Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Starý a nový překlad Nového zákona

František Žilka

[Články]

(pdf)

Les traductions, ancienne et nouvelle, du Nouveau Testament

Skoro na samém začátku každé národní literatury stojí překlad Bible. To souvisí s faktem, že evropské národy přijetím křesťanství se zapojovaly do proudu soudobé kultury. Klasické překlady Bible se stávaly pravidelně normou jazyka národního písemnictví. Lutherův překlad Bible do němčiny, „Authorized Version“ v angličtině stejně jako „Kralická bible“ určovaly na staletí směr literárního stylu a gramatiky. Jest uznaným zjevem dějin literárních, že v klasickém překladu Bible do národního jazyka si národ stanovil pravidla a základ další literární tvorby. Náboženský zájem, probuzený hlavně reformací, učinil Bibli nejčtenější knihou alespoň v zemích protestantských. Soukromá četba Bible, její předčítání a její výklad při bohoslužbě, její místo ve vyučování — to vše způsobilo, že se vžil ráz biblického vyjadřování, biblických obratů, biblická skladba a styl, biblická gramatika, a to mělo vliv na ostatní literární tvorbu. Překlad Bible byl východiskem a podkladem literárního jazyka.

Ale řeč se vyvíjí. Řeč literární podléhá vlivům řeči lidové, obohacuje se novými výrazy pro nové pojmy, ustaluje se na určitých obratech, specialisuje se na přesná slova, dopracovává se jemnějších rozdílů, nivelisuje se i rozvíjí gramaticky. Tak roste a ustaluje se nová řeč. Proces je velmi složitý. Nám nejde o vystopování a o výklad tohoto procesu. Vidíme jen fakt, že řeč nové doby, řeč přítomnosti se liší od mluvy starší periody, stabilisované klasickým překladem Bible. Dnes mluvíme a píšeme jinak, než mluvil a psal Blahoslav. Ve vývoji české literatury od Blahoslava po stránce jazykové, skladebné, strukturální vidím mimovolné, podle určitých zákonů rostoucí oprošťování mluvy od vlivu renesančního klasicismu antického, zvláště latinského. Středověk byl vzdělán na latině. Vzdělání bylo latinské. Latina byla řečí vzdělanců. Když vzdělanci začali tvořit literaturu národní, pouštěla latina barvu na jejich národní mluvu. Spisovatelé užívali výrazů ze slovníku svého národa, ale sestavovali je do vět způsobem latinským. Svých sedm pádů, bohatství svých slovesných tvarů, charakter svých předložek a spojek, to vše má česká řeč nezávisle na latině, ale skladbu a sloh vytvořili pro českou řeč vzdělanci vychovaní latinou, zvyklí na latinu, prosáklí latinským slohem. Slohově je starší čeština imitací latinské skladby.

Zlidověním písemnictví setřásala čeština toto dědictví pseudoklasických pout. Nacházela sama sebe. Rostla podle vlastních imanentních zákonů. Dnešní čeština se liší od mluvy kralických překladatelů Bible svéráznějším slohem, skladbou. Stará latinisující skladba větná činí Kralickou bibli vzdálenou dnešnímu čtenáři. Ten ovšem, kdo se záhy učil číst v Bibli, komu byla Bible pravidelnou četbou a stálým průvodcem, kdo slýchal bibličtinu v kostele, v domácích pobožnostech s četbou postil a modliteb prosycených bibličtinou, i ve škole, ten ovšem neshledává, necítí takový nápadný odstup. Tomu se naopak zdá, že jeho náboženství srostlo s klasickou bibličtinou, a cítí řeč dneška v náboženských tématech jako něco překvapujícího, cizího, ano nenáležitého, profánního. To platilo o starší generaci evangelíků, „písmáků“. V evangelických kostelích se konservativně udržovala knižní bibličtina, jaké se v Německu říkalo „die Sprache Kanaans“, klasicistická čeština s ustáleným slovosledem, s vazbami [107]a obraty z Bible. Posluchačům, kteří měli rádi svou Bibli, zněla tato řeč slavnostně, svátečně, vznosně, bohoslužebně, kulticky. Vžili se do ní tak, že tuto řeč, a jen tuto řeč pokládali za náboženskou mluvu, přiměřenou posvátnosti náboženství. Jinou, novodobou mluvu by na kazatelně ani nesnesli. Nedávno mi vypravovali toto: Mladý farář užil v kázání obratu: „Pán Ježíš povídal…“ Zbožná posluchačka byla pohoršena: „Pán Ježíš ‚nepovídá‘, nýbrž ‚praví‘.“ Zbožní evangelíci zvykli na klasickou bibličtinu asi tak, jako se sžili se zvykem, že Bible a kancionál musí býti v černé vazbě.

