Studie o českých pozemkových knihách 16. a 17. století

Emanuel Michálek

[Kronika]

(pdf)

Работа о чешских поземельных книгах XVI и XVII веков / Une étude sur les cadastres tchèques provenants du 16e et 17e siècles

K studiím, které se v poslední době snaží osvětlit málo prozkoumaná údobí ve vývoji naší společnosti, patří publikace Vl. Procházky Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století (Praha 1963, stran 550). Jde o rozsáhlou práci právněhistorickou, jejíž posouzení patří nepochybně do kompetence příslušných odborníků. Ale práce obsahuje velmi mnoho jazykového materiálu z nepublikovaných a těžko dostupných archívních textů pro dobu, jejíž jazyk je dosud jen málo zpracován,[1] a dotýká se nezřídka jazykových otázek i ve výkladových částech. Proto upozorňujeme na ni i zde.

Na některé jazykové otázky autor ukazuje již v úvodních poznámkách, kde pojednává o významu pozemkových knih pro dějiny českého jazyka a národnosti (13n.). Tak poukazuje na dosud nevyužité možnosti poskytované pozemkovými knihami pro studium nářečních hranic v starší minulosti nebo pro zkoumání národnostních posuvů. Dodejme, že dosah pozemkových knih pro takové otázky je tím větší, protože jde o zápisy vesměs přesně lokalizované a chronologicky určené. Z praktických příčin omezuje se studie na zkoumání pozemkových knih z území Čech. Rovněž zajímavá jsou autorova upozornění na vztahy mezi českými a německými knihami (pronikání druhého jazyka v některých zápisech, vzájemné vlivy terminologické apod.). Autor zjišťuje, že čeština pozemkových knih je ryzejší než němčina, zachází však, podle našeho názoru, příliš daleko, praví-li, že čeština tu nepodléhá vlivu latiny (14). Srov. např. jen lat. prvky v lexiku ukázek: dyrektores koupili (309 p. 7), při actum zápisu (316 p. 9) apod. Autorova teze o závažnosti materiálu pozemkových knih pro studium nářečních poměrů rovněž zasluhuje pozornosti (srov. třeba typy teho „toho“ (108 p. 2), (pecen) chlíba (108 p. 3), mohel „mohl“ (342 p. 35), kderý (408 p. 25) aj. Někdy zápisy překvapí zachováním starobylé konstrukce: jeden (sousek)[2] mouce sypati (91 p. 40), jindy čteme zajímavé inovace: leví „slevuje“[3] (314 p. 22). Autorovo zjištění o vztazích mezi právem poddanským a zemským lze doložit i jazykově, srov. spojení běžná v textech obou okruhů: do let rozumných „do dospělosti“ (432), (někoho) chovati na (něčím) chlebě „živiti“ (448 p. 2), své dědice a budoucí (305 p. 34) aj. Důležité je, že autor soustavně vykládá staré termíny a důsledně uvádí všechna pojmenování příslušných pojmů a institucí, srov. např. výklad různých názvů držitelů usedlostí (78n.), výklad adj. svobodný (155n.), pojednání o trhové smlouvě (308n.), o uspořádání svatby (409n.) apod.

Třeba litovat, že kniha nemá rejstřík. Také po stránce formální působí příznivě. Jen v přepise textů se někdy zbytečně upozorňuje vykřičníkem, který jinak označuje zřejmé omyly (např. 384 p. 17, 325, p. 24 aj.), na jevy v starším jazyce náležité: ten (!) pondělí (335 p. 2), k hostem (!) (191 p. 15), preč (!) (190 p. 7), sestrám její (!) (346 p. 2). Za neopodstatněný přepis pokládáme zádnejch (!) (205 p. 43) m. žádnejch, vždyť grafické znaky pro tupé a ostré sykavky nejsou někdy důsledně rozlišeny. Ve spojení při svatebním smatku (328 p. 10) jde se vší pravděpodobností o mylné čtení místo náležitého sňatku. Ve vlastních výkladech au[87]torových se celkem zřídka vyskytne méně vhodné slovo nebo konstrukce, např. jak největší odbyt (260) m. co, méně častěji (73) m. často, stále více (se) rychtář a starší stali nástroji (21) m. stávali apod.

Několik stručných poznámek na okraj obsáhlé právněhistorické studie ovšem nemohlo látku ani zdaleka vyčerpat, ale i z toho, co bylo uvedeno, je snad patrno, že Procházkova práce je podnětná a poučná i z hlediska jazykového a obecně kulturního.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 86-87

Předchozí Petr Sgall: K užívání matematických pojmů v lingvistice

Následující Pavel Trost: Nová česká učebnice cikánštiny