Sborník o jazykových univerzáliích

Zdeněk Hlavsa

[Rozhledy]

(pdf)

Сборник о лингвистических универсалиях / Un recueil sur les universalités de la langue

Zájem o jevy obecně jazykové nabyl v poslední době, zvláště v americké lingvistice, nové podoby: vyhledávají se jazyková univerzália,[1] studuje se jejich povaha a vztahy mezi nimi. Reprezentativním výrazem tohoto studia, jeho metod a výsledků je sborník Universals of Language, vydaný v r. 1963 J. H. Greenbergem v M. I. T. a shrnující materiál z konference pořádané dva roky předtím. Není pochyby o tom, že jde o jednu z významných lingvistických publikací poslední doby; u nás vzbudila velký zájem zřejmě také proto, že ukazuje čtenářům trochu méně známou tvář současné jazykovědy ve Spojených státech.

Vydavatel v předmluvě vyjadřuje naději, že studium univerzálií přinese mnoho užitečného obecné vědě o lidském chování, jejíž částí lingvistika musí být (je také příznačné, že závěrečné slovo konference přednesli vedle jazykovědce Jakobsona psycholog Osgood a antropolog Casagrande); chápe je jako protipól zkoumání deskriptivního, které se zajímá o specifické rysy jednotlivých jazyků. Bylo by ovšem omylem, kdybychom zkoumání univerzálií snad považovali za návrat k logistickým nebo bio[246]logickým teoriím, dedukujícím své teze o jazyce z hypotéz převzatých odjinud: znovu a znovu se připomíná, že „jediná účinná generalizace v jazykovědě je generalizace induktivní“ (Bloomfield). Velmi pečlivě se hodnotí také logická struktura každého zobecňujícího závěru a není zde místo pro intuitivní a improvizátorské paralely s čímkoli. Nelze ovšem nevidět také to, že jen někteří z přispěvatelů došli dále než právě k registraci rozmanitých „pokušení“, která číhají na badatele metodicky ne dost rigorózního.

Nicméně stojí za to, abychom úvahám o logické struktuře univerzálií věnovali pozornost. Jsou nepochybně zajímavé a často se dotýkají základních problémů, které současná lingvistika usiluje řešit. Najdeme je nejen v memorandu konference, nýbrž též u všech přispěvatelů; přitom postoj autorů k této otázce zhusta charakterizuje jejich metodické profily (jež jsou hodně osobité a odlišné, jak je konečně samozřejmé).

Jako zvlášť důležitá jsou hodnocena ta univerzália, která mají povahu univerzální implikace, protože ukazují na (možnou) strukturní souvislost jevů (např. má-li jazyk duál, má i plurál; má-li triál, má i duál a plurál apod.), obecně φ → ψ. Podobně užitečné mohou být univerzální statistické korelace (např. jsou-li v daném jazyce zájmena 2. os. sg. rozlišena rodem, pak je větší pravděpodobnost, že budou rozlišena i zájmena 3. os., než kdyby tomu tak nebylo), obecně: Má-li jazyk vlastnost φ, pak je větší pravděpodobnost, že bude mít vlastnost ψ, než kdyby vlastnost φ neměl. Menší význam je připisován univerzáliím nerelační povahy (např. všechny jazyky mají aspoň dvě samohlásky ap.); zdůrazňuje se závažnost univerzálií statistických (např. pro všechny jazyky platí, že pravděpodobnost existence nazálního fonému ve vokalickém systému je větší než pravděpodobnost jeho neexistence), obecně pravděpodobnost φ je větší než pravděpodobnost ψ (zpravidla míněno tak, že ψ je non-φ). Někteří z účastníků konference vyjádřili své pochybnosti o tom, zda je vůbec možno mluvit o univerzálnosti v pravém smyslu slova; není totiž nijak zaručeno, že budoucí informace, které o jazycích získáme, nezvrátí naše představy o všeobecnosti daného jevu nebo že vývoj půjde očekávaným směrem. Proto mají univerzália spíše povahu statistickou (univerzální je to, co má pravděpodobnost blízkou hodnotě 1). Toto pojetí má pochopitelně negativní důsledky pro možnost zjišťování obecných znaků lidského chování, na druhé straně však jen takové informace mohou zajímat typologii, která se univerzáliemi již dávno — s větší nebo menší exaktností — zabývá.

