Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O psycholingvistice

Jan Průcha

[Rozhledy]

(pdf)

О психолингвистике / Sur la psycholinguistique

(1) Na současném vztahu lingvistiky a psychologie jsou patrné dvě tendence: Zčásti ještě přežívají pozůstatky mohutného a ve své době oprávněného tažení za „odpsychologizování“ jazykovědy a na druhé straně dochází — v podobě psycholingvistiky — k novému, na vyšším stupni uskutečněnému sjednocení jistých oblastí obou věd. Toto spojení je nevyhnutelný fakt vyplývající prostě z toho, že jazyk jako jev společenský má současně i svou stránku psychologickou, fyziologickou a fyzikální, určovanou vlastnostmi lidského mozku, nervové soustavy, řečových orgánů, a že komunikování zahrnuje samozřejmě i komunikující strany.[1] V tomto přehledu chceme ukázat, že není výhodné a ostatně ani dost dobře možné vydělovat oblasti čistě lingvistického a čistě psychologického výzkumu při studiu jazykového sdělování.

Aniž bychom sledovali historické příčiny vzniku psycholingvistiky, k němuž došlo jistě v souladu s obecnou tendencí stírání ostrých hranic mezi vědami a vytváření mezivědních disciplín, všimneme si alespoň některých okolností, které k němu významně přispěly. Především je třeba docenit impuls, kterým byl pro rozvoj mezivědních vztahů chicagský projekt International Encyclopedia of Unified Science z konce 30. let. Byla to zejména obecná teorie znaků (sémiotika), rozpracovaná C. W. Morrisem, jež ve Spojených státech a po 2. světové válce i v západním světě vůbec podnítila rychlejší rozvoj „věd o chování“ (behavioristických). Lingvistika jako věda [68]o „jazykovém chování“ nalézala prostřednictvím sémiotiky četné mosty spojující ji s psychologií, vědou zabývající se také jazykovým chováním jako stavy organismu.[2] Druhý mocný podnět, který zapůsobil i na sblížení jazykovědy a psychologie, přišel na přelomu století ve Wienerových a Shannonových objevech. Psychologie i lingvistika se staly členy svazku věd o komunikování. V této době se také formuje psycholingvistika. Po první významné mezioborové konferenci lingvistů a psychologů v USA v r. 1951 uskutečňovaly se téměř každoročně společné konference a semináře, z nichž nejzávažnější byly věnovány těmto tématům: předmět a metody psycholingvistiky (1953), tzv. obsahová analýza (1955), asociativní procesy v jazykovém chování (1955), experimentální analýza významu (1956), jazykové styly (1958), afázie (1958), jazykové chování a jazykové učení (1959, 1961).[3] Mnohé z těchto akcí byly řízeny Výborem pro lingvistiku a psychologii (Committee on Linguistics and Psychology působící od r. 1952 při Social Science Research Council), v němž se soustředili nebo s nímž spolupracují tito významnější lingvisté a psychologové: T. A. Sebeok, S. Saporta, J. Lotz, J. Greenberg, E. M. Uhlenbeck, C. F. Voegelin, R. Jakobson; C. E. Osgood, J. B. Carrol, G. A. Miller, J. J. Jenkins, C. N. Cofer, J. Deese, H. Rubenstein. Většina z nich se podílela na vypracování Psycholinguistics,[4] jež byla prvním soustavným výkladem teorie psycholingvistiky i nástinem programu dalších výzkumů. Stejnojmenný sborník[5] vydaný o několik let později je jiného charakteru. Shrnuje více než 40 nejvýznamnějších psycholingvistických studií otištěných již dříve v různých časopisech a knihách. Celkem rovnoměrně se tu reprezentují všechny hlavní směry výzkumu, převažují ovšem práce americké, ze sovětských je sem zařazena jen studie ze starší knihy psychologa L. S. Vygotského (Myšlenije i reč, Moskva 1934).[6]

(2) Co je psycholingvistika? Nejobecněji je možno vymezit ji jako vědu o jazykovém sdělování, jež používá metod experimentální psychologie a kvantitativní analýzy. Předmět psycholingvistiky a její vztah k lingvistice a psychologii ukáže snad názorněji toto schéma komunikační situace:

 

Na rozdíl od lingvistiky, která je soustředěna v podstatě na zkoumání samotných sdělení a pro niž komunikující strany jsou celkem irelevantní, předmět psycholingvistiky je širší, zahrnuje procesy kódování intencí mluvčích v jazyková sdělení a jejich dekódování a určité interpretace posluchači. Jinak řečeno, psycholingvistika studuje stavy sdělení vzhledem k stavům komunikujících stran.

