati sumus (Jan Stř. 230) — honorem inhonorantem (Qu I 18) — jakož čest na kom příleží. Preláty, biskupy, kněží, ty zvláště v čest slušie mieti (NR 509—511) — aby u pocti mezi sebú přebývali a počestně byli a počestně se stavili a počestně bydlili (Tk 90—1).

Felix - ščastný: ut presens tractatus felici valeat exitu felicius terminari (Jindřich z Isernie, Proti Oldřichovi) — annominace s protiklady: nil infelicius felicitate peccancium (Malogr III 41 snad podle Augustina), felicitate infelix (Qu II 26) — Felices matres, sed nati feliciores et que gessere, felicia facta fuere (Jenštejn, Officia) — neščastné Neščestie (Tk 105).

Mirari - diviti sě: miramur nec mirari sufficimus (Cod. ep. Rudolphi 9) — mirantur, mirabiliter (Jan Stř. 319) — res tam mirabilis admiracionis (Qu II 21) — div divný, div divúcí, div nad divy (Kat. 2901, 3487, 193) — div z diva (Otep myrry 8) — Diviece se tomu nadiviti se nemóžem. A dlúho se diviece, jest nám divno i předivno Toť nám jest divno a viece než divno (Tk 21).

Affliccio - zamúcenie: Afflictus superaddenda affliccione (Jan Stř. 283) — člověk zamúcený jakýmžkolivěk zamúcením, když jedno jest zamúcenie tělesné, nerad se ptá, kteraké jest to zamúcenie (Tk 15).

Derisus - posmievanie: in derisoris derisum (Qu II 20) — máš posmievanie! Jestližeť se posmievá menšieho řádu nežlis’ sám, přehověj to posmievá posmievanie posmievají posmieval posmievati (Tk 36—7).

[267]Ministrare - slúžiti: Felix talis minister, qui ministrare, non ministrari desiderat (Jan Barbatus o Husovi, ed. Sedlák, Hlídka 28, 1911, 327) — Nejmáť věrnějšieho slúhy kteréjžť já slúžím nad jiné. Chciť jí s věrú nad jiné slúžiti hned jsem se jí v službu přikázal jáť jí slúžím (Poznalť jsem sličné stvořenie).

Leticia (gaudium) - radost: adventus mentem letificat, nam letum quidem scribentem constituit, leciorem vero …, letissimum (Jan Stř. 94) — leta letanter, ut secum letaretur, respondit (Qu I 9) — gaudiose gaudiosam (Qu III 9) — gaudiorum gaudia (Jenštejn, Eburnea 9) — coť k věčné radosti vede, budeš mieti radost (sebe) a radost (NR 401n.).

Umělá figura byla gradace (klimax), která stupňovala myšlenku tak, že každé poslední slovo nebo sousloví věty předcházející se opakovalo na začátku věty následující.

Jeden typ gradací měl za cíl vystihnout zlo, záhubu nebo zatracení: exspectat, quem dentis figat aculeo, fixum lingua veneno perfundat, perfuso faucibus afflet interitum, interemptum devoret et consumat (Jindřich z Isernie) — je sě hradu stavěti, postaviv hrad, je sě naň ztravy dobývati a dobyv ztravy, káza všě dělníky zbíti (Dal 39, 21—24) — vstúpiv v truchlost, z truchlosti v nemoc upadl byl, nemocen jsa i dušě zbyl (Desatero 538—540) — z nechuti pocházie nepokoj a z nepokoje nepřiezen a z nepřiezni škoda a z škody pomsta a z pomsty vražda (Tk 115) — modicum legisti; si autem legisti, non intellexisti; si autem intellexisti, ex malicia tenere noluisti (Hašek Husovi, Novotný č. 38). — Některé gradace byly u nás ustáleny od dob Malogranata až k Tkadlečkovi: Nam cum visus inordinatus non refrenatur, oritur exinde carnalis et illicita cogitacio; ex cogitacione vero, cum ei non resistitur, generatur delectacio, ex delectacione consensus, ex consensu perversum opus, deinde sequitur mala consuetudo peccandi et obstinacio in operibus pravis, que tandem perducunt ad desperacionem. Hec probat beatus Gregorius …, sic dicit: Visum sequitur cogitacio, cogitacionem delectacio, delectacionem consensus, consensum operacio, operacionem consuetudo, consuetudinem necessitas, necessitatem obstinacio, obstinacionem desperacio, desperacionem eterna damnacio (Malogr II 3) — … viděnie přivozuje myšlenie, myšlenie, to přivozuje kochánie, kochánie, to přivozuje povolenie, povolenie, to přivozuje účinek a skutek, účinek, ten přivozuje obyčej, obyčej, tenť přivozuje potřebnost (Tk 134). Ke konsekvenci zatracení došla až druhá gradace: upadne v neposlušnost, z neposlušnosti v zhrdánie všelikakého tresktánie, z zhrdánie tresktánie v zapeklitost zlosti, z zapeklitosti v uoslepenie všeho zlého, ze všeho zlého na věčné zatracenie (Tk 201).

