Diskuse o pravopise. Slovesa s předponami s(e)- a z(e)- v slovníku a v pravopise

Jaroslav Zima, Zdeňka Sochová

[Rozhledy]

(pdf)

Дискуссия об орфографии. Глаголы с префиксами s(e)- и z(e)- в словаре и в орфографии / Discussion sur l’оrthоgraphe. Les verbes avec les préfixes s(e)- et z(e)-, dans le lexique et dans l’orthographe

Odvozování předponami, nejčastější a produktivní způsob perfektivizace českých (a vůbec slovanských sloves, patří k velmi důležitým a dosud jen zčásti prozkoumaným otázkám gramatickým i lexikologickým.[1] Dosavadní bádání se soustředilo hlavně na perfektivizaci předponami prostě vidovými. Poldaufovou zásluhou je, že průzkumem faktorů, které rozhodují o volbě prostě zdokonavující předpony, podnětně ukázal, že prostá perfektivizace se neděje jen v rovině čistě gramatické, předponami lexikálně „prázdnými“ nebo takovými, jejichž význam není slučitelný s významem příslušného slovesa prostého (mluvit - promluvit), nýbrž že perfektivizační funkci mají častěji předpony s oslabeným lexikálním významem. Je to zvláštní typ předpon — na přechodu mezi oběma základními, prostě vidovými a lexikálními — tzv. předpony řadicí, které zdůrazňují, podtrhují význačný významový rys prostého slovesa, mají málo konkrétní, obecnější obsah, pod který „řadíme“ konkrétnější význam slovesný. Většina těchto řadicích předpon nemění tedy v zásadě slovní význam základního prostého slovesa, pouze jej modifikují a odstiňují; jejich hlavním úkolem je prostá perfektivizace, ovšem v rovině lexikálně gramatické.

Obtížnost problému oddělit od sebe předpony jen prostě vidové od předpon s perfektivizační funkcí lexikálně gramatickou má své důsledky i pro lexikografickou práci. Mimořádné závažnosti nabývá tato problematika — zejména též pro stránku pravopisnou — při spojování sloves s předponami s(e)-, z(e)-.

Psaní sloves se s(e)- nebo z(e)- nevybočuje pro běžné uživatele jazyka na první pohled z oblasti pouhé pravopisné konvence. Současná pravopisná norma je však výsledkem dlouhodobého vývoje, v němž se uplatnily nejen faktory sémantické, nýbrž do něhož zasáhly i činitele povahy fonetické (ustálenost nebo rozkolísanost zvukové realizace) i pravopisné (vliv ortografické tradice a úsilí o normalizaci pravopisu).

[271]Vcelku je tedy u slovesných dvojic s předponami s(e)- a z(e)- situace značně složitá. Slovesnými dvojicemi zde rozumíme dvojice sloves odlišených předponami s- a z-, nikoli dvojice vidové. Mnohé členy dvojic jsou tu rozlišeny významově, graficky i zvukovou realizací. Jde tu převážně o slovesa s náslovnými souhláskovými skupinami předpon s-, z- se souhláskami nepárovými, jedinečnými a se souhláskou v: sjednat - zjednat, směnit - změnit, smetat - zmetat, slíbat - zlíbat, srůst - zrůst, svolat - zvolat, svést - zvést aj.

Stupeň významové diferenciace není ovšem u všech dvojic tohoto typu stejný (intenzívnější významové rozlišení je např. u dvojic směnit - změnit, svolat - zvolat nežli u dvojice slíbat - zlíbat).

Asimilací k následující párové souhlásce dochází u jiných dvojic k homofonii předpon s- a z-. Liší se tedy mnohé dvojice jenom po stránce sémantické a grafické: sběhnout - zběhnout, sbít - zbít, sdělat - zdělat, stepat - ztepat, stlouci - ztlouci aj.

U uvedených typů slovesných dvojic jsou jejich členy celkem jasně významově rozlišeny. U méně početných dvojic jiných nacházíme oslabení distinktivních znaků významových: sbrousit - zbrousit, sbryndat - zbryndat, sbubnovat - zbubnovat, sestylizovat - zestylizovat, sladit (uvést v soulad) - zladit, slovit - zlovit, svlažit - zvlažit aj.

Při novém pokusu utřídit a sjednotit lexikologické zásady pro psaní sloves se s(e)- nebo z(e)- v normativním Slovníku spisovného jazyka českého[2] vycházíme ze snahy stanovit kritéria pro způsob psaní tak, aby volba náležité předpony byla běžným uživatelům co nejvíce usnadněna.