[69]Psycholingvistika je jednak synchronní, jednak „vývojová“ (diachronní). Z diachronního hlediska se zkoumají měnící se stavy chování komunikujících stran a měnící se stavy sdělení (sem patří např. problematika ovládnutí řeči dítětem). Psycholingvistika má tři hlavní aspekty: 1. lingvistický, 2. psychologický, 3. informačně teoretický. Protože o aspektu lingvistickém se zde šířit nemusíme, a pokud jde o aspekt třetí, můžeme (ve vztahu k lingvistice i psychologii) odkázat na jiné práce,[7] zastavíme se krátce jen u aspektu druhého.

Z hlediska psychologie (resp. její součásti, teorie jazykového chování a jazykového učení) jeví se užívání jazyka jako komplex naučených návyků.[8] Jako všechny návyky lze i jazykové chování vykládat v termínech vztahů „podnět — odpověď“. Téměř všechny významné teorie jazykového chování vycházejí z klasické teorie reflexů I. P. Pavlova, jež celkově výrazně ovlivnila behavioristickou psychologii. Je ovšem známo, že se v posledních letech všude ozývají různé kritické hlasy proti dogmatickému povyšování Pavlovovy teorie na jedinou, jež je schopna správně vysvětlit jevy lidské psychiky i jazykového chování.[9] Výklad jazykového chování založený jen na pavlovovském učení není možný. Je proto třeba studovat i jiné teorie jazykového chování; mezi těmi, jež se dnes v behavioristicky orientované psychologii významně uplatňují, je Skinnerova teorie, nazývaná též operační teorie chování.[10] Významnější rozdíly mezi teorií Pavlovovou a operační spočívají v tom, že operační zavádí do velmi zjednodušeného fyziologického modelu reflexní situace ještě další proměnné faktory (zvláště „vnitřní podněty“ působící na organismus současně s vnějšími podněty, předcházející zkušenost aj.) a klade důraz na cíl, výsledek, k němuž celá reflexní situace směřuje.

(3) Psycholingvistické jednotky a jejich vztah k jednotkám lingvistickým. Psycholingvistické jednotky jsou definovány na základě experi[70]mentálního vyčlenění jako „funkčně operující segmenty sdělení“ (functionally operative segments). Přitom jednotky procesu kódování neodpovídají vždy týmž jednotkám procesu dekódování. Hierarchie jednotek vyplývá z těchto etap organizování jazykového chování: (1) etapa motivační, (2) sémantická, (3) následnostní, (4) integrační.[11] Předpokládá se, že organizování probíhá současně ve všech etapách. V motivační etapě jde o primární rozhodnutí (mluvit či nemluvit, dát otázku nebo rozkaz apod.). Základní jednotkou je zde (při kódování i dekódování) „věta“. Organizování v sémantické etapě je řízeno jednak deterministickými, jednak pravděpodobnostními pravidly výběru sémantických jednotek. Za základní jednotku při kódování se tu považuje „funkční množina slov“ (function class); např. řetěz ten nový dům je pouze jedna jednotka, nikoli tři. Při dekódování v etapě sémantické je však základní jednotka menší, totožná přibližně s lexikálním významem slova. V etapě následnostní je určováno pořadí a kombinování jednotek všech ostatních etap, a to na základě jejich pravděpodobnostních omezení. V integrační etapě se operuje s nejmenšími psycholingvistickými komponenty jazykových sdělení, kterými jsou při kódování „slabiky“, při dekódování fonémy.[12]

(4) Tzv. následnostní psycholingvistika (sequential psycholinguistics) studuje „následnostní strukturu“ jazykových sdělení (stejné pole zájmu s částí kvantitativní lingvistiky). V obou případech se zjišťují omezení, jež jsou vložena na řetězy nějakých úseků jazykových sdělení. Zatímco však čistě lingvistické studium zůstává zatím u následnostní analýzy fonémů a grafémů, při využití metod experimentální psychologie lze zkoumat závislosti i v řetězech vyšších jednotek-slov. Jeden přiklad zde krátce uvedeme.