Vrcholem jiných gradací byla myšlenka užitku, řádu, odpuštění hříchů: ať by sě rozvlažila přievalem ducha a rozvlažena jsúci rostla, zelena byla a kvetla a úžitek přivedla a ten úžitek ve mně ostal (Flajšhans, Modlitby 5, 315) — Daj tě samého žádati a žádajíce hledati, hledajíce nalézti a potom milovati, milujíc držěti a držiec hřiechy vyplatiti (Flajšhans, Modlitby 5, 117) — Cuius quidem composicione natura miratur et admiracione delectatur et delectacione legis ordine utitur (Qu IV 7).

Gradace sloužily k stupňovanému vylíčení citů, zvláště milostného smutku, žalosti, bolesti, lítostí: Již ptáčkové vzhuoru vstali, vzhuoru vstavše zazpívali, zazpievavše pryč letěli, mě smutného zde nechali (Přěčekaje všě zlé strážě) nach torlicher rede krieg, nach kriege feindschaft, nach feindschaft unrue, nach unrue serung, nach serung weetag, nach weetage afterreue (Acker 14) — častokrát vzdychati muši, vzdechna i zpláči, vzpláče přestati nemohu a přestati nemoha, mám posmievanie (Tk 110).

Ústředním básnickým tropem je translacio, tj. metafora. Významná byla milostná metaforika. Základem byl obraz o zapáleném srdci a o peci srdce, např. Vřeť každému srdce po jazyku svému (Dal 41, 23).

V Malogranatu byl obraz přejat, ale není citován pramen: nulla gracia ita valenter accendit in amorem dei, quemadmodum corporis Christi digna suscepcio. De hoc per quendam sic dicitur: Nota quod pre omnibus aliis graciis sui corporis in nobis accendit caritatem Sic qui corpus [268]domini comedit, in clibano cordis dei in maxima caritate decoctum, in eodem eciam com -edit caritatem (III 16). V Malogr. se užívalo těchto obrazů o lásce k bohu, v Quadrip. o lidské vášni, v Tkadl. o milostném citu: Clamore siquidem iracundie flamma in clibano cordis accenditur (Qu I 16) — pec jest skrytě mnohým tajnú milosti pálila (Tk 23), pec tajnú milostí zapalovala (Tk 117).

Přirovnání lásky k lýku i protikladné charakteristiky lásky jsou také společné: Actamen dileccionis veritas notatur ex cortice. Verus enim amor deforis pungit et mulcet intus, foris acescit et dulcescit intrinsecus, extra percutit et medetur interius, est enim quasi medicina amara (Qu I 19) — Süsse und saur, linde und herte, gütig und scharf (Acker 15) — A to jest milost prvnie, vnitřnie, celá a pravá, sladká a hořká, veselá a smutná, přívětivá i neochotná, libá i nelibá, to jest ta, jížto vešken svět se jí jako lýky svázal. Neb milost jest podobně k lýku přirovnána (Tk 134).

