Diskuse o pravopise. K některým otázkám pravopisu z hlediska grafematické soustavy češtiny

Jiří Kraus

[Rozhledy]

(pdf)

О некоторых вопросах орфографии с точки зрения графематической системы чешского языка / Sur quelques questions de l’ortographe du point de vue de la structure graphématique du tchèque

Současná diskuse, která se rozvinula na stránkách Slova a slovesnosti, svědčí o velkém zájmu lingvistů o řešení otázek pravopisných. Diskuse pravděpodobně přesáhne hranice časopisů výlučně lingvistických a zúčastní se jí nejen ti, kteří s jazykem pracují bezprostředně, jazykovědci, spisovatelé, pedagogové, novináři, ale i odborníci z jiných oblastí. Neustálý růst mechanizace a automatizace jazykových sdělení staví do popředí i požadavky sdělovacích techniků, programátorů samočinných počítačů a konstruktérů klávesnic elektrických psacích strojů. Racionalizace pravopisu jako součást demokratizace jazyka se tak stává záležitostí širší problematiky přenosu jazykové informace, jejíž význam bude při vzrůstajícím uplatňování prostředků moderní techniky stále stoupat. V těchto souvislostech by snad bylo užitečné se zamyslet i nad obecnější otázkou grafematické soustavy samé, zejména proto, že v češtině je poměrně početná. Protože významnými vývozci dálnopisů a samočinných počítačů jsou Angličané a Němci, jejichž abecedy jsou početně daleko jednodušší, bývají technici nuceni upravovat českou abecedu tak, že omezují počet písmen a sjednocují ji s grafematickými soustavami jazyků běžného západoevrop. standardu. Úpravy se zatím dělají tak, že jednotliví programátoři a sdělovací technici si pro přepis stanoví vlastní spřežky, často ne příliš výhodné. Adaptace počítačů ke zpracování jazykových informací však budou pravděpodobně vyžadovat řešení univerzálnější, které by mohlo mít vliv i na pravopisnou kodifikaci, zvláště tehdy, bude-li význam strojového zpracovávání informací nadále stoupat.

Bylo by účelně z tohoto hlediska tedy usilovat o takovou úpravu pravopisu, která by snížila počet písmen české abecedy a zároveň nepřestala plnit své základní funkce, vyplývající ze specifičnosti jazyka a zvláště jeho stránky fonologické. Na řešení této problematiky čekají také kodifikátoři klávesnic psacích strojů, protože při přepisu obsahově ekvivalentního textu v češtině je průměrná doba značně delší a pohyb prstů po klávesnici náročnější, než je tomu ve většině ostatních jazyků. Úprava českého grafematického systému a pravopisu by tedy měla vést ke zjednodušení, které by bylo ekonomicky výhodnější než adaptace sdělovacích zařízení a klaviatur samočinných počítačů. Diskuse o pravopisných otázkách by proto měla i tomuto aspektu věnovat pozornost.

Při řešení pravopisných otázek je nutno respektovat rovnováhu mezi stanoviskem čtenáře a stanoviskem pisatele, v Trávníčkově terminologii mezi funkcí vybavovací a funkcí zaznamenávací. Oba, čtenář i pisatel, mají zájem na tom, aby jejich přístup k textu byl co nejjednoznačnější.[1] Jednoznačnost přiřazení písmen k fonémům nazveme ve shodě s Janakievem[2] ortoanagrafií (‘ ρϑός ‚správný‘, ἀναγράφειν ‚zapisovat‘), stejnou vlastnost při vztahu fonémů k písmenům nazveme ortoanagnostií (ἀναγνωστικός ‚vhodný ke čtení, k poznávání‘). Např. rozlišování slov bít a být je výhodné anagnosticky, protože zde můžeme rozpoznat dvě rozdílná slova na první pohled, ale nevýhodné anagraficky, neboť je nutno si zapamatovat konvenci, kdy psát í a [52]kdy ý. Tato hlediska jsou pochopitelně protikladná. Dosavadní pravopisné úpravy vesměs posilovaly hledisko vybavovací ve shodě s povahou psaného textu, který slouží především k trvalému zachycování jazykových informací. Právě zde je však skryto jisté nebezpečí příliš subjektivního hodnocení. Ortoanagnostie je totiž velmi spjata s pravopisnou tradicí a mnohdy je obtížné rozlišit, co je skutečně výhodné z hlediska funkce vybavovací a co je zakořeněno konvencí jako ustálený grafický obraz slova a tím často i pojmu.[3] Jako příklad můžeme uvést pravopis některých vyjmenovaných slov, kde y nemá rozlišovací platnost a nelze je odůvodnit ani etymologicky, např. blýskat, hlemýžď, kopyto (ale nář. kopidlant), mýtit, pykat, sýkora. Etymologie slova pochopitelně nemůže být argumentem pro pravopis, který se řídí převážně jinými hledisky, ale uvedené příklady ukazují, že kodifikace dávají většinou přednost tvarům ustáleným, i když synchronií a někdy i vývojem neodůvodněným a nemotivovaným.[4]

