Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Z poetiky a fabulistiky „moderního“ středověku

Josef Tříška

[Články]

(pdf)

О поэтике и фабулистике позднего средневековья / De la poétique et la fabulistique du „moyen-âge moderne“

1. V 13. až 15. stol. se vyvíjela u nás středověká vzdělanost[1] především v latinsko-německo-českých vztazích konkurenčních a paralelních, a to jazykových, stylových a literárních. Znovu se kodifikovaly teoretické normy pro slovesné tvoření a ustálil se latinsko-český styl.[2] Reálná základna naší slovesnosti, kde se projevovaly některé středoevropské etnické prvky, byla zastřena rétorickou tradicí. Literární tvoření záleželo v stylistickém zpracování, v obratném uspořádání tvárné dikce, ve versifikaci, v dalším výkladu obvyklých látek, ve volbě typů, ozdob, druhů a fikcí; individuální stylizace byly vzácné. Zábavnou literaturu tvořili žertéři, básníci, skladatelé a řečníci; vyprávěči básní a pověstí (fikcí) byli básněnošě a pověstinošě (oba Klaretovy termíny jsou ekvivalentem lat. rumige[236]rus v SlovKlem, OstřihomSlovn S, p. 108b). Jiným specialistou na žerty a rytmy byl prlenec, jeho výtvorem bylo perlamen (mluvnost, SlovKlem B, f. 73b, šproch, OstřihomSlovn S, p. 102b); takovéto průpovědi a aforismy napsal ještě Jošt z Rožmberka: Třínádcte šprochuov vajovských (= vagorum).

Rétorika užívala prostředků dialektických (antiteze) a eufonických (kadence, opakování) a sloužila jak literatuře, tak právu. Řeči byly základními literárními, řečnickými a kazatelskými útvary. Od rétoriky se nelišila poetika (poetria): Poetria est ars dictandi vel liber, qui continet talem artem et omnia illa veniunt a peyo, quod est fingo vel compono (Slovník KNM II F 4, f. 285b). Poetria byla definována jako res ficta. Rétorika a poetika (nebo poezie) si byly velmi blízké, splývaly a nebylo mezi nimi rozdílu. Středověk měl snahu vyjadřovat i nepoetické látky poetickou formou, např. moralizace fabulistikou, slovník nebo odbornou a mravoučnou literaturu veršem. Nebylo pevných hranic mezi poezií a prózou. Ganifred v Nové poetrii uváděl termín prosaicus versus, Boncompagno v 2. knize své příručky Rhetorica novissima v kap. o invenci psal o přeměňování (alteraci) poezie a prózy. O prózaických básních mluvil Hugo z Trimberku (Registrum 276). Jindřich z Isernie nedělal rozdílu mezi prozaickými a veršovanými skladbami, fráter Kolda psal rytmickou rýmovanou prózou. Rétor a poeta Jan ze Středy a jeho družina propracovali umělecký útvar rétorické básně.

K vyrovnání poezie a prózy a ke snaze po souměrnosti sloužila figura compar, tj. stejnoslabičné izokólon, jež definoval již Herennius 4, 27. Prozaické compar se shodovalo s veršovým, zvláště mělo-li rýmy nebo bylo-li kombinováno s jinými ozdobami. Kombinace se stejnými koncovkami jsou v lat. i čes. stylu: Dulciter sonat, suaviter intrat, letaliter occupat, irremediabiliter totum vastat (Quadrip II 27) — jeho déli, jeho šíři, jeho húšti, jeho číři, jeho výši, jeho níži, jeho dáli, jeho blíži (Kat 1848—51). Figura compar působila, že poetický verš a rétorické kólon byly podobné útvary, např.

té radosti, ještoť mají

ti, jenž sě v bozě kochají

(NR 1965—6).

jakýť pokoj tací mají,

kto v milosti přebývají

(Tk 140, Šimek nespr. „u milosti“).

Rétorika a poezie se sbližovala formálně i obsahově, užíváním stejných témat, žánrů, ozdob, výrazů i zvukově propracovaných úseků.

V umění se střídaly obraznost a pravdivost. Starověká i středověká teorie učila, že literární dílo je složeno z pravdy (veritas, verum) a z výmyslu nebo klamu (fictio, falsitas, falsum). Protikladné pojmy alegorie a historie se vykládaly často, např. Nota quod historia docet factum, pravenie o tom, což sě stalo jest. Tropologia quod faciendum, o tom, co sě státi má. Allegoria cernendum, co má viděno býti (OstřihomSlovn S, p. 60a).

Obraznosti vyhovovaly básnivost a bájivost, krásný sloh, pověsti a rytířské povídky, rétorické a symbolické barvy, zájem o cizí kraje, lidová fantazie a obrazné výklady. K tvorbě slovesného projevu i k slovnímu vyjádření bylo třeba imaginace, jež byla vykládána jako zámyslnost, myšlenie (SlovKlem B, f. 53b), obraznost vel vtipné rozmyšlenie (OstřihomSlovn S, p. 84a). Pojem fikce byl vyjadřován různými termíny: Ficmentum zámysl (OstřihomSlovn S, p. 80b). Ficticium lež vel zamyšlenie (OstřihomSlovn S, p. 80b). Figmentum podobenstvie (SlovKlem B, f. 48b). Alegorie[3] byla [237]interpretována jako podobenství, příklad, znamení, jiný a duchovní smysl, parabola. Její definici s oblíbeným příkladem přirovnání lakomce k vodnatelnému podává rkp pražské UK I E 39, f. 207b: Allegoria fit, quando unum dicitur et aliud significatur vel sic: Allegoria est translacio diccionis pro alia significacione. Symbolice šlo o obrazné označení a iluzi. V sentenci u Jana ze Středy inhabentibus symbolum transitus est facilior znamenal symbol Zeichen, znamení usnadňující postup a symbol Quadripartitu. O symbolických vlastnostech zvířat mluvil Jenštejn, De consideracione: ob quasdam symbolicas proprietates et similitudines ad omnes se creaturas comparat (Sedlák, Studie a texty 2, 94).

