Monografie o češtině v Kladsku

Slavomír Utěšený

[Rozhledy]

(pdf)

Монография о чешском диалекте в Кладском крае / Une monographie sur le tchèque à Kladsko

Zásluhou varšavského bohemisty J. Siatkowského byla česká dialektologie obohacena o monografii, která zachycuje stav českého nářečí v úseku kladském.[1] Kromě toho přináší práce i konfrontaci s materiálem Kubínovy Lidomluvy Čechů kladských, vyšlé r. 1914, a přihlíží k novějším českým dialektologickým pracím, zejm. k situaci svč. nářečí. — Zajímavá je pro srovnání se starším stavem už úvodní část věnovaná současné kulturní a jazykové situaci v Českém koutku; dosud se mluví převážně česky v osadách Velká Čermná, Slané, Jakubovice, Stroužné a Nouzín-Ostrá Hora, hodně pak už čeština ustoupila v osadách Bukovina, Žakš, a Chudoba s Blažejovem (v centru oblasti) a prakticky zanikla v Březové.[2] V prvních pěti obcích provedl autor dotazníkový výzkum; v menších horských osadách, dnes značně vylidněných, se už dal provést jen výzkum částečný. Při nahrávání magnetofonových zápisů pracoval autor v terénu se Z. Sobierajským z Poznaně a místy též s českým folklóristou J. Jechem, v jehož Lidových vyprávěních z Kladska (1960) je vedle rozsáhlých a spolehlivých textů podána analýza dnešní situace v Českém koutku především z hlediska lidové tradice.

Při popisu vlastních českých nářečí se až dosud věnovala právem pozornost okrajovým územím s četnými archaismy a inovacemi, jež skýtají cenný materiál pro historickou dialektologii. Kladská čeština má v tom svérázné postavení, poněvadž nespadá plně do kulturní sféry českého národního jazyka, obdobně jako české jazykové ostrovy v cizině. To se projevuje především v tom, jak taková území zachovávají řadu jevů, jež už jinak v češtině téměř vymizely. To nejlépe v práci S. dokumentují negativní údaje ze tří obcí z české strany kladského pomezí, Machovské Lhoty na Policku, Červené Hory na Náchodsku a Borové na Novoměstsku. Některé z těchto rozdílů mohou být i staršího data — kladský úsek měl i své okrajové zvláštnosti (srov. jen gen. pl. typu krávouch), ale právě řada takových exkluzívních znaků, zjištěných ještě Kubínem, zatím zanikla. Vedle rozdílů, jež vyplývají z obecné tendence mizení nářečí, je třeba počítat s tím, že jsou některé Kubínovy údaje nevěrohodné a ne všechny také představují běžnou mluvu v Kladsku před r. 1914;[3] proti tomu S. se od materiálu písemného, písňového ap. právem distancuje. Převážnou část materiálu získal dotazováním a v tom lze spatřovat hlavní sílu i slabinu jeho práce. Tato metoda, která se uplatňuje jako základní při sbírání materiálu pro jazykové atlasy, nedostačuje plně pro práce monografické zvlášť proto, že řidší a intimnější jevy ustupují při přímém dotazu do pozadí; autorova zkušenost v terénní práci však tuto nevýhodu do značné míry kompenzovala.

V hláskoslovném oddílu (19—78) se autor přidržuje tradičního diachronického postupu: po kvantitě a přízvuku sleduje reflexy jednotlivých pračeských hlásek a v závěru analyzuje dnešní hláskový systém. S jednotlivými výklady lze zpravidla souhlasit, a proto se kromě několika drobných korektur soustředíme jen na dokreslení autorových údajů zevrubnější charakteristikou vztahů kladské češtiny k svč. nářeční skupině, jakožto k jejímu přirozenému širšímu rámci. Učiníme tak hlavně na základě dosud nepublikovaného archívního materiálu z anket dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český v Praze.