Rozpor mezi stanoviskem ortoanagrafickým a ortoanagnostickým je vlastně i rozporem mezi techniky, kteří žádají redukci počtu grafémů, a lingvisty, jimž jde především o udržení adekvátnosti grafematického a fonologického plánu jazyka. To je možné ilustrovat i na příkladu českého a anglického pravopisu. Nanejvýš jednoduchá grafematická soustava angličtiny je pro čtenáře nevýhodná a ne vždy jednoznačná. Český pravopisný systém je pro čtenáře výhodný, zato složitost jeho abecedy je očividná; obsahuje 15 zvláštních písmen, pro něž mezinárodní klávesnicová kodifikace nemá označení — á, č, ď, é, ě, í, ň, ó, ř, š, ť, ú, ů, ý, ž (počet těchto specifických znaků je pro různé jazyky různý, srov. franc, è, é, ô, î, ê, û, â, ç, špan. é, ó, í, ú, á, ñ apod., ale převážně nedosahuje tak vysokého počtu).

Všimněme si nejdříve těch písmen, která neodpovídají zvláštním fonémům a která mohou být z anagrafického hlediska považována za nadbytečná. Jsou to čtyři písmena pro češtinu specifická — ě, y, ý, ů a tři mezinárodně invariantní — x, q, w. Existence prvních v současném systému psané češtiny je odůvodňována nejen tradicí, ale i snahou o rychlou a jednoduchou orientaci čtenáře, zvláště tam, kde pravopisné dublety pomáhají rozlišovat homonyma. Stojí však za úvahu, vyplatí-li se vzhledem k tomu složitý grafematický systém plně zachovávat. Např písmeno ě označuje měkkost předcházejících d, t, n, hlásku j po retnicích b, p, v, f a konečně ň po písmenu m. Toto víceznačné přiřazení se vyrovnává pouze možností rozlišit výskytově málo četné homofony obětí (rel. četn. všech tvarů tohoto substantiva v textu 0,0000818), objetí (rel. četn. 0,00000031) a objeti (rel. četn. všech tvarů tohoto slovesa 0,000015).[5] Navíc zde homonymita vždy nezasahuje syntakticky totožné funkce, takže jsou kontextově jednoduše rozlišitelné a distinktivní úloha pravopisu zde není proto příliš významná.

Mnohem závažnější důvod pro zachování ě v české abecedě uvádí J. Vachek (o. c., v pozn. 1), který zdůrazňuje výhodnost ě pro zachování graficky neměnného slovního základu při deklinaci a konjugaci (na základ/ě, na strop/ě, na mlat/ě je pro čtenáře výhodnější než tvary bez ě, které rozrušují hranice základových morfémů — na záklaďe, mlaťe, stropje, stromně. Tím se dostáváme k morfologické úloze ě v systému českých koncovek, kde český pravopis zdůrazňuje členění slov na morfémy. Na druhé straně však porušování zásady o neměnnosti slovního základu je vlastní řadě konjugačních i deklinačních typů (ruka — ruce, mohu — můžeš), takže v případě ě [53]grafika udržuje něco, co by se nezdálo nezbytně nutné pro celý morfonologický systém. Otázka případného vyloučení ě z české abecedy je ještě ztížena souvislostí s vyznačováním měkkosti po d, t, n v širším pojetí,[6] odkud se dostáváme na cestu k řešení pravopisu i/y. Zde je pravopisná tradice a společenská konvence nejsložitější a příliš radikální řešení by asi narazilo na množství překážek rázu nelingvistického. Rozbor ovšem nelze redukovat na výše vymezené stanovisko ortoanagrafické, ale je nutno chápat celou grafematickou soustavu jako systém, v kterém rovnoprávně fungují všechny grafémy, i ty, které nelze jednoznačně přiřadit k jednotlivým fonémům. To platí především o grafickém protikladu i-í/y-ý, kde jsou možná dílčí zjednodušení a zpravidelnění,[7] ale úplná eliminace některé z uvedených dvojic, která by zároveň představovala i omezení počtu českých grafémů, je z hlediska současného pravopisu těžko řešitelná; k tomu y patří do mezinárodního invariantu písmen.