Touto setrvačností se vysvětlí, proč evangeličtí Slováci až do nynějška nejen snesli Kralickou bibli a kancionál v češtině při svých bohoslužbách, při nichž se jinak kázalo slovensky, nýbrž nebyli by připustili tekst a lekci v nové řeči, ani ve své slovenštině. Ovšem dnes již chystá slovenská evangelická církev slovenské přepracování Kralické bible. Vynucuje si to doba a umožňuje to přítomná svoboda.

Pokus slovenských evangelíků o revisi kralického překladu a o převod Kralické bible do dnešní slovenštiny jest symptomem rozpoznání, že rozdíl mezi klasickou bibličtinou a mezi dnešní mluvou se stává tíživý. Generace, která nevyrostla s Biblí a které se biblická mluva nestala běžnou ze stálého užívání, má obtíže při čtení Bible a při porozumění. Zaráží ji starobylost slohu a výrazu. To, co znalci a milovníku Bible zní slavnostně a vznosně, co naň činí dojem posvátnosti přiměřené náboženství, totéž pociťuje dnešní člověk, vychovaný řečí moderní literatury, filosofie a vědy, jako strojenost a nepřirozenost, jako překážku. Ostatně ta posvátnost a slavnostnost kralického tekstu jest více méně ilusí. V podstatě to není nic víc než patina starožitnosti. Tak jako v překladu Nového zákona, psal Blahoslav také ve svých ostatních spisech, i nenáboženských. Byl to prostě klasicisující sloh doby. Později se v jiných oborech literatury řeč od něho odkláněla a odklonila, v náboženství arci na něm setrvala. Jest otázka, zdali je to skutečně ku prospěchu náboženství, či zdali to není pro ně újmou. Zdá se mi, že se touto konservativností vyhlubuje propast mezi náboženstvím a ostatním myšlením a vyjadřováním, mezi náboženstvím a ostatním životem. Myslím, že by bylo lépe, aby náboženství i ve svém vyjadřování organicky rostlo se životem duchovým v jeho celku. Starobylostí a starožitností uchovává uměle strojenost a nepřirozenost. Farář na kazatelně vybízí lid: „Pozvedněme srdcí svých“ a prosí Boha, aby „naklonil ucha svého k volání věřících“, ale pod kazatelnou mimo bohoslužby nařizuje kostelníkovi, aby pozvedl koberec a naklonil svícen. Dnešnímu člověku ty první obraty neznějí již o nic slavnostněji než běžná vazba; znějí jen strojeněji a nepřirozeněji, uměle. Takových případů ve frazeologii je mnohem víc. Počítám sem na příklad také v celku genitivy po slovesech záporných. Někde se udržely. Budeme asi dlouho říkat: „Nemá ani kouska rozumu“, ale sotva se vrátíme ke genitivu při předmětech věcných, na příklad: „Nevidí stromu“. Namítá-li se proti tomu, že se genitivy po záporu udržely dosud místy i v lidové mluvě, nemůže tato dialektická zvláštnost býti obecně nadiktována jako zákon pro řeč spisovnou. Je to prostě petrefakt dialektu. V celku genitivní vazba vymizela a nevrátí se. Zachovaly se také ve východomoravských nářečích staré tvary přechodníkové, ale celkem v češtině, i ve spisovné, jsou přechodníkové vazby mrtvé. Pavel Eisner v článku „Přítomnosti“ vyhlásil nedávno formálně válku přechodníkům. Dávno před tímto oficiálním přerušením diplomatických styků se starobylou mocností postupoval jsem takto via facti a zahájil jsem vyhlazovací boj proti přechodníku, totiž ani ne boj, nýbrž prostě [108]taktiku vylučovací. Cítil jsem, ani nevím z jakých důvodů, že přechodník je v moderní češtině vazba vymřelá, strojená. Vím, že naše řeč má nad jiné řeči velmi bohaté možnosti, variace a odstíny vazeb přechodníkových a že dovede neobyčejně přiléhavě napodobiti řecké a latinské obraty participiální. Ale dnes je to spíše jen slohové cvičení než živá mluva. V participiích se nemluví vůbec a píše se jimi výjimečně v ustálených obratech a v dlouhých periodách. Vyhýbal jsem se přechodníku z jakéhosi jazykového instinktu, z potřeby přirozenosti, a byl jsem velmi rád, když mi ex post odborník, profesor Emil Smetánka, potvrdil, že přechodník byl fakticky již na vymření v literární praksi a byl by asi vyhynul, kdyby jej nebyl Dobrovský uměle oživil. Nevěřím, že bude ještě jednou galvanisován k trvalému životu.[1]