Na existenci přímého vztahu mezi intenzitou jazykového návyku a tzv. reakčním časem (doba, jež uplyne mezi podnětem a odpovědí) je založena analýza tzv. jevů váhání (hesitation phenomena). Experimentálně bylo prokázáno, že čím větší jsou následnostní návyky ke spojování určitých jednotek, tím kratší je pauza mezi jednotlivými elementy v proudu mluvené řeči. Tedy mezi slabikami a nejfrekventovanějšími slovy jsou pauzy minimální, resp. nejsou měřitelné. Avšak pauzy se prodlužují, čím slabší jsou následnostní návyky a čím větší je počet jednotek, jež jsou alternativami výběru, tedy např. mezi slovy vůbec. Výzkum jevů váhání může tedy podstatně přispět k odhalení pravděpodobnostních závislostí na sémantické rovině. Práce, které byly na tomto úseku provedeny zejména F. Goldmanovou-Eislerovou,[13] dovolují shrnout základní poznatky: Pauzy váhání korespondují s místy největší statistické neurčitosti v řetězech jednotek dané roviny, tj. s místy nesoucími velké množství informace. Jevy váhání odpovídají počátkům kódování úseků sdělení. Toto tvrzení se opírá o závažné zjištění, že křivka průběhu pauz váhání má v závislosti na růstu věku vcelku sestupnou tendenci, tudíž i křivka míst vysoké statistické neurčitosti projevuje pokles, jak se kódování více automatizuje (např. řeč dospělého ve srovnání s řečí dítěte).

[71]Jedním z charakteristických rysů následnostní struktury jazykových sdělení je princip seskupování jednotek (vnímáme nikoli izolované jednotky, ale skupiny jednotek, a to jak při percepci audiální, tak i vizuální — viz pozn. 12). Podstatnou vlastností seskupování je jeho závislost na četnosti jednotek, která byla již vysvětlena i na neurofyziologické bázi jako různé typy spojů, jež nastávají mezi neurony při různé četnosti podnětů.[14] Psycholingvistika tu pracuje s tzv. anagramy (řetězy písmen beze smyslu vytvořené z normálních slov různým přeskupením písmen). Ukazuje se, že doba řešení anagramů (tj. doba zpětného sestavení smysluplných slov) závisí především na frekvenci slov a na pravděpodobnostech přechodu písmen (anagramy vzniklé ze slov s vysokými pravděpodobnostmi přechodu písmen mají kratší dobu řešení).[15]

(5) Pro psycholingvistiku je charakteristický značný zájem o sémantickou problematiku. Dosavadní výsledky v této oblasti přispívají zejména k poznání lexikálního významu a systému v slovní zásobě: Měří se kvantitativně význam a tzv. sémantická vzdálenost lexikálních jednotek,[16] studuje se „smysluplnost“ a stupeň začlenění slov do sémantických polí,[17] definují se míry systémovosti lexika u různých uživatelů jazyka,[18] určují se změny v sémantickém systému,[19] stanoví se sémantické komponenty lexikálních významů,[20] tzv. sémantické zatížení slov v různých jazycích[21] aj.

Jiným předmětem psycholingvistického studia sémantiky jsou závislosti lexikálních jednotek v textu. Tyto závislosti jsou ovlivňovany řadou faktorů, zejména také „asociativní váhou“ kontextu, tj. počtem předcházejících slov majících vliv na asociativní spoje určitého následujícího slova.[22] Zde jsou studována zvlášť intenzívně tzv. kontextová omezení (contextual constraints),[23] jež působí na výběr slov v sémantické etapě procesu kódování.

Psycholingvistické studium sémantiky se v některých úsecích opírá o hodnocení asociačních spojů mezi slovy zachycených v různých tabulkách slovních asociací. Podstatou slovních asociačních testů je zjišťování slov-odpovědí, která vysílají pokusné osoby na předkládaná slova-podněty.[24] Pro výzkum angličtiny se užívá např. Kentových-Rosanoffových tabulek, které udávají četnosti slovních asociací (získané od 1000 pokusných osob) pro 100 běžných substantiv a adjektiv. (Např. na podnětové slovo jehla byly vyslány odpovědi-asociace: nit 160 osob, špendlík 158, ostrý 152, šít 135, šití 107, ocel 53, …, zlomený 1, háčkování 1, krejčí 1 atd.). Ukazuje se, že [72]slova-odpovědi mají jisté rozložení: Značná část (někdy až 80 %) pokusných osob vysílá na podnět určité společné slovo, menší část osob vysílá druhé společné slovo atd., až nejmenší část asociací tvoří slova vyskytující se jen jednou. Takto může být zjištěna pravděpodobnost, s jakou po nějakém slovu podnětu následují určitá slova-odpovědi. Sama klasifikace významových vztahů mezi slovními asociacemi může opět přinést poznatky o systému v slovní zásobě. Tak např. je prokázáno, že u dětí převládají v asociativních spojích mezi slovy vztahy souřadnosti, kdežto u dospělých jsou nejvíce rozvinuty vztahy antonymní.[25] Přitom asociativní vazba je nejtěsnější u substantiv konkrétních, slabší u adjektiv a sloves a nejslabší u substantiv abstraktních,[26] přičemž těsnost vazby se měří tzv. reakčním časem, který je na druhé straně i funkcí frekvence slov.[27]