[62]Mezi starými kvantitavními rozdíly, které spojují kladskou češtinu s východní (moravskou) skupinou českých nářečí, není třeba vyjímat podobu březa; ta se dosud drží též v podorlické oblasti, stejně jako mucha. Velmi omezenými okrajovými archaismy se staly svč. a han. podoby klíšťe ‚kleště‘, dvíře, míno, tíle; proti tomu plína, večír mají mnohem širší rozsah, a podobně jako stíblo, líto, díšt necharakterizují jen východní nářeční skupinu, nýbrž též celý severovýchod proti jihozápadu. K podobě húně lze z podorlické oblasti uvést sekundárně zdloužené hrúda, rovněž jsou tu i analogické tvary možu, pomožu. Střídání říbje - řibata, říbje - řibátko má nepochybně starý podklad. Pokud jde o tendenci ke krácení í, ú, neliší se kladská čeština příliš od svč. poměrů — souhlasí s nimi i ojedinělé dloužení typu strňíšťe; naopak překvapuje rozdíl v dloužení e > é, o > ó. Kromě několika cizích slov a výrazů bóže, zbóži, dólu, péro, péři nezapsal S. ani jednu délku; na české straně jsou aspoň expresívně délky v slovesech jako vjéři, bóli a v prípadech jako céra, nahóru jsou však řidší než ve středu země.

Z vokalických změn je pozoruhodný dosud početný soubor forem typu ležal, viďal, starší formy typu přít však už vcelku ustoupily a drží se jen typ tříst a archaické jednotlivosti jako kuň do ťehu, jerňi. Podoby cák, gdák, vzniklé stažením z co(p)ak, gdo(p)ak, patří k nápadným znakům svč. oblasti. Typ kartoun, kastroul byl v lidovém jazyce hojný, podoba svatijanckej je odvozena od jednoslovně chápaného základu svatijan-. Na intenzitu protetického v ukazuje vobec; zato vouterek vznikl z předložkového v outerej, v outerek. Dnešní stav střídníc za u-/ú- s překvapující převahou typu úhor sotva už může přispět k analýze starších kvantitativních poměrů v této kategorii. Podoby votkat, vocat nelze považovat za hláskové obměny typu votkut; kuroteu̯ se jinak zachovala i v Podkrkonoší. Analogické vyrovnání typu tem dobrem lidem je známo též v sev. Čechách, typ s tejm dobrejm je rozšířen ještě i jinde, zvlášť na Moravě. Podoby netoper a sejer nejsou odjinud doloženy; v první je snad i polský vliv, druhá má domácí strukturní obdoby v typu čever. Podoby rejzek//rejsek (něm. Reißker), doložené i v Podkrkonoší, ukazují možná i na starší kvantitu. — Velký rozsah hláskové změny í > ej (včetně podoby cizej) odpovídá celkově poměrům v svč. oblasti; redukce typu sekajna a Ančka jsou jen výchčes. a sevmor., na značné části Čech je i typ pšence//pšeňce, u S. nedoložený. Formy jako vorela ‚orla‘, ať jakkoli řídké, svědčí o úpadku českého jazykového povědomí. O fonetické změně eu̯ > ou̯ lze tuším těžko mluvit, výrazy ďouče, šouce, vodouřit pro to nestačí: první dva mohou být expresívní, druhý mohl vzniknout slovotvornou analogií. Málo je v Kladsku dosvědčena svč. depalatalizace typu slamennej, dřevennej; tak kromě lexikalizovaného medenec (na české straně dnes spíše mňedenec) a zobecnělého veďet byly zachyceny jen dva doklady, devesel a veje ‚věje‘. Celkem vzácná je zřejmě i výslovnost typu [hərnec], a to ještě patrně nemálo přispěla k jejímu udržení přejatá slova jako [kufər//kofer], u nichž často převážila plná výslovnost [fóter, hasterman, šnuptichel].

Při výkladu souhláskových změn jsou někdy kvůli stručnosti uváděny v jedné řadě s vzácnými nářečními podobami i výrazy celočeské, a je tu tak nunu̯ář vedle hrou̯ňice, křepelka vedle konzdrava (‚ponrava‘). Z Frintovy práce o povaze hlásky v vychází S. při výkladu o osudech bilabiálního w; v něm zaujmou především trojité paralely typu u̯oda/woda/voda, k jejichž zjištění je třeba zvlášť vytříbeného sluchu, a mizení w na počátku slova ve výrazech jako řes (odtud snadno řasa i rez), řeteno, šeno, čera, zit - zal ap. a v předložkových spojeních jako (v) hubje, (v) Levíňe (poslední případy vyskytují se i jinde v Čechách). Z jednotlivostí upozorňujeme, že výraz bul či voka (‚upolín‘) lze vztáhnout přímo k nář. bulik ‚býček‘, pavouk je příznačná svč. [63]podoba, jinde máme v nářečích pabouk, příp. stažené pók; analogická záměna f - w v obecném krchou̯, řbitou̯ je pro datování přejetí neprůkazná.