Jakými myšlenkami a pravidly jsem byl veden ve svém překladu Nového zákona?

Mým předním cílem bylo učiniti tuto knihu tak srozumitelnou dnešnímu člověku, jako byl kralický překlad pochopitelný a běžný vzdělanému čtenáři oné doby. Toho se nedosáhne napodobivým převedením původní struktury, nýbrž jen přetlumočením do řeči dneška, do české řeči dneška. Proto mohu říci, že mi byly věcně i formálně jen nevydatnou pomůckou moderní překlady do jiných řečí. Seznámil jsem se s nimi a naučil jsem se z nich mnohému, ale nemohl jsem je napodobit, ani jich přímo použít. Čeština má své jazykové prostředky, odlišné od němčiny, od franštiny, od angličtiny. Překlady do jiných řečí mne pouze utvrdily v rozpoznání toho, co vyjádřil jeden z moderních překladatelů do němčiny (Martin Dibelius): „Die Humanisten sind ja in Bezug auf Satzbildung alle verdorben, und den Neusprachlern geht es nicht besser.“

Nejsem odborník v historické gramatice české, ale myslím, že mám cit pro zákony řeči. Když jsem se učil cizím řečem, ať klasickým, ať moderním, všímal jsem si velmi bedlivě jazykových a zvláště slohových odlišností. Tímto snad zčásti vrozeným, zčásti vypěstovaným citem jsem dospěl k jisté normě českosti a podle té jsem se řídil. Snažil jsem se překládati tak, jak by psal ušlechtilou mluvou dnešní český spisovatel. Není to snadné. A nepodaří se to úplně snad nikomu. Jako se nepodařilo biblickým spisovatelům přetlumočiti úplně a čistě řecky to, co jim bylo běžné a tradičně vžité v jejich mateřské aramejštině, tak se nepovede beze zbytku a bezvadně počeštiti novozákonní řečtinu. Některé zvláštnosti přece uváznou. Ty jsou ovšem většinou spíš ve věci, v pojmech než ve skladbě. Biblická řečtina není řeč klasické periody řeckého písemnictví. Je to běžná obecná mluva lidová („koinē“) hellenistického období, zbarvená nadto vžitými reminiscencemi hebrejského Starého zákona, aramejské obcovací řeči a vedle toho i řečtiny ze Septuaginty (překladu Starého zákona do řečtiny, vzniklého v egyptské židovské diaspoře 3. a 2. století před Kristem). Již tento fakt, že řečtina Nového zákona je řečí hovorovou, nejen nevylučuje při překládání lidovou mluvu, nýbrž přímo činí ji příkazem. Je to příkaz pravdivosti a věrnosti. Rozumí se, že to nesmí býti řeč vulgární, pouliční, prostě konversační. Jakmile člověk vezme pero do ruky a chystá se psáti o předmětu, který je mu posvátný, vznešený, samo sebou se mu vnutí, aby se vyjadřoval ušlechtile, ale ne strojeně, ne s okázalou snahou psáti klasicky nebo pseudoklasicky. Tak biblická evangelia, jmenovitě tři první (Matouš, Marek, Lukáš), která vypravují prosté příběhy, názorné [109]příměry (podobenství), zhuštěné sentence, přímo ukládají, aby byla překládána přirozeně a prostě, bez slohové topornosti a bez slavnostní vznosnosti. Jsou ovšem i tam místa básnická a vznosná; taková citlivý překladatel hned vycítí a pozná a přetlumočí je přiměřeně. Jiného druhu jsou určité části epištol Pavlových, epištoly Petrovy (mimochodem řečeno: nejnesnadnější knihy pro pochopení a ovšem pro překlad), jiného druhu zase Zjevení sv. Jana.