(6) V této informativní stati nemůžeme podat ani přehled všech nejvýznamnějších výsledků psycholingvistiky. Literatura časopisecká[28] i knižní je rok od roku rozsáhlejší. Týká se hlavně těchto úseků teoretické a aplikované lingvistiky (odkazy na literaturu jsou jen ilustrativní): teorie gramatiky,[29] syntax,[30] sémantika,[31] stylistika,[32] vztah psané a mluvené řeči,[33] bilingvismus,[34] vztah jazyka a myšlení,[35] proces osvojení jazyka,[36] učení cizím jazykům,[37] jazyková psychoterapie,[38] jazyková patologie, zvl. afázie,[39] fyziologie mluvidel a mozku,[40] aj. Početné jsou psycholingvistické práce v oblastech, které s lingvistikou souvisí již jen volně, jako peda[73]gogická psychologie, psychometrický výzkum osobnosti a společenských skupin, tzv. teorie masové komunikace, teorie propagandy a reklamy, kriminalistika atd.

Je tedy celkem pochopitelné, proč je dnes psycholingvistika značně rozšířena na Západě.[41] V socialistických zemích je v této oblasti situace nepříznivá, s výjimkou Sovětského svazu, kde se v důsledku tradičního, značně rozvinutého studia vyšší nervové činnosti uplatňuje psycholingvistika značnou měrou, a zčásti Rumunska,[42] Polska a Jugoslávie. V Československu v psycholingvistice nepracují dosud vůbec lingvisté, i když potřeba psycholingvistiky byla jimi už proklamována,[43] a třebaže u nás existuje již od dob F. Čády tradice v tzv. psychologii řeči. Zájem, třebaže dost slabý, se projevuje spíše ze strany psychologů a neurofyziologů.[44] Na své využití v československé jazykovědě tedy psycholingvistika dosud čeká.


[1] V tomto smyslu se staví za spojení poznatků lingvistiky, psychologie a neurofyziologie např. E. I. Šendeľsová, Svjaz jazykoznanija s drugimi naukami, Moskva 1962, 63. Podobně i J. J. Katz, Mentalism in Linguistics, Language 40, 1964, 124—137, a mnozí jiní autoři.

[2] Výklad základních principů novobehavioristické psychologie ve vztahu k jazyku (a k teorii N. Chomského) je zpřístupněn v rus. překl. knihy G. A. Miller - E. Galanter - K. H. Pribram, Plany i struktura povedenija, Moskva 1964 (Plans and the Structure of Behavior, New York 1960).

[3] Psycholinguistics, ed. C. E. Osgood - S. Saporta, Baltimore 1954 (suppl. IJAL 20, 1954, č. 4); Trends in Content Analysis, ed. I. Pool, Urbana 1959; J. J. Jenkins, Associative Processes in Verbal Behavior, Minneapolis 1959; Style in Language, ed. T. A. Sebeok, New York — London 1960; Approaches to the Study of Aphasia, ed. C. E. Osgood, New York 1959; Verbal Learning and Verbal Behavior, ed. C. N. Cofer, New York 1961; Verbal Behavior and Learning: Problemes and Processes, ed. C. N. Cofer - B. S. Musgrave, New York 1963.

[4] O. c. v pozn. 3. Stručný překladový výtah této práce pořídila O. S. Achmanova, O psicholingvistike, Moskva 1957. Soustavnější výklad psycholingvistiky s podrobnou bibliografií je např. v těchto pracích: J. B. Carrol, The Study of Language, Cambridge, Mass. 1953, H. Rubenstein - M. Aborn, Psycholinguistics, Annual Review of Psychology 11, 1960, 291—322. — Jako úvodu do psycholingvistiky lze využít starší, ale dosud nepřekonané Millerovy práce o jazykové komunikaci: G. A. Miller, Language and Communication, New York 1951 (též fr. překl. Langage et communication, Paris 1956).