Je otázka, zda ke klad. zvláštnostem vskutku náleží dubletní realizace skupiny mě jako mňe i mje (mi̯e); po české straně se tu setkáváme jen s výslovností mňe. Jako archaismus zbyl po změně d - r v Kladsku vlastně jen výraz karlec, známý kdysi i na Litomyšlsku. Vedle ojedinělých vlivů německé výslovnosti v případech aspirace jako ptchát se byla zjištěna hlavně depalatalizace typu delá, předni, teško, ale jen v pasívním, už úpadkovém úzu některých lidí v Březové. Typ hoďenej je východočeský, máme vimláťíno žije téměř po celých Čechách, stejně i měkkostní poměry na konci slova (den, dlaň, kost, káť) jsou vlastně celočeské. Značné kolísání v případech jako vejmenek/vemjeňek může být jak původu morfonologického (neutralizace v tvarech s -nk-), tak fonetického (kolísání typu šranki/šraňki). Proti tomu zdrobněliny jako sluníčko, hrníček patří zároveň s podkrkonošskými případy tohoto typu k zbytkům reflexů staré přípony -éček, -éčko v protikladu k jzč. a mor. krátké formě slunečko, hrneček, překryté centrální inovací typu sluňíčko, hrňíček. Výslovnost ř jako ž/š (kožau̯ka, žikat, pšeci) — žebro sem ovšem nepatří — je jistě způsobena dlouhodobým cizím vlivem. Typy ídlo, iskra jsou obecně svč., typ stoí však už hodně ustoupil. Epenteze kajždej žije dnes jen v sz. Čechách, proti tomu ajť je téměř obecné; kaiňčka by se snad měla vykládat polským vlivem, rejžňište analogií. Podoby chmotra a jistě louchoť v Čechách nežijí, proti tomu dochtor, křtán jsou běžné, stejně jako skovat a chrastavá. Podoby ňedo, ňido vznikly zřejmě z ňehdo a jsou v svč. oblasti dost časté, ani typ hdo tu však zcela nezanikl. Podoby fuhi, bihlovat lze přičíst býv. středoněm. sousedství s přechodem g — γ. — V znělostních poměrech odpovídá kladská čeština vcelku svč. nářečnímu typu, rovněž tak v různých procesech asimilačních (rimňik, žánej, zeňňik). Starší vč. typ padna už v Kladsku zanikl, v Slaném byly zapsány jen podoby typu slamednej — podobně je tomu i na sev. podorlické oblasti. Zjednodušování souhláskových skupin typu tříbro, říva se projevuje stejně jako v celých Čechách.

V přehledu fonologického systému zdůrazňuje autor právem značné funkční oslabení kvantity, jež se zde v důsledku tendence ke krácení í, ú > i, u (při čemž vcelku nenastalo sekundární dloužení e > é, o > ó) projevuje plně vlastně jen u hlásky a. Přesto nesoudím s autorem, že fonologická délka v kladské češtině „výrazně zaniká“ — toto tvrzení bychom museli přenést i na obecnou češtinu, jež se v tom nijak zvlášť neliší.

V slovotvorném oddílu (79—169) máme před sebou první publikovaný soubor českého nářečního materiálu tohoto druhu. V duchu slovotvorné koncepce školy W. Doroszewského podává se zde veškerý materiál zároveň v genetickém aspektu — u produktivních skupin bývají přitom ovšem citlivě odlišovány formace živé od neživých (zvl. v oddílu o deminutivech). Vcelku se tu však vlastně nezjišťuje slovotvorný systém, nýbrž prostě se třídí veškerá slovní zásoba z hlediska jednotlivých formantů, postižitelných už namnoze jen etymologickou analýzou. Vedle masťidlo je pak i mejdlo a bidlo, ba i křídlo, vedle sedlák i Rusák, vedle výrazu šrotou̯ňik stojí též pilňik a svorňik: nepřihlíží se tedy plně ani k živě pociťovaným slovotvorným vztahům, ani se přísně nedbá na formální stránku odvozování. Velká řada výkladů je přitom vlastně jen reprodukováním známých, ne vždy nesporných etymologií (např. vřeteno k vrtěti, z(d)rcadlo k zьrcati, žehadlo k džigati). Je-li uplatnění genetického aspektu účelné v oddílu hláskoslovném, v oddílu slovotvorném už není tak nesporné, zvláště ne u českých nářečí, jejichž slovotvorný systém je diferencován jen nepatrně — nemáme-li na mysli pestřejší diferenciaci v lexikalizovaných případech. Nepřináší tedy genetický popis z hlediska jazykově zeměpisného mnoho nového a rozhodně by nemělo smysl, aby se opakoval v každé lokální monografii. Svou cenu má tento [64]přehled v recenzované práci hlavně proto, že pomáhá dokreslit slovní zásobu, což je v případě klad. češtiny (s jejím zvláštním postavením vůči češtině obecné i spisovné právě po této stránce) zvlášť důležité.

