Pojetí neutralizace v morfologii

Helena Křížková

[Články]

(pdf)

Понятие нейтрализации в морфологии / Une conception de la neutralisation en morphologie

Při zjišťování izomorfismu mezi jednotlivými jazykovými plány dostalo se v posledních letech jisté pozornosti také neutralizaci, jejíž existence v plánu fonologickém se obecně uznává přes některé rozdíly v interpretaci její podstaty a šíře jejího uplatnění. Je přirozené, že spolu s pokusy aplikovat na vyšší jazykové plány, tvořené jednotkami bilaterálními, systémové vztahy zjištěné na rovině unilaterálních jednotek — fonémů — (tj. existenci jednotlivých typů protikladů spočívajících na distinktivních rysech, z nichž nejdůležitější pro fonologii je privativní opozice s příznakovým a nepříznakovým členem) přenášejí se na tyto vyšší plány i dílčí modifikace systému, spojené s potlačením, resp. nerealizováním některých fonologických opozicí, tj. s jejich tzv. neutralizací. Je také přirozené, že se objevily kritické hlasy varující před mechanickým přenášením pojmů uplatňujících se na nižší rovině na roviny vyšší, zabývající se znakem v obou jeho složkách, výrazové i obsahové.

O tom, jak naléhavé je ujasnění užitečnosti pojmu neutralizace v současném stadiu strukturní analýzy jazykové stavby, svědčí zájem vyvolaný v r. 1957 Martinetovou anketou.[1] Šlo o to vyjasnit, zda je užitečné aplikovat pojem neutralizace v morfologii a v lexiku (1) jen v rovině obsahové s vyloučením roviny výrazové — nebo na rovině znaku jakožto takového, zahrnujícího obě složky, tj. obsahovou i výrazovou; (2) jaké povahy (fonetické n. sémantické) jsou rysy ztrácející platnost v neutralizační pozici; (3) které jednotky obdobné fonémům (slovo atp.) se neutralizují v určitých kontextech a (4) jaké povahy (fonetické — sémantické, lokalizovatelné — nelokalizovatelné) jsou kontexty nebo „dominance“ podmiňující neutralizaci (TIL 10—11).

43 příspěvky v TIL, odpovídající na jasně formulované otázky i některé příspěvky pozdější,[2] ukazují dostatečně názorně, jak rozdílně je pojem neutralizace ve vyšších jazykových plánech přijímán — vedle kladných hlasů se objevila i řada hlasů značně skeptických (např. C. E. Bazell, J. Perrot, J. Porte, A. A. Reformatskij, G. Waldo aj.), pochybujících o vhodnosti uplatňování strukturálních metod vůbec mimo oblast fonologie — a mezi těmi, kteří uznávají neutralizaci i mimo fonologii, jsou značné rozdíly v samém jejím pojetí. Považujeme proto za potřebné pokračovat v diskusi také u nás, zejména proto, že kromě statí B. Trnky,[3] představujících jen jeden z možných přístupů k této otázce, nikdo se tímto problémem v posledních několika letech důkladněji neobíral, třebaže je to jedna z otázek pro strukturní analýzu jazykové stavby základních.

Lze v zásadě souhlasit s těmi lingvisty, kteří zjišťují paralelismus v uspořádání roviny výrazové a roviny obsahové, jsouce si ovšem vědomi možného asymetrického vztahu mezi nimi.

Nejmenší samostatně existující distinktivní jednotky roviny výrazové, fonémy, z nichž jsou budovány distinktivní jednotky vyššího řádu, jeví se jako elementy vytvářené různými soubory nesamostatně existujících distinktivních [15]rysů. V rovině paradigmatické jsou tyto soubory distinktivních rysů, lišící se jednak charakterem rysů, jednak jejich počtem, navzájem zřetelně odlišeny a v řadě případů seskupeny do opozic lišících se přítomností nebo nepřítomností některého rysu. Jestliže lze na rovině paradigmatické vyčlenit např. dvojice fonémů rozlišených přítomností nebo nepřítomností znělosti, tj. d -t, b - p, g - k atd., a také např. fonémy n, m aj., které do takovýchto dvojic nevstupují, nepovažujeme ještě za nutné mluvit v tomto případě o neutralizaci (paradigmatické) znalostního protikladu, jak činí např. Ebeling a Schogt,[4] Lüdtke,[5] Trnka (TIL 153) aj. Neutralizace fonologické opozice, „die Aufhebung der phonologischen Gegensätze“, synkretismus atd. je jev vlastní především rovině syntagmatické (čímž není řečeno, že to není záležitost systému jazyka). Na rovině paradigmatické máme jen jistý omezený počet realizovaných souborů distinktivních rysů z neomezeného množství souborů potenciálních s distinktivními rysy, které se v daném jazyce nemusejí u žádného souboru realizovat (viz např. dvojice palatálních — nepalatálních konsonantů, otevřené — zavřené vokály aj.).