[5] Psycholinguistics. A Book of Readings. Ed. S. Saporta, New York 1961. Viz též rozsáhlou kritickou recenzi A. R. Diebolda v Language 40, 1964, 197—260.

[6] Viz o ní referát v SaS 2, 1936, 250—252.

[7] J. Krámský, Teorie sdělné promluvy, SaS 20, 1959, 55—66; L. Doležel, Význam teorie informace pro marxistickou jazykovědu, Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, 51—67; M. Stríženec, K otázke využitia teórie informácie v psychologii, Psychologické štúdie III, 1961, 35—57; N. I. Žinkin, Některé otázky užití teorie informace v psychologii, Filosofické problémy kybernetiky, Praha 1962, 241—285.

[8] K psychologické teorii učení (zejména k Skinnerově a Osgoodově pojetí) srov. J. Linhart, Otázky teorie učení v pedagogické psychologii, Pedagogika 13, 1963, 563—578.

[9] J. Cvekl, Biologické a sociální faktory v lidské psychice, Activitas nervosa superior 5, 1963, 311—319; srov. též A. Schaff, Úvod do sémantiky, Praha 1963, 186—187, aj.

[10] B. F. Skinner, Verbal Behavior, New York 1957; týž, Operant Behavior, American Psychologist 18, 1963, 505—515. — Srov. zde četné výhrady a celkem zamítavý postoj N. Chomského k Skinnerově teorii v Language 35, 1959, 26—58.

[11] Srov. s tím rozlišování sémantické, gramatické a stylistické (pragmatické) roviny procesu kódování jazykových sdělení u L. Doležela, Verojatnostnyj podchod k teorii chudožestvennogo stilja, VJaz 1964, č. 2, 19—29 a Un modèlle statistique du codage linguistique, Études de linguistique appliquée III (v tisku).

[12] Exaktnější psycholingvistické výzkumy však potvrzují, že jednotkami percepce mluvené řeči nejsou jednotlivé hlásky, ale jejich určité skupiny, viz např. L. A. Čistovičová, Průběžné rozpoznávání řeči člověkem, Teorie informace a jazykověda, Praha 1964, 196—232; P. Ladefoged - D. E. Broadbent, Perception of Sequence in Auditory Events, Quarterly Journal of Experimental Psychology 12, 1960, 162—170.

[13] F. Goldman-Eisler, The Predictability of Words in Context and the Length of Pauses in Speech, Language and Speech 1, 1958, 226—231; Speech Production and the Predictability of Words in Context, Quarterly Journal of Experimental Psychology 10, 1958, 96—100. Viz též H. Maclay - C. E. Osgood, Hesitation Phenomena in Spontaneous English Speech, Word 15, 1959, 19—44. — (Tento úsek, i některé další, mají již starší předchůdce, zejm. v pozdější etapě asociační psychologie. rd.)

[14] Viz např. R. Brain, The Neurology of Language, Brain 84, 1961, 145—167.

[15] M. S. Meyzner - M. E. Tresselt, Anagram Solution Times: A Function of Word Transitional Probabilities, Journal of Experimental Psychology 63, 1962, 510—513.

[16] C. E. Osgood - G. J. Suci - P. H. Tannenbaum, The Measurement of Meaning, Urbana 1957.

[17] C. E. Noble, An Analysis of Meaning, Psychological Review 59, 1952, 89—98. K synonymním, antonymním aj. vztahům slov viz I. Kurcz, Generalizacja semantyczna ruchów dowolnych, Studia Psychologiczne 5, 1963, 5—72. O jiných pracích viz též stručně u J. Filipce, Česká synonyma z hledisky stylistiky a lexikologie, Praha 1961, 41—42.

[18] Originální řešení naznačuje N. I. Žinkin, o. c. v pozn. 7.

[19] A. R. Luria - O. S. Vinogradova, An Objective Investigation of the Dynamics of Semantic Systems, British Journal of Psychology 50, 1959, 156—158.

[20] L. Szalay, Untersuchungen zur semantischen Struktur der Zeitwörter, Zeitschrift für experimentelle und angewandte Psychologie 9, 1962, 140—163.

[21] G. Razran, Experimental Semantics, Transactions of the New York Academy of Sciences 14, 1952, 171—177.

[22] D. Howes - C. E. Osgood, On the Combination of Associative Probabilities in Language Contexts, The American Journal of Psychology 67, 1954, 241—258.