Nesmí se zapomínat, že Nový zákon není jednotná kniha jednoho autora, nýbrž celá starokřesťanská literatura četných spisovatelů. To se jeví na slohu jednotlivých spisu a má se přirozeně obrážeti i v překladu. Zdá se mi, že kraličtí překladatelé nebyli zcela právi této skutečnosti. Tam, kde ve Starém zákoně měli rozdělené úkoly a překládali po částech každý zvlášť (i když se dohadovali a radili, aby dospěli k jednotnosti), bylo místo pro překladatelskou individualitu. Ale v Novém zákoně, kde jeden překladatel, Blahoslav, tlumočil sám všecky ty rozmanité spisovatele, nemohu se ubrániti dojmu, že do jisté míry mimovolně stíral jejich odlišnost a trochu příliš harmonisoval a nivelisoval. Snažil jsem se vniknouti v ducha slohu a slovníka jednotlivých autorů a vystihnouti jej v překladu. Snad se mi tato nesnadná úloha podařila aspoň zčásti, při nejmenším tam, kde sloh je zcela svérázný, jako na př. v evangeliu Janovu a v Apokalypse. Rovněž jsem se vědomě snažil co nejvíce zachovati velmi charakteristické zvláštnosti slohu Pavlova. Zde si arci nejsem zcela jist zdarem, jmenovitě proto, že styl tohoto kazatele a rétora je velmi barvitý a bohatý: jiný tam, kde píše klidně, jiný tam, kde spekulativně zápasí s problémy, a zase jiný tam, kde rozhorleně polemisuje a útočí. Toho jsem si byl zcela jasně vědom a snažil jsem se stylově napodobiti rozmanitost předlohy. Ovšem napodobiti ne mechanicky. Mechanicky převedeny byly by Pavlovy výbušné anakoluty namnoze nesrozumitelné. Je pravděpodobno, že Pavel své listy aspoň zčásti diktoval. Na rozdíl na př. od epištoly k Židům, která jest dobře disponovaným a stylisticky důsledně propracovaným pojednáním (diatribē, tractatus) nebo písemně, literárně provedenou homilií, jsou Pavlovy epištoly temperamentní, velmi osobní výlevy lidového řečníka, který své čtenáře zrovna viděl před sebou, nebo zhuštěné argumentace scholastického učeného myslitele, vrhané vervně na papír namnoze v dlouhých periodách soudobého rétorství s leckterou nepravidelností, jakou snesla tehdejší řečtina, která však v překladu by zanechávala nejistotu v pojetí. Odvážil jsem se jíti nad Blahoslava a za Blahoslava zpět, blíž k originálu, vžíti se v myšlenkový styl Pavlův a zpracovati jej ve věci pokud možno věrně, ale ve formě trochu volně tím způsobem, že jsem některou zvláště nesnadnou periodu Pavlovu rozčlenil v kratší samostatné věty s odlišnou interpunkcí, s převedením přechodníků ve věty vedlejší nebo i hlavní. To jest asi můj nejradikálnější zásah do novozákonního stylu. Šlo mi o srozumitelnost, o českost, o mluvu dneška.