Na rovině syntagmatické může však docházet k potlačení některých distinktivních rysů, a tedy k neutralizaci opozice existující v rovině paradigmatické. Ve všech případech je potlačení fonologické opozice podmíněno syntagmaticky, ať už jde o bezprostřední sousedství fonémů, jejichž distinktivní rysy se navzájem vylučují, nebo o postavení fonému v rámci celého slova. Syntagmatická rovina je rovinou, v níž se realizují invarianty zjištěné na rovině paradigmatické, a realizují se někdy i v několika možných variantách, jejichž výskyt, počet a podoba jsou normovány. Jestliže se v některé pozici objevují totožné varianty dvou nebo více rozdílných fonémů, jak je tomu např. u ruského nepřízvučného vokalismu, můžeme hovořit v tomto případě o archifonému, který má však své opodstatnění pouze v rovině syntagmatické a jímž rozumíme totožnost fonetické realizace variant rozdílných fonémů v téže pozici.[6] Souhlasíme s Ľ. Ďurovičem, že neutralizace zásadně nemá vliv na fonematické složení slova nebo morfému, znesnadňuje pouze identifikaci fonémů.[7] Jsou kontexty, v nichž identifikace fonémů („řešení“ hjelmslevovského synkretismu) nepůsobí potíže, např. identifikace znělého a neznělého konsonantu v koncové pozici substantiv (LED × LEDU, LET × LETU); týž synkretismus v koncové pozici je však neřešitelný např. u neohebných slov (UŠ/Ž atp.).

Rozdílné uplatnění neutralizace (synkretismu) v rovině paradigmatické a syntagmatické platí i pro plán morfologický, tj. plán, v němž se objevuje problematika znaku ve vzájemné vázanosti složky výrazové a obsahové. Jde však o to zjistit, zda se neutralizace (synkretismus) týká obou složek nebo jen jedné z nich a které, a které rysy ztrácejí svou platnost v neutralizační pozici, tj. odpovědět na Martinetovy otázky z ankety.

Nelze považovat za negativní stav, kdy část lingvistů hledá neutralizaci podobnou neutralizaci fonologické jen v rovině výrazové, protože neutralizace označovaného je [16]podle jejich názoru vyloučena samou podstatou komunikace,[8] jiní naopak zdůrazňují neutralizaci v oblasti označovaného[9] a třetí uznávají možnost neutralizace v obou plánech, tj. označujícího i označovaného.[10] Odráží to jen různě široké a specifikované chápání jevu od snahy dobrat se nejobecnějších postupů, uplatňujících se ve všech jazykových plánech, až po detailní izolovanou analýzu jednotlivých složek systému. Všechny tři pohledy jsou tedy svým způsobem oprávněné, pokud jsou schopny vyložit celou oblast beze zbytku a nepřecházejí mlčky zjevné rozpory.

Pro nás bude východiskem stanovisko třetí, připouštějící neutralizaci v plánu označujícího i označovaného, tj. nacházející styčné body mezi organizací obou plánů. Stručně to formulovala O. Achmanovová: Ztráta (distinktivních) rysů jednotek bilaterálních je dvojí povahy: týká-li se fonologie, jde o homonymii, týká-li se oblasti významové, jde o synonymii (TIL 16) — nebo J. Kuryłowicz: Neutralizace v morfologii se dějí buď v plánu označujícího (= neutralizace morfů), nebo v plánu označovaného (= neutralizace morfémů). Základní věcí je nesměšovat tyto dva typy neutralizace, srovnáváme-li je s neutralizací ve fonologii. Znaky zúčastněné na dvou plánech — obsahovém a výrazovém — poskytují zřejmě bohatší a složitější obraz než distinktivní jednotky omezené pouze na plán výrazový (TIL 62—63).