Druhy alegorie a symboliky byly různé. Při jmenných alegoriích se spisy kryly pseudoautoritou svatých: fikce Eusebia, Augustina a Cyrila byla v třech dopisech o Jeronýmovi, autorita Cyrilova v Quadripartitu, autorita Augustinova v lat. výkladu Desatera (Praha Kapit. H 6/3), autorita různých svatých u protiženských satir. Alegorií řemeslníků užívala milostná lyrika (Přišel kožišník s kadeřavú hlavú Přišelť je ševčíček s špičatú nohúPřišelť jest mlynařík s oplchalú hlavú …), duchovní lyrika a modlitby (bůh v podobě Mistra Lepiče, Kocovníka, Kováře). Složité kombinace alegorií jmenných a alegorií řemeslníků jsou u Tkadlečka: Ludvík Tkadleček a Adlička Pernikářka. Tkadleček sám (201) naznačoval symboličnost své práce: však vieme …, že jiné míníš nežli jmenuješ. Častá byla číselná symbolika.

Symboliky barev bylo užito kompozičně v Písni o barvách a v Sermo de coloribus (Brno, St. arch. ZA 448, f. 10a) a k básnické motivaci v líčení barevných „mesel“ v Životě Kateřiny (2302n.), barevných praporců v Štilfrídovi a barevných květů v Tkadlečkovi (152n.). Jinak se často užívalo barevné symboliky k zpestření kázání, např. v traktátu De confessione (úryvek De coloribus vyd. Vilikovský, Lat. poesie 122n.) a v Collectě Václava z Prahy (výklad bílé, černé a zelené barvy). Milostná symbolika barev byla obvykle shodná, speciální byla morální symbolika v Štilfrídovi. Z druhů červených barev červená (ruffus) znamenala žár lásky, hořící milost; šarlatná (sarlatinus) statečnost (Štilfríd); brunátná (brunaticus) tajnou milost, u Štilfrída hněvivost. Z druhů modrých barev modrá (glaucus) značila ustavičnost, podle Sermo de coloribus lásku; fiolná (violaticus) podle Štilfrída označovala udatnost; blankytná zlou naději nebo celou naději, podle Štilfrída chytrost; šerá (griseus) znamenala počestnou lásku, „výše sebe miení“ (De confessione), „výše sebe sahá“ (Píseň o barvách), pokoru (Štilfríd). Zelená (viridis) byla barvou středu a znamenala počátek lásky, podle Sermo de coloribus věrnost, podle Štilfrída naději, podle Jana ze Středy (151) a Qu IV 9 čistotu. Za základní nebo extrémní barvy byly pokládány bílá a černá. Bílá (albus) znamenala dobrou naději (De confessione, Píseň o barvách, Tkadleček), čistotu srdce (Sermo de coloribus, NR Bobr), veselost a radost (Štilfríd); černá (niger) smutek, podle Sermo de coloribus pokoru, v NR „smilstvie“.

Vzácným opakem obraznosti byly tendence po pravdivosti, jež směřovaly k zreálnění a obracely zřetel k věcnosti bez příkras i k potřebám současného a života. Snahy po pravdivém zobrazení skutečnosti se projevovaly v sociálních a společenských satirách,[4] parodiích a divadelních fraškách i v dějepisectví, např. když se popisovaly módní a chatrné šaty i chyby řemeslníků, kritizovaly se cizí vlivy atd. Realis znamenalo ‚skutečný, oprav[238]dový, věcný‘ (v tomto smyslu se vztahem k res), realitas ‚skutečnost‘ (dic michi …, firmamentum, unde sit tibi tante molis realitas, Qu II 24) nebo ‚opravdovost‘ (H. concivis se laudabili conversacione, bona fama et quavis alia realitate et decencia honeste per omnia conservavit, Třeboň C 6, f. 143a). Realistické zobrazování se projevilo v líčení skutečných vlastností a tělesné podoby, jak to vystihovala již herenniovská figura effictio (4, 63). Stručný realistický portrét se projevil v životném popisu u Dalimila (60, 45): Vacek muž otlustlý a krátký bieše. Popisu sedláků se hodil podle rétorické teorie střední sloh; realisticky byli také popisováni sedláci v stejnojmenné stč. satiře: škaředi, kostrbati. Pravdivost a kritika pomáhaly vývoji výrazněji než obraznost.

2. Obraznost středověkého člověka sestavila a dobájila celý svět nadpřirozených jevů i bytostí a rozvinula celou oblast fabulistiky.