Vcelku se však ukazuje, že i zde zůstává kladský úsek v hlavních svých rysech nadále v rámci českého nářečního typu; chybí tu jen některé inovace, jež se do nářečí šíří v kulturních slovech ze spisovného jazyka, a navíc se zde v minulosti uplatnil vliv německého prostředí (demin. jako kanle ‚loďka‘, fligle ‚okenice‘). — K jednotlivostem uvedeme dále jen několik doplňků a výhrad, zvl. pokud jde o mylné určení slovotvorné motivace: plevel nelze vztahovat k lokálnímu plevat, richťini jsou utvořeny podle modelu žebřini (nepatří k richtovat); prúhona je pravděpodobně kolektivní plurál k sg. prúhon, zatáček není spisovně české. Není jasné, proč jsou za vč. výrazy typu naďivajna zařazena slova jako kočár, starosta, mjekota, jako by byla tvořena též od participií. Mezi aktuální zdrobněliny nepatří knoflik, říbek, sponka, studínka. Podoby krťice ani hovaňice nevznikly přechýlením: máme tu prostě řadicí vztahy hovadňik ~ (h)ovád a hovaňice ~ moucha. Podobně není odvozen čmelák od fčela, nýbrž od čmel. Mezi singulativa nepatří u̯ořešina, mezi názvy nositelů vlastnosti břeteňiště — spíše jde o augmentativum k uváděnému břitvenka ‚slepýš‘ (kategorie augmentativ není jinak zachycena). Příjmení typu Šmída jsou i jinde, zvl. v sz. Čechách, sotva je třeba vykládat je německým vlivem. Váňice patří do řady prášeňice, chumel(eň)ice, jde o tvoření modelové. Topúrko je patrně prostá zdrobnělina k topor (rod. přichýlením k držadlo, kosišťe ap.); stezňik je paralelní k chodňik; podřibek je znám i na Jičínsku (vedle rovněž svč. pulřibek). Bílovec (z pův. Bílejovec) je starší název Bělovsi, nepatří tedy do složenin; paskoňik ‚kobylka luční‘ je znám i po české straně, stejně jako koňipas v témž významu. Komparativ ušči je i v oblasti podorlické, spíše však v podobě oušči.

Typ šňeková chaloupka ztratil jistě přivlastňovací význam, podobně jako subst. krejčová; právě v svč. nářečích se jinak drží jmenné tvary v nom. a akuz. přivl. zájmen velmi důsledně. K typu prasenckej nelze přiřazovat adj. vojenckej; i v Čechách jsou řídké odvozeniny typu písčitej (S. uvádí píšťitej). Zajímavá je řada adjektiv odvozených z předložkových syntagmat typu kúň na ruce → náručňi; často tu ovšem jde zároveň o tvoření předponové, srov. vrchňi - svrchňi, povrchňi. — Při slovotvorné analýze adverbií a zájmen vystupuje historický aspekt natolik do popředí, že živé tvoření přímo zaniká. U adverbií přitom chybí aspoň odkaz na tvoření neurčitých typů ledazgdi, šelijak. Komparativ příslovcí se živě tvoří jen příponou -ej(c), nikoli, jak je uvedeno, -eji(c). — U sloves se setkáváme s několika příznačnými svč. podobami, jako loupit ‚loupat‘ s progresívním -nou- u typu začnout, chitnout, s bohatou řadou intenzív typu chlastat, vzácně však s frekventativy typu choďivat (jen formálně se k nim řadí prefigované typy jako vokopávat, přičemž derivace typu vokopovat, vipadovat kupodivu uváděny nejsou). Početná je skupina jinde neobvyklých sloves přejatých, jako bráni špilujou ‚smekají se stranou‘, šelovat ‚podorávat‘, rudrovat ‚veslovat‘, zvukomalebné husa šnatruje ‚kejhá‘. Slovo maroďit náleží spíš k desubstantivnímu typu sloužit. U předponových sloves jsou poměry podobné jako v mluvené češtině vůbec, ve skupině zvukomalebných je nejvíc materiálu lokálního charakteru.