Neutralizace (synkretismus) označujících v plánu morfologickém je rovněž možná jen v rovině syntagmatické,[11] neboť paradigmatická rovina ji vylučuje samou svou podstatou, stejně jako neutralizaci distinktivních rysů v plánu fonologickém. V rovině paradigmatické existuje jistý větší nebo menší počet souborů sémantických rysů navzájem zřetelně odlišených a uspořádaných do kategorií, jako je např. u substantiv pád, rod, číslo, u slovesa osoba, čas, způsob, vid ap. Jednotlivým souborům jsou přičleňovány výrazy. To se jeví v rovině syntagmatické buď jako přiřazení vlastních výrazů, odlišujících je od jiných souborů s jejich výrazy, jak je tomu např. v jazycích aglutinačních, nebo mohou sdílet přiřazené jim výrazy s jinými soubory, jak je tomu např. v jazycích flexívních. Konkrétní řešení výrazové stránky je však v obou případech záležitostí roviny syntagmatické. Je jen a jen záležitostí realizace výrazů, vyskytuje-li se neutralizace hojně v jazycích flexívních (považuje se dokonce za jejich charakteristický rys), kde jeden výraz sdílí společně několik sémů různých tříd (např. sém pádový + sém rodový + sém číselný u substantiv) a nikoli v jazycích aglutinačních, kde sémy jednotlivých tříd mají přiřazeny výrazy vlastní.

Výrazová neutralizace např. uvnitř deklinace substantiv v slovanských jazycích neznamená potlačení významového protikladu a rovná se v podstatě homonymii. Nevidíme důvodu k rozlišování na jedné straně neutralizace např. N/A pl. f. n. ryby - ryby, okna - okna, kde podle B. Trnky „mizí protikladový význam členů morfologické dvojice za jistých nefonologických podmínek“, a na druhé straně homonymie např. u G/D sg. typu kost, kde nejde o význa[17]mové potlačení protikladu, nýbrž jen o „totožnost jeho fonologické realizace na pozadí jeho fonologické rozlišenosti“ (cit. sb. O věd. pozn. jaz., s. 101 až 102; podobné rozlišení viz u H. Marchanda, TIL 75). V obou případech je to neutralizace (synkretismus) jen výrazová, nepůsobící na potlačení nebo zachování významového protikladu členů morfologické kategorie.

Z tohoto hlediska není rozdílu mezi synkretismem N/A sg. a pl., zahrnujícím všechna neutra, G/A sg. u životných maskulin nebo D/L sg. u všech feminin na jedné straně a např. N/A nebo G/D/L sg. feminin typu kost, N/G/D/A/L sg. n. typu stavení nebo konečně N/G/D/A/L/I sg. a pl. n. typu kino v ruštině. To všechno jsou příklady stejného výrazového synkretismu (homonymie n. homofonie) bez ohledu na jeho větší nebo menší kategoriálnost, synkretismu plně řešitelného substitucí. Významy pádů jsou snadno identifikovatelné z kontextu a homonymie nepůsobí zpravidla žádné potíže. Je to jistě dáno především tím, že pád je kategorie morfologicko syntaktická par excellence. Avšak i výrazový synkretismus v rámci kategorií sémantičtějších, jako je např. vid, čas atd., je zpravidla řešitelný, přihlédne-li se k nezbytnému kontextu — viz např. výrazový synkretismus u sloves obojvidových, u dok. prézentu — dok. futura v češtině, u sekundárních imperfektiv v ruštině typu naryvat’ od naryt’ i narvať, podtačivať od podtočiť i podtačať, u 1. pl. indikativu prézentu — futura a imperativu v ruštině (idem! — idem, napišem! — napišem, budem pisať! — budem pisať), u reflexívních pasívních tvarů přechodných sloves, reflexívních sloves a neosobních tvarů reflexívních v češtině aj.