Terminologický ekvivalent fabula básn uváděl Klaret Glos 2494. Fabulator byl podle středověkého výkladu garcio id est plenus verbis (KNM II F 4, f. 133b). Slovesná paralela je fabulor, fabulari baju, báti. Ostřihomský slovník p. 78a uvádí: Fabulosus básnivý. O zálibě v bajkách se psalo v Malogranatu I 36 a mnichům se vytýkaly fabulace pro jejich světský ráz (cum de regibus fabulantur, II 16). V Tripartitu se užívalo termínu fabulari o bajkách a bajkařích (ut Esopus fabulatur, 3. kn. pod heslem adulacio) a o rozpravě fabulistických postav (Cum duo lupi occurrentes sibi fabularentur, 3. kn. pod heslem bonitas). Termínu fabulari užil jednou Jan ze Středy v dopise Animo vigili k M. Řehořovi. Dictat a fabulari, užité o M. Řehořovi, znamenalo ‚skládá‘ a ‚rozprávěti‘ se vztahem k rétorice a fabulacím. Termínu báti užil Tkadleček, např. v 10. kap.: Ješče, Tkadlečku, tak mnoho báješ, tak mnoho o nie rozmlúváš. Latinsko-český ekvivalent uváděl ještě Lactifer Jana Vodňanského (KNM 25 D 7): Fabulor, -aris, dep. est fabulas dicere vel falsa, báti, básně rozprávěti.

Obraznost v oblasti lidového tvoření žila hlavně v bájesloví (mytologii), jež vybájilo blanda monstra nebo monstrosos homines (ClarGlos, kap. 10, 7) a z lidu pronikalo do umění literárního. Nejvýznamnější bájeslovné postavy byly původní středověké výtvory. Mytologie souvisela s fabulistikou; mythus byl často vykládán jako fabula, mythologia jako sermo fabulosus. Ostřihomský slovník p. 94a vykládal: mitos nit, krópě, pověst. Mitolosus fabulosus. Literatura a slovníky uváděly často antické paralely a kořeny středověkých báječných figur. Bájesloví mělo své okruhy sdružených nebo protikladných postav, které pak přecházely i do literatury.

Trpaslíci a pidimužíci byli protikladem obrů. Pidimužíci žijí v zemi, kde se rodí pepř, a mají délku lokte nebo půldruhé pídě (Praha UK I H 2, f. 69b). Pospolu se kladli diblíci a skřítkové. Latinská lamia, která všecko trhá (laniat), podle Vodňanského rkpu lesní bohyně, je česká móra (můra), jězě, jězěnka, jězinka: krmí chlapce, přitloustlejší zabíjí a sežere, hubené nechá žít (Postila KNM XIV E 5, f. 153b). Přírodu stejně oživoval diví mužík (Faunus) jako poludnice (Satirus), podle OstřihomSlovn S 96b: Nonaria polednice, podlednice. Vedle sebe byli uváděni chiméry (chýry) a vodní muži. Chiméra v Candele rethorice byla připodobňována k Perchtě, vodní muž (cocodina) byl zván též vastrman.

Fabulistika pěstovala literární kulturu bajek i potěšení z fabulací a konfabulací, tj. světských rozhovorů a rozprávek rétoricko-poetického rázu. Fabulisté se odvolávali na bajky starší a na přírodní příručky, jako byly Isidorovy Etymologie a různé Proprietates animalium et rerum cum moralitatibus, kde se uváděly u každého zvířete a ptáka jeho vlastnosti a mravy. České názvy živočichů vznikaly někdy podle těchto vlastností (basiliscus — [239]ostrovid podle toho, že ostře vidí), jindy se přejímaly (hyenia jeniak). Zvířata, ptáci, rostliny a přírodní typy byli zpodobováni s ustálenými charakteristikami a vlastnostmi, měli jisté morální významy a funkci personifikujících alegorií. Kompozice bajek byla založena obvykle na sporu protikladných typů, tendence byla mravoučná. K pěstitelům fabulační literatury u nás patřili Konrád z Halberstadtu a Klaret.

3. Jako díla fabulistiky s obrodným cílem vzešly soudím z okruhu Jana ze Středy básnické rady Quadripartitus a Nová rada, kde jsou podobnosti a shody od jednotlivostí až k fabulisticko-morálním celkům, v alegoričnosti, ve výběru pramenného materiálu a v ideích. Básnické rady se shodují v drobných slovních paralelách, v abstraktech s příponami -itas/-ost a v jiných slovech, jako repentinum náhlost (Qu I 12, NR 1057), directum přiemost (Qu I 12, NR 955). Velmi příznačné jsou rétoricko-poetické stylové paralely, myšlenky, floskule, obraty, antiteze, notářské a soudní fráze; ukazují na rétoricko-notářský styl:

dileccione inflammata k svéj milosti roznietil (Qu I 2, NR 232); Omnem adversitatem ut vincas všěcky přěmóž protivnosti (Qu I 21, NR 272); humilitatis amatrix milovník pokory (Qu I 10, NR 1241); tenendo perdit chováním zmaří (Qu III 25, NR 348); sui cordis volitum v svém srdečném chtění, Svých srdec vuoli (Qu III 1, NR 1628, 887); pondere aggravatus ktož sě braní nepřětieží (Qu II 7, NR 1183); Dic voce tenui, et age actu grandi Málo mluv, ale čiň mnoho (Qu I 16, NR 627); rectum vertit iudicium in obliquum právo v křivdu promění (Qu I 3, NR 674); tu oberrans in huiusmodi iudicio mnohý v súdě těžce blúdí (Qu III 8, NR 646); in causam taliter arguendam processit argumentosa svú při vede vedlé chtěnie (Qu II 7, NR 669).

