dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Mezinárodní kolokvium o algebraické lingvistice a strojovém překladu v Praze

Bohumil Palek

[Kronika]

(pdf)

Международный коллоквий по алгебраической лингвистике и машинному переводу в Праге / Le colloque international sur la linguistique algébraique et la traduction automatique à Prague

Po kongresu o metodologii věd v Jeruzalémě, jehož součástí bylo kolokvium o algebraické lingvistice, a symposiu Zeichen und System der Sprache II v Magdeburku,[1] kde problémy algebraické lingvistiky byly rovněž hlavním bodem programu, konalo se ve dnech 17.—22. září v Praze mezinárodní kolokvium o algebraické lingvistice a strojovém překladu. Bylo to třetí v řadě každoročních setkání pracovníků v tomto oboru ve střední Evropě, která jsou jednou z mála příležitostí k mezinárodní výměně zkušeností (Tihany 1962, Bukurešť 1963,[2] v r. 1965 má se uskutečnit v Budapešti).

Na organizaci pražského kolokvia se podílela pracoviště jak universitní (Centrum numerické matematiky MFF, oddělení algebraické lingvistiky FF), tak akademická (Jednota čs. matematiků a fyziků, Ústav pro jazyk český, Ústav jazyků a literatur, Matematický ústav). Předsedou organizačního výboru a zasedání byl Karel Čulík z Matematického ústavu ČSAV. Jednání probíhalo bez sekcí a většinou bez tematického členění na jednotlivé půldny. Silná zahraniční účast se projevila především ve složení programu kolokvia — z patnácti přednesených referátů byly jen čtyři domácí. Mezi zahraničními účastníky (celkem 37 odborníků) byli zastoupeni pracovníci z 12 zemí (z Austrálie, Francie, Jugoslávie, Maďarska, Norska, NDR, NSR, Polska, SSSR, Švédska, USA, Vietnamu). Sovětská delegace počtem ani složením neodpovídala významu, který má v SSSR algebraická lingvistika. Rumunští odborníci se nedostavili, ačkoli referáty ohlásili. Přednesené referáty budou postupně publikovány v československém časopise Kybernetika, jehož 1. číslo vyšlo v lednu 1965.

Největší počet referátů byl věnován jednotlivým otázkám teorie gramatiky. Po zahájení zasedání 18. září byl přednesen jako první referát E. S. Klimy (z MIT) Current Developments in Generative Grammar. Po úvodním vysvětlení některých základních pojmů aparátu transformační gramatiky se referent zaměřil především na nejnovější změny v koncepci transformační gramatiky, které přinesl Chomského referát na symposiu v Magdeburku.[3] Jde hlavně o účelnější zachycení sémantické a morfologické struktury neterminálních symbolů a o zavedení sebezapouštění (self-embeding) do frázové části (ve frázové části se generuje již celé souvětí). Referent tu navrhl jisté úpravy tím, že zavedl určité pořadí pravidel. Toto pořadí prezentoval na příkladě, ale bohužel nepodal jeho obecnější charakteristiku.

[95]Dalším referátem z teorie gramatiky byl referát Analysis by Synthesis in the Light of Recent Developments in the Theory of Grammar G. H. Matthewse (z MIT); autor pokračoval v rozvíjení teorie analýzy syntézou v souvislosti s novou podobou Chomského generativního systému. Centrálním pojmem jeho referátu, jako již v předchozích pracích,[4] byl pojem specifikátoru (specifier), tj. posloupnosti vektorů, jejichž uspořádání odpovídá vztahu jaderných konstrukcí ve větě. Vektory vznikají při aplikaci pravidel určitým způsobem uspořádaných (resp. jejich podpravidel). V tomto uspořádání zavádí M. na určitém místě pravidlo pro generování vedlejších vět. Gramatiku s uvedeným uspořádáním pravidel nazval cyklickou sekvenční gramatikou. Uvedl také některá transformační pravidla aplikovatelná na jaderné konstrukce vytvořené zmíněným způsobem.

Dodatečně byl do programu kolokvia zařazen krátký referát J. R. Rosse (z pensylvanské university), v kterém autor na základě Harrisovy práce String Analysis[5] vyložil zásady řetězové analýzy. Uvedl konkrétní příklady rozboru podle tohoto postupu a srovnával je s transformačním rozborem věty.

V referátu o několikastupňovém generativním systému (Ein mehrstufiges generatives System) P. Sgall úvodem formuloval především hlavní požadavek — nutnost komplexního zkoumání gramatiky a sémantiky.[6] Pak navázal na svůj referát z konference v Magdeburku, kde předložil předběžnou formulaci generativního systému o několika rovinách. V druhé části referátu vyložil formální charakteristiky aparátu užívajícího pojmů z teorie grafů; v třetí části pak uvedl některé speciální údaje o formálním systému, zvláště pak o použití jednoduchého kalkulu s Lukaszewiczovou notací a o použití Eveyových zásobníků. Na závěr upozornil na uplatnění tohoto systému v lingvistickém výzkumu, zvláště při strojovém překladu.