To všechno jsou příklady výrazového synkretismu s různým stupněm kategoriálnosti (viz na jedné straně kategoriálnost dok. prézentu — dok. futura, na druhé straně např. obojvidová slovesa; nevidíme potřebu terminologicky rozlišovat případy kategoriálnější od méně kategoriálních, podstata jevu je u všech táž) a jejich počet by bylo možno rozhojnit dalšími příklady, ať už slovanskými nebo jinými — viz např. možnost interpretovat jakožto výrazový synkretismus v rámci kategorie osoby v ruštině l-ový tvar, u něhož se synkretismus řeší nutným užitím osobního zájmena na rozdíl od prézentu n. futura, kde je užití zájmena přes tendenci k obligátnosti přece jen fakultativní, jiný výrazový synkretismus lze vidět mezi préteritálním čital a kondicionálovým čital po spojce čtoby atd.

Neodchyluje se od těchto kategoriálních typů výrazového synkretismu ani tzv. ztráta rodového významu u substantiv v plurále v němčině nebo výrazně se prosazující tendence k této ztrátě v jazycích slovanských. Nelze dosti dobře hovořit o potlačení n. neutralizaci rodového významu v plurále, vystupuje-li plurál v korelaci se singulárem, kde se rod i po stránce výrazové projevuje zcela zřetelně; tlak singuláru je dostatečně silný, aby nám dovolil identifikovat rodový význam v pl. i u předmětů, kde gramatický rod není podmíněn rodem přirozeným. Potíže mohou vznikat pouze u pluralií tantum — to je potom případ hjelmslevovského neřešitelného synkretismu, obdobného neřešitelnému synkretismu např. u znělých a neznělých konsonantů v koncové pozici neohebných slov.

Případy kategoriálního synkretismu, jako je rod v plurále substantiv, N/A sg. pl. neuter aj., se vysvětlují někdy účastí členů opozice na jiném morfologickém protikladu. „… příčiny není hledat ani ve fonologické realizaci morfémů ani v působení fonologické analogie, nýbrž v potřebách věty a v té oblasti strukturní morfologie, ve které se členy morfologických protikladů seřazují podle osy vertikální“ (B. Trnka, cit. sb. O věd. pozn., s. 103).

Pokud bychom uvažovali jen o takových případech synkretismu, jako je rod v pl. substantiv v němčině, časové tvary kondicionálu v ruštině a podobné [18]vývojové tendence u kondicionálu v češtině, popř. některé další, kde se synkretismus projevuje v celé oblasti, zdá se, že jde opravdu o jistou výrazovou ekonomii.[12] Příznakový plurál přestává tvarově diferencovat členy druhé kategorie, v tomto případě rodu, bez ohledu na jejich příznakovost a nepříznakovost v singuláru. Podobně tvary kondicionálu v ruštině, vyjadřující příznakový člen kategorie způsobu v poměru k indikativu, nemají schopnost rozlišovat další příznak — čas — běžný u všech tvarů nepříznakového indikativu. Lze tedy konstatovat, že příznakově zatíženější tvary, pokud jde o jednu kategorii, ztrácejí v některých případech schopnost rozlišovat členy jiné kategorie, není to však jev nutný, neboť to, co se nerozlišuje u téhož členu v jednom jazyce, rozlišuje se v jazyce jiném, a jde proto v těchto případech jen o výrazové nerozlišení významu, který je vždy potenciálně přítomen a dá se identifikovat substitucí. Podmínky tvarového synkretismu jsou zde výrazně syntagmatické.