Není rozdílu mezi izokólem Quadripartitu a veršem Nové rady. Osmislabičná izokóla s rýmy se podobají osmislabičnému verši; jde zde o rétoricko-poetický izosylabismus:

claritate prudencie,

largitate iusticie,

firmitate constancie,

parcitate modestie … (Qu I 27).

effunderis in alitum,

spargeris in omnem ventum (Qu II 2).

maxime se vilificat,

qui se magnis dignificat (Qu II 3).

Okruh moralit básnických rad má mnoho společných zosobněných ctností a hříchů, vlastností a mravních typů. Qu a NR (56—79) mají v moralizujících prolozích podobný ráz se základními body documenta, fabule, sapiencia rady, básně, múdrost a s příznačnou antitezí dobra a zla. Řada moralit je podobných, je obdobně motivována a rétoricky ozdobena.

Rady proti lakomství (avaricia) a k štědrosti (liberalitas) v Qu III 25 a v NR 341n. mají tematickou a slohovou souvislost: Nebuď skúp, daj štědře (donacio liberalis). Skoupý chováním zboží zmaří, štědrý nabude cti (ut virtue possideas). Je i fabulistická souvislost s orlem: v Qu se rady podávají orlovi, v NR je rada proti ohyzdě lakomství na závěru orlovy řeči. — Radí se proti světskému zboží (mundane divicie), které člověk dobuda drží s péčí (timore parta servare). Zboží se ztrácí s žalostí (Perdere bonum sine dolore minime est). Doporučuje se drahá chudoba (cara paupertas) a klade se do rétorického protikladu s bohatstvím (Qu III 6, NR Sýkora). — Odsuzuje se braní darů (munera, Qu III 12, NR 461), zvláště u soudců (iudices) a vkupování se v úřad (NR 655, emptis iniquo munerum precio datoribus). — Radí se k pokoře (humilitas) a proti jejímu opaku pýše (superbia); uvádí se biblický příklad pádu pyšných (lucipera) do pekla (ad yma inferi), bydla [240]pyšných (superborum habitabilis locus, Qu II 12, NR Beránek). — Je podobné naučení (documentum) proti násilí (violencia, Qu II 10, NK Sokol) a o poddaných (subiecti). — Doporučuje se péče o špíži na zimu a za času a jako příklad se uvádí mravenec, který boje se hladu shromažďuje, těžké dielo dělá. Doporučuje se dobývati si pokladů na věčnost (alimenta tempore colligamus in hieme vivo formiculam labore granum attrahentem ardor famis congregato in eterna quiete, Qu I 4).

Přírodní typy zvířat a ptáků v básnických radách mají převážně stejné vlastnosti a stejnou symboliku, stejný „přírodopis“ i stejný výklad.

Passer se obyčejně překládal jako vrabec (ClarGlos 221, Lact nn 5a), avšak v Qu i v NR odpovídá ojediněle i speciálním přidruženým kontextem paralela passer špaček. V obou básnických radách je s původně žalmovým (101, 8) obrazem špačka (passer solitarius) spojeno varování před samotou (solitudo), chvála pokojné obce (policia), chvála družiny a družnosti a obraz doplněn tradičním kontextem o městech, hradech, na vše strany (urbes, civilitas, cunctarum parcium). Slavík (philomena) symbolizuje lahodu hlasu se stejnou básnickou výzdobou a se stejnými hudebními a zpěvnými prvky a nástroji (Qu II 26). Páv (pavo) je alegorie krásy a povýšenosti (Qu II 21, 25). Lev (leo, Qu I 16, 18, 24) byl obvykle králem zvířat. Orel (aquila, Qu I 2) je vlastním počátkem obou rad a charakterizuje se jím duchovní moudrost, jež má podobné rysy. Liška (vulpes) byl obvyklý symbol klamné, lstivé a mnohostranné světské chytrosti. Kolčava, které odpovídala v Qu I 18 myš (mus), radila: Podle moudrosti a ctnosti vzdávej čest lidem (suum cuilibet honorem impendas). Jelen (cervus, Qu II 9) radí k bezpečnému pokoji (pax, securitas), proti pýše a k pokoře. Volek (bos, Qu I 12) radí k vážnosti (gravitas). Kůň (equus), symbol odvahy a rytířství, vystupuje zároveň s rytířem (miles, Qu II 5) a v turneji (prelium). Mluví se shodně o trubači a o búři z uoblaka (tubam nubis tonitrum, Qu I 16). Kočka (murilegus) je moralizátor, který dohlíží na obyčej zlých lidí a radí králi, aby poprávce usadil (muri iudex, muribus corrector, Qu IV 1). Beránek symbolizuje tichost (agnum mitem, Qu I 24). Pes (canis, Qu III 27) je obvyklý symbol věrnosti a nočního strážce. Noh (gripho) mluví o pravém bohatství, odmítá a ironizuje zlato a poklady: fuge aurum thesaurus, Qu III 10 — zlato vždy mievaj při sobě hledě na drahé poklady. Ježek (herinacius) má v Qu I 19 a II 21 i v NR jen zběžný společný rys: péči a bezpečnost. Na protikladu medvěd holub (ursus columba) se radí proti hněvu a jeho rozněcování, popisuje se přirozenie (phizonomia) medvěda, jeho záliba v sladkém (dulci sanguine vivis sladké pitie); holub radí k milostivosti a k milosrdenství (clemencia, misericordia), medvěd představuje zlost a krutost (furor, rabies, Qu I 22). Společné jsou také negativní typy, zosobněné hříchy. Opice (symea) v Qu III 12 i v NR je podobně popisována jako symbol všetečnosti: Cupida vestis symea spatřě střihy i všecky krojě. V obou radách je protiklad: ars opulencia uměnie zlato a zaměření proti dychtivosti a dobývání věcí. Zajíc je obraz bázlivosti (pusillanimem leporem, Qu I 24). Vlk (lupus, Qu III 16) je obecný symbol dravosti. Sova (noctua, Qu III 17) symbolizuje noční špatnost. Svině (a vepř, porcus, Qu IV 1) jsou obecnou alegorií smilstva a nečistoty. Závěrem obou rad vystupují tři typy, symbolizující čistotu: velbloud (camelus) radí k slitování a k čistotě, když zasahuje do půtky (bellum, Qu IV 7), slon (elephas, Qu IV 10) symbolizuje ctnost, čistotu a moudrost, jednorožec (unicornis, Qu IV 9) podává myšlenky o panenství (virginitas).