Maďarský lingvista F. Papp (z university v Debrecíně) přednesl referát o hloubce vět v maďarštině (Über die Satztiefe im Hungarischen). Na přímé aplikaci známé hypotézy Yngveho ukázal numerické charakteristiky hloubky vět v maďarštině v porovnání s ide. jazyky se zřejmým záměrem podat jisté typologické charakteristiky obou jazykových systémů. — K Pappovu referátu se rozvinula živá diskuse, v níž zejména A. V. Isačenko upozornil na potřebu rozlišovat hloubku transformační vedle lineární. S kritikou Pappova referátu a zároveň Yngveho hypotézy vystoupil D. Varga a v obsáhlejším diskusním příspěvku uvedl příklady z maďarštiny, u nichž hloubku vět nelze měřit.

B. Vauquois (z Grenoblu) referoval o vztahu modelů jazyka a strojového překladu (Application des grammaires formelles aux modèles linguistiques en traduction automatique). Stanovil nejprve požadavek metajazyka a převodního jazyka jako ideální podmínky pro strojový překlad (ovšem bez bližší specifikace). V další části referátu se pak zaměřil na formulování modelu morfologického a syntaktického. Chápe jej jako automat s konečným počtem stavů a příklad k tomu účelu sestavený porovnal s některými jinými koncepcemi (Meľčuk, Berkeley, CETA). Syntaktický model popsal pomocí nekontextové gramatiky, přičemž zavedl některá zjednodušení pravidel s využitím klasifikace morfologické a syntaktické. Obou uvedených modelů užívá referent při sestavování programu strojového překladu, především z ruštiny. Sémantická rovina nebyla v jeho referátu zachycena.

Referát matematika J. Kunzeho (z Berlína) Zur syntaktischen Synthese [96]byl jedním z mála referátů týkajících se speciálně strojového překladu. Autorovi šlo o překlad z angličtiny do němčiny a proti obvyklejšímu způsobu, užívajícímu bezprostředních složek, volil postup založený na gramatice závislostní. V referátu popsal především algoritmus syntézy (němčiny), který využívá jednoduchého logického schématu s jedním zásobníkem (push down store). Algoritmus je rozšířením postupu, kterého užila skupina pro strojový překlad v NDR při pokusu o překlad z angličtiny do němčiny v květnu 1963.[7]

Kromě referátů z teorie gramatiky a strojového překladu byly předneseny i referáty, které se vztahují k uvedeným oblastem buď teoreticky (při učení jazyku), anebo jsou pro ně nutným předpokladem k hlubšímu popisu jazyka (v sémantice).

Referát H. Schnelleho (z university v Bonnu) Steps towards Models of Language Learning se týkal teoretické problematiky učení se jazyku. Schnelle zařadil tuto problematiku do lingvistické komunikace a vytkl tu dva hlavní problémy: způsob, jakým lidé užívají schopnosti ovládat jazyk v procesu komunikace, a formu, jak se tato schopnost rozvíjí a jak se jí užívá. První problém viděl spojen s jazykovou performací (performance) a druhý ve schopnosti řeči (faculté de langage); v tomto směru je důležitý vztah Schnelleho koncepce k Chomského jazykové teorii. Dále se zaměřil na schopnost řeči; v rámci této problematiky hledal odpověď na otázku, jaká je počáteční struktura zařízení (device) schopného se učit jazyku a jak je třeba proces růstu této schopnosti v jazykové komunikaci chápat. Odpověď na uvedené otázky je ovlivněna kritérii adekvátnosti (uvádí kritérium behaviorální, konceptuální, psychofyziologické a ontologické). Model učení se jazyku referent prezentoval jednak výkladem jeho vnitřní struktury (zabýval se komponenty jazykového učení), jednak vztahem k ostatním disciplínám a k vnějším projevům.[8] Domnívá se, že učení je vhodné zobrazovat jako automat pro výhody plynoucí z toho při testování. Uvedené otázky těsně souvisejí s hodnocením vztahu popisu jazyka (language description) a jazykové komunikace (linguistic communication), který — jak patrno — je velmi těsný.

Dopoledne třetího dne bylo celé věnováno sémantice. První referát S. Abrahama a F. Kiefera (z Budapešti) o teorii strukturální sémantiky (The Theory of Structural Semantics) byl stručným a nevýstižným obsahem větší práce;[9] Kiefer uvedl a charakterizoval některé základní pojmy sémantické teorie (obsah, smysl, význam, pochopení [understanding] atd.). Základní myšlenkou — myšlenkou filtrů — je tato koncepce shodná s Fodorovou a Katzovou teorií, i když Kiefer toto srovnání na kolokviu odmítl a nazval přednesený předběžný model generativní sémantikou. — Diskuse ukázala, že jak teoretické předpoklady, tak každý krok předneseného postupu by vyžadovaly hlubšího objasnění.