Za výrazový synkretismus nepovažujeme sg. a pl. tantum uvnitř kategorie čísla, perfektiva a impertektiva tantum uvnitř kategorie vidu, reflexíva tantum uvnitř kategorie přechodnosti — nepřechodnosti, neosobní slovesa vedle osobních a neosobních tvarů sloves osobních, nedostatek stupňování u adjektiv vztahových a jiné případy, uváděné zpravidla jako příklad paradigmatické nebo syntagmatické neutralizace významového protikladu, podmíněný významem báze.[13] Všechny tyto případy je třeba hodnotit nikoli izolovaně, nýbrž na pozadí odpovídajících kategorií. Nedostatek druhého členu u perfektiv a imperfektiv tantum např. může souviset s významem slovní báze — tak je tomu zpravidla u imperfektiv tantum — velmi často však je to věc náhody (viz v ruštině perf. tantum rinuťsja a v témž významu brosiťsja s odpovídajícím imperfektivem brosaťsja) nebo je defektivnost podmíněna celkovým fungováním dané kategorie v tom kterém jazyce (bulharština např. perfektiva tantum prakticky nemá a kterýkoli komplexní význam si lze představit a vyjádřit rovněž jako procesuální). Avšak i v těch případech, kdy perfektiva a impertektiva tantum existují, je jejich vidový význam zcela jednoznačný, neboť kromě vidového protikladu v rámci jedné lexikální jednotky existuje vidový protiklad v rámci mnoha dalších jednotek, opírající se o vidový protiklad dokonavého a nedokonavého členu v rovině paradigmatické, a neexistuje v slovanských jazycích sloveso nebo slovesný tvar, který by stál mimo kategorie vidu. Podobný případ jsou singularia a pluralia tantum, jejichž defektivnost z hlediska kategorie čísla je zpravidla podmíněna významem báze, ale číslo nicméně vždy vyjadřují a jde v mnoha případech o produktivní slovotvorné typy — viz např. názvy částí oděvu v češtině: trenýrky, plavky, opalovačky aj., u nichž se zřetelně cítí příznakovost plurálu, tj. význam rozčleněnosti. Rovněž např. reflexíva tantum vždy vyjadřují nepřechodnost a jsou z hlediska vyjadřování tranzitivnosti příznakovým členem intranzitivním,[14] a nejinak je tomu se stupňováním adjektiv vztahových, které je sice znemožněno významem báze, adjektiva si však vždy ponechávají význam pozitivu, rovnající se významu pozitivu adjektiv jakostních. Projevuje se tedy ve všech těchto případech jistá defektivnost, pokud jde o realizaci jednotlivých kategorií u konkrétních slov, patřících do okruhu působnosti té či oné kategorie, nelze však mluvit ani o synkretismu výrazovém ani o synkretismu či neutralizaci významové.

[19]Je otázka, do jaké míry lze mluvit o výrazovém synkretismu v případech, kdy se budování nějaké kategorie zastavilo tak říkajíc v půli cesty. Máme na mysli případy jako rozlišování partitivu a genitivu u části maskulin v ruštině — tedy na jedné straně tabaku × tabaka, čaju × čaja, sacharu × sachara, avšak na druhé straně vždy jen chleba (jen -a je rovněž u substantiv rozlišujících genitiv a partitiv, pojí-li se s adjektivem: stakan krepkogo čaja; to by tedy byl ve vztahu k možnému čaju × čaja případ výrazového synkretismu) a naprosté nerozlišování obou významů — genitivního a partitivního — u feminin a neuter, nebo kategorii životnosti projevující se v slovanských jazycích v sg. maskulin u životných synkretismem G/A proti synkretismu N/A u neživotných, avšak neprojevující se u feminin na -a, kde jsou v sg. N/G/A tvarově rozlišeny u životných i neživotných.

V případě prvním bylo u části maskulin využito k významovému rozlišení genitivu a partitivu původně dubletních, plně synonymních koncovek. Bylo to odstranění výrazového synkretismu, který se začal pociťovat a začal mizet u maskulin, kde byly k dispozici dvě staré synonymní koncovky, u-kmenová a o-kmenová. U feminin a neuter se genitiv - partitiv nadále nerozlišoval, neboť u téhož typu sklonění v genitivu dubletní koncovky neexistovaly. Charakteristické však je, že dříve než se zvláštní tvar partitivní rozšířil ke všem maskulinům, jež partitivní význam připouštějí (a od nich mohl proniknout i k neutrům, neboť skloňování neuter je v podstatě totožné s deklinací maskulin), začal zase ustupovat ve prospěch jediného tvaru genitivního. Tato tendence proniká v současné ruštině dosti výrazně.

Pokud jde o životnost - neživotnost, jediným pádem, v němž se v slovanských jazycích v sg. závazně projevuje rozdíl mezi životnými a neživotnými substantivy, je akuzativ (v češtině k tomu přistupuje fakultativní rozlišení životných a neživotných maskulin v D a L sg.); pro životná maskulina byl nepohodlný původní tvarový synkretismus N/A, byl proto nahrazen synkretismem G/A, který byl z hlediska rozlišovací funkce pádových tvarů únosnější. U feminin na -a se však synkretismus N/A nevyskytoval, proto se u nich tvarový rozdíl mezi životnými a neživotnými substantivy neprojevil; nedostatek výrazového synkretismu G/A u životných feminin na -a měl vliv na zachování synkretismu N/A u substantiv typu myš (patrně k tomu přispěl i tak již značný synkretismus nepřímých pádů — viz G/D/L).