Quadripartitus jako školská učebnice působil jednak na tvorbu paralel, jednak jako zdroj citace. Sám Quadripartitus vznikl z tradice „mistrů“, pod [241]vlivem starších propriet a zrcadlových moralit (např. Egidia Římského). Quadripartitus se vřadil pestrými „barvami“ do vývoje českého umělého slohu: navazuje např. anominacemi na styl pozdně přemyslovský, vytváří bohatě kombinované ozdoby a nové barvy, jež má pak i Tkadleček, libuje si v souměrných úsecích se souzvučnými závěry, přetěžuje a zabstraktňuje moralizace uměleckými prostředky.

Jako paralela a protějšek Quadripartitu vznikla Nová rada. Byla určena pro mladého Václava IV., proto je v ní více politiky, např. feudální doporučení mocné ruky (potestativa manus). Patří k umělému slohu (i když je prostší než Quadripartitus), k vyspělé alegorii (pod symbolem Orla vidím duchovního knížete), k nové literatuře, k české renesanci. Latinská rétorika Quadripartitu a česká poezie Nové rady s ozdobami, přecházejícími z díla do díla, se podle našeho názoru přiřazují k slohovému okruhu Jana ze Středy. Jsou to samostatné paralely, v nichž naučné rady byly podávány v obdobných stylizacích a bajkových výkladech.

Jako citace bylo použito bajky Quadripartitu II 15 (Contra tumentes ex sciencia. De gallo et vulpe: Gallus intelligens × Perdidisti sapienciam) v promluvě při promoci Jakoubka ze Stříbra: Exemplarique ac placida conversacione (Praha UK VII E 5, f. 121b—122a, zlomek). Že je to řeč při promoci Jakoubkově asi na mistra r. 1397, lze soudit ze slov, v anominacích zdůrazňujících mistrovství: Est magister potenter subpeditans anime passionem, est magister vite clementer errogans exemplarem instruccionem, est magister vite optimus.[5]

Quadripartitus tak významně působil ve výchově a školství nové scholastiky, humanismu a reformace.

4. V rámci nové fabulistiky vznikla nejen Nová rada, ale i fabula curta satis dictamen de cornice et accipitre (Iuxta suum libitum poyerunt multi).[6]

Toto dílo nové fabulistiky má úvod, v němž se vykládá o starší poezii, zvláště klasické; třebaže posluchači znají tyto básně a mnohé jiné, přece vždy usilují hledat nové (nova querere); proto v duchu běžné moderní rétoriky (quoniam gaudent brevitate moderni) chce autor podat dost krátkou bajku (ač ve skutečnosti je to dost obsáhlý příběh), a to nejen pro zahnání nudy, ale i pro užitek. Začíná jaro a ptáci stavějí hnízda, na buku jestřáb, v blízkosti vrána. Jestřáb nechce povolit vráně, aby hnízdila tak blízko, ale na její naléhání jí to přece povolí. Jestřáb i vrána snesou každý po čtyřech vajíčkách do svého hnízda; vrána první spáchá nepoctivost a v nepřítomnosti jedno vajíčko vymění. Když to jestřáb zjistí, rozhněvá se a vyhrožuje nepřátelstvím. Vrána se však nezalekne, staví se bojovně proti jestřábovi (caudam laxat atd.), vajíčko nevrátí a sama mu vyhrožuje. (Do básně vkládá pak básník [242]druhou bajkovou dvojici straka krahujec). Krahujec (nisus), který sem náhodou přišel, radí vráně k povolnosti. Nablízku sedící straka (pica), slyšíc o sporu, pak praví: Což ti, drahý krahujče, má sestra učinila něco zlého? Já i ona jsme se musely před tebou skrýt v trní; nechť tě bůh potrestá. Na to jeřáb: Krahujče, drahý kmotře, rmoutím se, že se ti dostává místo mne takových výtek. Slibuje vráně: Suum vile disrumpam tugurium ipsam sed diripiam. Krahujec pak odletí. Za několik dní se vylíhnou z vajec u jestřába tři mláďata, u vrány čtyři vráňata, stále krákající. Když jim jednou vrána odešla pro potravu, jestřáb je roztrhal. Vrána se vrátí a tklivě naříká nad ztrátou dětí, přeje si smrt a slibuje pomstu jestřábu. Když jednou odešel, chtěla v zuřivosti mladé jestřáby zahubit, ale jestřáb se vrátí, chytí ji a přes její prosby ji roztrhá.

