Veršované skladby Neuberského sborníku

Zdeněk Tyl

[Rozhledy]

(pdf)

Стихотворные произведения Нейбергского сборника / Les compositions versifiées du recueil de Neuberg

Vydání básní dochovaných v tzv. Neuberském sborníku[1] (Nár. muzeum v Praze, sign. V E 39) záslužně vyplňuje jedno naše starší ediční desideratum; proto se k němu vracíme i po jistém časovém odstupu. Jsou v něm zpřístupněny odbornému zkoumání i širšímu čtenářskému zájmu skladby, které už větším dílem byly otištěny, avšak málo spolehlivě, a kterým se dostalo i zevrubného lit. historického rozboru, zvl. v studii V. Pražáka Neuberkův sborník a Májový sen (Bratislava 1924). Protože A. Grund už před časem vydal z téhož rukopisu stč. překlad jedenácti novel z Dekameronu a navíc první pokus o samostatnou českou povídku v boccacciovském stylu (Hynek z Poděbrad, Boccacciovské rozprávky; Památky staré literatury české, sv. 7, Praha 1950), čekají ještě na vydání dvě nevelké pův. skladby prozaické, Ctnost, rytíř a Moudrost a O štěstí (fol. 93a—109b), které do svých edic tematicky vymezených nemohli pojmout ani Grund, ani Tichá.

V úvodu vydavatelka ve zkratce charakterizuje význam veršovaných skladeb Neuberského sborníku pro osvětlení složité české kulturní situace v typicky přechodném období na sklonku 15. století, kdy k nám pronikal humanismus a renesance a vytvářely se předpoklady pro vznik moderní české literatury, nové obsahem i formou. Pro básně Neuberského sborníku je příznačný rozpor mezi progresívnější formou a obsahem, který stále ještě vychází z představ středověkých. Pokud jde o autora, přijímá Tichá — podle výsledků novějšího zkoumání, zejm. A. Grunda — obecně uznávaný předpoklad, že autorem všech skladeb sborníku je syn krále Jiřího, Hynek z Poděbrad (1452—1492); za plně prokázané lze ovšem Hynkovo autorství pokládat jen u Májového snu a Veršů o milovníku. Těmto dvěma skladbám věnuje Z. Tichá nejvíce pozornosti a pěkně ukazuje na jejich obsahu i jeho ztvárnění, v čem jsou ještě poplatné minulosti a v čem už předjímají daší vývoj. Jisté pochybnosti však v nás budí její úsilí očistit Hynka z Poděbrad z výtek o „lascívnosti“ (do uvozovek dává vydavatelka) a podrobit revizi zprávy o jeho „prý bezuzdném životě“ a „tzv. doklady o jeho povaze“ (cituji vydavatelku, s. 16). Její argumentace (1. o životě Hynkově toho víme málo, 2. svědkové jsou proti němu zaujatí, 3. nic mu nelze dokázat, 4. vlastně nebyl o nic horší než jiní) se opírá spíše o nedostatek důkazů než o pozitivní důkazy opaku. Nelze přece přitom tak zcela nechávat stranou to, že názorové souvislosti díla s autorovým životem jsou vskutku nápadné. Shledává-li Jakubec (Dějiny I, 558) v Májovém snu „patrně vzpomínky na vlastní zkušenosti urozeného prostopášníka“, zjednodušeně přihlížeje k obsahu, vytrženému z dobového literárního kontextu, Tichá naopak [59]zase v něm dosti jednostranně zjišťuje obdoby se „sladkým novým stylem“ italské provenience (il dolce stil nuovo; jako jeho příznačné rysy uvádí mj. idealizaci smyslové lásky, psychologické zvroucnění a estetické zjemnění).