Jev obdobný neutralizaci (synkretismu) v plánu výrazovém můžeme hledat rovněž v plánu významovém, tj. označovaného, v tom se plně shodujeme s J. Kuryłowiczem.[15] Nepovažujeme však za neutralizaci označovaných případy typu něm. längs des Flusses / dem Flusse, třebaže jde o konstrukce v podstatě synonymní, jichž se užívá fakultativně. Vycházíme-li z jistého základního významu G a D, pak längs je případ předložky, jejíž význam připouští základní významy obou pádů, přičemž táž objektivní skutečnost je pokaždé nahlížena a stylizována poněkud z jiné stránky a mluvčí má možnost výběru.[16]

Nepovažujeme za neutralizaci významového protikladu ani často citovaný příklad latinské vazby dvou akuzativů videō mīlitem hostem occīdere s českou obdobou slyším chlapce zpívat píseň. Z hlediska výstavby této věty zde o žádnou neutralizaci významového protikladu N/A nejde — A stojí jako jedině možný pád po přechodném slovese, N se objevuje teprve tehdy, rozložíme-li větu na dvě původní složky, jejichž transformací vznikla: Chlapec zpívá píseň. Slyším X. X = Chlapec zpívá píseň. Tedy: [20]Slyším chlapce zpívat píseň, kde chlapec se dosazuje na prázdné místo akuzativu po přechodném slovese, což vede k přetvoření celého jádra původní věty — viz infinitiv na místě finitního tvaru.

Za neutralizaci označovaných považujeme užití nepříznakového členu místo příznakového mimo širokou oblast transpozice. Užíváme-li tedy v prézentu historickém při vyprávění o dějích minulých místo préterita prézentu, nejde o neutralizaci významového protikladu prézens - préteritum, protože prézentu je zde užito v jeho významu přítomném, jde tedy o transpozici.

Považujeme za neutralizaci v oblasti označovaných užití nespecifikované formy místo specifikovanější, ať už fakultativní nebo vynucené fungováním systému v některých jeho složkách, tam, kde nejde o to vyjádřit právě non A a kde není tedy užito nepříznakové formy k vyjádření příznaku protikladného.

Nepatří sem proto případy typu pes je domácí zvíře / psi jsou domácí zvířata, uváděné jako příklad neutralizace podmíněné účastí protikladových členů v protikladu syntaktickém.[17] Jak výstižně konstatuje M. Dokulil,[18] obě výpovědi uchopují touž mimojazykovou skutečnost z různých stran; plurál ji stylizuje jako mnohost jedinců, kdežto singulár zde nemá význam nepříznakový, nýbrž signalizuje jedinečnost druhu. „Je tedy v takových a podobných větách užití singuláru vlastně záležitostí dvojího zaměření slova vůbec, jednak na druh, jednak na jednotlivinu, nikoli faktem bezpříznakovosti singuláru“ (ibid.). Druhový singulár nemůžeme proto pokládat za příklad neutralizace významového protikladu singulár/plurál. Nedostatek plurálu u druhového singuláru, podmíněný sémantikou, je záležitost podobná jako singularia a pluralia tantum.

Příkladem neutralizace významového protikladu, tj. užití nepříznakového členu ve vlastním smyslu slova, může být užití adjektiva s referenčním významem v otázkách typu Jak je vysoký, starý, široký, dlouhý atd. na rozdíl od příznakového užití týchž adjektiv: ten dům je vysoký, starý atp.[19] Podobně je příznak neutralizován u substantiv odvozených od adjektiv s referenčním významem — srov. výška, šířka, délka, hloubka, velikost předmětu.[20] Mohli bychom v těchto případech mluvit o archisémantému, jímž se rozumí soubor rysů společných oběma členům zúčastněným na daném protikladu a odlišujících je od společných rysů jiných podobných dvojic, tj. svého druhu univerzální třídu, vzhledem k níž jsou neutralizované členy podtřídami s vzájemným komplementárním vztahem.