Hockett zcela správně upozorňuje i na ten fakt, že velký význam má též naše rozhodnutí, co budeme v jazyce hledat; volba závisí jednak na metodologické a pojmové základně, jednak na našem hodnocení důležitosti jevu (jež může být zcela subjektivní a často nese s sebou logický „kruh“: důležité je to, co je univerzální!). Tyto obtíže se odrazily už v příspěvcích konference: „jablkem sváru“ se stal problém definice formulované v termínech sémantických. Negativně se k takovým definicím postavil Saporta a pokoušel se dokázat, že lze najít např. distribuční kritéria umožňující vymezit fonémy obecně, bez zřetele k specifickému jazyku. Na tento pokus reagoval především Jakobson: označuje pokus vyloučit definice opírající se o údaje o smyslu a o sémantické zřetele za „strastiplný experiment“ v gramatickém popisu. Vzhledem k typologii je to pak terminologická kontradikce, protože je nemožné identifikovat a porovnávat gramatické jevy v jazycích s odlišnou strukturou bez použití sémantických kritérií. Sám chápe univerzália jako co nejobecněji pojaté interlingvální invarianty; zásadní význam mají ty, jejichž charakter je relační. Tato koncepce je nepochybně plodná, poněvadž současná jazykověda má metodické prostředky, které jí umožňují s invariantami úspěšně pracovat. Také Greenberg hájil definice užívající sémantických termínů; i když z formálního hlediska lze proti [247]nim vznést námitky, v lingvistické praxi se mnohé osvědčily. Jeho příspěvek také prohlubuje některými novými postřehy problematiku stavby univerzálií: doporučuje zavést pojmy „dominantní“ (jev a je dominantní nad b tehdy, jestliže se b objevuje jenom za zvláštních podmínek) a „harmonický“, „vyrovnaný“ (jev a je harmonický s jevem b, objevují-li se v týchž jazycích).

Pokud jde o materiálový přínos sborníku, bude snad zklamáním pro toho, kdo nedocení jeho metodickou promyšlenost a programovost. Zhusta totiž příspěvky konstatují to, co většina lingvistů tuší nebo čeho jsou si i vědomi na základě náhodných pozorování a intuitivních závěrů. Novum je jenom ve formulaci. Proto si všimneme toliko ve výběru některých příspěvků.

Ch. F. Hockett předkládá — vedle zmíněných již úvah metodologických — vymezení jedinečnosti lidského jazyka ve srovnání s komunikativním chováním jiných živočichů (výsledky jsou spíše zajímavé než lingvisticky podnětné, neboť autor podle našeho názoru chápe „komunikativní chování“ příliš široce). Dále pak naznačuje kritéria pro oddělení gramatických univerzálií od ostatních jevů jazyka a připomíná některá univerzália přijímaná pro fonémickou rovinu: tendence k symetrii ve fonologickém systému jazyků, jeho redundantní charakter (též hodnota parametru se zdá být zhruba univerzální), základní protiklad závěrových a nezávěrových, protiklad výšky jazyka u vokálů.

H. M. Hoenigswald v článku Existují univerzália v jazykových změnách? především zdůrazňuje, že se při zkoumání jazykového vývoje často nerespektuje základní rozdíl mezi změnami: je třeba jasně odlišit případy splynutí, rozštěpení a nahrazení. Jen poslední z nich je změnou v pravém slova smyslu. Průběh změn, jak se zdá, má spíše povahu diskrétních kroků než stacionárního procesu. Základní typy změn, změna podmíněná a analogická, se často považují za principiálně opačné: první prý komplikuje situaci v systému, druhá ji zjednodušuje. To je však nesprávný pohled: jde v podstatě o přesun v míře zatížení alomorfů, který pravděpodobně napomáhá témuž strukturnímu cíli. Dále pak upozorňuje, že někteří badatelé vykládají jazykové změny jako odraz změn materiálních a kulturních. Pokud však jde o nahrazení, je sotva možno hledat jeho důvody jinde než v struktuře jazyka, kde především obnovuje rovnováhu.

Výhradně fonologické problematice je věnována metodicky velmi cenná, „vzorová“ studie o nazálách od Ch. A. Fergusona. Autor dochází k závěru, že nazály jsou univerzálním jevem v jazycích, a sleduje souvislosti jejich systému se systémem hlásek ostatních.