Je obecným rysem lexikografické práce, že některé strukturní lexikologické jevy je třeba — před vlastním lexikografickým zpracováním — teoreticky řešit na základě znalosti příslušného jevu v celé šíři slovní zásoby. Průzkumem všech sloves s předponami s(e)- a z(e)- a lexikální abstrakcí mohly být poměrně spolehlivě a podrobně určeny jednotlivé produktivní významy, popřípadě funkce předpon s(e)- a z(e)- v samostatných předponových heslech.

Základním hlediskem pro výběr předpony s(e)- nebo z(e)- u jednotlivých sloves je kritérium sémantické. Sledujeme-li z tohoto hlediska celou oblast uvedeného jevu, zjišťujeme tři hlavní skupiny slovesných dvojic, rozlišené stupněm sémantické diferenciace svých členů.

 

V první z nich se liší členy dvojic výraznými — i když ne vždy stejně intenzívními — rysy sémantickými. Náleží sem slovesné dvojice rozlišené grafikou i zvukovou realizací i dvojice sloves předponově homofonních, jejichž typy jsme vpředu uvedli. Předpony mají svůj plný lexikální význam, jde o prefigaci v rovině gramaticko-lexikální, vznikají nová slovesa s novým nebo posunutým slovním významem (svolat - zvolat, směnit - změnit, sběhnout - zběhnout, sbít - zbít). Jejich zpracování v samostatných slovníkových heslech je samozřejmostí. Podrobný sémantický rozbor předpony z(e)- ukázal jako jeden z jejích základních významů také ‚důkladné, úplné, vyčerpávající provedení děje‘. Na základě tohoto pevného kritéria můžeme pak postupovat při lexikografickém zpracovávání a pravopisném normování slovesných dvojic typu sestrouhat (s povrchu) a zestrouhat (úplně), smáčet (na povrchu) a zmáčet (úplně), které až dosud byly zpravidla zpracovávány a psány jen s předponou s(e)-.

Vedle těchto nesporných typů je druhá skupina sloves, jejichž normování i lexikografické zpracování působí nejvíc potíží. Obsahuje dvojice sloves, jejichž sémantická diferenciace je malá a mohla by být i ovlivněna individuální interpretací. Jde o prefigaci lexikálně gramatickou. Předpona s(e)- zde funguje jako řadicí, zdůrazňuje významový znak ‚dohromady‘, ‚po povrchu‘ nebo ‚shora dolů‘, obsažený již v slovese prostém. Přitom význam takto odvozených sloves se prakticky kryje s významem týchž sloves s předponou z(e)-, která tu vyjadřuje prostou dokonavost (typ s-/zbrousit, s-/zbryndat, s-/zbubnovat). Jde tedy v podstatě o dvojí chápání téže představy (jako odrazu stejné mimojazykové skutečnosti) ze dvou různých stránek. Usilovali jsme o to vyjádřit dvojí aspekt téže představy jedním pojmenováním. U dvojic sloves této skupiny je proto nutné uvážlivě se rozhodnout pro funkčně adekvátnější člen dvojice podle převažujících distinktivních znaků, které sbližují dané sloveso s tou neb onou předponou, a druhou, potenciální, nepatrně vý[272]znamově rozlišenou variantu ponechat (jako „upozaděnou“ dubletu) tam, kde by jejím neuvedením došlo k ochuzení vyjadřovacích možností.

Třetí skupinu pak tvoří dvojice sloves vyjadřujících úplně stejnou představu. Prefigace má zde funkci gramatickou. Tu jde jednak o slovesa obecného jazyka (zešvindlovat, zhandlovat, zplanýrovat, zkvaknout), jednak o slovesa spisovná (se-/zešklebit, s-/zřasit, s-/zřetězit), uváděná v akademických Pravidlech v obou podobách. I u takových sloves spisovných by bylo účelné rozhodnout se pro způsob psaní s produktivní předponou z(e)-. Se zřetelem k dosavadní kodifikaci by byl vhodný odkaz i k možné druhé grafické podobě (psáno [dř.] též sešklebit, sřasit, sřetězit).