Koncízně je zpracován oddíl paradigmatické morfologie (II 7—51); zachycuje spolehlivě jak současný stav, tak vývojové tendence, zvl. u substantiv. Škoda jen, že tu výrazné inovace jako gen. pl. prstouch, gen. sg. řemena, plevela// u nemohl autor co do vztahu k svč. nářeční oblasti určit tak podrobně jako jevy oddílu hláskoslovného. Splynutí nom. ak. v plurále maskulin není jen okrajovou zvláštností, zato se jí stal plur. typu vojáci, vojácu, -um//-im, -ich, -ima, kde nejenomže plně pronikla introflexívní alternace k/c, nýbrž silně se tu ve vztazích pádových koncovek uplatnila [65]i aglutinace (narůstání ci + m + a — tento typ byl ještě důsledněji realizován na moravském okraji svč. oblasti v novoměstském hoší, hoších, hoším, hošíma). Podobná aglutinativnost proniká v plurále k neutrům typu pole, u typu staveňi se realizovala i v spis. jazyku. Ojedinělé případy jako vobile lze patrně přičíst polskému vlivu, úbiťe zachycené na české straně sem však nepatří (jde o plur. tantum — pod. souchotě). U feminin je zajímavé podrobné zachycení kolísání v gen. pl. typu krau̯/krávouch, ojed. i krau̯ch, tedy novotvary, jež jsou jinak v češtině doloženy jen u pův. duálové flexe typu rukouch, popříp. v pomn. schodouch. Naprostý je zato ústup měkké flexe u typu kovárňe, zůstal jen typ studňe. Kolísání v nom. sg. túňe/túň vykazuje překvapivý počet dokladů typu másňic, povjetrňic. V instr. plur. se uplatuje koncovka -ima i u feminin, zpravidla jako dubleta: pecima//-ema, dušima//-ema. Zajímavé jsou dativy typu čepicum: v Čechách zpravidla vystupují tyto formy u pomnožných (vánocúm), jinak bývá -um jen u nepravidelného slepicum (též slepicoum).

U adjektiv překvapuje konsenkventní rozlišování kvantity mezi typy dobrího, dobrímu a předňiho, předňimu. I když je nepochybné, že měkký typ je plně zkrácen, nelze tuším tvrdit pravý opak o tvrdém (Jechovy zápisy uvádějí v základě podoby pěkny, zlyho ap.). Podobně u flexe zájmen je sotva důsledně rozlišen dativ sg. (ň)í od ak. (ň)i a bude tu podobné kolísání jako v plurálu. U číslovek se vyskytuje víc zajímavých novotvarů (šterch//třech, voboma, do polouch cesti), které S. vykládá vesměs správně. Nepřesné je jen tvrzení, že sto se skloňuje podle město — pro plurál to neplatí (dat. pl. stem!); dvjesta — u S. s vykřičníkem — je v sv. Čechách hojné. U sloves se najdou jen ojedinělé diference od stavu v svč. nářečích (např. přehlásky přít, příst, naopak přade, nové roži//roš!). Plně se však k svč. přimykají okrajové podoby jako možeš, ďit a širší hoďenej, ba i podoba chlasce (mor. chlašče nebo chlašťí), která vznikla v rámci výrazné převahy vzoru maže u řady sloves, zatímco směrem k západu stoupá převaha vzoru dělá. Sevčes. je i konstrukce typu sou vijetí, pro něž S. předpokládá německý původ.