Dále referoval K. Čulík o vztahu sémantiky a gramatiky (Some Connections between Semantics and Grammar). Vycházel z kritiky Chomského gramatiky, která doposud nebrala zřetel na sémantiku ani na sémantickou interpretaci neterminálních symbolů. Sémantiku přirozeného jazyka chápe autor jako zobrazení množiny výrazů nějakého jazyka do „univers de discourse“. Explicitní popis takové sémantiky není však možný bez zavedení pomocného jazyka. Proto autor místo této sémantiky uvažuje abstraktní sémantiku, která zobrazuje výrazy daného jazyka do pomocného jazyka (což je podle autora vlastně interlingua), u nichž autor předpokládá, že jsou jedno jednoznačně zobra[97]zeny do „univers de discourse“. Abstraktní význam určitého výrazu je vlastně výrazem pomocného jazyka. V dalším výkladu autor tudíž rozlišoval mezi situací reálnou a situací vzniklou zavedením pomocného jazyka. Tohoto obecného přístupu pak využil při formulování matematických podmínek „dobrého typu překladu“. Reterát vyvolal živou diskusi.

Poslední den přednesl reterát L. Kalmár (z Budapešti), Some Remarks on the Problem of Derivation of Homography. Pojem homografie zkoumá na jednotlivých rovinách jazyka a formuluje pravidla pro rozlišování symbolů v příslušné rovině. Popis tohoto systému předvedl pomocí formálního matematického aparátu.

Na kolokviu se mimo jiné ukázalo, jak důležitá je problematika teorie textu. Přispěli k tomu dva pracovníci berlínské skupiny Arbeitstelle für strukturelle Grammatik, vedené A. V. Isačenkem.

Hlavní teoretický referát přednesl M. Bierwisch, Probleme einer Theorie der Textstruktur. Základním Bierwischovým pojmem byl pojem konexity vět, který se opírá o tvrzení, že za dvěma za sebou jdoucími konexními větami může následovat opět jen věta konexní. B. mluvil mimo jiné o závislosti konexity na pořadí pravidel gramatiky a o vztahu systému pravidel k syntaktickému komponentu a k sémantickému popisu. V této části byl jeho referát spíše formulováním požadavků kladených na teorii textu než pozitivním řešením. Kromě výkladu o konexitě zaměřil se B. ještě na výklad Harrisovy analýzy diskursu.

Dodatečně bylo do programu kolokvia zařazeno sdělení K. E. Heidolpha o mezivětných vztazích v textu, které bylo konkrétní realizací teoretických zásad přednesených M. Bierwischem. Heidolph se zabýval problematikou produkování vět vzájemně na sebe navazujících. Jako příklad k demonstraci si zvolil generování určitého a neurčitého členu a užil zde pojmu konexity vět.

Vztahům mezi Chomského teorií gramatiky a psycholingvistikou byl věnován referát J. Průchy On Some Determinants of Syntactical Similarity of Sentences. Průcha se pokoušel zachytit jisté psychologické jevy v gramatice. Jeho referát se setkal s četnými kritickými připomínkami většiny diskutujících.

Závažným metodologickým otázkám byl věnován referát P. Nováka Mathematical Models and Informal Linguistic Theory. Autor se snažil ukázal na souvislost mezi chápáním generativní gramatiky jako teorie konkrétního jazyka (teorie — množina výroků) a potřebou univerzální (obecně lingvistické) abecedy neterminálních symbolů. Výroku o tom, že je význam těchto symbolů určen jejich místem v generativním systému, lze rozumět jedině tak, že je generativní gramatika „současnou“ rekurzívní definicí všech neterminálních symbolů, v ní se vyskytujících; znamená to však vzdát se obecně lingvistického hlediska a chápání generativní gramatiky jako teorie konkrétního jazyka (pokud nedáváme slovu teorie širší význam).

Kolokvium jistě splnilo svůj účel jak v hlubším seznámení naší lingvistické veřejnosti se současným stavem algebraické lingvistiky v zahraničí, tak i v prezentování výsledků algebraické lingvistiky u nás před zahraničními účastníky, a to nejen na oficiálním jednání kolokvia, ale i při neoficiálních setkáních účastníků. Zvlášť významná je skutečnost, že kolokvium bylo jedním z mezinárodně nejpočetnějších lingvistických setkání u nás po druhé světové válce.


[3] Srov. N. Chomsky, Categories and Relations in Syntactic Theory, Mimeo MIT, 1964 a rf. o symposiu v příštím čísle.

[4] Srov. G. H. Matthews, Analysis by Synthesis of Sentences of Natural Languages, Proceedings of the 1961 International Conference on Machine Translation of Languages and Applied Language Analysis, National Physical Laboratory, London 1962, 531—542.

[5] Srov. S. Zellig Harris, String Analysis, Papers on Formal Linguistics 1, Mouton & Co., ’s Gravenhage 1962.

[6] Srov. P. Sgall, Zur Frage der Ebenen im Sprachsystem, TLP 1, Praha 1964, 95—106.

[7] Srov. Automatische Sprachübersetzung Englisch-Deutsch, Bericht, Berlin 1963.

[8] Tato problematika je předmětem řady úvah v práci W. V. Quina Word and Object, New York 1960.

[9] Srov. S. Abraham - F. Kiefer, The Theory of Structural Semantics, Mouton & Co. (v tisku).

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 94-97

Předchozí Pavel Novák: Kolokvium a kongres v Jeruzalémě

Následující Pavel Novák: Logika syntaxe?