Paralelou k bajkové vložce o strace a krahujci, jež rozšiřuje lat. bajku o vráně a jestřábu, je česká skladbička A ta panna stračička dlúhý vocásek má.[7] Popis straky se shoduje s Proprietami, u nás rozšířenými: Pica, ut dicit Plinius, nidum suum construit cum duobus foraminibus: (per) unum intrat, per alterum emittit caudam, ne frangatur, quia alarum brevitatem cauda longior recompensat. V latinské i české skladbě se doplňují straka i vrána, jedna druhou omlouvající: vranička tomu sě divila a řkúc (ironicky s řečnickou otázkou): Milá stračičko, cos učinila? pica ait: Numquid, bone nise, mea soror aliquid tibi mali fecit ? V obou skladbách se vyskytuje shodně krahujec, dále humence (tugurium), druh umně kombinované nelyrické básně (carmen sed non liricum), tendence k protiženské satiře, mnohoslabičné verše (lat. dvanácti- až patnáctislabičné, čes. dvanácti- až třináctislabičné). Jsou ovšem i rozdíly, vyžadované rétorickou teorií: latinská skladba je rozsáhlá elegie velké básnické ceny, plná živých rozmluv a elegantních protikladů, česká bajka je žertovná abreviace; lat. paroduje extrémní ženskou vášnivost a nepoctivost trestanou smrtí, česká skladbička ženskou lascivnost a rozpustilost potrestanou zesměšňováním a poškozením. Obě skladby patří k mladší fázi nové fabulistiky a invektivy, jež reprezentuje Nová rada a Ackerman.

Bajky se často opakovaly, např. o ovcích a pastýři, o opici a lišce; lat.-čes. paralelou byla bajka De amphora et vulpe (v Quadragesimale admontském) — O lišcě a o čbánu; shodný je popis vrány v Klar. Exempl. 96 a Phys. 28 i v diktáminu de accipitre et cornice atd. Fabulační záliby mělo kazatelství (Jenštejn, Johlín); moralisté a kronikáři bajky a fabulace zamítali (Pulkava, Štítný, Hus). V prostředí fabulací o zvířatech, ptácích i přírodě a rétoriky o králích a rytířích se dařilo skladatelům básní, tj. vybájených a vymyšlených příběhů a pověstí. Tak vznikl od oblíbených fabulí-básní český termín básník (fabulator), kdežto německý dichter (dictator) má název od diktámin.

5. Od poloviny 13. stol. se u nás rozvíjely koncepce novosti a modernosti[8] i proudy trojjazyčné vzdělanosti latinsko-česko-německé. Pronikaly nové postupy (modus modernorum, cursus modernorum), které v protikladu k staršímu, popř. i antickému, při uplatňování mladých a specifických národních sil se vyvíjely s pokročilejším feudalismem. Módní byla německá toponymika a poezie v 13. stol. Přemyslovský dvůr od doby Václava I. poskytoval půdu pro německý minnesang a spruchdichtung. V osobě Jindřicha z Mügeln přežívá minnesang do doby Karlovy.

Od konce 13. stol. byla v Čechách moderní latinská rétorika, kterou [243]sem přinesl Jindřich z Isernie. Měla cíle formální (umělecké, estetické) a literárně teoretické. Jindřich z Isernie si byl vědom, že svou rétorikou zavedl do Čech novinku, která prospěje dalšímu rozvoji literatury, a proto v Epistolare dictamen říkal: exigo graciarum acciones referri, si revelavi secreta et nonnichil imitande novitatis adinveniens huic operi cumulavi. Na rozdíl od starých se moderní lidé chválili v Ius regale montanorum: moderni multo perspicaciores veteribus (p. 172); unde laudabiliores in eo veteribus inveniuntur moderni, quia factum subtiliter emendans primo est laudabilior inventore (p. 136). Modernost a novost z konce přemyslovské a začátku lucemburské doby se vyznačovala vyspělou teorií, historickým a humanitním nazíráním, reformní etikou (ve cti obnova, AlxVít 300), uměleckou vynalézavostí a diferenciací, podporou českých snah a protiněmeckou reakcí (Jindřich z Isernie, Cronica domus Sarensis, De Theutunicis bonum dictamen).

Na počátku 14. stol. česká literatura má především cíle národní. Vyrůstá v boji a v konkurenci proti německým a cizím vlivům. Již v počátcích zčešťuje dokonale se znalostí rétoriky a dialektiky látky latinské a německé a záhy se obrací k české skutečnosti: Alexandreida a nejstarší české legendy jsou díla slohově a jazykově pestrá a básnicky dokonalá; Dalimil zdůraznil český myšlenkový obsah, jemuž podřídil jistou stylovou monotónnost (epifory, equivocaciones, conduplicacio).

Od pol. 14. stol. nastal další vzestup vzdělanosti, vědy, literatury, kazatelství a lexikografie. Termíny modernosti objasňoval slovník KNM II F 4, f. 209b: Modernus, id est novellus, new fundig. Inde Modernitas, id est novitas. Karel IV. založením university chtěl rozmnožit české království o radostné počátky novosti: regni ipsius fastigia tripudialibus novitatis volentes primiciis augmentari. K nové vzdělanosti a humanismu se hlásil Konrád z Halberstadtu, který uváděl hesla novitas a renovacio, i Klaretův okruh.