V kapitole o slovníku (53—110), jež se opírá celkem o 4250 zapsaných základních slovních jednotek, probírají se postupně prvky shodné se spisovnou češtinou, nespisovné prvky obecné a nářeční a konečně novější přejetí, zvl. z němčiny a z polštiny. Do první skupiny náleží více než 75 % zapsaného lexika, z hlediska frekvence ovšem podíl ještě daleko větší. Určení výrazů nespisovných provedl autor důkladnou analýzou materiálu podle slovníků současné češtiny, jakož i pomocí archívu lidového jazyka ÚJČ v Praze. Protože se nemohl opřít o vlastní povědomí, setkal se tu S. se značnými obtížemi zvláště při určování vrstvové příslušnosti slov (rozdíly mezi hodnocením v slovnících bývají značné, v pohybu je dnes samo pojetí vztahu hovorové a obecné češtiny). Pro mezerovitost dosud sebraného materiálu nářečního nemohlo pak být vždy přesné ani třídění nářečních slov. Problém bychom však s autorem neviděli v tom, že některá slova jsou zároveň dialektická i knižní (deška, klát). Podle předběžných výsledků představují výrazy doložené zatím jen z klad. češtiny asi 9 % lexika, z čehož ovšem více než polovina je slov přejatých. Autor je si vědom toho, že tento výpočet může další sběr v Čechách podstatně snížit. Je přitom nápadné, že řadu uváděných případů, zvlášť ojedinělých, představují individuální slovotvorné obměny jako bukáč (‚bukový les‘), šťedrák (‚vánočka‘), zaskovat (‚schovat‘), jež jsou zřejmě charakteristické právě pro izolovaná nářečí podléhající cizímu vlivu. Některé z uvedených případů plynou zase z nedostatku speciálních názvů, o němž se autor zmiňuje v jiné souvislosti (vařečka ‚kverlačka‘, řasy ‚obočí‘). Omylem se zde pak uvádějí i slova cizího původu (zdrclák < Durchschlag, muči muči ‚volání na telata‘). Zcela pochopitelný je archaičtější ráz lexika bytového a veřejného (hapatika, šandár.) Rozdíl proti Náchodsku je tu dnes o to patrnější, že na české straně jde o silně [66]zprůmyslovělou oblast s rychle postupující jazykovou nivelizací. Těžší je už rozlišit případy, které spojují klad. češtinu s celou svč. oblastí, od těch, které ji spojují jen s Náchodskem. Do této kategorie jsou u S. zařazeny i mnohem rozšířenější výrazy, jako kalčit, klopna. Ještě méně přesně jsou zatím známy vztahy k sev. Moravě (slova jako múra ‚motýl‘, stáj ‚patro nad chlévy‘ sem sotva patří). Autor správně vidí, že na české straně ustoupily v řadě případů svč. výrazy tlaku středočeského vnitrozemí, takže výrazy spojující dříve svč. oblast s Moravou, jako humno (húno), brďičko ap., zůstávají dnes izolovány na malém reliktním území náchodsko-kladském. Pro historickou dialektologii zde zbývá — podobně jako u zbytků hláskoslovných — ještě hodně detailní práce.

Podnětné je i přehledné zachycení cizích, především německých vlivů na slovník kladské češtiny. Historickou analýzou se tu S. vcelku nezdržuje, zato opět třídí tyto případy na vlastní přejetí kladská, přejetí známá i v obecné češtině a případy doložené též v jiných českých nářečích. Do první skupiny patří asi 4 % veškeré sebrané zásoby; z toho však většina dokladů byla zapsána jen jedenkrát, a mohou být tedy zcela individuální — běžně užívaných slov přejatých z němčiny bylo zapsáno asi 1 %. Je příznačné, že valná část výrazů zde uvedených žije dosud též na Hlučínsku, které patřilo do r. 1918 k pruskému Slezsku.[4] Nelze tedy považovat jen za kladské výrazy birna, federhalter, fergismajnicht, flance, heft, kornblume a mnoho dalších, hojně užívaných jak v Kladsku, tak na Hlučínsku a donedávna i jinde v pomezních oblastech nebo v mor. městech, např. na sevmor. Zábřežsku, ba i v Brně. Zde byly rozšířeny i názvy, které S. hodnotí jako méně běžné, např. blendy ‚klapky na očích‘, glace ‚pleš‘, jamrovat ‚bědovat‘, majkéfer ‚chroust‘. Připočítají-li se k tomu nesčetné případy citátové povahy, je jisté, že se ve všech českých nářečích najde dosud v řeči starší generace hodně slov něm. původu, jež bude třeba důkladně analyzovat z hlediska jejich nářečního původu i adaptace. — Je škoda, že se S. nepokusil od svých objektů zachytit zároveň souvislý německý projev, v tomto světle by se jistě objevila řada dalších zajímavých bilingvních vztahů v detailech: jde např. o výslovnost typu jelha, ríhel, jinak v našich přejetích neznámá, nebo typ kofer s průvodním e běžný i na Hlučínsku, zatímco na Zábřežsku i jinde žije adaptace typu majkéfr, nudlbret. Pokud se týče těchto stále více zastarávajících slov v obecné češtině, nelze při všech shodách nevidět podstatné oblastní rozdíly v rozšíření jednotlivých výrazů a hlavně jejich hláskových a slovotvorných obměn: např. výrazy gór, maštel, oringle, prezvuřt, stružák ‚slamník‘, šnitlik, trichtír, ženkle (jehla šněrovací, nikoli látací!) nejsou formálně vůbec jednotné. Málo pozornosti bohužel věnoval S. překladovým kalkům.