Tato otázka o životě autorově není ovšem podstatná pro celkové ocenění otištěných básní sborníku a apologetický exkurs o jejich autorovi je i v úvodu zastíněn znaleckým rozborem tvárných prostředků Hynkových veršovaných skladeb; pro nedostatek místa mohla tu vydavatelka podat jen výtah ze svých soustavných studií o českém bezrozměrném verši oné doby, jejichž výsledky pak uveřejnila ve dvou materiálově dobře podložených statích, Několik poznámek o vztahu básní Hynka z Poděbrad k básním tzv. Smilovy školy (LF 85, 1962, 151—160) a K vývoji bezrozměrného verše v druhé polovině 15. století (Čes. literatura 10, 1962, 61—69). V první ukazuje, jak se Hynek na jedné straně vyrovnával s tradičními uměleckými postupy, které si vypracovala tzv. Smilova škola, ale na druhé straně si už dovedl vytvořit i osobité prostředky vlastní; hlavní jeho přínos spatřuje však v tom, že „využil tradičních středověkých prostředků vázaných na stejně tradiční literární formy a vyjadřujících tradiční obsah v skladbách, z nichž každá po nějaké stránce již středověk překonává“ (s. 160). Druhá studie přispívá k poznání vývoje stč. bezrozměrného verše rozborem básní Hynka z Poděbrad: jeho zásahy do syntaktické celistvosti dvojverší a verše svědčí o novém pojetí bezrozměrného verše, v kterém se zvláště uplatnily přesahy; k tomu ovšem nemálo přispěl i rychlý vývoj tehdejší české prózy. Stručnější, ale v podstatě výstižné jsou i poznámky o významu eufonických prostředků pro jazykovou výstavbu Hynkových veršovaných skladeb (o nich podrobněji srov. už v starším čl. Z. Tiché K využití eufonie v básních tzv. Neuberského sborníku, sb. Rodné zemi, Brno 1958, s. 376—381) a o lidových prvcích v jeho jazyce; ty se uplatňují v skladbách až nápadně a jsou toho druhu, že je mnohdy velmi nesnadné některé dobové frazeologismy spolehlivě vyložit (o tom viz dále). Na závěr je právem zdůrazněn národně politický význam Hynka z Poděbrad jako básníka: tkví zcela nepochybně v tom, že se příslušník nejvyšší české šlechty věnoval české literární tvorbě v době, kdy se někteří čeští humanisté odvraceli od své mateřštiny a jen tvorbu v kosmopolitní latině pokládali za důstojnou pravých vzdělanců.

Básně Hynka z Poděbrad jsou známy jen z opisu v Neuberském sborníku; to platí také o všech ostatních skladbách v něm dochovaných. Pěkné iniciály a ilustrace byly příčinou, že sborník byl barbarsky poškozen vytrháváním a vyřezáváním listů (z iniciál se v něm zachovala jedna jediná) a rozsah veršované části sborníku se tím ztenčil málem na polovinu; nejvíce utrpěla druhá skladba, Boj Štěstí s Neštěstím. Už po vydání knihy se podařilo Z. Tiché mezi rukopisnými zlomky v Nár. muzeu nalézt další tři listy se třemi obrázky a na rubu s úryvky textu (celkem 40 veršů); pocházejí ze skladby Boj Štěstí s Neštěstím, ale jejich přesná lokalizace je nemožná. Zprávu o nálezu a text otiskla Z. Tichá v čl. Nově nalezené zlomky z tzv. Neuberského sborníku (Čes. literatura 9, 1961, 76—78) a v populárním výkladu Syn českého krále básníkem (Věda a život 1961, 292—295; tam i reprodukce).

K edici mám tyto připomínky, popř. opravy:

A) K textu (cituji stránku edice a verš, opravené n. doporučované znění uvedeno vždy vpředu): 31, 65 žes se dobrú voženil podle rkpu; emendace že se s dobrú … zbytečná, vazba oženiti se kým je v stč. dobře doložena. — 32, 121 mnozí mají dosti na mále m. namále; nejde o spřežku (‚spokojí se s málem‘). — 33, 147 zdaliž jí muožeš zbýti; v rkpe gi, ale grafika dovoluje transkribovat délku, protože označování kvantity je tam rozkolísané. — 39, 112 až k sobě podobni nebyli m. podobny; podle rkpu a vzhledem k v. 89 a k tomu, že Múdrost je rodu muž., srov. dále v. 129. — 43, 264 presbytera m. prebytera; chyba tisku. — 49, 472 nikdyž m. nikdíž; rkp. nikdijż, srov. např. zwanij = zvány t. 461. — 58, 758 mají proti němu býti a chtie vše jemu rádi slúžiti m. chtě, rkp. chtie. — 58, 771 Múdrost poče mluviti s vážností, každému [60]zachovav se podlé vzácnosti m. zachovavše; rkp. zachowawße, srov. též pozn. k 39, 112. — 60, 852 z toho učiniti m. učinili; asi chyba tisku, srov. rkp. — 60, 853 toto m. toho, srov. rkp. — 65, 1029 budú počínati m. budu, podle kontextu. — 66, 1041 že otpovědi nepotřebují m. žeť, srov. rkp. — 67, 1068 Tuž se Závist velmi rozsmál m. Týž, srov. rkp. — 72, 1242 poddáni musíte býti m. poddaní. — 76, 85 vší se radosti krýti m. radostí. — 80, 235 co já po ni přetěžké žalosti mám m. po ní; podobně i 81, 268, srov. též 91, 606 že mi se srdce nerozskočí po ni. — 111, 176 abych prázden byl vší zžedi, rkp. zzedi; souvisí se slovesem zžediti se ‚toužiti, dychtiti‘, tedy ‚touhy, péče, starosti‘; ed. zbytečně emenduje zjedi ‚příživnictva‘. — 114, 290 muož býti jistě s podivenie m. s podivenie(m); podle rkpu, emend. zbytečná. — 117, 404 vobilé dosti i voránie m. v obilé … v oránie; protet. v v rkpe časté, srov. 30, 48 vokolo, 31, 65 voženil, 123, 593 vorání a j. č. — 118, 425 kdež při chudobě jedna m. kde, rkp. kdez. — 121, 540 asi své hanby ani prsy m. prsy; gen. pl. podle i — kmenů. — 124, 648 dítěte hlédati m. hledati; jde o význam ‚custodire‘, nikoli ‚quaerere‘. — Obecně lze vytknout, že kvantita je v edici někdy zbytečně a bez opory rkpu rozkolísána, srov. např. nerad I, 97 a nerád III, 557; podle II, 771 a podlé II, 871; vedle III, 369 a vedlé III, 421 aj. Také by se leckdy nabízela jiná interpunkce, než pro kterou se rozhodla vydavatelka, srov. např. II, 594 a ktož se nám líbí, od tebe brali, nikoli líbí od tebe, brali, aj.[2]