Jednou z nejvýznamnějších prací sborníku je nepochybně příspěvek J. H. Greenberga věnovaný problematice pořádku prvků v gramatické výstavbě výpovědí, a to jak v rovině syntaktické, tak morfologické. V syntaktickém aspektu sleduje vzájemné postavení řídícího jména a závislého genitivu, postavení subjektu, verba a objektu, postpozici nebo prepozici předložky vzhledem k substantivu, vzájemné postavení substantiva a určujícího adjektiva atd. Mezi jednotlivými typy lze vysledovat určité souvislosti: tak např. existuje silná tendence, aby v jazycích s prepozicí předložky genitiv následoval za řídícím substantivem, aby v těchto jazycích byl v stupňovací frázi pořádek „adjektivum — srovnávací ukazatel (‚než‘) — nositel standardní míry vlastnosti“ aj. Pokud jde o aspekt morfologický, Greenberga zajímá pořadí kmene, derivačního a ohýbacího afixu; zde nalézá obecné tendence formulované tak, že určité prvky musí být centrálnímu prvku blíže než jiné. Studie se opírá o impozantní materiál jazykový z nejrůznějších koutů světa, ovšem tento široký rozhled nese s sebou i nebezpečí určitého zjednodušení. Je např. dost obtížné rozhodnout pro češtinu, jeli pořádek „subjekt — verbum — objekt“ opravdu dominantní (pokud jde o ruštinu, [248]Jakobson v shrnutí prohlašuje toliko tento pořádek za stylisticky bezpříznakový!); i když je pravděpodobně nejfrekventovanější, nelze jej zcela mechanicky klást na touž úroveň pořádku slov v jazycích, kde je gramatickým prostředkem. Greenberg sám připouští, že existuje různá míra „závaznosti“ pořádku podle toho, o jaké prvky jde: Tak např. postavení genitivu vzhledem k řídícímu substantivu je daleko přísněji určeno než vzájemné postavení podmětu, slovesa a předmětu nebo přívlastkového adjektiva a jména. Nejobecněji působí tendence řadit téma před rhema; lze v tom vidět i jisté uplatnění ikonického principu vzhledem k psychice mluvčího.

Sémantická problematika je zastoupena dvěma příspěvky. Jediný zahraniční účastník, S. Ullmann z Leedsu, podal ve svém článku značně úplný přehled tradičních názorů na sémantiku pojmenování. Zajímavý je jeho návrh, aby typologie jako kritéria použila údajů o poměru motivovaných a nemotivovaných pojmenování v jazyce (motivaci chápe autor hodně široce, a to v rovině fonetické, morfologické i sémantické), o počtu homonym, o počtu významů jednotlivých slov a o obecnosti jejich významu (ve srovnání s jinými jazyky). Protože poslední tři kritéria se též týkají vlastností významu závislých na kontextu, statistické zpracování by mohlo poskytnout obecné parametry charakterizující kontextovou vázanost v daném jazyce. Jinak autor nepřináší žádné nové podněty do této svrchovaně obtížné problematiky. Snad je to i tím, že se distancoval od pokusů interpretovat význam za pomoci formálně logického aparátu. Tím sice vyšel do jisté míry vstříc kritice deduktivních metod, jež byla v úvodu sborníku pronesena, nicméně druhý příspěvek týkající se sémantiky naznačil, že právě takový přístup může naznačit další cestu sémantickému bádání.