V Karlově době se rozšířila moderní rétorika a fabulistika. Rétorickou terminologii na základě rétoriky ad Herennium uváděl v latinsko-českých ekvivalentech Klaret ve Vokabuláři, rétorickou teorii široce rozpracoval Dybin. Vznikla také česká rétorická škola Dybinova, k níž patřil „krásný“ Tractatulus rethorice (Quia regule Tibini in Viatico dictandi sunt diffusive tradite, Třeboň C 6, f. 63b—69b z r. 1402). Na Dybina se odvolávaly i jiné rétoriky. Nových slov užívali Klaret, skladatel Života sv. Kateřiny i Tkadleček, kde je např. malovanec (107), omámenec (185), odhněvati a odsieci (57). Nový styl, jehož znakem byly „rétorické květy“, proklamoval Mikuláš ze Stráže a přivedl k rozkvětu Jan z Šitboře s Ackermanem, de novo dictato. Častým a rafinovaným hromaděním virtuózních ozdob se vyznačuje kateřinská legenda. Fabulistika podávala společenskou a mravní kritiku, a překrývala se tak svým etickým cílem s reformačním proudem, který se hlásil také k moderním směrům a myšlence pokroku. Matěj z Janova psal v Regulích o moderním století a o moderním člověku: Scrutemur vias moderni seculi (IV 28); coram oculis hominis moderni (IV 65). Vyspělou syntézu domácího i světového vývoje vytvořila družina Jana ze Středy, jež dala základ k počátkům renesance.[9]

[244]Významným rysem moderní středověké poetiky byl latinsko-česko-německý paralelismus. Vzájemně si odpovídaly témata, styl, myšlenky, textové komplexy i strofy (např. v koledě More festi querimus). Německo-český paralelismus se projevoval od německé a české Alexandreidy přes Roudnický plankt, jemuž odpovídá německá Passio pražského básníka Jindřicha ze Sv. Havla,[10] až k paralelním snahám o český a německý překlad bible i dále.

Latinsko-český paralelismus byl častý u duchovní lyriky: Ad honorem et decorem Na čest Panně, Ave pulcerrima regina Zdráva najsvětějšie královno, Dies est leticie Nastal nám den veselý, Dorothea beata, Cappadocie nata Doroto, panno čistá, Ex legis observancia Z ustavenie zákona, Iesus Christus nostra salus Jesus Kristus našě spása, Mittitur archangelus Poslán jest archanděl, Patrata sunt miracula Stalať sě jest věc divná, Salve regina glorie Zdráva královno slavnosti, Stupefactus inferni dux Vstalť jest buoh z mrtvých svú mocí, Surrexit Christus hodie Den skříšenie Jezu Krista, Felici peccatrici Christique amatrici Dobré sčastné hřiešnici, Kristově milovnici.

V oblasti světské poezie byly zcela běžné tematické paralely u latinských a českých satir o řemeslnících. Lat. satiry o řemeslnících jsou ve veršované skladbě Summa bonorum (Praha UK XIV G 4, f. 110a až 129b z 15. stol.). Jsou zde kapitoly de consulibus, de dominis, de colonis, de sartoribus, de sutoribus, de fabris, de pistoribus, de brasiatoribus, de mollendinatoribus, de pincernis. Sedmé kázaní boží a satiry o řemeslnících v Hradeckém rukopise mají stejné řemeslníky a stavy, některé shodné nejzákladnější satirické rysy, ale české propracování je rozsáhlejší, značně odchylné a rozšířené o jiné historky a motivy, často ovšem známé odjinud.

V 1. desítiletí 15. století dovršují rozvoj rétoriky a paralelismu Jan z Šitboře a alegorické spory Ackerman a Tkadleček. Připojují se k středověce tradiční řadě žalob a skladeb o smrti a nespravedlivosti světa. Tkadleček, v němž jakoby bohatě zbarvené květy krásných a umělých forem slavily největší poslední rozkvět (anominace, gradace, pleonasmy, prolongace), je pokračovatelem, rozšiřovatelem, kombinátorem a složitým dovršitelem, který hýří pestrostí a frekvencí všech „barev“.[11]

Paralelní myšlení, cítění a vkus novějšího středověku latinsko-česko-německého vytvořily v době od Jindřicha z Isernie po Jana z Šitboře novou středověkou, raně humanistickou a raně reformační kulturu; vytvořila se ve větší nebo menší jednotě latinsko-česká rétorika, latinsko-český nový styl i rané české básnictví.

 

[245]R é s u m é

DE POETRIA ET FABULATIONIBUS MEDII AEVI „MODERNI“

Saeculo XIV rhetorica poetriaque florebant, rhetores et poetae, versificatores et ioculatores carmina componebant et fabulabantur. Poetae cum magis allegoriis, fictionibus, imaginationibus, symbolis, figuris, nugis quam historiis, veritati, realitati dediti sint, nominibus allegoricis sanctorumque auctoritatibus opera sua muniebant, artificum symbolis ea ornabant, alium sensum colorum naturalium amabant. Imagines pulcherrimae per fabulas, quae ad moralitates tendebant, et per mythos exprimebantur. Rhetores cum materiam non variare commendarent, opera parallela conscribebant, quorum de genere Quadripartitus et Nová rada (Novum consilium) fuerunt, ubi saepe fabulae et moralitates operis utriusque congruunt. Quadripartiti fabula De gallo et vulpe (II 15) recommendatio in promotione Iacobelli de Misa usa est. De pica et niso similis fabula latina et bohemica composita est; quae in dictamine latino de accipitre et cornice imposita est et in fabula bohemica, quae A ta panna stračička (Et ea virgo picula) incipit, brevissime in septem versibus elaborata est.