Neutralizace významového protikladu je zpravidla záležitostí fungování systému v některých jeho složkách. Příkladem takovéto systémové neutralizace ve sféře funkční může být nahrazení příznakového imperativu nepříznakovým kondicionálem, signalizujícím pouze nerealizovanost děje, při převedení přímé řeči do řeči nepřímé: Řekl mi: Nedělej to! — Řekl mi, abych to ne[21]dělal. Čeština může jít ještě dále a nahradit příznakový kondicionál nepříznakovým indikativem, neříkajícím nic o realizovanosti děje a vyjadřujícím v tomto případě nerealizovanost částicí: Řekl mi, ať to nedělám. Užití indikativu vedle kondicionálu je v češtině fakultativní. Ruština tuto druhou možnost nemá, musí užít v těchto případech vždy kondicionálu s výjimkou 3. os., kde se vyskytuje indikativ s pusť. Uvedený příklad je současně svědectvím toho, že studium neutralizace v porovnávacím plánu může přinést mnoho zjištění rozdílů ve fungování třeba i v rovině paradigmatické totožného systému několika jazyků.

Jako příklad uvedeme ještě užívání slovesného vidu. Na rozdíl od A. V. Bondarka považujeme za fakultativní neutralizaci vidového protikladu některé případy tzv. konkurence vidů.[21] Patří sem známé příklady užití nedokonavého préterita místo dokonavého: Kdo to maloval, psal, šil, vařil, ale také sekundární imperfektiva typu Kdo to přemalovával, přepisoval aj., o jejichž bezpříznakovém užití pochybuje M. Dokulil (op. cit., 95). Dílčí význam nedokonavého vidu, tj. význam procesuálnosti, zde ustupuje (třebaže není subjektivně vyloučen) významu nepříznakovému; je to „syntagmaticky podmíněné vyloučení rozdílu mezi dvěma skupinami elementárních gramatických významů“,[22] tj. mezi komplexním významem tvaru dokonavého a procesuálním tvaru nedokonavého, možné pouze v pozici neutralizace. Pouze v této pozici také můžeme mluvit o nepříznakovém užití nedokonavého tvaru, v tomto případě fakultativním. Souhlasíme ovšem s Bondarkem v tom, že v některých případech považovaných tradičně za konkurenci vidů si oba členy, jichž se užívá fakultativně, ponechávají každý svůj dílčí význam — např. při užití dokonavého a nedokonavého imperativu.[23]

Na druhé straně není důvodem k uznání neutralizace vidového protikladu skutečnost, že se v té či oné syntaktické pozici užívá výlučně jednoho vidu.[24] Bondarkovo rozlišení tautopozičního vidového protikladu a protikladu heteropozičního (op. cit., 184) je výhodné. Nevidíme však důvodu, proč je od sebe v ruštině oddělen aktuální prézens, v němž jedině možný nedokonavý prézens vyjadřuje procesuálnost, a prézens historický, připouštějící až na výjimky (ponecháme-li stranou děje uzuální) rovněž pouze nedokonavý vid, považovaný u Bondarka za příklad neutralizace vidového protikladu (ib., 196n.). Nedokonavý vid v prézentě historickém má týž procesuální význam jako prézens aktuální, jde vlastně o transpozici aktuálního prézentu; přitom v ruštině nebo v polštině je ta rovina prézentní ve vlastním smyslu slova vybudována důsledně, kdežto dokonavý prézens v češtině fikci přítomnosti porušuje (i v češtině jsou ovšem hojné případy, kdy celé vyprávění je vedeno v přísně dodržované rovině transponované přítomnosti, tj. nedokonavého prézentu s procesuálním významem).