B) K textověkritickým poznámkám: II, 848 mylně označena emendace vaše] wßße; v rkpe zřetelné waßße; — II, 1088 najznamenitější, v rkpe nayznamenitießßy; chybí pozn. — III, 136 s tebú, v rkpe ß tubu; pozn. chybí. — V, 348 pozn. Mládenec nadepsáno červeně; spíše však mělo být uvedeno, že slovo tam nepatří, protože mluví paní.

C) K věcným poznámkám a vysvětlivkám: I, 13 byť se měl o to starec spad[ati] spíše ‚i kdyby to měla být jeho smrt‘ než ‚třeba by se měl proto… zhubnouti, srov. pod. IV, 64 byť se zpadati měli ‚i kdyby měli hlídat do úpadu‘, V, 455 bych se měl ihned spadati ‚přijít na mizinu‘ (tato dvě místa v pozn. nevyložena). — I, 37 kokot ‚penis‘ nepatří do stč. slangu, nýbrž argotu. — I, 164 jezbera spíše darmojed než darmošlap. — II, 54 v hlavu jí ten nepřítel byl z toho nč. úhlavní. — II, 243 chudí se také jemu vyvíjeli ‚vyhýbali se‘. — II, 387 bídníci ‚chudáci, ubožáci‘. — II, 493 nad zbytky ‚nadbytek‘. — II, 604 kvíky ‚nářky‘. — II, 836 nebudú zištní s tebú svády ‚sporem s tebou nic nezískají‘, nikoli ‚nezískají svádu‘. — II, 896 uzřieš, žeť chlupy ztřeští spíše ‚naskočí mi husí kůže, dostanu strach‘ než ‚jsi blázen, mluvíš nesmysly‘ — II, 1039 hrdla svá vážiti ‚dáti v sázku‘. — II, 1164 (aj.) vyslúžiti se ‚vystoupiti ze služby‘. — III, 368 že sem vždy to k místu přivedla ‚uskutečnila, dokázala‘. — III, 549 zlé domněnie ‚podezření‘. — III, 641 tužť se opět natisíckrát zastarám ‚pocítím na tisíc starostí‘, nikoli ‚zestárnu‘. — III, 647 tohoť nikoli nenie chyba ‚to mi nechybí‘. — IV, 99 malú věcí ‚jako malou, bezcennou věc‘. — IV, 208 nepyči kusa jednoho toho ‚nelituji toho ani dost málo‘. — V, 67 tím bude zkázán ‚ukázněn, umravněn‘. — V, 546 zasluhovati ‚odsluhovati, odvděčovati se‘, nikoli ‚zjednávati si zásluhu‘.

D) K slovníčku: II, 901 fúkati spíše ‚foukati na znamení potupy‘ než ‚sápati se‘ n. ‚nafukovati se‘. — III, 101 obluda ‚přízrak, zjevení‘. — II, 297 a 327 přikázati se ‚dáti se do služeb‘. — II, 228 přirozený ‚příbuzný‘.

K obr. příloze č. 5 (ukázka dopisu Boh. Hasištejnského Petru z Rožmberka — osočení Hynka z Poděbrad) bylo by vhodné poznamenat, že nejde o originál — ten byl přece latinský —, nýbrž o překlad Řehoře Hrubého z Jelení, jehož práce jsou v rkp. sborníku UK XVII D 38 zapsány.

Při své práci vydavatelka s prospěchem využila svých studií, které věnovala veršovaným skladbám Neuberského sborníku. Relativně dobrou úroveň má její práce s rukopisem, jisté nedostatky se jeví ve filologickém zpracování textu, dosti mezer však zůstalo v lexikálních vysvětlivkách, popř. v slovníčku. I literární historik, chce-li být bezpečným editorem starého textu, musí usilovat o to, aby dobře zvládl text jazykově i filologicky. Přes vytčené nedostatky je třeba ocenit novou edici vcelku kladně a zároveň vyslovit přání, aby se brzy dočkala spolehlivého vydání i poslední zbývající část Neuberského sborníku.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 58-60

Předchozí Miroslav Grepl: Významný pokus o syntetický výklad expresivity slova

Následující Slavomír Utěšený: Monografie o češtině v Kladsku