Lexikalizovanou metaforou byl obraz kamenného a raněného srdce i srdečné schránky (v milostné lyrice, v sociálních skladbách, v Nové radě). Obvyklá byla metafora jedovatý v zlosti (Jenštejn, Ep. 45, NR 1305), častý byl predikát smíchu u personifikovaných věcí (Cod. Rudolphi, Jindřich z Isernie, Qu I 19, Jan z Šitboře). Také obraz vějičky byl podkladem pro metaforu: ventilabrum logistice potestatis (Jindřich z Isernie, In Ulricum 25), cum ventilabro pompositatis (Qu II 21 o pavím ocase).

Řidší již ozdobou k vystižení hnutí v citové oblasi byla superlacio, tj. hyperbola, nadsázka, např. taký dieše vzuk pod zořě, vniž by sě třásl svět i moře (AlxVít 1210—1), Prostřěd Prahy taký boj vzěchu, až krve potoci tečiechu (Dal 27, 18), ež jeho jmě v hoři všady každý jako hory vozil (Kat 11).

K vyjádření bolesti nebo rozhořčení se užívalo citově zbarvených exklamací (Klar: zavolánie). Začínaly citoslovcem ach, jsou již v Alx a Dal, např. Ach světe, kak si obludný (AlxVít 1937). Exklamací ach výrazně začínaly některé lyrické skladby české a latinské. V písni Ach srdečko, teprv zvieš se zvolání s ach opakuje i v 3. a v 5. strofě. Annominací s ach užíval Tkadleček hned na začátku skladby. Jiné exklamace začínaly s ó a hromadily se (Jan Stř. 81, Kat 1564—69). V latinských a českých textech Karlovy doby se užívalo citoslovce ve (Qu II 6, II 17, Kat. 1675, 2693, Podkoní 126). V NR jsou časté exklamace s ach, auvech, běda.

Oblíbenou figurou byla repeticio (Klar: navrácenie), tj. anafora, opakování téhož slova nebo sousloví na počátku vět, kól nebo veršů. Opakovaly se zájmena a příslovce: tuus, ipse, mój, váš, ten, kam, kak, ubi-kde, quando, tantus; kýť jest črt (Tk 107), jemu je nelze (Tk 75), opakovaly se zápory: nullus, nichil, nikdiež, nenieť. Na začátku veršů nebo kól písní a modliteb se opakovalo zvolání: vítaj, zdráv - ave (Vítaj, králu všemohúcí, Jenštejnovy Ave stillans mellis alvearium a Ave verbi dei parens). Užívalo se anafor s předložkami nebo s předložkovými pády: po tom, k toběť, ad, po, skrzě, sine. Konečně se opakovala i jiná slova: vecě: Báťo (Dal 63, 6—7), I je sě (Dal 72, 47—8), ve qui (Qu II 17), rechtfertig (Acker 12), kam sě děli (O bázni boží 65n.), s takú mit söllicher (Milíč, Milý Jezu Kriste).

Vzácnější byla conversio (Klar. přívrat), tj. epifora, opakování téhož slova na konci veršů nebo kól. Opakovaly se tvary slovesa býti: býti, byl, bieše několikrát u Dalimila; jest v Desateru 375—6, v Tkadlečkovi 47: krásnáť jest, pěknáť jest, ochotnáť jest. I jiné epifory jsou časté u Dalimila: A který sě chce sech i oněch nravóv přídržeti, tiem sě méně bude svých zeman přídržeti (Dal 69, 37—8), svému (Dal 49, 29—30), řěč (Dal 49, 23—4), v Alexandreidě (draží, AlxVít 626—7).