Saeculo XIII exeunte praecipueque a medio saec. XIV moderni homines in Bohemia iam de novitate, renovatione, modernitate disserebant et nova quaerebant inveniebantque. Aetate Carolina studia latino-bohemica Claretus, dictamina Iohannes Noviforensis cum suis adhaerentibus coluerunt; moderni rhetores rhetoricas, in quibus vestigia Tibini saepe sequebantur, et opera stili novi scribebant. Ab Alexandreide germanica et bohemica opera parallela latino-bohemica et germano-bohemica vigebant. Lingua latina et bohemica similes hymni spirituales, satirae de mechanicis, fabulae, dictamina, planctus componebantur. Litterarum rhetoricarum parallelarumque denique progressum controversiae, Ackerman et Tkadleček (Textor) appellatae, concluserunt.


[1] Srov. J. Tříska, K vzdělanosti a textům Karlovy a Václavovy doby, AUC — Historia universitatis Carolinae Pragensis 1965 (v tisku).

[2] O slohu a rétorice nověji psali: Z. Fiala, K možnostem slohově kritické metody ve středověkých latinských pramenech vyprávěcích i diplomatických, AUC 1963, Philosophica et historica 5, 5n. a J. Tříška, O rétorice a stylu naší středověké literatury, SaS 25, 1964, 260n.

[3] O alegorii viz D. Čyževśkyj, Aus zwei Welten, 1956, 66n. (Zwei čechische geistliche Lieder, tj. Lepič a Kocovník) a L. Cejp, Metody středověké alegorie a Langlandův Petr Oráč, AUPO, FF 8, Philologica 5, 1961; srov. SaS 23, 1962, 238—240.

[4] O kritických rysech satir J. Tříška, K středověkým satirám, Sborník NM, řada C, 8, 1963, 173n.

[5] O zlomku promoční promluvy Exemplarique ac placida conversacione soudil J. Sedlák (Studie a texty 1, 1914, 363, pozn. 4), že je to také snad řeč při bakalářské promoci Jakoubka ze Stříbra r. 1393. B. Ryba (Promoční promluvy Mikuláše z Litomyšle a Jana z Mýta, 1948, 7, pozn. 6) nepoznal výše uvedený citát z Quadripartitu, a proto neprávem vyložil slova „o frater galle“ (kohoute) na Havla (Gallus) a z toho pak usoudil, že je to řeč při incepci Havla z Úterého. Sedlák i Ryba soudili, že řeč pronesl Jan z Mýta, avšak autor promluvy není jistý a vylučuje se i hodnost bakalarianda nebo licenciáta: non est noster baccalariandus Iacobellus vel licenciatus.

[6] Bajka Iuxta suum libitum poyerunt multi se dochovala ve třech rukopisech: Vratislav UK IV F 42, f. 118b—120a z 15. stol. (v rukopise je též Jindřich z Isernie). Praha UK I G 11a, f. 54a—61b z 15. stol. XIV G 45, f. 1a—5b z 1. pol. 15. stol. Vyd. podle vratislavského textu A. Hilka, Beiträge zur mittelalterlichen Fabelliteratur, Jahresbericht der schles. Gesellschaft für vaterländ. Cultur 91, 1913, IV. Abt., C, 1—21.

[7] Skladbičku A ta panna stračička vyd. J. Kolár, Neznámá česká světská píseň z předhusitské doby, LF 83, 1960, 318—321.

[8] O tendencích literární novosti J. Tříška, „Nová literatura“ doby Karlovy a Václavovy, SbHist 10, 1962, 33n.

[9] O družině Jana ze Středy a raném humanismu viz P. Piur, Briefe Johanns von Neumarkt, VMzR 8, 1937; J. Tříška, Moravan Řehoř z Uherského Brodu = původce středověké sbírky bajek Quadripartitus, LF 77, 1954, 237n.; E. Winter, Frühhumanismus, Berlin 1964; F. Ryšánek, Cyrilli episcopi Quadripartitus apologeticus, LF, 88, 1965; J. Klapper, Johann v. Neumarkt, Erfurter theol. Studien 17.

[10] Srov. J. Werlin, Heinrich von Sankt Gallen. Ein deutscher Schriftsteller in Prag zur Zeit Karls IV., Stifter-Jahrbuch 6, 1959, 131n.

[11] K Janovi z Šitboře, stylu a vztahům Ackermana a Tkadlečka viz G. Heidenreichová, Staročeský Tkadleček a poměr jeho stylu k německé skladbě Ackermann aus Böhmen, SaS 3, 1937, 87n. — L. Zatočil, Poznámky o slohu stč. Tkadlečka a jeho poměru k Ackermanovi, ČMF 24, 1938, 144n. — D. Třeštík, K otázce autorství staročeského „Tkadlečka“, Zápisky katedry českých dějin a archivního studia 2, 1956, 3n. — K. Doskočil, K pramenům „Ackermanna“, SbHist 8, 1961, 67n. — A. Blaschka, Ist Iohannes de Sitbor Verfasser des Tkadleček?, Ztschr. f. Slawistik 7, 1962, 125n.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 3, s. 235-245

Předchozí Lubomír Doležel: Model stylistické složky jazykového kódování

Následující Zdeněk Hlavsa: Sborník o jazykových univerzáliích