Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová česká učebnice cikánštiny

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

Новый чешский учебник цыганского языка / Un nouveau manuel du tzigane

V Příručce cikánštiny Jiřího Lípy[1] se pod skromným vzhledem skrývá nevšední výkon. Je to jazyková učebnice, jejíž jazykový materiál byl celý získán vlastním výzkumem autorovým (zachyceno v přesné dnešní podobě nářečí východoslovenských cikánů v okolí Humenného). I pravopis cikánštiny je autorův (protože cikánština existovala a existuje jen jako jazyk mluvený, nikoli psaný). Mluvnické zpracování v této učebnici (která musela být pojata prakticky, i když chce naučit jen rozumět cikánštině, ne cikánsky mluvit) drží se rámce tradiční gramatiky, ale obsahuje některé novoty a dosahuje jisté úplnosti v popisu cikánštiny.

Lípova Příručka je nesporně cenným přínosem do zanedbaného oboru. Zde jen několik málo připomínek k této knize. Autor píše v cikánském textu víceméně důsledně dlouhé samohlásky, ale poznamenává, že délka samohlásek často kolísá a že je nefonologická. Zde chybí vyjasnění. Autor neříká, zda pokládá i přízvuk za nefonologický. V tomto nářečí platí regresívní asimilace souhlásek; nevyslovuje-li se f za v před souhláskami neznělými, je to stav podobný jako v spisovné slovenštině.

Zvlášť pozoruhodné jsou autorovy výklady pádoslovné. Podle formy rozlišuje přímý a nepřímý pád a dále modifikace nepřímého pádu. Neztotožňuje jako jiní prostý nepřímý pád s akuzativem (nepřímý pád vyjadřuje přímý předmět jen u životných, u neživotných substantiv je přímý předmět zpravidla vyjádřen přímým pádem), protože vyjadřuje i vlastníka (míre dades hin šukár rukono ‚mému otci je hezký pes‘); prostý nepřímý pád se částečně překrývá s dativem (na -ke, -ge). Autor zahrnuje mezi pády i genitiv, ačkoli daný tvar má vlastnosti adjektiva, a odůvodňuje to tím, že jde rovněž o modifikaci nepřímého pádu; dá se však spíše mluvit o paradigmatické derivaci. Autor říká, že prézens s předcházející částicí te (představující jakýsi konjunktiv) se vysvětluje jako balkanismus cikánštiny (cik. so te kerav leha? = bulh. kakvo da go pravja?); balkanismem je ovšem také infinitiv tohoto nářečí. V balkánských jazycích je infinitiv nahrazen vedlejší větou účelovou a v tomto cikánském nářečí se jeví infinitiv jako 2., 3. pl. préz. s předcházející finální spojkou te: zde tedy vznikl nový infinitiv z vedlejší věty účelové.

Vcelku patří Lípova Příručka mezi nejlepší práce, které byly dosud věnovány popisu cikánských dialektů.[2]


[1] Vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze 1963, 156 s., jako účelový náklad ministerstva školství a kultury, které ji zdarma distribuuje.

[2] Je škoda, že nakladatelství nedalo v sazbě provést všechny autorovy korektury, aby čtenář nemusil přenášet do knihy opravy ze seznamu errat, který byl vytištěn a distribuován dodatečně. rd

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 87

Předchozí Emanuel Michálek: Studie o českých pozemkových knihách 16. a 17. století

Následující Milan Romportl: Německá práce o časovém členění souvislé řeči