Nejmenší množství vztahů s komplexem homonym a s morfonologickými zákonitostmi má podle našeho názoru ů, kde se s podobnými závislostmi jako u předchozích anagraficky nadbytečných písmen nesetkáváme. Tento grafém narušuje jednotný princip vyznačování délek v češtině a mimoto značně ztěžuje pravopis, hlavně nejednotností u přejatých slov, srov. múza, skútr, drezúra; trůn, růž, blůza; kultura, literatura, inventura. Právě v případě ú/ů lze mít za to, že jisté ekonomické náklady spojené s přetypováním znaků v tiskárnách a s úpravou psacích strojů by byly brzy vyváženy značnými úsporami.[8]

Další možnost snížení počtu písmen české abecedy by mohla vyplynout z výpočtu výskytových četností jednotlivých grafémů. Pro technický přenos by bylo účelné málo četná písmena potlačovat ve prospěch těch, která je mohou substituovat a jejichž četnost je vysoká. Protože tento požadavek se týká převážně kvantity, uvedu absolutní počet výskytů krátkých a dlouhých samohlásek ze 140 000 grafémů v sedmi stylech psané češtiny:[9]

a	7 603	á	3 014
e	10 165	é	1 464
i	4 625	í	3 486
y	2 272	ý	1 193
o	9 473	ó	59
u	4 198	ú/ů	764

Z tabulky je vidět, že dlouhé samohlásky mají daleko řidší výskyt než jim odpovídající krátké.[10] Bylo by jistě nevhodné odtud vyvozovat závěr, že grafematická statistika by opravňovala zrušit označování kvantity v češtině, i když např. v ruštině fonologicky stejně platný přízvuk nebo intonace v srbocharvátštině se nevyznačují. Výpočet četností grafémů však ukazuje různé kvantitativní charakteristiky psaného jazyka, které by kodifikace měla respektovat, nemá-li uměle udržovat písmena s nepatrným výskytem, jež pravopis komplikují a rozsah grafematické soustavy zvětšují. Nízká četnost ó naznačuje spíše možnost zjednodušení, i když počet slov obsahujících [54]ó byl minulým vydáním Pravidel posílen. Tím se dostáváme k otázce obecnějšího dosahu, že vedle zkoumání prvků jazykového systému a jeho funkcí je třeba brát v úvahu i zřetel kvantitativní, jehož poznávací úlohu nelze podceňovat. V našem případě frekvenční statistika omezuje princip označování kvantity nikoli strukturně (o — ó objektivně existují), ale kvantitativně, protože četnost ó je v češtině zanedbatelně nízká, nižší např. než četnost x, kde cizorodost a řídkost výskytu je zřejmá.[*]

Poněkud stranou naší úvahy necháváme užívání málo četných písmen x, q, w v české abecedě. Jejich vyřazení by bylo účelné z hlediska jednoznačného vztahu k fonologické soustavě češtiny i vzhledem ke zjednodušení klaviatur mechanických psacích prostředků, neúčelné však při psaní přejatých slov, převážně vlastních jmen. Nepatrná četnost těchto písmen by patrně mohla ovlivnit řešení některých speciálních klaviatur, které by se bez nich mohly obejít, i když je nutno uvážit, že jejich zrušením by se vzdálila česká abeceda mezinárodnímu standardu, jehož zachovávání je výhodné. Snížení počtu písmen přibližuje tedy českou abecedu jistému invariantu reprezentovanému nejvýstižněji abecedou telegrafní. Tento invariant je ovšem neúčelný nejen pro češtinu, ale pro jazyky slovanské vůbec, protože v nich došlo k rozvoji souhlásek palatalizovaných a palatálních, k uplatnění měkkostní korelace atd. Přesto však jej nelze úplně ignorovat, chceme-li brát v úvahu všechny možnosti zracionalizování normy psaného jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 51-54

Předchozí Jana Ondráčková: Některé metody komplexního výzkumu fyziologické činnosti mluvidel

Následující Miroslav Grepl: Významný pokus o syntetický výklad expresivity slova