Je mi jistým zadostiučiněním, že jsem dodatečně byl utvrzen v přesvědčení o správnosti svého počínání německým učencem, kterého jsem už citoval, Martinem Dibeliusem, a švýcarským překladatelem Nového zákona Wilhelmem Michaelisem z Bernu. Ti oba a jiní s nimi chtějí přetlumočiti Nový zákon „in der Sprache von heute“ nebo začínají přinášeti „die alte Botschaft in neuen Zungen“. Každý ví, jak vysoko Němci kladou a cení Lutherův překlad Bible. Ale Dibelius neváhá říci: „Dem Wortlaut der lutherischen Übersetzung bin ich meist mit Bewußtsein ausge [110]wichen“. A dodává: „Toho, kdo z přílišné obeznámenosti s Lutherovým tekstem jeho znění již nepociťuje v celé jeho vážnosti a v jeho velikosti, mají slova poselství nově uchopiti, mají jej překvapiti, jím zatřásti, jej zaraziti, neboť býti zaražen jest lépe než zůstati lhostejným.“ A ještě cituji: „Toho, kdo se dnes vzdaluje tohoto poselství, poněvadž myslí, že je musí odmítnouti jakožto cizí svému národu nebo cizí svému duchu, mají tyto německé teksty postaviti před otázku, zdali opravdu toto poselství je skutečně cizí německému člověku dneška.“

Záleželo mi na tom, aby nový překlad přiblížil obsah klasické knihy křesťanství dnešnímu čtenáři. Těšilo mě, že v mnohých recensích a v nejednom soukromém dopisu se vyskytovalo toto slovo „přiblížiti“. Je mi to svědectvím, že se můj úmysl podařil aspoň částečně. Jsem si velmi dobře vědom, že úplně tohoto cíle dosaženo nebylo. Soudím, že toho nedokáže žádný překlad dokonale. Nemusím snad ani dokazovat, že jsem byl dalek úmyslu vytlačit nebo nahradit překlad Blahoslavův. Sám jej mám velmi rád. Učil jsem se na něm. Vím, že zůstane nejen památkou, nýbrž živým pokladem trvale. Budeme se k němu stále vracet. Ještě po staletích bude Blahoslavův Nový zákon knihou klasickou. České písemnictví se bez něho neobejde. Bude dokumentem ze směrodatné doby naší literatury. Pokud jde o dobu naši, nečekám, že začátek dvacátého století obdrží v dějinách české literatury název zlatá doba. Ale myslím, že česká mluva ze začátku dvacátého století není zjevem úpadkovým. Vcelku literární čeština dvacátého století organicky těží z pokladů klasicismu a pokračuje na jeho linii. Proto jsem nepovažoval za nevhodné přetlumočiti jí nově Nový zákon. Čekám, že můj pokus bude jen začátkem dalších snah. Věřím, že velikost a krása úkolu přiláká a přinutí jiné k obdobnému úsilí. Čtenářský kruh opravdových zájemců na to stačí. Můj překlad bude ukázkou překladatelského úsilí, když ne umění, ze začátku 20. století a příkladem teologické mluvy z této nehotové, málo výrazné, ale přece významné doby, kdy se evangelická teologická řeč literární obnovuje.

Mé jazykové zásady a můj překladatelský postup nejlépe znázorní několik ukázek známých míst z různých novozákonních spisů, které uvádím v kralickém překladu a ve svém vlastním pro srovnání vedle sebe.

 

Kralický překlad Blahoslavův

Žilkův překlad

 

Z „Kázání na hoře“ (Mat. 5, 3—12):

 

Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské.
Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou.
Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi.
Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou.
Blahoslaveni milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou.
Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.
[111]Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou.
Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, nebo jejich jest království nebeské.
Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti a mluviti všecko zlé o vás lhouce, pro mne. Radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteříž byli před vámi.

Blaženi jsou chudí v duchu, neboť jejich jest království nebeské.
Blaženi lkající, neboť jim se dostane útěchy.
Blaženi laskaví, neboť oni obdrží zemi za dědictví.
Blaženi ti, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blaženi milosrdní, neboť oni zakusí milosrdenství.
Blaženi lidé čistého srdce, neboť oni budou viděti Boha.
Blaženi jsou tvůrcové pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími.
Blaženi ti, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské.
Blaženi jste, kdykoli vás budou tupiti a pronásledovati a lživě proti vám mluviti všecko zlé pro mne; radujte se a jásejte, poněvadž hojná jest vaše odplata v nebi; neboť tak pronásledovali proroky před vámi.