[269]Dost vzácná byla figura traduccio (Klar: pojětie). Po rétorice ad Herennium 4,20 ji popsalo Sertum rethorice (Praha UK VIII H 22, f. 7a): Traduccio est unius diccionis sub eadem diccione vel diversis crebra posicio, ut: O amice, crimen vita, quod sit tibi vera vita, dum vigilabis ex hac vita, dum invenis flores doctrine, collige flores. Užívalo se jí v modlitbách: dobrý člověče, dobrý bože, dobrý pane, dobrý příteli, dobrý všecko (Flajšhans, Modlitby 4,51). Her 4, 21 dále vysvětluje figuru traductio: Ex eodem genere est exornationis, cum idem verbum ponitur modo in hac, modo in altera re, hoc modo: Cur eam rem tam studiose curas, quae tibi multas dabit curas? Tato figura se ve středověku nazývala také equivocacio a byla i v českém stylu, např. Svědčí také mistři umní, že sě jmu světlosti umní (AlxVít 2406—7); v neděli trhóv neděli (Dal 32, 35); zbichu - zbychu (Dal 50, 61—2); Pak skončě život Libuše, pohřebu ji ve vsi, jenž slóve Libušě (Dal 8, 1—2).

Figura conduplicacio (Klar: podvojenie) záležela v opakování jednoho nebo více slov, např. Sěmo, sěmo pojděte (Dal 22, 25); Proměňte sě! Proměňte sě (Dal 72, 39, 42 dvakrát); Milost, jejie milost, jestiť, jestiť mé utěšenie (Píseň o barvách 43—4); Příď, příď (Kat. 1905). Obrat o laskavých slovech bonitatis verba u Jana ze Středy měl v české paralele zesílený milostný význam: dobrá slova dali. Dobrá slova davše (Šla dva tovařiše 4—5). Zdvojení zdůrazňovalo podle dobových teorií citové vzrušení, rozhořčení nebo podiv.

K méně výrazným figurám patřila correccio, podle Her 4,36: est, quae tollit id, quod dictum est, et pro eo id, quod magis idoneum videtur, reponit. Poněkud obměněně definují tuto figuru poznámky Praha UK I E 39, f. 209b z 15. stol: Correccio est, quando illud, quod dictum est, corrigitur et amplius subiungitur, ut: tu es malus, aliis certe peyor, ymmo pessimus. Část, která opravovala, bývala uváděna adverbiem immo. Tak často vznikal paralelismus kladu a záporu, o němž psal Vilikovský (Písemnictví 232). Býval uveden non - immo, ne - ale, např. non volentes, ymo eciam nolentes (Jan Stř. 277), non negligentem, sed sollicitum (Jan Stř. 66) — ne kněže, ale nemúdrá krávo (Dal 23, 12), ne mój muži, ale črte (Kat 2930), ne milé, ale mrzuté Neščestie (Tk 62).

Figura occultacio, zvaná též pretericio, bývala uvedena větami: jehož já nechci mluviti (Dal 3,24), Non licet nomen preterisse (Carmen prestet), Nelzě vypraviti slovy (NR 1964), o němž nynie my mlčíme (Tkadl 127). Vyskytovaly se také ironie, chiasmus a řečnické otázky, ozdobným účelům sloužily aliterace (favente fortune fallacia, Jan Stř. 143; ve všech věcech vuodce, Tkadl 9) a adjektiva s předponami per-, pre-, přě-. — Z myšlenkových ozdob se užívala deminucio, tj. litotes, který záporem zmenšoval význam slova: Non ignoret (Jan Stř. 11) — nichil ignorat (Jan Stř. Řehořovi 131) — non ignara (Qu IV 8), nic to nepodobné nenie (NR 83), nebuď nestatečný (RO 404). Literárnímu slohu i vzdělávacímu postupu sloužily také determinace (určování substantiv a sloves epitety) a definice (objasnění pojmů).

U dokonalého rétora se vyžadovalo vyjadřovací bohatství a formální obratnost i pohotovost; tuto zručnost usnadňovalo užívání jistých floskulí, sentencí, myšlenek a stylizací. Rétor, který zdobil „květy“ svá slova a nauku, se nazýval floreticus. Rétorické floskule byly např. aureis redimita monilibus (Jindřich z Isernie, Jan Stř.), flore vernans (Jindřich z Is., Qu), fons sapience (Qu I 17) — der weisheit brunne (Acker 10). Rétorický obrat v Quadrip II 5: Inde furit ebria Gallia (země francká neb vlaská) má podobně i Husovo Exercicium rethorice v kapitole o copia latinitatis: furor ytalicus (Praha UK IX E 4, f. 208a). Tradice tak pomáhala stylizaci. Rétorika a stylistika si v literatuře latinské a národní zásadně odpovídaly a patřily k základům národních kultur.