Studie U. Weinreicha se zabývá sématickou strukturou jazyka. Weinreich je si vědom, že ztotožňování logiky a jazyka by vedlo k normativismu, který by nic neobjasnil, to však nevylučuje srovnávání, kterým lze dospět k zjištění rozdílů mezi jazykovým a logickým systémem. Takové zjištění je předpokladem k vysvětlení těchto rozdílů (a dodejme, že též k přesnějšímu poznání specifika jazyka). Studium logických aspektů výpovědi (jako části sémantiky) musí být proto autonomní a musí probíhat vedle gramatické analýzy a paralelně s ní. Autor se přitom orientuje především na studium „kombinatorické“ sémantiky, na výpověď jako celek, nikoli na systém designátorů v izolaci. Při něm nachází některé kategorie, jež umožňují daleko větší generalizaci, popř. i formalizaci, než zatím dovedeme provést při popisu slovníku. Pokud jde o základní pojmy, Weinreich se opírá o Morrisovo pojetí znaku: dělí je na designátory a formátory, vedle nich pak existují i znaky smíšené.[2] Zájem o sémantiku výpovědi jej vede k podrobnějšímu rozboru vlastností formátorů (tj. elementů formujících výpověď, nesoucích instrukci pro některou z operací, jež výpověď často implikuje, např. negaci, generalizaci, kvantifikaci aj.). Pro příklad si všimněme výkladu o kvantifikátorech. Kvantifikují se nejen substantiva (např. all books, všechny knihy), nýbrž i jiné znaky (who ever, kdo koli; any how, jak koli), kvantifikátor se může mísit s operátory pragmatickými (only, jenom = ne více než + překvapení). Často se kvantifikují názvy dějů; tato kvantifikace se vyjadřuje jen prostředky morfémickými (slovesný vid) nebo lexikálními (attend — frequent, navštívit — docházet). Je možné samozřejmě rozlišovat typy kvantifikace v jazyce podle toho, odpovídá-li logickému kvantifikátoru obecnému nebo existenčnímu (every body — some body, každý — někdo). Autor upozorňuje na charakteristickou neúplnost prostředků: např. existují příslovce where, when, how, why, jež jsou si formálně i funkčně velmi blízká, ale jen některá z nich lze kvantifikovat komponentem every-, [249]some-. (O českých kde, kdy, jak, proč platí totéž.) Neexistují slovesa pro význam ‚dělat všechno‘ na rozdíl od ‚dělat něco‘, tedy jakási proverba. Jazyky jsou tedy méně „logické“, symetrické a diferencované, než by mohly být, kdyby se systematicky a jednotně využilo všech prostředků, jež má jazykový systém k dispozici. Příčinou této redundance je pravděpodobně i zde snaha nevynakládat maximální úsilí při kódování, ponechávat prostředky v záloze, šetřit energií. — Pokud jde o proces spojování znaků ve výpověď, autor konstatuje, že je velmi obtížné stanovit pravidla, která by obecněji vymezila kombinatorické možnosti, určila, co lze spojovat a co nikoli. Od uspokojivé sémantické teorie se sice zpravidla očekává, že bude schopna rozhodnout, zda je daná výpověď sémanticky přijatelná, je však otázka, zda je tento požadavek vůbec splnitelný: gramatika má mít prostředky k tomu, aby odlišila věty správné od nesprávných, avšak sémantická pravidla nejsou jenom pokračováním pravidel gramatických, nýbrž jsou kvalitativně odlišná. (Domníváme se, že Weinreichovo stanovisko je ještě málo rigorózní. Sémantická teorie by mohla obecně odpovídat na otázku po smysluplnosti výpovědi jen tehdy, kdyby šlo o záležitost výhradně designační roviny, nemůže však postihnout případy označení „nesmyslných kombinací“ denotátů, nemá-li být teorií universa vůbec. Předpokladem řešení je přesnější vymezení předmětu sémantiky.) Při formování výpovědi se uplatňuje dvojí sémiotický princip: „přičleňování“ (linking), při němž se designáty sčítají (má-li žlutý designát (c₁ . c₂ . c₃) a květina designát (c₄ . c₅), pak žlutá květina má designát (c₁ . c₂ . c₃ . c₄ . c₅), a proces „včleňování“ (nesting), který lze přirovnat k doplňování do mezer, jež některé designáty předpokládají (význam slova kupuje předpokládá doplnění designátem: kupuje X → kupuje květiny). Včleňování lze formálně popsat jako proces, jehož výsledkem je relace typu A (x, y): A je funkce kupovat s argumenty x (Jan) a y (květiny). Jde o relaci asymetrickou, tj. x a y nejsou zaměnitelné. Jeden z argumentů je pravděpodobně přičleňován (v tomto případě x), druhý včleňován (zde y; pro rozlišení je včleňovaný argument označován y'). Do takovýchto relací lze rozložit i výpovědi sémanticky komplikovanější, zavedeme-li několik rovin včleňování. Tak výpověď Jan (x₁) pozoroval (P) sčítání (S) hlasů (y'₁) lze zapsat P(x₁ . S') . S(x,y'_i) — x označuje nevyjádřeného činitele sčítání. Relace druhá je včleněna do relace první, patří ovšem rovině vyšší. Weinreich nesdílí názor, že význam formátorů je kvalitativně natolik odlišný od významu designátorů, abychom byli oprávněni zavádět dichotomii mluvnického a lexikálního významu; tento pohled je etnocentrický a nelze jej aplikovat ani na všechny indoevropské jazyky. Mezi sémantickou a gramatickou výstavbou výpovědi existují korelace a rozborem řeči dětí se zjistilo, že primárně jde dokonce o izomorfinismus, který se teprve později oslabuje, zvláště když dítě získá schopnost užívat nominalizačních transformací. — Při řešení některých problémů týkajících se designátorů pracuje Weinreich se sémantickými komponenty. Jde o elementární prvky konstituující designát; i když lingvistika nemá — aspoň zatím — spolehlivou proceduru pro jejich zjištění, jde o prostředek, který velmi usnadní formalizaci některých sémantických pojmů. Tak např. polysémii lze zapsat takto: má-li znak A designáty (c₁, c₂, c₃, c₄), znamená to, že polysémní znak A má designát [c₁ . c₂ . (c₃ v c₄)]. Kontext pak rozhodne, který komponent v daném případě platí. Podobně lze takto popsat idiomy: je-li dáno A (c₁ . c₂ . c₃), B (c₄ . c₅), pak neidiomatické spojení A + B má designát (c₁ . c₂ . c₃ . c₄ . c₅), ale idiomatické spojení A + B bude mít designát např. (c₁ . c₂ . c₄ . c₆ . c₇); lze pak i vyjádřit, oč jsou „vyprázdněné“ znaky v idiomu obohaceny: je-li A (c₁), B (c₂), potom může platit, že A + B (c₁ . c₂ . c₃ . c₄) (srov. angl. make, up a make up). Autor dále ukazuje, že poznání komponentové struktury umožní přesněji formulovat též vzájemný vztah synonym a vztah základního a metaforického použití znaku. S aplikací komponentové ana[250]lýzy na jazyk jsou ovšem zatím potíže proto, že lexikon jazyků nebyl (až na malé úseky) tímto způsobem zpracováván.