U slovesných dvojic druhé skupiny s malou mírou sémantické diferenciace setkáváme se s jevem sémantické konvergence. Tkví ve skutečnosti, že totéž sloveso prosté s dvěma předponami s(e)-/z(e)- — sémanticky odlišnými — směřuje k vystižení jedné a téže představy. Významová sbíhavost není ovšem v předponách samých, které — třeba v oslabené míře — ponechávají si své významy nebo významové odstíny, nýbrž v jejich spojení se slovesy určitého typu, jejichž význam, modifikovaný dvojí možnou prefigací, může vyjádřit dvojí aspekt téže představy (sestylizovat ‚stylizováním sestavit‘, zestylizovat dok. k stylizovat; sešklebit ‚šklebením stáhnout dohromady‘, zešklebit dok. k šklebit). Tato fakta potvrzuje i důkaz povahy negativní: u sloves lexikálně plně rozlišených (stlouci - ztlouci) k sémantické konvergenci dojít nemůže. Sémantická konvergence je zde v těsné souvislosti s jazykovou ekonomií, která působí v nejrůznějších vnitřně vyvážených vztazích mezi vyjadřovacími prostředky a jejich funkcemi.

Analýzou významů obou předpon bylo zjištěno, že vedle vyhraněných, pro každou předponu specifických významů[3] jsou i dvě funkce, v nichž se obě předpony sbližují: obě předpony vyjadřují společně prostou dokonavost a distributivnost.

Vyjdeme-li z pozorování vývojových tendencí jazykových, zjišťujeme, že v obou těchto funkcích je produktivní předpona z(e)-, nikoli předpona s(e)-; ta představuje jen prvek tradičně ustálený (skončit, sníst, strpět; spochytat). Velmi jasně ukazuje tuto skutečnost podrobný rozbor zejména v oblasti distributivnosti. Zatímco předpona s(e)- má distributivní význam jen v případech ojedinělých (splácet, skupovat), je předpona z(e)- v tomto významu u sloves prefigovaných velmi častá.[4] Je tedy jen v duchu progresívní tendence jazykové, objektivně zjištěné, jestliže — ponechávajíce u některých prostých distributiv tradičně ustálený způsob psaní se s- (splácet, skupovat) — budeme psát u distributiv prefigovaných, psaných dosud dvojím způsobem, jenom předponu z-: zpochytat ap. (stejně jako zporážet, zposekat, zpověšet, zpovyrážet aj.).

Proti tomu lze ovšem namítnout, že předpona s- (v typu spochytat) zdůrazňuje znak ‚směřování dohromady‘, obsažený již v slovese samém. Toto zdůraznění tu však není významovým znakem, nýbrž jen významovým odstínem (ne vždy snadno postižitelným). Rozdílná významová intenzita předpony s- vyplývá ostatně už ze srovnání slovesa spochytat se slovesy, u nichž má skutečný význam ‚dohromady‘ (schytat). Máme-li tedy u typu s-/zpochytat rozhodnout mezi významovým odstínem zdůrazňujícím význam slovesa prostého a skutečným významovým znakem distributivnosti, bohatě doloženým, rozhodneme se u tohoto typu sloves pro produktivní předponu z-.

Předpona z(e)-, jak z podrobné analýzy jejích významů vyplývá, je také výrazným a progre[273]sívním prostředkem prosté perfektivizace. Nelze tu pochopitelně zcela vyloučit diachronický pohled na jazykovou skutečnost. Třeba tu rozlišit jevy, u nichž je dnešní úzus rozkolísán a kde by kodifikace s předponou z(e)- přinesla nesporné zjednodušení pravopisné, od jevů, kde je předpona s(e)- tradičně ustálena, a kde by tedy každý zásah pronikal násilně do jazykového povědomí aktivního uživatele jazyka i čtenáře psaných projevů. Nebylo by snad proto vhodné měnit tradičně ustálené slovesné podoby s perfektivizující předponou grafické podoby s(e)- typu skončit, spálit, shořet, splašit se, spatřit, strpět, sečkat, setrvat, semlít, ale je možno naproti tomu uplatnit progresívnost perfektivizující předpony z(e)- u sloves nově vznikajících typu zestohovat, zesilážovat ap.