[22]Za neutralizaci významového protikladu, tj. užití nepříznakového nedokonavého vidu ve vlastním smyslu slova, lze považovat v ruštině, ale stejně tak např. v bulharštině, ty případy, kdy vyjadřujeme děje uzuální. Týká se všech tří časových rovin. Viz konkurenci vidů v češtině: denně piji / vypiji dvě kávy, pil jsem / vypil jsem dvě kávy, budu pít / vypiji dvě kávy, avšak v ruštině jedině možný nedokonavý vid: Ježednevno ja vypivaju, vypival, budu vypivať dve čaški kofe. Z příkladu je rovněž vidět, že omezení užití dokonavého prézentu v ruštině nesouvisí s jeho významem futurálním. Užití vidů při ději uzuálním je ovšem záležitost složitější — v kontextech, kde jde o opakování několika na sebe navazujících dějů, se neutralizace vyskytuje zpravidla jen fakultativně, v různých časových rovinách více či méně často (např. v préteritu závazněji než v prézentu). Uvedenými příklady není samozřejmě problém neutralizace vidového protikladu, zejm. fakultativní, zdaleka vyčerpán — bylo by třeba analyzovat ještě konstrukce se záporem, různé konstrukce infinitivní atp., což je otázka monografického zpracování.

Shrnujeme naše úvahy o neutralizaci v morfologii takto:

Neutralizace se týká jak složky výrazové, tak také složky významové. V obou případech však je záležitostí jen roviny syntagmatické, neboť paradigmatická rovina ji vylučuje svou podstatou. Neutralizace označujících je záležitostí realizace výrazů vázaných na konkrétní označované. Vyskytují-li se v některé pozici totožné varianty výrazů dvou nebo více různých označovaných, můžeme je nazvat archimorfémem, ovšem nelze přenášet tento pojem na rovinu paradigmatickou. Výskyt archimorfému nemá vliv na zachování nebo potlačení významového protikladu mezi zúčastněnými členy, znesnadňuje pouze jejich identifikaci, která se provádí v těchto případech pouze substitucí.

Obdobou neutralizace v plánu označujících je neutralizace označovaných. Považujeme za ni užití nepříznakového členu místo možného příznakového — mimo širokou oblast transpozice — tj. užití nespecifikované formy místo specifikovanější, ať už fakultativní nebo vynucené fungováním systému v některých jeho složkách. Nepříznakový význam představuje ve vztahu k hlavním významům členů zúčastněných na protikladu archisémantém, vázaný na rovinu syntagmatickou a vyskytující se v určité syntaktické pozici. Výrazová stránka je totožná s výrazem jednoho ze zúčastněných členů, který bývá označován za nepříznakový člen protikladu. Ve skutečnosti jde jen o nepatrnou část kontextů, v nichž se rozdíly mezi soubory významových rysů stírají a kde lze mluvit o nepříznakovosti v úzkém slova smyslu, tj. vlastně o neutralizaci označovaných.

 

R é s u m é

ПОНЯТИЕ НЕЙТРАЛИЗАЦИИ В МОРФОЛОГИИ

Нейтрализация в морфологии затрагивает как сторону выражения, так и сторону содержания. В обоих случаях она представляет собой лишь явление синтагматического уровня, так как парадигматический уровень по своему существу ее исключает. Нейтрализация означающих возникает в связи с реализацией выражений, относящихся к разным означаемым. Если в какой-либо позиции встречаются тождественные варианты выражений, соотнесенных с двумя или несколькими означаемыми, то эти варианты можно считать архиморфемой. Ни в каком случае это понятие не соотносится с парадигматическим уровнем. Наличие архиморфемы не оказывает никакого [23]влияния на сохранение или устранение семантического противопоставления между входящими в это противопоставление членами, оно лишь затрудняет их идентификацию, которая осуществляется в этих случаях посредством субституции.

Аналогом нейтрализации на уровне означающих является нейтрализация означаемых. Под нейтрализацией означаемых нами подразумевается применение — за исключением широкой сферы транспозиций — немаркированного члена вместо возможного маркированного, т. е. употребление неспецифированной формы вместо формы более специфической, безразлично, будет ли оно факультативным или обусловленным функционированием отдельных ярусов системы. Немаркированное значение представляет собой архисемантему по отношению к основным значениям членов, вступающих в противопоставление. Архисемантема связана с синтагматическим уровнем и встречается в некоторых синтаксических позициях. Означающее представлено означающим одного из участвующих в данном противопоставлении членов, который считается немаркированным. О нейтрализации означаемых можно говорить лишь в небольшом количестве контекстов, обусловливающих стирание различий между пучками семантических признаков.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 14-23

Předchozí Paul M. Postal: Nový vývoj teorie transformační gramatiky

Následující František Kopečný: K pojmu „neaktuálnost“ ve vidové soustavě českého slovesa