Weinreichově práci jsme věnovali tolik pozornosti proto, že vlastně předkládá ucelenou sémantickou teorii se seriózním pokusem o využití formálního aparátu. Její přínos vyzdvihuje i závěrečné slovo Jakobsonovo. Jakobson však trvá na základním rozlišení lexikálního a gramatického významu a doporučuje věnovat gramatickému významu zvláštní pozornost. Chápe jej jako sémantické invarianty v korelativních gramatických kategoriích; navrhuje např. analyzovat význam pádů tak, že jejich sémantické vlastnosti rozložíme na komponenty a budeme s nimi pracovat stejně jako s distinktivními rysy ve fonologii: budeme je definovat jednak jako invariantní protiklady, jednak jako varianty závislé na kontextu a patřící různým „subkódům“.

K sémantické problematice se vrací i závěrečné slovo Osgoodovo: popisuje psycholingvistický pokus organizovaný universitou v Illinois v mezinárodním měřítku. Sledují se jazykové reakce na jazykové stimuly a hledají se tak společné rysy významových systémů, popřípadě rozdíly dané věkem, pohlavím, kulturním prostředím, jazykem aj. I když výzkum není zdaleka ukončen, ukazuje se, že shody v reakcích mezi uživateli různých jazyků jsou velmi značné. Statistické zpracování výsledků uvede na pravou míru též teorie o významu jazyka pro poznání (např. hypotézu Sapir-Whorfovu).

V takto omezeném rozsahu nebylo možno podrobněji probrat všechny problémy, které autoři příspěvků řeší. Doufejme však, že se podařilo naznačit aspoň v hrubých rysech, jakými metodami pracují. Zdá se, že některé z nich by bylo možno uplatnit i při studiu češtiny a dojít k novým poznatkům o její stavbě a typu. Jestliže se tak často ve sborníku objevilo plodné spojení teoretické úvahy s praxí, které se v jejích intencích zmocňuje bohatého materiálu, odpovídá to postoji „české“ složky v pražské škole. Je to — bez ohledu na dílčí nedostatky — též pobídka lingvistům v jiných zemích.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 3, s. 245-250

Předchozí Josef Tříška: Z poetiky a fabulistiky „moderního“ středověku

Následující Bohumil Palek: Zajímavé podněty pro lingvistickou sémantiku