 

[270]R é s u m é

DE RHETORICA ET MODO DICTANDI IN BOHEMIA MEDIAEVALI

Rhetorica arteque dictandi in Bohemiam iam saeculo XIII exeunte a Henrico de Isernia allatis Caroli IV. et Venceslai IV. aevo multae rhetoricae componebantur operaque sua scribebant rhetores, qui in libris suis definitiones terminosque technicos rhetoricae scientiae tradebant docebantque in oratore quinque res esse oportere: inventionem, dispositionem, elocutionem, memoriam, pronuntiationem. Auctores, praedicatores, notarii utebantur Latinorum, Bohemorum, Germanorum linguis, quae in grammaticis et lexicis et formulariis colebantur. Rhetores et poetae Latini et Bohemi synonymatione, similitudine cadente, nominatione (i. e. novis verbis) utebantur, de stilo magnopere curabant, orationis membra prolongabant seu dilatabant et abbreviabant, opera sua coloribus seu exornationibus rhetoricis afficiebant. Qui colores similes erant in stilo Latino et Bohemico. Ad ornatum facilem contentio, annominatio, repetitio, conversio, traductio, conduplicatio, gradatio, exclamatio, occultatio, correctio pertinebant. Ad ornatum difficilem et exornationes sententiarum praecipue translatio superlatioque pertinebant; pulchrae translationes quaedam de amore formabantur. Sententiae quoque quaedem, utpote de furore Italico, communes erant.


[1] K rétorice a poetice srov. též J. B. Novák, Středověká diktamina v souvistosti s antikou a renaissancí, ČČH 15, 1909, 30n., 200n., 302n., 393n.; G. Pirchan, Rhetor et poeta, Zschr. f. sudetendeutsche Geschichte 2, 1938, 218n.; K. Doskočil, Protonotář Jindřich Vlach a notář Jindřich Vlach z Isernie, Časopis archivní školy 15—16, 1937—38, 89n.; Mistr Dybin, rétor doby Karlovy, Praha 1948; Fr. Svejkovský, Základní problémy středověké poetiky a jejich odraz ve slovanských literaturách, ČL 6, 1958, 269n.; Studium polských teoretických spisů o jazyce a stylu z 14. až 18. století, SaS 20, 1959, 134n.

V článku užívám zkratek obvyklých v soupisech rukopisů, bibliografiích a v slovnících, zvláště v připravovaném slovníku středolatinském a staročeském.

[2] W. Wattenbach, Candela rhetoricae. Eine Anleitung zum Briefstil aus Iglau, Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen 30, 1861.

[3] J. Vilikovský, O domnělé Husově rétorice, Bratislava 6, 1932, 178n.; F. M. Bartoš, Po stopách nezvěstné Husovy rétoriky, JSH 9, 1936, 21n.

[4] K stylistice a jazykovým prostředkům stylu srov. též: F. Quadlbauer, Die antike Theorie der genera dicendi im lateinischen Mittelalter, Wien, 1962. — D. S. Lichačev, Social’nyje osnovy stilja „Molenija“ Daniila Zatočnika, Trudy otdela drevnerusskoj literatury 10, 1954, 106n.; V. Janouch, K pramenům a stylu Alexandreidy staročeské, Věstník KČSN 1943, 3, 1n. — F. Svěrák, Rýmová tradice ve staročeských skladbách, Sb. ped. fak. Mas. univ. v Brně 1947, 177n.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 4, s. 260-270

Předchozí Lumír Klimeš: Jazykové úpravy Palackého prací z let 1823—1854 v jejich pozdějších vydáních

Následující Jaroslav Zima, Zdeňka Sochová: Diskuse o pravopise. Slovesa s předponami s(e)- a z(e)- v slovníku a v pravopise