Přínosem jsou i poznámky o nejnovějších vlivech polských. Vedle správních termínů gmina, soltis, často ještě adaptovaných do svč. nářeční podoby jako placou̯ka (stanoviště pohraničníků), nebo aspoň s „českou“ kvantitou, jako hospodárka, podátek, objevuje se zde už i řada běžných konverzačních výrazů, jako zau̯še, okropňe, do ďišejšiho času. Postupující bilingvismus polsko-český se projevuje i hláskovou polonizací českých slov, jako např. vi̯elkonoce, češtině cizí hlásky se však stále ještě adaptují: vitečka za wycieczka, lesňiči za leśniczy. Většinou tu ovšem jde o kontaminování dvou podob: předal za prodal pod vlivem sprzedal, bialek za bílek pod vlivem białko apod. Morfologie je samozřejmě odolnější: polské taki dává takej, piechotą - pjechotou ‚pěšky‘, zato dosti pronikají prvky slovotvorné: telák (cielak), núžički (nożyczki), vihrapki (nář. wigrabki). Polský vliv postupuje poměrně rychle proto, že jde o jazyk příbuzný, a právem pak poukazuje S. i na to, že polonizace, která vystřídala germanizaci, působí zvlášť intenzívně na úsecích nejvíce poněmčených. [67]Čeština, která je v Kladsku už po staletí v postavení izolovaného dialektu bez vlastní kulturní nadstavby a bez sepětí s češtinou spisovnou, vymizí zde podobně, jako mizejí v současné době venkovská nářečí všeobecně.

Pozornost si zaslouží i kratší textová příloha (111—149), sestavená z akribicky přepsaných magnetofonových nahrávek (nebyly provedeny v domácím prostředí!). Některé z 42 záznamů od 3 informátorů ze Stroužného a Jakubovic lze konfrontovat s identickými nebo paralelními texty Jechovými. Z paralel je snad nejzajímavější bilingvní podání pohádky o zlé koze, u Jecha ve verzi čistě české. Přepis působí v kontextu české dialektologie poněkud nezvykle polskou transkripcí, např. i̯(j), ń(ň), x(ch), zvláště pak např. měkké hodnocení sykavek š́, ž́, č́ — na rozdíl od tvrdého ž/š < ř. Řada výkladů v monografii může být na základě těchto textů doplněna statisticky. Zůstává otázkou, zda polské slyšení autorovo nezkreslilo v některých momentech pravý stav věcí. U Jecha nenajdeme náznaky realizace skupiny mňe jako mje a rovněž tak zápis ř jako ž se objeví jen ojediněle (frekvence ž může ovšem být dána i individuálním územ).

Na závěr chceme zdůraznit, že se autor ve své práci zaměřil na vysledování nejstaršího zjistitelného stavu kladské češtiny s přihlédnutím k novějším přesunům uvnitř tradičního nářečí. Odlišit přitom jinojazyčné vlivy v úzu dosud nezakořeněné, zřetelně však do něho pronikající, ať dříve ze strany německé, ať dnes ze strany příbuzné polštiny, nebylo úkolem právě snadným. Siatkowski, který je na tuto věc důkladně vyzbrojen už tím, že ovládá všechny tři jazyky, které se zde střetly, dokázal plně zvládnout situaci nejen při výzkumu, ale i při interpretaci jeho výsledků. V práci se najdou jen ojedinělé nedostatky, z nichž málokteré mohou svádět k tradování. Studium kladské češtiny a s ním i česká dialektologie získaly v Siatkowského monografii velmi cenný příspěvek.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 61-67

Předchozí Zdeněk Tyl: Veršované skladby Neuberského sborníku

Následující Jan Průcha: O psycholingvistice