Při stanovení způsobu psaní jednotlivých sloves je velmi důležitým korektivem našeho normalizačního úsilí onomaziologický třídicí princip. Skupiny významově příbuzných slov vytvářejí často onomaziologické řady, v nichž by bylo vhodné zavést jednotné psaní u všech sloves z jednotného hlediska. Onomaziologický aspekt tak přispívá k hlubšímu postižení sémantických souvislostí a k soustavnější klasifikaci slovotvorných prostředků. U menších skupinek dvou nebo tří sloves z podobného významového okruhu rozhoduje pak analogie, kde způsob psaní méně častého slovesa je přizpůsoben grafice slovesa běžného (zesoumračit se podle zešeřit se).

V této sjednocovací tendenci však nemůžeme jít mechanicky příliš daleko. Postihuje jen reprezentativní, centrální, základní slovesa onomaziologických řad, slovesa hodně frekventovaná, pevně v jazykovém povědomí aktivních uživatelů zakotvená, s ustálenými významy. U ostatních sloves řady, významově blízkých, ale řídce doložených, expresívních synonym apod., je třeba přihlížet od případu k případu, zda jde opravdu o další plně lexikalizovaný význam, nebo jen o různý vývojový stupeň přeneseného významu, popř. jen o ojedinělé potenciální přenesené užití. Např. slovesa sešlehat, sešvihat mají též přenesený význam ‚šleháním, šviháním zbít‘ a sloveso setřít význam ‚ostře zkritizovat, usadit‘, kde podoba se ze- odpovídá příslušnému onomaziologickému typu zbít, ztlouci, ztrhat, ale přenesenost nedosahuje takové míry lexikalizace, aby vedla k vytvoření nové lexikální jednotky, nového samostatného slovesa.

Jak jsme uvedli na začátku, narušuje důslednost řešení z hlediska sémantického pravopisná tradice u některých sloves vyjadřujících prostou dokonavost a distributivnost, kde je ustálena předpona s(e)- a kde by změna na jednotné psaní se z(e)- vedla k nežádoucímu rozkolísání. Tradiční způsob psaní však není jediným interferujícím kritériem. Je jím i hledisko výslovnostní.

Akademická Pravidla kodifikovala v různých podobách slovesa téže onomaziologické řady: zběhat - zchodit - scestovat[5] - sjet - sjezdit. U sloves zběhat a scestovat rozhoduje o způsobu psaní jednou znělá a jednou neznělá regresívní asimilace, u slovesa zchodit proti principu výslovnostnímu naopak jeho onomaziologické přiřazení k typu zběhat, u sloves sjet a sjezdit, kde je možná obojí výslovnost, zase příklon k typu scestovat, a to podle převládající výslovnosti. Tím dochází k nedůslednému řešení způsobu psaní u sloves sémanticky příbuzných. Je otázka, nebylo-li by účelné sjednotit psaní u všech těchto sloves na z-.

Psanou podobu by mohla někdy ovlivnit i výslovnost emfatická. Je tomu tak např. u sloves sjet, sjezdit někoho ve významu ‚ostře vyplísnit‘, kde je běžnější výslovnost se z-. Příruční slovník jazyka českého také podobu se z- u slovesa sjezdit uvádí. Ale protože jde jen o rozlišení v rovině emocionálnosti, přidržují se Pravidla českého pravopisu i Slovník spisovného jazyka českého jen jediné podoby se s-.

Nelze nevzít v úvahu i tradiční grafický obraz některých sloves, ovlivněný i výslovností původně oblastní, protože je rozšířen hodně i v psaných projevech. V obecně české výslovnosti je běžné se- místo ze- v slovesech typu seprat, seřezat, sesekat, i když se tato slovesa významově přiřazují k typům zbít, ztlouci, zpráskat apod. Vliv na normování psané podoby sotva může však mít naopak oblastní česká výslovnost se se- u sloves znamenajících změnu stavu [274]a kvality (zezelenat, zeslábnout, zestárnout apod.), podobně jako jej nemůže mít oblastní moravská výslovnost se ze- v typech sloves jako sešít, sestehovat (‚dohromady‘) nebo sežrat, sežvýkat apod. (onomaziologická řada sníst, spolknout, schlamstnout aj.).

Pokusili jsme se naznačit bohatou problematiku, kterou skýtá tak složitý lexikologický jev, jakým je dvojí prefigace sloves se s(e)- a z(e)-, a naznačit, které faktory ulehčovaly nebo naopak ztěžovaly jeho adekvátní normativně pravopisné i lexikografické postižení, racionálně zjednodušené.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 4, s. 270-274

Předchozí Josef Tříška: O rétorice a stylu naší středověké literatury

Následující Petr Sgall: Generativní systémy v lingvistice