[23] Přehled a zhodnocení dosavadní literatury viz v stati On the Operation of Contextual Constraints in the Choice of Semantic Lexical Units, Prague Studies in Mathematical Linguistics, Praha 1965 (v tisku).

[24] O asociačních testech viz např. R. S. Woodworth - H. Schlosberg, Experimentáľna psychológia, Bratislava 1959, 65—80.

[25] Tímto vztahem je např. možno vysvětlit, jak mě upozornil I. Němec, některé jevy ve vývoji českého lexika [a také již vysvětlovány byly (v. např. O. Hujer, Příspěvky k historii a dialektologii čes. jazyka, Praha 1961, s. 82 aj. rd)].

[26] Ch. Christozov, Dva funkcionaľnych urovnja vtoroj signaľnoj sistemy pri issledovanii S-S svjazej, Activitas nervosa superior 5, 1963, 257—259.

[27] C. N. Cofer - R. Shevitz, Word-Association as a Function of Word-Frequency, The American Journal of Psychology 45, 1952, 75—79.

[28] Soustavně publikují psycholingvistické práce tyto časopisy: Voprosy psichologii, Language and Speech, Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, Journal of Experimental Psychology, Quarterly Journal of Experimental Psychology, The American Journal of Psychology, Psychological Review, Journal of Abnormal and Social Psychology, Psychometrika, Zeitschrift für experimentelle und angewandte Psychologie; u nás jen Activitas nervosa superior, mezioborový časopis, lingvistům většinou neznámý.

[29] Stati N. Chomského a G. A. Millera v Handbook of Mathematical Psychology II, ed. R. D. Luce - R. R. Bush - E. Galanter, New York 1963; G. A. Miller, Some Psychological Studies of Grammar, American Psychologist 17, 1962, 748—762.

[30] T. Herrman, Syntaktische Untersuchungen zum unmittelbaren Behalten von Wortketten, Zeitschrift für experimentelle und angewandte Psychologie 9, 1962, 397—416.

[31] Viz přehled některých prací u J. D. Apresjana, Sovremennyje metody izučenija značenij i nekotoryje problemy strukturnoj lingvistiki, Problemy strukturnoj lingvistiki, Moskva 1963, 128—139.

[32] Style in Language, o. c. v pozn. 3. C. E. Osgood, Působení motivace na styl kódování, Teorie informace a jazykověda, o. c. v pozn. 12, 273—281.

[33] G. Drieman, Differences between Written and Spoken Language, Acta psychologica 20, 1962, 36—57.

[34] D. Kováč, K problému interferencie jazykových štruktúr, Activitas nervosa superior 5, 1963, 410—411.

[35] B. Bárta - M. Sedláková, Jazyk v procesu myšlení a sdělování, Sb. fil. fak. Brněnské univ. 10, 1961, řada B, č. 8, 104—111.

[36] E. B. Hunt, Concept Learning: An Information Processing Problem, Los Angeles 1962.

[37] G. A. Charlov, K psichologii usvojenija slov inostrannogo jazyka, Voprosy psichologii 9, 1963, 62—66.

[38] R. E. Pittenger - H. L. Smith, A Basis for Some Contributions of Linguistics to Psychiatry, Psychiatry 20, 1957, 61—78.

[39] J. Stuchlík, K fenomenologii patologických jazykových novotvarů, SaS 21, 1960, 257—264.

[40] N. I. Žinkin, Mechanizmy reči, Moskva 1958.

[41] Kromě USA, kde se psycholingvistický výzkum provádí v samostatných ústavech v širokých souvislostech a s mnohými aplikacemi (např. Southwest Project in Comparative Psycholinguistics — viz Selected Papers of the Fifth International Congress of Anthropological and Ethnological Sciences, ed. A. F. C. Wallace, Philadelphia 1960, 777—782), je to zvláště v Japonsku, V. Británii a Francii (viz Problèmes de Psycho-Linguistics, Paris 1963).

[42] T. Slama Cazacu, Langage et contexte, ’s-Gravenhage, Mouton 1961 a další práce této autorky.

[43] Například I. Poldauf, Strukturalismus a americký deskriptivismus, Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, 103.

[44] Např. v Kybernetické laboratoři fakultní nemocnice v Hradci Králové — viz V. Pelikán, Quantification of the Loss Information at Verbal Signal Distortion, Activitas nervosa superior 6, 1964, 78.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 67-73

Předchozí Slavomír Utěšený: Monografie o češtině v Kladsku

Následující Roman Mrázek, Bohuslav Havránek: Zájem o nové lingvistické směry v Jugoslávii