 

Modlitba Páně (Mat. 6, 9—13):

 

Otče náš, kterýž jsi v nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přiď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi
tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám viny naše,
jakož i my odpouštíme
vinníkům našim.
I neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Nebo tvé jest království,
i moc, i sláva, na věky.
Amen.

Náš otče, jenž jsi v nebesích,
svaté budiž tvé jméno!
Přijď tvé království,
staň se tvá vůle jako v nebi
tak i na zemi;
náš denní chléb dej nám dnes.
Odpusť nám naše viny,
jako i my jsme odpustili těm,
kdož se provinili proti nám,
a neuvoď nás v pokušení,
ale vysvoboď nás od zlého.[2]

 

Chvalozpěv na lásku (I. Kor. 13):

 

Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měď zvučící aneb zvonec znějící. A bychť měl proroctví, a povědom byl všelikého tajemství i všelikého umění, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem.

A kdybych vynaložil na pokrmy všecken statek svůj, a bych vydal tělo své ke spálení, a lásky bych neměl, nic mi to neprospívá.

Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se. V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého. Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě. Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivé čeká.

Láska nikdy nevypadá, ješto buď že proroctví jsou, [112]ta přestanou, buď jazykové, ti utichnou, buď učení, to v nic přijde. Z částky zajisté poznáváme, a z částky prorokujeme. Ale jakž by přišlo dokonalé, tehdyť to, což jest z částky, vyhlazeno bude. Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem muž, opustil jsem dětinské věci. Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu. Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásky, jsem jako řinčící kov a hřmotící zvon. Kdybych měl dar proroctví a věděl všecko tajemství a všecko poznání a měl všecku víru, takže bych hory přenášel, ale neměl lásky, nejsem nic.

Kdybych rozdal všecko své jmění a vydal své tělo, abych byl spálen, ale neměl lásky, nic mi to neprospívá.

Láska je shovívavá, láska je dobrotivá, není závistivá, láska se nehonosí, nenadýmá, nechová se neslušně, nehledá svého prospěchu, nerozčiluje se, nepočítá zlo, neraduje se z křivdy, ale má radost z pravdy. Všecko snáší, všemu věří, ve všecko doufá, všecko trpí. Láska nikdy nepadá.

‚Proroctví‘ pominou, ‚jazyky‘ přestanou, ‚známost‘ pomine; neboť poznáváme jen částečně, prorokujeme jen částečně, ale když přijde dokonalost, pomine vše, co je částečné.

Dokud jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem dětský stupeň. Dosud totiž vidíme jen zrcadlem v záhadách, potom však uvidíme tváří v tvář. Dosud poznávám jen částečně, potom však poznám zcela, jak sám budu poznán. Tak trvá víra, naděje, láska, tato trojice, největší však z nich je láska.

 

Ke konci ještě podotýkám, že jsem za základ svého překladu vzal řecký tekst, který dnes většina odborníků pokládá za nejspolehlivější a jehož bez rozpaků se užívá, edici Eberharda Nestla. O tomto tekstu napsal C. R. Gregory, jeden z největších znalců, že tekst, na němž se kritika shodla kolem r. 1910, vystačí do r. 1950 nebo 2000 a že i pak bude moci býti jen nepatrně změněn.


[1] Je v užívání přechodníku ovšem velký rozdíl mezi funkčními vrstvami jazyka, srov. str. 117. rd.

[2] Textus receptus dodává: neboť tvé království, moc i sláva na věky. Amen. — To je pozdější liturgické zakončení modlitby.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 2, str. 106-112

Předchozí Dmytro Čyževśkyj: Příspěvek k symbolice českého básnictví náboženského

Následující Zdeněk Peška: Poměr češtiny a slovenštiny v našem jazykovém právu